ZÓNA komentáře u knih
Měl jsem chuť si na Nový rok svlažit oči něčím milým. Četbou, která umí dýchat a radovat se.
Vybral jsem si Žáčkovy oblíbené básně. Nejmilejší...
Ne všechny jsou i "moje". Ale převážná většina je skutečně skvělých, omamných. Brecht, Seifert, Rimbaud, Holan, Halas, Kryl a další.
Žáček vybral především vážnější verše, ač sám se prezentuje převážně veselejší tvorbou.
Snad mi chyběl mezi vybranými básníky Krchovský. Ale dovedu pochopit, proč právě on chyběl... )
Rozumím...
Žáček nás provedl svým životem s básněmi a my můžeme jen žasnout.
Děkuji mu, že se dokázal poprat s výzvou, kterou zprvu odmítl.
Nepoznali bychom tím jeho duši.
Tolik skloňovaný Orwell a jeho Farma zvířat... Tolik jsem si ji toužil přečíst...
Nečekal jsem utopii, nečekal jsem bajku ve spojitosti s totalitním režimem.
Román je psán velice jednoduchým způsobem, děj plyne velice nudně a ve výsledku předvídatelně. Čtenář musí bezpochyby začít nenávidět jistá zvířata a milovat ta ubohá, strádající stvoření, která jsou navíc natolik hloupá, že nezmění nic, i když je ještě čas.
Rozumím myšlence románu, která určitě nezapadne a je svým způsobem nadčasová.
Přesto považuji za skvělých pouze tak posledních 20 až 30 stran a to je na zdvižení očí v němý úžas setsakramentsky málo.
Odsuzuji jakoukoli nesvobodu, totalitu, zvůli. Ale zde je řeč o literatuře a ta je buď dobrá, nebo špatná. A já, bohužel, z této knihy moc nadšený nejsem...
Pro mě velice intimní kniha.
O šachu přemýšlím podobně jako Elisabeth, hlavní hrdinka příběhu. Hru ovšem hraji stokrát hůř. Ale v literatuře (beletrii) nejde o úroveň. Kvůli ní si mohu opatřit specializované knihy o královské hře.
Celkový dojem z knihy kazí šablonovitost a hierarchizace příběhu. Vyprávění je strnulé s drobnými odbočkami, které se ovšem týkají pouze šachu samotného a myslím, že jej uchopí pouze skuteční romantici této nejsložitější hry světa.
Elisabeth jsem si neoblíbil, navzdory osudu, který ji potkal. Naopak jsem držel palce jejím soupeřům. Což může vyznít šovinisticky, ale není tak vůbec myšleno.
Po celou dobu četby jsem přemýšlel o základu, z jakého čerpal pan Tevis. Musel přeci vědět, že jistá pohádkovost a nevěrohodnost příběhu ubere na jeho potenciálu. Smyšlené šachisty propletl s těmi skutečnými. Šachistku nechal projít úskalími a nakonec sáhl i po červené knihovně. Jen drobky se dotýkal nenávisti, kterou šachová hra přináší.
Vyzdvihuji kvalitní popisy partií. I atmosféru šachových turnajů. Neméně si cením popisu šachových velmistrů, kteří rámují celou knihu.
Ostatní možná až příkře označím za limonádu.
Přesto byla kniha pro mě zážitkem a jako vyloženě klubový hráč jsem při její četbě cítil příjemné mrazení v zádech...
Laskavost...
Měla by být součástí každého člověka, přítomna v každém lidském srdci a prostoupena ve všech myšlenkách našeho konání na tomto světě.
Verše paní Černé jsou dokonale ženské, vnímavé, smutné, nostalgické, ale i obveselující a přikrášlující lidské nitro. Muž i žena by v sobě vždy měli hledat své lepší já a zde je možná přítomen největší apel básnické sbírky. Kdo je laskavý, není zlý. Není chamtivý a sebestředný.
V ženském jazyce paní Černé je něžnost slov přetřena i jemnými barvami, kterými svět zrovna nehýří.
Rozhodně si přečtěte a zapřemýšlejte sami o sobě. Vzpomeňte si, bilancujte, spřádejte sny. Cokoli laskavého, cokoli láskyplného, jakýkoli dobrý skutek, dobré slovo pro druhého. Vrátí se dvojnásob.
