Nejnovější komentáře

„Zatím se mi nejvíce líbil díl druhý, ale ani tento nebyl špatný.“
— Iva095

„Nemohu oddelit pribeh a to, jak je napsany. Tolik hnusu, vulgarnosti ... Precteno s velkym sebezaprenim. Nerozumim tomu, proc takove knihy vznikaji, ale zaroven rozumim tomu, ze je to muj problem.“... celý text
— LadaLil

„Některé prvky mají špatnou pověst a dostává se jim obhajoby – „Plutonium je považováno za nejjedovatější prvek. Lidé v Los Alamos, kde se uchovává celá americká zásoba plutonia, byli tímto poznatkem natolik dotčeni, že zveřejnili prohlášení, v němž se zastávali plutonia proti tomu, co považovali za neférové poškozování jeho pověsti.“ Krásná kniha s fotografiemi uměleckých děl matičky přírody! Otevírá jiný pohled na Mendělejevovu tabulku, kterou si pamatujeme ze středoškolské chemie.“... celý text
— heavy66

„Gejšou se žena nerodí, ale stává se jí. Jejich život je velmi náročný a jejich studium trvá několik let. Mohly v podstatě cokoliv, jen ne se zamilovat, což byl velký problém. Gejša se cvičí od raného dětství a po dobu svého výcviku prochází různými stupni zasvěcení. Byla mezi nimi i velká rivalita. Musí být krásná navenek i zevnitř. Musí být talentovaná na několik způsobů. Ocitáme se v Japonsku před 2. sv. válkou, kdy se malé Čijo obrátí život vzhůru nohama. Je odrtžena od své rodiny a později se z ní stane jedna z neslavnějích gejš, Sajuri. To nás ale čeká poměrně dlouhý časový úsek. Náhlednutí do jejich života to bylo nesmírně zajímavé a dost exotické. Vždycky jsem chtěla vědět, co se za tím okázalým, kultivovaným vystupováním a kostýmem skrývá. Nádherný příběh a moc hezky napsaný. Na to, že tento příběh napsal muž, tak to klobouk dolů.“... celý text
— RMarkéta

„Nečekaně výborná kniha. Zajímavý příběh, dobře vykreslené postavy, zápletka i rozuzlení.“
— LadaLil

„Myslím si, že knížce hodně škodí, že není řazena chronologicky. Chaotické skákání z roku na rok, z postavy na postavu mi vůbec nesedlo. Příběh je zajímavý, ale bohužel spousta věcí vyšumí do ztracena a člověk musí dedukovat a domýšlet si věci. Velmi dojemné je setkání obou hrdinů, ale za mě asi nejlepší části knihy je schovávání na půdě a běh v německé škole, které mě pri čtení do sebe vtáhly a udržovaly v napětí. Bohužel do zbytku knihy jsem se doslova musela nutit - 3*“... celý text
— Zully737

„Kniha mi připomíná procházku magickou zahradou. Jako by hrdinka s reálným světem komunikovala jen prostřednictvím bylin. Pocit ukotvení v realitě stránku za stránkou slábne, až nakonec s hlavní postavou dlíme v jakémsi meziprostoru nad reálným světem. Na můj vkus se ale příběh nijak moc nevyvíjel a konec jsem úplně nepochopila. Žádné rozuzlení, ani náznak. Neukončené. Každopádně kdo má rád magický realismus, bude spokojen.“... celý text
— Ookmalej

„Prvnich 120 stran z cca 220 je to jen jakysi radoby roman tak do cerveny knihovny podprumerny kvality. Dokonce jsem si po precteni trictvrtin knihy musela overit, zda je to opravdu detektivka. Zapletka neuveritelna, stejne jako emoce postav. A pak najednou na poslednich 5 stranach se autorka rozhodla, ze to konecne bude napinavy. Jedine plus, ze je to celkem ctive“... celý text
— Kalokagathia

„Zpočátku zajímavé a vtipné, postupně se ta zajímavost nějak vytrácí. Existuje několik modelových situací, které se s mírnými obměnami stále víceméně opakují. Že by se dala knížka přečíst jedním dechem, jak v předmluvě uvádí Marek Vácha, tak to u mě rozhodně neplatilo.“... celý text
— Lenka.P7

„Milý příběh s rozvojo-osobnostními myšlenkami. Také mi úplně nesedl styl psaní, ale pořád lepší než jeho kniha "Návrat do neznáma". Krásné ilustrace.“
— YildizKorelidis

