Eldar80 přečtené 864

Chvála nacionalismu 2021, Yoram Hazony

Nejhůř se mi hodnotí knihy, kde čtu svoje názory. Čím víc s autorem souhlasím, tím je to horší. A taky mi to přijde trochu trapné. Takže to bude osobní. Kdo hledá nezaujatý komentář, tak pro něj nemá smysl dál číst. Když jsem se začal zajímat o židovskou mystiku, zjistil jsem, že se bez znalosti hebrejštiny neobejdu. Rok jsem chodil na obec, učil se moderní ivrit a sám se učil biblickou hebrejštinu. To mě přivedlo k judaismu a židovství. Nešlo nenarazit na sionismus. Jeho základní myšlenky mně přišly logické. Stal se ze mě sionista. Autor se k tomu přiznává na druhé straně. Pak jsem tyto myšlenky dál rozvíjel. Na ostatní národy bez vlastního státu. A tak se ze mě stal nacionalista. Svobodu národů vidím v nezávislých národních státech. Současné myšlení podobné názory odmítá. Liberální propaganda dosáhla takové úrovně, že se o některých názorech nediskutuje. Pokud ke vzdělání přistupujete nezaujatě, tak nevíte, s jakými názory skončíte. Můžete narazit na lepší argumenty než máte. Není to zrovna časté. Většinou je to nečekané. A bohužel to není případ této knihy. Tady argumenty nikoho nepřesvědčí. Musely by být lepší. Víc podložené. Tohle je spíš stručný soupis tvrzení. Velká bolest podobné literatury. Sám jsem na uvedené myšlenky přišel už dávno. Po přečtení nevím, zda bych si je dokázal obhájit. Loajalita jako konzervativní hodnota liberály nezajímá. Váš zdravý rozum (morální intuice) říká, že máte pravdu, ale nejste schopni vymyslet argument. Jak se říká. Dnes nejde o to mít pravdu, ale mít to vědecky podložené. Dřív si raději přečtěte Dějiny židovského národa od Johnsona. Tady je hodně navazujících myšlenek. Je to dané židovským autorem. Přesto se dá namítnout, že je to silně eurocentrické. Je tam snaha napsat to obecně, ale výklad se týká Evropy. Autor často zmiňuje klany a kmeny, ale v takovém kontextu, že mi to nedávalo smysl. V Evropě klanová společnost zanikla dávno, pokud vůbec existovala. Dalo by se mluvit o kmenech. V Africe nebo jinde obojí dodnes existuje. Tyto společnosti mají přece odlišné kultury. Antropologům se to asi nebude líbit. Nezbývá než hledat něco přesvědčivějšího. Je to spíš pro lidi, které zajímá židovské nacionální myšlení. Jsou zde zajímavé postřehy. Výborné bylo možné vysvětlení dnešního odporu proti státu Izrael. Zatím mi chybí srovnání. Tak jsem se historicky znemožnil. :-) Jednou to přijít muselo. :-) Knihu i tak rozhodně doporučuju. Nastoluje důležité téma, které se moc neřeší. A když, tak zpravidla negativně a jednostranně. 85% 4,5*... celý text

Jeho království. Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr. 1991, Mika Waltari

Moc se mi líbí hodnocení. (Nyní 90 %.) Najednou nevadí, že se zde objevují zázraky. :-) Myslel jsem, že to bude historický román, ale není. Děj se nedá brát vážně. Je to mýtus nebo náboženská literatura. U Bible někteří exoti píší fantasy. Není zde dilema ohledně historického Ježíše a náboženského Ježíše. Waltari to vůbec neřeší. Je to příběh o vtěleném Bohu mezi starověkými Izraelity. A lidem se to líbí. :-) V naší údajně nevěřící zemi. :-) Waltari tady beletristicky zpracoval sílu Ježíšova odkazu. Explicitními zázraky si to zjednodušil. Je to spíš umělecký román než nějaká snaha dopátrat se historické skutečnosti. Varuju před tím, že se tady skoro nic neděje. Běžné jsou rozhovory na 20 nebo více stran, které děj nikam neposouvají. Někdy jsou trochu vyšinuté. Co se posouvá, je myšlenkový vývoj některých postav. U Waltariho to někdy bývají podivíni. Někteří se nedokáží smířit s tím, co zažili. Hlavní představitel je vzdělaný Říman, který se stane svědkem vzniku křesťanství. Nejvíc sympatická hlavní postava od Waltariho, co jsem četl. A rozumná. Díky tomu je to skvělá křesťanská propaganda. :-) Hlavně proto, že Waltari nic nevnucuje. Hlavní hrdina hledá pravdu a jiní chtějí mít svůj klid. Řeší náboženské otázky a snaží se vyrovnat s tím, co zažil. Čerpá to z evangelií a skutků apoštolů. Záměrně, se to odehrává před příchodem Pavla z Tarsu. Je to úplně jiné než třeba Quo vadis, kde se lidé obrací díky víře. Zde zažívají nadpřirozené jevy a stejně pochybují. To mi časem dost vadilo. Má to formu náboženského svědectví. Dá se v tom cítit síla myšlenek, které utvářely Západní civilizaci. Místy to není působivé kvůli ději, ale protože víme, jak Ježíšovo učení dopadlo. Historický Ježíš je plný tajemství. Ve skutečnosti nevíme, co učil. Ten náboženský z NZ je někdo jiný. Osloví to každého, koho zajímá vznik křesťanství a nevadí mu ukecaná kniha. Nedá se tomu upřít mnoho silných okamžiků. Na konci předposlední kapitoly je záměna Zuzany za Janu. Naštěstí to nevadí. Doporučuju místo čtení NZ, pokud si na něj netroufáte. Pokud hledáte čistě historický román, tak to doporučit nejde. Doba Ježíše je však popsána přesně. 80%... celý text

