Atanone přečtené 1557

Šepot 2010, Mijuki Mijabe

Název i obálka svádějí k očekávání thrilleru, já po knize sáhla, abych si trochu provětrala hlavu. Což se tak úplně nestalo. Ten příběh je takový hořkosladký a klade nepříjemné otázky. Například nakolik má člověk právo brát spravedlnost do svých rukou, potažmo si hrát na Boha, pokud k tomu má nástroje. Kdy a co je možné odpustit. Nakolik platí "oko za oko". Mamoru je krásná postava mladého člověka, který si projde peklem, ale zachová si naději, že většina lidí je dobrých. A když se má sám rozhodnout, jestli potrestat, nebo odpustit, tak....ale to si přečtěte sami.... celý text

Svatojánský lunární kalendář 2018, Eva Francová

Na rozdíl od Svj tarotu tato kniha, snad i díky krásným ilustracím, na mě působí pozitivně a zdá se, že mi i k něčemu bude. Zatím nejsem úplně rozhodnutá, jestli ji pošlu po vodě, nebo si ji nechám. Spíš se kloním k první možnosti. Souhlasím s předchozími komentáři v tom, že je to trošku pel-mel a hůř se v ní orientuje. Bude to asi tím, že podchytit celoroční dění astrologicko-bylinkářsko-kulinářsky, není jednoduchý úkol. Osobně mi víc sedí obyčejný lunární kalendář, kde jsou tyto i další rady, podchyceny jednoduchými piktogramy. Problém je i v tom, že podobných knih vychází docela dost a snaha dát do nich všechno pak může být kontraproduktivní, protože sice neurazí, ale ani nenadchnou. Pro mě tak 50:50, ale jednu * jsem musela přidat za ty nádherné ilustrace... celý text

Červený smích 1970, * antologie

Přidávám se k předkometátorovi, bylo to trochu nahoru-dolů, ale to tak asi u povídkových výborů bývá.

Oneiros 2017, Markus Heitz

Jako oddechovka vcelku dobré čtení. Už jsem sko-ro(!!) jásala, že budu ušetřena harlekýnismů, ale nakonec jsem tomu stejně neušla. Citáty mého oblíbeného Oscara Wilda ( a později jiných) mě zkraje moc bavily, ale jak jich neodbytně přibývalo, nejen na začátcích kapitol, ale i v některých telefonních hovorech, přišly mi už otravné, byť byly s českým překladem. A pak ty pohádky! Naštěstí jich bylo míň, než citátů. Ten nápad se smrtispáči je vážně super. Jen jsem měla pocit, že si s tím sám autor místy trochu nevěděl rady, ale brala jsem to tak, že prostě mezi spoustou citovaných pohádek čtu další, která poletuje někde mezi fantasy, thrillerem, a těmi harlekýnkami, co se týče erotiky. Morbidně jsem ocenila pasáže o pohřebnictví. Až jednou přijde Kmotřička, budu aspoň informovaná a vcelku si moc přeju, aby s těmi, kdo mě předejdou, bylo zacházeno s takovou úctou a pokorou jako v Ars Moriendi.... celý text

Studené světlo hvězd 2021, Pavel Fritz

Podle anotace a hlavně obalu bych přinejmenším čekala horrorové střílečky, proto jsem si ji vybrala, předpokládala jsem, že moje mozková aktivita zůstane v modu off-line. Místo toho mi knižní osud přihrál sbírku barvitě propracovaných příběhů s překvapivými konci a jeden každý mě naopak nutil k zamyšlení. Některé i dost smutné, a pokud strašidelné, tak spíš jen obavou, kam bychom se jako lidstvo mohli vydat. Pravda, ve většině se zápletka dala uhodnout, ale neznamenalo to, že bych se začala nudit. Osobně se mi pod kůži asi nejvíc dostaly povídky Archa zrůd a Roky naší lásky. Pokud bych měla vypíchnout nějakou strašidelnou, tak Mrtví od Krakenova moře. Ale vlastně ani nechci některým dávat přednost. Už hodně dlouho se mi nestalo, že by se mi ze sbírky povídek líbily všechny.... celý text

