evismaior přečtené 431

Farma 2016, Tom Rob Smith

50% - O autorovi z jeho série o Lvovi Děmidovovi vím, že umí splést poutavé, byť často dost překombinované a nepravděpodobné zápletky, a těšila jsem se, že když se vymaní z prostředí sovětské totalitní mašinérie, kterou popisoval spíš jako nadrcený studentík, než jako někdo, kdo si skutečně umí představit, jaké to asi bylo v té době v SSSR žít, mohly by být jeho romány docela pecka. Navíc v tomto se pouští do atmosféry uzavřené komunity švédského venkova, a jelikož je sám původem částečně Švéd, říkala jsem si, že by mu to mohlo sednout. Sama mám navíc příběhy šmrncnuté Skandinávií dost ráda, tak co by se mohlo při čtení takové knížky pokazit? Ale jsem zklamaná a původně jsem chtěla hodnotit ještě hůř - vyprávění paní Tilde mi nesedlo, někdejšímu harmonickému vztahu s jejím synem Danielem jsem nevěřila, natahování toho, co vlastně Tilde zjistila, mě dost otravovalo a několikrát jsem se přistihla s úvahou knihu odložit, protože mě vlastně ani nezajímalo, jak to tedy vlastně všechno bylo - jestli si to novopečená seniorka a rádobyfarmářka vracející se po padesáti letech na důchod do rodného Švédska všechno vymyslela v rámci jakési duševní poruchy, kvůli které ji nahání zpět do Londýna i její vlastní manžel, anebo se skutečně stala obětí spiknutí korupcí prolezlé místní komunity, která ji nikdy nepřijala mezi sebe a navíc tají strašlivé zločiny. Její vyprávění je navíc podivně odosobněně oddělené od vyprávění jejího syna (v jeho případě se autor navíc tak trochu svezl na vlně LGBT+, protože na rovinu - Danielova homosexualita zas tak stěžejní pro ten příběh nebyla, aby se tam v sobě musel natolik pitvat), který byl tak nějak celkově nevýrazný a nebavil mě. V posledních asi 40 stranách se autor nakonec přece jen dokopal k rozuzlení, za nějž zvyšuji hodnocení (byť ve skandinávských rodinných příbězích nejde o motiv zdaleka ojedinělý), a podle mě je dost škoda, že taková nebyla celá kniha.... celý text

Agnes 2013, Hannah Kent

80% - trochu se zdráhám označit jako spoiler něco, co se dá běžně dozvědět z Wikipedie, ale jelikož tuto knihu mnozí čtou spíš jako román a napjatě očekávají, jak dopadne, tak budiž. Nicméně pro mě to byl zajímavý pokus australské autorky, která se během své návštěvy zamilovala do Islandu, zamyslet se nad osudem posledního člověka popraveného v roce 1830 na tomto drsném sopečném ostrově a pokusit se představit si, jak asi vypadal život osiřelé a chudé Agnes Magnúsdottir a co ji tak asi mohlo vést k tomu, že se podílela (nebo možná ne až tak) na vraždách Nathana Ketilssona a Pétura Jónssona. A to vše jak na základě studia historických archiválií, které autorka v knížce i uvádí, tak i pověstí, jež se dodnes na Islandu vyprávějí. Ocenila jsem nastíněnou atmosféru drsného islandského venkova a ne zrovna komfortního života v příbytcích s drnovou střechou, kde se topilo rašelinou a trusem - úplně mě to vrátilo do několika týdnů, kdy jsme před lety sami prolézali islandské skanzeny a zkrátka tu duši to mělo. Příběh Agnes a její lásky k Nathanovi, jeho zrady a toho, co se na jeho farmě v onu osudnou noc stalo - nějak tak to asi klidně mohlo být. A čas, který Agnes strávila v rodině strážníka pověřeného, aby se o ni do popravy postaral - čtenář by jí přál, aby alespoň u těchto lidí včetně kněze Tótiho skutečně nalezla pochopení tak, jak si to autorka vysnila. Někdy jsem sice měla problém uvěřit, že by ti prostí lidé sedření každodenní tvrdou honbou za obživou přemýšleli tak hluboce, jak to autorka v jejich dialozích nezřídka uváděla, ale například mě zaujalo, že už v té době údajně všichni Islanďané byli gramotní. Zkrátka moc zajímavá kniha, a jelikož se už léta šušká o filmu s Jennifer Lawrence v hlavní roli, tak se ráda nechám překvapit, jestli z toho něco vzejde.... celý text

