Eldar80 přečtené 864

Stvořitelé katastrof 2022, Michal Vaněček

Velmi zajímavé sci-fi pro mladší čtenáře. Má to dost jednoduchý děj a zároveň se zde objevuje spousta aktuálních témat. Autorovi se oboje povedlo výborně sladit dohromady. Akorát to vyžaduje mírnou shovívavost. Aspoň v případě děje a věrohodnosti. Je to příliš přímočaré a předvídatelné. To je vážně škoda. Tohle podceňování mladších čtenářů se mi vůbec nelíbí. Dobrodružné to fakt není a tak je otázka, jak to přijmou. Může hrozit, že naivní děj nebude některé bystré děti bavit. Teprve až za půlkou to začne být napínavé a děj se postupně úplně vyhrotí. Může se to brát jako příběh tří kamarádů a pak už jen záleží, co všechno čtenář zachytí. Kniha reflektuje dílo Karla Čapka, nedávnou dobu pandemie, současnost a zároveň se dívá do budoucnosti. Díky robotům se řeší umělá inteligence, zmiňuje se Deep Learning a samoučící algoritmy. Něco tak aktuálního jsem asi nečetl. A přitom je to pořád čtivé i pro školáky. Díky internetu se objevuje problematika sociálních sítí, cenzury a svobody slova. To mě pozitivně překvapilo a vůbec jsem to nečekal. Nejvíc mě mrzí, že to autor líp nepromyslel, aby to bylo víc čtivé i pro dospělé. Asi to bude spíš pro hochy. Přece jen se to celé točí kolem robotů a techniky. U dívek vůbec netuším. Co se týče věku, tak klidně už od 10 let. 80%... celý text

Dějiny pohanské Evropy 2023, Nigel Pennick

Sice je to brožura, ale má to moc krásnou obálku s lesklými prvky. A pak to má klopy a to vše výrazně zlepšuje výsledný dojem. Moc hezky udělané. Ale obsah je bohužel průměrný. Anotace zas slibuje příliš. Důležitý je název. Jsou to především dějiny. Jednoznačně převažuje historická rovina, takže pokud někoho zajímá hlavně pohanství, bude zklamán. O samotném pohanství tam toho moc není. Předně musím varovat nadšence do slovanství. O tom v knize není skoro nic. Pouze úplný základ. Dejme tomu tři stránky. Zmíněných pár bohů, pohanství v Rusku a některých dalších státech. Takže minimum informací. Sice to napsali sympatizanti pohanství, ale je to odborná práce. Autoři sem řadí i starověký polyteismus a tak se zde objevuje náboženství antiky. Nejdříve stručně Řecko a pak Řím, kterému se věnují dvě kapitoly. Jeho počátek do konce republiky a následně Římské císařství. Takže pozor, kdo si nespojuje antiku s pohanstvím, pro toho to začíná až na straně 115, kde je kapitola o Keltech a poté následují Germáni a další. Na knize je deprimující, jakým způsobem se prosadilo křesťanství. Někteří první svatí jsou odporní antisemité. Politici nebo vládci, kteří křesťanství prosadili, se někdy projevili jako sprostí masoví vrazi. Křesťanství je důležitou součástí naší historie, ale prosadilo se těžce nekřesťansky. Takže bych to doporučil hlavně křesťanům, aby byli konfrontovaní s tím, kolik fanatismu se v jejich víře může skrývat. Pohanům jen v případě, kdy je skutečně zajímá, jak křesťanství postupně jejich víru likvidovalo. O tom totiž máme historické zápisy. Někdy třeba o tom, kolik tisíc lidí odmítlo křest a tak je bylo potřeba zabít. Samozřejmě tento maniakální fanatismus prvních křesťanů nemá s Ježíšovým poselstvím moc společného. Ale není to tak, že by autoři křesťanství křivdili. Sice mu zjevně nefandí, ale sami křesťané si to zapsali... V textu se objevuje podezřelý termín "moderní komentátoři". Kniha prý vznikala 20 let a tak autoři četli i nové práce a asi se jim moc nelíbily. Když na něco máte dlouho nějaký názor, tak ty nové se vám líbit nemusí. Nemám znalosti to posoudit. Když jsem se zajímal o magii, tak jsem znal lidi, kteří se zabývali různými směry pohanství. Nerozuměl jsem tomu. Já jsem na pohanství neviděl nic zajímavého a nerozumím tomu ani teď. Asi tam je nutný vztah s přírodou. Já mám vztah s civilizací. Zajímají mě tradice zaznamenané písemně. Přesto je mi osudu pohanství nesmírně líto. Je to bolestná a nenahraditelná ztráta přírodní spirituality. Křesťanství zničilo pohanství ještě dřív, než se stihlo písemně zaznamenat. U antiky je to v pohodě, ale v případě Keltů a ostatních skoro úplně chybí písemné záznamy. A pokud je máme, tak od křesťanů. Co nechápu, že v knize není obsah. Přitom to má kapitoly uspořádané podle hlavních oblastí a podkapitoly. To jako nebylo místo na jednu stránku? Jsem zvědavý, jak to budou hodnotit lidé, kteří tomu rozumí. Je klidně možné, že tomu fatálně křivdím. Dal bych 4*, ale za chybějící obsah hvězda dolů. Přísnost musí být. Jinak to vidím stejně jako Elea. 77,5% 3,5*... celý text