Flagelantská civilizace 1999, Jiří Krupička

Chtěl jsem dát 5 hvězd, ale posledních 80 stran to zabilo. Esej přešel do filozofie. Hledání Pravdy a mudrování nad moderní fyzikou. Když Krupička kritizuje, je konkrétní a přesný. Filozofie je slabá. Je tam spousta nepochopení. Někdy bitka se slaměnými panáky. Občas to jsou takový jatka, že se nedá poznat, kdo vyhrává. Meditaci si plete s transem. Na posledních stranách už byly místy blbosti. Jogín se promedituje do bezvědomí? Kde o tom slyšel? Proč neví, že účel jógy je přesný opak? Je to vážně škoda. Podobné omyly to významně znehodnocují. S kritikou Západu se nedalo než souhlasit, ale tohle? Pobavilo mě, že navazuje na Wilberovu kritiku multikulturalismu ve Stručné historii času. Na konci nevědomě potvrzuje jeho rozdělení na objektivní pravdu a subjektivní pravdivost. Vnější věda a vnitřní prožívání. Krupička na to také upozorňuje. Tahle náhodná návaznost v knihách je zajímavá. Škoda, že Krupička Wilbera nečetl. V tom máme výhodu my pozdější, kteří máme možnost skládat obraz ze všech předchozích myšlenek. Krupička potvrzuje pravolevé Wilberovo dělení. Uvádí, že člověka (levý horní kvadrant) vytvoří jen společnost (levý spodní). Mluví o vědě (pravý horní), se kterou si vědecká komunita (pravý spodní) neví rady. Na začátku si vypomáhá tím, že často cituje z tisku a reaguje na to. To usnadní vytvořit myšlenkovou nit. Kritizuje pseudohumanismus a levicový liberalismus. Odsuzuje kulturní relativismus. Začátek je radikální. Díky jeho pobytu v Kanadě kritizuje západní společnost už v polovině 90. let. V Kanadě má rozklad náskok několik let před USA. A k nám se to dostává až v poslední době. Napsal to na základě zkušeností, o kterých se nám ani nezdá. Byl 10 let ve vězení a psal to, když mu bylo 85. Takže si nebere žádné servítky. Západ, ke kterému mnozí stále vzhlíží, neexistuje už 40 let. Postmoderní filozofie přivedla Západ k rozkladu. Krupička píše o tom, čemu dnes říkáme woke ideologie. Stačily dvě porevoluční generace a začíná se to objevovat i u nás. Pro někoho pokrok, pro jiné rozčarování. Migrace je útok na demokratickou společnost. Multikulturní státy nemají volby, ale sčítání lidu. Pokud je antirasismus smysluplný, tak nepřímo říkáme, že zdravý rozum je rasistický. Na začátku se to podobá knize Šílenství davů a postupně to přejde k Podivné smrti Evropy. A končím to tím, že řeší, co je Pravda a kvantovou fyziku, které nerozumí nikdo. Takže i tady jsou nepřesnosti. Statisticky to asi nebude sedět. Kriminalita právě v 90. letech klesala. Naopak se objevily ojedinělé excesy. Je to důležitá kniha, ale nedivím se, že nízko hodnocená. Lidem asi vadí agresivní podtón a faktické nedostatky. Kritika je rozhodně oprávněná. Filozofický závěr mě až na spojitost s Wilberem naprosto minul. Protože Vývojová psychologie byl základ Wilberových fází, musím nyní utéct za Ježíšem do Jeho království. Určitě doporučuju. 85%... celý text

Stručná historie všeho 2010, Ken Wilber

Je to zásadní syntéza, ale ta forma je špatná. Kdo své teorii úplně nerozumí, tak místo výkladu napíše otázky a odpovědi. Od začátku to vysvětlit může být těžké, ale když se vás někdo zeptá, tak odpověď víte hned. Tady je dialog celá kniha. Přitom základ jeho teorie je konzistentní, takže vůbec nechápu, proč to tak Wilber napsal. Hlavně ke konci se už Tazatelka neptá a jen mu nahrává. Je to velmi zajímavé, ale únavné. Čtenářský zážitek bída. Je to jako číst FAQ. Hlavně se nenechte odradit začátkem. Z prvních 50 stran se nedá usoudit, o co jde. Není to žádná historie. Mělo by se to jmenovat Jednotná duchovní syntéza. Díky rozhovoru trvá asi 150 stran než popíše základy čtyř kvadrantů. Intencionální, behaviorální, kulturní a sociologický. Ukazuje, co spojuje všechny esoterní tradice od súfismu přes jógu a vadžrajánu až po neduální nauky. Přidává k tomu filozofii, psychologii, modernu a postmodernu. Opírá se vývojové fáze člověka v psychologii. Tady jsem měl štěstí. Vývojovou psychologii jsem nedávno četl aniž bych tušil, že se mi to tady bude hodit. Dělení na levé - vnitřní prožívání a pravé - objektivní popis, připomíná Jungovy Psychologické typy, kde se řeší introverze a extroverze. Je to analogický druh myšlení, jen se netýká jen osob, ale i společnosti. Přečetl jsem asi 200 duchovních knih a tak mě fascinovalo, že to zapadlo do mého pozorování. Wilber k tomu přidává další knihy a vlastní praxi. Na youtube je třeba video, kde pomocí meditace "zastavuje" mozkové vlny. Otázka je, jak moc je to přesné a jak to posoudit. Poslední třetina měla formu intelektuálního dojezdu. Vyloženě to chce přepsat do klasické naučné knihy. V rozhovoru se myšlenky opakovaly. Bylo nudnější a nudnější to číst. Je zde tvrdá kritika multikulturalismu, která není samoúčelná. Vychází z duchovních hodnot. Každý jedinec má největší šanci na rozvoj ve svém původním kulturním prostředí. Dost mě zarazilo, jak na to navázala Flagelantská civilizace od Krupičky. Zdá se, že Wilber předběhl dobu a šel tak moc k podstatě, že to zapadlo. Aspoň u nás. Řadí se tak k autorům jako je Stanislav Grof nebo C. G. Jung. Ti se snaží opírat o vědu a mají pochopení pro duchovní rozměr života. Wilber se jeví jako jeden z největších syntetiků a filozofů. Rozhodně doporučuju. Letos pátá kniha v Doporučených. Dobrý rok. Ale čte se to fakt blbě. 85% 4,5*... celý text

