Zorka
komentáře u knih
Vražda, nebo milosrdenství? Dr. Smrt
Joan M. Brovins
Je těžké odpovědět na otázku, jestli má člověk právo ukončit svůj život, natož pak, zda má jiný právo mu při sebevraždě asistovat. Stejně tak je ale diskutabilní, zda je etické uměle prodlužovat utrpení nevyléčitelně nemocných. Přečetla jsem, nesoudím. Jen těžko můžu hodnotit rozhodnutí těch, pro které se smrt stala vidinou vysvobození. Jen těžko můžu hodnotit pohnutky Kevorkiana, o kterém vím je to, co bylo napsáno. Skutečnost, že rodiny zemřelých podpořily a účastnily se většiny asistovaných sebevražd s pocitem, že konají správnou věc pro dobro svých blízkých, pro mě byla na jednu stranu šokující, na druhou mě vedla k zamyšlení se nad zoufalou situací těch, kteří se na podobném rozhraní ocitnou.
Nejsem jako vy
Jodi Picoult
Velmi zajímavé propojení psychologického románu s detektivní zápletkou. Velmi se mi líbily kapitoly psané z pohledu různých osob, které tak daly vyniknout rozdílu mezi vnímáním "normálního" člověka a člověka s Aspergerovým syndromem (patrné zejména v rozdílnosti Jakoba a jeho bratra Thea). Kromě hlavní zápletky knížka přináší i cenný podnět k zamyšlení - jak se cítí dítě, jehož sourozenec je jakýmkoli způsobem problematický, a proto vyžaduje 100% pozornost rodičů, kteří pak už nemají čas, sílu a možná si ani neuvědomí, že stejnou péči potřebuje i jejich zdravé dítě. Co se týče závěru knihy, uvítala bych epilog.
Sestra Mneme
Jaroslav Kříž
Čtivá, i když celkem jednoduše napsaná kniha. Čekala jsem trošku jasnější závěr a větší rozbor příčin toho, proč si mozek občas řekne stop. Každopádně bodíky autorovi za zajímavé téma.
Stalinovy děti
Owen Matthews
Musím se přiznat, že jsem si od knihy slibovala víc. Je na mě až příliš popisná. Počáteční příběh dvou sester, které byly rozděleny po zatčení jejich otce a matky, se mi líbil, pak to pro mě ale nějak ztratilo šťávu. Nicméně trošku jsem tam viděla paralelu s Divokými labutěmi, Rusové a Číňané mi v mnohém připadají svou historií podobní...
A hory odpověděly
Khaled Hosseini
Zajímavá mozaika, v kterou se nejprve roztříští a poté opět poskládá život dvou afghánských sourozenců. První polovina mě nadchla, ta druhá už mi přišla poněkud vleklá. Přišlo mi, že autor poněkud předčasně rozuzlil zápletku.
Dcera padajícího listí: Příběh o duši, která přežila díky lásce
Tereza Nagy Štolbová
Přestože mě problematika duševních nemocí a opuštěných dětí zajímá, tato kniha mě nezaujala a ač je útlá, těšila jsem se, až ji dočtu. Celou dobu jsem měla pocit,že prioritou autorky nebylo psát pro čtenáře, ale především sama pro sebe - jako by se chtěla vypsat ze všech traumat, která dle mého stále ještě nemá překonaná. Nebo alespoň v době psaní knihy neměla. Opakované nářky, otázky, obraty, hovory s již nežijícími, rozpolcení vlastní osobnosti a stálé opakování týchž problémů, které dle anotace autorka překonala. Nepůsobí to tak. Je mi líto. Pokud měla kniha naznačit cestu, nevím, zda tento úkol splnila. Dle mého nikoli. Možná je to i tím, že není epická, tedy nepopisuje příběh, ale pocity.
V šedých tónech
Ruta Sepetys
Krásná kniha podávající otřesné svědectví o deportaci a pobytu pobaltských obyvatel v pracovních táborech. Kniha, z které člověka na jednu stranu až mrazí, na stranu druhou z ní dýchá jakási něžnost, lidskost a lidská důstojnost i v těch nelidských podmínkách. Autorce se podařilo do příběhu zasadit úžasné postavy, Andriuse, Lininu matku Jelenu, jejíž charisma člověka opravdu zasáhne, i Linu samotnou, která příběh vypravuje, trochu rebelku a přitom člověka s obrovskou láskou a vírou v život. V neposlední řadě musím ocenit i styl, jakým je kniha psaná. Kontrast vzpomínek a současnosti, krátké kapitoly, relativně krátké věty i ich-forma dávají příběhu spád. Nebyla jediná stránka, u které bych se nudila. Rozhodně je to kniha, která by si zasloužila mnohem, mnohem více pozornosti.