Ikigai: Šťastný a dlouhý život 2017, Héctor García

Má to matoucí název a obálku. Vytváří to dojem, že to bude primárně o IKAGAI, ale je to především o dlouhověkosti. Ikigai je zde jen jedna z věcí a nakonec se jí nevěnovalo zdaleka tolik pozornosti. Víc se řešilo zdraví, stravování, zkušenosti stoletých a pár fyzických cvičení. Jako fakt, o nalezení ikigai to není. Je to jen zdůrazněné na obálce. Je to spíš jen shrnutí obecně známých věcí. Zkrátka informačně nic převratného. I tady se objevuje flow, meditace, přítomnost, skromnost, pobyt v přírodě apod. Bylo to hezké, ale jak to může být bestseller nevím. Je to spíš pro vaše blízké, na kterých vám záleží a o kterých víte, že moc nečtou. Někomu může pomáhat číst to opakovaně a obsah si občas připomínat. Čtení může navozovat příjemnou a uvolněnou náladu. Nestresovat se a nechat věci volně plynout. Ale nezahálet! Naopak je nutné být aktivní. Možná to ocení lidé, kterým je blízké Japonsko a jeho minimalismus. Tráva je zelená, obloha je modrá, Slunce svítí. Někomu ta přílišná zenovost nemusí sedět. My jsme zvyklí přemýšlet a tady trháte plevel na zahrádce. Jen je dobré si uvědomit, že není důležitá délka života, ale jeho kvalita. A tu právě tihle superstoletí mají... To spojuje všechny modré zóny a tak na tom něco bude. Ukazuje to tím správným směrem. Přístupné, ale moc stručné. 75% 3,5*... celý text

Kniha světel 2005, Chaim Potok

Pokud to má nějaké poselství nebo přesah, tak jsem to úplně minul. Kniha měla 90%. Netuším za co. A nejvíc smutné je, že židovství a kabala mě zajímá. (Mé 3 hvězdy to sundaly na 89%.) Dokonce umím číst hebrejsky. (Rozumět už ne. O slovní zásobu jsem přišel.) Takže termíny z judaismu a kabaly mě nevadily. Klidně bych toho uvítal víc. Tahle to jen slouží pro dokreslení atmosféry. Je toho tak akorát. Ale je to napsané značně nepřístupně. Dialogy jsou hrozně strohé. Tak divný román jsem ještě nečetl. Nenapadá mě žádné přirovnání. Nechápu, proč je to napsané tak odtažitě, když to na konci působí na emoce. Logicky to nefunguje. Asi je to napsané na takové emoční rovině, která u mě chybí. Není to tak, že by má autistická mysl byla bezcitná. Jsou knihy, které mě skutečně dojaly. Některé až k slzám. Ale tohle mě nezasáhlo. Tady se autor netrefil. Asi mířil na někoho jiného. Možná je to tím, že je mi hlavní postava podobná. Ne osudem, ale ztracením v lidské společnosti. Geršon mi na tom nepřijde zas tak špatně. Já jsem na tom hůř. A Potok to určitě psal pro běžné čtenáře a ne pro další Geršony. Kabalista nejsem. Moje znalosti jsou povrchní. Ale jsem vadný jiným způsobem. Příjmení dvou hlavních učitelů Geršona nejsou náhodná. Je v nich symbolika. A dál už nevím nic. Studium na rabína v semináři. Omezený počet postav. Proslov Harryho S. Trumana. Proslov Einsteina. Fyzici odpovědní za atomovou bombu. Vojenská služba v poválečné Koreji. Výlety do Japonska. Hirošima. Silné okamžiky v knize jsou, ale nedokážu to ocenit. Podobné literární zážitky mě odrazují od čtení beletrie. Raději si přečtu napínavý román než tohle. Rád jsem to četl jen kvůli židovské tématice. Doporučení bych asi dávat neměl. Pokud vás Židé nebo židovství nepřitahuje, tak bych to raději nečetl. Může to oslovit křesťany. Můj komentář berte v potaz, jen pokud se mi podobáte. 75% 3,5*... celý text

Theléma Aleistera Crowleyho: Magie, mysticismus a etika Nového aeonu 2021, Sebastián Jahič (p)

O magii jsem se kdysi zajímal, ale o thelému ne. Můj duchovní vývoj šel jiným směrem. Ale knihu bych si určitě přečetl. Zas můžu litovat toho, že jsem to nečetl před 20 lety. (Ehm, kniha je z roku 2021.) Tehdy jsem byl v kontaktu s podobnými lidmi. Někteří se thelémě věnovali nebo měli přehled. Nebo aspoň četli Crowleyho. Při diskusích mi toho muselo hodně uniknout. Takže jsem to četl, abych se dovzdělal. Nedoporučuju to číst ze zvědavosti nebo intelektuálních důvodů. Je nesmysl číst 600 stran o jednom náboženském směru. Ani zajímat se o magii nedoporučuju. Výsledkem spíš bývá, že to lidem zbytečně zkomplikuje život. Jinak je to naprosto parádní záležitost. Jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četl. O thelémě jsem měl povrchní informace a jen jsem věděl, že je založená na knihách, které napsal Aleister Crowley. Moje nadšení plyne z umění autora stručně představit Crowleyho, následný popis thelémy a historické a magické souvislosti. Je zde spojitost s Hermetickým řádem Zlatého úsvitu a O.T.O. a tak se čtenář zorientuje. V závěru jsou uvedeny osobnosti, které na thelému navázaly. Je to plné užitečných postřehů. Vážně skvělé. Theléma představuje významný směr a tak se vyplatí mít aspoň základní orientaci a to tahle kniha splňuje perfektně. Mě Crowley nezaujal kdysi ani teď. Na můj vkus zůstal příliš podmíněný svou dobou. Co mě však zaujalo je autor. Už od začátku mě překvapil kvalitním zpracováním tématu, očividnou odborností a vhledem. Je to tak dobré, že mě to nalákalo se o thelémě dozvědět víc. A přečíst si další knihy od pana Jahiče. Pár nedostatků to má, občas jsem se trochu ztrácel, ale není to zamýšlené jako vyčerpávající práce. Kdo se thelémou zabývá delší dobu, tak se asi nedozví nic nového a ocení jedině ty postřehy. Koho zajímá theléma, Nový aeon, svatý anděl strážce nebo fascinující osobnost Aleistra Crowleyho, tak rozhodně doporučuju. Může to oslovit následovníky Freuda a Junga a všechny, které hluboce zajímá lidské nitro. Čtenář by to měl rozeznat. Pro lidi, kteří se o duchovno nezajímají, je to úplně zbytečné čtení. Nádherná práce, vynikající autor. 90% 4,5*... celý text

