Zorka komentáře u knih
Knížku jsem četla krátce po Modlitbě za Černobyl a měla jsem tendenci obě knihy srovnávat. A srovnávala jsem vlastně nesrovnatelné. V době, kdy došlo k útoku na Hirošimu, nevěděli tamní lékaři (a nejen oni) o působení radioaktivity na lidi prakticky nic. Učili se praxí. Neobávali se hrůzných následků spojených s radioaktivním deštěm nebo následným zářením. A to je na tom v podstatě to děsivé.
Kniha je sice pod štítkem pro děti a mládež, ale vůbec bych ji takto neomezovala. Příběh Josepha dává tolik podnětů k zamyšlení, že i dospělý si v něm najde své. Je to příběh o lidských citech, pochybení a jeho následcích, o výchově, pěstounské péči, o haló efektu, na jehož základě často soudíme lidi. Je to příběh plný bolesti i lásky.
Život ve smyčce. Básně psané jako haiku. Hodně netradiční příběh jak obsahem, tak formou. Za mě ano.
Po přečtení druhé knihy od Aleny Mornštajnové musím konstatovat, že pro mě je toto zajímavá autorka. Její Slepá mapa byla méně působivá než Hana, nicméně pořád se jedná o zajímavě koncipovaný román, který retrospektivně líčí osudy matky a babičky hlavní hrdinky. Jejich osudy mi popřečtení trošku splynuly dohromady (možná podobností jmen začínajících na A), zůstal ale dojem. A to je u knihy vždycky dobré znamení.
Tato kniha pro mě byla nejen zajímavým pohledem na skutečnosti týkající se Černobylu, ale také výpovědí o povaze tamních obyvatel. Z knihy na mě čišelo zejména zklamání - zklamání ze státu, kterému lidé tolik důvěřovali a který před nimi skutečnost v začátku ututlal. Zklamání z toho, jak byli lidé využíváni při likvidaci jaderné katastrofy a posíláni na smrt bez ochranných prostředků. Zklamání z reakcí veřejnosti. Zklamání z toho, že si cejch Černobylu nesou už trvale. Opravdu hodně působivá kniha.
Jak se mi kniha líbila, se často pozná podle toho, jak dlouho jsem ji četla. Nejsem "odkladač", a tak se většinou prokoušu každou knihou, kterou začnu číst. Ty, které mě uchvátí, čtu obvykle krátkou, výjimečně i delší dobu, ovšem vždy bez prokládání jinými knihami. Tuto jsem musela proložit hned několika díly. Asi nejsem naladěná na suchý anglický humor a historky typu, kde chtěl autor koho políbit, dostat do postele, případně do psí boudy. Byť se sebeironizuje, na mě to mužské ego z tohoto cestopisu dost výrazně křičelo. Pro mě nuda, zábava se nedostavila.
Četla jsem již mnoho knih, které byly výpovědí pamětníků o válce, pobytech v koncentračních táborech a pochodech smrti. Knížka Věry Gissingové je jiná. Poskytuje pohled zvenčí, ze zdánlivě bezpečného prostředí, a přitom od člověka, který je do války zavlečen stejně jako jiní. Popis nezištné péče anglických rodin byl pro mě opravdu obohacující. A návrat Věry Diamantové do Čech obrovským zklamáním. Přestože člověk dějiny zná a ví, co se dělo, při četbě příběhu, z kterého prýští emoce, touha i bolestné zklamání, nemůže zůstat v klidu. Kniha má ale i jiný rozměr. Jen tak mimochodem, bez velké glorifikace, a přesto s upřímným obdivem zmiňuje postavu Nicholase Wintona. Člověka, který byl tak veliký, a přitom tak skromný. Zasloužil by si více takových knih.
Po knížce jsem sáhla v rámci Čtenářské výzvy a musím říct, že toto opravdu není šálek mé kávy. Rádobydetektivka s téměř pohádkovým nádechem by se mohla líbit náctiletým, možná. Kniha je naivní, plná sladkých jednoduchých metafor úrovně žákovské slohové práce. Za mě tedy rozhodně ne... Bod je za recepty na konci knihy.
Kniha, která obrala moji rodinu o mou přízeň minimálně na jedno celé dopoledne. Jakmile se člověk začte, zacyklí se, uzavře se v tolikrát zmiňované spirále a točí se společně s osudy čtyř, pěti nebo snad tří (?) lidí ve slovenské Tríbeči. Jedno vím jistě... Do popisovaných oblastí se už nevydám, promarnila jsem svou šanci, kterou jsem teoreticky měla před přečtením knihy. Člověk si může tisíckrát připadat jako tvrdý realista, ale ...
Hájíčkova Rybí krev je románem, který osloví všechny, jejichž kořeny jsou jakkoli spjaty s vesnicí, s místem, kde soused sousedovi vidí do talíře, kde si lidé dokážou více pomoci a na druhou stranu, pokud se vztahy mezi starousedlíky naruší, dokážou se "pochroumané" dědit z generace na generaci. A pak je tam "něco navíc" ... touha zůstat. Třeba za cenu toho, že budou mít lidé jadernou elektrárnu rovnou za plotem. Ohrožení rozpínavosti modernizace bez ohledu na dobro jedince. Poznamenané lidské osudy. A dokonce ztráta smyslu života...