Nepoučitelná 2015, Leah Raeder

65% - Při čtení téhle knížky se ve mně střídaly rozporuplné pocity - chvílemi jsem obdivovala autorčin styl a obraty (hvězdy nakreslené gelovými fixami a krvácející neony na pouti), chvílemi jsem si zas říkala, proč se tolik opakuje (zas a znovu podobné sexuální scény už se začínaly zajídat a místy děj jako kdyby ustrnul na místě). Někdy jsem Maise a Evanovi fandila v tom jejich napjatém utajovaném vztahu, leč většinou jsem se podivovala, co je na něm tak skandálního - plnoletá dívka má oboustranně vášnivý vztah s mladým nezadaným učitelem, kterému je třicet něco, což je věk, kdy řada dnešních mužů duševně stále ještě neopustila klukovská léta. No tak to je teda průser jak Brno a okamžitě by dotyčného měli poslat do kriminálu. Vážně jsou někde v USA takhle přísné zákony, že se ti dva měli čeho bát a mohlo to být dokonce předmětem vydírání? Ale zas občas mě autorka dokázala překvapit celkem trefnými duševními pochody - jako když si Maise uvědomí, že i přes veškerou svoji protřelost životem a přese všechno, co zažila se svojí feťáckou matkou, je sama pořád ještě napůl dítě, které ty vztahy ne úplně zvládá. A on ostatně Evan je na tom i v tom svém "vyšším" věku dost podobně a taky si musí dost věcí sám v sobě vyřešit. Docela mě bavil ten motiv s filmováním, i když Maisin kamarád Wesley byl v tomhle trochu na facku - ostatně ta jeho matka a otec o dvacet let starší než ona (a taktéž její někdejší profesor), který už toho času měl novou dvacetiletou přítelkyni - tihle by byli možná zajímavější námět na román učitel-žačka.... celý text

Selekce 2014, Kiera Cass

60% - Je to takové nenáročné Farmář hledá ženu šmrcnuté postapokalyptickým světem Hunger games. Až na to, že Farmářem je tady princ Maxon, který si má vybrat manželku mezi 35 dívčinami vybranými z nižších kast a ze všech oblastí království Illea, což je něco jako bývalé USA poté, co projely válku s Čínou, Ruskem a navíc ještě zkrachovaly. A hlavní hrdinkou je půvabná America Singerová s prořízlou pusou a přítelem z nižší kasty Aspenem, kterého musela zanechat doma. Dost jsem se potýkala s okolnostmi, které mi nepřišly zrovna uvěřitelné - hned v první kapitole America peče rodince k večeři kuře v baráku s elektřinou a telefonní linkou, kde každý má svůj pokoj, po večerech sledují s popcornem televizi a dokonce je tam na zahradě domek na stromě, a ona přitom dramaticky popisuje, jak její rodina (z páté kasty z osmi, přičemž osmá už jsou jen bezdomovci) občas trpí hladem. Tak na tu zahradu aspoň prsknu pár slepic a záhon se zeleninou, ne? Nebo: dívčiny jsou do selekce vybrány na základě fotky a dotazníku - to, jestli odpovídaly pravdivě, se řeší, až když už jejich foto proletí celonárodní televizí, stejně jako jejich zdravotní stav (co takhle předchozí vyšetření plodnosti a genetické testy?) - a co se týče požadovaného panenství, tak tam se dokonce věří jejich čestnému prohlášení :-)) A pak mě taky bavilo, jak vždycky královské sídlo napadli tajemní rebelové, panstvo někde v úkrytu pár hodin poslouchalo bitvu, načež po skončení vyběhly komorné, aby poklidily, kuchaři se vrhli do kuchyně vařit a všichni se spokojeně rozešli do svých pokojů. Jako vážně? Ovšem America a princ Maxon jsou docela roztomilí, takže pokračování jejich namlouvání dám ještě šanci.... celý text

Neandertálec otevírá dveře do vesmíru 2020, Preston Norton

80% - zpočátku to působilo trochu jako klišé - neohrabaný dvoumetrový Cliff ze sociálně slabé rodiny, kterému se ve škole všichni posmívají, je (doslova) řízením osudu donucen spolupracovat na "Božím" úkolu se svým oblíbeným, pohledným a fotbalově nadaným spolužákem Aaronem. Jejich seznam nezahrnuje právě snadné položky - zamezit šikaně ze strany jednoho spolužáka, dealerství drog toho druhého, zarazit náboženskou fanatičku, povzbudit jednoho učitele a konečně zastavit tajemnou hackerku HAL (a ano, tahle přezdívka není náhoda, protože o filmu 2001: Vesmírná Odyssea se bude mluvit hodně, jakož o spoustě jiných filmů, hudebních kapel a dalších částeček popkultury, kterými si mě autor získal). Pak se na Aarona a Cliffa nabalila docela zábavná sociální bublina od počítačových nerdů, přes Tegan - sestru onoho dealera a skrytou Cliffovu obdivovatelku - nebo třeba Noaha - bratra oné náboženské fanatičky a jediného otevřeného homosexuála na škole. A je tu také přízrak Cliffova bratra Shanea, který před časem spáchal sebevraždu a Cliff se s tím ještě nevyrovnal. Líbil se mi autorův styl, neboť nezůstal u "Božího" seznamu, ale těch seznamů bylo v knize nepočítaně (důvody, proč je škola nanic, pro a proti, jestli Cliff miluje Tegan apod.) a mě tohle "strukturované" uvažování dost bavilo, protože dávalo příběhu svižnost a náboj. Bohužel to autor dalšími pasážemi, kdy se děj a dialogy docela vlekly, dokázal mnohdy až únavně natahovat, a tak jsem občas netrpělivě poposedávala a popoháněla očima text, aby už se příběh konečně pohnul. Každopádně to bylo příjemné počtení, mělo to pozitivní message a ráda dám autorovi ještě šanci, pokud zde od něj vyjdou další knížky.... celý text

