Zorka komentáře u knih
Přestože romantiku moc nevyhledávám, v tomto díle mi nějak nevadila - snad proto, že jsem ji tam i tak trochu očekávala a nebyla nijak "přeslazená". Motivy viny, lidské zášti a jakýsi lietmotiv duševní nemoci, který se v dílech Hany Marie Körnerové opakovaně objevuje, dávají dílu trošku jiný rozměr, než mívá klasický román pro ženy. I já hodnotím toto dílo jako příjemné oddychové čtení.
Anotace zněla tak lákavě, ale už při čtení se dostavilo velké zklamání. Příběh je povrchně a "lacině" zpracován, že jsem se v podstatě těšila, až ho dočtu - závěr byl předvídatelný, překvapení se nekonalo. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu červenou knihovnu, kde se "vrabčáčkuje" a cvrliká, a nikoli příběh ze syrového a surového prostředí, kde se obchoduje s dětmi a jiné děti fetují na ulici lepidlo.
Knížka pro mě byla zajímavým rozptýlením. Zdeňka Pohlreicha si vážím, je to profesionál, který je sice trochu svůj, ale svému oboru rozumí, ve své restauraci poskytuje skvělý servis a neváhá přivítat hosty osobně a podat si s nimi na uvítanou ruku, pokud je zrovna přítomen. Díky této biogragii jsem se o něm dozvěděla několik nových informací. Bonusem pak bylo, že kniha obsahuje fotografie z regionu, ve kterém žiji.
Kniha je tak uvěřitelná, že jsem si zadala do Googlu, jestli náhodou nějaké to Heřmánkové údolí opravdu neexistuje. Velmi poutavý příběh bez prvoplánového happy endu, o radostech a často převažujících strastech života, o těžké poválečné době a ještě těžší době nástupu komunismu a znárodňování. Retrospekce ženy, která se na sklonku života ohlíží zpět do doby, která byla oproti dnešku tak jiná.
Knížku bych určitě řadila do psychologické literatury, protože se zabývá nejen genetickými dispozicemi sériových vrahů, ale zejména vlivem výchovy a působení společnosti na jejich předurčení. To, že je výchova často stěžejní a dokáže nejen omezit, ale naopak také podpořit tzv. "ďábelské sémě", o němž se v knize hovoří, není zas tak překvapivé. Přesto, když to člověk čte v rámci tolika příběhů v jedné knize, uvědomí si to intenzivněji. Dětské duše jsou citlivé, i když se rodí bez zlého genu. Škoda, že si to ne všichni dospělí uvědomují. Faktorů je pochopitelně více. A tato kniha o nich hovoří zajímavou a čtivou formou.
Knih o autismu už jsem přečetla mnoho. Některé byly lepší než Kuk z kostek, jiné horší. Proměna Sama pro mě byla trošku náhlá, nicméně chápu ji spíše jako proměnu vnímání Sama ze strany otce. Pak ano, člověku se může dítě měnit před očima. U autistů to tak bývá. Když je člověk nechce chápat, dokážou mu lézt na nervy. Ale když víte... cestu si najdete stejně, jako si ji našel Samův otec. Je ale jasné, že ne vždy je to takhle jednoduché.
Příběh nejen o přátelství mezi člověkem a koněm, ale také o naději, oddanosti a lidské solidaritě. Ich forma koně je pochopitelně zajímavým prvkem, který milovníku zvířat dává naději, že nám nejen koně, ale i jiná zvířata rozumí každé slovo, i když víme, že to tak úplně není. Válečný kůň je příjemné melancholické čtení.
Stala jsem se smutným důkazem toho, že o Růženě Vackové se málo mluví. Ač daleko od Medříče, do Jelínkovy vily občas jezdíme. Že je to dům Růženy Vackové, jsem nikdy neslyšela, natož abych zaslechla příběh této vzdělané ženy a tak trochu rebelky, jejímž posláním bylo učit za každou cenu. I v době, kdy to měla zakázané, i na místech, kde to nebylo žádoucí. Růžena Vacková byla ženou, která se znelíbila dvěma režimům. Dlouhá léta byla vězněna. Přesto se vždy ve chvíli, kdy už byla téměř na kolenou, dokázala zvednout a jít dál v duchu svých zásad a svého přesvědčení.
Kniha zpracovává téma, ke kterému by se člověk neměl stavět zády. Týrání dětí, a to i v rodinách, které mají společenskou prestiž a kde na první pohled dítěti nic nechybí. Právě pro její téma stojí za to si ji přečíst.
