Eldar80 přečtené 864

Bystřejší mozek: Jak zlepšit jeho výkon v každém věku 2022, Sanjay Gupta

Na knize je nejlepší obálka. Ta se fakt povedla. Moc se mi líbí. Jenže obsah je průměr. Pro spoustu čtenářů to bude opakování. Zjednodušeně by se dalo říct, že vše co děláte pro zdraví, děláte i pro mozek. A co škodí zdraví, škodí i mozku. Není to klasická naučná literatura. Spíš motivační. Takový melvilovský standard. Hýbejte se, žijte smysluplně, dost spěte, zdravě jezte a choďte do společnosti. A to je všechno. Jen vztažené ke zdraví mozku. Na začátku je nezbytný úvod do jeho fungování. Je vysvětlena tvorba škodlivých plaků. A pak argumenty jak je důležitý zdravý životní styl, protože má větší vliv než geny. Ve výsledku se nedokážu ubránit zklamání. A pak tohle: na straně 12 se píše: "... (což urychlují zlozvyky typu nadměrného pití alkoholu či kouření marihuany jak je to doopravdy si povíme později)." A na straně 39 o mozku: "Patrně je zdrojem našeho vědomí, ačkoli tím si nejsme tak docela jistí. (Více si řekneme později.)" Ale nějaké později nikdy nepřijde. Jen v případě alkoholu. Ale že je škodlivý, je snad obecně známé. O vědomí či marihuaně tam pak nebylo nic. Tak jaké později? Teoretický úvod má zhruba 100 stran a pak už je tam jen popis prospěšnosti pohybu, co jíst atd. Celé to systematicky směřuje k co nejlepší prevenci vůči Alzheimerově chorobě. Ale pořád mi to přijde příliš obecně zaměřené. Myslím, že by tam měly být více ucelené konkrétní rady. Je dost těžké si z toho něco vzít. Zvláště pokud o zdraví čtete nebo už sportujete a zdravě jíte. Nejvíc důležitá je poslední kapitola, kde jsou praktické rady. Řeší se tam péče o pacienty s demencí, něco k financím, na co myslet a co zařídit apod. Pokud tenhle druh literatury nečtete, tak si přidejte hvězdu navíc. Koho zajímá stručná a srozumitelná kniha o prevenci před demencí, tak doporučuju. Výborné pro všechny, kdo se chystají do důchodu. 75% 3,5*... celý text

Dědicové země 2018, Ildefonso Falcones

Komu se líbila Katedrála moře, tak doporučuju, je to ještě lepší. Komu se nelíbila, tak nedoporučuju, je to ještě horší. Mně se Katedrála moře líbila. Ale hodnotil jsem ji shovívavě, protože se jedná o autorovu prvotinu. Tohle je volné pokračování a je to napsané úplně stejně. Sice mezitím napsal další knihy, ale jeho literární projev se vůbec nezměnil. Snad by to šlo přirovnat k naivnímu historickému románu. Jeho pojetí středověku obsahuje všechno, co si s tímto obdobím intuitivně spojujeme. Skoro se zdá, že se v ukrutnostech středověku vyžívá. Někomu se zas tvrdý osud jeho hrdinů může líbit. Působí to mnohem víc reálně než v případě nepřemožitelných hrdinů ve fantasy. Ohledně postav je to napsané fakt dobře, takže postavy jsou živí lidé, kteří mají své cíle a touhy a tak se zde logicky objevuje i sex. A samotný svět Barcelony na přelomu 14. a 15. století je dostatečně autentický. Falcones má vše potřebné nastudované. Vše co se děje odpovídá realitě. Jenže je to tak věrohodné až vás obyčejný příběh moc nepřitahuje. Ještě kolem 200 strany jsem se do čtení musel nutit. To se mi jinak vůbec nestává. S dalším čtením se to naštěstí zlepšuje. Sice to není zrovna napínavé, ale díky mnoha zvratům chcete víc a víc vědět, jak to bude dál. Vzadu na přebalu je zmínka o Jménu růže od Eca. Nevím proč tam jsou poznámky od lidí, jejichž rozlišovací schopnost končí u historického románu a nechápou, že je to úplně jiný druh literatury. Další kniha, kdy jsem moc rád, že jsem to četl, ale jednou mi to stačilo. Co bylo u Katedrály moře nové, svěží a nečekané, už tady moc nefunguje. Může se to líbit třeba lidem, které zajímá pěstování a výroba vína. Trapně se přiznávám, že od knihy, která má skoro 800 stran, už očekávám něco víc než jen dobrodružný dobře promyšlený příběh ze středověku. Ale kdo historické romány zbožňuje, tak maximálně doporučuju. 75% 3,5*... celý text

