Eldar80 přečtené 864

Sloupoví aneb Postila 2008, Stanislav Komárek

Když jsem knihu uviděl v antikvariátu, věděl jsem, že autor napsal několik vysoce hodnocených knih. Koupil jsem ji s tím, že když se mi bude líbit, tak si od něj koupím další. A nebyl to dobrý nápad. Kniha obsahuje eseje shrnuté do několika témat. Sloupky původně vyšly většinou v novinách. Přečíst si takový sloupek by mi nevadilo. Ale přečíst řadu esejů, které by mi nevadily, je úplně jiný zážitek. Moc nesleduji světové dění, na které autor občas reaguje a tak mi asi spousta věcí unikla. A potom asi nejsem tak světaznalý jako Komárek. Podle mě je nutné vidět svět podobně jako on. Pak se čtenář bude líp orientovat. Nesleduju zprávy ani politiku. Čtu spíš články, analýzy nebo eseje. A hlavně knihy samozřejmě. Sleduju některé lidi. Informace zpracovávám úplně jinak než běžný konzument zpráv. Možná proto mi to vůbec nesedlo. Buď měl být výběr esejů přísnější nebo měly mít krátké předmluvy uvádějící čtenáře do kontextu. Já jsem se ztrácel. Asi by bylo poctivější ohvězdičkovat jednotlivé eseje a některé zkrátka nehodnotit. Pár esejů bylo fakt dobrých. Bylo tam několik výborných hlodů, které mě skutečně rozesmály. Jenže těch průměrných nebo nepochopených bylo víc. A pak tam bylo hodně věcí, se kterými jsem nesouhlasil. S výslednou pointou jsem většinou neměl problém, ale bylo tam dost pochybných tvrzení. Autorův cynismus je mi cizí. Doporučuji především příznivcům autora a všem, kdo mají podobné paradigma. 55% 2,5*... celý text

Život samá pohroma 2016, Jon Kabat-Zinn

Nejdelší kniha o meditaci co jsem četl. Meditací zde míním všímavost. Pálijsky sati, anglicky mindfulness, což se nedá do češtiny přesně přeložit. Pochází to z buddhismu, ale obsah není náboženský. Tady pozor. Není to duchovní ani esoterická literatura. Pouze je tam hluboká souvislost. Výklad je sekulární a naučný. Způsob, jakým je kniha napsána, jde přímo k meditační praxi všímavosti. Důležitá je samotná technika. Těch 600 stran vypadá děsivě, ale to podstatné se probere do 200 stran. A když se vynechá předmluva k druhému vydání, tak samotná praxe má jen 140 stran. To už se dá v pohodě zvládnout. Pak jen následuje, co z toho plyne. Řeší se změna paradigmatu a nový způsob myšlení. Dál se věnuje na 40 stranách stresu a pak následují na 150 stranách kapitoly k jeho jednotlivým druhům. A končí to, jak dál praktikovat po skončení MBSR programu. A o tom to celé vlastně je. Snižování stresu pomocí všímavosti. Je to především terapeutická kniha pro lidi, kteří mají nějaké trápení. Proto v názvu není slovo meditace. Spoustu lidí by to mohlo odradit. Je tam dost příběhů. To by asi v čistě vědecké knize neobstálo. Určitě to není kniha jak být šťastný. K meditaci se zde přistupuje podobně jako k nějaké terapeutické metodě. Důležité je, aby to pomáhalo. Hlavní účel je užitečnost a pomoc lidem s různými problémy. Proto text není náboženský ani duchovní. Je to taková esoterika 21. století. Prastará moudrost a věda dohromady. Pro lidi bez potíží to podle mě není. Meditace posiluje mysl jako celek. Zesílí pozitivní i negativní vlastnosti. Cílový čtenář je někdo, kdo musí pracovat s nějakým druhem stresu. Zkrátka, když jste zdraví, tak taky neberete léky. Pro běžné lidi se naopak hodí esoterická literatura jako třeba: Mello (Bdělost), Tolle (Moc přítomného okamžiku), Thich Nhat Hanh, knihy o dzogčhenu apod. Ostatně jsou zmíněny v literatuře a doporučeny ke čtení. A tak se to celé uzavírá a vracíme se zpět k buddhismu. :-) Zdá se, že kniha zvládne nahradit celý kurz. Tzn. ušetřit cca 4000 Kč. (Nebo kolik teď stojí certifikovaný MBSR.) Je to JEN na vás. A to může být problém. Cílovým čtenářům jednoznačně doporučuju. Ostatním moc ne. Pokud netrpíte stresem, tak poslední 2/3 knihy jsou skoro zbytečné. 90% 4,5*... celý text