Vývojová psychologie 2006, Dana Krejčířová

Je to spíš učebnice nebo skripta. Nevím, zda je to tak oblíbené nebo studentům nic jiného nezbývá. Mám 8. dotisk z roku 2022. Jenže je to pořád 4. vydání z roku 2006. Třeba to nevadí. Dělí se to na dvě části. První má přes 200 stran a popisuje náš vývoj od prenatálního období do konce života. Tahle část je dobrá, protože se týká každého. Druhá část má přes 100 stran a výklad je především pro studenty psychologie. (To já nejsem.) Popisuje se historie různých vývojových teorií. Jsou zde slavní lidé, jejichž teorie už neplatí. Třeba J. J. Rousseau a jeho ušlechtilý divoch. Nebo Freud. Ale bez hodnocení. Mě to přijde zbytečně matoucí. V technických oborech studenty se zastaralými teoriemi neobtěžují. Uvedení historického vývoje chápu, ale proč to není lépe zpracováno? Pak se probírají vědní disciplíny, které s vývojovou psychologií souvisí. Je zvláštní, že biologii se kniha věnovala málo. Přitom biologie toho umí spoustu věrohodně vysvětlit. V závěru se řeší ohrožení zdravého psychického vývoje dětí a problematika násilí ve společnosti. První část je přístupná a obohacující pro všechny. Je užitečné znát náš psychický vývoj a období, kterými v životě všichni projdeme. To moc neplatí pro druhou část, kterou jsem četl ukrutně dlouho. Text je hutný a slouží k nastudování. Tohle studentům fakt nezávidím. Při čtení mě strašně vadil formát knihy. Je to poměrně veliká brožura. Tohle bych uvítal v pevné vazbě. Nejvíc zásadní jsou vývojové fáze. To se mi hodilo, když jsem četl Stručnou historii všeho od Wilbera. Duchovní zrání opírá o průchod vývojovými fázemi. Je to dobré pro lidi, kteří si myslí, že po škole jejich vzdělání nebo vývoj končí. Je vidět, že nikdy nemáme "hotovo". :-) Každé životní období má své nároky a zrajeme celý život. Samostatně kniha nestačí. Asi se očekává, že se studenti sami zorientují. Pro ostatní je lepší sehnat si něco jiného. 75% 3,5*... celý text

Znamení rožmberské růže 2013, Vlastimil Vondruška

Detektivky záměrně nečtu. Četl jsem to, protože to máme doma. Hned na začátku mě zarazil jednoduchý styl psaní. Až u této knihy mi došlo, jak moc mi záleží na literární úrovni. Ale jsem rád, že jsem to četl. Znám další druh literatury. Časem jsem si na to zvykl a docela mě to bavilo. Tady asi většina lidí ví co čekat a proto je to tak dobře hodnocené. Je vidět, že se lidem historické detektivky líbí. Děj se odehrává ve 13. století. Vybrané období je docela atraktivní a umožňuje velkou volnost. Nakonec mě to překvapilo. Bylo to dobře promyšlené. Škoda, že výchozí zápletka byla tak slabá. Kdyby byla věrohodná, dal bych 4 hvězdy. Je to jen dobře napsané detektivní pátrání. To jediné dokážu ocenit. Přiměřeně komplikované a napínavé. Další podobné knihy raději zkoušet nebudu. Ještě máme Přemyslovskou epopej. Doufám, že to bude lepší. 75% 3,5*... celý text

Dějiny židovského národa 1995, Paul Johnson

Moje hodnocení se opírá o první větu: "Jedná se o osobní interpretaci židovských dějin." Pokud hledáte něco objektivního nebo nezaujatého, musíte hledal dál. Autor se přiznává hned a možná se o objektivitu ani nesnažil. Asi to ostatní ignorují a tak to má poměrně nízké hodnocení. Silně probiblický přístup už od začátku překvapil i mě. Když je nějaká postava v Bibli vylíčena zajímavě, je to důkaz její existence. :-) Hotovo. :-) Jenže Tóra je několikavrstvá alegorie. Autor roubuje biblický mýtus na historii. Proto mě zklamala Racionální Bible od Pragera, protože se také snaží brát Bibli doslovně. Tenhle přístup mě neoslovuje. Část Starého zákona je pak sporná historie starověkých Izraelitů. Archeologické poznatky do roku 1987 budou už asi zastaralé. Nedá se usoudit, které objevy na vykopávkách jsou definitivní a kde je možná změna. Tady musíte mít fakt načteno. Johnson uvádí, že se Exodus netýkal všech Židů. Tím celý mýtus o exodu ztrácí věrohodnost. Proto se ho snaží zatlačit, co nejdál do minulosti. První kapitola končí Babylonským zajetím. I přes zřetelně proizraelský přístup doporučuju. Je tady důležitá kritika prvních vědců, kteří zkoumali text Bible. Oni odmítli Bibli úplně a Johnson ji zas bere moc vážně. Oba dva přístupy jsou extrémy. Nejvíc problematický je začátek, který se opírá o Bibli. Po druhé kapitole už to má lepší historickou úroveň. Johnson se zaměřuje spíš na vývoj myšlení a kultury. Dává historii Židů určitý smysl. Sice četl Gerschoma Scholema a přesto kabale neporozuměl. To mají křesťané a ateisté společné. Výpady proti ní jsou roztroušeny v celém díle. Přirovnání kabaly k Marxovým názorům mě totálně dorazilo. Johnson se tak nechtěně přiznává, že neví, o čem píše. I on v textu různě zaměňuje mystiku a mysticimus. Nepochopení kabaly se pak vůbec nedivím. Ale to je jediná zásadní věc, která mi dost vadila. Spoustu věcí jsem už znal. Asi mám ze čtení jiný zážitek než kdo se o židovství nezajímá. Ještě víc se mi doplnily znalosti a celkový obraz. Nejhorší bylo období holokaustu, kterému se instinktivně vyhýbám. Nedokázal jsem přestat číst a celou kapitolu přečetl na jeden zátah. Trvalo to 6 hodin. Udělalo se mi z toho fyzicky zle. Toho bezpráví bylo moc. Proto souhlasím s myšlenkami sionismu a hlásím se k nim. Přijdou mi jako logický výsledek historické zkušenosti. Dnes je móda pochybovat o židovsko-křesťanských kořenech Západní civilizace. Přečtěte si to a ověřte si, jak moc je to rozumná myšlenka. Vážně doporučuju. Má to však nedostatky. Zejména nutnost si spoustu tvrzení ověřit. 90% 4,5*... celý text

Ve světle Pravdy: Poselství Grálu I. 1976, Abd-ru-shin (p)