Návštěvy se nežerou
Radka Heřmanová
Paní Heřmanová, humor ano, beru všemi deseti, ale ta snaha vecpat do každé věty alespoň dva tři vtípky mě unavila už v první třetině knihy. Chvílemi už mi to nepřišlo vtipné, ale trapné, a rozhodně ne ze života. Tomu se už ani nedá říkat nadsázka, je to opravdu už moc "přešponované".
Christiane F. – Můj druhý život
Christiane Vera Felscherinow
Když jsem zjistila, že vyšlo pokračování knihy My děti ze stanice Zoo, neváhala jsem ani chvilku a okamžitě si knihu v knihovně zarezervovala. Osudy mladé narkomanky mě kdysi hodně zasáhly - knihu jsem si potají půjčila od své kamarádky, bylo to v době, kdy problematika drog byla ještě tak trochu tabu a zas tak moc otevřeně se o ní nemluvilo, pokud se dobře pamatuji, kniha byla dokonce doporučena až od 15 let a tuto hranici jsem tehdy nesplňovala. Přestože od té doby vyšlo knih na toto téma mnoho, My děti ze stanice Zoo pro mě zůstaly No. 1. Snad právě proto, že hlavní hrdinkou bylo dítě, a příběh byl tudíž šokující, alarmující, odstrašující. Právě proto mě zajímalo, jak si Christiane vedla dál. Můj druhý život jsem přečetla velice rychle, nicméně dílko pro mě zůstalo hluboko ve stínu Dětí ze stanice Zoo. Už to není ten příběh, který by se teoreticky mohl týkat každého z nás, nedejbože našich dětí, je to příběh slavné narkomanky, kterou její "sláva" pomalu ubíjí. Christianu neobdivuji, není za co. Vážila jsem si jí v době, kdy zmedializovala svůj příběh, který se stal strašákem, a mohl tak pomoci v boji proti drogám. Za její další život si už ale obdiv nezaslouží. Měla opravdu hodně možností, aby dala svůj život do pořádku, byť vím, že to není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nicméně neměla bych hodnotit Christianin život, ale knihu jako takovou. Té dávám s čistým svědomím 4 hvězdy.
Písečný muž
Lars Kepler
Jako oddychovka ok, čtivé, napínavé, zajímavý příběh. Jen mi někdy přijdou tyto severské knihy až předimenzované detaily, událostmi, snahou o zviditelnění známého severského podniku, vtipný byl odkaz na Padesát odstínů šedi :-), prostě méně někdy znamená více, a přesně to mě napadlo při čtení této knihy. Žádná velká literatura, spíše docela pěkné prázdninové čtení.
Jak jsem se zbláznila
Ivanka Devátá
I když o někom řekne, že je blbec, dokáže to s noblesou :-). Ivanka Devátá líčí strasti i slasti života s jemným humorem, nadhledem, tak, jak jí je to vlastní.
Modlitba za matku
Sin Kjongsuk
Čekala jsem příběh, který mi přiblíží korejskou kulturu. Víc než to jsem si ale uvědomila, že všude mezi námi žijí lidé, kteří se pro nás obětují víc, než by museli, a my to mnohdy přijímáme jako samozřejmost, že si jejich zásluhy uvědomujeme často až tehdy, kdy jim to už nemáme příležitost říct. Neobyčejný příběh zdánlivě obyčejné korejské matky, jejíž výjimečnost si rodina uvědomila až po její ztrátě. Knížka je velmi zajímavě psaná, střídá vypravěče, klasickou ich a er- formu se zcela neobvyklou du-formou (ty).
Deník citového vyděrače
Simona Monyová (p)
Psychologický profil chorobného žárlivce a psychopata líčený formou dílo v díle. Za mě ano.