Quo vadis 1983, Henryk Sienkiewicz

Cítím se trochu trapně, že tohle slavné dílo čtu až teď. Díky milostné zápletce a tomu jak to autor pojal, se mi to zdá ideální pro mladé křesťany a hledající, kteří rádi přemýšlí nad křesťanstvím a jeho historií. Na začátku jsem furt listoval na konec kvůli vysvětlivkám. Jako naučná literatura je to dobré, ale jako próza bída. Čtivost nic moc a děj není poutavý. Je to hlavně o kontrastu křesťanského učení a kultury starověkého Říma. Tohle všechno se střetává v postavách, které o tom zároveň diskutují. Střet kultur je tak popsán na více rovinách. A na všech se ukazuje, že křesťanství přináší lepší morálku a modernější společenské hodnoty. Sice se nabízelo dát proti sobě první křesťany a dekadentní smetánku, ale výsledek je hrozně laciný. Prostí Římané nebo třeba Židé už tehdy žili jinak. To si autor zjednodušil stejně jako nedůvěryhodné jednání postav. Z křesťanského poselství je cítit značná sebejistota. To je asi tím, kdy to psal. V době kdy si křesťanský Západ podmanil skoro celý svět. V době imperialismu a kolonialismu. Ale Řím byl také impérium a jak skončil... A jak dopadlo „dlouhé 19. století“ už víme. To Waltari po druhé světové válce už psal jinak. Dnes tam můžeme vidět analogii s úpadkem současného Západu. Navíc v mém případě po přečtení Podivné smrti Evropy! :D Škoda, že celá první půlka je tak nudná. Vzdychání hlavního hrdiny byla otrava. A nejhorší byly dopisy mezi Viniciem a Petroniem. Snaha zachytit jejich myšlenkové pochody, které byly příliš dnešní, mně přišla nepovedená a marná. Nevíme jak přemýšleli lidé ve středověku natož ve starověku. O tom je Ostrov včerejšího dne od Eca. Má podobně slabý děj, protože tam je to o myšlenkovém paradigma vzdělaného šlechtice ze 17. století. Druhá polovina je o mnoho lepší. Jsou tam skvělé okamžiky, které mne skutečně dojaly. Je to mnohem napínavější a stupňuje se to. Některé kapitoly jsou velmi výrazné, ale ztrácí to jako celek. To je asi způsobené tím, že to dva roky vycházelo v časopise. Škoda. Jako beletrie je to slabé a nevyvážené. Závěr se mi nelíbil a epilog mi přišel zbytečný. Je to hlavně pro čtenáře, které zajímá historický úspěch křesťanství. Těm rozhodně doporučuju. Myšlenkově neuvěřitelně podnětné a poučné. 87,5% 4,5* (Zajímavé souvislosti s křesťanstvím: Konec dějin od Fukuyamy a s antickou filozofií: Tao fyziky od Capry. Zajímavé komentáře: Rilian)... celý text

Podivná smrt Evropy 2018, Douglas Murray

Kniha se těžko hodnotí. Mám nadšeně jásat nebo být kritický? Literární kvalita či hloubka myšlenek je průměrná. Působí to jako soubor článků z blogu, ale nakonec to má určitou myšlenkovou nit. Autor nepřináší nic nového. Jen popisuje přístup evropských politiků k migraci od druhé světové války. Jejich chování nemá logiku. Pováleční gastarbeiteři splnili co se od nich očekávalo, ale do Turecka se už nevrátili. V dnešní době migrace dál pokračuje a přitom je v jižních státech Evropy extrémně vysoká nezaměstnanost mladých lidí. V Řecku a ve Španělsku dokonce přes 30 %. A jak autor pokračuje, tím víc je výklad absurdní. Proto se to špatně čte. Zdravý rozum dostane pořádně zabrat. Objeví se vztek a bezmoc, protože to nedává smysl. Pak je to dost úzce zaměřené. Popisují se hlavně tři věci. Migrace, islám a úpadek Evropy. Islám jen proto, že migranti jsou muslimové. To brání jejich úspěšné integraci. Samotný islám se neřeší. Není to nábožensky zaměřené. Náboženství se bere z pohledu jeho vlivu na kulturu, společnost a politiku. Křesťanství je vnímáno jako naše kulturní dědictví a součást historie. Jeho opuštění a osvobození od církve se nepřímo ukázalo jako prohra. Došlo k úpadku kultury a zmenšení životaschopnosti Západní společnosti. Autor ukazuje, jak se to promítlo do umění. Všímá si především francouzské literatury a na pár stránkách se věnuje kontroverznímu Houellebecqovi, který se ve svém díle dekadenci Západu věnuje. Je to analogické románu Podvolení. Houellebecq napsal příběh z příštího roku a Murray tohle. Takže oboje je pořád velmi aktuální. Na konci se zamýšlí nad blízkou budoucností a dnes se dá říct, že se zatím nic nezměnilo. Všímá si německé filozofie a hledání životního smyslu. Zamýšlí se nad hodnotami. Murray ke křesťanství naštěstí vůbec nenabádá. Zmiňuje Dawkinse a upozorňuje, že ateismus situaci jen zhoršuje. Nenabízí řešení. Zas je to ta kniha, kde se dá psát, že ti, kteří by si to měli přečíst, si to nepřečtou. Každý holt čte, co mu dává větší smysl. Napsané je to zcela srozumitelně a jednoduše. Nějaký intelektuální zázrak od toho nečekejte. Použitá stylistika má blízko k selskému rozumu, takže to humanitní intelektuály může popuzovat, ale Murray to má podložené. Literatura je sice na pár stranách, ale české vydání má velká písmena a proto je to tak tlusté. Pět hvězd nakonec dávám jen proto, že si myslím, že je důležité, aby to lidé četli. Je totiž nutné, aby nad tím přemýšleli chytří lidé a je úplně jedno jestli s autorem souhlasí nebo ne. 85% 4,5*... celý text

