Zorka komentáře u knih
Po válce není nic jako dřív. Nelze navázat vztahy tam, kde je válka přerušila, nelze zapomenout na ty, které válka vzala. Lze žít - nebo se o to alespoň pokusit. Pro naději, pro budoucí generace. I o tom je kniha Odpusť, že jsem se vrátil.
Naprosto souhlasím s níže uvedeným komentářem - tolik překlepů, chyb v diakritice i interpunkci jsem v knize snad ještě neviděla. Jako by se jednalo o "laické dílo", přitom odborně kniha vyžadovala nepochybně spoustu práce, aby autor dokázal ze střípků historie poskládat (snad) fakta. Chvíli mi trvalo se začíst, některé pasáže byly zbytečně podrobné, naopak o pobytu v Tibetu bych uvítala více informací, i když chápu, že autor mohl využít jen informace dostupné. Střední část knihy hodnotím jako nejzajímavější.
Ano, kniha obsahuje několik zajímavých myšlenek, nicméně mě zas tolik nenadchla. Jak již bylo zmíněno níže - pro někoho příliš odkazů na víru. A pokud začnete číst knihu (stejně jako já) jen na základě názvu v očekávání prázdninové odpočinkové četby, budete možná, stejně jako já, zklamaní. Moje chyba - příště si přečtu anotaci a zaměřím se na žánrové zařazení knihy.
Co je mezi životem a smrtí? Kniha nedává odpověď na tuto otázku, předkládá pouze autorčinu představu a možná i přání mnoha z nás ... Moc se mi líbila postava Sama, Henriho syna, který má sice IQ 148, ale svět vnímá jinak než druzí.
Pelíškovské hlášky pozná asi každý čtenář a pelíškovskou maminku jsem viděla za všemi ženami. Očekávání ale byla větší.
Tuto knihu jsem přečetla spíše omylem - na základě anotace, bez toho, aniž bych dočetla, že se jedná o detektivku. Myslela jsem si, že se jedná spíše o psychologický román. Nicméně vůbec jsem nebyla zklamaná, moc se mi líbila. Případ manželů, kteří mají svá pravidla pro zakládání rodiny, je poutavý a bohužel i lehce uvěřitelný.
Kniha o lidských vztazích - o lásce, ale taky sobectví, lakotě, manipulaci, osamění, odvaze se vymanit i o tom, kam mohou vést dlouhodobě neutěšené vztahy v rodině. Kniha o přebírání vzorů z rodiny, o nedostatku komunikace, ale také o naději, že může být lépe, jen chtít...
Ucelené informace o zřízení, fungování a tristní likvidaci rodinného tábora v Osvětimi. Kniha mi znovu připomněla postavy, o nichž jsem již četla v jiných knihách a které stojí za to opět jmenovat - např. Fredyho Hirsche, Jakoba Edelsteina atd. Smutný obrázek z historie, před níž nemůžeme zavírat oči.
Vždycky mám radost, když objevím knihu, která není medializovaná, a přesto předčí většinu z těch, o nichž se hovoří. Tato patří mezi ně. Navíc je od české autorky, již jsem dosud neznala a kterou tímto zařazuji mezi spisovatelky, které stojí za povšimnutí. Podlaha z trávy, strop z hvězd je příběh o tom, že nic nemusí být takové, jak to na první pohled vypadá. Příběh o lidech, kteří mohou mít všechno a nemají nic (lásku, radost, spokojenost, přátele), a také o těch, kteří nemají nic, žijí bez domova, a přitom se dokážou radovat z maličkostí a být spokojení. Je to příběh o lidských vztazích, ale také o vztahu člověka ke zvířatům. Osud pejska nalezeného v popelnici, za něhož je nejdříve Antonín a pak Petr ochotný dát to poslední, co mají, člověka zasáhne. Rozhodně doporučuji!
První díl bývá často nejlepší. V případě Medvědína to ale neplatí. Druhý díl pro mě naprosto předčil ten první. Příběhy postav se rozvíjejí, a přestože hokej hraje v knize stále velkou roli, jde zejména o lidské osudy. Věřím, že Benjiho si budou čtenáři dlouho pamatovat. Hodně zajímavý je i styl psaní. Převažující budoucí čas je ve vypravování velmi neobvyklý, a kdo se někdy věnoval jakémukoli psaní, ví, jak je těžké udržet časy, aby se vzájemně "nepraly" a vypravování tak nepůsobilo jako chaos. Klobouk dolů samozřejmě i před překladatelkou.