Lidstvo: Dějiny naděje 2022, Rutger Bregman

Že je většina lidí dobrá, jsem si myslel vždycky. Přišlo mě to intuitivní. Spíš mě překvapuje, že si někdo může myslet opak. Nechápu proč. Tady ode mě nezaujatost fakt nečekejte. Údajně patřím mezi 3% lidí, kteří to vidí stejně. Čtení mě potvrdilo, co si už dlouho myslím. I tak mě to bavilo a bylo to super čtení. Obsahuje to spoustu zajímavých informací. Třeba proč slavná kniha Pán much o chlapcích na opuštěném ostrově neodpovídá realitě. Autorovi se dokonce povedlo vypátrat podobný skutečný příběh. Nebo třeba pravdu o Velikonočním ostrově. To bylo nečekané. A nebo se rozebírá slavný Stanfordský vězeňský experiment. O jeho pochybnosti jsem už věděl, ale zde jsou vypsané hlavní kritické argumenty. Autor zde kritizuje i další slavný experiment s elektrošoky od Milgrama. Vyvrací některé omyly a předsudky, ale je to nevyvážené. Třeba problematika vymývání mozku chybí. Přitom právě tohle je dnes zásadní. Do jaké míry mohou defektní ideologie zničit dobro v nás? Co propaganda? Je zřejmé, že to vyvolává nedůvěru kvůli černobílému pojetí. Kritizují se zprávy, ale kritika aktivistických novinářů chybí. Závěr je přehnaný. Lidé jsou sice dobří, ale špatní lidé zkrátka existují. Někde musí vést hranice, kde stačí důvěra a kde je nutná opatrnost. Když neexistuje shoda, kde jsou ty hranice, tak to může dopadnout jako ve Švédsku. Rozdíly mezi různými kulturami očividně existují. Tohle autor úplně opomíjí. Jeho zmínky o nenávisti a uprchlících jsou směšné. Když je lék na předsudky kontakt, tak proč to u dotyčných nefunguje? Hlavně, že zdravil sousedy... Pokud narazíte na zapřisáhlého odpůrce toho, že jsou lidé dobří, nedá vám kniha moc argumentů. Nezbývá než ji tomu člověku doporučit. Vaše vysvětlení nebude přesvědčivé. Ve výsledku se neobejdete bez komplexního vysvětlení. A vůbec. Proč by lidé nemohli být neutrální? Je to spíš výpověď autora. Bregman některé události interpretuje jak se mu hodí. Nedá se říct, že by to bylo objektivní a nezaujaté. Řeší se spíš jedinec než společnost. Nejvíc zásadní je začátek. Vidět lidi jako špatné funguje jako nocebo a proto je nutné se tomu vyvarovat. Ale zároveň stát nohama pevně na zemi a uvědomovat si jaká je realita. I přes vážné nedostatky maximálně doporučuju. 90%... celý text

Panství kříže: Jak se formovala duše Západu 2022, Tom Holland

Pro mě je to zklamání. Anotace mě moc navnadila. Od autora jsem četl Ve stínu meče a to je skvělá věc. Oboje slibovalo hodně a tak jsem očekával příliš. Navíc se autor přiznává, že svůj pohled na křesťanství musel změnit. V součtu to bylo přesně to, co mě zajímá. Svůj pohled na křesťanství jsem také musel několikrát změnit. Čím víc čtu, tím víc znalostí. Jenže jsem čekal víc souvislý výklad. Víc konkrétní a víc vysvětlující. Některým lidem význam křesťanství pro Západ úplně uniká. Myslel jsem, že by jim šla doporučit tahle kniha. Ale po přečtení si tím nejsem vůbec jistý. Je nutné znát souvislosti. Vyžaduje to spíš sečtělejší čtenáře. Holland se vrací značně do minulosti. První kapitola začíná téměř 1000 let př. n. l.. Druhá se věnuje historii judaismu a je fakt slabá. Psal to holt historik a ne religionista. Tady doporučuju Velké partnerství, kde je judaismus podán lépe. (Aby taky ne, když to napsal rabín.) Navíc se knihy vzájemně doplňují. Je to hekticky napsané napříč časem. Holland vybral zásadní okamžiky pro vývoj Západu a pokaždé jim věnoval asi 20 stran. Jenže takový formát se nehodí pro popis procesů, které trvaly desítky nebo stovky let. Osvícenství kvůli jeho významu by chtělo víc rozepsat. Nebo třeba inkvizici se moc nevěnuje. Jenže to neumožňují jednotlivé kapitoly. Popsané historické události jsou spíš oddělené, nemá to příběh. Holland se snaží popisovat historii nestranně. Uvádí i zločiny křesťanů, církve a církevních představitelů. Do vedení církví se často dostali psychopati, moralisti a názoroví fanatici. Lidé amorální a toužící po moci. Neobsahuje to mapy, obrázky, tabulky, vůbec nic. Ani žádné definice, vysvětlení. (Bibliografii, rejstřík ano.) Je to taková beletristická historie. Výborně se to čte, ale díky způsobu jakým to autor pojal, si toho člověk moc neodnese. Kdo miluje historii, tomu určitě doporučuju, ale kdo je po přečtení anotace natěšený na přehodnocení historie Západu a křesťanství, tak by toho neměl moc očekávat. Rozhodně doporučuju všem křesťanům. Je to pro všechny, kdo si chtějí vyjasnit svůj vztah s křesťanstvím a orientují se v historii. Pro lidi, kteří toho o křesťanství a historii moc neví, je to nevhodné. Je to pro všechny, kdo mají čisté potěšení ze vzdělání. Při čtení kapitoly o světových válkách mě běhal mráz po zádech. Ideálně měl knihu zakončit tam. Bohužel pokračoval až do úplné současnosti a závěr knihy tak vyzněl do ztracena. Nějaké výsledné shrnutí chybí. Z historického hlediska je to nezaujaté, ale vychází to ze subjektivní zkušenosti ateisty, který si uvědomil jaký vliv na něj má křesťanství, kterému nevěří. Úplně nejhorší je závěr. Přišel mi strašně osobní. Určitě si to někdy přečtu znovu. Nebudu mít přehnaná očekávání a třeba to pak budu hodnotit lépe. Tak jsem se vybrečel a už je to o trošku lepší. 77,5% 3,5*... celý text