Anatém 2012, Neal Stephenson

Doporučuju pečlivě promyslet, zda se do toho pustit. Zůstat na straně 300 s tím, že té filozofie a promyšlenosti je moc, by byla škoda. Já bych to nečetl, ale dostal jsem to jako dárek a možná proto je to takové zklamání. :( Na Anatém jsem se dlouho těšil, jenže pak jsem si přečetl Diamantový věk a zjistil, že mě Stephensonův styl vůbec nesedí. Nápady má geniální, ale samotné provedení je bída. Postavy by ještě ušly, ale děj je špatný. Stephensonovy knihy jsou skutečná výzva. Je to náročné čtení, žádná oddechová literatura. Místy to vyžaduje stejnou pozornost jako naučné knihy. Asi nemá smysl víc psát. Cílová skupina bude absolutně nadšená. Závidím jim. Stephenson se na čtenáře vůbec neohlíží. Co Zelazny zmáslí na 200 stranách, tak Stephenson na 700. Není umění vychrlit tuny textu, ale vyhodit co není dost dobré. Zelazny má texty hravé. Tohle je těžkopádné a vypřemýšlené. Trochu se vrací k tradici filozofických sci-fi z 50. a 60. let, ale jeho úvahy jsou zcela dnešní. Líbilo se mi, jak to bylo napsané. Vnější popis by odpovídal fantasy, ale zevnitř to bylo klasické sci-fi. Jen ta filozofická rovina na mě byla příliš intelektuální. Úplně nejhorší bylo, když přišel nejzajímavější okamžik, který následovalo přes 100 stran filozofických keců. Po 400 stranách by se mohlo něco dít. Jenže zas ne. Závěrečná část byla geniálně vymyšlená. Pořád jsem si říkal, že to všechno je kvůli nějakému bombastickému závěru. Jenže konce jsem si všiml jen proto, že to tam bylo napsáno. A to je jako všechno? Jo. Tady je to napsaný: konec. Máte fakt brutální nápady a nakonec to dopadne tahle. I ten Míla moc dobře věděl, že by do toho neměl moc zabrušovat, protože pak by z toho musel vybrušovat. Je to lepší než Diamantový věk. Zde není tolik vaty a je to čtivější. Ale je to celé nezvládnuté. Zkrátit by to nešlo. Muselo by se to napsat jinak. Pokud volíte mezi těmito knihami, tak jednoznačně doporučuji Anatém. Hodně záleží, co jste za čtenáře. Zda obdivovatel Stephensona nebo někdo jiný. Je to pro všechny, kdo milují spojení filozofie a sci-fi. Akorát je to moc nevyvážené. Druhá a poslední kniha co od něj čtu. Nedokážu to náležitě ocenit. :( 70% 3,5*... celý text

Labyrint pohybu 2018, Pavel Kolář

Je to víc informativní než praktické. Čtenář se dočte o lidském těle a o tom jak k pacientovi přistupuje špičkový fyzioterapeut. Pár rad kniha obsahuje, ale není to primárně návod, jak zdravě žít. Některé odpovědi jsou poměrně odborné, takže to vyžaduje pozornost. Přitom je to velmi srozumitelné. Jen se musí počítat s použitím odborných termínů. Zábavné to moc není. Ani když se zmiňují slavní sportovci či jiné celebrity. Hodnotím to hlavně jako rozhovor. Naučná literatura to není. Je to příliš živelné a trochu osobní. Probírá se život profesora Koláře, někteří profesionální sportovci a v závěru vzpomínky na prezidenta Havla. Co se týče odborné stránky, tak tomu nemohu vytknout nic. Leda zpracování, protože rozhovor působí příliš učesaně. Aspoň já si nedokážu představit, že by tahle někdo skutečně mluvil. :) Výsledkem je výborná čtivost. Úplně mě to navnadilo přečíst si nějakou naučnou knihu na tohle téma. Taky uznávám, že jsem trochu zaujatý. Mám totiž skoro stejné názory jako profesor Kolář. Snad jen dvakrát mě něco zarazilo. Na téma pohybu lidského těla, rehabilitace a odpovědnosti za vlastní zdraví rozhodně doporučuju. Za velmi důležitý považuji závěr o ukončení života a přístupu ke smrti. 90% 4,5*... celý text

Noc v osamělém říjnu 2002, Roger Zelazny

Tak tohle mě fakt nesedlo. A to je Zelazny můj oblíbený autor. Některé jeho práce jsou holt slabší. Opět jeho typický styl. Super nápady a bídné zpracování. Současní autoři se ukrutně rozepisují. Zelazny zas nevysvětluje vůbec nic. Je přehnaně stručný. Musíte se umět chytnout sami a tak je to náročnější na čtení. Jenže po seznámení s hlavními postavami děj strašně dlouho stagnuje. Nevěděl jsem co se děje a jen tupě četl co hlavní postavy dělají. Zelazny zde spojil řadu chronicky známých hororových prvků z 19. století, ale nějakým záhadným způsobem to vůbec nemá atmosféru. Očividně to bral tak, že on to vymyslel a atmosféra už je problém čtenáře. Víc než polovinu knihy prakticky chybělo napětí. Takže jsem se pro to nedokázal nadchnout a četl to bez zájmu. Asi je to tak, že nedokážu ocenit knihu, která se na posledních 30 stranách exponenciálně zlepší. Způsob zpracování je jedinečný. Ať už samotný vypravěč nebo použité hlavní postavy. A nakonec všechno začne dávat smysl. Na jednu stranu úchvatný zážitek, ale to co tomu předcházelo… :( Velká otázka je překlad. Působí amatérsky jako z 90. let. Doporučuji příspěvek od tsal v diskusi. Ostatně Michael Bronec, který Zelaznyho vydává, v některých doslovech píše, jak je těžké ho překládat. Třeba to Straky na vrbě někdy vydají. Pak bych si to schválně koupil. Tahle jenom 70%... celý text

