Zorka komentáře u knih

Kniha pana doktora Jarolímka poukazuje na rezervy, které má české lékařství v oblasti psychiatrie. Že není dostatek psychiatrů (natož kvalitních), je známý fakt, o dětských psychiatrech, za nimiž rodiny jezdí běžně několik desítek kilometrů, ani nemluvě. Zmíněných 12 minut na pacienta, dlouhé vysedávání v čekárnách, léčba převážně formou rychlé medikace zní jako hloupý žert, ale žertem není. Kniha nevyznívá příliš optimisticky - je o ideálech jednoho (nebo několika) lékařů, kteří tak trochu svádějí boj s větrnými mlýny, jimiž jsou zažité modely psychiatrické péče. Navzdory tomu, že autor sám je trochu kontroverzní postavou, obsahuje dílo opravdu momenty, nad nimiž je dobré se pozastavit. Protože lidí, kteří potřebují pomoc a ne vždy je jim poskytována odpovídajícím způsobem, máme kolem sebe poměrně hodně .

09.03.2020

U takové knihy člověk nemůže v žádném případě posuzovat literární hodnotu. Ta je totiž vedlejší. Důležité je poselství - a to tu bylo předáno naprosto zřetelně. Péče o těžké případy lidi s PAS je až alarmujícím způsobem nedostatečná, a to nejen u nás. V této souvislosti velmi doporučuji film Výjimeční jako důkaz, že umístit agresivní autisty do nějakého zařízení je problém například i ve Francii. Respekt před lidmi, kteří se takového úkolu zhostí. A obrovskou sílu rodičům, kteří se o podobné děti starají doma, přestože mnohdy je to nucená volba.

1 18.02.2020

Přestože tematicky nebyla tato kniha přímo šálek mé kávy, byla napsaná tak skvěle, že jí není co vytknout. Na několika málo stránkách se člověk dokáže pozastavit nad dnešní uspěchanou dobou v kontrastu s životem tradičních indiánských kmenů, nad nezastavitelným pronikáním civilizace do života indiánů, ale také nad smyslem života, hodnotou přátelství, soudržnosti, tradic. A přestože je již od začátku jasné, že kněz Marek přišel do indiánské vesnice čekat, až uslyší "sovu volat své jméno", kniha nepůsobí smutně ani depresivně, je vyrovnaná, smířená, oduševnělá, skoro lyrická.

6 16.02.2020

Přihlédnu-li k tomu, že se jedná o knihu pro děti a mládež, je skvělá. Nezastírám ale, že kdyby byla určená dospělým, našla bych na ní pár chyb, zejména v druhé části. Tvrdou realitu, vliv médií na veřejné mínění, těžké trauma po prodělaném střeleckém útoku ve škole najednou vystřídá trochu nepravděpodobné a poměrně rychlé "uzdravování". Přidávám se rovněž k těm, kteří by věnovali více prostoru Nickovi a jeho pohnutkám, na druhou stranu bych úplně oželela postavu fialové výtvarnice, která pro mě byla tak trochu "mimo mísu".

02.02.2020

Celý román na mě působil trochu "zastarale" jako ubrus Janovy maminky. Jako by se odehrával mnohem dříve než v období, ve kterém byl napsán. Začátek byl docela fajn, snaha o zápletku pak už mi připadala trochu divná, stejně jako citace z deníku Janovy maminky, o závěru ani nemluvě. Za mě průměrné dílo, které má honosný antický název a kromě jiného dost otřesnou obálku.

1 24.01.2020

Nechci vůbec hodnotit, jaký byl cíl autorky a nemůžu ani soudit, do jaké míry byli Kosińští takoví, jak jsou v knize popisováni. Nicméně kniha byla napsána vcelku nezáživnou formou a ze 3/4 pojednávala stále o tomtéž - jak se rodina skrývala pod falešnou identitou ve vsi Dabrowa. Chápu pamětníky, že se cítí dotčeni, pokud v Nabarveném ptáčeti poznali svoji milovanou ves, na druhou stranu každý autor má právo nechat se inspirovat realitou a doplnit ji fikcí. A pokud se někdo domníval, že kniha Nabarvené ptáče popisuje realitu v jedné vsi, je to jeho věc. Od knihy Joanny Siedlecké jsem očekávala více.