Robokalypsa 2013, Daniel Howard Wilson

Je to psané formou reportáží. Tím je dán odstup od postav a výsledné dojmy jsou omezené. Zkrátka tomu nepropadnete tak moc, jako kdyby to bylo napsané normálně. Co je horší, že první kapitola je spoiler. Ani jedno nedává smysl. Autor si to zbytečně zkomplikoval. Aby pomohla forma reportáží, tak by musely být mnohem lepší. Díky spoileru je celá první třetina zbytečná. Jaký smysl má úvod, když víte, co se stane? Snadno se to čte, ale fandové sci-fi budou zklamaní. A čím víc se v robotice či automatizaci vyznáte, tím víc. Vzdálená budoucnost, o které autor píše, byla v době psaní už 6 let minulostí. (BigDog 2005) Na druhou stranu skutečná AI je v nedohlednu. Autor si toho naložil podstatně víc než stačil zvládnout. Kdyby to psal v 90. letech tak snad. Záměr napsat postapo založené na válce mezi AI a lidmi se nepovedl. Nesrovnalostí je moc a tak to nepůsobí věrohodně. To jako autor neviděl žádné video od Boston Dynamics? Jinak je čtení značně znepokojující. Nad dějem se moc přemýšlet nedá, ale otázek to vzbuzuje spoustu. Poznáme vůbec, že se nám povedlo stvořit skutečnou AI? Dnes se spousta lidí baví vytvářením obrazů pomocí AI a kdy si s AI můžete popovídat… Škoda, že nejzajímavější pasáže nebyly vysvětleny ani využity. Jako zábava je to fajn. Doporučuju fanouškům postapo a těm kdo ví, že by se jim to mohlo líbit. Škoda, že to autor víc nepromyslel. Psát totiž umí. 75% 3,5*... celý text

Šílenství davů 2021, Douglas Murray

Dobře si rozmyslete, zda se do toho pustíte. Není to příjemné čtení. Naopak se dá říct, že je to vyloženě odpuzující. Je to napsané dobře, ale díky obsahu je to za hranou čitelnosti. Před čtením se podívejte na obsah. Autor řeší současné progresivní paradigma ve 4 oblastech. Homosexualita, ženy, rasa a trans. Čtyři největší kapitoly a mezi nimi pár krátkých zamyšlení. Je to jen popis a shrnutí současného stavu. Jako analýza je to slabší. Je to spíš novinářská práce než naučná. Pro čtenáře se zdravým rozumem je to zbytečné čtení. Všechny argumenty odkýve, ale stejně uvedené problematice neporozumí víc do hloubky. Díky zvoleným tématům se měla víc probrat biologie, genetika a možná i endokrinologie. Měl tam být lepší teoretický základ. Autor se měl zaměřit na příčiny. Proč se lidi tahle zbláznili? Odkud se to vzalo? Výklad se opírá o logické argumenty a ukazuje se, jak jsou progresivní myšlenky nekonzistentní. Zbytečně. Progresivní lidi, kteří popírají biologii a jsou schopni zastávat protichůdné názory, to nemůže nijak přesvědčit. Nejhorší na tom je, že se jedná o uměle vytvořené problémy. O to hůř se to čte. Co původně začalo rozumně, se v dnešní době zvrhlo v šílenství. Další kniha, kde zdravý rozum dostane pořádně zabrat. Připravte se, že budete číst 50 stran o homosexualitě a pak už je to jen horší. K samotnému obsahu nemám co říct. Jsem jen zvědavý, jak se bude dál vyvíjet hodnocení a jaké komentáře zde budou přibývat. Rozhodně si dřív přečtěte Podivnou smrt Evropy. Ta je mnohem víc užitečná. Kdo je cílový čtenář nevím. Dá se říct, že to je úžasná kniha pro konzervativce, kteří se chtějí pohoršovat nad současným úpadkem Západu. A to není dobrá vizitka. Jenže morální panika se stává oprávněnou. A závěr? Nevolit politiky a strany, které se ohání duhovým hadrem. Nevolit progresivní strany. Ale to my rozumní lidé přece neděláme. Že? Nebo… 85% 4,5*... celý text

Jak si dělat chytré poznámky 2021, Sönke Ahrens

Začátek mě hrozně bavil. Je dobře napsaný. Bylo to přínosné a podnětné. Vybízí to ke spoustě zamyšlení nad samotným čtením knih. Autor uvádí přesvědčivé argumenty, proč si tvořit chytré poznámky. Celá myšlenka je jednoduchá. Dělat si poznámky dává smysl. Ale fungování zettelkasten jsem z toho nějak nepochopil. Asi mi něco důležitého uteklo už na začátku. Přesto je první polovina vynikající. Je to užitečné pro každého, kdo hodně čte. Třeba pro studenty, kteří často píší seminární práce. Pokud se zabýváte psaním na základě přečtené literatury, tak určitě doporučuju. Ale jen kvůli té první polovině. Druhá je fakt špatná. Začal jsem mít pocit, že jsem úplný blb, který nepochopil dokonalost zettelkasten. Je to prudce teoretické a dost blbě se čte čistá teorie, když s tou praktickou částí nemáte vůbec žádnou zkušenost. Problém asi bude v tom, že to autor napsal pomocí zettelkasten a tak tu praktickou zkušenost má. Jenže čtenář nejspíš ne. Kdo zettelkasten ovládá, bude to asi vnímat jinak. A kdo ne, bude se dost ztrácet. Celá druhá polovina je postupně víc a víc nečitelná. Už samotné hodnocení říká, že se to nepovedlo. A komentáře jsou taky kritické. Je to spíš dokonalá ukázka, jak lze pomocí zettelkasten napsat zpackanou knihu. Už dávno jsem intuitivně pochopil, že podtrhávání v knihách a psaní do nich je jen jejich ničení. Jsem rád, že se mi to potvrdilo. Jediné co se počítá jsou poznámky, které si uděláte mimo. Hodně inspirativní a hodně nepovedené. 65%... celý text