Medvědí tanec
Irena Dousková
Pro mě byla kniha jakýmisi vzpomínkami na "milovaného i zatracovaného Haška", z níž na mě na jedné straně dýchal haškovský humor a na straně druhé syrový život, boj s alkoholem i podlomené zdraví. Za mě zajímavý pohled na klasika, který zas tak klasický nebyl :-)
Konec prokrastinace
Petr Ludwig
Kniha obsahuje zajímavé myšlenky, které pro mě ale nejsou všespásné. Ono už jen rozlišit, zda člověk trpí prokrastinací není dle mého tak jednoduché, jak se zdá. Občas jsem měla pocit, že jsem typický prokrastinátor, záhy poté jsem si říkala, že nikoli. A tak si myslím ano, přečíst útlou knížku a přistoupit k ní jako k možnosti vyzkoušet některou z metod (kdybych měla zrealizovat vše, co autor popisuje, musela bych se stát nejprve prokrastinátorem mnoha svých činností, abych zavedla, vstřebala a zautomatizovala doporučená protiprokrastinační opatření :-))
Zlodějka knih
Markus Zusak
"Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého." Jako by Zusak navázal na Wolkera :-). Mně se nápad nechat vypravovat Smrt, tu boží zaměstnankyni, která je unavená, vyčerpaná a stále v jednom kole, které navíc lidi přidělávají svým hloupým jednáním práci, velmi líbil. Stejně tak hodnotím kladně neotřelé přiblížení hrůz války, která nejprve jako by stála v pozadí, ale postupně stále více zasahuje do života mladé dívky. Líbilo se mi líčení osudů vedlejších postav (Maxe, nevrlé sousedky, paní starostové), i konec, který byl na jednu stranu šokující a na druhou v podstatě nikoli výjimečný.
Suši v duši
Eva Urbaníková
Knížka Suši v duši pro mě byla příjemný zpestřením dovolené - dýchla na mě exotikou, přiblížila mi zemi, o níž jsem toho věděla velmi málo, byť chápu, že se může jednat o subjektivní pohled na Japonsko. Ať už je to jak chce, styl psaní se mi moc líbil, navíc i přes mnohé negativní zkušenosti autorka Japonce v podstatě neodsuzuje, její snaha pochopit jejich kulturu je v knize více než patrná.
Skrýš
Johan Theorin
Knížka mě velmi zaujala zejména svým tématem, čekala jsem díky němu psychologický román. Velkou částí dílo moje požadavky splnilo, až na pro mě příliš přestřelený závěr. K dobru přičítám 3 dějové linie, které postupně odkrývaly minulost Jana Haugera a nutily mě skládat mozaiku jeho života, to mě bavilo.
Dva krůčky po mokrém písku
Anne-Dauphine Julliand
Knížka s něžným názvem, ale velmi závažným dějem. Obdivuji klid a rozvahu, s jakou se rodina potýkala s nemocí své dcerky, jak se snažili, aby se její poslední dny staly životem a nebyly jen umíráním. Upřímně doufám, že boj Thaisiny sestry byl nakonec doveden do vítězného konce!
Děti Antonína Kaliny
Stanislav Motl
Stanislav Motl je nepochybně skvělý novinář, který dokáže posbírat a nashromáždit ohromné množství podkladů pro své knihy a reportáže. Bohužel si ale myslím, že v jeho případě by často méně znamenalo více. Knihu děti Antonína Kaliny jsem si vypůjčila hlavně kvůli příběhu záchrany dětí v Buchenwaldu, obětovala bych tedy informace o životě Tomáše Bati, stejně tak všeobecně známé informace o Mnichovské dohodě apod. Naopak právě v příběhu záchrany dětí z bloku 66 mi zůstalo několik otazníků. Při čtení knihy mi trošku vadilo, že byla napsaná přesně stylem mluvy Stanislava Motla, celou dobu jsem tedy měla pocit, jako by mi knihu předčítal právě on. I neustálé odkazování na zdroje a knihy, z nichž autor čerpal (někdy jsem se nemohla ubránit pocitu, že dílo je z velké části kompilací), mi připomínalo Motlovo vystupování v pořadu Na vlastní oči. I tak ale knize dávám poměrně vysoké hodnocení, a to zejména díky množství dobových fotografií, které byly umístěny v textu přesně tam, kde jsem je očekávala, a rovněž kvůli snaze kontaktovat příbuzné a známé Antonína Kaliny, kteří by mohli přidat nějaké střípky do mozaiky nejen záchrany dětí, ale života Antonína Kaliny obecně. Je vidět, že autor nechal za knihou ohromný kus práce.