Ostrov mrtvých 2010, Roger Zelazny

Pro šťourala, jako jsem já, je na knihách tohoto druhu parádní to, že se nemůže ohánět logikou a buďto si čtení užije, nebo ne. Já jsem si užila. Zelaznyho fantazie je bezbřehá a v ději umí překvapit nečekaným zvratem. Prostě mě to bavilo, i když opravdu nejde o žádný superakčňák. Frank je Světotvůrce s lidskými chybami i velkou mírou pochopení pro ně. Člověk, který se dlouhými věky svého života propracoval k božství pro mě vyznívá trochu jako alter ego Corwina z Amberu, který se na rozdíl od něj "prostárnul" k lidství. Krásný pro mě byl obzvlášť posmutnělý závěr. Bylo by fajn mít někoho, kdo by s námi mohl jít na okraj Tmy, kde začíná Světlo. Díky překladu se kromě občasných vtípků blýsknou i perličky. Pistus, Fistus a Kocourfousus? To mě dostalo do kolen.... celý text

Český bůh: Hovory o historii, víře a ateismu 2023, Stanislav Balík

První komentář je vždy zodpovědnost a tentokrát si nemůžu pomoct, bude dlouhý. Říkala jsem si, jestli tato publikace může mít přínos pro neakademického čtenáře, a dost jsem bojovala s pocitem, že se prostě sešlo pár vzdělanců (bez ironie), kteří si spolu hezky popovídali o tématech, kterým se fundovaně věnují, a pak si to vydali jako knihu. To je podle mě její slabina, ale zároveň paradoxně i přednost. Budí na první pohled dojem, jako by si to celé autoři dělali pro sebe. My víme, my tomu rozumíme a my to umíme pojmenovat. Oni k ničemu netlačí. Prostě si jen tak povídají. Asi bych jako ženská od plotny u té debaty nanejvýš vařila čaj a nosila pohoštění. V katolické církvi, se jako žena, která není vdaná, není matkou a není řádovou sestrou, stejně k ničemu jinému nehodím. Břímě pramáti Evy bohužel stále přetrvává, zřejmě se nám tímto historicky oplácí doby matriarchátu. Znám několik žen, co se hlásily a dostaly na teologická studia a vím, že to dost často dostávaly jak se říká "vyžrat". Uvítala jsem hlavně historické informace, tam mají autoři, na rozdíl ode mě, načteno a nastudováno. Co se ale týče diskuzí ze současnosti, pro mě, jako člověka z davu je to většinou odtržené od běžného života. Dočetla jsem se pár zákulisních drbů o horních deseti tisících, a to byly právě nejintenzivnější chvíle, kdy jsem měla chuť knihu odložit. Nemám tolik načteno, ale z logiky věku mám nažito. Mluví se hodně o církvi, ale jako by se zapomínalo na to, že církev jsoui hlavně ti malí, ne jen ti, co si řkají otcové, ale jako otcové se nechovají. Jeden by myslel, že budeme po letech totality pokornější, ale mám pocit, že ti, co by nás měli vést, se nedívají do zrcadla a omývání nohou při velikonoční liturgii je jen jednoroční divadlo. Symbol. Jako katolička, ač s celoživotně problematickým vztahem k církevním hodnostářům, jsem po pádu totality jako mnozí z mých přátel čekala změnu v církvi. Dočkala jsem se toho, že na rozdíl od totality, kde se ode mě očekával osobní vklad a práce v ne-legalitě, teď mám pocit, že jsem dobrá nanejvýš na to, abych byla do počtu při scítání věřících. Z kazatelny se mi doporučuje, co bych neměla číst, na co bych neměla jít do kina, nebo koho bych měla volit ve volbách. Nebo se mi rovnou předloží seznam toho, na co a kdy (v některých farnostech dokonce i kolik) mám finančně přispívat, přičemž ti první mezi ostatními, se vozí v drahých autech a pokud vůbec vědí, jak jejich ovečky žijí, nemám pocit, že by nějak šli příkladem v pokoře. Na rozdíl od kněží ve farnostech, kteří znají ty svoje ovečky jménem a nasazují se pro ně. A pokud ne, sklízejí, co zasejí. Reprezentanti církve i v mém nejbližším