Klikař 2016, Vũ Trọng Phụng

Humorná kniha o pokrytectví v lepší společnosti. A o střetu nového a starého. Tak jako se na Západě změnila tradiční společnost na moderní, tak ve Vietnamu měla navíc velký vliv francouzská kolonizace. Reflektuje to 20. léta 20. století a tak je to mírně poučné. Lidé jsou pokrokoví navenek, ale zůstávají konzervativní uvnitř. A to především ve vlastní rodině. Díky přetvařování pak vznikají komické situace. Zábavné a hravé, ale kdybych to neměl doma, tak bych to nečetl. Obávám se, že cílovka je pevně daná. Buď vás zajímá Vietnam či jihovýchodní Asie a nebo jste čtenáři, které baví humorná kritika společnosti. Je neuvěřitelné, že to bylo zakázané. Je vidět, jak mají totalitní režimy paranoidní obavy z umění. Kritiku jejich režimu vidí všude. A o erotice se nedá mluvit, takže kdo má chlupaté myšlenky, bude ze čtení zklamán. Na druhou stranu je neuvěřitelné, co všechno vychází na našem knižním trhu a co si můžeme přečíst česky v kvalitně vydané a přeložené knize. Ilustrace se dnes už prakticky nevidí a překlad je velmi dobrý. Takže kdo chce něco víc vědět o jedné z našich menšin, dá se to doporučit. Pokud vás Vietnam ani proměny společnosti nezajímají, tak to humor nezachrání. Je vidět, že progresivní lidé byli směšní už tehdy. My máme eurohujery a libtardy a ve Vietnamu měli stoupence prozápadního hnutí. Tahle pointa mě hrozně baví, ale na 4 hvězdy to nestačí. Docela vtipné, ale je to spíš glosa než román. 75% 3,5*... celý text

Dvanáct omylů sociologie 1995, Jan Keller

Je to stručná kritika sociologie ve 12 bodech, které na sebe myšlenkově navazují. Společenské vědy nejsou zcela exaktní a tak mají potíže, které u těch exaktních chybí. Třeba jen aby byly dostatečně „vědecké“. Naše myšlení může v těchto vědách selhávat a tak snadno dojde ke krizím. A to se nevyhnulo ani sociologii. Autor poukazuje, jak se některé teorie míjí s realitou a jak se předpovědi některých sociologů vůbec nesplnily. Čtení si tak užije hlavně ten, kdo se v sociologii orientuje nebo ji studuje. Prvních 6 kapitol mi nepřišlo nějak zásadně objevných. Nesrovnalosti byly příliš evidentní. Taky se přiznávám, že spoustu citovaných autorů neznám. Co musím rozhodně ocenit, že Keller dokáže dát teorie a skutečnost do takového kontrastu, že se tomu člověk musí smát. Nabádá to, knihu hodnotit i po stránce humoru. Ale i tak by to bylo na 3 hvězdy. Druhá šestice kapitol je úplně jiná. Nedokážu posoudit jak zastarala první polovina, ale ta druhá je naprosto aktuální. Kapitoly o očekávání a nezájmu přesně popisují dnešní společnost. Od poloviny 90. let žádná změna. Mylné sociologické předpovědi jsou vlastně taky nevyplněné očekávání. A dnes je zřejmé, že očekávání středních vrstev se rozchází se skutečností. Lidé jsou přitom kulturně nastaveni očekávat od života stále víc. V systému, který se o jejich očekávání absolutně nezajímá. Přechod od tradiční k moderní společnosti, který je často chápán jen jako pozitivní, nám přinesl spoustu problémů, které jsme si dříve neuvědomovali. Tradiční společnost byla zaměřená úplně jinak. Pracovitý život, skromnost a očekávání až po smrti. Z tohoto pohledu křesťanství fungovalo. Za to dnešní konzumní způsob života nefunguje. Lidský život musí dávat smysl, což pouhá spotřeba nedokáže nahradit. Navíc vzniká kultura nezájmu. Co nepřináší okamžitý prospěch, o to se lidé nezajímají. K tomu mám drobnou poznámku: Naše země je považována za ateistickou zemi, ale reálně to tak není. Lidé se spíš o náboženství a duchovno nezajímají. Tomu se Keller nevěnuje, ale je to ve shodě s popisovanou charakteristikou společnosti. Některé dnešní nešvary nemají jasného viníka. Jsou dané systémem, ve kterém žijeme. Škoda, že první polovina je spíš učebnicová a ocení ji jen poučení nebo studenti. Druhou lze doporučit všem. Proto nakonec 80%... celý text

Osvícení 2010, Stephen King

Nechápu tak vysoké hodnocení. Vždyť je to skoro laciná duchařina. Akorát fakt dobře napsaná. Jenže když čtu beletrii, tak mě zajímá dobře promyšlený příběh, než abych se rozplýval nad uměleckým stylem. U historické prózy snad, ale tady to nedokážu ocenit. Je to spojení krásné literatury a fantasy, protože tam horor patří, a nakonec to není ani jedno. Ale asi právě proto je King tak oblíbený. Vlastně nerozumím, proč se svým úžasným talentem píše zrovna horory… Je to skvěle napsané, ale od poloviny jsem se těšil až to dočtu. Mě to nevyhovuje. Od hororu očekávám děsivý příběh nebo aspoň pořádné napětí. A pak jsem nepochopil ten zlom v ději. K čemu tam je budování atmosféry na 200 stranách, když se to v jednom okamžiku zlomí tak moc, že to ztratí smysl? Buď je na začátku 200 stran navíc a nebo v závěru 200 stran chybí. Schválně jsem to četl teď v zimě, když napadl sníh, aby to mělo lepší atmosféru, ale vůbec to nepomohlo. Zakončení působí zbrkle. Jako by si King řekl: „Už je to moc dlouhý, tady to useknu.“ Děj je ukrutně nevyvážený. Je to spíš sociální horor. Čekáte bubáky a přijde alkoholismus a další sociální problémy. Asi jsem moc primitivní čtenář a tak to na mě působí křečovitě. Ostatní to asi naopak oceňují. Možná je to v něčem poučné. Nevím. Takže je to jasný. Kingovým fanouškům vřele doporučuju. U ostatních záleží na očekávání. Mě sociální problematika ve fantasy moc nesedí. Divná kombinace. Má chyba. Tohle fakt nebylo pro mě. :( 70%... celý text