Slavík je knížka, kterou si člověk bude pamatovat. Přestože knih na téma válka bylo napsáno mnoho, Slavík je jiný. Dvě retrospektivní dějové linie dvou sester, které prožívají válku zdánlivě tak odlišně, a přesto zdaleka ne tak odlišně, jak by se na první pohled zdálo. Další linie přítomnosti, v nichž je jedna z nich nucena vzpomínat na období, které nezůstalo zapomenuto, jen se o něm nemluvilo. Slavíka rozhodně doporučuji. Je to kniha, kterou člověk jen tak neodloží.
Satira, kterou by nicméně mohl napsat sám život. S nadsázkou popsáno, že učitel, který léta přežil na učňáku, je vlastně připraven na všechno, protože nejhorší už zažil :-). A nakonec všechno zlé je pro něco dobré. Mnohokrát mě napadla paralela s Revizorem, ani nevím proč. Snad pro to, že je snadné považovat člověka za někoho, koho v něm chci nebo potřebuji vidět. Snad pro tu hloupost "orgánů". Každopádně je to román, který mě v průběhu nutil přemýšlet o tom, jak by se celá věc mohla ještě zamotat. Protože život občas bývá absurdní, a to nejen v románech.
Četla jsem všechny knihy F. Backmana přeložené do češtiny a nějak jsem si od této slibovala více. Na mě je příliš "ukecaná". Fredriku, promiň...
Knížka má zajímavé téma, dobře se čte, na můj vkus je až příliš jednoduchá a má velmi předvídatelný konec.
Kniha napsaná s láskou a zároveň tvrdě realistická. Čtivá a inspirující. Poukazující na to, jak jsou nejen děti s PAS, ale i s jinými handicapy vnímány veřejností. Obdivuji autorku za to, že se rozhodla svůj život zasvětit výchově dětí, které lásku a péči potřebují. Jen mě mockrát napadlo, že by měla být někdy i trošku sobecká a myslet na sebe.
Jsou knihy, které nelze hodnotit jako literární dílo. Tato patří mezi ně. Je napsána strohým jazykem s jen malou uměleckou hodnotou. Hodnota této knihy totiž spočívá v něčem úplně jiném - je upřímnou a někdy trochu útržkovitou zpovědí rodiny, jejíž syn se rozhodl kvůli šikaně k zoufalému činu. Je jakousi osvětou v této tematice a jejím cílem je vykřičet její poslední větu, že o šikaně se prostě musí mluvit. S rodinou, učiteli, kamarády... Aby těch zoufalých činů bylo co nejméně a ideálně vůbec žádné...
Cimrmanovské hlášky se staly součástí našeho života. Na výletě si sdělujeme, že "když to srovnáme s tím výletem na Kokořín...", v práci si o kolegovi špitáme, že "je zádumčivý", před obědem bychom občas snědli i Kratochvíla. A když si děti stěžují, rodičovsky jim radíme: "Ještě slovo, bačkoro, a zapíšu tě do deníku." Myslím, že Cimrman je fenomén, který nebude hned tak překonán. Tato kniha je milou vzpomínkou na uplynulých 50 let působení divadla, na společné zážitky a také na Ladislava Smoljaka, bez kterého Frištenský už nikdy nebude Frištenským...
Knížka Ludmily Janákové, která se stala matkou jen tak mimochodem a "mateřství" se posléze stalo poselstvím, pro mě byla velmi zajímavým čtením. Doplnila mi další střípky mozaiky povědomí o dětech z nefungujících rodin a jejich projevech, za kterými se často skrývá veliká bolest, kterou dospělí neumí na první pohled rozkódovat.
Ten chlap je bůh. Má šmrnc a um. Já čtu ho dnes a chci číst zas :-).
Jan Werich je nezapomenutelný herec i spisovatel.
Kniha se čte docela dobře, nicméně čekala jsem od ní mnohem více. Trochu složitější zápletku, méně průhledná traumata, která vedla pachatele k činu.
Mně se Bábovky líbily. Příběhy žen, jejichž životy jsou prostou realitou, která pokud se nás přímo netýká, nás minimálně obklopuje. Leitmotiv bábovek, ať už těch symbolizujících domácí kuchyni a pohodu, nebo těch z písku. Rodiny, rozbité rodiny, rodiny s tragickými osudy, to všechno v Bábovkách je. A že nejsou některé osudy dotáhnuty do konce? I to v životě bývá. Ví někdo z nás, co bude zítra? Možná si autorka nechala otevřená dvířka pro pokračování. Možná chtěla jen naznačit, že život, pokud není ukončen smrtí, není nikdy definitivně uzavřený příběh...