Pohřbený obr 2017, Kazuo Ishiguro

85% - Území dnešní Anglie kdesi v postartušovských dobách, kdy milosrdná mlha dala zapomenout na křivdy vzešlé z bojů mezi Brity a Sasy, lidé zapomněli na své mrtvé, za něž by se měli mstít, a žijí své poklidné životy ve vesničkách, které narušují jen vpády nadpřirozených příšer... Jenže staří britští manželé Axl a Beatrice se rozpomínají na to, že by snad kdesi měli mít syna, a vydávají se ne vždy právě bezpečnými končinami na návštěvu. A rázem je z toho působivá road movie s jazykem a atmosférou dávných časů, plná setkání s nejrůznějšími postavami, ať už jsou to lidé ze sousední saské vesnice, tamní chlapec Edwin, saský válečník Wistan, mnichové z kláštera nebo starý Artušův rytíř Gawain, který snad plní úkol daný ještě králem... A je tu všudypřítomná mlha přicházející z míst, kde bychom snad tušili oddychující dračici Querig, která může člověka nechat zapomenout i na toho, s nímž ještě před chvílí mluvil, ovšem ze které se vynořují znepokojivé vzpomínky a pochybnosti, zda i ta nejpevnější láska neexistuje třeba jen proto, že vzpomínky na dávné křivdy zahalilo zapomnění... Působivý styl, přes rozvážnost textu napínavý příběh, snad jen že v (při porovnání s předchozím dějem) celkem uspěchaném závěru (i když na mě dost emocionálně zapůsobil) jsem přece jen čekala větší projasnění mysli a zásadnější katarzi všech zúčastněných. "Získat? Nedalo se tím nic získat, převozníku. Byla to jen pošetilost a pýcha. A ještě snad něco dalšího, co číhá v hlubinách mužského srdce. Snad jsem toužil i ji potrestat, pane. Ústy a činy jsem vyjadřoval odpuštění, leč v srdci jsem si po dlouhé roky uchovával uzamčenou komůrku, která bažila po pomstě."... celý text

Všechny barvy duhy 2021, * antologie

85% - Díky nápadu zaměřit tentokrát sbírku young adult povídek na prostředí LGBT+ komunity, což vytvořilo určitým způsobem nejsevřenější okruh zápletek, mi tato antologie připadá ze soutěžní série nakladatelství Yoli zřejmě nejzdařilejší, i když i tentokrát se mi některé povídky líbily víc než jiné. "Bylo to důležitější, než zůstat s náma?" ptá se Zuzka Davida, který kdysi dávno býval její matkou, v povídce Rodinné setkání, jež by klidně mohla vydat na celý román. "Já jsem si taky myslela, že jsem jenom na kluky. A pak jenom na holky. Bisexualita přece neexistuje, viď?" slyšíme hořká slova Mariky v povídce Žába, když pochybuje nejen o svojí sexuální orientaci, ale především o svých přátelích. "Bohužel útoky na homosexuální páry nejsou tak ojedinělé," hlásá novinový článek v povídce Bez šance, kde Anna a Žanet nepřestávají doufat, že se pouze plácají v únikové hře. I když únik z toho, co omezuje jejich vztah, vlastně hledají už léta. "Když střídavě kopeš za oba týmy, je občas trochu náročný udržet si přehled o tom, na jakou branku zrovna hraješ," vypráví Elsa Adamovi v povídce Pecka jak z broskve a doufá, že Adam její bisexualitu skousne. Jenže i Adam má tajemství, a tak Elsa potká Stellu... "No, a není to jen taková fáze, Týnko?" je otázka, kterou lesbička Týna nesnáší úplně nejvíc v sympaticky mileniálském stylu napsané povídce Nacpěte ji do škatulky. "Ne! Fakt už dost. Jsem ženská. Vždycky jsem byla. A už v životě nechci vidět a hlavně cítit jedinej pisoár!" dodává si Saša odvahu před dámskými záchodky. Jenže za dveřmi tentokrát bude muset bojovat s něčím víc než jen běžným společenským opovržením. Skvělá povídka Jak jsem šla na záchod, kterou si umím představit zfilmovanou. "Jsem kluk a chci ženicha!" stojí na transparentu Martina a Františka v povídce Vezmi si mě, když to dokážeš. Řeklo by se - zamilovali se, zasnoubili se a žili šťastně až do smrti. Jenže oni nemají právo se vzít. A vlastně se ani rozvést, když jim to přestane klapat. "Můžeš se topit ve svém neštěstí, anebo si z něj vzít to nejlepší a jít dál," říká Sára v povídce Čokoláda na dně kornoutku Anežce, která se trápí kvůli nevysvětlitelnému rozchodu s Elenou. "Vítek," zamumlala jsem, protože říct svoje jméno nahlas bylo pokaždé jako přetvařovat se a všechny obelhávat. Tak přemýšlí hlavní hrdinka povídky Tajemství umírají osamělá. Protože co když snaha udržet vlastní tajemství může pro někoho jiného s temnějším tajemstvím skončit fatálně? "Myslím, že nejsem na nikoho," zjišťuje Hyacint v povídce Šťastně nezamilovanej. Za nejdůležitější vztah považuje pevné přátelství. Ale co když to nebude stačit k tomu, aby jednou nebyl úplně osamělý? A kdy je ta správná chvíle, aby hlavní hrdina řekl svému nejlepšímu kamarádovi, že se do něj zamiloval? Možná, když je Pozdní léto, sobota odpoledne... Příjemná délka povídek tak akorát na chvilkové počtení. Jako vždy krásná grafická úprava s obrázky, medailonky o autorech a tentokrát super růžovou ořízkou. Bylo by možná zajímavé knížku doplnit třeba o povídku s nebinárním hlavním hrdinou. Třeba někdy příště.... celý text

