eliadora
přečtené 194
Médium
2020,
William Gibson
Aby mohl člověk přečíst Gibsona, potřebuje přijmout a pochopit jeho techniku literárního smýšlení. U Neuromancera jsem trpěla jak had, u Rozpoznávání vzorů jsem usínala s otazníky, ale jeho povídky „Jak vypálit Chrome“ mi dovolil se podívat do jeho psacího vzorce. Trvá nám, než se do knihy zahryzneme. Trvá to skutečně dlouho. Neologismy v Gibsonově podání nám pošlou mozek na odvařovnu. Usilovně pracujeme na tom, abychom si slova spojili s něčím reálným, čekáme na vysvětlení, ale Gibson nám to rád komplikuje dalšími novými výrazy. U Gibsonových knih je zapotřebí přestat přemýšlet. Jakmile to uděláme, dostaneme překrásné abstraktní pozadí, dechberoucí budoucnosti, absolutně promakanou disbalanci mezi realitou a digitálním prostorem a dokonce se v tomto díle Gibsonovi mistrně povedlo dosáhnout toho, abychom si oblíbili postavy, kterým obyčejně nedává prostor, abychom si je vůbec zapamatovali. Výhoda této knihy jsou krátké kapitoly. Ano, ze začátku matoucí, ale jakmile se dostaneme do rytmu, stránky nám mizí zázračnou rychlostí. Ano, teprve až v půlce knihy pochopíme, co některá slova znamenají, ale výhoda našeho mozku je, že si ta slova do té hlavy nevědomě zapíšeme a vyčkáme, až k nám přijde prozření. Což přijde. Občasně přijdou nudné kapitoly. Občas si říkáme, že jsou pro děj zbytečné. Jakmile pochopíme Gibsonův specifický styl psaní, tím snáz dokážeme uznat, že i tato zbytečná kapitola se může stát motorem. Ne pro děj, ale pro naši zvídavou mysl. Gibson je revolucionář a je zapotřebí v jeho odstavcích nalézt důvtip, abstraktnost a hlubokou filosofii. Obzvlášť mě fascinovaly Nethertonovy myšlenky. Chvíli mi připadal, jako by se chtěl vzdát života, občas pro něco zahořel, ale v základu nám ta postava říkala, že budoucnost je bída a stává se stereotypní. Kapitoly z jeho úhlu pohledu jsem si oblíbila, protože přinášel vždy revoluční myšlenkářství a nasadil do hlavy mozkobrouka. Flynne... ta její buranská tvrdohlavost byla úžasná, a zase: jakmile si odepřeme přemýšlet, co který odstavec chtěl sdělit, tak se nám ukáže skvělá ženská hrdinka. Ano, Gibson zase zdvihá prst a říká, že nám nedá šanci s postavou/postavami empatizovat, ale to je v pořádku. Postavy jsou pro Gibsona zjevně jen pohonem, adaptující se na pozadí, ale nemají za úkol se nám vkrást do paměti. U Flynne nám ale něco málo dovolil, něco víc. Stejně tak u zbytku postav. Z té jejich hatmatilky by jeden padl smíchy. Představala jsem si to, jako by šli vesničani do prosperujícího velkoměsta. Krásný kontrast. Uznávám, že mi kniha zabrala dva měsíce. Ale druhá polovina knihy dostala rychlejší spád, protože nás zatraceně zajímá, kdo, co a jak. Ano, nepřekvapí nás to. Závěr nemá žádný „wau“ efekt jako u dnešní beletrie, tady jde o relaxaci. Pokud máme cit pro jazyk, můžeme nalézt v Gibsonově stylu totální poklad. Pokud milujeme různorodost budoucností, dokážeme ocenit alternativitu (ne)existujícího světa a možná nás to dovede k myšlence „co když?“ (aneb základní cyberpunková otázka). Zkusila jsem i seriál. Což možná napomůže k lepší vizualizaci jistých literárních zmatků. Ale nemá to ten náboj jako kniha. Autorův styl psaní nazývám „abstraktním“. Hodně nás zmate, protože se neřídí podle moderního a zjednodušeného schématu psaní. Ale nechme se „nechat (s)plynout“. Neřešit, nepřemýšlet, spatřit vlastní film budoucnosti, která se zhmotňuje s každou další sekvencí pochopených slov. Máme základ, na nějž Gibson navazuje i katastrofickou filosofií, vizemi alternativní budoucnosti a kontrasty mezi „teď“ a „potom“. Netherton i Flynne přežívali ve svých životech, ale každý jiným