Zorka
komentáře u knih
Ztichlý dům
Jenny Blackhurst
Poměrně zdařilá kniha, i když ke konci mi trošku připomněla scénu z Cimrmana těsně před Vichrem z hor :-). Někdy je méně více. Nicméně ani množstvím zápletek kniha příliš neutrpěla, za přečtení rozhodně stojí.
Podivuhodný případ Benjamina Buttona / The Curious Case of Benjamin Button (dvojjazyčná kniha)
Francis Scott Fitzgerald
Člověk se nevyhne srovnání s filmem. A přestože je novela předlohou, jako by v ní něco chybělo. Propracovanost, pozitivní náboj (ani hlavní hrdina není vyloženě sympaťák), smyslupnost jednání postav. Ale námět je to skvělý.
Freddie Mercury: Bohémská rapsodie jednoho života
Lesley-Ann Jones
Skvěle napsaná kniha, která Freddieho nepřikrášluje a líčí ho se vším všudy - s jeho divokými večírky, sexuální nevázaností, zálibou v kokainu, ale na druhé straně také s jeho laskavým srdcem, přátelským chováním a někdy až dětskou touhou po přátelství a pohlazení. Smutný příběh velkého umělce a člověka, na kterého většina lidí vzpomíná s láskou. Příběh, který toho na Freddieho prozradí mnoho, a přesto tak málo...
Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Tolik dětských osudů a tak podobných. Hladové děti bez rodičů, bez domova, se vzpomínkami na zabíjení a smrt svých blízkých. Opravdu hodně smutné čtení.
Mengeleho zoo
Gert Nygårdshaug
Na jedné straně krása, exotika, motýli, na druhé vyvražďování, kácení deštných pralesů a likvidace přírody ve jménu rozvoje civilizace. Kniha s neotřelým tématem sice obsahuje komerční motivy, za přečtení ale rozhodně stojí. Je to ten typ knihy, kde hlavnímu hrdinovi odpustíte všechno, včetně zabíjení, a dokonce mu fandíte a přejete lepší život.
Když se zvěrolékař ožení
James Herriot (p)
Příjemné odpočinkové čtení, z kterého je cítit láska k profesi - navzdory mnohdy tvrdé realitě spojené s prací veterinárního lékaře. Kniha je psána s lehkostí, vtipem, připomínkou tehdejší praxe a životního stylu yorkshirských farmářů. Je to má první kniha od J. Herriota, pokteré jsem sáhla v rámci čtenářské výzvy, a uznávám, že jakkoli je milá a zajímavá, v závěru jsem už měla pocit, že je to stále totéž dokola. Takže jedna kniha od tohoto autora prozatím stačí.
Tělo
Paolo Giordano
Kdo očekává detaily z války v Afghánistánu, bude zklamán. Tamní válka je totiž tichá - až do té doby, než přijde smrt. Nepřítel je neviditelný, a přesto zabíjí. Knížka se více než dění v bojových liniích věnuje psychice jednotlivých hrdinů. Jejich traumatům (rodinné války, oidipovská vazba na matku, panictví, anonymní láska přes internet apod.), jejich obavám, hledání životní cesty, pocitům osamění a touhou přeživších jít dál - a to i zcela neočekávanou cestou. Pomocí střípků jednotlivých životů se pomalu skládá mozaika, v níž některé kousky i po dočtení knihy chybí - jako by zůstaly v Afghánistánu. Život před a po misi není stejný. Pokud vůbec je... Protože tělo je zranitelné. Stejně jako duše.
Prozření
Jessica Shattuck
Pohled na válku ze strany Němců, kteří nesouhlasili s politikou Hitlera nebo se stali nesouhlasící, ale mlčící skupinou. Nikdy jsem neměla ráda předsudky a stereotypy, kterým se ale v životě přesto čas od času neubráníme. I v mém okolí jsou lidé, kteří dodnes nemají rádi Němce nebo Rusy za to, jaký podíl mají na našich dějinách (bez ohledu na to, jaký je jich osobní postoj nebo v jakém roce se narodili) . Kniha J. Shattuck je o lidech, kteří se narodili v nacistickém Německu, a přesto se nestali nacisty, ale aktivními bojovníky proti režimu. Ale také o těch, kteří pochybili a nesou si za to traumata po celý život, protože si uvědomují, že jejich pochybení je v očích veřejnosti a světa neodpustitelné. Rozhodně stojí za přečtení.
