capricorn__ přečtené 439

Deštník z Piccadilly 2013, Jaroslav Seifert

Želary 2001, Květa Legátová (p)

Půl na půl... Začátek byl slibný, nicméně po chvíli jsem se ztratil v postavách a nemohl jsem si příliš zvyknout na styl psaní. Na druhou stranu se mi líbí, že "Želary" jsou velmi evokativní knihou s charakteristickou atmosférou a poetismem. Byly chvíle, kdy jsem byl vtáhnut do děje, vše barvitě viděl před očima a zajímalo mě, co se bude dít dál, ale stejně tak jsem přicházel k částem, kdy jsem se vyloženě nudil a do čtení nutil. Ve výsledku mě kniha příliš neoslovila.... celý text

Deníky Sylvie Plathové 1997, Sylvia Plath

Sto sonetů o lásce 1985, Pablo Neruda (p)

Kdyby ze světa zmizely kočky 2023, Genki Kawamura

Podobně, jako uvedla i spousta čtenářů v komentářích, i já jsem si vybral tuto knihu kvůli čtenářské výzvě. Nečekal jsem, že ji přečtu celou za jedno odpoledne - román má velmi stručné věty, autor se nikde příliš nezastaví, styl psaní je velmi jednoduchý a čitelný. Podobně jsou vylíčeny i postavy. Na románu je tedy dobré, že hlavní myšlenka je tak velmi průhledná - obával jsem se, že s tím, jakým filozofickým (duchovním?) otázkám se autor věnuje, bude kniha "příliš rozumnou a hlubokou" a bude si hrát na něco, čím není. Pozitivně hodnotím i emocionální stránku knihy. No a pak samozřejmě i nápad. Každopádně ona krátkost a velká čitelnost knihy je pro mě i negativní stránkou - kniha ubíhá opravdu AŽ PŘÍLIŠ rychle a v určitých chvílích jsem si přál, aby autor trochu zpomalil, více věcí dovysvětlil. (Někdy jsem měl dojem, že mu jeho vlastní nápad přerostl přes hlavu a on pořádně nevěděl, jak ho uchopit.) Styl psaní mi připadal příliš jednoduchý. Také mi vadilo, že i na tak krátkém prostoru autor často opakuje to, co už napsal (a to třeba doslovně!). Postavy se někdy chovaly nelogicky - neznám příliš lidí, co se vůči otázce smrti staví tak, jako v tomto románu. Výsledek je tedy tak půl na půl.... celý text

Hrozny hněvu 1963, John Steinbeck

Od Steinbecka jsou "Hrozny hněvu" mojí nejoblíbenější knihou. I když jsem nikdy nezažil chudobu a nikdy nemusel cestovat do jiné části země, abych nemusel živořit, stejně jsem si všechno mohl prožít s hlavními postavami a zažívat s nimi jejich těžkosti, cítit kalifornská vedra a brát si k tělu urážky ostatních lidí. John Steinbeck je perfektní vypravěč, který - dle mého - nejvíce exceluje v tom, že umí perfektně vystihnout dobu a psychologii postav. (Takový americký Dostojevský.) Píše velmi lidsky a citlivě, ale zároveň se nebojí ukázat tuto ošklivou část historie takovou, jaká byla, aby si čtenář udělal dobrý obrázek. Vím, že i když je kniha dlouhá, stejně utekla velmi rychle a moc mě bavila.... celý text

Rozum a cit 2008, Jane Austen

"Rozum a cit" je velmi nenáročná, odpočinková kniha. Jane Austen bravurně popisuje prostředí či tehdejší dobu a mentalitu obyvatel. Všechny postavy mají velmi propracovanou a uvěřitelnou psychologii a působí tak jako opravdoví lidé. Oproti "Pýše a předsudku" (jediná další kniha, kterou jsem od autorky zatím přečetl) se mi líbilo, že "Rozum a cit" nemá tolik předvídatelný konec. Na druhé straně mi po většinu díla přišlo, že "Rozum a cit" neobsahuje nějaké výraznější scény, gradace děje... vše jako by se odehrávalo ve stejné přímce. Naštěstí autorka píše opravdu hezky, a proto to čtenářský zážitek rozhodně nekazí.... celý text