„"Bez psaní bych se cítila úplně zbytečná." (...) "Nepíšu, protože je mi všechno jedno, i psaní." -Kristóf Ágota (hu) Jak je u autorky zvykem, ač jsem četl jen jednu další knihu, její próza začíná s inteligentním a trpícím mužským pohlavím v popředí, muži podle ni mají v životě víc kolize. Zdá se, že Ágota má talent na to skvěle transformovat vlastní zkušenosti a témata do prózy, která ale není doslovným autobiografickým textem, ostatně, jak sama poznamenala, neví, co je pravda a co ji dovedlo až "někam, kde se tak jen cítila", nicméně se snaží do jisté míry, "říct pravdu, nebo mlčet", jakožto i hlavní hrdina rezignuje v poslední krátké kapitole na svoje psaní, stejně tak autorka už po napsání tohohle nic nevydala. (...) Tentokrát nejsou ve středobodu válkou trpící dvojčata ('Velký sešit') z její nejlepší a nejznámější trilogie, ale muž, Tobiáš, který si říká Sándor, protože prchnul ze svojí země od traumat, matky, která byla děvkou (úvodní kapitoly, ostatně jako celý styl Ágoty Kristóf, jsou psány typicky odtažitým, minimalistickým stylem, ale přitom říkají přesně, co chtějí, potřebují - tenhle styl autorka vyvinula i vlivem psaní ve francouzštině, kterou se učila a ve které vlastně psala i publikovala)... a vlastního otce, který se o matku i syna chtěl postarat, v rámci možností, ale sám měl rodinu, tři děti, takže se Tobiáš rozhodl otce i matku zabít tím, že mu vrazí nůž do zad a projede hluboko, aby to vzalo i matku. Nicméně pokus o vraždu se mu nepovedl, jak se později dozví. Dvanáctiletý kluk pak utíká do cizí země, kde se živí v továrně a pracuje deset let, po večerech píše, občas pije, ubíjející práce na něm zanechává v kombinaci s traumaty z dětství daň, když už v úvodní kapitole sledujeme skoro až ve Fuksovsky líčené psychologické surreálné náladě, jak hrdina popisuje, co zjišťujeme, je pokus o sebevraždu (a jak se hodně imigrantů z Maďarska nad ubíjející prací hroutí, nebo se vracejí zpátky domů a nebo taky v cizí zemi páchají sebevraždy): "Pitva ukázala, že se Věra otrávila prášky na spaní. Naše první mrtvá. Další brzy následovali. Robert si podřezal žíly ve vaně. Albert se pověsil a nechal na stole vzkaz v našem jazyce: "Seru na vás." Magda oloupala brambory a mrkev, sedla si na zem, pustila plyn a strčila hlavu do trouby. Když děláme v hospodě už počtvrté sbírku, číšník mi řekne: Vy cizinci, pořád vybíráte na věnce, pořád chodíte na pohřby." Odpovídám mu: "Bavíme se, jak můžeme." Během dětství byl jediným, kdo se k Tobiášovi vlastně choval trochu dobře spolužačka, která říkali Lina (oba školáci si říkají, jak jim jejich jména přijdou směšná, sedí přímo u katedry, pak je učitel - otec obou - rozsadí, protože se prý spolu moc baví, ale, jak Tobiáš poznamená, Lina se baví s holkami stejně... tohle vše jsou v rámci pozdějších odhalení zajímavé detaily) ač jí k tomu částečně nutil otec, vlastně byla jediná v celé knize, která mu dala jakýkoliv pocit něhy, lásky... a tak si Tobiáš vysnil, že jednou potká perfektní Linu, která bude dokonalá žena po jeho boku. Sám nicméně nečeká, že v cizí zemi nakonec narazí právě na Linu z dětství, začne ji sledovat a později se s ní dává dohromady, jako krajan, brzy oba zjistí, že jsou k sobě připoutání z dětství a jejich vztah se prohlubuje, i přestože má Lina dítě a manžela (a mimo jiné, Tobiáš je vlastně jejím nevlastním bratrem), celá tahle část o nemožné lásce, pak tématika deprimovaných Maďarů (Tarr Béla, ten mimochodem taky přestal od roku 2011 natáčet a 'Turínský kůň' je tak jeho poslední film, po kterém "Už netočí."/ Mlčí.) a maďarská tématika obecně, tématika stesku nad domovem, tématika zelených očí, všechny jsou nebezpečně blízko mé brance. Tobiášovým životem proplouvá i pár dalších postav, Jolanda, která mu vaří, chtěla by s ním být blíž, ale on ji má jen na sex a s příchodem Liny už leda na jídlo o odpočinek... Jan, který se snaží v cizině vydělat peníze pro rodinu, ale žena si nakonec najde jiného a pošle mu dopis, že je dobrý jen na vydělávání peněz a tak se Jan pokusí také zabít, je vlastně jedinou postavou, vůči které hlavní hrdina víceméně bezdůvodně projevuje jakous takous shovívavost, asi trochu jako k zatoulanému psu, ač ho Janova dotěrnost obtěžuje. O talentu hlavního hrdiny v rámci jeho tvorby se neobjeví nic, vždy je zmíněno jen, že "večer píše" nebo "potichu recituje Lině jednu z básní, které jsem napsal v našem mateřském jazyce" a Lina říká, že se jí zdá, že má opravdu talent. Opět, osekané na kost. Lina je těhotná se svým mužem, ten si ale myslí, že je dítě Tobiášovo, román vrcholí tím, že hrdina Lině zničí život, nenávidí vše. V epilogu pak začne nový život s Jolandou, přestane psát. Agota Kristof vám buď sedne, nebo ne... já jsem v jejím psaní našel až příliš nepopsatelné povědomosti. Taky ta "vzpoura", to mlčení. "To jsi ty, Tobiáši? Proč sis změnil jméno?" "Protože jsem začal nový život. A moje jméno mi navíc přišlo směšné."“... celý text
— JP

