Nejnovější komentáře

„Po dočtení knihy ve mně dozníval smutek-jedna rodina, přesto jakoby každý žil někde jinde, všichni se jakoby míjejí ve svém nazírání skutečnosti, jakoby je nic nespojovalo, tolik odlišní ve svých přáních a skutcích..konec je sice překvapivý, ale ne nepochopitelný ...“... celý text
— Toňula

„Života si každý váží. Zejména Židé, kteří kvůli svému původu museli zaplatit životem, těm byl nenahraditelný. Stali se pouhým dobytkem, kdy i ten dobytek se měl lépe, protože dostal stravu, byl v teple a se svou rodinou. O mnoha přeživších Šoa bylo, je a bude napsáno hodně knih. Tahle je trochu jiná. Neodlišuje se jen tím, že je to fikce, i když nejde o osobni zpověď ani faktografickou knihu, a přesto si mne získala. Když nejdo hraje šachy na mistrovské úrovni, je geniální. Pokud si jejich hraním zachrání život, je neuvěřitelný. Takový je Emil a jeho šokující příběh. Přežil vlastní smrt díky opravě hodinek a šachům. Zachránil životy vězňů, kteří tam byli zavření spolu s ním. Ten svůj vyhrál, ale minulost nikdy nespí. Hlavně, když se po letech potká s tím, na koho si myslel, že dávno zapomněl...“... celý text
— simca9342

„Dubánek a tajný vzkaz je milá kniha plná imaginace. Děti přesvědčí, že dobrodružství nezažijí jen v dalekých krajích, ale číhá hned za rohem, stačí nazout boty a vyrazit. A třeba dubánkům postavit domeček, aby je nezábly nohy. Doporučuju všem dětem a jejich rodičům, obzvláště těm, o podnikají výlety do přírody.“... celý text
— Terkaodkafe

„Bylo to pěkné, milé, i když první díl se mi líbil více.“
— účetní

„Prequel k sérii A Song of Ice and Fire z doby, kdy Sedmi královstvím ještě vládl rod Targaryenů a lidé dosud pamatovali draky. Jak je u Martina zvykem, čte se to skvěle. Na rozdíl od hlavní série mají příběhy pouze dva protagonisty, a tak mají výrazně rychlejší tempo. Zvlášť bych ocenil dynamiku mezi hlavními postavy – ne zrovna nejbystřejším, ale o to čestnějším rytířem Dunkem a jeho panošem Eggem, který má prořízlou pusu a jedno velké tajemství. Stejně výborně funguje propojení nicotných „lokálních“ půtek s pletichami, které mohou změnit osud celé říše. V této knize jsou první tři příběhy, Martin nám jich slíbil ještě šest, případně devět. Na tom čtvrtém ovšem pracuje od roku 2011 a později prohlásil, že vyjde až po The Winds of Winter, takže… P. S.: A Knight of the Seven Kingdoms je jedním ze spin-offů Game of Thrones, na nichž HBO aktuálně pracuje. První řady bychom se měli dočkat za rok.“... celý text
— Richard Skolek

„Když se objevilo poprvé "Heil Hitler", ani se mi dal nechtělo číst. Nakonec se mi tento díl líbil nejvíce.“
— mil

„Úžasná a kouzelná kniha! Moc se mi líbilo vyplouvat se stopaři velryb za kosatkami a delfíny. Občas jsem se při čtení neubránila ani slzám. Příběh je velmi dojemný. Jojo Moyes prostě ví jak napsat dobrou romantickou knihu s krásným příběhem.“... celý text
— lucie2371

„Prostě Agatha. A v Bytě ve třetim patře nám Hercule Poirot dokonce sdělí perličku ze soukromého života - miloval kdysi mladou anglickou krasavici, která vsak neuměla vařit a vztah tudíž brzy ochladl :-).“... celý text
— Sisssi

„Tvůj drobný obličej se na mě usmívá. Líbám tě na skráně a čechrám tvoje vlasy. Tvůj pohled, princezno, mě zas už vyzývá, tvůj pohled, ukrytý za dlouhé tvoje řasy. Tvá ruka zmizela, ty šibalko - a hrá si, tvá ruka dítěte. Ó, jak je škádlivá... Tvá ústa chvějí se jak zlatá tětiva. Rozněcují můj žár a líbezně jej hasí. Máš vášeň zralých žen a něhu mladých chův. Mlč! Omdli docela. Anebo mluv, mluv, mluv... Řekni mi hlasitě, co s tebou dělám. Ano? A nahlas, miláčku. Nešeptej. Křič to, křič! V ten den, kdy příroda stvořila v lidech chtíč, byl jsem já tvůj, ty má. Mé zvíře! Moje panno... Nádherná sbírka, oceňuji i krásné ilustrace, deset hvězdiček, kdyby to šlo.“... celý text
— Calinda

