Eldar80 přečtené 864

Fenomén psychedelie 2020, Filip Tylš

Podle názvu jsem myslel, že to bude víc obecně zaměřené. Ale je to spíš ukázka současné psychedelické studie. První půlka obsahuje potřebný teoretický úvod a druhá popisy zážitků účastníků studie. Její název zní: „Humánní model psychózy indukovaný intoxikací psilocybinem“ a odborným jazykem: „Animální a humánní serotonergní model schizofrenie: validita hodnocená pomocí qEEG a fMRI“. To uvádím jen pro lepší představu o čem to zhruba je a jak je to napsané. Není to příručka ani návod. Teoretický úvod je relativně odborný, aby si čtenář dokázal subjektivní zážitky zařadit do správného kontextu. Většina účastníků byli psychiatři/psychologové či lidé s předchozí zkušeností s psychedeliky, takže tripreporty jsou popsané docela dobře. Dá se z nich získat hrubá představa a je zřejmé, že užívání psilocybinu není žádná zábava. Ikdyž o humor není nouze. Tomu se krátce věnuje Horáček v závěru. Já tripreporty nemám moc rád. Kdybych sám neměl zkušenosti, tak nevím, co bych si z nich vzal. Zážitky z tripu beru jako čistě osobní sdělení. Asi největší nevýhoda je stručnost. Teoretická část se skládá z několika krátkých článků od různých autorů. Díky tomu je to spíš pro ty, kdo se už orientují. Přidat by šla spousta důležitých témat. Psychedelika nejsou „drogy“, ale spíš entheogenní látky jejichž účinek je značně individuální. To je ostatně vidět z tripreportů. Tomu se podle mě měla věnovat větší pozornost, když zabírají polovinu knihy. Doporučuju. Zaryté skeptiky to asi nepřesvědčí, ale je dobré vědět, jak vypadá dnešní psychedelický výzkum. Pak ta stručnost může být výhodou. 85% 4,5*... celý text

Intuice 2021, Laurent Gounelle

Zas nevím komu to doporučit. Od autora jsem četl dvě knihy a tak jsem očekával nějaké poučení o životě, duchovnu a osobním růstu. Jenže toho tady bylo dost málo. Mnohem větší pozornost si bral samotný příběh. Patřím mezi přísně rozumové lidi a intuice mi chybí. Proto jsem si to koupil. Jenže právě pasáže ohledně intuice mi přijdou nepoužitelné. To mě vyloženě zklamalo. Je to spíš mysteriózní detektivka. Je to napsané jednoduchým stylem. Není to nějak umělecké nebo jinak obohacující. To by nevadilo, kdyby to obsahovalo nějaké inspirativní myšlenky, které jsou pro autora typické. Jenže když skoro chyběly? Fanoušci autora budou nejspíš stejně zklamaní jako já. Jenže komu jinému to doporučit? Velká část je poměrně jednotvárná a změní se to až ke konci, kdy to začne být trochu napínavé. V závěru se objevuje nepovedený apel na ochranu přírody. Jakože velké firmy jsou zlé, protože je zajímá jen zisk a tak. Dojmy jsou silně rozpačité. Celé se to sice točí kolem intuice, ale takovým způsobem, že nevím co s tím. Nedávno jsem četl Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Pobavilo mě, že tohle se v něčem podobá... Jenže Gounelle zdaleka neumí psát tak dobře jako Tokarczuk. V případě té podobnosti jsou pak cíloví čtenáři jasní. :-) Jinak nevim. 70%... celý text

Radostná moudrost 2019, Yongey Mingyur Rinpoche

Je to jako když jdete na přednášku vašeho oblíbeného buddhistického učitele na téma, které vás moc nezajímá. Podle anotace je to asi fakt především pro ty, kdo mají nějaké emoční strádání. Ne že by u mě bylo všechno v pořádku, ale potíže mám trochu jinde. A pak jsem měl asi přehnané očekávání. Dvě předchozí knihy co jsem od autora četl, byly skvělé a patří k tomu nejlepšímu. V Radosti ze života bylo docela povedené spojení vědy a meditace a Umíráme každý den je vyloženě skvost, kde je skvěle rozebraná zkušenost z opuštění zajetých kolejí, když se autor vydal do bezdomoví. Tohle nebylo špatné, ale nějak mě to míjelo. Nebo mi to jen nesedlo. Nebo jsem to četl ve špatném období. A taky není možné oslovit vždycky všechny a tak jsem tentokrát z těch co to zaujalo, vypadl já. Není to úplně vhodné pro začátečníky, kteří o buddhismu nic nečetli. Ale ani pro ty, kteří mají načteno hodně. Text není tak stylisticky kvalitní jako v jeho poslední knize, ale pořád se to skvěle čte. Čtivost a srozumitelnost je dobrá. I přes lehkou kritiku si to rád někdy přečtu znovu. Třeba mi dojde, proč mi to teď nesedlo. Určitě doporučuju, ale je dobré očekávat spíše méně. 80%... celý text