„Druhý díl je skvělý stejně jako první. Bavil mě moc. Má největší oblíbenkyně je Ženka. Její životní cesta mě zasáhla. Moc se těším na díl poslední.“... celý text
— escapelle

„Dobře řemeslně napsaná kniha z dob první republiky o soupeření mezi dvěma chlapci v dětském kolektivu. Na konci je vyhrocený spor, při němž jeden hraje čestně a druhý je pravý zmetek. Howgh.“... celý text
— Turlogh

„Ano, kniha je užitečná, dají se z ní vyzobat mraky užitečných rad. Rozhodně se jedná o odborné dílo plné odkazů na různé studie. Ale na druhou stranu, přijde mi, že příklady aktivit jsou často hlavně pro první stupeň nebo velmi specificky pro nějaký typ předmětů a jsou tak hůře přenositelné do ostatních předmětů. A hlavně se to čte tak pomalu, až je to na hranici snesitelnosti. Překlad by bohužel pak potřeboval celou řadu korekcí (včetně překlepů apod.). Kdyby z toho někdo udělal nějaké zhuštěné sumárum, bylo by to skvělé.“... celý text
— decouble

„Šelma se mi velice líbila, ale tady čtení po nějakých padesáti stranách vzdávám. Zamotala jsem se do děje a nějak jsem se nechytala. Ale je možné, že se ke knížce vrátím.“... celý text
— ArwenAragorn

„Přečteno jedním dechem, ostatně jako všechny knížky pana Strausse“
— werick

„Pár citátů z knihy: "Théodule byl, jak jsme už řekli, oblíbenec slečny Gillenormandové, která mu dávala přednost, protože ho neměla na očích. Nevidíme-li lidi, máme možnost přisuzovat jim všechny dokonalosti." "První dítě je pokračováním poslední panenky. Malá holčička bez panenky je skoro tak nešťastná a nemožná jako žena bez dítěte." "V lidské bytosti nemůže být nic opravdu neomylného a právě pud může být zmaten, odvrácen z pravé stopy a sveden. Jinak by byl pud vyšší než rozum, a zvířata by měla vyšší inteligenci než lidé." "Nejvyšší štěstí života je přesvědčení, že jsme milováni; milováni pro sebe samé, lépe řečeno, milováni navzdory sobě samým." "Město budí v člověku surovost, protože ho mravně narušuje. Hory, moře, les člověka zdivočují a rozvíjejí jeho drsné stránky, aniž namnoze porušují jeho lidskost." "Nebojme se nikdy zlodějů a vrahů. Jsou to jen vnější nebezpečí, drobná nebezpečí. Obávejme se sebe samých. Předsudky - to jsou zloději; neřesti - to jsou ti praví vrahové. Velká nebezpečí nosíme v sobě. Nic nesejde na tom, co hrozí našim hlavám nebo našim kapsám! Mysleme jen na to, co hrozí naší duši." "Chyby žen, dětí, služebnictva, slabých, nuzných a nevědomých jsou chybami manželů, otců, učitelů, mocných, boháčů a učenců."“... celý text
— freestyla