Básně se mohou číst stále dokola a nebudete unaveni. Je v nich ukryta i Seifertova láska k životu. Já ji v nich našel. Najděte si mezi básničkami TAK DÁVNO...
Po přečtení této krásy, by se měly zavřít na sto západů všechny zbraně světa do nejtemnějších prostor naší Země...
Oněměl jsem silou textu a vrátit se mezi mluvící, dá člověku nový rozměr.
Není podstatné napsat o příběhu, kam spadá svou žánrovostí.
Slova napsal literární génius, uvrhl na lidskost stín pochybnosti a zřejmě sám nebyl bez viny, protože snad nejde vymyslet zlo bez poznání...
Příběh obnaží bolest, syrovost života, jeho nenáviděná zákoutí a vlastně vše pokleslé, co v člověku lze nalézt.
Autor si pohrává se smrtí v mnoha podobách, dokáže vykreslit její omračují povzdech v umírajícím. Převádí jej i na zvířecí říši, protkává lidskou hráz, stojící proti přírodě v nicotnost a nedůležitost.
Osudy několika málo lidí jsou mistrovsky skloubeny v jeden celek rozehrávající drama, které sledujete s otevřenými ústy. Zavřete je až na poslední stránce, neschopni slov a skutečně se, na jak dlouho uznáte za vhodné, stanete němými.
Já sám proklál jsem Feru, i Cawdora a plakal jsem pro smrt, které není ve vyprávění zrovna málo.
Zračit se v jednotlivých postavách básně je potřeba každému člověku. Aby sám nemohl sebou pohrdat, měl by se vyvarovat nenávisti, nekompromisnosti a nelásky, která ovšem zde, v tomto neobyčejném textu, nabývá zcela netušeného významu...
Dramatická próza/poezie bez rýmů s důrazem na ohnivost vyprávění, vznětlivou povahu hlavního aktéra příběhu, s popisy krásného pobřeží a jeho okolí.
Celek působí poměrně nesourodě s drobným nádechem mystiky a rozhodně převyšuje obsah formu.
Na malém prostoru je zde velice dobře znázorněn milostný propletenec v kontrastu s umírajícím životem, jemuž čelí zahanbená a ponížená žena.
Čtenáři, kteří rádi čelí výzvám a snaží se nadechnout při strnulosti veršů, budou určitě spokojeni. Text je dostatečně hrubý, protkán pejorativním výrazivem, které podtrhuje celkovou tragičnost básně.
Jde o charakteristickou tvář básníka Jefferse? Abych mohl být věrohodným kritikem, je třeba poodkrýt další básně z pera tohoto amerického poety.
Rozhodně četba nelehká, ale zároveň srozumitelná. Upozorňující a lidská. Budete možná překvapeni naléhavostí myšlenek. Pro silné jedince. Smutné...
Změť žánrů, belhajících se ruku v ruce k romantickému konci?
Ani se mi nechce věřit, že text, který jsem zrovna dočetl, napsala tak úspěšná autorka.
Zhruba v polovině se vše zvrtne v mozaikovité vyprávění, nelogické, snadno poslepované dohromady, aniž by se vše řádně uzavřelo. Nicméně, prostor pro pokračování příběhu zde rozhodně není, protože vyčerpaný děj opět nelze obnovit. Vycházel by z téhož základu, který by se jen obměňoval.
Lákající obálka je zavádějící, úvodní dobré dialogy i atmosféra je posléze nahrazena nesmyslnostmi, snad aspirujícími na natočení filmu, který se zřejmě nekonal.
Pár zajímavých úseků knihy nemůže dílo povýšit na úroveň spisovatelů, kteří hororový žánr berou vážně.
Příčiny neúspěchu se hledají těžko.
Snaha být originální se nezdařila, slibovaný děs je spíše jeho karikaturou a o strachu si můžete nechat jen zdát.
V životě bychom se měli vyhýbat chvílím, které nás obírají o drahocenný čas, strávený na tomto světě. Mezi ně patří četba této knihy...
Dva rozdílné literární styly spojilo téma holocaustu. Zkušeného spisovatele ověnčeného řadou ocenění a prakticky neznámou ženu s vypravěčským talentem a něhou ve slovech.
Nejsem odborník na pana Lustiga, ale dovoluji si tvrdit, že ve své povídce, dva roky před smrtí, otevřel brány svého mužského pohledu na ženu a zasadil svůj obdiv k ní do nelítostného prostředí terezínského ghetta a vystavěl příběh plný lásky, touhy a obav z definitivního konce mladých životů.
