evismaior přečtené 431

Enderova hra 1994, Orson Scott Card

90% - Já si po přečtení autorovy předmluvy myslela, že mě to nebude bavit - román o výcviku dětí a jejich připravování na válku? Autor inspirovaný studiemi války Severu proti Jihu? Příběh, který doporučují ke čtení velitelé armád? A navíc založený na dávné autorově myšlence, jak by asi probíhaly nácviky bitev ve stavu beztíže? Kupodivu ale má tahle knížka opravdu něco do sebe a i pacifistu ve mně dokázala přesvědčit a nevěděla jsem co dřív - zda sledovat strategii hlavního hrdiny, pomocí které se vyrovnává s prostředím rodiny (násilnický starší bratr), školy a později s šikanou na Bitevní škole, pozorovat jeho přemýšlení o soupeři a taktice bitev, zamýšlet se spolu s ním, zda bojuje opravdu jen ve hře proti spolužákům či jde víc o souboj s náročnými a často neférovými podmínkami nastavenými učiteli tak, aby z něj vyždímali maximum (anebo ho nechali padnout), a do jaké míry se to celé bude podobat boji s mimozemskou rasou termiťanů, zkrátka opravdu toho nebylo málo. Včetně úvah Endera o povaze přátelství versus velitelství, jeho strachu, zda se z něj nestává zabijácké monstrum, a vědomí, že vždy a ve všem bude na všechno úplně sám. S čím jsem měla problém (a podle autora zjevně nejen já), byl ten věk hlavního hrdiny Endera. Pokouším si představit, co asi tak mohli důstojníci monitorovat na dítěti ve školkovém věku, a nedokážu uvěřit Enderovu chování ve věku, kdy u nás děti nastupují do první třídy - jako ano, v rámci permanentní přípravy na válku byly na Zemi zkrátka jiné podmínky a Ender byl navíc super geniální dítě - takže nemám úplně problém uvěřit tomu, jak mluví a jak přemýšlí o taktice hry, ale už méně si umím představit, že by byl v takto nízkém věku schopen takového vcítění do ostatních lidí, aby byl schopen předjímat jejich akce a více (či méně) přiměřeně na ně reagovat. S genialitou se člověk narodit může, ale k empatii zkrátka potřebuje určité životní zkušenosti. V tomto ohledu jsem zpětně ocenila, že jsem jako první viděla film s Harrisonem Fordem a Benem Kingsleym v působivě odehraných rolích "učitelů" a Asou Butterfieldem v roli Endera - jemu v době natáčení bylo zhruba 15-16 let (i když vypadal tak na 12, pořád se tak nějak ošíval a škubal sebou a jeho schopnosti někoho přeprat jsem taky nevěřila ani omylem, a to ho mám z filmů Hugo a jeho velký objev a Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti hodně ráda) a já ho prostě měla při čtení pořád před očima, takže pokud mi autor opakovaně nenutil údaje o Enderově pozvolna narůstajícím věku, tak jsem si zkrátka Endera představovala v pro mě uvěřitelných letech. Film mě také připravil na působivý zvrat v závěru a byla jsem ráda, že si to v knížce mohu znovu řádně vychutnat. Oproti filmu byl pak v knize zajímavě a dost vizionářsky využit i potenciál Enderových sourozenců Petra a Valentiny. "Stejně si myslím, že většina z nás čte tyto příběhy, o nichž víme, že nejsou "pravdivé", proto, že toužíme po nějaké jiné pravdě: mytické pravdě a lidské povaze jako takové, konkrétní pravdě o těch komunitách, které vymezují naši identitu, a nejspecifičtější pravdě ze všech - našem vlastním příběhu. Díky tomu, že beletrie není o někom, kdo doopravdy žil v reálném světě, v sobě vždycky má tu možnost, že je o nás. (...) Příběh je ten, který vy a já společně vytvoříme ve vaší paměti. Jestli pro vás ten příběh má vůbec nějaký smysl, pak o něm nepřemýšlejte, až si na něj následně vzpomenete, jako o něčem, co jsem vytvořil já, ale spíš jako o něčem, co jsme stvořili společně." (z předmluvy autora)... celý text

Tajemství letní noci 2005, Lisa Kleypas

60% - Mám od Lisy Kleypas přečtenou sérii Ravenelovi, a tak jsem se těšila na Čekanky, že se tam setkám s některými postavami, které jsou v Ravenelových představeny už jako postarší dámy a matky nových hrdinů (zejména s Evie). Ale první díl Tajemství letní noci mě zatím tolik nezaujal - myšlenka čtyř dívek, které se odstrčené v koutě v pozici věčných čekanek na manžela rozhodnou jedna druhé pomoci, sice slibuje hodně zábavy, ale přišlo mi, že ji autorka vlastně vůbec nevyužila - koneckonců hlavní hrdinka Annabelle se nezakouká do dívkami zvoleného aristokrata lorda Kendalla, ale do "řeznického synka" a toho času úspěšného podnikatele a průmyslníka Simona Hunta, ovšem jejich vzájemná přitažlivost je tak silná, že by v příběhu ta partička dívek vlastně vůbec nemusela být a ti dva by si vystačili sami. Na druhou stranu ten jejich vztah a jeho vývoj je podaný tak nějak jednotvárně (že to nakonec asi tu Čekanky-group vycpávku chtělo) - vzájemně se přitahují, ovšem ona se jím snaží pohrdat, protože není lord a nechce manželku, ale jen milenku, takže je autorka nechá na sebe narážet ve všech možných i nemožných situacích - Annabelle jde po chodbě a vrazí do Simona, vyjde před sídlo a tam je taky on, jde do zahrady a na koho tam nenarazí, obtěžuje ji jiný muž a kdopak se tam okamžitě nezjeví, sportuje nedostatečně oblečená s přítelkyněmi a kdopak ji hned nevidí - no a podobných situací je tam tolik, že to pro ty dva nakonec ani nemůže dopadnout jinak. Což mi přišlo celkem nenápadité a místy až jako směšné klišé - zkrátka od autorky jsem v rámci žánru červené knihovny přece jen zvyklá na vyšší úroveň. Ale jako nenáročné čtení na letní deštivý den to i tak je docela fajn.... celý text

Ledové sestry 2017, S.K. Tremayne (p)