O smyslu života: V každé krizi se skrývá příležitost 2022, Viktor Emil Frankl

Na mě to bylo příliš rozumově sterilní. Působí to jako přednášky pro lékaře. První o tom jak sebevražda nemá smysl, druhá o eutanazii a třetí o psychice vězně v koncentračním táboře a integraci přežití. Jsou to spíš logické a racionální argumenty, proč dál žít za každých okolností. Jak má lidský život smysl ve všech dobrých, ale i špatných situacích. Jsou uváděny i skutečné příběhy, ale knihu to moc neoživuje. A taky se mi zdá, že je to poplatné době, kdy tyhle tři přednášky přednesl. (1946) Jsou pojaté velmi stručně a nesmlouvavě. Celé jsem to odkýval, ale že by mě to někam posunulo to ne... Je to spíš pro čtenáře, kteří řeší samotnou otázku smyslu existence. Zda žít nebo ne. A pro ty, kdo mají potřebu si srovnat myšlenky. Takže jsem to četl omylem. Mě to zajímá až od tohoto bodu. První věc, kterou jsem od Frankla četl a nebyla to dobrá volba. Nejvíc mě zaujalo, že je to svým způsobem druh sekulární spirituality. Frankl vysvětluje, že život má smysl a nepotřebuje k tomu žádné náboženské koncepty. Ani nevím komu to doporučit. Možná je to pro odbornou veřejnost nebo pro čtenáře, kteří se o autora hlouběji zajímají. 75% 3,5*... celý text

Dračí oči 2007, Stephen King

Výborně se to četlo. A to vydrželo až do samého závěru. Ten byl docela napínavý na rozdíl od celého předchozího děje. Ve všem ostatním je to úplně průměrná literární práce. Aspoň já bych vůbec nepoznal, že to psal King. Je to napsané jako reálná pohádka. Děj a postavy tak odpovídají středověku. Díky tomu se zde objevuje alkoholismus, deprese, sociální krize způsobená daněmi, tendence davu k lynčování apod. Mě tohle pojetí míjí. Číst knihy s modrým hodnocením (nyní 79%) je riskantní a tady se to nevyplatilo. Možná špatný dojem způsobilo, že jsem to nedopatřením četl příliš dlouho. Závěr to mělo dobrý, ale těch 200 stran předtím mě nudilo. 65%... celý text

Antropologie: Teorie člověka a kultury 2011, Václav Soukup

Je to úctyhodné dílo, ale vůbec jsem nečekal, že bude tak pochybné. Je to jen obrovský výčet mnoha informací. Chyběly mi tam argumenty nebo důkazy. Je to příliš omezené tím, že je to široce pojatá učebnice. Obsahuje snad všechny důležité základní informace o antropologii. Autor vše předkládá, ale nijak nehodnotí. Pokud to nevyplývá z kontextu, nedá se zjistit, co jsou jen hypotézy a co je skutečně podložené. Studenti se poptají učitele na přednášce, to čtenář nemůže. A pak to shazuje samo sebe. Celý druhý díl je historie myšlenkových směrů od evolucionismu v 19. stol. až po novou etnografii v 60. letech 20. stol. Díky tomu to obsahuje implicitní sebereflexi. Novější směry kritizují přístupy těch starších. A celé to pak zabije feministická antropologie. Muži antropologové si nevšimli, že ženy tvoří polovinu lidstva. :D Jak tomu mám důvěřovat, když se samotní antropologové dopustili očividných přehmatů? Po desítkách let výzkumů. Kapitola o feministické antropologii je vrchol celého díla. Další kapitoly jsou slabší. Vidíme, jak ženský pohled významně zlepšil zažitá schémata. A zanesl další problémy. Zmiňuje se třetí vlna feminismu a dnes máme čtvrtou. Přitom každá další vlna feminismu je radikálnější než předchozí. Přečtěte si Šílenství davů, tam se o čtvrté vlně mluví. Co začalo jako dobrý nápad, se stalo ideologickou záležitostí. Dál mě negativně zaujalo, že poslední směry antropologie se inspirují v marxismu nebo neomarxismu. Nelze nevidět, že některým myšlenkám věří jen intelektuálové. A to je vidět i tady v případě kulturního relativismu a etnocentrismu. Kam to vede, nám dnes ukazuje Západ se svou woke ideologií. Největší dojem na mě udělala aplikovaná antropologie. To je asi cesta, kterou by se měl tento obor ubírat. Poslední kapitoly jsou dekadentní a závěr směřující ke kulturologii vyznívá prudce teoreticky. Jak se můžeme poučit od lidí, kteří postavili chatrč, když my jsme ve 13. století postavili katedrálu, jsem z toho nepochopil. A pokud se někdo nezvládl dostat ani do doby kamenné, dá se z toho odvodit něco o naší minulosti? Já nevím. Co vidím je, že intelektuální myšlenky mají tendence degenerovat a být čím dál víc odtrženější od reality. Kdybych to četl ve 20, možná bych tomu uvěřil. Asi jsem příliš skeptický a konzervativní. I tak u mě autor budí sympatie. Určitě netrpí přehnanou sebejistotou. Je to napsané s pokorou. Autor si na značná omezení antropologie stěžuje. Jeho osobní zážitky a promluvy měly být častější. Uvítal bych, kdyby jim dal větší prostor. Asi je to jen pro studenty. Jenže přesně těm bych to fakt nedával. Fakt mě děsí, že se to někdo nabifluje aniž by nad tím kriticky přemýšlel. Nefunguje to jako samostatná naučná kniha. Po přečtení se očekává další studium. Kdo chce mít přehled o antropologii a je smířený s nedostatky, neudělá s knihou chybu. Ale stejně. Když se o banálních věcech mluví odbornými výrazy, není to jen předstírání znalostí? (Článek Předstírání znalostí na webu syrzdarma.) Po přečtení jsem napsal čtyřstránkový esej. Takže jsem to zkrátil. Snad to pořád dává smysl, když jsem to přepisoval přes 8 hodin. Jinak to má perfektně upravený text. Co je důležité, je tučně apod. Docela rozčarování. 70% 3,5*... celý text

Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga 2015, Aniela Jaffé

Celá první třetina je úžasná. To se nedá vypovědět. Další kniha, která mě hluboce zasáhla. Jeden ze zásadních textů pro lepší porozumění Jungovi. Není to vyloženě autobiografie. Je to shrnutí toho, co chtěl o sobě sdělit. Trochu jsem z toho pochopil, proč mě jeho kniha Psychologické typy nesedla. A proč se s ním míjím. Oba dva nás zajímá skoro to samé, ale jsme příliš jiní. Jung je "západní" a já "východní". Junga zajímala alchymie, mě buddhismus. Některé zážitky a sny v jeho dětství mají hlubší význam. Hlavně začátek se dá brát analogicky. Každý z nás má dětství za sebou. Záleží co si člověk pamatuje. Dost mě šokovala spousta paralel s Jungem. Nebo jsem to měl čekat? Spoustu věcí s ním sdílím. Začátek se mě silně dotkl a pak už to mělo sestupnou tendenci. Část s cestováním mě nebavila. Dodatek je slabší. Ke konci už to bylo jen orientační. Časem si to dám znovu. Třeba toho pak ocením víc. Tohle jsem měl číst před 20 lety. Kdo ví, kam by mě to posunulo. Napsal jsem toho mnohem víc, ale smazal jsem to. Je zřejmé, zda to číst nebo ne. 90% 4,5*... celý text

O osudovém vlivu Davida Bowieho na holky 2019, Jean-Michel Guenassia

Bylo to hezký. Příjemně se to četlo a bavilo mě to. Jenže už od začátku jsem si říkal, proč to autor vlastně psal. Měl jsem z toho pocit, že když umíte psát, tak zvládnete napsat, co vás napadne. To kazilo zážitek ze čtení. Nějak jsem totiž nenalézal stopy vedoucí k nějaké pointě. Hlavní hrdina má dvě mámy a tím to teprve začíná. Postavy jsou svérázné, ale je snadné to přijmout. Příběh ujde. Vzhledem k názvu to nakonec pointu má. Ale na víc v téhle novele není místo. Nezmar nabízí aspoň nějaké zamyšlení nad střetem kultur. Stoprocentní riziko je mnohem dynamičtější a údernější. Tohle je spíš o hledání vlastní cesty životem v dnešní zmatené době. Je to mírně humorné. Komické situace nejsou nijak přehnané. Autor psát umí. Ale měl toho nabídnout víc. Nabízelo se tolik témat! Je to jen smutný příběh lidí, kterým jinakost zkomplikovala život. Celé se to točí kolem LGBT problematiky, ale co musím ocenit, že autor nic nevnucuje a ani nemá potřebu čtenáře vychovávat. Ani Nulté číslo od Eca nebylo čtenáři přijato. Je vidět, že lidi co čtou, očekávají spíš náročné romány než krátké životní příběhy. Buď to mělo být kratší nebo naopak rozvedené. Doporučuju, jen neočekávejte moc. 75% 3,5*... celý text