Vnitřní revoluce 2002, Jiddu Krišnamurtí

Chtěl jsem dát jen dvě hvězdy. Nedokázal jsem si z toho nic vzít. Spousta tvrzení je sice naprosto pravdivá, ale co s tím? A kritiky dnešní společnosti jsem už četl dost. Zrovna to neočekávám v duchovní knížce. Tohle je první kniha, kterou od Krishnamurtiho čtu a tak mi možná uniká nějaký kontext. Skládá se z několika částí. První třetina je shrnutí jeho života, pak tam je několik přednášek, otázky a odpovědi a jím psané krátké texty. Naprosto stěžejní je tohle: „Někteří z těch, kteří četli rukopis (Krishnamurtiho deník), byli dlouho proti jeho publikaci. Krishnamurti totiž vždy tvrdil, že jakýkoli člověk na jakémkoli stupni svého vývoje se může transformovat na základě porozumění skutečnosti. Z knihy je však vidět, že samotný Krishnamurti není obyčejný člověk, který se transformoval, ale spíše unikátní bytost, existující ve zcela odlišné dimenzi.“ (!) str. 44 Jako zaostalého konzervativce mě měl varovat už název. Jsem tradicionalista a jsem tak moc konzervativní až je to málem mentální postižení. :D Ke čtení jeho dalších knih mě to fakt nepřesvědčilo. Nejvíc přínosný byl popis jeho dětství a spojitost s Teosofickou společností. To je ta hvězda navíc. Někoho to může posunout dál a tak nechci odrazovat nízkým hodnocením. Jsem rád, že jsem to četl až teď. Obávám se, že číst to na střední nebo vysoké, tak by mě to mohlo zbytečně zmást. Krishnamurti si sem tam hloupě protiřečí. V knize čteme, že čtení knih nám nepomůže. Je proti posuzování a přitom je to odsudků plné. Otázka je, kolik jeho žáků dosáhlo nějaké realizace. Situace je špatná. Navzdory mnoha duchovním naukám nám tady nepobíhají davy osvícených, ale naopak jsou ezo lidé vnímáni spíše negativně. Úplně tomu chybí soucit a empatie. Vysoký duchovní vhled přetavený do chladné moudrosti. Vzniká tak systém založený na očividných pravdách, ale není zde zmíněná práce s morálkou nebo mravností. Sám říká, že politické revoluce vedly ke krizím. Aby tam nevedla i ta vnitřní. Raději se budu dál držet buddhismu a dalších tradičních učení. Nejsem cílovka a tak bych to možná ani neměl hodnotit. Super čtení pro rozumově založené a komu buddhismus přijde málo intelektuální. Dobré pro ateisty, liberály a neomarxisty. Krishnamurti je ostře proti náboženství. Vtipné je, že nepoužívá termín ateisté, ale komunisté. :D Možná jsem to nepochopil. Někdy je nutné přečíst víc knih nebo se líp orientovat. Ale stejně. Důvěru si získáte spíše svou dobrosrdečností než tím, že budete říkat pravdu. Čtěte opatrně. A buďte na sebe hodní. 65%... celý text

Extáze: Román o Almě Mahlerové 2018, Mary Sharratt

Mně se to líbilo. Ale asi nemám srovnání. Biografická díla nečtu a ani podobné romány od ženských autorek. Musím však uznat, že je to skvěle napsané. Nejvíc oceňuji úplnou absenci hluchých míst. Nemá to zbytečné dějové odbočky. Ale ani žádné jiné. Celé se to soustředí na život hlavních postav. O jejich době se toho moc nedozvíme. A to je velká škoda. Vždyť se jedná o konec historické epochy. Končí dlouhé 19. století. Atmosféra je zajímavá tím, že se to odehrává v zemi, která už neexistuje a ve společnosti, která už neexistuje. Konec monarchie je blízko a tradiční společnost také končí. Starý svět reprezentuje Rakousko-Uhersko a nový USA. Kdyby tam byl aspoň větší rozdíl mezi jejich kulturou, když tam ústřední pár střídavě žil. Historických souvislostí bylo málo. A přitom je to tak úžasné období. Autorka čerpala z různých deníků a tak to působí věrohodně. Zkrátka věříte, že právě tahle se to mohlo odehrát. Sice se věnuje jen důležitým životním událostem, ale chybějící období nejsou vůbec znát. Příběh je souvislý a celistvý. Asi mě to tak oslovilo, protože jsem neměl žádná očekávání. Pozitivní je normální chování postav. Vlastní fikci a skutečnou historii se autorce povedlo sladit výborně. Koho zajímá úplný začátek 20. století nebo významné osobnosti Vídeňské umělecké scény té doby, tak určitě doporučuju. Jen počítejte s tím, že je to víc životopisné než historické a že je to podle skutečnosti. 85%... celý text