Daroval jsem svou duši bílému kameni 2007, Tristan Tzara

Paní Dallowayová 2019, Virginia Woolf

Jedna z nejlepších knížek, která se mi v poslední době dostala pod ruku. Paní Woolfová mi vždycky sebere pevnou půdu pod nohama tím, jak umí rozvinout maličkost, kmitot křídel motýla či proud vody. Za krátký časový úsek stačila vepsat tak mnoho. Pro to, abyste tuto knihu ocenili, musíte být se spisovatelkou alespoň ze třetinky na stejné notě; být nenapravitelným melancholikem, kterého ani Vánoce tak docela nerozveselí, který hodiny dokáže sledovat padající listí. Pokud se vám toto poštěstí, pak si tuto - a další autorčiny knihy - zamilujete, protože budete nadšení z toho, že někdo dokáže napsat knihu o rozporuplných pocitech, které třeba neumíte ani pojmenovat a uchopit. Pokud takoví nejste, potřebujete v knize děj, jasnou strukturu, hodně přímé řeči, jasné vypravěče, pak se budete u "Paní Dallowayové" velmi trápit a pozvánka na její večírek vás moc nepotěší. Já jsem nadšený! Trochu mě mrzí, jak rychle jsem knihu přečetl...... celý text

Mor 2021, Albert Camus

"Mor" je velmi zajímavou knihou, která popisuje morovou nákazu v alžírském městě. Bavilo mě, jakým způsobem se autor pohybuje v ději a jak ho využívá pro demonstrování své filozofie. Jak zaznělo v některých komentářích, myslel jsem při čtení hodně na nedávnou pandemii COVID-19. Jedinou hvězdičku strhávám za to, že jsem se nedokázal do děje úplně ponořit, jelikož jsem měl dojem, že probíhá příliš zrychleně a postavy jsou mi vzdálené.... celý text

Žena vo mne 2024, Britney Spears

Na tuto knihu jsem se moc těšil, nicméně můj dojem z ní je poněkud vlažný. Nejsem velkým fanouškem Britney Spears, ale její příběh mě zajímal a chtěl jsem se o něm dozvědět víc. To se podařilo - kniha je velmi emotivní a hutná, dost jsem (nepříjemně) žasl nad tím, co je v 21. století možné. Mé hodnocení tedy není založené na jejím příběhu, nýbrž na knize jako takové. Ihned mě poněkud odradil styl psaní, který je příliš jednoduchý, nezajímavý a já měl spíš pocit, že čtu časopis než knihu. V memoáru jsou používány velmi stručné věty, kapitoly jsou krátké a kniha je díky ním velmi čtivá. Zároveň se ale drží na povrchu, do hloubky příliš nezachází. Trochu mě fascinovalo, že Spears někdy situaci popisovala zrychleně, skoro se uvnitř ní nepozastavila, a pak o stránku později určitou chvíli popisovala do detailů. Někdy se přílišně opakovala a věty zbytečně vyumělkovala. Závěrem jsem za četbu rád, nicméně jsem od ní očekával víc. Rozhodně jsem četl lepší memoáry.... celý text

Básně 1974–1978: Láska je pes 1994, Charles Bukowski

Bukowski mi v pozici básníka opravdu sedl. Na jeho románech mi obvykle vadí, že se nedokážu ztotožnit s hlavní postavou a příliš si neužívám trávit s ní čas 200-300 stran. Vypravěč (Bukowski) jednotlivých básní je ten samý typ člověka, nicméně ve verších se lépe projevuje, je barvitější, popisnější, jde přímo k věci a expresivní výrazy sexu (ve všech odstínech a způsobech) mi dávají více smysl. Moc se mi líbí, jakým způsobem jsou některé básně navrženy, některé mají hloubku či větší filozofický přesah. Rozhodně jsem byl velmi zaujat a tuto knihu poezie doporučuji dál. Rád si od autora přečtu další básně.... celý text

Volání Kukačky 2014, Robert Galbraith (p)

Velmi povedený detektivní román. Sice děj neobsahuje popisy násilí, krve či napětí, které je protkáno bitkou a střelbou pistolemi, ale i přesto je velmi čtivý (a pro mě i uvěřitelnější). Případ jako takový je poměrně fádní, prostředí celebrit mě tolik nezajímalo, ale rozuzlením jsem byl příjemně překvapen.... celý text

Jatka č. 5 2008, Kurt Vonnegut Jr.