Psychologie štěstí 2021, Anton A. Bucher

Možná trochu zavádějící název. Lepší by bylo něco jako Základní souhrn výzkumů štěstí v psychologii. Primární téma není samotná psychologie štěstí, ale je to hlavně o psychologickém výzkumu štěstí. Tím pádem je to odborné a úplně seriózní. Žádný návod jak být šťastný. Ten tam sice je, ale jen jako výsledek jednoho výzkumu. Zpracováním je to podle mě dobrá učebnice. Po této stránce je kniha úžasně udělená. Takže pro studenty psychologie to bude asi dobré. Má to perfektní úpravu a členění textu. Výborně rozvržené kapitoly, které shrnují výzkumy na dané téma. Akorát je od všeho dost málo. Pokud vás zajímá něco konkrétního, tak hrozí, že o tom bude jen jeden odstavec. Částečně to má encyklopedický charakter a tak je to horší jako naučná literatura. Je to příliš stručné. Samotný text má totiž jenom 240 stran. Protože kniha shrnuje obrovské množství výzkumů, tak použitá literatura má regulérně 101 stran… Je to tedy hlavně shrnující syntéza, ale co musí každý ocenit, že je to celé podložené současnými vědeckými poznatky. Začíná to popisem kvalitativních výzkumů a úvodem co je vlastně štěstí. Druhá kapitola je o samotném měření štěstí. Teoretický úvod tak zabírá celou první třetinu. Takže na praktickou část zbývá pouhých 170 stran. Vzhledem k tomu, že pak se řeší genetika, extroverti, EQ, neurotransmitery, krása, zdraví, pohlaví, dětství a dalších asi 50 věcí, tak nakonec na každé téma zůstanou tak dvě strany. Každopádně je to skvěle vyvážené. Každému tématu se autor věnuje zhruba stejně. Nejdříve se řeší co přináší štěstí, pak jak štěstí působí a posledních 50 stran je o tom, zda se štěstí dá zvětšit. Pořád je to ale víc o výzkumu štěstí než o dosahování štěstí. Materialisty to nepotěší. Ne protože autor je teolog a zdá se, že náboženství straní, ale protože se ukázalo, že materiální hodnoty štěstí nepřináší a někdy ho dokonce snižují. Ale to věděli už antičtí filozofové... Potvrzuje se tisíciletá moudrost lidstva a to jak ta náboženská, duchovní, esoterní, ale i ta obyčejná lidová. Kniha tak nepřináší žádnou revoluci a celou dobu se pohybuje na hraně přílišné samozřejmosti. Jak být šťastný většinou každý ví, tak jako ví, že krást se nemá. Náboženství tak má většinou pozitivní vliv, ale některá dogmata jsou vyloženě negativní, můžou lidi traumatizovat a štěstí v životě trvale snižovat. Především nesmysly jako prvotní hřích, negativní přístup k tělu v křesťanství apod. Podobně fungují i východní kolektivistické kultury. Kdo čte hodně duchovní literatury měl by brát v úvahu zaostalost psychologie. Mě to zklamalo podobně jako Psychologie náboženství a spirituality (2007) od Říčana. Oboje slouží spíš jako cesta k další literatuře. Kapitola týkající se drog a psychedelik byla na dnešní dobu slabá. Jinak rozhodně doporučuju. 85% 4,5*... celý text

Král Krysa 2003, James Clavell

Čtení jsem dlouho odkládal. Prostředí japonského zajateckého tábora mě vůbec nelákalo. Ale nakonec to bylo tak dobré, že jednotvárnost nevadila. Clavell umí psát fakt dobře. A potom to skutečně zažil... Díky tomu je atmosféra věrohodná. Popis života v táboře skličující a beznadějný. Postavy působí autenticky. Je to zdrcující hlavně v tom, že je to na motivy skutečných událostí. A tak je to trochu poučné. Dozvěděl jsem se věci, o kterých jsem neměl ani ponětí. Tisíce mužů živořilo v něčem, co připomínalo koncentrační tábor. Podmínky byly příšerné. Ostatně přes sto tisíc válečných zajatců nepřežilo. Málo jídla, špatná hygiena, nemoci, omezená lékařská péče. Přes 3 roky nemáte skoro co jíst, míváte malárii nebo úplavici a pokud nejste úplně na umření, musíte pracovat. Kdo ztratí vůli žít, zemře. Při čtení jsem často přemýšlel, zda bych v takovém prostředí dokázal obstát a co by to se mnou udělalo. K zamyšlení kniha nutí přirozeně. Není z ní cítit nějaká přehnaná umělecká ambice ani snaha o "poučení" čtenáře. Ani zbytečně nemoralizuje. Jen popisuje co zažil. Ono to totiž stačí. Spíš je z toho cítit, že to ze sebe potřeboval dostat ven. Je to takové svědectví ve formě románu. Nevyžívá se v nějakých hrůzách, ale popisuje běžný život v zajetí. Ikdyž se to odehrává v táboře je to překvapivě pestré. Občas i vtipné. Třeba na začátku rozdíly mezi Američany a Brity. Kulturní jinakost různých národů umí Clavell vystihnout skvěle. Kniha jako celek mě příjemně překvapila. Děj je dobře načasovaný vzhledem k historickým událostem. Ty ovlivní vývoj vztahů mezi hrdiny příběhu. Fakt se to povedlo. Když uvážím, že to je prvotina, celkovou strukturu románu a popsaný život hlavních postav, tak mi vychází 90% 4,5*... celý text