Je to zajímavá věc. Ale jen pro duchovně hledající. A pro věřící, kterým samotné křesťanství přijde málo duchovní. Stejně jako Bible je i tohle pro ateisty úplně zbytečné čtení. Ztráta času. Nejsilnější dojem je, že je to v podstatě křesťanská bílá magie. Ovládání myšlenek k tomu nutně vede a autor na to upozorňuje. Slovo magie nepoužívá. Autor nikde nepoužívá cizí esoterní nebo okultní termíny. Třeba mluví o karmě, ale slovo karma nepoužívá. Je zde dost zajímavých postřehů. Je vidět, že Abd-ru-šin nějaké rozšířené vnímání měl. V textu se objevují principy, které lze nalézt v jiných esoterních naukách. Mluví o nutnosti předávání, což je myšlenka z kabaly. Na první pohled se tváří smířlivě, ale ve výsledku je proti všem ostatním duchovním naukám. Ani za křesťanské hnutí se to nedá považovat. Abd-ru-šin si z křesťanství bere jen, co se mu hodí. Nemá problém popírat některé články víry, pokud nevyhovují jeho myšlení. Je to silně založené na víře v Boha a Ježíše Krista. Jen všechno vysvětluje po svém. Logicky byl proti buddhismu. Ani on ho ve své době nepochopil. Viz č. 31 v Odpovědi na otázky na "jeho" stránkách. Nic nečetl. Zkrátka měl pravdu. :-) Můžete se tam sami přesvědčit. Abd-ru-šin byl náboženský člověk a tak nerozuměl ani mystice. Jenže je možné, že si plete mystiku a mysticismus. Byl nevzdělaný a tak se v tom nevyznal. Mluví jen ze sebe. Dost často mluví nekonkrétně. Lepší název by zněl Ve světle moralizování: Poselství strašení. Je to ukecané a často by šly škrtnout celé odstavce. Kdysi jsem tomu dal 2*. Ale trochu jsem tomu křivdil vzhledem k době, kdy to psal. Máme zvyk hodnotit pohledem své doby a zapomínáme na tehdejší souvislosti. Byl současníkem Steinera. Občas jsem měl pocit, že o něm mluví. Ale ani jeho neměl rád. Ani Krišnamurtiho. Nikoho. Nepřijde mi to podařené, ale nějaký duchovní vhled Abd-ru-šin měl a tak to někoho může posunout dál. Je to významné jako ukázka další realizace. Třeba jako Eckhart Tolle a jeho Moc přítomného okamžiku. Abd-rušin mluví o Grálu, ale jsou to jeho vize. S původními legendami to nesouvisí. Nedá se z toho pochopit, proč to tak nazval. Díky moralizování je to otravné čtení. Dost se bojím dalšího dílu. Má přes 400 stran! Ale nechtěl bych to shazovat. Pokud cítil, že se něco blíží, dá se jeho rétorika omluvit. On to nevěděl, ale my už víme. Přišel pán s knírkem... Zajímavé, jak se lidé, co trochu vidí do budoucnosti, mýlí. Něco vidí a stejně nakonec špatně skončí. Styl psaní je zastaralý. Abd-ru-šin se tehdy obracel na jiné lidi, než jsme my dnes. Líbila se mi starší čeština mého vydání. Má to něco do sebe. Osloví to málo lidí. Některé duchovní lidi může čtení povzbudit. Jenže myšlenky se dost opakují a zásadních poučení je fakt málo. 65%... celý text

Jak zachránit západní civilizaci 2020, Ben Shapiro (p)

Mě se to líbilo. Ale na rovinu přiznávám, že mám skoro stejné názory. Pár rozdílů by se našlo, ale málo. Co se mi dál líbilo, že autor je sice "věřící", ale na výsledném textu se to moc neprojevilo. Já mám judaismus rád. Obdivuju jeho praktičnost a moudrost. Náboženství autora beru pozitivně. Proto mě zklamala Racionální Bible, kterou taky vydala LEDA. Myšlenkově podobné, ale příliš konzervativní. Shapiro je mi mnohem bližší než Prager. Asi to je věkem. A dál se mi líbilo, jak se to doplňuje s dalšími knihami, co jsem četl. Postupně se odkrývá dost nepříjemný obraz naší západní společnosti. Největší slabina je, že kdo má opačné názory, toho to nepřesvědčí. Argumenty jsou slabé. Hlavně na začátku. Shapiro často mluví o Athénách a Jeruzalému. Přesně na tohle téma u nás vyšla kniha Athény a Jeruzalém (Attali, Salfati). Myšlenková nit je hodně podobná. Kdo má liberální myšlení, tomu to nebude dávat smysl. Úpadek, kterého si Shapiro všímá, předpověděl C. G. Jung už v roce 1941 v článku Psychoterapie v přítomnosti (Viz Výbor z díla I.). Pokud někdo vnímá osvobození od náboženství jako pokrok. Pokud vidí pozitivně ateismus a liberalismus, tomu přijdou argumenty směšné. Jenže obojí nedokáže řešit naše současné problémy. Ateismus je defektní filozofie a na růst duševních obtíží nestačí. Liberalismus dál demontuje společenský řád. Už jsme se osvobodili od náboženství, církve, morálky a nyní přichází osvobození od biologie a zdravého rozumu. Je logické, že pokud někdo v demontáži vidí pokrok, tak si nikdy nebude rozumět s někým, kdo v tom vidí rozklad. Z pohledu konzervativních lidí jsme se dostali do situace, kdy vidíme liberály oslavovat úpadek. Mě progresivní křepčení nad upadající západní civilizací neoslovuje. Není to jen trapné, ale je to nehoráznost vůči našim předkům. Je to asi nejvíc protiateistická kniha, co jsem četl. Jenom ne primárně. To si člověk uvědomí, když čte pozorně. Vadit by to snad nemělo. Zajímavé je, že to Shapiro jako Američan napsal dostatečně obecně. Platí to pro celý Západ i pro nás. Není to omezené jen na Ameriku. Jak je vidět na komentářích, moderní soudruzi svoje názory nezmění. Na druhou stranu se jim nedivím. Velké partnerství od Sackse mi přišlo přesvědčivější. Ale to je o náboženství ještě víc. Sacks je navíc rabín. A pak další knihy, které vydává LEDA. Hlavně od Murraye. Jen nesouhlasím s návratem k náboženství. Podle mě stačí návrat k jakékoli formě spirituality nebo tradiční esoteriky. Na formě už tak nezáleží. A pokud se vám nelíbí pohled na osvícenství, tak si přečtěte Pozemské mocnosti. Kdo to vydal už asi víte. 85% 4,5*... celý text