60% - Po přečtení knih Dítě ohně a Než jsem zemřela jsem se těšila na další román tak trochu ve stylu Daphne DuMaurier, ale chtělo to číst asi s větším odstupem. Připadá mi totiž, že autor to píše podle jedné šablony - takže opět tady máme vyprávění v ich formě z pohledu manželky (Sarah), která působí na první pohled vzhledem k okolnostem docela vyrovnaně, což nám okamžitě rozbije příběh podaný pohledem jejího manžela (Angus), jehož postava mi stejně jako v dříve přečtených románech připadala neuchopitelná a nesympatická a která naznačuje, že s jeho ženou nebude všechno tak úplně v pořádku, ovšem že i on sám má svoje kostlivce ve skříni. Opět je tedy mezi manželi spousta tajností a samozřejmě je zde opět i psychicky narušené dítě - jak už se dozvíme přímo z obálky knihy, jde o jednu sestru z jednovaječných dvojčat, u které není zřejmé, zda jde o otcovu oblíbenou Kirstie nebo matčinu oblíbenkyni Lydiu (s čímž jsem také měla problém, protože zkrátka nevěřím na dvojčata natolik identická, aby je nerozeznala ani vlastní matka). A ano, opět se celé rozplétání rodinné tragédie odehrává na nádherném, leč odlehlém místě (tentokrát autor zvolil okolí skotského ostrova Skye, kam se rodina stěhuje poté, co jedna z dívek přišla o život). Bohužel jsem často zaznamenala i naprosto podobné situace (snaha matky skamarádit dceru s jednou místní dívkou, která připomínala nepovedenou oslavu narozenin z Než jsem zemřela včetně otcova nesouhlasu s celou akcí) a popis napjatého vztahu mezi manželi mi taktéž přišel jak přes kopírák. Snaha Sarah o odhalení pravdy je úporně pomalá, jako kdyby to autor naschvál natahoval a testoval, co čtenář ještě vydrží, nemluvě o té duchařské stránce děje. V této knize mi navíc nebyla sympatická vážně žádná postava, ani té holčičky bojující se ztrátou identity mi nějak nedokázalo být líto. Konec nicméně docela příjemně překvapil. Taky mě zaujalo, že třebaže podle dostupných zdrojů S.K.Tremayne je pseudonym autora Seana Thomase, tak v knize se o něm hovoří jako o autorce.... celý text

Noční brána 2022, Peter May

65% - Po téměř deseti letech se May vrací k postavě Skota žijícího ve Francii Enza Mcleoda a jeho kroužku rodiny a přátel Enza. Takže se dozvíme, co nového u samotného Enza a jeho manželky Dominique, s níž se seznámil v jednom z předchozích dílů, jak se daří jeho dceři Sophii s Bertrandem a druhé dceři Kirsty s manželem Raffinem, novinářem, jehož kniha nevyřešených případů kdysi odstartovala šňůru Enzova pátrání. Mihne se i Nicole, jeho někdejší studentka a asistentka, a dokonce se dozvíme i jak je na tom zlotřilá a toho času uvězněná Charlotte, matka Enzova dítěte. V těchto pasážích je kniha zjevně věnována čtenářům předchozích dílů, kteří si rádi počtou, jak to bylo s Enzem dál (navíc tentokrát v době covidové pandemie, jejíž důsledky na život běžných lidí jako jsou roušky, dodržování odstupů a různá omezení autor opakovaně zmiňuje, jako kdyby to byla fantazijní část jeho příběhu a ne něco, co jsme všichni zažili - byť mě tedy zaujalo, že podle jeho popisu to všechny jeho hlavní, vedlejší i zcela epizodní postavy úzkostlivě dodržují, což by mě docela zajímalo, jestli to tak ve Francii narozdíl od Česka doopravdy bylo), protože nečtenáři předchozích knih se v těch charakterech musejí ztrácet. S množstvím postav jsem i já měla ze začátku problém, přestože mám sérii celkem čerstvě načtenou - tím víc, když se do příběhu přidala dějová linka v minulosti s dalším množstvím postav - George, dívkou pověřenou ochranou obrazu Mony Lisy před nacisty za druhé světové války, Paulem Langem, obchodníkem s uměním pověřeným Hitlerem jeho získáním pro jím zamýšlené muzeum umění v Linci, a Karlheinzem Wolffem, pověřeným týmž, ovšem pro Göringa a jeho soukromou sbírku. Tenhle příběh ze 40. let 20. století byl mnohem zajímavější a napínavější než ten odehrávající se v současnosti a umím si představit nadmíru čtivý román věnovaný jen těmto událostem, bez Enza a pochybně vykonstruované vraždy z roku 2020, kde jsem i přes propojení do minulosti nevěřila ani motivu, ani způsobu provedení ani pachateli.... celý text

Kosti v srdci 2022, Colleen Hoover

70% - Což o to, je to Colleen, takže se knížka čte sama. Tentokrát mám ovšem větší problém s uvěřitelností postav i samotné zápletky než u ostatních young adult románů této autorky - ano, jsem zvyklá na její narušené charaktery a baví mě o nich číst, ale tady hlavní hrdinka Beyah žije celý život s matkou feťačkou v přívěsu, nemá přátele, ve škole i mimo ni s ní všichni opovrhují, je vlastně úplně sama, a přesto úspěšně dokončí školu a získá stipendium na univerzitu? Pokud vezmu v úvahu, že nás utváří nejen geny, ale z poloviny i prostředí, ve kterém vyrůstáme, tak tomuhle prostě bohužel nějak nevěřím. Ostatně ani té dějové lince s otcem, který je vykreslený jako celkem normální starostlivý chlap, u nějž hlavní hrdinka trávila v dětství vždy pár týdnů v roce - a on si fakt nevšiml minimálně toho, jak musí podle jejího vlastního popisu působit podvyživeně a zanedbaně? A nebylo mu pak divné, proč tak najednou za ním přijela? Plus ta klasika, kdy ona nikdy nic neřekne, ale je naštvaná, protože to všechno sám asi tak nějak jasnovidecky neuhádl... (ano, hlavní postava mi místy přišla dost sebestředná a ublížená, až jsem se divila, že její nevlastní sestra dokáže být tak zlatá). A to už ani nemluvím o "tajemném bohatém synkovi" Samsonovi a jeho zápisníčku poctivých skutků... Docela mě ale s knihou smířila poslední část, kde se hrdinové zachovali příjemně dospěle, i když ten naivní přeslazený konec byl nakonec spíš tak k pousmání. "Vlastně se mi líbilo, že Samson je taková zavřená kniha. Nemůžete mít neradi knížku, kterou jste ještě nezačali číst." "Možná má Samson pravdu. Možná jsme si nechali narůst kosti v srdci. Co když člověk tohle pozná jen tehdy, když ucítí bolest z toho, že se mu ty kosti zlámou?"... celý text