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2017, Olga Tokarczuk

Byla to taková vtipná a zábavná novela. Nevím jestli to byl záměr, ale mě to bavilo neskutečně. Něco tak humorného jsem už dlouho nečetl. Během čtení mě to fakt několikrát rozesmálo a baví mě to i teď, když na to myslím. Hlavně musím ocenit přiměřený počet stran. Všeho je tak akorát. Nemá to vůbec žádné slabé místo. Autorka umí vážně dobře psát. Je to málem geniální. Takže asi jediná nevýhoda je, že prakticky úplně chybí napětí. Hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka je ztvárněna dokonale. Tomu se nedá vytknout nic. Perfektní svérázná postavička. Její myšlení a chování je sice dost osobité, ale dává smysl a tak se to výborně čte. Autorka v její postavě spojila astrologii, vegetariánství a ochranu zvířat. To zhruba odpovídá době napsání. Byl jsem na facebooku v mnoha esoterních skupinách a podobné ženy jsem tam opakovaně potkával. Tahle oblast se progresivně vyvíjí, takže dnes by to bylo veganství a nějaký moderní směr esoteriky nebo New Age. Na tom ostatně nezáleží. Podstatné je spojení duchovna a ochranářského aktivismu. Je to sice perfektní zábava, ale jinak nevím proč to vlastně doporučit. A komu. Spojení velmi kvalitní literatury a vtipného příběhu je prostě zvláštní. Bude to asi pro lidi jako hlavní hrdinka, když to tak autorka napsala. Takže doporučuju ezo lidem, veganům, ochráncům přírody nebo třeba klimatickým aktivistům. Zkrátka všem lepším lidem. :-) 80%... celý text

Myslet v diktatuře korektnosti: Příručka pro nepřizpůsobivé 2018, Roman Cardal

Nejdřív mě to nadchlo. Celá kniha je rozhovor Filozofa a Nefilozofa. Díky tomu jsem očekával, že to pro mě bude víc srozumitelné. K filozofii mám totiž podobný nebo ještě horší vztah než Nefilozof. Filozofie mě nezajímá a mám tendence jí pohrdat. Kdysi jsem přečetl několik filozofických knih a většinou to na mě působilo jako intelektuální výmysly. Jenže ani forma rozhovoru mi k lepšímu pochopení nepomohla. Jazyk, kterým je to napsané, je mi cizí. Spousta věcí je logická, ale kam přesně autor v první třetině mířil jsem nepochopil. Přišlo mi, že většina tezí nebyla dovysvětlená. Probíraná témata se mi zdála předčasně utnutá. Tady bude problém na mé straně. Moje autistický myšlení nemá pro filozofii potřebný cit. Podobně jako nedokážu vnímat třeba poezii. A pak filozofickou literaturu vůbec nečtu. Takže po filozofické stránce nic moc. Na druhou stranu kritika politické korektnosti byla srozumitelná. Místy vyloženě vynikající. V knize se objevily i myšlenky, které považuji za naprosto skvostné. Hlavně obhajoba zdravého rozumu a západní kultury. Proto bych se k tomu chtěl vrátit. Netušil jsem, že se dnešní dekadentní myšlení dá vyvrátit tak snadno. Některé myšlenky byly neuvěřitelně inspirativní, ale u velké části textu jsem nevěděl, kam autor vlastně míří. Proto hodnotím tak nízko. Pokud filozofii nečtete jako já, musím varovat, že text je poměrně náročný a pro mě byl místy nejasný. Jinak rozhodně doporučuju. Každý si může ujasnit vlastní názory a hodnoty. Schopnost autora argumentovat byla nejvíc přesvědčivá. Díky tomu si získal mou důvěru. Neměl jsem pocit, že se mi snaží něco podsunout. Takže mě přesvědčil, že bych se o filozofii měl víc zajímat. Teď si chci koupit druhý díl. Kvůli tématům a odkazům na další filozofy. Dávám jen tři hvězdy, ale uznávám, že nejsem úplně kompetentní to hodnotit. 70% (Na straně 72 mě zarazilo: „Židé a křesťané mluví o dědičném hříchu, který je...“ Jenže v judaismu dědičný hřích není. To je významný rozdíl vůči křesťanství. Jediná chyba, kterou jsem našel. Stačí však „Židé a“ škrtnout a je to v pořádku.)... celý text

Ráma tajemství zbavený 1995, Arthur Charles Clarke

Poslední díl trilogie je jednoznačně nejlepší. Je vidět, že se Gentry s každou další knihou zlepšuje. Opět je to literárně vyspělejší. Kdyby se odstranily nelogičnosti a dostalo to větší smysl, bylo by to perfektní. Jen se nad tím nesmí moc přemýšlet. Když se to udělá, začnou se objevovat nesrovnalosti. Je nutné to přijmout takové, jaké to je. Kdyby to byla obyčejná beletrie, tak by to snad nevadilo, ale u sci-fi to vadí. Gentry a Clarke to s přemýšlením přehnali. Šli násilně za svou vizí a vůbec se nesnažili o uvěřitelnost. Je to příliš vyšroubované a chybí tomu volně plynoucí děj. Nesmyslné dějové zvraty působí křečovitě. Lidé i hlavní postavy jednají nevěrohodně. Skoro všichni se chovají furt stejně. Navzdory tomu co zažili. Tím si autoři zjednodušili práci. Jenže se to pak špatně čte, když tomu člověk nevěří. Hlavní postavy určitou dobu žijí mezi oktopavouky. Popis jejich civilizace byl na knize nejpoutavější. Co mě zarazilo, že jsem to četl podruhé, ale prakticky nic jsem si nepamatoval. Pouze jednu scénu ze samého závěru. Doporučuju spíš náctiletým čtenářům. Ti nebudou tolik kritičtí a tak by se jim to mohlo líbit. A intelektuálně založeným lidem, kteří mají rádi, když se v knize řeší náboženství, Bůh a smysl vesmíru. Nakonec jsem rád, že jsem to četl. Konec se opravdu povedl. Možná je trochu patetický a přeslazený, ale nevadí. Dojemný je určitě. Část závěru jsem po dočtení přečetl znovu. Tady se Gentry s Clarkem překonali. Závěr je super, ale vracet se k tomu nebudu. To je mi trochu líto. Ani k Setkání s Rámou. Nechápu, co na tom lidi vidí. To už spíš k trilogii… Dějová linie Nicole a Richarda stála za to. A ten konec… Jenže úžasné pasáže jsou znehodnoceny nečitelnou vatou. :( Poslední dva díly nemám a číst je nebudu. 70% 3,5*... celý text