Když je rodič přesvědčený, že postupuje při výchově správně, a přitom vychovává dítě, které se jen snaží nezklamat ho, končí to často zklamáním na obou stranách. Nešťastné zůstávají děti i rodiče a ve snaze nedat své skutečné city najevo tvoří kolem sebe hradby póz, lží, buducnosti, kterou si nikdy nepřáli... Přesně takový je román Anežka. Skvělá prvotina.
Úvodní text je opravdu zdlouhavý a působil na mě jako obhajoba autorství gregerií. Gregerie samotné jsou zajímavým literárním počinkem, které člověka nutí přemýšlet, pousmát se a rozvíjet také vlastní fantazii.
Od Corinne Hofmann jsem četla jako první knihu Dívku s žirafím krkem. Chronologicky to vlastně bylo správně, protože je o autorčině dětství, které bylo svým způsobem taky hodně zvláštní. Ani rodiče neměli úplně standardní způsob života. Ne, že by mi to dalo úplně odpověď na to, proč se autorka zamilovala do pomalovaného divocha, ale z psychologického hlediska to může být určitým vysvětlením. Samotná kniha je pro mě ale spíše zklamáníma, zpracováním se mi líbila méně než výše zmiňovaná. Nicméně měla asi lepší medializaci, protože se o ní hovoří mnohem více. Téma zajímavé, některé scény monotónně opakované, literárně hodně průměrná. Ale pro srovnání kultur ok.
Kniha o houbách, která vlastně o houbách vůbec není. Je to příběh o dětském traumatu, o podpoře a potřebě lásky a pochopení, o těžkostech života i o cestách, které ať už vedou přes les nebo nikoli, musíme hledat, abychom se s tím, co nám osud přichystal, vyrovnali. O tom, jak nám mohou pomoci i lidé, od kterých možná ani pomoc nečekáme, protože mají sami svých problémů dost. Houbařka je opravdu velmi dobře napsaná. Nepředkládá čtenáři jednoznačný závěr. Nechává ho dosadit si, jak moc Sisi věří, že její cesta na houby byla poslední. A jestli ta další bude nová cesta životem.
Nedávno jsem četla, že Sharon Osbourne říká o svém maželovi: „Až přijde konec světa, přežijí jen Keith Richards, Ozzy Osbourne a švábi.” Při čtení této knihy jsem měla pocit, že by se na seznam hodil i Lemmy. A pak jsem si uvědomila, že už to nejde. Přestože nejsem fanoušek Motörhead, příběhu legendy rockové a metalové muziky jsem neodolala. A udělala jsem dobře.
Opravdu bolestivé čtení. Příběh je psaný ich-formou malého děvčátka, které miluje svoji rodinu, a přesto si uvědomuje, že se v ní odehrává něco špatného. Láska k rodičům a snaha je pochopit tu kontrastuje se soucítěním s malou sestrou a obavou o její prožívání a nakonec i její život. Příběh je bohužel velmi uvěřitelný.
Autistická Karen je nejen žena, která se ponořila do srdce světa, ale také ta, která si říká Já, která nechápe lidskou mimiku ani metafory a která je upřímná, spontánní a musí se hodně snažit, aby její emoce byly "malinké". Její příběh, spojený s problematikou lovu tuňáků a ochranou životního prostředí, se mi moc líbil.
Tato kniha byla již několikátým dílem o životě v Severní Koreji, které jsem přečetla. Přesto pro mě byla znovu fascinující výpovědí o tom, jak tvrdý je režim v Severní Koreji, jak jsou tam lidé manipulováni, aniž by jim to přinášelo jakékoli výhody - naopak často nemají uspokojovány ani základní biologické potřeby - mají hlad, nemají možnost se umýt, dostatečně obléknout. Život v severokorejských věznicích a nakládání s lidmi, kteří chtěli přejít hranice (byť třeba jen kvůli hladu), je pro nás naprosto nepředstavitelný a nepochopitelný. Jsou tam porušována snad všechna lidská práva, pokud lze vůbec říci, že je s vězni nakládáno jako s lidmi. Přestože díla o hladomoru v Koreji většinou vypovídají o 90. létech 20. století, napadá mě, do jaké míry se to změnilo. Korea ani dnes nenechá svět nahlédnout pod pokličku svého dění, to, co ukazuje světu, je vždy dokonale zinscenovaným "divadelním představením" pro veřejnost ve snaze dokázat, že se jedná o civilizovaný svět. Ale všichni víme, že tomu tak není. Je to svět, ve kterém je "něco" jinak.
Po knížce jsem sáhla kvůli čtenářské výzvě a musím říct, že něco tak naivního jsem tedy četla naposledy v pubertě - a že už je to pár let. Nečekejte složitý děj, konec je v podstatě celou dobu jasný, nepřekvapí. Jako námět na film pro pamětníky ok, já bych obsadila do role hlavní hrdinky Věru Ferbasovou.
Nemohu v tomto případě hodnotit knihu jako literární dílo, protože vzpomínky Dagmar Lieblové jsou v podstatě krátkým shrnutím jejího života. Na konci knihy je zmíněno, že autorka při setkáních s mladými lidi vypravuje svůj příběh už tak trochu rutinně, stejně na mě působila její kniha. Byť jsou zážitky z koncentračních táborů bolestivé, jsou v díle podány bez emocí a čistě fakticky. Nic to nemění na tom, že jsou cenným svědectvím o době druhé světové války a také cennou regionální literaturou pro obyvatele Kutné Hory.