Smrtící bílá 2019, Robert Galbraith (p)

70% - Po třetím dílu, který se mi z této detektivní série líbil zatím nejvíc, jsem byla na čtvrté pokračování natěšená, můj dojem po dočtení je ale rozpačitý. Ze všeho nejvíc mi připadalo, že to Rowlingová pod svým pseudonymem trochu přehnala se čtením průměrné fanfiction na své romány (a že těch harrypotterovských je asi nejvíc na světě), vydedukovala, že čtenáři si žádají vztahová melodramata, a rozhodla se, že tentokrát ten prostor zaplní sama. Takže Smrtící bílá je asi z 80% červená knihovna a z 20% pokus o detektivní příběh, tentokrát z atraktivního prostředí vysokých, nejen politických kruhů. Jenže ten příběh je postavený tak, že zruba až na straně 600 z celkových 700 začne čtenář (a zjevně i hlavní postavy) chápat, čeho přesně se dá vyšetřováním asi dobrat - předtím je to pořád jen přešlapování kolem nejasného prohlášení psychicky narušeného mladíka, že kdysi dávno viděl, jak někdo někoho zabil, a k tomu pátrání pro rodinu, která Cormoranovi a Robin v podstatě celou dobu odmítá říct cokoli bližšího. Tudíž jsem prostě primárně než tuto detektivní linku vnímala to, jak autorka zaplnila první desítky stran vyprávěním, co se stalo na Robinině svatbě, aby nás pak po celou dobu svědomitě informovala, jak oba hrdinové vzpomínají na svoje objetí (a o něco později i na omylem (!) provedený polibek), přičemž zároveň zjevně nevěděla, jak jejich další vztah nastavit tak, aby se o něm dalo psát, a tak nechala uplynout rok, kdy se jakože jeden druhému v práci vyhýbali (!!), a zároveň z nich udělala naprostá paka, která setrvávají ve vztahu s někým jiným, s kým se zjevně necítí dobře, což oni ví, ale spolu a o sobě prostě mluvit nebudou. A nebudou a ne a ne (!!!) Trochu mi to přišlo, jak kdyby z inteligentních lidí, kteří dokáží psychologicky působit na vyslýchané podezřelé a slušně každého rozebrat, udělala zastydlé puberťáky neschopné poslat do háje ty, kteří s nimi neskrývaně a nechutně manipulují, a mezi sebou si neumí věci normálně vyříkat (ano, vztahové zápletky založené na tom, že před sebou hlavní hrdinové úmorným způsobem zamlčují důležité informace včetně svých pocitů vážně nesnáším). A když se nakonec na scéně objevila Strikova bývalá Charlotte a pronášela perly typu, že až porodí dvojčata, co čeká s manželem, tak je opustí a Strika získá zpátky, tak už jsem vážně nevěřila vlastním očím. A to mám obecně romantické příběhy hodně ráda a řešení osobního života Cormorana a Robin mi v předchozích dílech připadalo celkem čtivé. Tady jsem se už ale občas sázela sama se sebou, za kolik stránek bude následovat příští masáž pahýlu a kolik cigaret k tomu Strike vykouří (ostatně se až divím, že Matthew nikdy při hádce s Robin kvůli jejímu zaměstnání nezmínil, že musí po celodenním pobytu někde se Strikem přicházet domů totálně vyuzená;-)). Jediné štěstí je, že autorka umí psát tak čtivě, že člověk tu knížku prostě louská až do konce, a i když to bylo tradičně trochu překombinované, tak posledních 100 stran se četlo výborně. Líbilo se mi i navýšení počtu zaměstnanců kanceláře, knížka působila oproti předešlým mnohem více zalidněně. A obdivuji i volbu dávat místo názvů kapitol přiléhavé citace z jedné Ibsenovy divadelní hry. Do dalšího dílu určitě půjdu, budu si jen přát, aby v něm bylo více detektivní práce a také mnohem víc dospělého chování hlavních hrdinů.... celý text

Ve službách zla 2016, Robert Galbraith (p)

85% - Třetí případ soukromého detektiva Cormorana Strika a jeho asistentky Robin Ellacottové mi zatím připadal jednoznačně nejnapínavější, což ovšem není divu, protože tentokrát se J.K. Rowlingová pod svým detektivkářským pseudonymem vydala cestou ohrožení samotných hlavních hrdinů, které si čtenář v předešlých dílech již stačil oblíbit natolik, že s nimi vyšetřování a zvlášť ty jeho akčnější okamžiky prožívá docela bez dechu, stejně jako snižující se stav bankovního konta jejich kanceláře. Když totiž do detektivní kanceláře dorazí na Robinino jméno uříznutá ženská noha, má Cormoran hned čtyři tipy na to, kdo by mohl být odesílatelem - a zatímco se policie vděčně vrhne hned po tom prvním, Cormoranovi to nedá a zahájí vlastní pátrání po osudu dalších tří mužů, kteří na něj z dávné minulosti mají určitě spadeno - je pachatelem jeho nevlastní otec, kterého Cormoran zároveň viní ze smrti své matky? Nebo muž, který je známý zneužíváním dětí? Či snad psychopat, kterého kdysi Cormoran dostal za mříže? A jak s tím souvisí skupina transvalidních lidí, kteří ze všeho nejvíc touží po amputaci vlastních končetin? A jak to všechno zjistit, když na rozdíl od policie vy máte v podstatě jen jediný prostředek, jak se něčeho dopátrat - a sice všechny obejít a vyptat se? Když přitom ze všech podezřelých jde docela strach? Kniha se četla sama, ovšem jak se fakta vršila, trochu jsem ztrácela přehled, které informace patří ke kterému podezřelému, což bylo občas matoucí. Samozřejmě jsem napjatě očekávala i další vývoj vztahu Cormorana, Robin a jejího snoubence Matthewa, kterýžto vztah se v důsledku nebezpečí stahujícího se kolem Robin (a blížící se svatby) docela dynamicky posouval kupředu. Taky potěšilo, že jsme se dozvěděli důležité detaily z Robininy minulosti, které do značné míry osvětlily její neutuchající touhu podílet se na detektivní práci (ale už míň to, proč si pořád myslí, že se k sobě s Matthewem hodí). Přesto anebo spíš právě proto mě místy Robin celkem štvala tou svojí bezhlavostí, neopatrností a zaťatostí, s níž se pokoušela sobě i ostatním dokázat, jak je v pohodě, chytrá a nepostradatelná, když se přitom chovala jak adeptka na Darwinovu cenu. Konečně bylo zajímavé i to, jak autorka do knihy promítla svoji fascinaci rockovou kapelou Blue Öyster Cult a jejími texty - mě sice pánové při následném poslechu nechytli, ale knize to dodávalo fajn propojení mezi jednotlivými kapitolami. Poznámka nakonec - po vydání jsem knížku četla v originále a nejsem si teď po novém přečtení v češtině jistá, jestli mi překlad úplně sedí - autorčin styl z toho sice cítím, ale někdy dokonce až moc - překlad mi místy přišel až otrocky doslovný, že mi to neznělo úplně jako něco, co by někdo česky řekl/napsal. Poznámka nakonec č. 2 - kdo touží po skutečném závěru rozehrané vztahové dějové linky, ať hned po dočtení trojky sáhne po prologu čtvrtého dílu.... celý text