„"Nešahejte na ně, mlospane, já je eště nikdy nemlátil..." Motýl s ním letí nekonečným ohnivým oknem.“
— hynzek

„Naprosto dokonale ilustrovaná kniha kterou každý koňák potřebuje!“
— Lovehorses365

„Naprosto dokonalé! Michaela milujuuu!!!!!!!!“
— Lovehorses365

„Páni, tak toto se autorovi neskutečně vydařilo! Knížka je po celou dobu neuvěřitelně čtivá a čtenáře udržuje v napětí. Rozum se tu mísí s tajemnem přesně v takové míře, jakou já osobně preferuju. Nutno podotknout, že označení "horor" zde není úplně přesné, jedná se vlastně o mysteriózní thriller. Postavy autor zpracoval dostatečně obstojně, obzvlášť Mallory a její minulost, tudíž mě její vyprávění zajímalo i z lidského hlediska. Extrémně napínavý děj posouvají fantastické obrázky, které jsou velmi realistické a často mrazivé. Ke knize mi trvalo se dostat zhruba rok, ale jsem moc ráda, že na ni konečně přišla řada. V závěru se možná vyskytuje příliš mnoho kliček, na druhou stranu právě ty přispěly k dokonalému obratu, který celý příběh obrátí. Doporučuji milovníkům thrillerů, pokud Vám tedy nevadí pár nadpřirozených prvků!“... celý text
— Micha-Él

„Tak za mě teda fakt těžký psycho… neznám moc takových spisovatelů , co dovedou napsat takovýhle příběh .. přečteno na jeden zátah“
— kneslova

„Dej plynul možná až moc rychle, ale dobře se to četlo a bavily mě milostné zápletky. Už se těším na poslední díl!“
— Bětuu

„Upřímně to asi není moje gusto a nečetlo se mi to moc dobře. Předvídatelný děj i dialogy, ale námět zajímavý. Za mě lepší film, než knížka. Respektive film nezabere tolik času. Ale jinak neurazí.“... celý text
— bigcomet

„Tak tohle byla síla!!! Naprosto skvěle napsaný příběh.“
— Miška935

„Knížka s velice negativním dějem. Mně osobně se moc dobře nečetla, asi i z důvodu tématu. Konec byl zvláštní, ale chápu potřebu na tyto závazné činy poukazovat“... celý text
— lucie_mir

„Vtipné, chytré a krásně ilustrované. Myslím, že každý introvert se v tom najde. Doporučuji.“
— bigcomet

„Knihu jsem objevila až po 20 letech od prvního vydání a to opět díky typu (Martinus). A opět nezklamala, naopak hodně překvapila. Vůbec jsme nečekala takový příběh. Je to opravdu velmi silný příběh z Afghánistánu. Příběh začíná ve vyspělém Afghánistánu, ale pak po invazi Ruska se země začne rozpadat. Knížku jsme přečetla opravdu za pár dní, protože se člověk nemohl odtrhnout od děje. Mohu zase jen a jen doporučit.“... celý text
— bigcomet

„Román vypráví příběh jedné rodiny ze současného Chicaga. Jsou zde čtyři sestry, román je inspirování Malými ženami. Příběh je čtivý, překvapivý, veselý i smutný. Člověk chce vědět jak to se sestrami dopadne a jaké jsou jejich příběhy. Četla jsem na základě typu (Martinus) a musím říct, že opět dobrá volba. Ani počet stran není limitující, čte se to velmi dobře.“... celý text
— bigcomet