Zhroucený čas 2020, Blake Crouch

Mě to překvapilo. Jedna z nejlepších knih co jsem četl. Tady se autor přesně trefil do mého vkusu. Nerozumím hodnocení. Přijde mi podhodnocené. Po několika letech mě zas něco silně oslovilo. Naposledy mě tahle dostal Kulový blesk a Růže pro Algernon před 4 lety. A možná ještě Kořist od Crichtona před 5 lety. Jinak sem nic tak dobrého nečetl. To je taky dost podivné zjištění. (Rozptyl knih, co?) To je tím, že beletrii čtu málo. Na mě to působilo jako thriller a horor dohromady. Když se nad tím člověk zamyslí, tak je to dost brutální. Čtení vyvolávalo úzkost a tak se mi dělalo trochu nevolno. Vcítit se do hlavních postav bylo náročné. Víc a víc. Je to skutečně napínavé od začátku do konce. Navíc má autor literární talent. Postavy jsou uvěřitelné a věrohodné. To se mi moc líbilo. A pak celé technické řešení. Vychází z toho, že pořád nevíme, co je vědomí a jak funguje. Připomíná to knihy od P. K. Dicka. Ten mívá v románech nějakou myšlenku nebo přesah. Tady žádná myšlenka není. Je to jen hodně napínavé. Přesah si každý najde v tom, co hlavní postavy prožívají. Autor to napsal tak, že jsme postavám fakt hodně blízko. Teprve až poslední třetina byla slabá. Myslím, že hlavně proto, že to autor zbytečně přehnal. Do té doby to bylo málem geniální. Rozhodně doporučuju. Jen to nadšení bude různé. Možná lidem vadí, že ten nápad s dějem není originální. Jsou takové i filmy. Já si cením využití neurologie a dojemných životů postav. 95%... celý text

Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti 2019, Daniel Prokop

Jsem rád za vysoké hodnocení. V tom podstatném jsem souhlasil. Od začátku jsem chtěl dát 5 hvězd. Ale nesměl bych číst dál. Chudoba je velký problém, který tvoří další. Kritika Roslingovy Faktomluvy mě potěšila. Jenže některá tvrzení mě zarazila. Chtěl jsem dát 4 hvězdy. Hlavně proto, že vše jsou palčivé problémy současnosti. Ale relativizování židovsko-křesťanských kořenů nedává smysl. Co je to za nápad? :-) Přečtete si Athény a Jeruzalém nebo Dějiny židovského národa. Chtěl jsem dát 3 hvězdy. Chci být konzistentní. My nemáme problém s tím, že někdo zneužívá dávky, jak kdysi tvrdily jakési pomatené bilboardy. My máme systémový problém s lokální chudobou, který se dlouhodobě neřeší. Proto to čtenáři vysoce hodnotí. Nejsme tak asociální, jak se někdy říká, ale jak s tím souvisí zjednodušování problémů Západu? Pád na 2 hvězdy. Čtenáři asi s Prokopem souhlasí nebo si cení kvalitní analýzy uvedených témat. Mě zajímá kvalita celku. Je to dobrá sociologická studie některých problémů, ale časem zastará. Prokop zmiňuje svého oblíbeného politika Miloše Zemana. A to jsem si myslel, že už o něm nikdy neuslyším. Koho bude Zeman za 10 let zajímat? Jsem zvyklý číst víc nadčasové knihy. Působí to jako relikt roku 2019. Asi mi něco uniklo, když dával Petersona a Haidta na jednu stranu. Zajímalo by mě, co by si o tom mysleli. Popularitu Petersona nechápu. Haidta respektuju. Prokop často mluví o lidech, se kterými nesouhlasí. Ale vždyť to budou číst i jejich příznivci. Nebo předpokládá, že čtou jen lidé jako on? :-) Nesmyslné výroky Václava Klause o levicovém snowboardu je téma, které se má řešit? :-) Mě nezajímá, že bývalý prezident něco plácne. :-) Proč tak důležitá témata znehodnocuje svými postoji? Je super, že to čte spousta lidí a hodnotí to pozitivně, ale přečíst by si to měli především ti, co mají v moci to změnit. Naprosto povinná četba pro politiky. Kdo to nečetl, nemá ve sněmovně co dělat. :-) Vědec by měl umět opustit své osobní názory a psát nezaujatě. To tady nebylo. To je velká škoda. Hloupé výroky to zbytečně shazují. Jak to přesně ohodnotit vůbec nevím. 2,5*... celý text

Konec sebeklamu 2022, Julia Galef

Pro mě je to rozporuplné. Napsala to moderní urputná slečna. Popisuje naše zažité subjektivní myšlení. Pak uvádí rady a postupy pro zvýšení vlastní objektivity. A taky sdílí svůj divoký život na internetu. Čekal bych, že bude o generaci mladší. Ale ne. Je mladší o tři roky. Asi je to tím, že je americká demokratka a já jsem zlý evropský autista. Mě zajímají fakta nebo statistika a ne že se někdo hádá na redditu. :-) Bylo to komicky infantilní, jak spoustu věcí bere tak vážně. :-) Ta vášeň mládí. :-) Dá se v tom cítit náboženská touha po pravdě. Autorka by byla krásná katolička, ale tahle je to jen skeptická dívka. :-) Omlouvám se, ale mě to prostě baví. :-) Spousta věcí tady nemusela být nebo bych použil lepší příklady. Čtyři hvězdy dávám hlavně kvůli tomu, že podstatu toho o čem autorka píše, by měl každý znát. Pro mě to bylo moc samozřejmé. V mém případě má pravda a to, jak se věcí mají, díky autistickému spektru patologickou povahu. Prakticky mě nezajímá nic jiné. Takže knihu asi vnímám zkresleně. Ale našel jsem tady naprosto geniální radu. Test ekvivalentních sázek. Bohužel jediná věc, co mě skutečně zaujala. A zkoušeli jste někdy sledovat lidi z opačného politického spektra pro změnu názorů? Nefungovalo to co? Autorka vysvětluje, proč sledování nám názorově odlišných lidí nebo médií nefunguje. Jednoduše chybí skutečná snaha o empatii a schopnost vcítit se do druhého. Nejde to. Jsou to přece šílenci. :-) Nevím nakolik to pomůže jednotlivci, ale já tady vidím spíš cestu k porozumění a lepší komunikaci mezi názorovými odpůrci. Kdyby si to přečetlo víc lidí, možná by to zmírnilo divoké diskuse na internetu. Koho tohle téma zajímá, tak určitě doporučuju. Ale kulturní války na internetu a diskuse z redditu tady být nemusely. 80%... celý text