Pipi Dlouhá punčocha (4 příběhy) 2014, Astrid Lindgren

85% - Jeden by řekl, že když je vám devět, nemáte maminku, tatínek se ztratil v bouři na moři, žijete ve vile v jednom malém městečku pouze ve společnosti opičky a koně a místní dospělí se na vás dívají trochu podezřívavě (tedy nejraději by vás strčili do dětského domova, kdybyste neměli největší sílu na světě a nedokázali jste se hravě ubránit), budete tak trochu smutní, uzavření a zamlklí. To ale vůbec není případ upovídané zrzavé a culíkaté Pipi Dlouhé punčochy, která si na všem umí najít to dobré (koneckonců když nemáte rodiče, tak vám nikdo nemá co nařizovat kdy jít spát a co jíst a nejíst) a své přátelství (i zděděné peníze) umí kolem sebe rozhazovat plnými hrstmi. Je to ten typ hrdinky, kterou je těžké si i přes její prostořekost a vlažný vztah k dobrému vychování neoblíbit pro její samostatnost, houževnatost, štědrost a šlechetnost, stejně jako pro její neohroženost a občas až lehkovážnost a sklon k fantazírování o těch nejšílenějších příbězích. V dnešní době sice člověk tak trochu nevěřícně zírá u historek, jak si děti hrají s nabitými pistolemi nebo jak Pipi okusuje muchomůrku a někdy ji i napadne vykoupit lékárnu a spolknout všechny léky najednou - to asi není něco, co bych vlastním dětem četla bez náležitě poučného komentáře ;-) Ovšem Pipina dobrosrdečnost a obětavost to bohatě vyvažuje a třeba historky typu plavby s kamarády Tomym a Anikou na ostrůvek v jezeře a kempování, to snad musí přimět k touze po podobném dobrodružství každého dětského čtenáře. Koneckonců, jak prohlásí i maminka Tomyho a Aniky, která by mohla na drzou Pipi nadávat nejvíc, protože jí kazí čajové dýchánky s přítelkyněmi, nehledě na její vliv na neuspokojivý stav ošacení jejích dětí po dalším Pipině nekonvenčním nápadu: "Pipi Dlouhá punčocha se sice nechová vždycky jako dáma, ale zato má dobré srdce."... celý text

Historky ze tmy 2022, * antologie

80% - Další z antologií young adult povídek známých i začínajících českých autorů včetně těch, které se umístily v soutěži nakladatelství Yoli. Tentokrát byl společným tématem horor a nutno říct, že i když se autoři většinou obešli bez nadpřirozených hrozivých sil a vycházeli z celkem obyčejných životních situací, dost se jim v navozování mrazivé atmosféry dařilo. A i tentokrát knížce jednoznačně pomáhá i vizuálně pěkné jednotné zpracování s ilustracemi a medailonky autorů u každé z povídek. Asi nejvíc mě oslovila povídka Rezonance o paneláku sebevrahů, který jakoby rezonoval tím, na co myslí lidé v jeho zdech. A docela i povídka Prasklina - aneb co může jistá dívka vidět prasklinou ve zdi do pokoje, kde celá léta ležela její nemocná sestra - i když bych řekla, že ten konec autorka trochu zbytečně přepálila. Stejné to bylo u povídky Čubčí hrob, která mi s tím morbidním zakopáváním Karla připomněla můj oblíbený film Mělký hrob - dost jsem se u ní pobavila, ale i zde mi ten konec přišel zbytečně přehnaný, asi jako že s úmyslem naplnit hororové zadání. Bez příšer si vystačila například i povídka Toby o jednom děsivém zahradním bludišti. Ovšem v hororech nezbytnou porci mysteriózna nám servírují Muž na zdi o tajemně vyzdobeném pokoji v opuštěném hotelu a partičce jůtuberů, dále trochu až snová povídka V domu bez dveří o muži přitahovaném dívkou s nevšedním tetováním anebo mikulášská či spíš čertovsky pekelná povídka Něco za něco, kde mě akorát k závěru namíchl hlavní hrdina, který při "výměně" za nesnesitelného bratra reagoval podle mě až neskutečně hloupě. Trochu toho podivna je i v povídce Útočiště o rodině skrývající se před pandemií v domě, kde je atmosféra děsivější než samotný virus, a v závěrečné povídce Podzimní lucerny, která se nese v duchu Halloweenu a duší, jež vstávají z hrobů a mohou se ocitnout i na našem prahu. Příliš mě neoslovila povídka Dokonalý dárek - nejen že stalkující Mara byla dost na facku a závěrečná reakce kámošky hodně podivná, ale do hororové knížky mi to zkrátka nezapadlo. Naopak mě tradičně pobavil Radek Blažek s povídkou Mikuláš nosí smrt, která na mě tak asi nejvíc dýchla young adult stylem příběhů typu Vřískot nebo Tajemství loňského léta. Myslím, že povídek v tomto duchu a s hláškami typu "zk***enej skandinávskej minimalismus" mohlo být v young adult výběru klidně víc:-)... celý text