„Vtipné, milé a nápadité. Malé děti pobaví rýmy, mladší školáky příběh s překvapivou pointou a nás dospělé dvojsmyslný humor. Nejvíce děti zaujaly básničky o zvířatech a shodou okolností je jich v knize nejvíce. Neotřelé, ale na výslovnost a rytmizaci náročné texty, skvělé pomáhají při odstraňování logopedických vad. Jednoduše krásné obrázky umocňují čtené, ale zbytečně nerozptylují. Tlumočnice Mici Mourovatá kočka Mici chce prý dělat tlumočnici. Štěká, vrčí, bučí, mečí, učí se šest cizích řečí! Od snídaně do svačiny má hodiny slepičiny, a potom hned po svačině věnuje se králičině. Říkala, že ještě zkusí zvládnou řeč kachní a husí, a dokud prý dobře slyší, naučí se i řeč myší. Mám dojem, že kočka Mici nebude jen tlumočnicí. Napsala bych i básničku „Zahanbení dudci“ nebo „Únava“, ale to bych už prozradila moc. Tak prozradím. Ale ještě navnadím na „Šnek“ a „Úsměvy“. Únava Když nastanou letní parna, tak je každá snaha marná, za podzimních plískanic neudělám taky nic, v zimě přijde zimní spánek. Nejsem žádný ufňukánek, nad ním se však vyhrát nedá, když stačí i na medvěda! A teď mě jarní únava zmlátila hlava nehlava. Já na mou duši nejsem líný! Jen rok by měl být trochu jiný. Zahanbení dudci Řeknu vám, jak deset dudků na Chodsku propadlo smutku. Dlouho žili v přesvědčení, že nad ně v dudání není. Netušili v pyšných kšticích, jak se dudá v Domažlicích! Když slyšeli dudáky, smutně sklapli zobáky. Od těch dob se tomu kraji všichni dudci vyhýbají.“... celý text
— Petra1324

„Myslím, že předchozím dílem ta série mohla klidně skončit. Tento díl určitě neurazil, ale ani nenadchnul.“
— orson