Posedlost 2009, Emily Maguire

55% - Při čtení jsem to měla tak napůl - chvíli mi ten styl psaní přišel jako takový správně s nadhledem, chvíli mi zas přišel moc odosobněný. Chvíli mi ten angličtinář s manželkou a dětmi přišel jako chlápek, který měl vlastně smůlu, když po 20 letech věrného manželství poznal svoji Nemesis, která mu ten život dost převrátila naruby - a i jsem ho litovala - a pak zase autorka zařídila, že jsem ho začala považovat za manipulativního násilnického pedofila - a to i přesto, že nepřestal hlavní hrdinku milovat a vrátil se pro ni pak i jako pro dospělou. No a nejvíc rozpolcená jsem byla u Sarah - chvíli mi jí bylo líto a říkala jsem si, že vlastně za její destruktivní přístup k životu mohou především její chladní rodiče, chvíli mi zas připadala zajímavá a chytrá a především nepostrádající integritu (netajila se tím, že ona má sex ráda, ale zas se s upřímným zájmem ptala "a proč ty po mně vlastně vyjíždíš, když máš přítelkyni?"), chvíli bych ji zas nakopala za to, jak dokázala ničit všechny kolem sebe, a to i hodné lidi, kteří by za ni pomalu dýchali. Sarah a Daniel si zkrátka neměli nic moc co vyčítat, ta posedlost byla vzájemná - to zas bylo takové upřímné. I když jinak to prostě celé bylo dost úchylné.... celý text

Scandalous: Šokující láska 2020, L. J. Shen

30% - Tak tohle nepovažuju ani za čtivo dobré na odreagování. Nechala jsem se zlákat zdejším výborným hodnocením, na které se jinak u románů pro ženy celkem mohu spolehnout, ale tohle mi prostě přišlo mimo. Prakticky všechny postavy nesympatické a tak okázalé drsné, že jsem místy měla chuť jezdit šmirglpapírem po tabuli. Děvkař Trent, který si s jakousi prostitutkou spíchl dítě a teď na něj zůstal sám a děsně se diví, že holčička není úplně v pohodě - jakože při jeho stylu života - půlka času v práci a ta druhá na nějaké ženské a největší ústupek je, že každé úterý bere malou Lunu do práce s sebou - tak to se dítko fakt má. Jo a furt řeší, že jsou všichni děsní rasisti, přitom on je asi v tom příběhu jediný, kdo má se svojí barvou kůže problém. Pak je tu osmnáctiletá Edie, která spadne do vztahu s ním - a jakože budeme tak asi tisíckrát slyšet, jak je to perverzní - jako vážně? Plnoletá sexuálně zkušená dívka a někdo, komu je třicet tři, to fakt nežeru, že by to měl být tak děsný problém. Ale rozumějte, Edie je klaďaska, protože se stará o labilní matku a kohosi kdesi, za kým musí každou sobotu a koho čtenář hned odhadne, kdo to tak asi je a co s ním je, ale autorka nás tzv. "napíná" téměř po celou knihu, což je tedy hodně únavné to s ní při čtení hrát. No ale jednoznačně nejhorší je ten její otec, což má být asi podle autorky záludný záporák, který příběh patřičně okoření, ale tak debilně a nelogicky napsanou postavu aby jeden pohledal - dceru nesnáší a vydírá ji přes toho kohosi (postižený bratr - pst!), což teda vážně nedává smysl, proč vlastně někdy chtěl rodinu a děti. A to rozuzlení, proč jako Trenta nesnáší a proč to na něj všechno narafičil, to už bylo fakt totální wtf. Už vidím bohatého a mocného chlapa, jak se někomu takhle sofistikovaně mstí (a tu mstu připravuje léta) kvůli nějaké poběhlici. Trochu mě ale nakonec malá Luna dojala, tak dám aspoň ty dvě hvězdy a zalituju, že děj kolem ní nebyl víc rozvinutý.... celý text