Hypotéza štěstí 2014, Jonathan Haidt

Těžko se mi to hodnotí. Hodně věcí jsem už znal. A když se člověk moc nového nedozví, tak má tendenci hodnotit víc kriticky. Pro mě to byla spíš intelektuální zábava než něco naučného. O štěstí jsem toho četl dost. Kdo načteno nemá, bude to vnímat úplně jinak. Pak rozhodně doporučuju. Výborná věc pokud vás zajímá, jak se na štěstí dívá náboženství a dnešní věda. Líbí se mi, jak je dávná moudrost lidstva potvrzená moderními výzkumy. Problém však je, odnést si z knihy nějaké zásadní poučení. Mě to bavilo, ikdyž jsem si uvědomoval, že to můj život nijak nezmění. Mám totiž podobné názory a dost věcí vidím stejně. Na druhou stranu Haidt reprezentuje hlavně pozitivní psychologii. Kdo chce něco víc vědeckého, tak doporučuji Psychologii štěstí od Buchera. A na shodu vědy a náboženství Velké partnerství od Sackse. Jednotlivé kapitoly jsou spíš eseje na různá témata. K mnoha věcem se dá přijít selským rozumem a tak to může působit příliš banálně. Člověku pak snadno unikne, že Haidt to má vědecky podložené. Zarazilo mě jeho omezené chápání buddhismu, ale to je problém mnoha intelektuálů. Způsob jakým Haidt mluvil o různých náboženských směrech měl blízko k relativizmu. Naštěstí to nemění podstatu sdělení. Jedna věc je být duchovně praktikující nebo aspoň vystudovaný religionista a druhá mít to jen načtené. Haidt uvádí, že četl všechny zásadní texty, ale je znát, že jeho pochopení je jen na intelektuální úrovni. Občas se tam objevují nesmyslná srovnání. Třeba tam uvádí životopis Buddhy, který je pro samotné buddhistické učení nepodstatný. Jeho životopis ve formě legendy je spíš učební pomůcka. Autor tam ke konci začal trochu motat politiku a to se mi moc nelíbilo. Ne kvůli tomu, že tady s ním nesouhlasím, ale spíš na to v knize nebyl vhodný prostor. Takže ke konci mě to trochu zklamalo. Já vnímám psychoanalýzu negativně a behaviorismus považuju za pomýlený směr. Tady se názorově shodujeme, takže hlavně proto dávám vysoké hodnocení. Nezaujatost se mi v poslední době nedaří. Pokud vás tohle téma zajímá, tak určitě doporučuju. Ale je dobré nemít příliš vysoká očekávání. Hlavně pokud jste už něco podobného četli. 85% 4,5*... celý text

Na konci října 2020, Lawrence Wright

Na začátku jsem se divil nízkému hodnocení. Bylo to perfektní a věrohodné. Jako příběh o pandemii to působilo reálně. Jako thriller je to slabší. Má to příliš dokumentární styl psaní a tak děj sledujeme spíš z odstupu. Po odborné stránce je to asi správně. Ale poslední třetina je příliš apokalyptická. Tím to ztratilo věrohodnost. To jediné v čem to bylo opravdu dobré. Zbytek knihy jsem pak dočítal ze setrvačnosti. Po dočtení už se nízkému hodnocení nedivím. Po stránce hlavních postav to taky není ono. Je to napsané tak, že postavy slouží jen jako nejbližší osobní kontakt s pandemií. Ohledně té je to trochu prorocká kniha. A pak ohledně válečných konfliktů. Jenže některé jsou přehnané a nereálné. Odtržení od reality je zde zřetelnější než u akčního filmu, kdy při sledování „vypínáme mozek“. To u čtení jde mnohem hůř. Působí to jako kniha, kde autor nepíše ze sebe, ale jako zaměstnání. Třeba to bude mít časem vyšší hodnotu jako výpověď o dnešní době. Dnes to asi neoceníme, když jsme si tím nedávno prošli a máme zkreslený úsudek. Myslím, že jsem nečetl nic přítomnějšího. Jenže Wright se měl rozhodnout co chce napsat. Jestli thriller nebo prorocké dílo. Technicky je to dobře napsané, ale nějak tomu chybí šťáva. 75% 3,5*... celý text

Zrod moderního světa 1780–1914: Globální spojitosti a srovnání 2020, Christopher Alan Bayly

Občas čtu i věci, na které nemám dost znalostí. Před člověkem se pak otevírá další vesmír, o kterém neměl ani ponětí. V tom se to podobá Chování od Sapolského. (Dokořán, 2019) Oboje tlusté bichle náročné na vědomosti. Má to stejné nedostatky. Za největší považuju nejednoznačnost. A pak to má blízko k relativismu. Je to na hraně. Jenže pak to působí jako neschopnost zaujmout jasné stanovisko. Díky tomu to pak čtete s nedůvěrou. Orientace v 19. století se fakt vyplatí. Kdo má načteno, tomu se doplní spousta souvislostí. Tím pádem to bylo nejzajímavější v případě věcí, které jsem už znal. Víc než o 19. století jsem se dočetl, co o 19. století nevím. Je to tak rozsáhlé dílo, že není vůbec snadné vytvořit si nějakou osobní syntézu přečteného. Zásadní poučení z toho je, že nemáme přesnou představu, jaké nejsilnější jevy současnosti jsou nejdůležitější. Na to je potřeba dějinný odstup. I největší vzdělanci 19. století se v popisu jejich doby mýlili. Plyne z toho, že naše vnímání současnosti je silně zkreslené tím, čemu přikládáme důležitost a co se nás bezprostředně dotýká. S odstupem 100 let se objevuje trochu jiný obraz 19. století. Vědeckotechnická revoluce, která se dnes jeví jako zásadní zlom, měla ve skutečnosti vliv velmi pozvolný. Žádné překotné změny se ve skutečnosti neděly. Spíše se zdá, že od konce 18. století se nějaký zásadní pokrok téměř zastavil. Vliv starých struktur byl enormně silný. Spoustu zemí svíraly starobylé monarchie. Rychlé změny neměly vliv na jejich byrokratický aparát. Na druhou stranu to působí značně pozitivně. Vývoj je sice pomalý, ale vše se postupně zlepšuje. Vzdělání a pokrok pozvedá všechny národy. Brutální imperialismus a kolonialismus je triumfem Západu. A všechno nakonec zničí "matka všech katastrof 20. století". První světová válka. Teprve až ta má sílu vzít starým strukturám moc. Pýcha předchází pád. Ale o tom už kniha není. Dá se říct, že to obsahuje vazby a spojení než fakta jako taková. Víc než informace to obsahuje spojitosti a souvislosti. A když chybí fakta a informace, tak zkrátka nemáte ty propoje kam dát. A to je i můj případ. :( Už vím, jak je kniha náročná, ale nevím, zda budu mít někdy tak moc načteno, abych ji četl podruhé. Rozhodně doporučuju všem amatérským historikům. Znalost tohoto období je nutná. To je jediný důvod, proč jsem to četl. 80%... celý text