Faktomluva 2018, Hans Rosling

Mě se to líbilo. Bylo to perfektní a srozumitelné. Ale vytočilo mě to už na začátku. Je tam otázka ohledně ohrožených zvířat. A logicky jsem odpověděl špatně. Jenže ve sledovaném období Diceros bicornis longipes vyhynul. (2011) Takže když si vybereme ten správný poddruh, tak je svět hned lepčejší? :( To bylo první nepříjemné zklamání. Otázky jsou manipulativní. Uživatel NGC6715 to zde vysvětluje níže. (Komentář ze dne 16.05.2021) Sice jsem měl 7 otázek správně, takže patřím mezi 1 % nejlepších, ale z principu mi to vadí. Chápu, že mají ilustrovat naši neznalost, ale měly by být férové. Dělat ze čtenářů blbce a pak se je snažit poučit není dobrá taktika. Je nutné mít na mysli, že to napsal příslušník národa, který si zlikvidoval vlastní zemi. Zlí islamofobové měli už zase pravdu. No nic. Rosling uvádí jak se svět zlepšuje, ale prakticky úplně chybí negativní informace. Ty Rosling nijak nepopírá. Sám říká, že špatných věcí se děje spousta. A zároveň se svět ohromně mění. Jenže díky selekci informací to vzbuzuje u kritických lidí nedůvěru. Negativní komentáře jsou tak bohužel oprávněné. To je velká škoda a promarněná šance. Mělo to být mnohem delší. Jsou to totiž dvě knihy v jedné. Jednak fakta o světě a pak kniha o kritickém myšlení. Opět se kritizuje intuitivní a rychlé myšlení. Uvádí se 10 instinktivních, ale chybných myšlenkových postupů. I pokud známe potřebná fakta, tak se v pohledu na svět můžeme ukrutně mýlit. Náš mozek nedokáže data statisticky vyhodnotit a dát je do souvislostí. Snaží se to působit vyváženě, ale co ve skutečnosti obnáší jednotlivé úrovně není zřejmé. Spousta grafů nemá osu x lineární. Mají pak zdvojnásobovací stupnici. (Někdy je použita logaritmická stupnice.) Takže 4 platové úrovně jsou fajn, ale na té první jste prostě v prdeli. Jsou tam sice fotky všech 4 úrovní, ale z nich se nedozvíte, že těch pár ušmudlaných dolarů si vyděláte otrockou prací v robotárně Hodnotím to vysoko, ale jen proto, aby si to lidé přečetli. Četl jsem nedávno Bez loga od Kleinové a obě knihy jsou v těžkém rozporu. Bez loga je sice starší, ale ne o moc. A ve Faktomluvě o robotárnách není ani slovo. Najednou zmizely? Ne, jen nezapadají do nadšeného Roslingova popisu. V závěru oprávněně kritizuje strašení klimatem, ale dopouští se toho co kritizuje. Celá kniha vyznívá přehnaně optimisticky. Škoda té hloupé stručnosti. Včetně mnoha grafů má text jen 250 stran. Přitom by si to zasloužilo plně rozepsat. Měl napsat dvě knihy. Jednu o kritickém myšlení a druhou o globálním pokroku. Klidně obě po 300 stranách Dál mě štvalo neustálé omlouvání novinářů. Ti nás mají přece nezaujatě informovat a ne indoktrinovat. Kdyby to bylo víc vyvážené a objektivní, tak jasných 5 hvězd. Doporučuju hlavně kvůli té části o kritickém myšlení. S ostatníma faktama se už každý popere po svém. Akorát je vidět, že lidé si vytváří názory, které jim dávají smysl. A pokud jsou v rozporu s fakty, tak tím hůř pro fakta. Pokud nevíte, zda si to přečíst, tak se podívejte na jeho videa na TEDu. Podstata sdělení je zřejmá už z prvních tří přednášek. Akorát něco se v knize skoro doslova opakuje. Další zklamání. Proto jen 75% 3,5*... celý text