Druhá polovina života 2015, Angeles Arrien

Má dočítací nemoc způsobila přečtení knihy, kde vůbec nejsem cílovka. Téma mě zajímá, ale samotné zpracování mě úplně minulo. Bylo mi to jasné hned, ale pořád jsem si říkal, co tam bude dál. Podle mě je zásadní, aby vám těch osm bran sedlo. Ideálně mít schopnost vidět každou bránu jako celistvou. Mě jsou tyhle představy cizí. Autorka zde zmiňuje snad všechna náboženství a duchovní tradice. Je to určitá syntéza, jak tyto směry vidí závěr života. Ve všech je poznání stáří obsaženo. Lidé už dávno v minulosti potřebovali dát konci života smysl. To právě naše sekulární kultura přináší riziko odtržení od reality. Kniha je zas pro ty, kteří si ji nepřečtou. Kdo tráví čas jen zábavou a nenapadne ho, že by se mohl věnovat také duchovní oblasti. Lidé, kteří čtou, už jsou s druhou polovinou života konfrontováni v románech. Text neustále přináší otázky a nutí přemítat nad svým životem. To nemusí být moc příjemné. Není to nějaké sluníčkové čtení. Záleží jak žijete harmonicky. Právě díky vnucené introspekci může být čtení bolestivé. Zas jsem si shrnul, co o sobě vím a je to bída. Ale to jsem věděl už předtím. Komu doporučit nevím. Asi lidem, kteří nemají problém s vírou v Boha a zároveň je oslovuje pohanství nebo přírodní symbolika. Je to takové zemité. Pokud se kniha trefí do vaší životní situace asi zapůsobí úplně jinak. Její pojetí odpovídá spíš lidem, kteří odchází do důchodu. To je v naší civilizaci asi největší zlom v životě. A já mám do důchodu daleko. Kdo je příliš racionální a rozumově založený, měl by se knize vyhnout. Symbolika bran šla mimo mě a tak to nedokážu vyhodnotit. Nebo jsem k tomu ještě nedozrál. Chtěl jsem dát dvě hvězdy, ale to by bylo zaujaté. 65%... celý text

Vesmírné blues: Černé díry, gravitační vlny a historie epochálního objevu 2016, Janna Levin

Bylo to smutné a sentimentální. Není to vyloženě o gravitačních vlnách, ale hlavně o vědcích, kteří se na jejich objevu podíleli. Stručně jsou zde shrnuty jejich životní osudy. Konec byl dojemný. Naprosto nečekaný zážitek. Většina textu popisuje životní příběh vědců, kteří se snahou detekovat gravitační vlny začali. Není to ani tak naučné jako spíš životopisné. Nejdřív mi to vadilo, ale když jsem se s tím smířil, tak mě to málem dojalo. Na výzkumu začali pracovat ambiciózní třicátníci a teď jsou to pánové, kterým je 80 let. A někteří se nedožili. Trvalo to půl století. První nepotvrzená detekce byla v roce 1969 a skutečný objev 2015. (46 let) A právě ten dlouhý čas se autorce podařilo sugestivně zaznamenat. Kniha je tak nejsilnější v okamžiku, kdy jeden z protagonistů říká: "Všichni se prostě snažíme zůstat naživu." Z toho jsem byl trochu naměkko. Nesmiřitelně z toho plyne konečnost a náhodnost lidského života. Objevu se třeba nedožil "věčný smolař" Joseph Weber (1919 - 2000), autor právě té první detekce, kterou se nepovedlo potvrdit ostatními. Něco o samotných vlnách a detektoru LIGO tam samozřejmě je, ale dost málo a tak největší slabina je stručnost. Autorka v knize zmiňuje Kipovo veledílo Černé díry a zborcený čas. (Maximálně doporučuju!) Ale srovnávat 250 a 600 stran se fakt nedá. Co dál vadilo je naprostá absence obrázků, fotek nebo aspoň schématu detektoru. Žádné rovnice. Prostě nic. Jen text. Té chybějící fyziky je dost škoda. I lepšího vysvětlení jak je naprosto úžasná věc, že gravitační vlny vůbec dokážeme detekovat. Slunce má průměr 1,4 milionu km a zakřiví prostor o 3 km. To jsou 4 tisíciny promile průměru. Ale abyste detekovali gravitační vlny, tak musíte změřit změnu vzdálenosti na úrovni desetitisíciny velikosti *dramatická pauza* protonu! To nemůžete přejít. Nad tím je třeba důkladně se zamyslet. Kdo o vesmíru rád čte, tak rozhodně doporučuju. Nebo můžete zkusit nějakou přednášku od Ing. Petra Dvořáka, PhD. Jinak jsem na rozpacích. Kdo o vesmíru moc nečte, bude se možná ztrácet. 80%... celý text

Čtyřicet dnů 1988, Franz Werfel

Mám pochopení pro všechny, kteří to nedočetli. Dostat se na stranu 100 s tím, že to není, co jste čekali a vidět dalších 500, to odradí. Je to dost náročné čtení. Nemá to nějaké pevné žánrové ukotvení. Nečekal jsem, že to bude dobrodružné nebo napínavé. Jenže to není ani historické. Autor to zpracoval po svém. Je to příliš osobní. Ať už v případě hlavního hrdiny, vedlejších postav nebo několika arménských vesnic. Širších událostí se to moc netýká. Jsou jen zmíněny. Ani válečné to moc není. Hlavní hrdina je inspirován skutečnou osobností. Na začátku nepřímo řeší svou identitu. Je Armén? Nebo Francouz? Nebo oboje? Ale chová se jako osmanský důstojník. Škoda, že v knize nebylo víc faktických informací. Samotný příběh mě nezaujal. Werfel byl svázán skutečnými událostmi a tak se asi pokoušel o umění a to já nedávám. Použitý styl asi odpovídá své době. Nebo chtěl napsat román s přesahem a moc se to nepovedlo. Knize by značně prospěl doslov reflektující skutečné události. Také jsem si myslel, že to bude víc o samotné genocidě. Je to hlavně popis vzpoury v době, kdy probíhala. Její skutečný rozsah se z toho usoudit nedá. Vzbouřených vesničanů bylo pár tisíc, ale ikdyby jich bylo 10krát víc, tak by to počet obětí výrazně nezměnilo. Já to vnímám jako obhajobu národního státu. Protože jak se chcete efektivně bránit, když jste národ ve státě někoho jiného? V závěru se vysmál primitivnímu ateismu. To potěšilo, ale hvězda navíc z toho nebude. Co nešlo překousnout jsou vedlejší postavy. Skoro všechny jsou nějak ujeté. Hlavní hrdina byl obklopen samými podivíny a exoty. Díky tomu všechny ostatní mohutně přesahuje, ale strašně blbě se to čte. A poučení z knihy? Žádné. Ostatně před další genocidou musel utéct sám Werfel. A zrovna nedávno vyšel na webu cirkev.cz článek o Pronásledování křesťanů v Arménii. I po tak dlouhé době je to stále nevyřešená záležitost. Je to určité memento. Jsem rád, že to má tak vysoké hodnocení. Mě to neoslovilo. Kdyby se Werfel vzdal vlastního příspěvku, tak by to bylo kratší, věrohodnější a líp by se to četlo. Takže 4 hvězdy JEN proto, že to je podle skutečnosti. Po přečtení rozhodně doporučuju Objektiv, jak píše Gamow. Jinak ne. Reportáž obsahuje spoilery. Těch pár minut se bohatě vyplatí. Doporučuju jen zájemcům o samotnou sečtělost a přehled. Nějak zábavné to fakt není. 77,5% 3,5*... celý text