Temný obraz 2005, Philip K. Dick

Nejslabší věc, kterou jsem od Dicka četl. Výsledný dojem ukrutně sráží, že už od začátku jsem to vnímal jako protidrogovou agitku. Takový to, kdy vás ve škole vyléčená smažka varuje před drogami. Takže látky způsobující závislost. Psychedelik, který závislost většinou netvoří, se to moc netýká. Obávám se, že Dick neměl žádné významnější psychedelické zážitky. Z jeho knih to není znát. Jsou příliš rozumové. Chybí nadhled, který entheogeny poskytují. Ta jeho ujetost mi přijde jako odraz jeho duševních stavů. Možná vliv antidepresiv. Kdo ví co všechno smažil. Jinak je to docela extrémní čtení. Rozvoj psychózy je fakt sugestivní. Informace o hemisférách odpovídají skutečnosti. Následek poškození corpus callosum je spoiler. Nevím zda se to dá snadno vygooglit. Píšu to v komentáři u Spiritualita bez náboženství od Harrise ve třetím odstavci. Dál mě naštvalo, že v anotaci je spoiler. Jenže ne. Sám Dick to krátce po začátku vykecá. Respektuju Argo jako velmi kvalitní nakladatelství, ale ty anotace jsou někdy nepovedené. Zbytečně prozrazují části děje. Místy je to hodně vtipné. Obsahuje to spoustu humorných rozhovorů a bláznivých situací. Komunikace vyschízovaných postav je fakt povedená. A byla tam scéna, která mě úplně rozsekala. Smál jsem se jako hovado. Takový to, kdy už nechcete, ale nejde to zastavit. Smějete se až vás bolí břicho. :D Humor se povedl. Pro Dickovy fanoušky asi super věc. Ale proč vlastně číst o lidech, kterým se rozpadá mozek? Po této stránce to bylo fakt nepříjemný čtení. Ani humor a vtípky to nedokáží vyvážit. Dal bych 2 hvězdy. Prostě se mi to nelíbilo. Oceňuju však humor, brutálně mě to rozesmálo a má to povedený závěr. Navíc dobře popsaná problematika mozku. K té vtipnosti určitě přispěl i povedený překlad. Mrzí mě to, ale jen 65%... celý text

Krátký výlet po lidském vědomí 2016, Vilayanur Subramanian Ramachandran

Četl jsem to trochu omylem. Díky názvu jsem myslel, že to bude o vědomí a ono to bylo o lidském mozku. Obsahuje to 5 přednášek a všechny byly ukrutně zajímavé. Dávají do souvislosti nečekané obory. Je to poněkud nepříjemné čtení, protože vědci nejvíc informací o mozku zjišťují z jeho poškození nebo špatného fungování. První přednáška se věnuje fantomovým končetinám, které pacienti stále cítí, ikdyž ty fyzické už nemají. Druhá se věnuje problematice vidění. Třetí se zabývá uměním a estetikou. Čtvrtá je o synestezii. Zde hlavně barevné vnímání čísel. Bylo úžasné sledovat, jak autor přešel od synestezie ke vzniku lidské řeči. A pátá je o neurovědě. Zde probírá třeba vznik jáství a subjektivní vnímání. Co mě zarazilo, že ač šlo o přednášky pro BBC, tak to bylo dost náročné čtení. Je to už staršího data, ale zastaralost není moc znát. Nejvíc to bylo vidět u značné skepse ohledně zvířat. Dnes se už ví, že všichni savci jsou na tom víceméně podobně. Jinak to nedokážu posoudit. Je to napsané tak, že to moc zastarávat nebude. Rád si to přečtu znovu až budu sečtělejší. Akorát je to podivně koncipované. Jsou tam poznámky na 30 stranách a jsou ještě náročnější než samotné přednášky. Na ty zůstává jen 120 stran. Takže jo, rozhodně doporučuju, ale hlavně pro zájemce o lidský mozek. Pro zájemce o vědomí už ani ne. Nechápu proč tomu dal autor takový název. Jen je třeba počítat s větší náročností a souvislostmi s více obory. 85%... celý text

Muž jménem Ove 2014, Fredrik Backman

Očekával jsem vtipnou zábavu a to jsem taky dostal. Možná je to trochu laciné, ale je to napsané tak dobře, že to nevadí. Bál jsem se, že to bude rádoby vtipné, ale humor se povedl a bylo to dostatečně komické. Je to zábava pro všechny. A když se chcete zavděčit všem, nutně z toho plyne určitá průměrnost. Text je však podán s lehkostí. Nic tlačené na sílu. Čte se to výborně a až v poslední třetině to začne ztrácet dech. Navíc to bylo dojemné. Nijak přehnaně. Špatné věci se prostě dějí. A někdy holt těm stejným lidem. Něco se v životě podaří a něco se podělá. Stejně musíte žít dál. Humor je vyvažován Oveho smutným osudem. Autor postupně odhaluje jeho minulost. Jednoduchý a poměrně plochý děj je proložen vzpomínkami, které tomu dávají větší hloubku. Právě v tom si někdo může najít něco víc. Obě dějové linie, současná i vzpomínková, jsou podobně tragikomické. Ve značné výhodě budou lidé, kteří nějakého Oveho osobně znají… :-) Doporučuju. Hezké nenáročné čtení. Kdo hledá něco vážnějšího, neměl by se do toho pouštět. Je to trochu smutná pohádka (nejen) pro dospělé. 80%... celý text