„Já myslím, že to je docela slušné ukončení série.“
— orson

„„Pobijte je všechny, pánbůh si ty svoje vybere.“ Tato věta v první části druhého dílu knihy o rytířských osudech uvedena není. Její autenticita je střídavě potvrzována a střídavě až zuřivě popírána. Tak měl odpovědět papežský legát Arnauld Amary vojenskému veliteli křižáků Simonovi de Montfort před útokem na Beziers na dotaz, jak mají křižáci odlišit pravověrné katolíky od albigenských. Popis dobytí Beziers ukazuje, jak se dá, či spíše nedá věřit kronikářům tehdejší doby. S tím statečně zápolí Jiří Kovařík nejen v této části tetralogie. Zejména kroniky v západní Evropě jsou až příliš poplatné pořizovatelům a jejich autoři museli často vyvinout nemalé úsilí, aby se svým popisem charakterů i událostí svých mecenášů nedotkli. A jejich úsilí je často až trapné. Když přeskočím na konec knihy, tady pan Kovařík naznačuje, že už tehdy římský král Karel, později čtvrtý, byl realista a pragmatik a podle všeho se bitvy, v níž našel svoji „rytířskou“ smrt jeho otec, český král Jan, po zralé úvaze nezúčastnil. Byl totiž komplexním panovníkem a měl z hlediska schopnosti vládnout vše to, co Přemyslu Otakarovi I. chybělo. Co se týká katarů, ve skutečnosti se zde jednalo o likvidaci de facto nezávislých území na jihu Francie s jejich naprosto odlišným kulturním a společenským klimatem. Ono katarství bylo výsledkem tolerantnějšího způsobu myšlení. Kataři nebyli agresivní, své pojetí víry nikomu násilím na rozdíl od katolické církve nenutili. Ona věta z úvodu ukazuje, že dokázali žít s katolíky bez problémů v jenom městě. Jenže poukazovali na rozpory mezi křesťanstvím a tím, za co je katolická církev vydávala. Nakonec to byli převážně katoličtí měšťané, kdo odmítli „kacíře“ vydat papežské moci ztělesněné křížovou výpravou, první, která byla vedena proti křesťanům. Vyvraždění ale údajně provedli neurození křižáci, oni rytíři jim „jenom“ později zabavili majetek, získaný rabováním. Ve skutečnosti měla tahle „svatá“ výprava úplně jiné pozadí a cíle. Papežové se snažili získat absolutní moc nad všemi a francouzský král se rozhodl dobýt příliš nezávislý jih. A brutální Šimon IV. z Montfortu dostal, co si zasloužil před hradbami Toulouse a způsobem, který rozhodně rytířský nebyl. Jeden z jeho synů se zase vzbouří proti anglickému králi Jindřichovi II., aby po prohrané bitvě u Eveshamu skončil rozsekaný na kusy. Takoví byli křesťanští rytíři. Rytířství byl totiž neuskutečnitelný a falešný ideál. To z knihy vyplývá více než jasně. Už samotnou víru nahradila dogmata a každý, kdo o nich pochyboval, byl nepřítel, určený k nemilosrdné likvidaci. Svatý Ludvík IX., francouzský král, velký mírotvorce a spravedlivý panovník albigenské nepokládal za lidi, stejně jako nevěřící, které se vydal přivést na pravou víru při osmé kruciátě. Jakmile začala církev v Evropě bojovat o absolutní moc, osud Svatého hrobu a jeho ochranitelů jí byl lhostejný. To Ludvík poznal na svých výpravách do Svaté země (jednou se trefil do Egypta a skončilo to jeho zajetím), později doplul k Tunisu. Také bychom tohoto svatého mohli prohlásit za otce evropského antisemitismu. Vyhánění a vraždění Židů, stejně jako jejich perzekuce včetně označení na oděvech jsou jeho vynálezem. Nacisté by mu tleskali. Kniha ukazuje, že soumrak rytířstva nastal už ve čtrnáctém století. Zdokonalování výzbroje vedlo k větší těžkopádnosti jejich nositelů. Přesto dokázali muži sesednout a bojovat pěšky. Ale největším neštěstím oněch rytířů byla představa, že bitva je cosi jako větší turnaj. Postavit se do zálohy a sledovat, jak si ostatní získávají slávu (a taky kořist díky zajetí významných protivníků) bylo pro tyto egoistické a arogantní lidi něčím nepředstavitelným. Stejně jako přezíravost vůči „méněcenným“ neurozeným bojovníkům. Takto koncipovanému vojsku se ani nedalo nijak velet. Pravomoc krále nebo velitele končila ve chvíli, kdy vojsko dokázal seřadit a vydal povel k nájezdu. A stačilo, aby oni „méněcenní“ měšťané z Flander u Courtai nebo Skotové u Bannockburnu využili výhodu terénu, možností vlastních zbraní a dokázali se drtivému úderu rytířů odolat. A podobně postupoval i král Eduard III. u Kresčaku, který sesednuvší rytíře postavil mezi lukostřelce, aby je disciplinovaně bránili. Na rozdíl od neuspořádaných útoků francouzské rytířské jízdy, která dokonce vjela v úvodu bitvy do vlastních pěších jednotek, které byly před nimi. Jinou ukázkou podobné neschopnosti je celá bitva u Lehnice. Neochota počkat na spojenecké vojsko, ignorace taktiky protivníka a představa, že Bůh pomůže vedla ke katastrofě. A tak mě v téhle skvělé knize chybí jedno střetnutí. O jeho pozadí je zde jenom jedna jediná věta, ale pro dotčenou zemi má význam dodnes. Odehrála se v roce 1315, rok po bitvě Bannockburnu a 13 let po bitvě u Courtai. Habsburkové se snažili ovládnout nejkratší cestu z Německa do Itálie a využili jako záminku vyrabování a vypálení opatství Einsiedeln obyvateli kantonu Schwyz. Zhruba třítisícové vojsko Leopolda I., vnuka Rudolfa I. Habsburského bylo milicí ze Schwyzu a posilami z Uri pod vedením landmanna Wernera Stauffachera napadeno během přesunu úzkou stezkou podél jezera Agri a zcela zničeno. Tato událost stojí na počátku švýcarských dějin. I když v dalších letech proběhla celá řada střetů, bitvou u Sempachu roku 1386 byl základ dnešního Švýcarska upevněn natolik, že s výjimkou krátké okupace za napoleonských válek nebyla státnost Švýcarska už nikdy zpochybněna nebo zásadně ohrožena. Pravnuk Rudolfa I. Habsburského Leopold III. neměl u Sempachu takové štěstí jako jeho strýc toho jména I. u Morgaternu. Byl s dalšími veliteli nemilosrdně v bitvě ubit. Skotsko stejně nakonec skončilo jako součást Velké Británie a čekaly je v bojích s Angličany jenom porážky. Flandry král Filip IV. přes porážku u Courtai stejně porazil a ovládl. A nakonec byly rozparcelovány a staly se dějištěm mnoha dalších krvavých událostí. Švýcarsko si svoji samostatnost a nezávislost uchovalo dodnes.“... celý text
— jadran