Setkávání buddhismu se Západem 2002, Frédéric Lenoir

Nejvíc mě zaujal ten střet kultur. A pak mě to potěšilo. Přesně to potvrzuje moje názory. Tady jsou podložené disertační prací. Autor i já to vidíme stejně. Západní filozofie ještě koncem 19. století nerozuměla buddhismu. Než jsme mu porozuměli, trvalo to asi 150 let. Kontakty byly už od starověku, ale ani ty středověké neměly na výsledné pochopení vliv. Zprávy naprosto všech cestovatelů zapadly. Začíná se až koncem 18. století. Hegel, Schopenhauer a Nietzsche buddhismu také nerozuměli. Když mi to před lety došlo, přestal jsem se o filozofii zajímat. Mé tehdejší radikální já nepochopilo, že ani neměli šanci. Takže jsem jim křivdil. Bez kontextu jim doslovně přeložené texty nestačily. Nebo bez přímého vysvětlení od buddhistických učitelů. Bohužel dezinterpretace těchto filozofů se na dlouhou dobu ujaly i v akademickém prostředí. A stalo se to stejné co s islámem. Oboje použili západní intelektuálové k útoku na křesťanství nebo církev. A pokaždé byly jejich znalosti mizerné. Nepřímo je na tom vidět vývoj západního myšlení. Za začátek vědeckého zkoumání se dá označit rok 1830. Jeden z prvních, kdo buddhismus správně uchopil, byl třeba až Jung. Trvalo to dlouho, ale všechny dezinterpretace mizí z vysokých škol kolem roku 1930. Ale ne z obecného povědomí. Asi nejhorší je vliv Schopenhauera. Ještě v 90. letech vycházely knihy, které se o jeho špatnou interpretaci opíraly. Jenže nicota není buddhistická prázdnota. Jedná se o úplně jiné kvality. Další vlna nepochopení proběhla u mahajány. Je logické, že bez kontextu nebo bez výkladu učitele, vypadá jako hereze. A ani to nemusí stačit. Britský profesor Paul Williams měl obojí a stejně si to myslel. Viz Buddhistické myšlení (2011). Vzdělání a inteligence nemusí stačit, když nemáte duchovní zážitek nebo vhled. Williams buddhismu nerozuměl 30 let, kdy ho vyučoval. Z toho se už nikdy nevzpamatuju. Viz Neočekávaná cesta (2010). Další dezinterpretace proběhly v okultní oblasti. Je zde paní Blavatská a následně Theosofická společnost. Pak třeba Lobsang Rampa. Autor kupodivu uvádí Eliphase Léviho. Ten je obecně obviňován z dezinterpretace židovské kabaly a s buddhismem neměl nic společné. Je však součástí historie západního myšlení. Asi je to tím, že to napsal Francouz, sociolog a filozof. Ne religionista. To je pozitivní. Religionisti nemusí mít takový odstup od toho, co studují. Co však bylo negativní, tak nesprávné používání slov esoterický a New Age. Tyhle pojmy se však zásadně liší a nelze je zaměňovat. Podobně jako mystika a mysticismus. Tohle zmatení musím knize odpustit. Je to u podobných knih neduh obecně. Díky nepochopení mahajány vznikly romantické snahy po původním čistém buddhismu. Pak se popisuje jeho šíření ve 20. století. Po velkém boomu od 70. let vidíme dnes spíše útlum. Je fakt divné, že vůbec nezmínil Oleho a Hannah Nydahlovy. Politika? Spor o 17. Karmapu? Jsou zmíněni úplně všichni jejich učitelé, ale o nich ani slovo. Škoda, že Darebáci v rouchu (2000) jsem četl dávno. Ke konci je to trochu zmatené. Snaha popsat šíření buddhismu do doby vydání se nepovedla. Měl zůstat odstup. Jinak je to výborná věc. Kvalitně zpracovaná. Nebýt nedostatků bylo by to absolutní. Jedna z nejlepších knih co jsem četl. Nechápu, že to četli jen tři lidi. Zásadní pro pochopení buddhismu na Západě. Jeho učení bylo pro západní racionalistickou kulturu příliš cizí. Chtělo to svůj čas. Je vidět, že touha Západu porozumět a najít pravdu si nakonec podmaní všechno. Za žádnou cenu o to nesmíme přijít. 95%... celý text

Když mrtví mládnou 2005, Philip K. Dick

Tak to byla zase šílenost. Napsal Dick něco normálního? V Přečtených mám od něj 10 věcí a ne. Nic nebylo normální. Všechno jsou různé podivnosti, kde postavy řeší náboženské otázky ve formě ujetých sci-fi. Na mě je to tak bizarní, že vůči tomu hned otupím a je mi to šumák. Když chybí logika, nemá smysl nad tím přemýšlet. Zas je to úvaha, co kdyby se nějaká část náboženství stala pravdou nebo skutečností. Zde se jedná o fyzikální a tedy přírodní jev. V roce 1986 nastala Hobartova fáze. Jako obvykle se to nedá žánrově zařadit. Je to jen pro Dickovy vyznavače. Pro normální čtenáře to fakt není. Je to vidět na hodnocení. Já se o náboženství zajímám a ani já to nedokážu ocenit. Údajně to má být humorné. U mě to nefungovalo. Je to tak absurdní, že po 50 stranách nad něčím nutně vyprsknete smíchy. Dick zde rozvíjí alternativní budoucnost USA a dá se v tom vidět i kritika totalitních režimů. Je tam toho víc. Na konci je kvalitní doslov od překladatele, kde knihu rozebírá a komentuje. Lepší než Ubik a Temný obraz. Holt vnímám Dicka jinak než ostatní. Jeho knihy mají kolísavou kvalitu, některé mě fakt bavily a tohle patří k těm slabším. 75% 3,5*... celý text