Oproti tomu paní Kabátová nabízí pohádkově vyprávěný příběh s vyváženým koncem povídce první.
Neodnášíte si z knihy pouze nelogičnost a krutost války. Naleznete zde krásné mužské hrdiny, nádherné a statečné ženy, pečlivě volená slova a obrazy s atmosférou obyčejného života, který každý dovede pochopit.
České pohlazení na jeden večer. Brokát utkaný z nejlepších materiálů. Smutek a radost v jednom...
Jaká to hra slov, nápadů a sdělení.
Žáček píše tak lehce a svěžím tempem, že ani jedna z básní nepostrádá atmosféru a spád.
Socialistická sbírka, přesto nadčasová, o životě jaký se žije v jakémkoliv režimu po celém světě.
Vtipné, veselé, nekomplikované verše.
A doslov od Vladimíra Macury. Velice fundovaný, poutavý a přesný. Sám iniciátor této sbírky nám Žáčka popisuje jako génia lehkosti a hravosti se slovy a rýmy.
Navíc. Žáčkova poezie baví. Opravdu. Je natolik lidská, že vám jakoby svými verši ťuká na okno. A vyzývá k dobré náladě... Alespoň já ji, spolu s mistrem Žáčkem, mám vždy a za všech okolností...
Sociální horor z prostředí ekonomicky slabších vrstev společnosti. Možná se zasmějete, ale jiná výstižnější charakteristika mě nenapadá.
Naprosto neodolatelná prvotina švédského prozaika.
Hrubý text, i když převážně podaný v dětských myšlenkách.
Fascinovala mě struktura románu. Uzavřená komunita lidí s nepopiratelně skvělými epizodními postavami, které doplnily kruh, jenž uzavíral příběh.
Vyústění románu se nabízelo a Lindqvist neměl v úmyslu na závěr čtenáře šokovat. Dovedl svým mistrovstvím pointu tam, aby čtenář byl spokojený. A hlavně uvěřitelně .
Upírských hororů je spousta. Lindqvistovi nešlo o technické vyprávění co jeho upíři mohou a nesmí. Nebylo podstatné.
Čtenář poznává Elli, rozpoznává smutný svět Oskara a vnímá beznaděj jejich bytí.
Četl jsem s pochopením. Vnímal nezbytnosti a návaznosti upírského světa na ten náš lidský.
Odtrhnout se od textu je těžké. Osciluje na pomezí mezi závislostí a propadnutím čemusi silnějšímu, než je právě závislost.
Závěr knihy je krásný. Natolik krásný, že upíry začnete zbožňovat....
Sonety...
Vcházejí mi do mých literárních cest a já se jimi vždy nechám zlákat...
A jsem k nim přísný, přísnější než k jiným básním...
Vegovy sonety jsou možná ovlivněny Shakespearovou tvorbou. Jako jeho vrstevník by se jím mohl inspirovat. Ale nejsem nakloněn této možnosti. Španělovy básně jsou více živočišné a lidské, více okoralé životem. Měl jsem při jejich čtení pocit skutečna. Nakolik byl vyvolán dílem překladu pana Mikeše, netroufám si hodnotit.
Za TY BEREŠ, LÁSKO, ŠÍPY PLNÉ HRAN a ŽENA JE TO NEJLEPŠÍ, CO MUŽ MÁ, či naprosto dokonalou NA SMRT JEDNÉ DÁMY, JEDINEČNÉ HEREČKY uděluji nejvyšší hodnocení...
Kniha pro začínají čtenáře s přesahem do světa dospělých.
Téma je natolik odvážné a lákavé, že i kdyby kniha chtěla zůstat pouze dětskou literaturou, tak nezůstane.
Schéma knihy je klasické, pomalé rozkrývání tajemství...
Dobře napsané postavy a jistým způsobem ponurá atmosféra.
Přesto si myslím, a nechci sahat autorce do svědomí, že závěr byl napsán záměrně tímto stylem, protože pro odvážnější řešení neměla autorka buď odvahu, nebo důvtip. Přikláněl bych se spíše k druhé možnosti i s důrazem na hezký doslov knihy.
Fantastický příběh mi orámoval večer a část všedního dne.
A možná míra fantastična nedosáhla takové úrovně, aby člověk vydechl a zasnil se nad krásou celého vyprávění...
