bosorka přečtené 1145

Domeček pro panenky 2017, Clive Barker

Preludia a nokturna 2016, Neil Gaiman

Sandmana si chci přečíst už léta a neustále jsem to odkládala, až seriál mě přiměl konečně se do něj pustit. Takže jsem četla víceméně souběžně. Černobílé vydání, které máme v knihovně už léta. Skvělé, postupně pojedu dál. Gaiman je prostě... Gaiman. Ta jeho fantazie je vtahující, báječná, neskutečná.... celý text

Tři 2022, Valérie Perrin

Valerie Perrin je pro mě velký objev - Vyměnit vodu květinám byla jedna z mých top knih loňského roku, Naprosto mi sedl autorčin styl. I román Tři se četl krásně (až na občasné obraty překladatelky, jak už zde bylo zmíněno - mám tolik roků apod.), a ač byl místy velmi překvapivý a příběh tří kamarádů z dětství mě bavil, přeci jen pro mě nedosahoval té košatosti, dojemnosti a vůbec emocioánální jízdy předchozí knihy. Ale i tak, opět výborné čtení.... celý text

Pravomil aneb Ohlušující promlčení 2021, Petr Stančík

Stančík opět nezklamal. Tentokrát jsem tedy poslouchala jako audioknihu a musím říct, že zvlášť Pavel Batěk dodává příběhu šťávu, protože deníkové zápisky Pravomila Raichla (z pera Petra Stančíka) načetl intenzivně, vložil do toho stejnou touhu po životě, kterou v sobě musel mít Pravomil. Příběh, který je vystavěný na skutečných příbězích, ale pojatý Stančíkovým stylem (i když vcelku umírněně proti jiným jeho knihám, řekla bych) plyne velmi rychle a téměř nezadrhává, je napínavý a zajímavý, pudí člověka dál si zjišťovat a kolikrát zírat, co opravdu bylo reálné. Pravomil mi vysloveně přirostl k srdci. 4 a půl.... celý text

Město v oblacích 2022, Anthony Doerr

Oslava knih, knihoven a čtenářů. Tomu v knize Město v oblacích vzdává Anthony Doerr hold. A činí tak napříč časem, od daleké minulosti po nedalekou budoucnost. Styl Doerrova psaní se mi vždy líbil a bylo tomu tak i teď. Členění knihy a krátké kapitoly dodávají příběhu spád a nevadilo mi tak skákání v čase, k jednotlivým hrdinům jsem si našla rychle nějaký vztah. Zpětně nejvíc mě asi bavila časová rovina odehrávající se v dobách obléhání Konstantinopole, příběh Anny a Omeira mě dokázal vtáhnout, až jsem měla dojem, že putuji s nimi. Zajímavá byla však i linka budoucí, Konstance, která putuje vesmírem. Celkově pak bylo výborné to, jak autor jednotlivé události propojil.... celý text

Dědictví 2022, Miguel Bonnefoy

Mám ráda rodinné ságy a i Dědictví Miguela Bonnefoye mě bavilo. I to, že jsem se podívala zase do jiné oblasti a dozvěděla se něco o francouzské komunitě v Chile. Miguel Bonnefoy píše vcelku úsporně, na nemnoho stran vměstnal sto let. Jeho jazyk není tak barvitý a košatý, ale příběhy, které předkládal, zaujmou. Velké plus má pak za jednotlivé osoby, kterým vtiskl jedinečné vlastnosti a hlavně osudy.... celý text

A stromy ve Vídeňském lese stále stojí 2021, Elisabeth Åsbrink

Lapilo mě velmi silně a táhlo od prvních minuty až do konce (posloucháno jako audio). Zajímavé reportážní zpracování plus dopisová forma, kdy ovšem čteme jen dopisy z jedné strany. Pokaždé, když jsem slyšela dopis rodičů, kteří zachránili své dítě a nejspíš i tušili, kam povede cesta jich samotných a i přesto se stále snažili na dálku syna podporovat, bylo mi až do pláče. Ta představa, že vyšlete své dítě někam, netušíte pořádně, jak se mu tam povede a hlavně netušíte, zda ho ještě někdy uvidíte, je velmi drásavá. Ač téměř každý rodič by to nejspíš udělal. K tomu reálie, vývoj situace pro Židy v Rakousku a tehdejší švédské smýšlení. Velmi dobrá kniha.... celý text

