Zorka komentáře u knih
Carrie je klasika, jejíž filmovou verzi jsem zhlédla už před lety. Kniha mě překvapila prolínáním časových rovin a také opravdu velkou snahou působit věrohodně - až jsem si chvílemi hledala citované dokumenty, jestli opravdu neexistují :-).
Po Vránách jsem čekala nějaké velké WOW. Chirurg je ale trochu "román pro ženy", nic extra překvapivého, nicméně čtivé.
Ano, je to klasika, ale nějak jsem si k ní nikdy nenašla cestu. A to ani s odstupem let. Humor Š+G bohužel není můj šálek kávy.
Na styl psaní Terezy Boučkové si člověk musí zvyknout. Teprve pak si čtenář dokáže příběh užít. Pokud se tomu tak dá říci. V případě prožitků lidé bolesti, zoufalství, bezvýchodnosti situace asi slovo užít není úplně to nejvýstižnější. Příběh jedné rodiny, která adoptovala dva romské chlapce ve snaze mít vlastní rodinu. Příběh rodiny, které se nakonec vlastní rodina kvůli adoptovaným dětem poněkud rozpadá. Příběh, kde těžko hledat viníka ...
Medializovaný příběh Olgy Hepnarové zpracovaný velmi zajímavou a čtivou formou. Obešla bych se bez konečných mnohastránkových dodatků, které pro mě už nebyly tak přínosné, co se informací týče, a které postrádaly také předchozí čtivou podobu příběhu. Jinak rozbor osobnosti Olgy Hepnarové opravdu velmi podrobný a z psychologického hlediska opravdu velmi zajímavý.
Zvenčí to může vypadat, že se skoro nic neděje. Uvnitř rodiny se ale přitom může odehrávat obrovská tragédie. Velmi mě zaujal styl psaní a vnímání reality jednotlivými vypravěči. Smutný příběh, který se může odehrávat kdekoli v našem okolí.
Když si člověk potřebuje vyčistit hlavu a nepřemýšlet u čtení, je to ta správná kniha.
Je trochu divné hodnotit podobnou knihu jako čtivou, ale opravdu taková je. Pokud ale člověk čte s vědomím, že se jedná o skutečné případy (a to je čtenáři od začátku jasné), je to hrůzné čtení. Člověk si klade celou dobu otázku: Proč? Šlo by tomu nějak zabránit? Je zřejmé, že ve většině případů jsou pachatelé, o nichž se v knize píše, také "obětí", přesto jsou jejich činy neodpustitelné. Příběh dvou střelců ve škole mi připomněl film (a následující stejnojmennou sérii příběhů) Zkažená mládež.
Moc hezky napsaná kniha, která vysvětluje, že ne všechno, co je pro nás samozřejmé a "mální", je také samozřejmé pro člověka s Aspergerovým syndromem. Jejich vnímání, dospívání i chápání je trochu jiné. Moc bych si přála být pro všechny lidi s PAS pestrostínem...
Odpočinkové čtení, nad kterým člověk nemusí moc přemýšlet. Sem tam se v knize asi najde každá žena (předpokládám, že zmínky o permanentním popíjení jsou spíše hyperbolizované).
Zajímavé téma, kniha jinak průměrná. Josef Jambora je člověk, který hledá viníka - v jeho případě (a netvrdím, že to tak musí být u všech bezdomovců) ale platí - každý svého štěstí strůjce. Chvílemi mi kniha přišla jako "oslava bezdomovectví" (volnost, užívání si, jízdy na festivaly...). Josef Jambora si tuto cestu sám vybral. Měl předpoklady k tomu žít lépe - ty však nechal lehkomyslně proklouznout mezi prsty.
Mnoho lidí má v souvislosti s duševními chorobami velké předsudky. A proto je knih, které je představují a popularizují, opravdu potřeba - abychom pochopili a měli pochopení. A abychom věděli, že duševně nemocní nejsou "blázni" - nemusíme se jich bát. Často to jsou velmi vzdělaní lidé (viz autorka), kteří jen občas potřebují naši toleranci a podporu - zejména pokud teprve hledají vhodnou léčbu. Právě ta je v případě duševních nemocí velmi důležitá. Přestože lidé vědí, že maniodepresivita existuje (koneckonců je skloňována s mnoha významnými osobami), málokdo ví o nemoci něco více. Tato kniha představuje bipolární poruchu velmi srozumitelně a poukazuje na to, jak je těžké nemoc přijmout a vypořádat se s ní. Autorce velký dík za otevřenost.
Knihy dělím na ty, které mají literární hodnotu, a na ty, které mají poslání. Některé se možná i potkají. Příběh Gumpa patří rozhodně do té druhé skupiny - jakou literární hodnotu byste taky čekali, když knihu vypráví pes :-). Přesto dokáže tato krátká a svým způsobem i dětsky psaná próza vzít čtenáře za srdce. Kdo má doma psího člena rodiny, ví.
Knížce nelze upřít literární hodnotu. Je napsaná krásným jazykem, mnohovrstevnatě, v několika časových rovinách, prolíná počáteční styl psaní anglických spisovatelek 19. století s téměř naturalistickými válečnými popisy s nádechem baudelairovské poezie. Přesto jsem asi nebyla správně naladěná na autorovu notu a příliš detailní popisy mně nějakou tu hvězdičku z hodnocení ubraly.
Viděla jsem obě filmové verze. Teprve poté jsem četla knihu. Nedokážu posoudit, jak bych ji hodnotila, kdybych nejprve četla a teprve poté viděla. Nicméně v pořadí film - kniha mi připadá, že ambice knihy byly velké, ale nepodařilo se je tak úplně zrealizovat. Čekala jsem, že kniha bude více navazovat na dokument (což z pochopitelných důvodů ztroskotalo na nedostatku zájmu aktérů hovořit). Čekala bych nějaké "jak to dopadlo" nebo trochu zákulisních zážitků, které se do dokumentu nevešly. Možná také, zda padla nějaká obvinění. I tak je ale kniha rozhodně velmi hodnotná. Poukazuje na to, že i v bezpečí domova se dítě může chytit do sítě, že je potřeba budovat v rodinách otevřenou komunikaci, aby se dítě nebálo o svých problémech hovořit, a že je nutné i preventivně s dětmi hovořit o tom, jak se mají na sítích chovat, aby pro ně moderní technologie byly "dobrý služebník" a nikdy se nestaly "zlým pánem".
Od knihy jsem čekala trochu více, hlubší rozbory psychiky vrahů, rozbory jejich podnětů nebo popis jejich dětství. Z toho jsem našla ve Zpovědníkovi vrahů jen zlomek. Je to v podstatě životopis psychologa, který se v průběhu své praxe dostal od klasické psychologie až k soudnímu znalectví, které z něj udělalo "zpovědníka vrahů".
Smutná kniha o podivínství, genialitě, o lidech, kteří si žijí spokojeni ve svém světě, než jim do něj zasáhnou události zvenčí. Malý příběh o "velkých" lidech, na které by se zapomínat nemělo, a přesto zapomíná.
Čekala jsem od pana Krause malinko víc, ale docela pobavilo.
Kniha Cilčina cesta je další svědectví o těžkých dobách nejen druhé světové války, ale i období po ní, kdy byli političtí vězni odsouváni do ruských gulagů. Nedokážu posoudit, jak moc je kniha beletrizovaná, ale trochu mi vadila hyperbolizace Cilky, která se pro mě stávala svou obětavostí, neohrožeností a umem postavou jen těžko uvěřitelnou. Pokud taková Cilka opravdu ve skutečnosti byla, pak klobouk dolů...