Cirkadiánní kód 2020, Satchin Panda

Kniha se dá shrnout do třech slov. Choďte brzo spát. A nežerte furt! :D To mi přijde na tolik stran málo. Asi za největší přínos považuju vysvětlení, jak se mohou rytmy jídla a spánku vzájemně negativně ovlivňovat. Díky dnešní době a moderní technice lidé ztrácejí kontakt s přirozenými přírodními rytmy. Kdo pracuje na směny, žije vlastně zcela jinak než je obyčejné střídání dne a noci. To rozhodí cirkadiánní rytmy a to negativně ovlivní zdraví. Stejně jako ostatní žijící tvorové jsme nesmírně citliví na střídání světla a tmy. Dost mě překvapilo jak jsme vlastně křehcí. Tedy naše tělo. A jakou sílu má mysl, která přirozené rytmy lehce přemůže. Jenže jsem čekal něco trochu jiného. Myslel jsem, že kniha bude popisovat, kdy jsou aktivní různé orgány v těle, protože každý má období aktivity a útlumu. To v knize sice je, ale jen trochu a jaksi bokem. Prakticky celý výklad je založený na myšlence časově omezeného jedení. V knize označené zkratkou TRE z time-restricted eating. A jakmile se tohle objeví, tak už se řeší jen to. Pořád dokola z různých pohledů. Už na začátku mě zarazilo striktní odmítnutí existence sov a skřivanů. Je to označené za mýtus. Jenže v knize Proč spíme o tom M. Walker normálně mluví. I některé názory na jídlo mě docela zarazily. V případě CO jíst bych spíš doporučil Jídlo na prvním místě. Jen je nutné vzít v úvahu, že tam zmíněný režim je jen dočasný. Ukazuje se, že není ani tak důležité CO a KOLIK toho sníme, ale KDY. Jenže i tahle myšlenka je už rozebraná v knize Kompletní průvodce půstem. Panda to pouze potvrzuje. Docela mě zarazilo, že Melvil na tuhle knihu neodkázal, když třeba na Zdravá střeva v knize odkazují. (Kdy od Pinka jsem nečetl.) Očividně se to všechno různě doplňuje a Panda k tomu dodává, že je nutné dodržovat nějaký vhodný denní režim. Není to špatné, ale příliš jednotvárné. TRE vyřeší všechno. Jen zaměstnání v tom jaksi překáží… Kniha není moc odborná a kdo se o zdraví hodně zajímá, riskuje, že se nedozví moc nového. Jsou to hlavně argumenty proč dodržovat TRE. 75% 3,5*... celý text

Nádraží Perdido 2018, China Miéville

Tak to byla solidní šílenost. Fanoušci P. K. Dicka a podobných autorů budou asi nadšení. Na druhou stranu bych před knihou trochu varoval. Přišla mi trochu ujetá. A tak pestrá až je málem přeplácaná. Naštěstí se autorovi jakýmsi zázrakem podařilo zachovat dobrou čtivost. Obsahuje to tolik nápadů, že by jiným autorům vystačily na několik románů. Jenže těch zvláštních věcí je tolik, že čtenář časem otupí. Některé věci ve světě Bas-lagu mi nedávaly logický smysl. Jenže svět autora je tak bláznivý, že se to dá vysvětlit jeho neznalostí. Takže se moc posuzovat nedá. Nezbývá než se to brát tak jak to je. Jenže tohle platí i pro hlavní děj. Uniklo mi něco a nebo jen neznám souvislosti? Časem jsem rezignoval a jen to pasivně přijímal. Kdo rezignuje úplně, toho to asi přestane bavit a nebude schopen nikomu fandit. To byl i můj problém. Prakticky jedinou mou oblíbenou postavou byl Tkáč. A ten se objevoval dost málo. Celá myšlenka a zápletka s popisem Nového Krobuzonu je perfektní, ale číst to s určitou odevzdaností sráží výsledný dojem. A co mi fakt vadilo, byly neustálé popisy rozkladu, chudoby a špíny. Znovu a znovu. To mě postupně čím dál víc štvalo. Zvláště když jsem si všiml, že by často šlo škrtnout celé odstavce a na děj by to nemělo vliv. Děj má pořád vysoké tempo a tak je to dost akční. Neustále se něco děje. Miéville rozhodně ví jak upoutat pozornost, takže to vůbec nenudí. Ale divné a oplzlé je to na mě příliš. Jsem rád, že jsem to četl, ale znovu už to nedám… Je to dobré, ale pak se objeví další dějové linie, aby bez vysvětlení zase zmizely. Poslední čtvrtina tak byla slabá. Jen to zbytečně oddálilo konec. Nepovedené boční příběhy tak zhoršují dojmy z pasivního čtení. Ukončení hlavní dějové linie bylo následováno ještě jednou pasáží. Jenže nejsem z Cymeku a tak mi to fakt nesedlo. Na mě to nijak nezapůsobilo. Byla to jen další věc, kterou jsem rezignovaně přijal. Proto jenom 80%... celý text