„Slušné pokračování Spadu. Dobře se to četlo.“
— orson

„Krásné odlehčené čtení“
— Atak

„Seberozvojová posmutnělá a lehce depresivní kniha pro dospělé psaná formou "ezoterické" pohádky. S putováním jedenáctileté dívky má čtenář zjistit něco víc o sobě a klást si otázky a zamýšlet se nad sebou, aby se ve svém životě posunul. Myslím, že dokáže oslovit cílovou skupinu (především) žen, které mají takový "ezo" přístup rády a ty budou z knihy nadšené. Já naopak byla ze čtení velmi rozladěná, vadily mi nelogičnosti a nikam mne čtení neposunulo. Prostě knížka sedne jen některým povahám, já raději preferuji jiné seberozvojové knihy. Co se týká čtení dětí, tak syn ji ani číst nebude, není to kniha, která by ho zaujala a navíc je celkem citlivý na témata úmrtí v knihách a to, co bylo v této tak srdcebolně popsáno, by ho rozesmutnilo tak na dva týdny. Ale jsou děti, kterým kniha sedne k jejich povaze a jsou nadšené (viz komentáře dětských čtenářů, co má autorka na stránkách). Za mne je asi nejlepší rada, aby si knihu nejdřív přečetl rodič a zhodnotil, jestli to zrovna pro jeho dítě bude vhodná volba.“... celý text
— jitka_dankova

„Nevím, zda to bylo autorčiným záměrem, ale vytvořila dva nekompatibilní hlavní hrdiny. Zda chtěla ukázat, že láska hory přenáší, nebo nechtěla stvořit “dokonalé hrdiny, nevím... Ale když ani jeden z hlavních hrdinů není pro vás nijak zajímavý, tak to jde s knihou trochu z kopce... Navíc to moc nezachránil ani poměrně uspěchaný děj. Ale vše postupně... V první knize mě Chloe zaujala, ale tam prostě neměla moc prostoru. Byla jsem ráda, že tentokrát dostala svůj příběh. Ale... Taky jsem dostala možnost ji líp poznat. A teda za mě ne. Udělala ze sebe naivní husičku víckát, než bych dokázala spočítat. Byla rádoby nad věcí, ale vlastně se jen sama ponižovala, nedokázala si stát za svým a její NE se hodně rychle měnilo v ANO, prosím, zklamal si mě milionkrát, ale já ti tu další šanci přece jen dám... No a co se Olivera týče, tak autorce tleskám protože stvořit takového arogantního vola (pardon :D) muselo dát hodně práce. Lhal víc a raději, než dýchal, za celou dobu jsem na něm nenašla jedinou pozitivní vlastnost, a ty největší fuckupy, které způsobil druhým lidem, omlouval tím, že byl přeče mladý a neměl rozum?! Tak jo... A děj byl takový nijaký, mnohem víc se mi líbily kapitoly z minulosti, ale taky jsem jen kroutila hlavou nad tím, co vše Oliver zvládl za ten čas udělat, kolikrát ublížil opravdu až za hranice odpustitelného, a Chloe jen odpouštěla a dál čekala. Uff... Já romantiku a velké lovestories fakt miluju, ale toto je vážně spíš příkladem nulové sebeúcty. Mrzí mě ne příliš nadšená recenze, ale tento díl se moc nepovedl. I na zahraničních webech má nejnižší hodnocení, ale třetí díl, Nenasytná (vychází ještě letos), by měl být zase skvělý, takže já na Cloverleigh určitě nezanevřu!“... celý text
— andreamrs

„Svižné střídání vypravěčů vyvolávalo nutkání zůstávat ve čtecím módu furt a pořád... nikdo nedostal prostor mě nudit jakoby... jenže... nikdo nedostal ani prostor se mi dostat nějak víc pod kůži... což bohužel vyústilo v nešťastnou absenci jakýchkoli emocí... vše plynulo hrozně moc rychle a já se nestačila pozastavit ani nad jedním jediným osudem... spíše jsem bez většího zájmu o všechny zúčastněné jen slepě konzumovala obsah ve stylu "stalo se... hmm... další"... což mi vlastně vzhledem k tak hutnému tématu bylo trochu líto.“... celý text
— Pett