Athény a Jeruzalém - úděl duchovní říše Západu 2018, Jacques Attali

Není to klasicky naučné. Je to esej a tomu to odpovídá. Vychází to z úvahy, že mezi starověkým Řeckem a Izraelem existoval dialog. Je nepravděpodobné, aby tehdejší národy žily v jakési myšlenkové izolaci. Že k tomu není žádný důkaz? Nevadí. Námořní obchod byl už tenkrát. Díky žánru jsou fakta až na druhém místě. Důležité je, aby to autorům sedělo. Díky základní myšlence jsou první tři čtvrtiny knihy o starověku. Začíná to asi od 13. století př. n. l. srovnáním řeckých mýtů a počátku židovské tradice. Pak se probírají proroci a filozofové a srovnávají se jejich myšlenky. Časté připomínání jak Židé měli všechno dřív, mně časem přišlo trapné. A to židovskému myšlení fandím. Starověk se probírá dlouho. Nejdřív je to fajn, ale pak to začne nudit. Nevýhoda je, že na esej je text příliš dlouhý. Různí myslitelé se probírají až do 13. století a pak to ještě víc zrychlí. Výsledná pointa je až v posledních dvou kapitolách. Samotný závěr končí zhruba v roce 2015. Západ má antické a židovsko-křesťanské kořeny. Tady se řeší duchovní předchůdce Říma a duchovní předchůdce křesťanství. A to bylo též ovlivněné řeckým myšlením díky Pavlovi z Tarsu. Je to příliš stručný a asi proto mě to moc nepřesvědčilo. Já to s tím řeckým myšlením nevidím vůbec dobře. Mnohem víc mi vyhovuje praktický rozum Židů. S některými myšlenkami v závěru jsem nemohl souhlasit. Poslední dva listy bych vytrhl. Takový plky. Vzhledem k tomu, co se děje a zvláště ve Francii, mi některé názory přišly úplně mimo. Nevypadá to jako nepovedená ironie. Autoři měli odvahu napsat, jak islámská civilizace myšlenkově ustrnula, ale už neměli odvahu se vypořádat se současností. Zda jsou fakta správná, se během čtení vyhodnotit nedá. Ostatně se to ani neočekává. Chybí bibliografie a je tam jen obsah. Musela by se ověřovat skoro každá věta v každém odstavci. Sám překladatel to opatřil 170 poznámkami. Nebo by čtenář musel mít načteno přesně to, o čem autoři píší. Je to spíš k zamyšlení než že byste se něco dozvěděli. Díky té stručnosti to šlo jen po povrchu. Provokativní a málo přesvědčivé. Určitě doporučuji všem, kdo se zamýšlí nad hodnotami Západu a kde se vzala jeho současná krize. 85%... celý text

Mozek a jeho tajemství aneb Pátrání neurologů po tom, co nás činí lidmi 2013, Vilayanur Subramanian Ramachandran

Před čtením si ověřte, že vás zajímá, o čem to je. Není to vyloženě o mozku. Ten se zde probírá jen v několika oblastech, které vychází z výzkumů autora v neurovědě. Takže je to trochu popis jeho kariéry. Úvod má 50 stran a je to jen úplný základ. Témata jsou skoro stejná jako v knize Krátký výlet po lidském vědomí. Přednášky jsou zpracovány do knižní podoby. Je to napsané spíš ze strany výzkumu a studií pacientů. Řeší se fantomové končetiny, problematika vidění, synestézie, zrcadlové neurony, autismus, evoluce jazyka, estetické a umělecké vnímání a končí to zamyšlením nad Já a různými poruchami vědomé mysli. Napsané je to dobře, ale vzhledem k počtu stran je to stručné. U autismu se řeší hlavně jeho možná souvislost se zrcadlovými neurony, které jsou zde oproti výletu navíc. Poslední kapitolu jsem nějak nepochopil. Měla dost podkapitol a ve výsledku jsem nevěděl, co si z toho vlastně vzít. Některá vyjádření nedávají smysl. Autor v textu zmíní buddhismus i hinduismus, aby po pár stranách napsal, že filozofie neřekla k já za 2000 let nic. Přitom zrovna tato náboženství svá řešení mají. Je z toho cítit určitá zaujatost neurovědce. Autor má dost zvláštní smysl pro humor. A úplně se spolu míjíme. Jeho zajímá umění a mě spiritualita. Já pro umění nemám cit a autor má zas hluboce rozvinutý vhled do umění a estetiky. Jen problematika mysli, vědomí a ega se zde moc neřeší. Mě nejvíc zaujalo, že z toho plyne, jaká je kreacionismus blbost. Právě na mozku je totiž vidět, že tady žádný inteligentní plán není. Mozek je výtvor evoluce a ta brala, kde se dalo. Škoda, že to nebylo víc rozvedené. Doporučuju všem zájemcům o lidský mozek. Pokud vám to stačí stručně, tak si spíš přečtěte Krátký výlet. Bez hlubšího zájmu o probíraná témata by tohle mohlo nudit. A koho mozek zajímá, tak si to stejně přečte a flákne tomu 5*. :-) 85%... celý text