Dějiny světa 6 2014, Hans-Ulrich Thamer

Boží pěst 1994, Frederick Forsyth

Tenhle druh literatury běžně nečtu a tak to asi nedokážu ocenit. Začátek je napsaný jako historický dokument o Válce v Zálivu (1990 – 1991). Literatura faktu se střídá se začínajícím příběhem. Začíná to VELMI pozvolna. Na čtení je to trochu náročnější. Dost informací se objevuje hned na začátku a pak stylem psaní. Je třeba to číst souvisle, protože se tam objevují postavy na několika stránkách, aby se náhle objevily třeba po 40. Mě naštěstí pomalý nástup děje nevadil. Časem vyvstane jedna hlavní dějová linie s několika souběžnými. Některé k sobě mají blízko a jiné se nachází zcela jinde. Někdy se postavy některých linií těsně minou. Při čtení jsem si vyhledával všechnu uvedenou bojovou techniku. Škoda, že ne u všeho byly uvedeny přesné typy. Co šlo jsem se pokusil vyhledat na mapě, abych věděl, kde přesně se to odehrává. Tady asi selhal přepis z arabštiny do angličtiny, protože jsem spoustu míst nedokázal najít. Není to vyloženě popis Války v Zálivu, ale autor začlenil svůj vlastní špionážní příběh do prostředí války. Co se povedlo je, že se to mohlo skutečně stát. Pro nás by se nic nezměnilo. A že je to dostatečně zábavné. Nedobrý dojem na mne dělá, že jsem si po přečtení uvědomil, že bych si raději přečetl skutečnou literaturu faktu o Válce v Zálivu. Tady nevím co si autor upravil a co je přesný popis historie. Ale jinak docela dobré. 80%... celý text

Marshmallow test - Jak se naučit sebekontrole 2015, Walter Mischel

Moc hezky napsaná knížka. Výborně se čte a je skvěle srozumitelná. Autor zde shrnul následky svého slavného experimentu. A částečně svou vědeckou kariéru ve výzkumu seberegulace. Téma je dané názvem a k tomu autor připojil výzkumy související se silou vůle či sebeovládáním. Když jsem knihu uviděl v regále, tak jsem hned věděl o čem zhruba je. Na Marshmallow test jsem už mnohokrát narazil. Škoda té nepovedené obálky, která je sice hezká, ale působí lacině. Slovenská je lepší. Obsah knihy je totiž naprosto seriózní. Možná trošku odborný, ale dá se to číst bez hlubší znalosti psychologie. Marshmallow test zkoumá schopnost odložené odměny. Zpravidla předškolní dítě dostane na výběr buď jeden bonbón hned nebo až bude chtít. A nebo dva, když vydrží čekat stanovenou dobu, většinou 20 minut. U dětí se pak zjišťovalo jaké strategie intuitivně použily, které fungovaly a které ne apod. Překvapením bylo, že úspěšné děti, které test zvládly, jsou úspěšné i o 30 let později v občanském životě. Mohlo by se zdát, že je to vrozené, ale není. Schopnosti, které úspěšné děti použily se dají rozvíjet. Opět se objevuje téma neuroplasticity, houževnatosti apod. Užitečné to může být pro rodiče malých dětí. Závěrečné shrnutí tam sice je, ale pro praktické použití to moc není. Ani jako literatura osobního růstu. Je to spíš teoretické. Podobá se to knihám jako Myšlení rychlé a pomalé od D. Kahnemana, Nastavení mysli od C. Dweckové nebo Houževnatost A. Duckworthové. Kahneman je nudný a odborný, Dwecková s Duckworthovou se trochu opakují. Tady se neopakuje nic, ale je to jen jedno téma z více pohledů. Z těchto knih, které na sebe vzájemně odkazují, se mi to líbilo nejvíc. Je to nejčtivější. Pro zájemce určitě doporučuju, ale pokud vás psychologický výzkum síly vůle spíš ve smyslu trpělivosti nezajímá, tak bych to raději nečetl. (Viz negativní komentáře níže.) 85% 4,5*... celý text

Král musí zemřít / Býk přichází z moře 1974, Mary Challans Renault

Nechápu tak vysoké hodnocení. (Nyní 94%.) Kvůli němu jsem to koupil. Takže dobře mi tak. :D Moje teorie je, že spousta lidí to četla kdysi v mládí a mají na to hezké sentimentální vzpomínky. A tak tomu dali 5*. Není to špatné, ale ani nějak dobré. Číst to ve 14, tak by to na mě zapůsobilo asi dost jinak. Těžko říct. Autorka z původního mýtu odstranila nadpřirozené bytosti a dala tomu formu historického románu. Jenže celému vyprávění chyběla dynamika. Působilo to jako nezúčastněná zpověď unaveného důchodce z pozdní doby bronzové. (1400 př. n. l.) Akorát v tomto případě se jedná o Thésea, krále Athén a dobrodruha. Nejsilnější dojem je, jako kdyby nějaká archeoložka dostala v zaměstnání za úkol napsat román z doby řeckých mýtů. Jenže to napsala před 60 lety a pokud autor nezpracuje příběh nadčasově, tak to časem ztratí přitažlivost. Doporučit se to dá asi jen nadšencům do historických románů. Současné čtenáře to nejspíš bude nudit. Dnes by možná bylo lepší fantasy pojetí. Ale to jen hádám. Dobré převedení mýtu o Théseovi. Ale nic víc. Blíže komentáře u jednotlivých knih vydaných samostatně. Stačí se podívat na jejich hodnocení a je vidět, že něco nehraje. 70%... celý text