Hardcore historie 2021, Dan Carlin

Český název vůbec nechápu. Taková hloupost. Doslovně přeložený by byl mnohem lepší. Kdo autorův podcast nezná, tomu název nic neřekne. Asi jsem si měl o knize před čtením víc zjistit. Autora jsem neznal. Moje chyba. Kdybych o jeho podcastu věděl, asi bych se do knihy vůbec nepustil. Takže chápu nadšení u těch, kdo věděli, o co jde. Mě to nebavilo. Není to naučná věc. Přesnější označení je non-fiction. (Možná by bylo dobré tento žánr na databaziknih vytvořit. Nebo už to má český název? Česká literatura faktu je něco jiného.) Je to několik úvah nad kolapsem civilizace. Zjednodušeně řečeno co by kdyby. To mě na tom zklamalo. Má autistická mysl hledá jiný druh informací. Mě tahle forma neoslovuje. Je to něco jako Sapiens od Harariho. Ten se mi vůbec nelíbil. Obojí je stejný žánr. Nezbývá než doufat, že tento druh literatury přiláká další čtenáře k historii. Tak jako Sapiens by i tohle mělo směřovat k ověření uvedených informací. Na druhou stranu je možné, že kdo se o historii zajímá, toho to bude bavit. I tady se probírá nesmyslnost bombardování. To stejné řeší Bregman v knize Lidstvo. Asi nejlíp autor zpracoval riziko nukleární války. Co vůbec nechápu, že tady není zmínka o knize 1177 př. Kr. od Clineho. Tato kniha se totiž věnuje pádu říší v době bronzové. Přesně to stejné téma. Fakt divné. Jinak je to zpracované dobře. Výborně se to čte. Kdo rád mudruje nad koncem naší civilizace, tak určitě doporučuju. Kdo očekává něco klasicky naučného, tak už raději ne. Přitom pád Asýrie a rozklad Říše římské je sepsán dobře. Čekal bych, že mě to obohatí víc. 70%... celý text

Nahý Buddha: Jednoduché vysvětlení "nového" starého náboženství 2001, Adrienne Howley

Perfektní úvod do buddhismu. Pro začátečníky je výhodné, že se autorka co nejvíc vrací k původnímu učení Buddhy. To co učil nebylo náboženství ani filozofie, ale nauka jak zjistit, jak se věci mají. Dají se z toho pochopit úplné základy. Každý pak může usoudit, zda se o buddhismus dál zajímat. Praktikovat ho můžou všichni. Na náboženském vyznání, názorech nebo umění filozofovat nezáleží. Můžete být ateista, křesťan, žid, muslim, cokoliv. Nejde o to "být buddhista", ale pochopit, jak se věci mají. K tomu může buddhismus použít každý. Dnes o něm vychází spousta knih, ale většina je o tibetském buddhismu. U toho začala i autorka, ale kvůli svému pragmatismu skončila u theravády. Tomu odpovídá výklad. Autorka je praktická a racionální. Vrací se zpět k Buddhovi a tak není ovlivněná pozdějším vývojem buddhismu. Je neuvěřitelné, proč byla o napsání knihy požádána. V Austrálii v 80. letech kvůli migraci z Asie začalo přibývat buddhistů a tak se objevil odpor proti buddhismu. Tím je dané, jak je kniha napsaná. Autorka se snaží fakta o buddhismu uvést na pravou míru. Stručně probere Buddhův život. Letmo šíření jeho učení do dalších zemí. Všímá si kulturních rozdílů. Vysvětluje základy meditace. Asi nejméně užitečná kapitola popisuje kláštery nebo meditační místnosti, podle buddhistických směrů rozšířených v Austrálii. Není to akademická práce a tak to obsahuje nějaké nepřesnosti. Výklad je od praktikujícího člověka. To zaručuje pochopení problematiky, ale holt tam není odborná religionistická znalost. Důležité je, že se autorka snaží oslovit mysl západního člověka. Všímá si, jak se původní učení proměnilo v dnešní buddhistické směry a jak mahajánové tradice získaly náboženskou formu. Vyvrací různé mýty o buddhismu. Pokud já neexistuje, tak co se vlastně reinkarnuje? Knihu čtu už potřetí a mám z ní dobrý dojem. Je to příjemné připomenutí a pro jiné přednáška od dalšího buddhistického učitele. Každému, kdo se chce seznámit s Buddhovým učením, rozhodně doporučuju. Pro první seznámení vynikající. Jako přednáška skvělé. Kdo hledá něco víc, měl by si najít něco jiného. Výborné pro duchovně hledající a pro ty, kteří hledají Pravdu, ať už je jakákoli, a o buddhismus se ještě nezajímali. 90% 4,5*... celý text

Morální zvíře 1995, Robert Wright

Je to skvělá kniha. A docela náročná. Mám radost z vysokého hodnocení. Ale podle mě to Wright zkazil. Jsou to dvě knihy v jedné. Buď měl psát o původu morálky nebo o Darwinovi. Ne oboje zároveň. Na Darwinovi ilustruje morální chování vycházející z evoluční biologie. Popisuje dobu, kdy Darwin žil. A do toho vysvětluje původ morálky obecně. Oboje spojil do jedné knihy a nepovedlo se to. Myšlenková nit je náhodně přerušovaná Darwinovým životem. Wright odbíhá od tématu, aby se k němu náhodně vracel. To ztěžuje čtení. Je to mnohem náročnější než třeba knihy od D. Morrise. Některé jeho teorie logicky odmítá. Psal to o 20 let později. Matt Ridley je také přístupnější. Původ ctnosti mě nebavil, ale Červená královna je dobrá. Zde se špatně usuzuje, co z toho všeho je podstatné. Wright toho na čtenáře hrne moc. Čerpá z více než tří set knih. Budu se k tomu muset vrátit. Je to těžkopádné. Zdaleka jsem si toho neodnesl tolik, kolik jsem očekával. Odskoky k Darwinovi mně vadily. Jeho život znám. Číst to znovu nebavilo. Jinak určitě doporučuju. Často se objevují názory, že jsme od přírody sobečtí. Wright podobné názory vyvrací. Bez morálního chování by lidská společnost nefungovala. Evolučně by neobstála. Určitá míra altruismu se evolučně prosadila a my jsme to zdědili. Je užitečné tyhle věci znát. Přirozené vlastnosti člověka musí dávat smysl z pohledu biologie i evoluce. Z obojího plyne evoluční psychologie. Wright se mohl opřít o genetiku a fungování DNA, ale prakticky to vynechal. Občas zabrousil do biochemie mozku. Dotkl se funkce serotoninu. Jinak si vystačil s Darwinovou teorií. Někdy narazil na její nedostatky. Je dobré chápat, že evoluce je dokázaná. Není to hypotéza. Používá termín nový darwinismus. Ten je údajně pravicový. Jakože zlý. Cože?! Asi to je ovlivněné americkou kulturou. Wright pochází z fundamentálního prostředí, které už v Evropě nemáme. V USA až do roku 1984 mohl být v učebnicích kreacionismus. A pak mi vadily odbočky od biologie. Snaha jí vysvětlit všechno, mi přijde marná. Dřív nebo později se musíte obrátit na psychologii či sociologii. To natáhlo knihu na 400 stran. Jsou lidé, kteří se diví Wrightově obhajobě náboženství v Evoluci boha. Ale už tady se náboženství zastává. Přirozená morálka nestačí. Ušlechtilý divoch neexistuje. Je to filozofická blbost. Náboženství tento problém efektivně řeší. Mám dojem, že Evoluce boha na tuhle knihu myšlenkově navazuje. Všichni slavní filozofové a intelektuálové, kteří tvrdili, že člověk je v základu špatný, skončili na smeťáku dějin. Děkuji pane Wright. Akorát by to chtělo lepší formu. A vynechat Darwina. Nevýhoda je, že je to 30 let stará evoluční biologie. Pokud je Darwin váš oblíbený akční hrdina, tak rozhodně doporučuju. 85% 4,5*... celý text