Přitažlivost planety Krypton 2022, Jiří Mádl

Příjemné překvapení. Román, který plyne bez velkých škobrtnutí a přináší leccos, co by v románech mělo být - lásku, hledání sama sebe, ale i někoho, s kým bych mohla sama sebe sdílet, starosti z dob minulých, které se s dotyčnými vlečou životem a se kterými je nutno se nějak srovnat (když už ne vypořádat), ztrácení, ale i nacházení. Místa, kde se příběh odehrává, mají velmi plasticky znázorněnou atmosféru. Zaujalo jak rakouské církevní gymnázium, tak Syrakusy, ale i místa v Českých Budějovicích, nebo chata kdesi v Pošumaví. Fajn čtení takhle na sklonku jara.... celý text

Kodaňská Píseň písní 2021, Annette Bjergfeldt

Tohle je přesně můj šálek jakéhokoli nápoje, na který mám zrovna chuť. Tohle je můj typ knih, které se mi zaryjí a u kterých moje srdce plesá. Tohle je styl, kterým bych chtěla umět vyprávět příběhy. Poetické, nádherné, plné různých emocí, které jsou zpracované fakt dokonale. Ať už jde o lásku, trápení, rodinu, sourozeneckou lásku, umírání, smrt. Annette Bjergfeldt je umí plasticky zpodobnit naprosto nádherným jazykem. Měla jsem chuť dělat si výpisky a pak si je nahlas předčítat, možná je občas i hulákat z okna, abych z toho neměla potěchu jen já. Samotný děj nemá nějaký zcela pevný ucelený příběh, jde ale o příběhů mnoho, přesně tak, jak se udály v čase jedné rodině. Obyčejně, ale i neobyčejně. Brečela jsem i se usmívala. A chtěla bych si jednou zase přečíst.... celý text

Dvakrát sedm pohádek 1965, František Hrubín

Mimosezóna: Písňové texty Priessnitz, Umakart, Letní kapela 2022, Jaromír Švejdík

Právo nálezce 2015, Stephen King

První knížka z této série se mi líbila o trochu víc, měla větší spád. Ale ani Právo nálezce nenudilo, přineslo zase něco trochu jiného. A napětí jako obvykle nescházelo. Posloucháno jako audio.... celý text

Dům polámaných andělů 2021, Luis Alberto Urrea

Je to jako naskočit do lodi plné lidí, lodi, která vpluje rovnou do bouře a ve vlnách se zmítá tak, že se člověku přinejmenším motá hlava. Hází ho to tam a sem a musí se naučit orientovat se. Zařadit si i další pasažéry. Ale když tohle rozklíčuje, bouře se náhle zklidní a ta plavba je pak skvělá, svižná, vtipná, i tématem zásadní. Dům polámaných andělů je docela jízda, je tu velká rozvětvená rodina, na kterou by možná pomohlo nakreslit si rodokmen, abychom si je rychleji zařadili. Ale jak člověk nastoupí na styl Urreaova psaní, jde to nakonec jako po másle. Skáče časem i místem, ale vlastně se hlavně drží uprostřed té veliké rodiny, se všemi jejich trably i radostmi. Je to jedna velká oslava života, i když konaná se smrtí za zády. Základní kámen knihy je vlastně neveselý, ale je opředený jemnými nitkami přesného humoru. A loučení se tak nepůsobí nijak ponuře, ba naopak. Skvělé, živočišné, emocionální. Nakouknout do jiné kultury mě dost bavilo.... celý text