Úvod do sociologie 2006, Jan Keller

První polovina se mi líbila, protože obsahovala spoustu informací, o kterých mě nikdy nenapadlo přemýšlet a nový úhel pohledu. Kniha mě tak přišla dost zajímavá a poučná i pro lidi, které sociologie nezajímá. Dobrou úroveň měly ještě definice pojmů. Jen škoda, že některá hesla nebyla zpracována a odkazovala se na samotný text. Krátké biografie některých sociologů na konci už byly příliš stručné. Druhá polovina je horší. Celý text vyznívá prudce teoreticky. Ostatně Keller o tom na několika místech píše, že je to jeden z problémů sociologie, kdy se odbornými termíny popisují všeobecně známé věci. Pobavily mě základní paradigmata sociologického myšlení. Nedávno jsem četl psychologické typy od Junga a tak se vyloženě nabízí, že ke konsensuálním teoriím by se přikláněli introverti a ke konfliktním extroverti. :) Bylo tam pár podivných tvrzení, ale aby to bylo úplně akorátní, tak by to musela napsat řada vzdělaných lidí. Antropolog, biolog, ekonom, filozof, historik, politolog, psycholog, religionista, sociolog... Sociologie je tak nějak mezi vším. Jenže takové stádo intelektuálů by nejspíš nezvládlo sepsat něco tak konzistentního jako Keller. Text je hutný a vyžaduje pozornost. Ostatně je to učebnice a ne populárně naučné. Hodnotil bych lépe, kdyby byly vypracovány všechny pojmy a lepší biografie sociologů. A aspoň nějaký směr výkladu. Začátek je užitečný, ale druhá polovina je už výlučně učebnice sociologie. A to dost teoretická. Fascinující, že tohle se někdo učí. A já blbec vystudoval informatiku... Když to vychází opakovaně, tak to asi svůj účel splňuje. 75% 3,5*... celý text

Psychologické typy 2020, Carl Gustav Jung

Jsem silně rozumově založený. Nečtu poezii, nic mi to neříká. Nemám důvod číst cizí popis emocí a pocitů. A podobně vnímám filosofii. To jsou zase cizí myšlenky a názory. Mě zajímají fakta, vzdělání, spiritualita. To se nechlubím. :) To jen aby bylo zřejmé, kdo tohle napsal. Snad pak bude komentář víc užitečný. Knihu jsem začal číst skoro od konce. Asi týden jsem pomalu četl všechny definice a první přílohu. To mě navnadilo a tak mě hrozně zklamalo, že samotný text je příliš filozofický. Když uvážím poměr cena/výkon, tak je to špatné. Četl jsem to celý měsíc a moc jsem si toho neodnesl. Jung uvádí a někdy dlouze cituje postřehy různých básníků či filozofů. Ti si rozdílných psychologických typů všimli už dávno před ním. Je tak naprosto zřejmé, že se nejedná o jeho výmysl. Jenže jejich názory se značně podobají. Dost se to opakuje a tak mi to přišlo pořád o tom samém. Aspoň pro mě to bylo poměrně náročné. Hodně věcí jsem si dohledával. Mnohem víc mě oslovily přílohy na konci knihy. Uvítal bych výklad právě v tomto stylu. Jenže to není žádná výsledná syntéza. Jung ve prospěch své teorie pečlivě argumentuje. Ideální situace je stav, kdy jste filozoficky založený člověk, který se s psychologickými typy setkává úplně poprvé. A vůbec tomu nevěří. Jenže pokud s existencí dvou základních typů souhlasíte, tak je spousta textu a důsledná argumentace úplně zbytečná. Problém bude asi v tom, že je kniha 100 let stará. Nepopírám, co Jung píše, ale ta forma je zbytečně intelektuální. Pak přidává podrobnější dělení na typ myslící, cítící, percepční a intuitivní. Celkem je tedy 8 základních typů. Lidé si hlavní typ kompenzují a vzniká velmi důmyslný systém. Ten základ považuji za velmi užitečný a přínosný. Každý by to měl znát kvůli komunikaci s druhými. Ale je to napsané naprosto příšerně. Ani se to nedá použít k diagnostice sebe sama. :( Přesto že je v knize popsáno i 8 podtypů, tak jsem si to nedokázal srovnat v hlavě a zůstalo mi o tom jen neurčité povědomí. A to je kniha tak dlouhá! Myslím, že jsem introvertní myslící typ, ale žádnou jistotu nemám. Celé je to příliš fluidní a jednotlivé typy nemají pevné kontury. Jsou to spíš různé inklinace, kterým dáváme přednost. Asi je vyloženě nutné mít odpovídající filozofický CIT pro to, jakým způsobem to Jung napsal. Na základě této knihy vznikl osobnostní test MBTI. Všiml jsem si, že některé ženy věří buď na astrologii nebo MBTI. Z těch si pak dělám legraci, že astrologie je přesnější. :) Možná je to právě pro ně… Pokud jste racionální a očekáváte naučnou literaturu, tak jako u mě hrozí, že budete mít pocit, že to je jen hromada slov a filozofický blaf… A přitom jsou informace v knize tak důležité. To si uvědomí každý, kdo se někdy bavil s opačným typem. Typicky introvertní myslící typ s extrovertním percepčním typem… (Myšlení a Cítění je racionální, Percepce a Intuice iracionální.) 55% 2,5*... celý text

Konečná diagnóza 1994, Arthur Hailey

Tyhle realistické knihy, které Hailey píše, se mi moc líbí. Celý příběh by se mohl klidně odehrát. A jednotlivé epizody se bohužel skutečně dějí. V mnoha různých obdobách po celém světě. Nemoci tak jako neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Kvůli tomu čtení není zrovna příjemné. Prakticky celé se to odehrává v nemocnici. A pokud tam jste, tak tam buď pracujete a nebo máte problém. Co se týče děje je to slabší. Skoro to nemá normální dějové linie, ale jen střídavě sledujeme životy lékařů a jejich pacientů. Ikdyž je v centru dění jen několik postav, tak Hailey jejich psychologii moc neřeší. Spíš se věnuje tomu, jak celá nemocnice funguje od běžného provozu až po její financování. Hailey si často všímá sociální problematiky nebo různých nešvarů, ale tady řeší spíš jen negativní vliv politikaření. Jinak to má všechny klady jeho knih. Vyniká to skvělou čtivostí a lehkým dokumentárním stylem. Na chvíli budeme žít se zaměstnanci nemocnice a zažijeme tak exkurzi do jejich práce. Podobá se to pozdějšímu románu Účinný lék. Oboje má lineární děj, omezený počet postav a je to poněkud jednotvárné. Očekávat od toho nějaký umělecký zážitek nemá moc smysl, ale úplná zábava to taky není. Trochu víc se zde věnuje patologii, která je důležitá nejen pro stanovení diagnóz pacientů, ale i pro samotné fungování nemocnice. Jsou tam různé odborné vsuvky a některé potíže pacientů se podrobně popisují. 85%... celý text

