Aykiru
přečtené 732
Projekt: pravda
2016,
Mariusz Szczygieł
Projekt: Pravda je sbírkou střípků příběhů a vnitřních pravd, které více než cokoliv jiného vypovídají o nás samých, o tom kým jsme, odkud pocházíme, na co myslíme. Vnitřní pravdy jsou našimi prubířskými kameny, našimi stébly, kterých se chytáme, když se svět pod nohama hroutí. Možná proto se mnohým z vás zdá kniha temná a bolestná, ale pro mě je naopak o cestě zpět k nám samým, k tomu, co zůstane stát, když všechny masky, kudrlinky a hezké slova spadnou. Je otazník na začátku i konci našich životů, na kterou si každý musí odpovědět sám. A i když uznávám, že některé příběhy by se dali uchopit lépe, Projekt: Pravda pro mě zůstává více než velmi zajímavým experimentem, který nejen, že pokládá otázku a nabízí odpovědi, ale nutí vás hledat, ptát se, zkoušet a přebírat vše, čemu jste o vás samých doposavad věřili. Protože každý z nás má mnoho pravd, ale kolika z nich se opravdu ve svém životě neochvějme řídíme?... celý text
Svědectví
2008,
Stephen King
Na Kingovi je skvělá spousta věcí a tou nejlepší je schopnost dotknout se toho temného bolavého místa uvnitř nás, kam jsme za mříže racionality zamkli náš "primitivní" (občas si říkám, že i kolektivní) strach. Další a neméně úžasnou je umění vykreslit hlavní postavy, tak aby byly nejen celistvé, ale především hluboce lidské ve svém hledání a nalézání sami sebe, ve své zmatenosti, slabosti i okamžicích převahy. Přidáním 400 stránek do nového vydání se nejen podařilo rozšířit řady zajímavých postav, ale i lépe uchopit charakter těch stávajích (například Frennin střet s matkou považuju za jednu z nejlepších scén knihy a dosud mi z ní není dobře kolem žaludku). Jediné, co bych Svědectví, potažmo Kingovy samotnému vytkla je neustále se opakující motiv "temného muže" jako super zla, které nemůže být nikdy poraženo nebo zabito, a jehož jediným motivem je páchání zla pro zlo samo. Jeho pomocníci jsou pak většinou jen "zmatení lidé", kteří prozírají až ve chvíli, kdy už není cesty zpět. Jinak je Svědectví opravdu velmi povedenou knihou, vyprávějící o tom, co se stane, když lidé zajdou příliš daleko a začnou si hrát na boha, o tom, co vše se může zvrtnout a naopak jaké nové možnosti mohou přijít se vznikem nového světa. Za mě je tato kniha jednou z nejlepších, kterou King, kdy napsal.... celý text
Tři jízdenky do Dobrodružství
2000,
Gerald Durrell
Tři jízdenky do dobrodružství jsou mým malým návratem do dětství, kdy jsem Durrellovy knihy přímo hltala. A co je báječné, za ta léta se vůbec nic nezměnilo. Tři jízdenky jsou stále stejně plné radosti z objevování, lásky ke zvířatům, humoru a laskavosti. Jediné co bych novému vydání chtěla vytknout je špatné odsazování odstavců (nový odstavec opravdu nezačíná v půlce věty).... celý text
Húrinovy děti
2007,
J. R. R. Tolkien
Húrinovy děti jsem od svého přítele dostala jako čtenářskou výzvu (jeden druhému vyberete dvě až tři knihy, které by si normálně nepřečetl (nejlépe z různých žánrů) a ten druhý si vybere, kterou/ které si přečte) a musím říct, že jsem dlouho váhala. Ani ne protože bych si Húrinovy děti nechtěla přečíst, ale spíš protože Pána prstenů jsem četla zhruba před patnácti lety a moc si z něj nepamatuju. Můj problém s Tolkienem je, že ačkoliv je brialatní a jeho knihy jsou neuvěřitelně komplexní, má v nich mnoho jmen a odkazů, které nejsou pro děj úplně podstatné (na druhé straně tvoří právě tu komplexnost, kterou obdivuji) a člověk se v nich snadno zamotá. A protože jsem povahou takový dost pokroucený perfekcionista, tak špatně snáším, když si něco nepamatuji, nebo mi to nedává úplný smysl. Což zapříčinilo to, že už při úvodu jsem nadávala jako špaček, protože po přečtení jsem si samozřejmě pamatovala jen půlku jmen a nechápala jsem odkazy na věci, které jsem očividně měla vědět. Osobně si myslím, že úvod měl být spíše zařazen na koncec k dodatkům, a to z jednoduchého důvodu: po přečtení samotného příběhu se k němu stejně musíte vrátit a přečíst si ho znovu, aby všechno krásně zapadlo. Další maličké vylepšení, které bych doporučila je k jménům v rodokmenech dopsat informaci, proč přesně si ho máte pamatovat (a ano, vím, že je vzadu slovníček, ale takhle by to bylo přehlednější). A teď už konečně k příběhu, který byl podle mého velmi povedený. Hodně mě oslovila hra se jmény, důraz na to, že podstata věci, ať ji pojmenujete jakkoliv se nemění. A to kým jste nelze jen tak odvrhnout. Trošku mi to celé připomínalo staré řecké tragédie (zejména Oidipa) a našla jsem i inspiraci Shakespearem (Spoiler: sama nevím proč, ale smrt Túrinovy sestry mi připomínala Oféliin konec). Ani jednu z postav, ač skvěle charakterově vykreslených jsem si nijak zvlášť neoblíbila. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že si za to všechno mohli z větší půlky sami. Túrin byl sice udatný, skvělý a soucitný, jenže soucitný byl jen, když to nebránilo jeho pýše a vlastní vinu si nikdy nepřipouštěl. Do všecho se vrhal bez rozmyslu a po většinu času mu na někom jiném kromě sobě nezáleželo. Stejně tak jsem si neoblíbila Morewen, která si hledí spíše své hrdosti, než života své dcery a lidí, kteří je doprovázeli. Jediný koho mi v příběhu bylo opravdu líto byla Túrinova sestra, která byla v podstatě jen nástrojem ke svržení Túrina do propasti. Vpodstatě se jí tak ani nedostalo "vlastního neštěstí", neboť její neštěstí bylo vždy svázané s Túrinem a jeho volbou.... celý text