Opuštěná společnost
Erik Tabery
Vždycky si říkám, kdo volil toho či onoho politika, prezidenta, tu či onu stranu, když před bojem všichni tvrdí, "toho volit v žádném případě nebudu", a po boji je právě "ten" vítězem. Možná je to známkou malého zájmu spolurozhodovat (mám jasno v tom, koho volit nebudu, ale nechci si lámat hlavu s tím, koho volit budu), vírou, že ostatní to rozhodnou za nás (a v mém zájmu?), snahou udělat si alibi pro tvrzení - já to nebyl, kdo je volil, nebo jen leností dojít k volební urně. I o tom je kniha Erika Taberyho. O českých lidech a jejich přístupu k veřejnému životu a tendenci hledat jistoty a pohodlí, o české politice, která nějak nemůže najít směr, o politicích, kterých si ne vždy můžeme vážit (až na dva velké humanisty), o populismu, lžích, naivitě a o nebezpečí, které může vést k cestě "zpátky do klece zoologické zahrady s jejími jistotami, rovnostářstvím a svobodou od odpovědnosti za život svůj i své společnosti" (s. 247). Zajímavé čtení, zajímavé myšlenky, které nutí přemýšlet a uvědomit si vlastní postoj a názor.
Ginny Napořád
Benjamin Ludwig
Příběh autistické dívky, který získal na věrohodnosti díky psaní v ich-formě. Je vidět, že autor ví, že o čem mluví. Ulpívání na jedné myšlence, neschopnost poradit si ve zdánlivě jednoduchých sociálních situacích, neschopnost vyhodnotit dopad svého jednání a navazovat "úzké vztahy", potřeba řádu, pevných pravidel - to vše je v knize moc hezky zachyceno. Příběh Ginny je opravdu knihou, která se člověku vryje do paměti - napořád.
Riot Days - Dva roky v ruském vězení
Marija Aljochina
Marija Aljochina je bezpochyby rebelka. Bohužel Rusko si demokracii vysvětluje po svém, a tak svoboda slova není v této zemi zas tak úplně svobodná a z provokatérů se stávají i v dnešní době političtí vězni.
Betonová zahrada
Ian McEwan
Zranitelnost, regrese, únik, touha nezůstat sám, nebýt odloučen, být milován ... i za cenu incestu. Obnažená. Taková mi připadala celá kniha. Obnažená těla, obnažené city i obnažená témata, která bývají často tabuizovaná.
Skleněný pokoj
Simon Mawer
Ke knize jsem od začátku přistupovala jako k beletrizovanému příběhu, který mě motivoval ověřovat si informace, porovnávat jména a skutečnosti. Proto mě nijak nepohoršila autorova úprava jmen a skutečností. Knihu nelze brát jako literatutu faktu, i když je mi jasné, že někteří čtenáři k ní tak přistupují, což může sice uškodit rodině Tugendhat (to je ale problém čtenářů, nikoli autora samotného), ale rozhodně to neublíží vile jako takové. Naopak. Po přečtení Skleněného pokoje má člověk potřebu vilu navštívit, zhlédnout onyxovou stěnu a porovnat informace, které se dověděl z knihy, se skutečností. Pro vilu jako takovou, která je v současné době zapsána na seznam světového dědiství UNESCO, je to bezpochyby dobrá reklama.
Dva pánové na pláži
Michael Köhlmeier
Téma zajímavé, pokud ale člověk očekává románové zpracování, bude zklamán. Knížka je složená ze střípků života Ch. Chaplina a W. Churchilla, je jakousi mozaikou, která má zdokumentovat povahu přátelství státníka a komika, postav tak odlišných, a přesto tak podobných.