1 20.01.2020

Knihu hodnotím vesměs pozitivně, i když je to jen taková letmá vzpomínka na to, co Aleš Palán zažil se "svými samotáři", jakým způsobem ho ovlivnili a jakou stopu v něm zanechali. Sám autor přiznává, že vlastně tak trošku zapomněl na text. Čtení je to opravdu jen na část pozdního odpoledne. Narozdíl od předchozích Palánových knih se stejnou tematikou je tato založena na fotografiích, rekapitulaci, dojmech a srovnávání. A to i na čtenářově srovnávání. I já bych si ráda popovídala s Tonym o knihách Nicka Cavea, přestože jeho nicnedělání v přírodě nechápu, i já bych na chvíli dokázala žít život Dáši Macháčkové, přestože v současné době jsem trochu rozmazlená a lpím na výdobytcích moderní doby. I přes chabý rozsah textu je to stále kniha, která nám dává určitý signál, že bychom se měli zamyslet nad smyslem života a možná tak trochu zpomalit. Upozorňuji, že Návrat do divočiny má přímou návaznost na dílo Raději zešílet v divočině a v žádném případě se nedá číst v obráceném pořadí, jak to my, čtenáři, občas děláme. Jenom tak ji člověk dokáže ocenit.

2 13.01.2020

Slavíkem si nastavila autora laťku hodně vysoko a bude velmi těžké ji překonat. Velká samota je hezká kniha, když člověk přivře oko nad prvními stránkami a nad trochu nepravděpodobným závěrem. Popisy prostředí a života na Aljašce mě bavily, stejně jako popisy charakterů tamních lidí. Velkou Marge bych rozhodně chtěla za kamarádku :-).

11 12.01.2020

Ať už byly původní pohnutky Oskara Schindlera jakékoli, výsledkem byly zachráněné lidské životy. O. Schindler není v knize popisován jako ztělesnění všech ctností, ale jako člověk, kterému se příčilo násilí a který chtěl za každou cenu ochránit "své lidi". I za cenu jistého nepohodlí, uplácení, smlouvání a vyšlapávání cestiček přes vysoké nacistické představitele. Někdy až neuvěřitelné, jak moc mu bylo jeho snažení tolerováno...

Kraťoučká knížka, díky níž člověk dokáže jen přičichnout k africké atmosféře, nicméně rozsah díla úplně neumožňuje dovědět se více. Co je ale patrné, je láska autorky k této zemi, kde sice převládá tradiční africký život, mnohdy je ale již lehce ovlivněn moderními vymoženostmi. Celkově bych knížku hodnotila jako "letem světem Afrikou".

27.12.2019

Knihu jsem proložila několika dalšími. Téma bylo sice zajímavé, ale pro mě příliš rozvlekle popisované. Očekávala jsem více.

1 25.12.2019

Velmi zajímavá kniha obsahující nejen případy českých i zahraničních sériových vrahů, ale také klasifikaci a psychologický rozbor možných znaků, které mohou predikovat již v dětském věku zvýšenou pravděpodobnost, že se člověk dostane na zločineckou dráhu. Teoretická část by zasloužila lepší korekturu.

1 25.12.2019

ZISTILA JSEM (SI SAMA), že některé zkušenosti učitelů "tak trochu zvláštní školy" jsou velmi blízké zkušenostem učitelů běžné školy základní. Přesto ale vím, že práce s dětmi, které mají mentální postižení, je mnohem, mnohem těžší. A pokud někdo dokáže psát o takové práci s humorem, nadsázkou a výše uvedenou něhou, pak je to Učitel s velkým U.

12.11.2019

Nevím, jak dlouho bude moci Martin Selner psát o autistech, aby nezačal vykrádat sám sebe - tedy aby se neopakoval. Už v druhé knize čtenář poznává částečně tu první, nic to ale nemění na tom, že je stále milé číst o někom, kdo svoji práci nebere jako práci, ale kus života.