Tak to chodí... Bohužel mě román příliš nenadchnul. Moc se mi líbí autorův nápad a poněkud groteskní pohled na druhou světovou válku a události kolem ní, ale i na člověka a jeho pohnutky. Myšlenka je uchopena velmi dobře, dokázal jsem se s autorovými pacifistickými myšlenkami ztotožnit, nicméně mě rozčilovala forma psaní. Díky té jsem se nedokázal s žádnou hlavní postavou propojit, pochopit ji, ale ani se nějak snadněji pohybovat uvnitř děje.... celý text

Běsi (ilustrované vydání) 2023, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Velmi hutná, těžká a beznadějná kniha. "Běsi" jsem četl přibližně tři měsíce, jelikož jsem jednotlivé části prokládal jinými romány. Opět (jako u všech dalších knih, které jsem od autora přečetl) jsem unešen autorovou schopností vykreslit charaktery postav, tehdejší dobu, ale i filozofii. Dost jsem bojoval se jmény (je jich tu požehnaně...), a proto doporučuju čtenářům dělat si poznámky. Původně jsem chtěl ohodnotit čtyřmi hvězdami, nicméně doslov, který dílo dovysvětlil a poukázal na propracovanost, román v mých očích pozvedl.... celý text

Deníky 2023, Virginia Woolf

Toto byly moje vůbec první deníky, zatím jsem s takovým žánrem neměl vůbec žádnou zkušenost, a musím říct, že jsem si většinu knihy (složené z mnoha deníků) velmi užil. I tak si myslím (a tím pádem i shoduji se spoustou uživatelů z předchozích komentářů), že autorka psala o svém životě jen jaksi povrchově, moc se nedozvíme o její rodině, vztazích, vesměs ani o lidech, kteří byli v jejím úzkém kruhu přátel a známých. Virginia Woolfová psala hlavně o pocitech, o knihách, které četla (a kritizovala) a o svých vlastních dílech. Mě její deníky ve výsledku moc bavily, četl jsem je, kdykoliv jsem se potřeboval uklidnit nebo si zkrátit čas, když jsem někde na něco čekal. Od Virginie Woolfové jsem četl zatím jen jednu knihu - K majáku - a tato kniha mě uchvátila, proto předtím, než jsem se vrhl do jejích dalších knih, jsem se chtěl dostat k autorce jako takové. A to byla poměrně chyba, protože v těchto denících píše právě o svých dílech, o tom, co k nim vedlo, a vím, že by mě jako čtenáře obohatilo spíš číst zajímavosti o dílech, které znám, než které neznám. (O tom už také psali někteří uživatelé níže.) Jsem nicméně moc rád, že se ke mně "Deníky" dostaly, protože autorka i to, že se nudí a štve ji život, umí popsat velice záživně kvůli jejímu velice originálnímu stylu psaní. Opravdu obdivuhodná spisovatelka, ke které jsem díky "Deníkům" našel více porozumění a ve spoustě věcí se s ní shodl.... celý text

Neklidná krev 2022, Robert Galbraith (p)

Páni! Velmi precizně napsaná detektivní kniha. K sérii jsem se dostal jednak skrz čtenářskou výzvu, ale i zvědavostí nad tím, jak slavná autorka Harryho Pottera změnila svůj styl psaní pro detektivní žánr. Byl jsem unešený, případ mě okamžitě vtáhnul a byli mi sympatičtí i detektivové, skoro jsem nedokázal knihu odložit. Na knize mě baví, že mi připadá realistická: nejsou v ní přehnané scény, hektolitry krve a přílišné násilí (jako to u mnohých detektivek bývá), ale přitom napětí nechybí. Líbí se mi i, jak se příjemně vyvažovala linka případu a linka hlavních detektivů - obvykle se stává, že mě buď více zajímá jedno, anebo to druhé, nicméně v "Neklidné krvi" byl můj zájem rovnoměrně rozprostřen. Taky hodnotím jako plus i jistou emocionální stránku, kterou v detektivním žánru docela postrádám, tedy, že mi Margot byla velmi sympatická a záleželo mi na tom, aby případ došel k úspěšnému vyřešení. A pokud se mám pozastavit u stylu psaní, pak jsem nadchnutý tím, jak autorka dovede odlišit postavy od sebe a udělat je věrohodné (i když to jsem si už ověřil u HP série). Jedno z nejlepších knižních překvapení letošního roku. Potenciálním čtenářům radím, aby se nebáli dlouhému počtu stran, které nakonec mizí, ani nevíte jak. :)... celý text