Zajímavé informace, přesto si myslím, že k nim člověk nesmí přistupovat bezvýhradně. Permanentní opakování toho, že půst je lékem na téměř všechno, mi už zhruba v polovině knihy začínalo znít dogmaticky. Nicméně faktem je, že doba hojnosti vede k přejídání, a tak občasný půst jakožto přirozená očista zní zcela logicky. Neztotožňuji se s žádným extrémním řešením (a některé typy půstů mi už opravdu extrémní přijdou), přesto si podobné knihy ráda přečtu, a někdy se i nechám inspirovat, pokud v dané věci najdu smysl.
Téma zajímavé, ale pro mě bohužel ta uvěřitelnost dost chyběla. Chvílemi hodně naivní, chvílemi až přeerotizované, konec pro mě celkově zklamání - skoro až směšný. Takže ano, číst se to dá, ale hloubku bych v tom nehledala.
Vždycky, když čtu knížku Tomáše Šebka, mám obdivem bradu až na zemi. Nikoli kvůli literární hodnotě knihy, ale pro její obsah. Pro to, jak samozřejmě dokážou Lékaři bez hranic operovat v relativně primitivních podmínách, bez rentgenu a s přípravou u ponku, kde si vyrobí potřebné pomůcky, pokud je právě nemají. Pro to, jak samozřejmě ošetřují zanedbaná zranění, lidi se vzteklinou nebo HIV. Pro to, jak dokážou vyměnit "pohodlí" českých nemocnic za prostředí, v něm je nepohodlné snad úplně všechno. Moc si jich za to vážím. Tomáši, jste machr a vaši kolegové z Lékařů bez hranic jakbysmet!
Kniha o tom, jak barva kůže může být v jedné zemi zcela druhořadá, zatímco v jiné kvůli ní lidé umírají.
Rozklad jedné rodiny, kde zasáhl "démon alkohol". Plané sliby, lži, lehké vzestupy a tvrdé pády. A také dopad na děti...
Rozhodně netradiční kniha, která bude tematicky jen těžko hledat konkurenci. Každopádně autorka se v oboru očividně našla.
Ani nevím, kolikrát jsem se poznala :-). A dost jsem se uklidnila, že jsem vlastně celkem normální.
"Náboženství neradikalizuje lidi, to lidi radikalizují náboženství." (s. 305) Obdivuji autorku za její každodenní odvahu a neutuchající snahu zprostředkovat komunikaci mezi džihádisty a okolním světem. Kromě toho, že zmiňuje a rozebírá mnoho důležitých momentů, které otřásly světem, poukazuje rovněž na nebezpečí spojené s uprchlickou krizí: "Sdílela jsem naději, že lidé, kteří ze svých domovů prchali před hroznou situací, budou v Německu a jiných zemích přijati a naleznou mír. Také jsem ale věděla, že je to perfektní příležitost pro všechny druhy džihádistických skupin vyslat do Evropy své nováčky, kteří by tu mohli operovat jako spící buňky. Na nádraží v Rakousku jsem vypozorovala, že už se to děje." (s. 274) Souad Mekhennet je muslimka, která je sama důkazem, že nikoli víra, ale posunutí víry je pro společnost problém.
Knížka, kterou by si měli povinně přečíst všichni obvodní lékaři a také někteří nedostatečně poučení neurologové, protože včasná diagnostika této nemoci, která je tak stěžejní pro úspěšnou léčbu, resp. stabilizaci, bohužel stále není samozřejmá. Knížka popisuje poměrně srozumitelným způsobem příznaky nemoci, formy léčby, ale také možnosti rehalilitace a podpory, včetně několika kazuistik.
Myslím, že Alena Mornštajnová opět dokázala, že psát prostě umí. Moc se mi líbí kompozice jejích příběhů, které nejsou jednoduše chronologické, ale pracují s retrospekcí. Časová mozaika se v jejích knihách postupně skládá, vysvětluje, co dotvářelo charaktery jednotlivých postav a jak je osud (často dosti pohnutý) formoval nebo přímo zdeformoval. Nejinak je tomu i v knížce Tiché roky.