Pražský tanec smrti 2012, Olga Von Barényiová

50% - Kniha, kterou je velmi těžké hodnotit - koneckonců je od autorky, o jejímž životě se toho mnoho neví a občas se jen dovozuje, že i ona si své osudy uměla značně přikrášlit. Jako dětský čtenář jsem milovala její Janku - a i Pražský tanec smrti je psaný tím nezaměnitelným stylem sledu výjevů ohraničených vůněmi, zvuky, rozhovory často bezejmenných účastníků té či oné scény, které vzbuzují až dojem navazujících políček filmu, jenž vtahuje čtenáře do sebe. Tohle autorka bezesporu umí. Ovšem co na mě fungovalo v Jance, to v Pražském tanci smrti nedokážu až tak "prožít" (a chce se říct naštěstí - s ohledem na to, co se tam odehrává) - snad proto, že k žádné z načrtnutých postav si nestihnu udělat vztah natolik hluboký, aby mi záleželo na tom, jaký je dostihne osud. A to ani k Martinovi - "salonnímu komunistovi", který se účastnil příprav květnového povstání, a když pak spatřil jeho průběh, marně se snažil alespoň pár lidí před ním uchránit - dívku Michaelu, její protřelou sestru Helenu, dále pak Židovku, která se dostala z Terezína, jen aby zjistila, že český revolucionář dokáže být větší monstrum než lecjaký důstojník SS, dívenku Lilly, která bloudí Prahou poté, co se celá její rodina v čele s otcem gestapákem raději otrávila, Martu, která skončila s hákovým křížem vypáleným na zádech poté, co se její snoubenec zastal německých žen a dětí... Nedělám si iluze o tom, jakých zvěrstev je člověk obecně schopen, byť autorka se díky svému umění ponořit čtenáře do svých představ neváhá skoro mi přišlo až manipulativně vyžívat v těch popisech otrávených dětí, zmasakrovaných telat a opičích mláďat, střídaných zas a znovu obrazy vražděných německých žen před porodem a dětí zabíjených na všechny možné hrůzné způsoby, jakož i v nepřeberném množství způsobů, jak druhého umučit k smrti. A přesto mi to přišlo jaksi chladné, odosobněné, psané snad jen v touze šokovat, než že bych skutečně cítila, že autorce na těch lidech a jejich osudech skutečně záleží. Ona vlastně nejde hloub než jen k popisu toho, co se podle ní dělo, když pražský rozhlas zavelel - její trýznitelé jsou obyčejní Češi vedení jen touhou po pomstě a odplatě za kolektivní vinu - a vraždění Němci jsou zas jen běžní lidé, kteří stěží chápou, co se s nimi vlastně děje. Žádný historický kontext nečekejte - což mi u knihy, která se odehrává na pozadí převratných historických událostí, zkrátka chybí. Děvčátko zatahá Lilly za mokré vlasy: "Je ten kluk taky mrtvý jako tatínek?" "Jasně," odpoví místo Lilly holčiččin bratr. "A jak to víš?" "To je přece jasné! Mrtví nekřičí a nebrečí, snadno je rozeznáš od ostatních lidí."... celý text

Doufat znovu 2020, Mona Kasten

75% - Příjemně sladkobolné oddychové čtení, u kterého akorát nesmím přemýšlet nad tím, proč by měl být takový problém se vztahem dospělé vysokoškolačky a jejího nezadaného učitele na univerzitě, která je zároveň popsaná jako velmi otevřená, kde se učitelé a žáci běžně oslovují jménem a chodí spolu po kavárnách i soukromých party. Samozřejmě je to plné klišé - ona je ta zajímavá studentka s těžkými životními zkušenostmi a on její učitel psaní, který si po nocích čte její úkoly, do kterých prosakují její traumata. To natahované bránění se vztahu bylo posléze už poněkud úporné, motivy propukající touhy a následného odstrkování se dost opakovaly, pak se to trochu posunulo, když se na scéně objevila i Nolanova traumata, takže ve druhé půlce knihy už bylo vlastně jedno, že je to studentka a profesor, mohlo to být vlastně klidně o komkoli. Ale četlo se to dobře a ve správné náladě určitě po něčem dalším od autorky zase někdy sáhnu.... celý text

Centrální stanice 2018, Lavie Tidhar

40% - podle anotace vypadala tahle knížka od izraelského autora odehrávající se na a pod centrální stanicí v izraelském Tel Avivu zajímavě, ale její atmosféra výjevů z budoucnosti mě bohužel minula. Autorovi nechybí představivost a technologie svého světa má detailně promyšlené od onohu výtahu na orbitu až po plejádu postaviček žijících ve stínu stanice (Miriam a její bistro, genetický porodník Boris a jeho symbiont z Marsu, datová upírka Karmel i podivný chlapec Kranki zrozený v laboratoři, robotnik Motl stvořený jako kyborg ze zemřelého vojáka a jeho milá Isobel...) - a neméně propracovaná je jeho vize připojení všech přes uzliny k všeobjímající Rozmluvě a samozřejmě digitální Druzí... Bohužel mi to ale připadalo jen jako takový sled nápadů a vizí bez jakéhokoli pokusu o děj nebo třebas i propojující myšlenku. A ani k postavám, přestože jsou napsané originálně, si člověk nevytvoří vztah natolik silný, aby ho zajímalo, jak to s nimi bylo dál - tedy i kdyby měl teoreticky šanci se v závěru knihy něco takového dočíst.... celý text