Byl jsem Mengeleho asistentem
Miklós Nyiszli
Přestože jsem přečetla již mnoho knih týkajících se koncetračních táborů, nedokážu vůbec pochopit, jak toto mohl někdo dopustit v takovém rozsahu. Jsou skutečnosti, které mě nepřestanou udivovat - a v této knize se rozhodně objevují. Informace, které jsem zatím nikde nečetla. Nejsilnějším momentem pro mě byla příprava "exemplářů" pro plánované německé muzeum, které mělo dokazovat, že židovský národ je zdegenerovaný. Na osud hrbatého otce a syna s kratší nohou asi nikdy nezapomenu. Postava doktora Mengeleho je v této knize zmíněna spíše okrajově. Objeví se, příliš nehovoří a vydává rozkazy, nad kterými člověku zůstává rozum stát. Rozkazy, které vždycky přinášely smrt.
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Už konec? Sotva jsem začala číst.Tak rychle to uteklo. Jako utíká život... Fredrik Backman je pro mě opravdu vzácným jedincem na současném poli literatury, na němž mám občas pocit, že psát může každý. Backman není každý. Jeho knihy mají opravdu něco, co má hodnotu. Je pro mě nejen spisovatelem, který umí pracovat se slovy, ale také do určité míry filosofem, sociologem, člověkem, který se umí dívat kolem sebe a přemýšlet o tom, co vidí a cítí. A umí to dát na papír. Kniha o tom, "jaké to je, když mozek odchází z tohoto světa dřív než tělo", je nejen zamyšlením se nad lidským životem a jeho konečností, je také o lidských vztazích, o lásce, škole, zaměstnaných rodičích, o touze nechat na tomto světě někoho, kdo pokračuje v našich šlépějích. A to se autorovi povedlo na 80 stránkách.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Agatha Christie neplní v tomto díle současné trendy detektivek. V její knize není brutalita, chybí barvité popisy smrti, případně událostí jí předcházejících. Chybí současná komerce, na jejímž místě je psychologie (napětí příběhu opravdu nechybí), důvtip, ale do určité míry také vtip. Nemiluji detektivky, ale tady tleskám. Dostavilo se sevření hrudníku, obava z toho, kdo bude další obětí, zklamání, když můj tip "na vraha" zemřel, a rychlé spekulace o tom, kdo bude tedy dalším tipem, nechyběl ani pocit, že rodina obtěžuje, když na mě mluví těsně před koncem, ve chvíli, kdy já nutně musím vědět, kdo je vrah. Dostavily se dokonce obavy, jestli se to vůbec dozvím i v případě, že knihu dočtu. Autorka opravdu dokáže udržet v napětí až do konce. Možná dám tedy ještě detektivkám šanci...
Švadlena z Dachau
Mary Chamberlain
V rámci čtení švadleny z Dachau jsem měla pocit, že někdy méně je více. Příběh je čtivý, ale je to jakási kombinace červené knihovny (zejména na začátku knihy), historického románu (válečné období) a pokusu o psychologickou prózu. Větší hodnotu pro mě měla pouze střední část, kdy byla Ada skutečně švadlenou v Dachau.
Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu
Vladimír Škutina
Pan Werich je pro mě synonymem moudrosti, svobody, humoru, byl skvělým hercem a také brilantním spisovatelem. Přestože mi nebyl Škutinův styl psaní v této knize nijak blízký, v některých pasážích jako bych Jana Wericha slyšela - jeho stavbu vět, filozofování (pro J. Wericha by to jistě bylo filosofování, neboť filein je milovat a sofía moudrost) i specifický humor. A tak si říkám, že je škoda, pane Werichu, že s tím vápnem už k vám nejen pan Škutina, ale ani nikdo jiný už nemůže přijít.
Policie
Jo Nesbø
Nejsem velký fanoušek detektivek, nicméně považovala jsem za povinnost seznámit se s tvorbou autora, který je nyní tak "in". A logicky jsem sáhla po knize s vysokým hodnocením, samozřejmě s vědomím, že se jedná o sérii, takže mi možná nějaké souvislosti uniknou. Souvislosti mi v podstatě nechyběly, nicméně moje očekávání kniha nesplnila. Pokud je toto klasický Nesbø, pak si říkám, čím je tak výjimečný? Pro mě je Policie jazykově i literárně průměrná severská detektivka s níže zmiňovanými "slepými rameny" příběhu, které mohou být jakýmsi "strýčkem" pro další pokračování, ale čtenáře, který sáhne po tvorbě tohoto autora jen příležitostně, mohou do určité míry odradit.
