AnjaVCL
přečtené 575
Skořicové krámy (15 povídek)
1999,
Bruno Schulz
(dokončení) ...což zní poněkud bulvárně, ale je to svým způsobem přesné vyjádření toho, jak zdánlivě neškodně poetický text čtenáře dráždí a vyškrabává z jeho paměti dávno zapomenuté prožitky. Sice to není kniha, která by se zařadila mezi mé nejoblíbenější, leč musím přiznat, že se jedná o dílo naprosto sui generis. Vzpomněla jsem si snad jen na Zpověď od Máraie a některé Ajvazovy eskapády, ovšem i to jsou asociace značně vzdálené.... celý text
Ňadro
2015,
Philip Roth
Jako hříčka v pořádku, ale není to podle mne počin na samostatnou knihu. Některé nápady byly vtipné a určité situace dobře zkonstruované, leč jako celek mi to nepřišlo dostatečně nosné. Něco už bylo trapné a opakováním stejných pseudovtipů se to spíše zhoršovalo.... celý text
Aniž jest co nového pod sluncem
1994,
Patrik Ouředník
Tohle není úplně knížečka pro nějakou konvenční výuku náboženství a je to tak dobře. Ouředník se toho rozhodně nebojí. :)
Perunův den
1994,
Daniela Hodrová
Od Hodrové jsem před pár lety zkoušela číst Komedii, která mne na nějakou dobu od této autorky odradila. Druhý pokus s jinou knihou se ovšem vyplatil, neboť příběhy postav byly lépe sledovatelné a uchopitelnější (pravidelné střídání kapitol o protagonistkách dodávalo příjemnou dynamiku dílu, které jinak nedbá na strukturovanost a rozlišování mezi skutečným, představami, blouzněním a sny). Když čtenář akceptuje surrealistické obrazy a začne si užívat prostředí Vinohrad (lokality znám nebo jsem si je dohledala; překvapením bylo, že existuje Perunova ulice i s kýženou základní školou), kniha plyne příjemným způsobem. Také jsem konečně pochopila, proč jsem několikrát zaznamenala jméno Hodrové zmíněné jedním dechem s Ajvazem. Ač přirovnání mírně pokulhává, každý z těchto autorů je uspokojivě individuální a svůj, vzpomněla jsem si v některých pasážích na bláznivé výjevy z Ajvazova Druhého města. Tuším, že i dobově od sebe díla nejsou vzdálena, ale to je zřejmě pouhá náhoda. Snad je tam jen genius loci Prahy probouzející se po revoluci. Kniha se mi líbila svou kompozicí, neotřelými nápady, lokacemi, občasnými odkazy k reálným postavám (Havel, Kriseová, Firkušný…) a podobnými hozenými udičkami (navracející se výjevy z Kladiva na čarodějnice byly trochu křečovité, minimálně některé však pobavily - řečeno s lehkou dávkou cynismu, jež je mi vlastní). Musím ovšem uznat, že kdyby byla kniha delší, mé nadšení by dost možná ochablo. Hodrová asi není typ autorky, která by v mém pomyslném panteonu spisovatelů měla zaujmout přední místo, leč tato kniha mne potěšila. Trochu mi vadí cosi, pro co těžko hledat jméno, snad bych to nazvala "hermetismus" (není to úplně přesné), možná jsem už unavená z výskytu sekt, taroků, kabaly atp. v knihách. Mé myšlení na to úplně neslyší, tisíceré opakování tyto prvky banalizovalo. S postupující četbou jsem se rovněž musela pousmát vždy, když se objevilo spojení "slastná trýzeň" nebo jeho variace, po tolikerém zmiňování už to bylo lehce komické. Ale to jsou pouze glosy hnidopicha, kniha opravdu stojí za přečtení, má-li čtenář vhodné naladění.... celý text