Paní jezera 2022, Andrzej Sapkowski

70% - Kdysi dávno mě Sapkowski nadchl svými předělanými pohádkami a přiměl mě zamilovat si zaklínače Geralta, trubadúra Marigolda, čarodějku Yennefer a princeznu Ciri, která mu byla předurčena Sudbou jako učednice. Přišly romány o Geraltovi a Ciri a já si oblíbila i jeho partičku ztracenců - lučištnici Milwu, Nilfgaarďana Cahira, sympatického upíra Regise a konečně i prostořekou holčinu Angouleme, kterou kdesi sebrali cestou. A nakonec mi po dočtení posledního dílu připadá, že to byly právě ty krásně napsané postavy, které mě lákaly číst si dál o jejich osudech. Protože přiznávám, že hromada dalších epizodních postav a jejich intriky, bitky, bitvy a nekonečné rozhovory jsem vlastně jen přelétla očima, nezanechaly ve mně větší dojem, a když jsem se další den vrátila ke čtení, přistihla jsem se, že si je často ani nevybavuji. Situace, kdy autor posadí k ohni tři poutníky a nechává je vzpomínat na to, jak si desítky jmen těch či oněch postav porcují svět po velké bitvě s Nilfgaardem, mě zkrátka neoslovují. Mezitím mě naopak znechutí melodramatický způsob, jakým se autor na pár stranách vypořádá s mnoha mými oblíbenci, o kterých poté, co si je čtenář v předchozích knihách zamiloval, najednou naštěkne ani pes, a říkám si, k čemu to vlastně číst dál. Ale má to pořád skvělé momenty, které mě u čtení udrží - navázání na artušovské legendy a ta Cirina pouť mezi světy poté, co na konci předchozího dílu vstoupila do Věže vlaštovky, něco takového bych si klidně dokázala představit jako samostatný román, který bych hltala, protože autorovi představivost rozhodně nechybí. Střet Ciri se strašlivým bijcem Bonhartem a Geralta s čarodějem Vilgefortzem byl skvěle nervydrásající. Rozuzlení kolem nilfgaardského císaře Emphyra bylo sice zajímavé, ale na druhou stranu po všem tom krveprolévání, aby Ciri získal, se najednou chytne za nos a nechá ji být? Jakože co tohle mělo znamenat? A co ten závěr pro Geralta a Yennefer? Jinak mi celý ten rozpačitý a neurčitý (a k hlavním postavám dost odbytý) konec Zaklínačské ságy v paměti neutkví, což bych na konci původně tak poutavě stvořeného světa řekla, že docela zamrzí.... celý text

Věž vlaštovky 2022, Andrzej Sapkowski

75% - Sapkowski umí vytvořit košatý příběh plný různorodých charakterů, akčních scén i chytlavých rozhovorů. U Věže vlaštovky je tomu nejinak - máme tu cintránskou princeznu a zaklínačku Ciri, která se v předchozím ději stala součástí bandy Potkanů. Nyní se uprostřed bažin u tajemného starce léčí ze strašlivých zranění a vypráví mu svůj příběh plný násilí a pronásledování ze strany kdekoho - mezi jinými i sadistického lovce lidí Bonharta, čaroděje Rience, černokněžníka Vilgefortze a obrovského množství jejich poskoků a dalších pochybných existencí. Máme tu čarodějku Yennefer, která si ji snaží najít a zachránit. A o totéž se pokouší i zaklínač Geralt se svojí partou z minulé knihy - opět se tak setkáváme s Nilfgaarďanem Cahirem, lučištnicí Milwou, nepostradatelným Marigoldem a sympatickým upírem Regisem. O historky tedy není nouze. Ovšem přiznávám, že v tom množství důležitých a ještě větší hromadě epizodních postav jsem se velmi složitě orientovala, což ještě zhoršovalo autorovo rozhodnutí psát příběh na přeskáčku - ať už jde o vzpomínky Ciri nebo o příběhy dalších postav. Takže třeba Geralta někdo pronásleduje a o 100 stránek dál se dozvíme, jak se dotyční k informacím o něm dostali, což už jsme ovšem mezitím tak trochu sami uhádli. Přitom mi přišlo, jako kdyby nám dílky skládačky byly servírovány víceméně náhodně - není v tom ani chronologie ani čistá retrospektiva (v čase se skáče sem a tam), často i v jednotlivých odstavcích se přeskakuje mezi postavami vzdálenými od sebe stovky mil - někdy to navazuje pěkně a logicky, ale častěji jsem si na začátku další kapitoly říkala "Co to zase?" a "Proč teď zase tohle, když já bych si nejraději přečetla, jak pokračuje ten v předchozí kapitole nastíněný děj?" No a především bych chtěla víc té hlavní dějové linky a důležitých postav než toho balastu kolem. Trochu mi to začalo připomínat bobtnající Martinovu sérii Písní ledu a ohně, kdy se to po prvních čtivých knihách v té poslední rozpadlo do tak drobných střípků, že už jsem se při čtení místy trápila. U Sapkowského o trápení zatím nemůže být řeč, ale minimálně nudu a nezájem to čtení párkrát vzbudilo (vážně potřebuji několik stran vyprávění bezejmenného rybáře o tom, jak se blíží zima a jak se ho jedna dívka zeptala na cestu?). Ano, má to řadu skvělých momentů (Ciri v aréně, řežba na zamrzlém jezeře), ale když to tak vezmu celkově, tak v ději jsme se vážně posunuli jen o pidikousek z bažiny k té veži vlaštovky. A ani ten sarkastický Geralt už nějak není, co býval.... celý text