2 10.11.2019

Milá knížka, z níž je patrné, že autor dělá svou práci rád. I když práce s dětmi s PAS není vždycky tak veselá, jak to může v knize vypadat, autor se snaží poukázat na to, že si děti s autismem naši pozornost zaslouží. Že patří do společnosti, přestože jsou i v dnešní době lidmi tolerovány různou měrou. Možná proto, že ne všichni jsou o autismu dostatečně informováni. Možná proto, že autismus není na první pohled vidět. A právě proto je kniha Martina Selnera velmi důležitá. Vysvětluje, ale zároveň polidšťuje. Připomíná, že děti s PAS mají hodně "chyb", ale zároveň se od nich můžeme hodně naučit. "Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil...Myslím, si, že se pořád ještě učím. Ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat." (s.110)

14 10.11.2019

Skvěle vedené rozhovory bez manipulace nebo navádění k očekávaným odpovědím. Vážím si Aleše Palána za to, že i s lidmi, o nichž říká, že nejsou žádní intelektuálové, dokáže mluvit s úctou a respektem k jejich jedinečnosti, že se dokáže naladit na jejich vlnu. A o tom právě kniha je. O jedinečnosti lidí, kteří se rozhodli žít po svém bez ohledu na to, jak to vnímají nebo hodnotí ostatní. V knize "Jako v nebi, jenže jinak" jsou dle mého ještě zajímavější osobnosti než v díle o šumavských samotářích. Nejedná se o žádné ztroskotance, ale o lidi, kteří si v "samotě" (i když život se zvířaty za samotu v pravém slova smylu nepovažuji) našli smysl života. Klobouk dolů také před fotografkou Johanou Pošovou, jejíž snímky daly knize ještě další rozměr. Za mě určitě ano, kniha stojí za přečtení a pozastavení se nad tím, v jak uspěchané době žijeme. Jak zaznělo v jedné kapitole - možná bychom měli život na samotě zkusit čas od času všichni. Třeba jen na týden. Možná bychom opravdu začali vidět spoustu věcí jinak. Kdo ví? Velkým překvapením pro mě bylo, že jsem v jedné z kapitol našla člověka, kterého jsem kdysi dávno znala. Už tehdy žil pro své psy...

24 06.11.2019

Kdyby kniha končila na straně 204, dala bych jí určitě čtyři hvězdičky (od této strany je totiž trochu mimo téma). Je trefná, vtipná, místy citlivě nadsazená, přitom stále pravdivá. Pravda ale je, že ne všichni ji zřejmě dokážou docenit. Stoprocentně jí totiž porozumí jen někdo, kdo ví, o čem je řeč – tedy učitel, který se s podobnými situacemi setkává dnes a denně. A ještě lépe – učitel češtiny. Několika pečlivě vybranými úryvky z knihy jsem pobavila celou svoji rodinu. Věděla jsem ale, že například s kapitolou o slovesném vidu bych doma asi příliš neuspěla. Takže chápu, že někomu mohla kniha připadat příliš učitelská – ona totiž o učitelích je. A upjatá? „Už mě ten prd začíná pěkně sr… štvát.“ (s. 17) I mě, paní Horáková. I mě.

1 03.11.2019

Myslím, že anotace ke knize je trochu zavádějící. Kniha sice je o stalinském táboře, chcete-li si však dopřát avizované běhání mrazu po zádech, doporučuji sáhnout po jiných knihách se stejnou tematikou. Tato se totiž nevyžívá v líčení táborových hrůz, ale naopak hledá v táboře to lidské, hledá člověka. A poukazuje na to, jak tenký je led mezi vězením a svobodou. "Rád bych, aby to bylo o lidech a o životě... Ještě jednou opakuji, že mě nezajímá vězení, ale život. Že mě zajímají lidé, a ne zrůdy."

1 13.10.2019

Prokousat se knihou Krev a mlíko není opravdu lehký úkol. Navzdory tomu, že má kniha přes 600 stran, dějiny bere průletem (a je lépe již o dění v Číně něco vědět, aby se člověk alespoň trochu orientoval) a promítá je do osudů jedné, pro Evropana ne zcela obvyklé, rodiny. Za sebe musím říci, že pro mě kniha negradovala, jen plynula, a Zlatkova obsese mi ke konci připadala už hodně nadsazená. Pokud srovnám knihu s Divokými labutěmi nebo Ubožáky, musím přiznat, že se mi obě poslední jmenované líbily víc.

1 12.10.2019

Červená stuha má opravdu krásné ilustrace. Nevím, jestli bych ji doporučila dětem. Jen dospělý totiž dokáže pod tou skořápkou dětské naivity vidět i tu hrůzu.

20.08.2019