Psychologie C. G. Junga 2013, Jolande Jacobi

Asi nejsilnější pocit je, že ze 600 stran dlouhé knihy o Jungově psychologii někdo vydal jen prvních 160 jako samostatnou knihu. Je to jen stručné shrnutí základních termínů a některých hlavních myšlenek. Co mě překvapilo, že jsem z toho měl dost rozpačitý pocit. Sice se zajímám o duchovno a esoteriku, ale když jsem v knize narazil na alchymii, jógu a Buddhu v jednom odstavci, tak to nepůsobilo moc věrohodně. Skoro od začátku se mi to zdálo dost intelektuální. Místy jako jakási syntéza všeho možného. K tomu nemám moc důvěru. Autorka však říká, že Jung to má podložené mnohaletou zkušeností. Tak asi nezbývá než důvěřovat. Některé termíny jako třeba duše či duch mě trochu zklamaly. Do syntézy jsou sice zahrnuty i východní filozofie, ale pohled je západní. Po čtení mnoha buddhismem ovlivněných knih už v něčem nevidím mystiku, ale spíš mysticismus. Před 20 lety bych to asi celé sežral i s navijákem. Teď jsem možná přehnaně kritický. Když uvážím, jaký odpor dnes v některých lidech vzbuzuje esoterika, tak nevím jak to na někoho takového zapůsobí. Ale je toho tak málo, že to nejde nijak posoudit. Ta stručnost je podle mě přehnaná. Uvidím nakolik to bude užitečné při četbě dalších Jungových knih. Časem třeba hodnocení změním až uvidím jak se kniha osvědčí. Co musím rozhodně ocenit jsou schematické obrázky různých konceptů. Sice jsou značně zjednodušující, ale pomáhají s pochopením. A taky kvalitní obrazovou přílohu. To často naučným knihám chybí. 3 hvězdy neznamenají, že by kniha byla špatná. Ale sama o sobě se těžko hodnotí. Uvidím až si toho přečtu víc. Prozatím 75% 3,5*... celý text

Brány Anubisovy 2019, Tim Powers

Ze začátku se mi to nelíbilo. Ne protože by to bylo špatné, ale protože to bylo dobré. Autor popsal prostředí žebráckých gangů tak sugestivně, že mě to vyloženě odpuzovalo. Celé tohle dílo vyniká působivou imaginací. Jenže hlavní hrdina mě nezaujal a když vám na něm nezáleží, tak to logicky nemá napětí. První čtvrtina je dost nezáživná. (Přes 100 stran.) Věrohodný svět začátku 19. století se prolíná s nevěrohodným jednáním postav. Jenže jak se změní prostředí, tak se to výrazně zlepší. Pozornost přitáhne samotný děj. Hlavní hrdina začne být kontinuálně v ohrožení života a dostane to spád. Prakticky neustále se objevují nečekané dějové zvraty. Obsahuje to spoustu originálních nápadů a je to značně pestré. Magie, převtělování, Egypt, nesmrtelnost, cestování časem, prastaří čarodějové, pitoreskní postavy. Je to výborně vymyšlené a všechno do sebe dobře zapadá. Magie má rozumná omezení a tak se to odehrává ve shodě se známou historií. Tu má autor nastudovanou a tak je to dost autentické. Jen se to nečte moc snadno. Některé postavy skutečně žily a obávám se, že tohle nikdo neocení. Nízké hodnocení je nejspíš výsledkem toho, že čtenáři očekávají od fantasy zábavu a tohle je poněkud náročnější. Jak celková kompozice, tak velmi slušné využití magie v raném novověku, kdy se starověk ještě nevzdává. Je to označené (i autorem) za steampunk, ale představu, kterou o tomto subžánru máme, což je asi clockpunk, to vůbec nesplňuje. Má to blíž ke gaslamp fantasy. To taky nesedí. Odehrává se to v předviktoriánské éře. :D Podle mě to je nová vlna (jako Zelazny) právě kvůli kombinaci sci-fi a fantasy. Ta je pro tento žánr typická. Ať žije chaos. :) Důležité to není, ale za spoustou špatných hodnocení můžou být nenaplněná očekávání. Náročným čtenářům doporučuju. Naopak čtenáře klasické fantasy bych varoval… Vydání z roku 2019 je vyloženě pro fanoušky. Obsahuje vyškrtnuté scény, které neprošly přes redaktorku prvního vydání. Autor sám přiznává, že co se dá vyškrtnout, se má vyškrtnout. Pak je zde krátká novela či povídka ze života jedné postav z románu. Nijak špatná ani vyloženě dobrá a tak nemá na celkové hodnocení vliv. Silný podmanivý příběh, ale rozhodně nic oddechového. Škoda toho začátku a té zbytečné náročnosti, jinak by to bylo perfektní. 85%... celý text