Zahrada Rámova 1994, Arthur Charles Clarke

Asi jsem úplně blbej, protože furt nevím, co si z toho mám vzít. Jestli vůbec něco, tak je to draze vykoupené. Prostředek knihy se prakticky nedá číst. To si nedělám prdel. To je vidět na hodnocení a komentářích. Přímo to navazuje na druhý díl. Jenže to spíš vypadá, že na Setkání s Rámou od Clarka navázal Gentry svou vlastní trilogií. Je tam časový skok a tak má trilogie jiné postavy a jinou světovou politiku. Jediná spojitost je Ráma. Divný vývoj lidstva ve druhém dílu pokračuje i zde. Jinak je vidět, že se Gentry víc vypsal, takže je to literárně lepší než Návrat Rámy. Dokonce jsem v první třetině uvažoval, že bych tomu dal 3 hvězdy. Bylo to dojemné a originální. Právě emoční stránka je podobně výrazná jako popis Uzlu. Ale to co přijde potom, je prostě šílenost. Autoři úplně rezignovali na čtenářskou přívětivost. A plán Orla taky nedává smysl. Začátek je dobrý a vrchol knihy je těsně před koncem, kde se objevuje naprosto úžasných 37 stran. Vypadá to, že autoři pomocí tajemství zakrývají vlastní neschopnost dát tomu nějaký smysl. Vývoj kolonie a chování postav na Rámovi je bída. Opět se objevují prorocké sny. Méně se řeší náboženství. Takže se opět jedná o soft sci-fi(!). Možná to má v závěru přesah až na měsíc, ale ta forma je příšerná. Popisy techniky utrpěly stářím. Kvůli logickým chybám to mělo nesmyslný děj. Vážně by mě zajímal názor někoho, kdo ví co to má znamenat. Jenže zatím se v komentářích nikdo takový neobjevil. Asi je to nějaká alegorie, jejíž smysl mi uniká. Možná je tam nějaké poselství, které během času přestalo platit. Možná je to varování před snahou ovládat společnost. Možná je to varování před utopickými systémy. Já se nechytám. A nebo Gentry četl moc Dicka a pokusil se ho napodobit. Začátek vypadal nadějně, ale ten zbytek… :( 57,5% 2,5*... celý text

Velké partnerství: Bůh, věda a hledání smyslu 2021, Jonathan Sacks

Naprosto úžasné dílo. Ale jsem zaujatý. Nevím jestli má smysl se víc rozepisovat, když to vidím skoro stejně jako autor. Jsem ovlivněný židovstvím, kabalou a judaismem, takže pohled rabína je mi nesmírně blízký. Mám podobné či stejné názory a tak bych mohl říct, že jsem se nedozvěděl nic nového. O tohle téma se zajímám dlouho a dospěl jsem ke stejnému závěru: Mezi vědou a náboženstvím není žádný rozpor. Čtení mě neskutečně bavilo. Sám bych to totiž tahle napsat nedokázal. Výklad je perfektní, srozumitelný a jasný. A navíc je zde spousta různých souvislostí, které jsem si vůbec neuvědomoval. Nadšení nezná mezí. Mimo beletrii je to druhá nejlepší kniha co jsem četl za posledních 5 let. Předtím to byla Cesta ke svobodě od Dalajlamy a Spiritualita bez náboženství od Harrise. Ta mě tehdy hodně nadchla. Tohle je ještě lepší. Kupodivu se mi to špatně komentuje, když tu podstatu oba vidíme stejně. Jak jsem zvyklý kritizovat, co se mi nelíbí, tak nevím čeho se chytit, když na tom nenalézám chybu. Teprve až poslední třetina mě přišla o dost slabší. Sacks mluví o monoteismu obecně. Co říká o náboženství platí pro judaismus, křesťanství i islám. Při čtení se ukazuje, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Rozhodně doporučuju všem zájemcům o náboženství a vědu. 95%... celý text

Návrat Rámy 1994, Arthur Charles Clarke

Už od začátku jsem nechápal, co vlastně čtu. Co tím A. C. Clarke chtěl říct? Vůbec netuším. Je to sice pokračování, ale setkání s Rámou je událost stará 70 let. Liší se i světová politika. Prvních 20 stran bylo vyloženě utrpení. Byl to nevěrohodný popis historie. A výběr postav je také podivný. Sci-fi je to jen tím, že se to odehrává v budoucnosti ovlivněné existencí Rámy. Oproti prvnímu dílu to nepřináší téměř nic nového. Co je lepší, že je to skoro normální beletrie a ne strohá technická zpráva. Jenže vývoj světových dějin je pochybný a co páchají hlavní postavy při výzkumu Rámy, se nedá. Díky tomu je to nezáživné a čtení fakt nebaví. Působí to jako snaha něco sdělit, která se nepovedla. Děj je slabý a nedává to smysl. Možná to nějak odráží studenou válku nebo dobu napsání. Opět se trochu řeší i náboženství, ale myšlenkově nic extra. Tak jako je drama a absurdní drama, tak tohle je absurdní sci-fi. Smysl to začne dávat až necelých 50 stran před koncem. Toho se někteří nedočtou a já se jim vůbec nedivím. Do té doby je to příliš samoúčelné. Napsat druhý díl se vyloženě nabízelo a tak to autoři napsali. Román má příliš mnoho vrstev, na které není prostor. Nakonec se jako jedna z hlavních ukáže ta šamanistická či náboženská. Takže je to spíš soft sci-fi. Závěr je podařený a napínavý. Rád bych hodnotil lépe, ale většina knihy je špatná. Hlavně chování postav je bída. :( Výborné zakončení na lepší hodnocení nestačí. Je to spíš na pokec s někým, kdo to taky četl. 55% 2,5*... celý text