okolí nemají moc velkou důvěru obyčejných lidí a je to hodně právě kvůli té pompéznosti a nechuti opustit vyježděné koleje. Jak má dělník v montérkách, co přijede do kostela na kole, věřit biskupovi ve zlatě, co přijel v mercedesu a přitom káže o dítěti, narozeném v chlévě? I já jsem v dobách totality byla přítomná na mších sloužených potajmu v rodinách kněžími bez mešního roucha, jen v obleku, nebo na mších sloužených v přírodě a říkám upřímně, že mi toto chybí. Ne ten určitý adrenalin, že jste nemohli vědět, jestli vás někdo neudá a vy nebudete mít problémy, ale chybí mi ten viditelný a hmatatelný návrat k podstatě věci. V tom velmi souzním s Jaroslavem Šebkem v závěru knihy. Katolickou církev podle mě dohání vlastní stín v tom, že existuje tak dlouhou dobu. Bylo jistě nutné, aby se z ní postupně stala organizace, jenže to má i druhou stranu. Má své zákazy, příkazy, tradice a tajemství. A že jich je! Má své naivky, mystiky, filozofy, dělníky, fanatiky, farizeje a bohužel i papaláše. Dlouhá staletí mohla do všeho mluvit a zasahovat. Postavila chrámy a teď čeká, kdo do nich vstoupí, aniž by k tomu nějak cíleněji zvala. Nástěnky a vývěsky podle mě nestačí. V tomto jsou protestantské církve mnohem aktivnější, ty se snaží evangelizovat a jejich laikové na tom mají lví podíl. A měli i v době totality. Podle mých zkušeností v tomto je například Církev Ceskoslovenská husitská asi podobně "zasekaná", jako katolíci. Jako by často šlo o měření pindíků, přičemž podstata věci jde úplně stranou. Dokonce znám osobně případ, kdy rodina z CČSH konvertovala ke katolíkům, protože -cituji - pořádají víc akcí. Úsměvné? Možná se mě debaty autorů víc dotýkaly i proto, že se často zmiňuje bludovská farnost, kterou mám doslova za rohem, ale nakonec z celé knihy mi byl nejbližší rozhovor s panem Cajzlem o pohřebnictví. A to ne jen proto, že se téma posledních věcí člověka týká bez výjimky všech, ale hlavně proto, že mu může rozumět každý. A podobně vyznívá i závěr knihy s osobními "vyznáními" autorů. Bohu díky za to, už jen kvůli tomu stojí za to knihu dočíst. Těm, kteří by chtěli odložit, jako jsem několikrát chtěla já, doporučuji přečíst si alespoň závěrečné kapitoly. No a co se týče toho českého Boha - jaké národnosti je vlastně Bůh? Jakého je náboženství? A kdyby se Ježíš skutečně vrátil, poznali bychom ho? A kdo by dnes byli jeho apoštolové? Poznala bych ho já? Vy? A byli bychom ochotní nechat všeho a jít?... celý text

Dotyky 1974, Miroslav Válek

Miroslav Válek mě v minulosti úplně minul. Stejně jako Lessanka jsem znala pár zhudebněných věcí, u některých jsem zkraje ani nevěděla, že jsou to jeho básně. Pak mi cestu zkřížila sbírka "Slovo", kde jsem projevila snahu, a to i přes věnování Komunistické straně, ale odložila jsem. Ke sbírce Dotyky mě, přiznám se, přivedla posmrtně vydaná píseň pana Lasici "List do vetra". Souhlasím s Lessanou, že tato poezie je hodně melancholická, což mě v tomto dušičkovém čase neodhání, naopak mi to docela sedlo.... celý text

Velké záhady minulosti 1993, Alain Decaux

Docela se divím malému zájmu o tuhle knihu a přidávám se k vysokému hodnocení. Nejsem fundovaný historik, ale početla jsem si hutně. Některé případy jsem znala, jiné ne. Osobně mě trochu zarmoutila kapitola o Janě z Arku, viděla jsem TV dokument, který dost dal na teorii o jejím přežití, pan Decaux ji uvádí, ale v tomto případě velmi logicky oponuje. Stejně tak i v dalších historických záhadách, které předkládá poutavě a podle mě i nestranně. Jinak bych opakovala předkomentátory.... celý text