Přesto... Není tato varianta pro lidstvo jediná správná???
Josef, Irena, Milada...
Když se spojí počáteční slabiky jmen, vznikne zájmeno JIM.
Útlý román o nich, o třech lidech, jež se utopili ve svých životech.
Na základě návratu do své země, ožívá mimořádně hodnotný příběh, z kterého je tak moc obtížné vystoupit. A Kundera jej svým filozofickým pojetím vede až za okraj lidských hodnot, dotýká se skutečna, svobody i upjatosti k životu, malichernostem, které člověka obklopují a zároveň osvobozují.
Vyzdvihuji koncepci příběhu, jeho moudrost a zároveň odbornost a čtivost.
V Kunderově románu je k naleznutí život, jenž chceme i nechceme žít. Paralely osudů. Smrt a láska.
Je skvělý. Tento román je nebetyčně mistrovsky napsán. Vrátíte se k němu. Opakované čtení. Zcela jistě.
Skutečná literatura, kdy příběh je zároveň formou...
Nádherné vyprávění z doby, která by se dala nazvat pohádkou.
Vyskytují se zde jen obyčejní lidé, žádní princové a králové.
Čekají vás nádherně pojmenované postavy, ke kterým si brzy vytvoříte vztah a neobyčejně barvitě vymodelované prostředí. Kniha se čte lehce, je napsána vlídně a velkou devízou jsou kratší kapitoly. Vše umocňuje formát knihy, který slibuje již dopředu tajemství.
Číhá na vás i téměř epický závěr.
Kniha skýtá poměrně hodně poučení a je určena především mladším čtenářům. Ale číst se může napříč generacemi pro svoji přitažlivost a poselství.
Dobro a zlo. Táhne se staletími. Zde se dozvíte i něco navíc...
Po přečtení knihy jsem byl na rozpacích. Verše působí kultivovaně, ale je v nich ukryta roztříštěnost a možná i náznaky šílenství. Autorka mi připadala nevyrovnaná a celkově tak působí i její sbírka.
V doslovu Jan Zábrana vysvětluje, jak obtížný byl překlad. Podotknu, že stejně náročné bylo vnímání jejích básní. Ale po seznámení se s životem autorky již více chápu.
Přesto jsem rád, že česká básnická kultura tvoří jiný rozměr, protože pokud tohle je nejoblíbenější americká autorka minulého století, pak můj obdiv k našim básníkům stoupl o 100%.
Pro objektivnost musím uvést, že několik básní má v sobě potenciál. TÁTO, VISELEC, JITŘNÍ PÍSEŇ. V nich je lidskost skloubena s poetičností ducha.
A pro dokreslení...
Sbírka je sestavena jejím bývalým manželem dva roky po její sebevražedné smrti.
Věnována jejím dětem, z nichž jedno ukončilo svůj život rovněž sebevraždou...
I z těchto konstatování si můžete udělat obrázek o básních samotných...
Pokud budu srovnávat s renomovanými autory hororových příběhů, nevyjde román pana Oleniče s čistým štítem.
Ale pokud odhlédnu od ambicí prosadit se celosvětově, četl jsem poutavou knihu se spiritistickými prvky, kapkou hororu a přiměřené brutality.
Více než o horor se jedná o zajímavě koncipovaný román, který se vtahuje do vašeho nitra a neustále vybízí k četbě... Poměrně hodně postav vytváří ve finále zajímavý propletenec a nabídne vyústění, které není velkolepé, ale úměrné kvalitě napsaného slova.
Autor používá některá neadekvátní slovní spojení, která v žánru hororu působí rušivě a nevěrohodně. Děj má spád, ale najdete místa, kdy se přešlapuje na místě a celek se zbytečně nafukuje.
Přesto jde o velice kvalitně vyprávěný příběh, tzv. česky poskládaný, milý a zároveň smutný.
Nebude vám u něho běhat po zádech mráz, ani se nebudete bát, ale možná se po zaklapnutí knihy nadechnete, vydechnete a pocítíte nejistotu nad světem, ve kterém tak apaticky žijete.
Poměrně plochý román, ale svoji unylost nahrazuje dobrým nápadem a zpracováním.
Čas s ním rozhodně nepovažuji za ztracený...