Kniha radosti 2017, Douglas Carlton Abrams

Kniha vznikla na základě pětidenní návštěvy arcibiskupa Desmonda Tutu u dalajlámy v Dharamsale. Avšak zdaleka nejvíc textu pochází od Abramse. Na to že setkání trvalo 5 dní mi to přijde poněkud slabé. Abrams se totiž pokusil zprostředkovat nejen radostnou atmosféru, ale navíc to proložil úryvky rozhovorů arcibiskupa s dalajlámou. Pak jejich odpovědi na jeho otázky a ještě shrnutí, které z rozhovoru vyplynulo. Výsledek je zábavný text, ve kterém se špatně orientuje. Z toho jak je to napsané vyplývá absence delšího uceleného výkladu. Je to spíš záznam celé akce. Co se nejvíc povedlo, tak snaha předat její atmosféru. Mezi části dialogu dalajlamy a arcibiskupa náhodně vstupuje Abrams a komentuje a upřesňuje. Ale až dodatečně, ne během rozhovoru. Na začátku je to dost živelné a je to víc vtipkování než nějaká forma přednášky. Atmosféra super, ale jinak trochu chaos. Někdy bylo obtížné udržet myšlenkovou nit a rádoby vtípky oslabovaly důležitost sdělení. Kdo vyloženě hledá praktické a užitečné informace, bude asi zklamán. Tohle je spíš pro fanoušky dalajlámy. Závěrečná část popisující praktická cvičení je napsaná naprosto odlišným stylem. I tak bych cvičení uvítal spíš u kapitol, kterých se týkaly. Celkově se mi kniha zdá nedobře uspořádaná. Je škoda, že v knize nejsou uvedeny žádné zdroje a žádná bibliografie. Autoři se sice opírají o vědecké poznatky, ale vše je přímo v textu. Přečíst to jednou jako vědomostní knížku moc fungovat nebude. Bude to užitečné hlavně při opakovaném čtení. Místy je to takové patetické a přeslazené. Rozhovory měly být víc oddělené. Škoda, že taková hezká kniha neměla lepší úpravu textu. Jiný font nebo odstavce... Ale z hodnocení je vidět, že se to lidem líbí. Pro mě je důležitá kvalita výkladu a to je zde největší slabina. Hodnotím to sice kriticky, ale jinak mám radost, že je Kniha radosti tak dobře hodnocená. :) Dalajláma a arcibiskup byli tentokrát až příliš vtipní. :D 77,5% 3,5*... celý text

Setkání s Rámou 1993, Arthur Charles Clarke

Bude to dlouhý a nicneříkající. Spíš dojmy než komentář. Nezdá se mi to zas tak dobrý. Jinak stačí tohle: Je to A. C. Clarke a s tím je nutné počítat. 80% Je to stručný popis děje. V poslední době čtu beletrii, která má běžně nad 400 stran a přes 600 jich má taky dost. A tady? 168. Konec. Cože?! To bylo všechno?! (Nové vydání má 256 a to je pořád relativně málo.) Extrémní stručnost je nejsilnější dojem. A pak popisný a od příběhu odtažitý styl psaní. Jako kdyby to byla nějaká technokratická úvaha a ne beletrie. Clarke se prakticky vůbec neobtěžoval s budováním atmosféry. Jen stroze popisuje co se děje. Myšlenkové pochody a dialogy hlavních hrdinů se objevují útržkovitě. Naštěstí zhruba v polovině hlavní postavy zariskují a získá to napětí. Kniha je pak mnohem víc čtivá a děj konečně dostane spád. Pak zariskují i vedlejší postavy a dostane to politický rozměr. Jenže tam chybí nějaká složitější zápletka. Nebo víc fyzikálních úvah. Nebo víc politiky. Nebo víc náboženství. Nebo víc čehokoli. Až Clarke sdělil kompletní myšlenku, tak jednoduše skončil. Je to jako sledovat skvělý sci-fi film a náhle to hodinu přeskočí a přehraje se posledních 10 minut. Zajímavý nápad, ale větší literární ambice Clarke neměl. Tahle nemám důvod číst to znovu. Ten příběh k tomu neláká. Končí to vtipnou pointou, ale tu už si budu pamatovat. Škoda že jsem to nečetl v mládí, kdy pracovala dětská fantazie. Stručnost bývá pozitivní, ale musí to být aspoň v něčem celistvé. A to tady není. Kazí to pocit, že to není hotové. Proto těch 80%... celý text

Spánková revoluce - Transformujte svůj život noc po noci 2017, Arianna Huffington

Je to pojaté dost populárně. Forma mi stylem připomínala ukrutně dlouhý článek v časopise. Jenom by měl 300 stran. Autorka cituje vědce nebo uvádí výsledky výzkumů, takže podložené to má. Otázka je její výběr. Bibliografie, zdroje a rejstřík chybí. Výhodou je snadná čtivost. Text je nenáročný a přitom nenudí. Autorka není vědkyně zkoumající spánek a je znát, že je to syntéza načteného. K tomu přidává svoje nebo cizí osobní zkušenosti. Je zde klasický úvod o škodlivosti nedostatku spánku. Autorka se pak trochu víc věnuje snům. V druhé části se věnuje spánku a tomu jak ho vylepšit. Moc odborné to není a co se týče informací je to průměr. Tady se bohužel nemohu ubránit srovnání s knihou Proč spíme, která je po všech stránkách lepší. Taky je každá pro jiné čtenáře. Komu Proč spíme přijde moc vědecké a náročné, tomu by se mohlo líbit tohle. Název klame. Žádná revoluce tady není. Jedná se spíš o současnou změnu, kdy se začíná měnit přístup ke spánku. Možná to spíš platí pro firmy v USA. Ostatně celá kniha mi přišla napsaná především pro Američany. Nechápal jsem proč to vyšlo, protože oproti Proč spíme to nepřináší nic nového. Vyšlo to totiž o rok dřív. Možná by spolu nakladatelé mohli mluvit o tom, co hodlají vydat, aby to pak zbytečně nekončilo v Levných knihách... Chtěl jsem tomu dát 2 hvězdy, ale pak mi došlo, že to někomu může pomoct a tak dávám 3. Kdyby to jen pár lidem pomohlo tak jedině dobře. Kvalita informací je sice diskutabilní, ale dobře se to čte. 55% 2,5*... celý text