Načisto 2010, Sergej Lukjaněnko

Hned to pokračuje. Chybí úvod, takže to má spád už od začátku. V prvním díle byl Kirill vláčen okolnostmi, ale tady přebírá iniciativu on. Má to jednu dějovou linii a literární úroveň je stejná. Kapitoly opět začínají rádoby filozofováním. Bylo by lepší, kdyby to vyšlo jako jedna kniha. Nešlo by poznat, že je to dilogie. Celý nápad je stejně nevyužitý jako v prvním díle. A schopnosti Kirilla taky. Není to nic akčního. A přitom by mohlo! Lukjaněnko to píše, jakoby se to skutečně stalo. Kirill je prodavač počítačů z Moskvy, který se stal funkcionálem teprve před 5 dny. Jsou tam pasáže, kdy se skoro nic neděje. A pak tam jsou pasáže, kdy se toho děje moc. Podle mě je to poctivá nová vlna. Ani tady se nedá určit jestli to je fantasy nebo sci-fi. Žánrově to nikam nezapadá. Je to takový svéráz národní fantasy. :-) Podobá se to dilogiím od Zelaznyho. Jiný autor by na základě funkcionálů napsal ságu. Lukjaněnko nezvládl ani trilogii. Mohla to být analogie Amberu. Třeba. Dá se to číst jako čistá zábava, ale dá se nad tím i přemýšlet. Stejně jako první díl to má povedený závěr. Konec vnímám jako otevřený. Komu se líbilo Nanečisto, tak určitě doporučuju. Příběh se zde uzavírá a je to působivější. Jen záleží jaký máte vkus. 85%... celý text

Obsahuji davy 2017, Ed Yong

Čekal jsem to víc naučné a víc obecně zaměřené. Chyběl mi tam nějaký lepší úvod. Ohledně čtivosti je to napsané skvěle. Ale je to víc exkurze do světa přírody než vědecká práce. Působí to jako odborné zajímavosti. Na začátku bych uvítal nějaké názorné obrázky. Snaha namlátit vše do textu mi přijde divná. Uprostřed je pár hezkých fotek, ale měly tam být fotky všech zvířat, o kterých se mluví. Pak by to bylo ještě víc super. Je to jako televizní dokument o přírodě. I tam se nic nevysvětluje a jde se rovnou na věc. Hlavní téma je mikrobiom a jeho vztah k okolnímu světu. Díky mikrobům je vše živé na planetě propojené. Je to vlastně obráceně. Mikroby nejsou v našem světě, ale to my jsme v jejich. :-) Byli tu holt mnohem dřív. Autor vysvětluje, jaký má velký vliv, že žijeme v jejich světě. Jsou tam věci, o kterých jsem nikdy neslyšel s tak je to velmi obohacující. Asi úplně jinak si knihu užije, kdo už se orientuje. Vlastně všichni jsme se učili o kravím žaludku. Skot tráví 80 % živin především pomocí mikrobů. Jejich svět je však mnohem víc všeprostupující než si uvědomujeme. Změna pohledu na svět je asi nejsilnější poznatek. Je to celé vědecky podložené. Ke všemu jsou uvedeny zdroje. Takže pozor, poznámky, bibliografie a rejstřík zabírá 120 stran. Neustálé listování dozadu nic moc. Je to sice o mikrobiomu, ale zdravá strava se zde neřeší. Ale transplantaci stolice neutečeme. :D Na to jsem narazil už dávno, ale nějaký významný pokrok zde není. Jako člověka s PAS mě to docela zajímá. Hodně mě zaujalo, že mateřské mléko obsahuje látky, které kojenec nestráví. Ale jeho střevní bakterie ano. Dokonce jsem tak nevzdělaný, že jsem nevěděl, že se ve výzkumu používají bezmikrobní zvířata. A rozšíření komárů s baktérií wolbachia, která jejich potomkům zabrání šířit horečku dengue, je super zpráva. Vědět o mikrobiologii víc, možná bych to hodnotil líp. Už je to trochu mimo okruh mých zájmů. 80%... celý text