Nejkrásnější dárek 2020, * antologie

80% - soubor vánočních young adult povídek českých autorů, a to jak těch známějších, tak i některých, kteří mají za sebou zatím jen pár vydaných dílek, ale dokázali se prosadit v literární soutěži nakladatelství Yoli. Ovšem ač nikdo z autorů není starý harcovník, který se na české literární scéně pohybuje už desetiletí, oceňuji, že všichni zúčastnění dokáží psát opravdu kvalitně, poutavě, texty plynou zlehka a jsou bez kostrbatých pasáží (a ano, mnohdy mě čtení jejich povídek těšilo daleko víc, než když otevřu knížku třeba od Viewegha). A to už ani nemluvím o vizuálně povedeném zpracování celé knížky, pěkných ilustracích ke každé povídce, medailonku o autorech - a ta červená vánoční ořízka je fakt top :-). Mnohé povídky dokázaly navíc opravdu navodit vánoční atmosféru, jindy jsem si říkala, že by se vlastně mohly odehrávat kdykoli během roku a že tam autor možná ty Vánoce tak trochu účelově narouboval kvůli soutěžnímu zadání. Posléze začalo být možná trochu jednotvárné, že většina povídek poněkud monotematicky řešila pošramocené lidské vztahy, ať už dvou kamarádek v povídce North Finchley, Heleny z povídky Zbabělci, která těžce nese, že je pro celou rodinu zklamáním, hlavní hrdinky povídky Zub času, která řeší svůj vztah s ženatým mužem nebo Petra z povídky Zelená slunce, který řeší pro změnu reakce svých nejbližších na to, že už dál nechce být Sárou. Začala na mě z toho totiž dýchat docela depresivní nálada - jako třeba z krásné, leč smutné povídky Bezpečné místo o dívce, která chce uprostřed rodiny ovládané diktátorským otcem vykouzlit pro svoji mladší sestru zdání Vánoc. Nebo o dívce z povídky Od mámy z lásky, která k Vánocům dostane kazetu se vzkazem od dávno zemřelé maminky. A to už ani nemluvím o tom, jak jsem zaslzela nad povídkou Bratrské pouto o dvojčatech - jednom s krutým zraněním a druhém zemřelém při téže autonehodě, který ale nechce přestat dávat na brášku pozor. Podobně melancholická je i povídka Maršmeloun pro Ráchel o osamělé skupince lidí, kteří jsou o Vánocích sami v jedné kavárně anebo stejně laděná povídka Okamžik v čase, která svede v jedné kavárně dohromady pro změnu osamělou Ester a Alexe pospíchajícího za bráškou. V povídkách sice většinou nechybí nějaké to zdání naděje do budoucna - viz třeba povídka Polička vyřazených knih o dívce, která si v zadní části krámku s knihami píše o Vánocích s neznámým mužem, jenž možná nakonec nebude až tak neznámý - ale i tak jsem měla pocit, jako kdyby Vánoce v očích autorů byly spíš než šťastné a veselé smutné a odhalující lidské vztahy až na dřeň. O to víc pak pozvedly moji náladu legrační povídky typu Vánoční zločin (co když se vám pod stromkem objeví zahádný balíček s fotografiemi naznačujícími, že se u někoho doma páchá kruté bezpráví?) anebo Nejdelší noc v roce o vegance, která chce po svém zachránit vánoční kapry.... celý text

Než jsem zemřela 2020, S.K. Tremayne (p)

80% - Od autora jsem četla už dumaurierovsky laděný román Dítě ohně, který se mi líbil, a tak jsem zvědavě sáhla po jeho dalším díle. Prostředí dartmoorských vřesovišť románu Než jsem zemřela si s cornwallskou krajinou v Dítěti ohně v ničem nezadá. A samotný život hlavní hrdinky Kath v této opuštěné krajině s manželem Adamem - zasmušilým správcem národního parku - a dcerkou Lylou postiženou aspergerovým syndromem, která slyší blížící se zvuky mnohem dřív než všichni ostatní, jejími jedinými kamarády jsou její psi, s nimiž jakoby měla nějaké telepatické spojení, a navíc ještě aranžuje mrtvé ptáky do tajemných čarodějnických kruhů - to už je mysteriózní samo o sobě. K tomu ještě Katarinina ztráta paměti po autonehodě, která možná nebyla jenom nehodou, a podivné chování všech okolo, kteří jí to zřejmě vyčítají a zřejmě i sami cítí nějakou vinu - chtěla bych, aby román plynul rychleji, ale i tak mě bavilo postupné rozplétání příběhu a odhalování toho, jak to skutečně bylo. Kladně hodnotím i to, že ne všichni, které Kath podezírala, měli s její nehodou nakonec něco společného, ale jak už to bývá, každý má i vlastní tajemství, která se snaží před ostatními skrýt, ač kvůli tomu může působit pochybně. A potěšilo mě rovněž, že i přes všechny ty tajemné, děsivé a čarodějnické náznaky, které propůjčovaly dějové lince až hororový nádech, dávalo nakonec vysvětlení docela smysl a nebylo to něco, co by mě napadlo hned ze začátku příběhu. Z postav jsem si oblíbila Lylu a Kathinu švagrovou psycholožku Tessu. Kathinu matku a bratra si asi oblíbit ani nejde, ale problém byl i s manželem Adamem (byť má plus za záchranu Lyliny oslavy). Je ovšem prima, že autor dokáže psát takovým stylem, že i když jednotlivé postavy nemusí být čtenáři zrovna sympatické, jsou alespoň vykreslené tak, že se jejich jednání dá pochopit. "Neměla jsem udělat, co jsem udělala. Neměla jsem to vpustit do svého srdce. A tak teď odcházím. Odcházím navždy. Odpusťte mi, pokud můžete. Vím však, že neodpustíte."... celý text

Vánoční večírek Pipi Dlouhé punčochy 2014, Astrid Lindgren

80% - je to taková příjemná kraťoučká vánoční jednohubka o tom, kterak Pipi pořádá pro děti večírek na zahradě - s vánočním stromem, sněhovou klouzačkou ze střechy a sněhovým domečkem, kde čekají dobroty. Pipi je štědrá a dokáže děti strhnout k té nejlepší zábavě, ale umí být také pěkně (byť zábavně) prostořeká, zvlášť k protivným dospělým. Asi bych čekala přece jen košatější příběh, ale na Vánoce pro děti před usnutím, když je za čtvrt hodiny přečteno, proč ne.... celý text