Jizva 2019, China Miéville

Tak tohle bude subjektivní. Už od začátku se mi to nelíbilo. Prakticky hned jsem jen pasivně přijímal co čtu. U Nádraží Perdido se to stalo asi v polovině. Tady hned. Pestrý svět Bas-lagu je v Jizvě ještě víc přeplácaný. Obávám se, že pokud během čtení přemýšlím, jestli čtu geniální dílo a nebo jen hnusnou slátaninu, tak se něco fakt nepovedlo. Ale možná žánr New Weird nebude pro mě a staromódně zůstanu u New Wave… :) Přes autorův styl psaní se nedokážu přenést. Přijde mi odpudivý. Žádná sympatická postava a logika s racionalitou někdy dost kulhá. Asi mi chybí nějaká smysluplnost. I vymyšlené světy by přece měly mít svoje zákonitosti. Ty dávají hrdinům nějaká omezení, která musí překonat. Jenže v Bas-lagu je (skoro) všechno možné. Chybí logika nějakých předvídatelných limitů. Technická úroveň odpovídá zhruba první polovině 20. stol. A když se to spojí s alchymií a magií, tak jsou postavy málem všehoschopné. Originalita se tomu nedá upřít, ale těch podivností je prostě moc. Po literární stránce je to vrcholně umělecké dílo, ale pro mě mizerně čtivé. Četl jsem to vyloženě s nechutí. Záměry některých postav zůstaly neodhaleny a mělo to otevřený konec. To jsem jako četl 600 stran kvůli tomuhle? :( Moje druhá a poslední kniha od Miévilleho. Stejně jako u Perdida ani tady mě neláká číst to znovu. Knihu prodám. Přitom některé nedobře napsané knihy rád čtu znovu. (že Zelazny) Tohle znovu fakt ne. Jedinečný zážitek, který nehodlám opakovat. Musel by to napsat někdo jiný. Opakují se zde všechny problémy z předchozí knihy. Přitom samotná zápletka je vymyšlená naprosto skvěle. A má to zajímavý nepředvídatelný děj. Opět mě míjí nadšení u ostatních. 75% 3,5*... celý text

Bez loga 2005, Naomi Klein

Opět je to na téma "tohle by si měl každý přečíst". Informace v knize by měly být všeobecně známé. Pokud vás odrazuje těch 500 stran, tak rozhodně doporučuju kanadský dokument The Corporation (2003). Vypovídací hodnota je velmi podobná. Dokument jsem kdysi viděl a spoustu věcí už jsem znal. Překvapilo mě, jakou knihou začíná má oblíbená edice. Autorka je levicová novinářka a kritizuje zde nadnárodní společnosti. Vysvětluje, jak se některé korporace zbavily dělnických profesí a přesunuly pracovní místa do zemí třetího světa. Jak se zcela se zaměřily na marketingové budování značky. Jak ovlivňují vzdělání a vědecký výzkum. Vliv na univerzity a vědu je asi nejhorší. Dokud si člověk neuvědomí, jaký problém obnáší přesunutí výrobního průmyslu a na něj navázaných profesí. V původní zemi zmizí pracovní místa a v nové naroste moderní otrokářství. Vliv korporací nás provází celý život a týká se nás všech. Od reklamy pro děti až po dospělého spotřebitele. U nás vytváří konzumní kulturu a v chudých zemích se objevuje vykořisťování a práce v robotárnách. Působení korporací je tak pro lidskou společnost negativní. Jenže po veškeré relevantní kritice to začne ztrácet dech. Nadšení autorky z neziskových aktivistů nesdílím. V tomto ohledu je to možná poplatné své době. Tím nemyslím fakta a kritiku nadnárodních korporací, ale nadšení kolem roku 2000. Někdo mohl postřehnout podobnou vlnu kolem roku 2012. Nebo aspoň mě kulturní sabotérství zcela míjí. Možná v USA je situace jiná. Naštěstí to končí pozitivně, protože nakonec jsou zmiňovány změny, které korporace po nátlaku musely provést. Určité aktivity tak mají smysl, ale musí mít konkrétní cíl. Bohužel i na jejím případu z mládí vidíme, že levicoví aktivisté se často chytají nedůležitých věcí nebo věcí vyloženě defektních. Pokud má aktivismus smysl, funguje, pokud se chytá ideologických věcí, selhává. Dnes se v debatách objevují zmatené výkřiky: "Je to firma! Může si dělat co chce!" Třeba najmout vojáky a postřílet pár demonstrantů? Ale dyť to bylo pár negrů a stalo se to kdesi v Africe... (Nigérie, hnutí MOSOP) Je to nepříjemný číst. Že se dějí špatné věci už dávno víme. Jenom jsme to úplně vytěsnili. Doporučuju všem nadšeným fanouškům Faktomluvy od Roslinga. Akorát hrozí, že všechno o čem autorka píše, už budete znát. 90% 4,5*... celý text