Vznik a vývoj buddhismu 2001, Vladimír Miltner

Velmi rozpačité dojmy. Stalo se neštěstí. Autor bohužel nečekaně zemřel už v roce 97 a kniha vyšla až v roce 2001. Někdo to nejspíš musel dokončit. Minimálně poslední pátá kapitola má trochu jiný styl. A taky je to nejhorší kapitola. Je to prakticky jen výčet literárních zdrojů buddhismu. Tady je to čistě religionistická literatura. Jinak to nepůsobí jako akademická práce, ale jako syntéza načteného. Co mě dál zarazilo, byla chybějící diskuse na téma historický a "náboženský" Buddha v první kapitole. Podobně jako se řeší historicita Ježíše. Dnes se ví, že životopis Buddhy jako prince je legenda. Realita byla prostší. Tady tragicky chyběla aspoň nějaká mapa Buddhova putování. U některých měst se stále opakuje jejich přesné umístění, místo aby se do knihy umístila jedna názorná mapa. Tohle je pro mě fakt nepochopitelné. Není to primárně historické, takže místo popisu vývoje buddhistických škol pokračuje popis a vývoj buddhistického společenství. Třetí kapitola popisuje teoretické základy buddhismu. A čtvrtá filozofii. O filozofii se nezajímám, takže tady nemám přehled. V knize bylo na můj vkus dost pochybných tvrzení. To jsem nečekal. Floskule, že Buddha se narodil, žil a zemřel jako hinduista, mi přišla směšná. Označit Buddhu nálepkou vymyšlenou v 19. století fakt dává smysl. Nedivím se, že to plácla nějaká Britka. A označit buddhismus za ateistickou filozofii chápu jako nevkusnou urážku. Navíc to není pravdivé. Buddha přece na otázku existence Boha odmítl odpovědět. Mám obavy, že po přečtení by mě nenapadlo se o buddhismus dál zajímat. Z knihy není znát, že to je užitečné učení i v dnešní době. Působí to vyloženě jen jako popis náboženství ze starověku, které nakonec v zemi původu zaniklo. Přitom je dnes populární tibetský buddhismus. Současné hledající oslovuje především mahajána a vadžrajána. Zdá se mi to zastaralé. Spousta informací bude samozřejmě dál platit, ale ohledně životopisu Buddhy to bude asi jinak. Pokud vás zajímá buddhismus, tak si raději přečtěte něco od Dalajlamy nebo jiného buddhistického učitele. Tohle je pro zájemce o buddhismus z odborné stránky. Za duchovní knihu se to moc považovat nedá. Největší nevýhoda je zaujatost sečtělého indologa. Zatím si to asi nechám, ale zkusím si časem sehnat něco lepšího. 70%... celý text

Nanečisto 2008, Sergej Lukjaněnko

Je to jednoduše napsaný příběh ze současné Moskvy. S tím je nutné počítat. Takže Rusko pár let zpět. Hlavní hrdina je obyčejný mladík, který nedokáže myslet bez cigarety a žádná delší debata se neobejde bez alkoholu. :) A začnou se mu dít neuvěřitelné věci. Není to nějaký veledílo. Lukjaněnko si na nic nehraje. Začíná to dost pozvolna. Až do poloviny není zřejmé, co se děje, takže to začne nudit. Ale jak se to rozjede, tak už se to nezastaví. Stupňuje se to a je to čím dál zajímavější. Napínavé a akční to moc není. Teprve až ke konci. Závěr se povedl. Bylo to fajn, ale na hlídky to nemá. Chybí tomu jejich atmosféra. A pak tam jsou nesrovnalosti. Kapitoly začínají rádoby filozofováním o smyslu života a všem možném. I žánrově je to otázka. Vyloženě sci-fi to není. Podobá se to Zelaznymu. Ten je ale náročnější. Tohle se líp čte a není to tak zprasený. Určitá analogie mezi těmito autory mi došla až teď. Schopnosti hlavní postavy zůstaly nevyužité. Mohlo to být mnohem akčnější. Na čtenáře z Moskvy to možná zapůsobí víc. Mě ruské reálie míjely. Lukjaněnko se literárně drží zkrátka. Neladilo by to s hlavním hrdinou. Má to jen jednu dějovou linii, ale závěr je dobře vymyšlený a tak to nevadí. Podobně jako hlídky to zapůsobí spíš až po dočtení. 80%... celý text

V proudu života: Jak zažívat štěstí a naplnění 2019, Džecünma Tändzin Palmo

Tohle bylo překvapení! Koupil jsem to naslepo. Autorku ani její linii neznám, ale bylo mně to moc blízké. Další kniha, kde nezaujatost jde do háje. To je hezké. Tak dlouho se snažíte být objektivní až nevyhnutelně zjistíte, že to nejde. Tak kvalitní buddhistické přednášky jsem nečekal. Editorka knihy předvedla vážně vynikající práci. Přednášky jsou srozumitelné a mají hlavu a patu. Výborné jako první seznámení s tibetským buddhismem. Před čtením není nutná žádná znalost buddhismu. Neobsahuje to žádnou teorii. Výborné pro každého koho oslovuje vadžrajána. Obsahuje to některé základní praxe a jedna z kapitol pojednává o šesti parámitách. Podání je v duchu nejlepších přednášek v BDC. (Chodil jsem tam v letech 2006 - 2012.) Forma výkladu je prakticky identická. To je asi dané tím, že od Karma Kagjü není k Drugpa Kagjü daleko. Moc se mi to líbilo. Ostatně autorka se se 16. Karmapou setkala. Ale moc příběhů nezmiňuje. Soustředí se hlavně na uvádění praxe do života a jak k životu rozumně přistupovat. Výklad doplňují otázky a odpovědi na konci každé kapitoly. Na textu je znát, že přednášející je praktikující buddhista. Koho zajímá, jak uplatnit moudrost buddhistických učení v životě, tak doporučuju. Je to skvěle napsané a hodí se to k opakovanému čtení. 90% 4,5*... celý text