Zorka
komentáře u knih

Hlavní role se vyznačuje velmi dobrým slohem autora, zajímavým a uvěřitelným příběhem, který na mě ale chvílemi (a zejména pak ke konci) působil trošku naivně. Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, za mě tedy 3,5.


Domnívám se, že tuto knihu by lidé měli číst v životě dvakrát, stejně jako Malého prince. Jednou v dětství, aby si užili té "pohádkovosti". Podruhé pak v dospělosti, aby skutečně pochopili hodnoty, o nichž se v knize hovoří. Babička pozdravuje a omlouvá se je skvělým dílkem, po jehož přečtení mám pocit, že bych se měla "snažit žít tak, abych se na té pomyslné stupnici co nejvíce přiblížila k pólu neblbců."


Nářez to tedy byl! Ale milovat za to Bukowského asi nebudu. Kniha mi trochu připomněla Mechanický pomeranč (kromě stylu mluvy hlavních hrdinů, jíž je Mechanický pomeranč tak výjimečný) a je jen slabým odvárkem totálního masakru Nicka Cavea A uzřela oslice anděla. Mě kniha tedy neohromila ani nešokovala, možná jsem měla až přílišné očekávání, které nebylo tak docela naplněno.


Na Rutě Sepetys obdivuji, že její knihy nejsou povrchní a nesou vždy známky dokonalého studia dané problematiky. Sůl moře je jednou z nich. Autorka skvěle skloubila fiktivní (a přitom možné) osudy lidí s historicky doložitelnou problematikou, znovu připomněla nejen tragický dopad fašismu na obyčejné civilisty, ale také naprosto nechutné praktiky ruských vojáků, které zanechaly šrámy na těle i na duši mnoha rodinám. A v neposlední řadě připomněla i tragédii německé lodi Wilhelm Gustloff, o níž toho (na rozdíl od zmedializovaného Titanicu) příliš slyšet nebývá. Myslela jsem si, že kniha V šedých tónech je pro autorku samotnou hodně vysoko nastavenou laťkou, nicméně tato se jí určitě vyrovná.


Karel Havlíček Borovský je důkazem toho, že klasika nemusí být vždycky nudná. Dokáže studenty šokovat, překvapit, pobavit a je pro ně snadno zapamatovatelný. A navíc je i po těch letech aplikovatelný na současnou dobu...


K přečtení knihy mě přivedl komentář Václava Klause ml. na Novinkách. Ne zcela se ztotožňuji s názorem, že se jedná o skvostné literární dílo, nicméně kniha je hodně zajímavá zejména svým postmoderním skloubením teorie literatury (hlavní hrdina je univerzitním učitelem literatury a v knize se opakovaně vrací k rozboru děl francouzského autora J. K. Huysmanse), politiky (popisuje děsivou transformaci Francie v muslimskou zemi) a erotiky (hlavní hrdina je přece jen muž :-)). Na některé pasáže musí mít člověk klid, aby je správně "uložil", jindy se kniha čte skoro sama.


Jsou věci, které si člověk neumí představit, dokud je nezažije. Jednou z nich je zřejmě také působení Lékařů bez hranic v oblastech třetího světa nebo v místech katastrof. Kniha určitě stojí za přečtení a rozhodně by si zasloužila i pokračování.


Moc hezky psaná kniha, která na konkrétním případu ukazuje typické projevy autismu s důrazem na pochopení takzvaného myšlení v detailech.


Kdybych patřila k "týnům", možná bych hvězdičkami nešetřila. Jenže v mém věku už mi toto dílko zas tak "chorošný" nepřipadalo. Celou dobu jsem myslela hlavně na překladatele, jaký oříšek mu autor připravil, než jsem se dočetla, že si překladatel upravil původní text k obrazu svému. Takže pocity smíšené.


Zajímavý příběh, pro mě jen těžko uvěřitelný. Fakta z psychologie kontrastující s šamanskými rituály, to vše doplněné popisy mongolské přírody...


Knihu jsem si vypůjčila poté, co na ni odkazovala odborná literatura. Jen zřídka se stává, že má beletrie čest být citována. Nyní už to ale chápu. Kniha je naprosto úžasná hned od prvních stran a na příběhu patnáctiletého Christophera přibližuje zcela věrohodně chování a myšlení člověka s poruchou autistického spektra, tzv. Aspergerovým syndromem, se všemi symptomy, které k poruše patří. Měla by být povinnou četbou nejen pro pedagogy a žáky, protože děti s Aspergerovým sydromem navštěvují velice často běžné školy, ale také pro veřejnost, neboť ne každé "divné" a zdánlivě neposlušné dítě je dílem výchovy svých rodičů. Knihu vřele doporučuji!


Skvěle napsaná kniha, srozumitelná i pro laickou veřejnost. Vřele doporučuji, pokud se chcete seznámit s touto poruchou autistického spektra.


Steve Harris vždycky věděl, co chce. Klobouk dolů před ním i před ostatními členy kapely, díky nimž je dneska skupina tam, kde je.


Rodičovství pohledem muže s typicky mužským smyslem pro humor a nadsázku. Kniha, u které se člověk odreaguje, trošku pobaví, a když ji opravdu vezme s nadhledem, nepohorší ho ani neustálé hovory o "ho...", protože koneckonců my, rodiče, máme ještě v živé paměti období, kdy se všechno točilo právě okolo něj :-). Je pravda, že pokud jsou všechny knihy psány s podobnou nadsázkou, pak je jedna kniha od tohoto autora pro mě tak akorát, aby se mi hlášky nezačaly přejídat.


Útlá knížka, která by měla být povinnou četbou pro učitele, ale také pro spolužáky dětí s Aspergerovým syndromem. Na několika málo stranách přibližuje nejdůležitější problémy dětí s touto diagnózou a nastiňuje i konkrétní možnosti, jak na "divné" chování, kterým nás dítě s AS opravdu nechce zlobit ani urazit, přestože my si to často myslíme, reagovat. Kniha je psána jazykem srozumitelným i relativně malým dětem. Takže za mě rozhodně ano.


Jsou knihy, u nichž si víc cením společenského dopadu než klasicky literární hodnoty. Úsměvy smutných mužů patří mezi ně. Naprosto realisticky, přitom nevtíravě, popisují, jak "démon alkohol" dokáže zlikvidovat spisovatele, sportovce, úspěšného podnikatele i otce od rodiny. A jak je těžké se z jeho drápů vymanit.


Je pravda, že Betty MacDonaldová to není, ale jako odpočinková četba ok. Žádná velká literatura, člověk to musí brát trošku jako nadsázku a pak se i pobaví. Koneckonců - kdo z nás neměl v dětství nebo mládí pocit, že se rodiče chovají (oproti nám, "normálním lidem") nějak divně...


Milý Gabrieli! Nejsem si jistá, že bys pochopil skutečný význam slov, které tvůj otec použil v knize adresované tobě. Nicméně otce a matku, které máš ty, bych přála všem dětem s poruchou autistického spektra.


Pochopit, že pes má "citronový mozek" je vlastně základem úspěchu.


Noční vlaky pro mě byly knihou, která mi připomínala Vypravěčku a možná trochu i Zlodějku knih. Válka popsaná tak trochu "z druhé strany", nikoli z bojišť, ale očima lidí, kteří se snažili přežít na svobodě.