Lumpové a beránci 2014, Vladimír Pikora

Vůbec jsem to nečekal, ale prvních 100 stran mě fakt bavilo. Ze čtení jsem měl obavy a tak mě to příjemně překvapilo. Od autorů jsem četl Všechno je jinak a tam byl humor spíš vynucený. Tohle bylo zábavné a vtipné. Občas mě to fakt rozesmálo. Ale jsem podobný ročník jako autoři a mám k nim názorově blízko. Třeba je to tím. Nedivil bych se, kdyby to někoho úplně minulo. Co knize škodí je prostřední natažená část. A pak jsem čekal víc ekonomie. Ve srovnání s road movie bylo odbornějších pasáží málo. Je to spíš takové vyprávění o mladém manželském páru, který má blízko k financím a bankovnictví a do něčeho se zaplete. Začalo to úplně reálně, ale poslední třetina už mě přišla nevěrohodná. Jak chování mladých manželů tak probíhající světové dění. Má to dobrý začátek, ale autoři to nedokázali stejně dobře ukončit. Sráží to příliš banální děj, na jehož pozadí se odehrává velká finanční krize. Těch pár naučných pasáží to nezachrání. Je tam částečný pohled na to, jak fungují banky a trochu se řeší problematika eurozóny. Jenže po přečtení je ta promyšlenost až moc průhledná. Má to příliš jednoduchý lineární děj. Hodně humoru pramení z chování svérázného páru, ale po 200 stranách to začne trochu nudit. A kdo s autory nesouhlasí, bude asi knihu vnímat ještě víc kriticky. Vzhledem k tomu jak mohla být kniha dobrá, měli by autoři změnit redaktora. Jestli to vůbec nějaký viděl. :) Pokud autory rádi sledujete, tak si to klidně přečtěte. Ale nemějte příliš vysoká očekávání… 67,5% 3,5*... celý text

Jak to vidím já 2022, Temple Grandin

Čtení mě tak moc vydeptalo, že jsem nedokázal napsat komentář. Trvalo mi rok a půl než jsem se k tomu zvládl vrátit. Tehdy jsem napsal jen tyto tři řádky: "Myslel jsem, že to bude lepší. Celá kniha je souhrn různých článků, které Temple napsala pro různé odborné časopisy. Jednak se jedná o její osobní zkušenosti, ale spousta článků má uvedenou literaturu, ze které čerpá." Na víc jsem se nezmohl. Pořád mi hlavou běhala otázka: Co všechno udělali rodiče při mojí výchově špatně? A odpověď: Všechno. To samozřejmě přeháním. Zkrátka se to nevědělo. A za spoustu věcí si můžu sám. Ale i tak... Na některé věci klade Grandin důraz. U mě nic z toho neproběhlo. A nebudu sám. Člověk pak u sebe vidí následky toho, před čím Grandin varuje. Hodně věcí mi tak docvaklo a začalo dávat smysl. Úplně největší dojem na mě dělají její rodiče, že ji dokázali tak dobře vychovat. Těžko se mi to hodnotí, když se mě to osobně dotklo. Sám nedokážu říct, nakolik by to můj život změnilo, kdyby rodiče knihu četli. Ale mě by to v dětství pomohlo ohromně. A pomohlo mi to i teď. Výsledný dojem se bude odvíjet podle toho, jak moc vás to zasáhne nebo jak vás osloví samotné rady. Užitečná mi přišla sotva třetina. Grandin se věnuje PAS obecně a já tolik potíží nemám. Rodičům autistických dětí rozhodně doporučuju. Nejspíš toho uplatní málo, ale i to málo se může extrémně vyplatit. Pro sociální pracovníky je přečtení nezbytnost. Problém vysoce funkčního autismu je v tom, že se to v dětství nezachytí a zjistí se to až už je pozdě. Dospělou osobnost je mnohem těžší změnit než usměrnit tvárné dítě. A v pubertě už je pozdě díky období vzdoru. Grandin opakovaně uvádí, že se od sebe velmi špatně odlišuje nerdství a lehká forma autismu. Končí u toho, že se to vlastně rozeznat nedá. Pokud je vaše dítě nerd, nejspíše bude někde na spektru. Pro rodiče malých dětí, kteří mají podezření, je rozhodně lepší přečíst zbytečně 400 stran než to nečíst a pak toho litovat. Užitečná kniha. Jen mohla mít lepší formu než krátké články. Budu si to muset v klidu přečíst znovu. 90% 4,5*... celý text

Letiště 1992, Arthur Hailey

Prostě mě to bavilo. Tak jednoduché to je. Název je zároveň místem děje. Téměř celé se to odehrává na mezinárodním letišti. Tenhle realistický styl psaní mám moc rád. Celá myšlenka je přitom úplně jednoduchá. Je sice sněhová bouře, ale pokud tak velké letiště nemusíte zavřít, tak je nezavřete. Sledujeme hlavně ředitele letiště, který se snaží, aby fungovalo dál. Další dějové linie střídavě sledují piloty a letušky, dispečery a další zaměstnance. A do toho se děje víc věcí, které s letištěm souvisí. Díky tomu to nemělo hluchá místa. Co bylo slabší, tak některé zápletky vedlejších linií. Ale v souhrnu se to ztratí. Vše je podřízeno až všední věrohodnosti. Hailey píše tak, že to prakticky vidíte. Technické pasáže byly začleněny úplně přirozeně. Je vidět, že si s tím pohrál. Je to velmi vyvážené. Prostředí, lidé, vše je normální a relativně uvěřitelné. Mě se tento literární žánr líbí. Dostanu co čekám. Perfektní čtivost, absence nudy a zajímavé prostředí. Nic dalšího nečekám. Různé společenské problémy jako v jiných knihách tady tentokrát neřeší. Celé by se to mohlo klidně stát. Děj rychle ubíhá a napětí se stále stupňuje. Je fascinující, že tak tlustá kniha se odehrává v několika málo hodinách. Za sebe doporučuju. Jen počítejte s tím, co je to za žánr. 87,5% 4,5*... celý text