Víra bez náboženství 1994, Otakar Antoň Funda

Je to náročné. Vyžaduje to soustředění. Funda to říká v první větě. Má to formu eseje, ale je to spíš analýza, jak křesťanství zpřístupnit dnešním lidem. Mnoho odstavců jsem četl vícekrát. Někdy celé pasáže. Četl jsem to docela dlouho. Místy to má akademický styl psaní. Na druhou stranu jsou některé důležité pasáže napsané opravdu skvěle. Funda má vytříbený jazyk. Jen to není snadné čtení a někdy je to nepříjemné. Obsahuje to myšlenky, které by měl každý západní člověk znát. Sekulární pojetí křesťanství by mělo být běžnou znalostí. Vzhledem k tomu jak moc je naše kultura křesťanstvím ovlivněná, měli bychom si jeho význam uvědomovat. Má to tedy dva zásadní nedostatky. Ani za jeden Funda nemůže. První je, že už nejsou cíloví čtenáři. Křesťanství je na okraji zájmu. Počet Přečtených do října 2022 je jen 6 lidí. A druhý je, že to Funda napsal pozdě. Ale tak o 100 let. Tohle téma se mělo řešit už dávno. Křesťanství reprezentované především církví zaspalo. Cílí na lidi, kteří během času zmizeli. Současné střední vrstvy náboženství (zdánlivě) nepotřebují. A pokud ano, sáhnou po New Age nebo esoterice. Očekával jsem, že se bude jednat o nějaký nenáboženský přístup ke křesťanství, ale Funda chce samotné křesťanství znenáboženštit. Asi tak jsem to pochopil. Možná blbě. Se spoustou myšlenek jsem nesouhlasil. On je ateista. Já ne. On považuje ateismus za pozitivní. Já za velmi negativní. Naše cesty v životě vedly přesně obráceně. Já bych to řešil úplně jinak: Myslím, že křesťanství potřebuje další reformaci. Vrátit ho ke kořenům. Více ho judaizovat. Odstranit nevhodnou řeckou filozofii. Více racionalizovat. Odstranit dědičný hřích a další nesmysly. Ale pořád musí zůstat náboženstvím. Nemusíme být věřící ani křesťané, ale je nutné chápat hodnotu Ježíšova poselství. I pokud Bůh neexistuje a historický Ježíš nikdy nežil, tak i potom dává křesťanství větší smysl než ateismus. (Konec.) To sem si odnesl z této Fundovy knížky. Po půl roce se vzdávám. Nejsem natolik fundovaný, abych napsal adekvátní komentář, který si to zaslouží. A taky jsem zaujatý. Nemám rád křesťanství ani ateismus. Měl by k tomu napsat komentář vzdělaný ateista a věřící, aby bylo srovnání, kdo jak knihu pochopil. Před čtením doporučuji: Kapitoly k nenáboženské spiritualitě (Němečková, 2016) a Evoluce boha (Wright, 2009). Zdají se mi zásadnější. Tohle je vyloženě pro konkrétní zájemce. Ale už nevím, kdo to je. Funda část knihy nechal 20 let nezměněnou, takže to odráží jeho vývoj a dobu 60. až 70. let, kterou autor reflektuje. ... (Poslední třetina textu smazána. Čistý čas úprav 5 hodin 38 minut.) 80%... celý text

Sen Ockerwee 2007, George R. R. Martin

Bylo to hezký a příjemný čtení. Jak prostředí parníků na Mississipi, tak zasazení do druhé poloviny 19. století. Téma upírů mám rád, ale tady snaha o jejich reálné pojetí působí obyčejně a hlavně nedotaženě. Možná proto, že autor to prozradil už na začátku. Vůbec se nesnažil o tajemnou atmosféru. Hned je jasné o co jde. Jenže stejně se nic neděje. Začátek je pomalý. A pak se začnou objevovat zbytečně uspěchané dějové zvraty. Sice díky tomu vzniká napětí a je to víc akční, ale mě se to blbě čte. Chci si čtení užívat a ne kroutit hlavou nad tím co se děje. Dlouho se mi to zdálo jen dobrý. Teprve až za polovinou se to začalo zlepšovat. Objevují se zde zajímavé nápady a myšlenky, ale jen tak mimochodem. Autor většinu z nich nerozvíjel do hloubky. To je škoda. Na podobné téma jsem četl Pevnost (Wilson) a Říše strachu (Stableford) a oboje se mi zdá lepší. Oboje je propracovanější. Autoři víc rozvedli své pojetí upírů. A víc rozepsali související myšlenky. Jen pozor, Říše strachu je už hodně specifická. Sen Ockerwee patří mezi knihy, které jsou při čtení průměrné a zapůsobí až po dočtení. Asi proto to má tak vysoké hodnocení. Skončíte se čtením a dávno zaniklý čas parníků ve vás nějakou dobu zůstává. Navíc si autor pomohl oddechovou pasáží, kdy dočasně přerušil hlavní děj. Díky tomu to získalo sentimentální nádech. Atmosféra není hororová, ale díky postavám smutná a skličující. Tak jsem to vnímal já. Postavy jsou napsané dobře. Ty hlavní jsou idealistické a zásadové a chtějí uskutečnit své sny. Jenže svět se ani o jedno nestará. A pak není nic horšího než nevyplněný sen, který jste měli na dosah. Je to úplně jiné než jsem čekal. Nejsem fanoušek autora a co mi zde vadí, je asi to, co u něj mají ostatní rádi. Délka nakonec nevadí, o to silnější jsou dojmy po dočtení. Ale ty hloupé dějové zvraty a kulhající logika… 75% 3,5*... celý text