způsobem. Netherton netoužil pohnout se, zatímco Flynne nezbývalo nic jiného, protože chtěla přežít. Živé tetování na kůži, komunikační kanály prostřednictvím doteku na patro, oživení vymřelých druhů zvěře (a následná mutace), to je prostě dechberoucí. Těším se, až si knihu za pár let přečtu znovu. Gibson je mistr v definování kyberpunku a já ho za to obdivuji. Obdivuji skupinu Zrcadlovek a také to, že se Gibson stal živoucím exemplářem literárního revolucionářství. Cit pro budoucnost, pro jazyk a nápaditost z hlediska dnešních prozatímních malých problémů, které jednoho dne vyexpandují; věřím, že se Gibson v něčem dotkne jádra (ne)předvídatelných katastrof, protože jeho představivost sahá dál, než vůbec svedeme popsat.... celý text
Icehenge
2015,
Kim Stanley Robinson
Tuto knihu si dovolím považovat za klasickou SF, u které si čtenář příjemně odpočine. Nenajdeme zde popisy jednotlivých šroubků vymyšlených technologiích, najdeme tu spíše odpočinkové proplouvání vesmírem, s barvitou slovní zásobou, s hlubokými myšlenkami o nesmrtelnosti, políbí nás nitě korporátní moci, a pak samotná záhada onoho nepoznaného monumentu. S postavami nedokážeme empatizovat, nedokážeme říct, jestli jsou dobře promyšlené, souzníme pouze s tím, že jsou sympatické. Autor nám vcítění příliš nedovolí, neukáže nám sílu hluboce emocionálních a cílevědomých postav, stejně podobně jako to nečekáme od Williama Gibsona nebo Philipa K. Dicka, ale věřím, že jakmile knihu každý dočte, v tu chvíli vám ty postavy nedají spát, protože o nich budete neustále uvažovat, zkusíte se vcítit do jejich role, prozkoumat jejich mysl, protože pak pochopíte, že každá z nich měla svůj cíl, vzpomínky, obrovské naděje a víru. V tom tkvěla síla. Ten knižní film byl krásnej. Autor nemusel zajít do jádra, jak se ti lidé dostali k nesmrtelnosti, nemusel popisovat, co v té zázračné injekci nesmrtelnosti bylo, ale šlo mu, jak se do toho dokážeme vcítit, jak si příběh interpretujeme sami. Každá z postav byla odlišně stará a každá vnímala hloubku svého bytí a sebehledání jinak. Nečekala jsem mnoho, ale dočkala jsem se mnohem víc než toho. Jednalo se o plavbu, smíšenou s ideologií jedince, o nekonečnu vesmíru, budoucnost tak slastná, blízká, ale přitom děsivá. Při čtení hádáte, jste na vážkách. Kdo tu stavbu vytvořil? Máte důkazy z první části, z pohledu Emmy, ale náhle nevíte, protože postava našla další, jiná, rozdílná vodítka. Zaujetí v něco tak velkého, těšíte se, až si nasadíte skafandr a kouknete se těm monumentálním obrům na zoubek, stojíte tam a stáváte se tiše přihlížejícími badateli. Co kdyby, co když... Nebudu lhát, taky jsem zprvu dychtila po wau efektu. Ten nepřišel. Ale příběh mi už tři dny nedá spát, protože v sobě uschoval tolik, tolik myšlenek, tolik prostoru pro manipulaci s představivostí, že mám chuť si ji přečíst znovu. Nečekejme od této knihy tolik, na co jsme zvyklí v moderní beletrii. Icehenge nám dá víc, když jí to dovolíme. Nechme se unášet, buďme těmi lidmi, co myslí, že zdolali vesmír. Byla jsem fascinována nenásilnou a hřejivou slovní zásobou, u níž by se dalo usnout. Byla jsem také fascinována, neustále během čtení, v kolikátém roku byla kniha narozena. A taky mi otevřela bránu k space-opeře. Fascinující dílo, líbilo se mi. Věřím, že za dvacet let si ji přečtu znovu, se slastnou nostalgií a s vědomím budoucí současnosti a myšlenkami: Autor prozkoumal verzi svého vesmíru s touhou dosáhnout ke hvězdám, k lidské chamtivosti poznat dílo větší než je člověk sám, s pocitem, že existuje tolik věcí, na které neznáme odpověď a na které odpověď znát nemusíme, protože důležitější je to, čemu odhodlaně věříme my sami.... celý text