„Po druhém díle, který jsem přečetl jedním dechem, jsem se na třetí díl těšil jak malej kluk. Nakonec jsem se jím prokousával déle než jsem čekal, protože tu nebyl na začátku takový spád. Jak jsem se ale dostal do půlky už se zase děj přiostřil a vše začalo zase dávat smysl. Některé situace mi sice přišli moc a neodpovídali tomu, co jsme se už v předchozích dílech naučili, ale celkově příběh krásně zapadl“... celý text
— kazatell

„Pozorovali jsme spolu hvězdy a já si uvědomila, že jsem nikdy nebyla prokletá, jak jsem si odjakživa myslela. Ne, byla jsem požehnaná. Krásné zakončení série, vše se nakonec vyřešilo, skončilo tak, jak má, i když zde bylo mnoho obětí a dosti prolité krve. Ale máme tu také pár vedlejších postav a naznačených vztahů..., tak třeba se dočkáme nějakého toho plusového dílu. Každopádně mě se celá série moc líbila, určitě mohu jen doporučit.“... celý text
— MAU256

„Výborná kniha, skvělý příběh skvěle vyprávěný. Podobně jako předchozí díl a následující třetí kniha , kde se dozvídáme o osudech jedné rodiny.“
— sadlo

„Autor v této knize ukazuje svoji omezenost. Založil svou kritiku na jednom s nejsubjektivnějších myšlenkových směrů tedy "objektivismu". Útočí tímto způsobem na Hayeka, kterému autor ani stará bajkařka Randová nesahá ani po kotníky. Nejhorší je však ten fakt, že díky "objektivismu" přejde víc lidí na stranu levice, protože je toxická komunikace ze strany "objektivistů" odradí.“... celý text
— uzivatel2474

„Moc hezká kniha o "hrdince", která kam přijde, tam za sebou nechává spoušť. Zajímavé a k zamyšlení.“
— Janulica

„co na to říct, další šílený příběh .. knížka dlouho zanechá emoce“
— werick

„Knihu jsem si nejdříve půjčila v knihovně a hned věděla, že ji prostě musím mít. Skvěle zpracovaná, spousta výborných receptů i rad. Dlouho jsem hledala něco podobného“... celý text
— werick

„Knížka mě moc nebavila, dočetla jsem ji jen proto, že nemám ráda nedočtené knihy. Až na pár vtipných pasáží, mě to nic neříkalo“
— werick

„Přečteno jedním dechem. Smutný příběh, který mi ještě dlouho zůstane v mysli“
— werick

„Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že se spousta situací v této sérii opakuje. Vyšetřovatelé jsou úplně bezradní a pak jim pachatel, samotném závěru, spadne přímo do klína. A je to ta nejnepravděpodobnější postava v knize. Erika už asi 10x přezila vlastní smrt. Není to špatné, to nemůžu číct, ale je to prostě průměrné, jsou daleko lepší detektivky.“... celý text
— Holly.W

„Houbové pohádky.. některé kratší, některé delší. Některé zaujmou více, některé už méně. Troufám si říct, že pro děti nejsou až tak zajímavé. Po knížce jsem sáhla díky krásné ilustraci“... celý text
— werick

„Od knížky jsem čekala něco jiného, deníky mám opravdu ráda, ale tahle knížka je spíše pro fanoušky tramvají a historie s tímhle tématem. I když to nebylo pro mne až tak záživné, knížku jsem dočetla a musím přiznat, že i něco nového dozvěděla.“... celý text
— werick

„Cesta je autobiografický příběh životní cesty Cecílie Sternbergové, jejího manžela Leopolda a dcery Diany po nástupu komunistů k moci. Tuto cestu v emigraci absolvovala s aristokratickou grácií a nezdolnou vůlí. A knihu o tom napsala s nadhledem a velkou upřímností. Měla přímou povahu, tak nekalkulovala, že jí to může v očích některých lidí ublížit. Nedělala ze sebe vzornou a svatou, ani ze svých blízkých, včetně jejího manžela. Vzájemně se ve všem tolerovali, i v mimomanželských vztazích. Co jsem u ní ještě velmi oceňovala, byla její neúnavná síla jít dopředu, živit se klidně "rukama", když je to nutné. Což podědila její dcera Diana. Moc mne mrzí, že nemám šanci navštívit zámek v Častolovicích. A taky mne mrzí, že její dcera Diana, která tento zámek dala do kupy, nedávno zemřela.“... celý text
— fénix56