Agent 6 2013, Tom Rob Smith

65% - Třetí pokračování příběhu bývalého příslušníka MGB Lva Děmidova zasazeného do poněkud fiktivně popsaného Sovětského svazu za Stalinovy a Chruščevovy vlády a Afghánistánu v roce 1980 jsem četla pro změnu v češtině, ale nepřišlo mi to jako zásadní rozdíl ve vnímání knihy, takže čest překladateli za umění zachovat styl toho jak Smith píše. On totiž píše pořád tak nějak stejně - zkrátka jako nadšený anglický studentík, který si načetl o situaci v SSSR (a zde i v Afghánistánu) všechno možné, ale jeho schopnost popsat, jak by jím navozené situace probíhaly (pokud by se tak opravdu mohly stát, což asi těžko) a jak by je postavy prožívaly je zkrátka omezená tím, že sám nikdy v podobném režimu nežil. Když Lvova manželka Raisa přijíždí jako vedoucí zájezdu do New Yorku s adoptovanými a nyní již dospělými dcerami Zojou a Jelenou, aby tam na půdě OSN odehráli koncert, je celkem úsměvné číst si o tom, jak si člověk ze Západu představuje, že člověk z SSSR návštěvu v USA vnímal (a jak to vnímali američtí agenti). Celá ta historka kolem černošského zapomenutého zpěváka Austina, který se snažil v USA prosazovat komunistické myšlenky (a jak potom dopadl), je těžko uvěřitelná - ale tak zase nás autor obšťastnil při jeho dávné návštěvě Moskvy flashbackem o tom, jak to tehdy bylo s tím Lvovým a Raisiným seznámením. No a pak přijde v anotaci zmiňovaná tragédie a příběh se přesune o několik let později do Afghánistánu, a přestože mi dějová linka o Lvovi jakožto poradci při snahách Sovětů o okupaci připadala asi tak nejčtivější z celé knihy (zejména ta senzační část o tom, jak se odtud dostal do USA), byla to v podstatě taková nadbytečná vsuvka, v níž autor zúročil svůj zájem o tuto část historie, ovšem ani zde jsem jeho popisům života a uvažování běžných Afghánců, jak těch, co se přidali k okupantům, tak těch, co byli ochotni položit život svůj i ostatních v boji proti nim, nedokázala uvěřit. A tomu naivnímu melodramatickému závěru v SSSR už vůbec ne.... celý text

Příběhy vašeho života 2011, Ted Chiang

85% - Osobně znát Teda Chianga musí být nesmírně inspirující, protože jeho vědomosti a inteligence skloubená s jeho fantazií dává vzniknout povídkám, které se jen tak nevidí. Sbírka Příběhy vašeho života mě sice zvolenými tématy nechytla úplně tak jako Výdech, ale pořád je to v rámci žánru něco ojedinělého. Autor se dokáže chopit tradičních i moderních témat a rozvinout je do netušených rozměrů, což dokazuje hned v první povídce Babylonská věž, kde se nejenže dozvíme, co ve svém fantaskním pseudobiblickém světě připravil pro ty, jež se prokopají nebeskou klenbou, ale i to, jak by se žilo na takové mnoho mil vysoké rozestavěné věži - dokázal vytvořit celý společenský systém nosičů a stavitelů, z nichž ti ve vyšších patrech by nikdy věž neopustili a žily by tam celé komunity - za mě fascinující vize, kterou bych si uměla představit zfilmovanou. V povídce Pochopit se zase snaží vžít do mysli člověka, jemuž byl po mozkové smrti podán experimentální lék, jenž mu jako vedlejší účinek obnovení mozkové činnosti umožnil používat i tu kapacitu mozku, o níž se ví, že ji lidé nevyužívají. Co všechno by takový člověk dokázal a k čemu by to mohl využít? A jak by se geniální matematici dokázali popasovat s nezpochybnitelným prokázáním toho, že matematika vlastně vůbec nefunguje (Dělení nulou)? Nebo jak by dle povídky Vývoj lidské vědy fungovala společnost, kde vědu tvoří jen geneticky upravení metalidé a běžní vědci už ji nikdy nebudou schopni pochopit? Nebo další téma - co když nevěříte v Boha, ale víte, že vaše manželka byla vzata na nebesa a vy po smrti chcete za každou cenu za ní (Peklo je nepřítomnost Boha)? Ted Chiang se hodně věnuje lingvistice, což se projevuje například v povídce Dvaasedmdesát písmen, kde si ve fantazijním světě připomínajícím 19. století pohrává s myšlenkou oživování golemů unikátní kombinací písmen a rovněž s ideou preformace (všichni potomci jsou již obsaženi ve svých rodičích - může být ovšem taková linie generací nekonečná?). A konečně je tu povídka Příběh tvého života, která mě k autorovi přivedla. Samozřejmě film Příchozí na mě udělal větší dojem, protože je vizuálně velkolepý (v povídce žádné kosmické lodě s pokřivenou gravitací nehledejte, stejně tak jako důvody mimozemské návštěvy a zápletku, která málem vede k válce), ale povídka mi celkem suchým způsobem více osvětlila vědecké myšlenky, na kterých je příběh založen - Fermatův princip, nelineární mimozemské myšlení schopné vnímat současně všechny časové roviny, které se promítá i do stylu jejich psaného jazyka a které umožní totéž každému, kdo se jazyku naučí - se všemi důsledky, jež z toho pro hlavní hrdinku vyplynou. V závěrečné povídce Když se vám líbí, co vidíte: Dokument se autor ze všech možných úhlů reprezentovaných dotazovanými postavami snaží dobrat závěru, jestli by se všem nežilo lépe, kdybychom mohli vypnout náš smysl soudit ostatní podle jejich vnějšího vzhledu. V poznámkách k povídkám píše, že on sám by to prubnul. Já bych se k němu klidně přidala. Moc se těším na cokoli dalšího, co autor napíše. "Světelný paprsek musí vědět, kde posléze skončí, ještě než se rozhodne pro dráhu, po které se vydá." "Existence svobodné vůle znamená, že nemůžeme znát budoucnost. A to, že svobodná vůle existuje, víme, protože s ní máme přímou zkušenost. Volní rozhodnutí jsou neoddělitelnou součástí vědomí. Anebo ne? Co když tu osobu znalost budoucnosti změní? Co když to v ní vyvolá pocit naléhavosti, pocit povinnosti jednat přesně tak, jak ví, že jednat bude?"... celý text