DNA 2017, Yrsa Sigurðardóttir

Těžký průměr. Knížka sice poměrně rychle vtáhne do děje, ale pak se místy zoufale pachtí až k finálnímu vyústění, které tedy těžce zklamalo. Z hlediska detektivek je DNA plná klišé. Autorka se snaží zaujmout netradičnímí (ideálně hodně brutálními) zločiny, přihodí pár dětí, ty přeci zabírají vždy. K tomu vztah-nevztah-možný budoucí vztah dvou hrdinů, který by třeba mohl přitáhnout k dalším dílům série. Ale ono to prostě vůbec nefunguje. Žádná z postav mě nezaujala, všechny byly nevýrazné s žádným zajímavým zákulisím. Huldar byl občas na proplesk a Freya taková nijaká a unylá. Detektivka nemá ani žádnou pořádně vystavěnou atmosféru, prostě jen tak líně plyne a je zbytečně natahovaná.... celý text

Opona 2022, Ondřej Hübl

S komentářem k Oponě mám trochu problém, vlastně i se samotným hodnocením. Četlo se to velmi svižně, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc jsem o hodnocení přemýšlela a říkala si, že zas taková strašlivá bomba, jak jsem někde četla, to není. Samozřejmě je to nadsazené a nereálné, ale pořád ve mně hlodal červík, že jsem čekala něco víc, možná že i trochu drastičtější průběh, občas mě rozptylovala některá odhalení, protože vlastně nebylo zcela jasné, jak k nim ten onen dospěl. Cením si samotného nápadu. Ale mám výtky k logičnosti a jisté zkratkovitosti jednání. K hodnocení také přispívá vyšší očekávání. 65 %.... celý text

Zaslíbené země 2022, Jean-Michel Guenassia

Začnu jednou z vět, kterou jsem napsala před devíti lety (to už je devět let???) do komentáře ke Klubu nenapravitelných optimistů. "Ač docela mám ráda nedořečené příběhy i s otevřenými konci, tak tady bych třeba ráda věděla, co se stalo s hlavním hrdinou, jak dál pokračoval jeho život a setkal se s lidmi, které ztratil?" A je to tu, absolutně jsem netušila, že bude pokračování (věděl to tehdy Jean-Michel Guenassia?) a tak to bylo velké překvápko. A zároveň obava, jestli zvládne autor pokračovat slušně dál - kvůli laťce posazené velice vysoko. A zvládl. Michel a další hrdinové ze Zaslíbených zemí mě chytli za srdce a já hltala a hltala. A podívala se na různá místa světa a mohla se jen domýšlet, kam asi jednotlivé postavy osud zavane. A že to u některých byly slušné veletoče. Nečetla jsem jen osudy jednotlivých osob, ale i osudy některých zemí. A zase mě to vedlo k tomu, o některých z popsaného načítat si trošku víc a zjišťovat. Když jsem tu psala o té laťce, ve skutečnosti je to tak, že ji autor úplně nepřeskočil, byla přece jen příliš vysoko, ale rozhodně mu k tomu chyběl jen kousínek. Klub je prostě pro mě přeci jen nepřekonatelný. A mám chuť se k němu zase vrátit. Ale Zaslíbené země jsou také skvělé a dík za ně.... celý text