Království z kostí 2022, J. D. Kirk (p)

Tohle mám ráda. Svižná krimi, co se moc nepatlá ve vztazích mezi týmem, má zajímavou zápletku a čtenář může spřádat teorie. Co se toho týče, musím říct, že v knize mají význam i drobné, zdánlivě bezvýznamné informace. Pro mě navíc bonus v tom, že se vše odehrává na místech, které bych ráda navštívila. Takže líbilo moc.... celý text

Dcery čarodějného vrchu 2019, Mary Sharratt

Autorce se na základě historicky doložených faktů o čarodějnických procesech v Lansashire podařilo napsat nádherný příběh, který i přes to, jak nevyhnutelně končí, je oslavou života. I ve tmě žalářní kobky v něm probleskuje světlo. Matka Demdike, dle faktů vylíčena jako čarodějnice a zlá žena, je lidovou léčitelkou, bylinkářkou a zaříkávačkou. Také je vypravěčkou první poloviny příběhu a svou "moc" nepopírá. Zůstává ale až do konce pokornou "obdařenou". Pro mě osobně toto bude asi kniha letošního roku. Bála jsem se dalšího Kladiva na čarodějnice, ale na rozdíl od knih, kde v procesech končily ženy, které svou moc popíraly, tady je to jinak. Takže jsem udělala tu hloupost, že jsem po pár kapitolách potrápila počítač. Vy, co se chystáte knihu číst, nedělejte to. Česká Wikipedie vám toho sice moc neřekne, ale anglická je poměrně sdílná a připravíte se o mnohá překvapení, nehledě na to, že budete vlastně vědět, jak to skončilo a pro koho. V tomto nabízí tiché zadostiučinění doslov.... celý text

Smršť 2020, Jozef Karika

Tato kniha je pro mě na koment oříšek, protože se pořád nemůžu rozhodnout, co to vlastně je. Je to horror? Nebo pojednání o relativitě času a životě potom? Na horror skvělé téma, to ano, ale aby z toho byl příběh, kvůli kterému nevystrčíte nos z domu, jakmile zafouká vítr, by to chtělo mnohem víc. Nebo naopak mnohem míň a byla by to super povídka. Stejně tak co se týká závěru, který to celé poslal někam do paralelních vesmírů. Možná kdybych mohla souznít aspoň s hlavním hrdinou, jenže ten mě ztratil už někde na začátku příběhu tím, jak v se v pravidelných intervalech až sebelítostně opakoval. Nepomohlo ani to, že se děj odehrává v místech, které jsme nedávno projeli a kam bych se moc ráda vrátila. Nebylo to špatné. Aj zimomriavky boli. Ale celkový dojem rozpačitý.... celý text

Královské poklesky 2010, Leslie Carroll

Tak se zdá, že mezi historií a současností zase až takový rozdíl není. Tedy, co se historie týče, spíš by platilo to známé "quod licet Iovi, non licet bovi". Ráda jsem si rozšířila obzory o anglických panovnících, na které je kniha zaměřena. Četlo se to dobře, něco dopověděl strýček Google a byl to i s pletením vcelku hezky strávený čas.... celý text

Hora mrtvých 2020, Jeremy Bates

Pokud nečekáme, že někdo přijde s ohromujícím zlomovým a hlavně fakty podloženým vysvětlením toho, co se tehdy Djatlovově skupině stalo, můžeme se jen dohadovat a přiklánět se k tomu, co se nám osobně zdá nejpřijatelnější. Nebo se bavit fantaziemi autorů, kteří si troufnou ten příběh nějak zpracovat. Schválně píšu "bavit fantaziemi", protože skutečnost je sama o sobě děsivá. To, že tam ti mladí lidé zahynuli, je neoddiskutovatelný fakt. Batesova kniha to hlavně v první části podtrhuje dobovými fotografiemi, které vám ty lidi jen víc přiblíží, aby se v druhé části knihy pořádně odvázal. Když není prokázáno, že se něco nestalo, proč by se to stát nemohlo, ne? Čekala jsem ledacos, od vojenských tajných základen až po zelené mužíčky a místy bojovala s chutí tu knihu odložit, ale když už jsem přežila Batesovy Katakomby, musím uznat, že toto se mi líbilo o něco víc. Na druhou stranu mám pořád před očima tváře těch lidí, o jejichž životě víme málo a o jejich smrti ještě míň... celý text