Ready Player One: Hra začíná 2016, Ernest Cline

80% - Zvláštní mix - vzhledem k věku hlavního hrdiny Wadea - Parzifala je to takové young adult sci-fi, čemuž odpovídá i jeho nehynoucí virtuální láska k Art3mis, kterou by rád přetavil ve skutečný vztah (pokud je to teda fakt holka a ne chlupatý pupkáč). A přitom je to tak nabité popkulturními odkazy zejména z 80. let, až si neumím představit, že by to fakt mohlo bavit někoho, kdo nikdy nehrál žádnou starou videohru, nesjížděl tehdejší filmy a seriály a neposlouchal příslušnou hudbu - tudíž spíš generaci, která je dnes už ve středním věku a nad vyholeným Wadem experimentujícím s virtuální nafukovačkou bude nevěřícně kroutit očima. Spielberg z toho fakt dokázal vyloupnout skvělý film a při čtení bylo fajn vybavovat si třeba ty scény s Wadeovým bydlením na vršku na sebe poskládaných karavanů. Motiv mladých nadšených mimoňů, kteří bojují o odkaz svého idolu s mocnou korporací neštítící se ani těch nejšpinavějších praktik, funguje dobře - to napětí, zda se k dalšímu klíči a bráně dostane jeden z mladých lovců Hallidayova velikonočního vejce, kteří tomu obětovali doslova celý reálný život, anebo někdo z party IOI, která se bez skrupulí žene za ovládnutím Hallidayova virtuálního světa OASIS a jeho bohatství, nenechá čtenáře v rozhodujících pasážích chvíli vydechnout. A vykreslení temné budoucnosti, kdy lidé hledají únik z reality ve virtuálním světě, kde mohou pobývat v jednom z tisíců rozličných světů nebo si třeba zahrát hlavní roli v oblíbeném filmu, to zní jako sen. Jenže mezi těmito úseky se z knihy stává jen jakási antologie her, filmů a hudby přelomu 20. a 21. století - kdy kusy, které neznám, zas tak neocením, ale tam, kde vím, tak najednou vidím, že to je opravdu jenom převyprávěné (byť speciálně zapojení filmů jako Blade runner a Monty Python a Svatý grál do děje mě vysloveně bavilo) - jenže pak si říkám, kolik procent knihy je skutečně původních a kolik stránek textu padlo na autorův hold jeho oblíbeným uměleckým a herním kouskům. O to úsměvněji ale pak ve vyčerpávajících výčtech vypravěče z roku 2045 působí to, že po roce 2011, kdy kniha vyšla, jako by se už nikdy nic nového nenatočilo (asi už ty nové Star trek seriály a Star wars filmy v době fungování OASIS nebyly potřeba:-)). Pokračování si určitě přečtu, snad bude dobré alespoň tak, jako tenhle díl.... celý text

Utajovaný projev 2011, Tom Rob Smith

70% - Autorovi nelze upřít schopnost vytvářet poutavý děj plný napínavé akce, více či méně pravděpodobných honiček a úniků a srdceryvných vztahů mezi postavami, plných lásky, zrady, pomsty a vykoupení. Tento druhý díl ze série o "napraveném" bývalém příslušníkovi MGB Lvovi Děmidovovi, který dřív zatýkal a posílal na mučení/popravy/cestu do gulagu nevinné lidi, a jeho manželce Raise, která se do něj v minulém dílu během vyšetřování vražd dětí neochvějně zamilovala, se mi četl o něco lépe než Dítě číslo 44. Asi zejména proto, že autor omezil myšlenkové pochody postav o životě ve stalinistickém Sovětském svazu, které působily spíš jako úvahy vzdělaného anglického studenta, jenž si toho o sovětské historii hodně nastudoval (což T.R. Smith bezpochyby splňuje), než jako názory rodilých Rusů. Nyní nám tyto reálie sděluje spíš z pohledu vypravěče, takže ten západní pohled zas tolik nevadí. Bohužel i tak mám pořád pocit, jako kdybych četla spíš nějaký fantasy román zasazený do autorovy vize SSSR a Maďarska po Stalinově smrti, kdy se moci ujímá Chruščev, než jako něco, co se tehdy mohlo opravdu stát (a jak přitom lidé mohli přemýšlet a jednat). Lev vede útvar pro vyšetřování vražd, Raisa stojí věrně po jeho boku a mladší z adoptovaných dcer touží po úplné rodině. Ale je tu starší dcera Zoja, která nedokáže zapomenout, že Lev byl šéfem MGB party, jež kdysi zavraždila její rodiče. No a pak tu je Fraera - žena, která se před pár lety s Lvovým přispěním dostala do gulagu a přišla o všechno. Tam se ale po vzoru Jokera a dalších komiksových antihrdinů transformovala ve mstitelku a politickou intrikánku, jejímž cílem je zničit minimálně Lva a pokud možno i celou sovětskou mašinérii. A když unese Zoju a žádá výměnou návrat svého manžela z gulagu, musí se Lev vydat na strastiplnou cestu mezi lidi, které dřív posílal na smrt a kteří už se postarají o to, aby prošel náležitou sebereflexí. Příběh posléze směřuje i do Maďarska, které se snaží najít vlastní cestu ke svobodě. Otázka je, zda i sám Lev dojde vytouženého vykoupení. Zkrátka spíš taková poněkud drsná pohádka, ve které bych hledání historických faktů opravdu nedoporučovala.... celý text