Jak přejít řeku 2020, Václav Cílek

Moje první kniha od Cílka. Takže nemůžu srovnávat s ostatními a že jich napsal... A jsem zaujatý. Cílek je mi sympatický. Líbí se mi co říká a jak to říká. Líbí se mi televizní dokumenty, kde účinkuje. Líbí se mi jeho uklidňující hlas. A líbila se mi i tahle kniha. Musím říct, že Cílek umí psát přitažlivě. Použitý styl má blíž k eseji. To umožňuje malebný výklad a trochu širší rozlet myšlenek. Kdo očekává něco striktně naučného, tomu spíš nedoporučuji. Je to inspirativní a k zamyšlení. Kniha se skládá ze tří odlišných částí. První o antropocénu, klimatických změnách a současnosti byla naprosto skvělá. Jenže druhá část o třech umělcích mě moc nezaujala. Třetí část je depresivní cestopis do USA mezi dnešní indiány a do Detroitu. V první části zmiňuje knihu Podivná smrt Evropy, kterou napsal Douglas Murray. Zaujalo mě jak si s ní Cílek nevěděl rady a věnoval jí několik stránek. Opět se mi vyplatilo, že jsem tu knihu četl. Prostřední část o umění mi přišla nějak navíc. Nebo mi něco uniklo. Má autistická mysl si s uměním neví rady. Ale i tak se to dobře četlo. Co mě úplně dostalo, když do výkladu začlenil učení tibetského učitele Chögyam Trungpy. Poslední cestopisná část byla naprosto deprimující. Rozpad původní indiánské kultury pak na mě působil jako analogie rozpadu tradičních hodnot Západu. Právě kvůli Podivné smrti Evropy se to vyloženě nabízelo. Ale co když to tak není? Co když se něco shoduje, ale jako analogie se to použít nedá? Nad tím se čtenář nutně pozastaví. Jenže jak mizí původní indiánská víra, tak se zároveň úplně rozpadá Detroit. Totální úpadek. Z Detroitu je spousta černobílých fotek, které dávají knize ponurou atmosféru. Pak jsou tam ještě fotografie barevných kreseb od Anny Zemánkové. Jsou sice krásné, ale mě to zas nic neříkalo. Ostatní to asi ocení víc. Má to krátký závěr, kde se věnuje současné době a pandemii. Na konci byl výběr literatury na stránku a něco. To mi přijde škoda. Uvítal bych, kdyby tam Cílek napsal všechny knihy, ze kterých čerpal. Škoda drobných chyb a že fotky nebyly barevné. Bylo znát, že Cílek fotil velmi výrazné a zajímavé kompozice. Celkově má kniha moc hezkou úpravu. Od obálky po kvalitní fotky. Za hezký vzhled přidávám 5%. Pokud se vám Cílek líbí, tak rozhodně doporučuju. U ostatních a hlavně kritických čtenářů záleží jaké mají očekávání. 85%... celý text

Vango 2013, Timothée de Fombelle

Tak jo. Na konci byly slzičky. A když jsem se sebral a přečetl posledních pár stran znovu. Tak zas. Jak tohle ohodnotit hvězdičkami? Funguje to i u ostatních? A nebo se nad lidskými osudy jen rád dojímám? To fakt nevím. A tak budu zlá cynická příšera a dám tomu jen tři hvězdy. Vydání je asi určené pro děti a tak to má větší písmena. Proto těch 700 stran a ještě je to taková cihla. Je to dilogie, ale u nás to naštěstí vyšlo jako jedna kniha. Ta první by byla fakt špatná. I přes nečekané zvraty to jen volně plyne a tak tomu chybí napětí. Prakticky je to jen začátek. Pouze se připravujeme na pozdější provázanost životních osudů a sžíváme se s hlavními hrdiny. Zasazení do meziválečného období se povedlo, je to hodně výpravné, ale něco mi tam chybělo. Možná mi vadila ta pohádkovost, nepravděpodobnost situací. Nevěrohodnost a občas divné jednání postav. Dvě hvězdy. Horší je, že druhá kniha je skoro stejná. Zlomí se to až v její polovině. Teprve pak začne mít děj aspoň nějaký spád. Vnímám to jako tajemný a dobrodružný příběh pro náctileté a pohádku pro dospělé. Napsané je to fakt moc hezky. Jak popis prostředí, tak postav. Ty jsou uvěřitelné a živé. To jak se lidé potkávají a míjejí je zpracované úžasně. Po této stránce je to ohromující. Ale to je asi tak všechno. Čtyři hvězdy. Je to hlavně propletené než napínavé. A moc zdlouhavé. Už během čtení jsem vůbec nerozuměl tak vysokému hodnocení. (Nyní 93%.) Zas se ukazuje, že se tím nemůžu řídit. A nebo mi něco uniklo. (Konec. 27.2.2022) Bohužel se po roce přikláním k průměrnému hodnocení. Zážitek na konci skvělý, ale nestačí mi vyvážit 500 stran úvodu. Některá tajemství byla trochu průhledná. Je to spíš pro mladší čtenáře, kterým nevadí dlouhé knihy. A pro ty, kdo mají rádi dojemné a malebně napsané romány. 75% 3,5*... celý text