Historie o doktoru Faustovi 1936, Ignát Herrmann

Takové kratochvilné čtení. 4 dávám spíš z nostalgie, ale moc ráda.

Samota Christlhof 2021, Veronika Rubínková

Vpravdě pohádka o Pohádce. Bavilo mě to hodně, obzvlášť historické linky. Vždyť kde se dnes dočtete o Navkách? Potom klidně spolknete i to, když se kolem r. 1600 baví vojáci o vzdálenosti v kilometrech. Příběh je spíš romantický, než strašidelný. Na to, aby se člověk bál, musí mít hodně nastudováno o Slovanech. V tomto mám dost mezery, takže děkuji za inspiraci. Například jsem měla doposud Navky spojené pouze s Rusalkami jako bytostmi. Slovanská mytologie mi přijde dost temná, takže věřím, že se s ní autorce dobře pracovalo. A protože pověsti a legendy mám ráda, poohlédla jsem se i po zmiňovaném Hanzi Watzlikovi, Sagen aus dem Böhmerwald se dají v němčině najít a při troše trpělivosti i stáhnout, takže už se těším, že si počtu. A zmínka o "lavorovici" mi mile připomněla dětství a maminku, která takto nahrazovala nedostatky na trhu. Ostatně tvrdila, že v naší vesnici "lavorovicu" pálili když ne v každém domě, tak v každém druhém, a to včetně příslušníka VB, který měl dohlížet na to, aby se to nedělalo. Za mě tedy spokojenost, romantická část mojí dušičky, občas hodně zaprášená, dostala zase jednou pořádně nažrat.... celý text

Smrt v patách 1927, Luigi Pirandello

Dávný úlovek z antikvariátu, který mě upozornil na Pirandella jako autora. Šest povídek, které si velmi ráda po letech přečtu znovu.

Němý svědek 1976, Robert Lloyd Fish

Četla jsem kdysi dávno, souhlasím s trudošem, tahle kniha si zaslouží pozornost. Ti, co viděli jen film, můžou zhodnotit, o co je kniha lepší, a já tady zaspojleruji a prozradím, že o hodně. A osobně jsem ráda, že jsem ji ve skříni znovuobjevila... celý text

Pověsti severní Moravy. Pověsti Šumperska 1968, Miroslav Zapletal

Poklady se nemusí vždy skrývat v jeskyních a lesích. Občas stačí hledat ve skříni povlečení. Pověsti a příběhy z blízkého okolí, dokonce z místa, kde jsem prožila půl života, to je nálož nostalgie. Knížečka malá rozsahem, milá obsahem. Pokud máte možnost, přečtěte si. Co se mě týče, nemám páru, kde je to povlečení, ale oživit si místní pověsti bylo fajn... celý text

Odbočka v lesích 2022, Kateřina Karolová

Nemáte na Tribeč? Zkuste to v Beskydech. Nechci srovnávat s Karikovou Trhlinou, i když se to zkraje hodně nabízelo. A celkově nebudu podkopávat nohy příběhu, který se mi líbil a hodně dobře četl. Každý v sobě máme temná místa. Za normálních okolností, máme možnost volby, jestli otevřeme dveře tomu, co se skrývá za maskou civilizovaného člověka. A pak jsou situace, kdy to tak docela nemáme ve vlastních rukou. U téhle party lidí bych to ale tak docela na okolnosti nesváděla, autorka nám udělala výlet do jejich hlav ještě než začalo jít do tuhého. Byla jsem velmi zvědavá na rozuzlení a osobně si myslím, že doslov to zbytečně rozmělnil. Ale kniha vážně stála za přečtení. Děkuji, dobře jsem se bavila.... celý text