Jirkův tajný klíč k vesmíru 2008, Stephen William Hawking

90% - Jirka vyrůstá v hyperekologickém prostředí rodičů - aktivistů, nemá ani televizi, ani počítač a děti ve škole se mu smějí pokaždé, když otevírá svačinovou krabičku s ňamkami typu brokolicový koláč. A pak narazí na novou sousedku Aničku, jejíž rodiče nemohou být snad větším kontrastem - tatínek Erik je spolutvůrcem geniálního počítače Kosma, s jehož pomocí se třeba můžete proletět po Sluneční soustavě na kometě (a četné srozumitelné a celkem podrobné vysvětlivky a krásné fotografie z vesmíru vám ten zážitek perfektně dokreslí), a rád by našel planety vhodné pro život. Jenže je tu samozřejmě i záporák, který si Kosmovo využití představuje úplně jinak... Knihu jsem vybrala pro syna, který raději programuje než čte, sledování vymyšlených příběhů považuje za ztrátu času, ale kvůli čtenářskému deníku do školy číst musí - a tady jsem si říkala, že při nejhorším bude mít alespoň ty doprovodné informace. Po dlouhé době jsem ale viděla, že ho něco konečně chytlo a dokonce četl i bez vyzvání (naposled se tohle povedlo u knížky To je metro, čéče, kde je příběh spojený s informacemi o pražském metru). A já sama si od Hawkinga přečtu cokoli - a tady mě příjemně překvapilo, jak do děje dokázali s dcerou zakomponovat i moderní poznatky o černých dírách, respektive o jejich vypařování (a taky pobavilo, vzhledem k tomu, kdo s touto koncepcí přišel:-)). Akorát jsem při čtení cítila trochu rozpaky ve chvílích, kdy mi připadalo, že vědec jeho formátu by nemusel mít zapotřebí si utahovat z lidí jiného smýšlení (Jirkovi rodiče chvílemi působili málem jak z nějaké ekosekty). Na druhou stranu, on si uměl utahovat i sám ze sebe. Určitě sáhneme i po dalších dílech série.... celý text

Závan klíčovou dírkou 2013, Stephen King

80% - Po letech, kdy jsem poprvé četla sérii Temná věž, byl toto velmi utěšený návrat do Středosvěta, říkám díky, sai. Nejvíc jsem vděčná za těch pár stránek, kdy se příběh věnuje putování Rolandova ka-tet kdesi na trase mezi Zeleným palácem a vesničkou Calla Bryn Sturgis, kde pistolníkova skupina sehraje roli nikoli nepodobnou té ze Sedmi statečných. Jake objímá svého milovaného brumláka Ochu, Eddie tlačí na kolečkovém křesle svoji milovanou Susannah, zkrátka jsme tam, kde cesta znamená víc než cíl a všechno je tak, jak to my, fanoušci Temné věže, máme rádi. Pak se všichni skryjí před hrozivou ledovou vichřicí Smrtidechem a Roland vypráví příběh ze svého mládí, kterak byl otcem vyslán zbavit obyvatele jedné daleké vesničky zvěrodlaka - člověka proměňujícího se ve zvíře a vraždícího celé rodiny. Tenhle detektivní mezi-příběh nebyl zas tak moc převratný, ale líbil se mi převelice ten, který mladý Roland vypravuje chlapci Billymu, jedinému svědkovi řádění líté příšery, a právě to je Závan klíčovou dírkou, který už kdysi chlapci Rolandovi četla jeho matka Gabrielle v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, jak to mezi nimi skončí... A i toto vyprávění je o chlapci - Timovi - a o jeho matce, o přátelství a o zradě mezi Timovým mrtvým otcem a novým otčímem a o nesmírné odvaze Tima, který se, zlovolně vylákán naším starým známým RF, vydá do nebezpečných a neznámých končin podél Paprsku, aby - vyzbrojen pistolí a věrným a pravým srdcem - našel Maerlyna a zachránil to, co jeho matce snad ještě zbývá. Kéž by nám Stephen King dopřál víc takových příběhů.... celý text

Kde jsi, lásko? 2013, Lisa Kleypas

55% - Bylo zajímavé číst tuhle ranou Lisu Kleypas. S knížkou zasazenou do doby po skončení války Severu proti Jihu jsem se u ní nesetkala, oproti příběhům z viktoriánské Anglie je to docela změna, která by byla i příjemná, koneckonců tohle období znám především z druhé, té jižanské strany, tak, jak ho prožívala Scarlett O´Harová. Tady je hlavní hrdinkou seveřanka poměrně vzdělaná a přímočará Lucinda, která má k naší představě o feminismu mnohem blíž než jižanské krásky, jež se před muži s oblibou vydávají za husičky, aby jim tím lichotily. Přesto se právě do ní zakouká Heath pocházející z Jihu, a poté, co ji zkompromituje, se musejí vzít a hledat k sobě cestu, což je docela těžké, zvlášť když ji pak vytrhne z prostředí rodného městečka a odveze do Bostonu, kde se rozhodl koupit noviny a jejich prostřednictvím ovlivňovat smýšlení lidí. Jako příběh to tedy není úplně špatné, ale přiznávám, že jsem se s oběma hlavními hrdiny dost trápila, neboť jejich pohnutky k tomu či onomu jednání v jejich vztahu mě nezřídka udivovaly a příliš jsem nechápala, co vlastně pořád mezi sebou tak zbytečně složitě řeší.... celý text

Pandemie 2021, Franck Thilliez

70% - Autorovi nelze upřít schopnost psát nesmírně napínavě, kdy čtenář se zadrženým dechem sleduje pátrání po pachatelích, skládání střípků mozaiky, nahánění podezřelých, kdy o úspěchu či neúspěchu ve vyšetřování dělí Sharka a jeho tým často jen vteřiny... Po několika přečtených románech z této série nicméně zjišťují, že je to opravdu jen oddychovka a jejich děj mi, přestože se jedná o závažná témata jako obchod s orgány, radioaktivní zamoření, únosy dětí nebo hrozící pandemie nemoci, vůbec neutkvívá v hlavě, takže mám u dalšího dílu vždy problém se zorientovat a vybavit si, o co šlo v dílech předchozích. Nevím, čím to je, ale nejspíš tím, že zápletky jsou na můj vkus zkrátka příliš překombinované a nepravděpodobné a motivy pachatelů na mě působí dost nevěrohodně. A k tomu ta autorova posedlost zaměřovat pozornost zločinců na nejbližší osoby vyšetřovatelů, jako kdyby se snad síla policejního charekteru mohla utužit jedině tím, že mu nějaký pošahanec odkrágluje někoho blízkého (a ještě by málem mohli soutěžit, kdo o svého blízkého přišel hrůznějším způsobem). Takže se nám v Pandemii opět objevuje tajemný Muž v černém, jenž stál za zločiny už v předchozích knihách, jenže i přes nechutně barvité popisy jeho aktivit mě nedokáže oslovit, protože poněkud připomíná Thanose z Avengers a jeho sociálně-inženýrské snahy zredukovat populaci - a na to si můžu zajít do kina a bude to větší zábava. No a samotná pandemická zápletka ve světle koronaviru zkrátka taky neobstojí, tohle drama jsme zažili naživo a i přes náznaky se tomu autor ani nepřiblížil.... celý text