Tragikomický příběh, který prochází určitými etapami kvality. Začátek knihy je vynikající, vyprávění má náboj a energii a až magicky ovládá čtenáře. Tempo však nevydrží a příběh sklouzává do průměru. Zajímavější je nakonec závěr, nicméně již nenaváže na bombastičnost úvodu knihy.
Co příběh nabízí? Oveho, netradiční hlavní postavu, mrzouta, který žije podle starých zákonů a novotami opovrhuje. Je vykreslen do krajnosti, až si řeknete, že takový člověk nemůže existovat. Jeho životní příběh zaujme jak již jsem psal, někdy více, někdy méně.
A co překvapí? Vysoká úroveň švédských občanů. Kolik jen Ove koupil za svůj život aut?? Na dvě desítky!! Je to vůbec možné?? Je paradoxní, že chvílemi vás tahle skutečnost zaměstnává více, než příběh samotný. A proto zřejmě jen tři hvězdičky.
Po přečtení nemravného románu si musím položit otázku...
Kvůli čemu byl tento román napsán?
Jistě. Každého člověka zaujme sexuální námět. Pedofilie již méně, ale nemyslím, že zde se jedná vyloženě o tuto krajnost lidského smilstva.
Hlavní hrdinka rovněž není vypodobněna negativně, kupodivu její apetit koresponduje v symbióze s jejími "obětmi".
Vše je dobrovolné a pár problematických scén, které jsou víceméně náhodné, nepůsobí nijak asymetricky.
V prvotní fázi jsem román srovnával s Nabokovou Lolitou. Ale i přes obrovské množství sexuálních scén a vulgárností s nimi spojených, nepůsobí příběh nechutně.
Odvážnost jistě, nikoliv pokleslost.
Krásná žena a její nezvladatelná touha po zakázaném.
Dobrovolnost mladých chlapců, jejich radost z jinak nedosažitelné ženy.
Román by mohl být více razantní, více ostrý a koneckonců i emočně svěžejší.
A morálka?
Proti všem stojí zákon...
Ale pokud v obci pojedu 55 km/h oproti požadovaným 50 km/h, ohrozím výrazněji bezpečnost chodců?
Stejně tak se dívám na vztah věkově zakázaného sexu mezi ženou a chlapci. Nikterak neublíží. Ba naopak...
A možná zde je důvod, proč byl román stvořen.
Ve výsledku a ve své finální verzi se jedná o dobrou knihu.
S jistou blahosklonností jsem občas cítil i vysokou kvalitu.
Jenže mi McEwan častěji přijde příliš vážný a poučující.
Hledal jsem v jeho toporné odbornosti radost, ale zahltit přes polovinu knihy statěmi ze soudní síně, mi přišlo nedůstojné velkému finále. Více úspornosti tam, kde je jí dobře a více odvahy v místech, která bez ní nevyzní tak ostře.
Smutné pro osud dítěte, liknavé ze strany dospělého člověka. Váhavé ze strany manželů, skvělé ze strany profesní.
Jelikož takhle musím členit román, nepřijde mi až tak mistrovsky napsaný.
Stačilo více pospojovat, více se otevřít, protože téma je tak silné...
Pan McEwan je velký spisovatel. Možná kritizuji jeho knihu příliš. Ale pokud si představím, co mohlo z příběhu být, kdyby se mu dal větší lidský rozměr...
Tlachání jedné namyšlené intelektuálky?
Za řádky útlého románu se ukrývá rozpolcenost v mateřství, sexuální nespokojenost, nevyrovnání se s dětstvím a rodinou obecně.
Přičemž je román postaven na drobné zápletce, která zaujme, ale vyzní mírně do prázdna.
Salónní styl vyprávění nebuduje atmosféru, jen drobné fragmenty okořeňují ve své podstatě monotónnost textu.
Pro korektnost musím uvést, že stylisticky je příběh vystavěn dobře. Ovšem primárně se snaží čtenáře ukolébat a možná i mírně pobouřit nad myšlenkami paní Ledy.
Po přečtení knihy, musí snad každého napadnout, zda existuje jista koherence mezi příběhem již zmíněné Ledy a samotnou autorkou Elenou Ferrante. Navíc, když v ději má výsadní pozici právě jméno Elena.
Kdo se rád nechává omývat slohovou vyvážeností a nepotřebuje k četbě vzrušení a jistý druh napětí, poskytne mu román italské autorky chvíli dokonalé literární harmonie.