Satanské verše 2015, Salman Rushdie

80% - Dočteno po několika prodlouženích v knihovně a čtení znovu od začátku - a stejně se mi nezdá, že bych se do tohoto románu, za který Salmanu Rushdiemu už několik desetiletí hrozí smrt, dokázala ponořit tak, jak jsem zvyklá. Na vině je samozřejmě především neznalost náboženských a filozofických souvislostí (člověk by ke knize ideálně potřeboval ještě výkladový komentář), ale také styl autorova psaní, kdy je schopen vršit v jediné větě přes půl stránky pásmo slov, myšlenek, postřehů a úvah, a pokud není čtenář zrovna naladěný na stejnou vlnovou délku, tak jsem měla občas pocit, že i když čtu sebepozorněji, musím některé pasáže přečíst víckrát, abych mohla absorbovat všechny jejich části. Když se totiž Saládín Čamča (herec indického původu, který strávil léta snahou odpoutat se po boku britské manželky od svých britských kořenů a nenáviděného otce) a Džibríl Farišta (bollywoodská superstar mířící do Anglie za krásnou horolezkyní, do níž se zamiloval) zřítí po výbuchu letadla uneseného teroristy na britské pobřeží a jeden se promění v čerta a druhý v anděla, začíná jízda, při níž inteligentní, sečtělý a zatraceně chytrý Salman Rushdie dokáže mísit základní otázky víry, psychologie, sociologie, filozofie i kosmologie s ironií a nadhledem moderního člověka. Samotných satanských veršů se přitom týká jen část knihy věnovaná několika Farištovým snům (motýlí prorokyně, která zvedne celou vesnici k pouti do Mekky apod.) - v této vizi Prorok zakládá v jednom pouštním městě nové náboženství a v první fázi je ochoten tolerovat i některé původní polyteistické bohyně, než nazná, že tyto myšlenky mu našeptal Satan a Bůh je jenom jeden. V tomto kontextu nemohu než pochybovat o tom, že ti, kteří schvalují Rushdieho smrt, vůbec vědí, o čem ta knížka je. --- Saíd se přestal ovládat. "Mišal? Mišal?" zavřískl. "Přikázáno? Archandělé, Mišal? Džibríl? Bůh s plnovousem a andělé s křídly? Nebe a peklo, Mišal? Ďábel se špičatým ocasem a kopyty? Jak daleko v tom hodláš zajít? Mají ženy duši, co říkáš? Nebo jinak: jakého jsou duše rodu? Je Bůh černý nebo bílý? Až se mořské vody rozestoupí, co se stane s tou vodou navíc? Vytvoří po stranách něco jako stěny? Mišal? Odpověz mi. Dějí se zázraky? Věříš v Ráj? Budou mi odpuštěny moje hříchy?" Rozplakal se a padl na kolena, čelo stále přitisknuté ke zdi. Jeho umírající manželka k němu přistoupila a zezadu ho objala. "Tak si na tu pouť běž," pronesl sklesle. "Ale vezmi si aspoň dodávku. Má klimatizaci a můžeš si vzít lednici plnou coca-coly."... celý text

Inferium 2019, Roman Bureš

80% - českou fantasy nečtu, ale s ohledem na recenze jsem to zkusila s touto knížkou a bylo to příjemné překvapení. Celá ta atmosféra Pekla, kde se ze země líhnou hříšníci a démoni je nepovažují za víc než dobytek, který se dá využívat na práci a odkrajování chutných kousků masa, které opět dorůstají, je podaná působivě a čtivě - až je člověku těch zatracenců skoro líto. Na druhé straně je tady Rónan, který se na Zemi za druhé světové války pokouší ochránit dívenku Amálku mířící do koncentračního tábora - tady jsem dost ocenila autorův uměřený styl, kdy třeba o plynových komorách dokáže psát dostatečně sugestivně, aby čtenáři navodil realistický pocit hrůzy, ale přitom se v tom nevyžívá s tou až perverzitou z lidského utrpení, kterou v posledních letech cítím u řady jiných autorů. No a pak se oba světy protnou a autor postaví démony, kteří se nacházejí tak někdy na počátku průmyslové revoluce, proti jednotkám SS, které jsou schopné všeho a mají k tomu mnohem modernější technologie (a sakra silný motiv). Četlo se to samo. Jediné, co mi moc nesedělo, byla ta zabedněnost démonů. Tak nějak bych čekala bytosti s nadměrnou inteligencí a ne jednoduché farmáře a zpohodlnělé měšťany, které ani nepadne zkoumat, co se jim to tam začalo objevovat v zemi. My lidé se o inteligenci ostatních druhů zajímáme celkem dost (delfíni, psi, opice apod.), tak proč to nenapadne démony? Nějak jsem nedokázala věřit tomu, že ten "dobytek" opravdu mohou považovat za tupý a nemyslící, protože minimálně těm čerstvě zemřelým to v ději ještě myslelo celkem normálně. "V tom okamžiku si s konečnou platností uvědomil, že jediná cesta spásy vede skrze zničení Pekla." "Myslíte, že tady své hříchy jenom prohlubujeme? Že si to děláme ještě horší?" "Možná," připustil Gerhard. "Tím spíš bychom měli vyhrát."... celý text