Divoké palmy 2005, William Faulkner

Velmi podmanivý román, který čtenáře bez milosti vtáhne do děje. Faulkner byl velmi zajímavým spisovatelem, zaujal mě jeho styl psaní, používání metafor, ale i vykreslení postav či filozofické postřehy. "Divoké palmy" nejsou knihou ryze o lásce, nicméně se mi líbí, jakým způsobem na ni nahlédl. Příběh jako takový je velmi hutný a závěr nezapomenutelný. Moc rád se ke knize někdy vrátím, věřím, že mi spousta myšlenek či symbolismu unikla.... celý text

Poštovní úřad 1996, Charles Bukowski

"Poštovní úřad" je třetí kniha, kterou jsem od Bukowskiho četl. Vždycky mi připadá úsměvné, že během pauzy mezi jeho knihami zapomenu, jaké používá vulgarismy a jakým způsobem se dívá na život. Není to můj nejoblíbenější spisovatel, protože z jeho životního stylu na mě doléhá tíseň, nicméně musím uznat, že - jakožto autor - má originální, nezaměnitelný styl psaní a vždycky se divím nad tím, jak rychle (a bezbolestně) se dostanu na konec. Popisy práce mě bavily, hádám, že každý, kdo (alespoň chvíli) pracoval v profesi, kde musíte neustále komunikovat s cizími lidmi a chovat se profesionálně (Chinaski si zrovna s tímhle hlavu nelámal :D), se v tom trochu najde.... celý text

Malý život 2017, Hanya Yanagihara

"Malý život" jsem měl na seznamu už od roku 2018, ale odrazovaly mě názory veřejnosti, které buď propagovaly knihu do takové úrovně, až to bylo otravné, nebo naopak kritizovaly autorku za to, že se vyžívá v traumatech a román je celý vystavěný na barvitých popisech těch nejhorších ošklivostí, které se člověku mohou stát. (A já nesnáším obojí.) Každopádně mě román mile překvapil. Sice jsem se měl problém začíst, začátek je poměrně chaotický a autorka rychle mění pozornost od jedné postavy k další, až se nakonec pohled ustálí. Moc mě bavil její styl psaní, ani mi nevadilo, že autorka je grafomanka a popisuje všechno do těch největších detailů. Během žádné části této velké knihy jsem se nenudil, a to hodnotím jako velký přínos. Osudy postav mi připadají uvěřitelné (člověk by se někdy divil, kolik si toho někdo musí vytrpět...) a moc se mi líbí, jak se autorka postavila vstříc náročným tématům (př. sebepoškozování či život osoby s postižením), hlavně pak pohledy přátel a jejich jednání vůči těmto tématům - ty jsou napsány dle mého opravdu dobře. Během četby jsem o hlavních postavách přestal přemýšlet jako o postavách, ale vnímal je jako opravdové lidi (a to je jedním z důvodů, proč je tato kniha tak náročná). Hvězdičku strhávám za předvídatelnost. (SPOILER) Čtenář rychle dojde k závěru, že Jude je právě tou postavou, která bude schytávat všechno to trápení a na které se autorka vyřádí, co se nelidských traumat týče, proto se také dopídí toho, že ve chvíli, kdy Jude zažívá něco pozitivního, mu to bude odejmuto. Z toho důvodu mě občas rozčilovalo vědět, že všechna ta "pozitiva" slouží jen jako další krok k tomu, aby autorka mohla demonstrovat jeho těžký život. (KONEC SPOILERU) Také jsem často obtížně přijímal, že postavy stárnou a od druhé části jde prakticky o životy lidí, kterým je 40-50, v mé hlavě z nějakého důvodu byli pořád mladí dospělí. Ve výsledku jsem dostal od četby přesně to, co jsem očekával. Věřím, že jde o román, který si zasloužil svoji popularitu. Jen doporučuji knihu dávkovat pomalu a třeba ji prokládat nějakou veselejší literaturou.... celý text