Mlíkař 2020, Anna Burns

Dcera, prostřední sestra, jakože holka žije v Severním Irsku v 70. letech. Má několik bratrů a hodně sester, má máti, nějaké švagry a nejstarší kámošku. Má jakože kluka a taky má stalkera. Kterého nechce mít, jenže zároveň má kolem sebe tunu klepů, v nichž vyhlíží dost jinak, než je tomu ve skutečnosti. Prostřední sestra mi byla okamžitě sympatická, i pro to, že se vymykala a chtěla se vymykat. A nechtěla podléhat místním tradicím a nechat se zaplést do vztahů, do kterých byla vtahována společností. Mlíkař autorky Anny Burnsové mě uchvátil, stačilo se naladit na její vlnu a pak už to jelo jak dobře promazaná kola. Její styl je nezapomenutelný, tok psaní připomíná tok řeči. Odklání se od původního a uskakuje stranou, načež se zase vrací a posouvá se vpřed. Někdy zase vzad a do stran, když seznamuje s vedlejšími postavami, přibližuje a vzdaluje se. Ale stále se umí vrátit tam, odkud poodešla. Její jazyk je bohatý a živý a průzračný (klobouk dolů i před překladatelkou), vysloveně mě těšilo se jím proplétat. PS: Krásná obálka.... celý text

101 minut 2022, Štěpán Kopřiva

Jak už tady zaznělo, kniha Štěpána Kopřivy 101 minut není klasickou literaturou, románem či novelou v pravém slova smyslu. Spíše připomíná psanou reportáž (dokument) sledující zásah záchranných sborů. Příběh samozřejmě sviští, však na záchranné akce moc času není, ale i tak se přiznám, že některé úseky jsem trošku přeskakovala, možná mě zas až tak nebavilo číst si úplně do detailu o práci hasičů s popisem jejich technického vybavení (listování ke slovníčku pojmů tomu také příliš nepomáhalo). Pak jsem se ale zase dostala do míst, kde jsem hltala jak divá a bavilo mě velmi. A když o tom tak přemýšlím, tak to bylo spíše v druhé polovině knihy, rozjezd byl přeci jen opatrnější. A ač je kniha krátká, možná by začátek mohl být ještě trochu okleštěnější, aby se to metro rozjelo ještě trochu rychleji. PS: Kde jinde číst tuto knížku než při cestách do práce metrem. Když se při jedné takto zastavilo v tunelu a ozvalo se: "Z provozních důvodů nemůžeme dál pokračovat, zůstaňte, prosím, v klidu. O dalších skutečnostech vás budeme informovat.", tak mi velmi zatrnulo. Kupodivu se ihned po tomto hlášení rozjelo, ale pravdou je, že po přečtení 101 minut se mi teď chvilku metrem nebude jezdit tak lehkomyslně :) 3,75*... celý text

Žulové město 2009, Stuart MacBride

Atmosféru má MacBridova detektivka perfektní, trochu z ní mrazí a ideální číst ji pod dekou s hrnkem horké tekutiny po ruce. Protože neustále padající déšť (či sníh), co splachuje detektivům veškeré stopy, to, jak se za zločinci neustále klouzají po blátě či umydleném mokrém sněhu - to vše dodává knize tu správně ponurou a studenou náladu. K tomu několik ohavných zločinů (to, že se jich tam prolíná víc, drží čtenářovu pozornost a tudíž nenudí ani trochu), které jsou uspokojivě vyřešené, policajti sympaťáci, advokát slizoun a ne zcela černobílý novinář. Prostě krimi, jak se patří a ještě okořeněno takovým tím drobounce pichlavým anglickým humorem. V rámci žánru dobré počtení.... celý text

Příležitostné nápady 2020, Elena Ferrante

Elena Ferrante píše příjemně i v žánru novinových sloupků. Někdy mě její nápady, z kterých texty tvořila, zajímaly více, někdy méně, což je naprosto normální. V takovém případě bylo možná i znát, kdy si autorka zrovna drbala hlavu, protože ji v týdenní uzávěrce zrovna nenapadlo nic na první dobrou. A pak holt vycucla něco, aby o tom šlo aspoň trochu napsat. Jiné pak byly skvělé v tom, že se nejpíš i samy psaly. To zná možná kdekdo i tady, některé komentáře vyplynou samy hned, nad jinými si koušeme nehty a kde nic tu nic. Ale na pročítání sem tam, když člověku vybyla chvilka, byly Příležitostné nápady vlastně ideální čtení. 3,5* PS: Ilustrace moc pěkné.... celý text