Liška 2020, Frederick Forsyth

Neuvěřitelně snadno se to čte. Něco napsané s takovou lehkostí jsem snad ani nečetl. Musím ocenit naprostou absenci vaty. Každá věta je stručná a má svůj význam. Děj neuvěřitelně rychle ubíhá. Četlo se to tak rychle, že se nad tím nedalo přemýšlet. Díky tomu jak to autor pojal, skoro úplně chybí napětí. Mě se to líbilo, ale za thriller bych to rozhodně neoznačil. Naopak je to příjemná odpočinková literatura. Výborné čtení na víkend. V pátek začnete, v neděli skončíte. Já byl rychlejší. Dva dny jsem se dobře bavil. Tu plynulost musím ocenit. Je to rozdíl oproti náročným věcem. Jen se v tom nesmí hledat něco víc. Autor tam dal snad všechny "zlé" státy a přesto to nepůsobí jako slátanina. Pro čtenáře promyšlených špionážních románů to není. Tohle je pro ty, co tenhle žánr nečtou. Moc hezká pohádka pro dospělé. To nemyslím zle. Právě naopak. Je to o tom, jak dobré prozápadní síly opět zvítězí. :-) Kdo hodně čte podobné knihy, toho to zklame. Klidně bych to dal i dětem, které čtou mayovky. Přijde mi to podobné. 75% 3,5*... celý text

Mýty o stvoření: modely lidského sebeuvědomování 2023, Marie-Louise von Franz

Velmi zajímavé téma zpracované trochu nešťastně. Autorka sebrala spoustu mýtů o stvoření, roztřídila je do několika oblastí a sem tam něco vysvětlila. Jednotlivým oblastem se věnovala různě. Nejdřív se mi to moc líbilo, ale pak mi došlo, že autorka se nesnaží k něčemu dojít nebo vytvořit nějakou teorii. Jen uvádí, jak mýty symbolickým způsobem odráží rozvoj lidského vědomí. Kniha končí stvořitelským mýtem v alchymii. Je zajímavé, jak se po celé planetě objevují tytéž motivy jen zakamuflované odlišným folklorem. Očividně za tím je nějaký skrytý řád související s nevědomím. Tady nemám načteno. Určitě mi něco uteklo. Zdá se mi to málo uzavřené. Autorka občas uvádí souvislosti s některými psychiatrickými případy. Občas se odvolává na Junga. Ten však pečlivě argumentuje. To mi tady chybělo. A pak aspoň nějaká snaha o vysvětlení. Nejsem věřící na Junga a tak mi odvolání na něj nestačí. Přečetl jsem přes 300 stran, ale zůstal spíš hlad po čtení další podobné literatury. Ani ke zdánlivě nesmyslným mýtům primitivních společností se nedá přistupovat redukcionisticky. Stejně jako k lidské duši. Mýtus není pověra. Asi proto používal Krišnamúrti termín komunisté místo ateisté. V kultuře založené na redukcionismu se ztratí smysl pro krásno. (Ať už v umění, literatuře, architektuře atd.) Určitě doporučuju. Nezbývá než uznat, že na tom něco je. Dobré a přístupné, ale mohlo to být propracovanější. 80%... celý text

Lidská ZOO 2018, Desmond Morris

Nahá opice byla dobrá, ale tohle je průměrné. Výklad je příliš schematický. Snaha vidět člověka jako další živočišný druh je časem šablonovitá a předvídatelná. Má to příliš blízko k banálnímu popisu. Evolučně jsme lovci a sběrači. Jsme přizpůsobeni žít v početně omezeném kmeni. Dnes ale žijeme ve městech. V prostředí, kterému nejsme evolučně přizpůsobeni. Autor vysvětluje jaké problémy to přináší. Jsme sice společenská zvířata, ale život ve městech na nás klade mnohem větší nároky. Navíc jsme součástí ještě větších společenských celků. Státy či národy nazval autor superkmeny. A právě charakter superkmenů povýšil ostatní naše vlastnosti na super. Člověk je sexuální tvor a tak se ze sexu stal supersex. Vůdce kmene lovců a sběračů měl status, ale vůdcové superkmenů mají superstatus. Jako zvídavé zvíře má člověk vyšší potřebu podnětů a to se v superkmeni také změnilo. Jenže autorův pohled biologa je poměrně konzervativní a tak už to trochu zastaralo. Navíc je to poplatné své době. Nebýt úspěchu Nahé opice, tak by to nenapsal. Strašení populační explozí je dnes směšné. Pozorné čtenáře může pobavit, že revolta mládeže má původ v biologii. To by měl vědět každý mladý intelektuál. Potěšil mě závěr. Kritizuje dnešní racionalistickou kulturu. Školství zaměřené na výkon ubíjí přirozenou lidskou kreativitu. Je tam dost sexu a tak by to mohlo zaujmout mladší čtenáře. :-) Na mě moc zjednodušující a tak mě to nudilo. 60%... celý text