Ohnivý tygr 2008, Tracy Chevalier

50% - Po vykreslení atmosféry v době a v rodině, v níž žil malíř Vermeer v románu Dívka s perlou, se autorka tentokrát pokouší přiblížit čtenáři básníka Williama Blakea a jeho život v roce 1792, kdy ve Francii zuří revoluce a nejeden Angličan se pokouší vůči ní vymezit a podpořit anglickou monarchii a krále. Bohužel o Blakeovi se dozvídáme spíš jenom zprostředkovaně prostřednictvím jeho souseda, mladého chlapce Jema Kellawaye, který se do Londýna přistěhoval se svojí rodinou z venkova, a jeho kamarádky, protřelé Londýňanky Maggie. Autorce se sice daří jako vždy navodit tu správnou dobovou atmosféru, takže má člověk pocit, jako kdyby v tom Londýně koncem 18. století s oběma mladými lidmi sám byl, jenže děj je takový nijaký, žádné pořádné zápletky, příběh prostě tak nějak plyne odnikud nikam, kde také skončí ve chvíli, kdy už autorku asi nenapadlo, co k tomu ještě napsat dál. Kromě Dívky s perlou jsem od Tracy Chevalier četla ještě Dámu a jednorožce a řekla bych, že ta kvalita jde postupně dolů, Ohnivý tygr je nejslabší.... celý text

Počátek 2018, Dan Brown

40% - po dočtení posledního dílu ze série o Robertu Langdonovi mám nutkavou potřebu přečíst si znovu Šifru mistra Leonarda, protože teď naprosto netuším, jestli se za ta léta natolik proměnil můj literární vkus anebo je prostě Počátek o tolik horší. Ne, nečekala jsem, že by nastalo nějaké jiné schéma - že bychom tam neměli nějakého génia s touhou vymyslet pro Langdona šifrovanou honbu za pokladem. Že by tam chyběla půvabná Langdon girl. Že bychom tentokrát nezávodili s časem před šíleným vrahem a policií. A že bychom se nedejbože dozvěděli něco víc o osobnosti samotného Langdona kromě toho, že má místo mozku encyklopedii všech muzeí a uměleckých děl, že nemá rád stísněné prostory a že nosí hodinky s Mikymauzem. A že by ta kniha jakýmkoli způsobem navazovala na předchozí díly, to už vůbec nečekám - v Infernu sice došlo k tomu, že má být třetina populace sterilní, což bych myslela, že to bude společností docela rezonovat a navíc by se to dalo krásně využít, když Brown píše o hlavní hrdince. Ale ne, jako kdyby se to nikdy nestalo. Ale fajn, na to jsem si už zvykla. Ovšem vážně nemohu uvěřit tomu, že jsem několik hodin četla o tom, jak Langdon a vyvolená španělského prince (!) prchají španělskými městy před církví a španělskou královskou rodinou, aby našli kód, jímž by mohli spustit údajně velice zásadní prezentaci, která způsobí pád všech náboženství. Načež se po 400 stránkách nudného až únavného čtení zjistí, že tím úžasným vědeckým objevem je fakt, že (pokud nejste člověk s alespoň minimálním zájmem o vědu, tak SPOILER ALERT!!!) vesmír se řídí fyzikálními zákony (včetně vzniku života) a že směřujeme k propojení s technologiemi. Jako vážně? To je teda objev jak hrom. OK, těžko čekat, že by Brown mohl přijít s něčím vážně objevným. Ale to druhé je celkem zjevné. A o tom prvním už čtu v různých teoriích řadu let (až se zdráhám označit to za spoiler) a div se světe, žádné náboženství si z toho asi na zadek nesedne, protože se prostě zeptá "a kdo takhle nastavil ty fyzikální zákony"? A zatímco vědci se budou přít, zda prostě jiné nastavení není možné nebo zda existuje nekonečný počet vesmírů s různě nastavenými fyzikálními zákony, které všude fungují jinak (anebo prostě nefungují a pak takové vesmíry nemají dlouhého trvání), tak věřící prostě řeknou, že ty zákony jsou ve skutečnosti boží vůle a mají vystaráno. Autorovy rešerše pro Kirschovu prezentaci mi navíc přišly tentokrát dost odfláknuté - takový vztah entropie, termodynamiky a běhu času je například dost zajímavý a k tomu se autor přitom nedostal vůbec. No a to, že ten zavražděný génius stvoří takhle komplikovanou cestu k heslu, jež spouští jeho prezentaci, namísto toho, aby to prostě pro případ svojí indispozice nechal spustit toho svého geniálního AI asistenta, to už mi tedy hlava nebere vůbec. Navíc celá ta zápletka kolem Winstona byla směšně odhadnutelná dopředu. Asi jsem ovlivněná tím současným překotným vývojem, ale mně bylo jasné, kdo je ten Langdonův průvodce Guggenheimovým muzeem, asi tak po třech větách. Brown by možná měl přesedlat na turistické průvodce, protože jeho popisy chrámu La Sagrada Familia Antoniho Gaudího a Casa Mila stejného architekta mě k návštěvě docela vážně navnadily.... celý text

Inferno 2013, Dan Brown

60% - Když jsem před téměř 20 lety na dovolené otevřela Anděly a démony, byla jsem napínavostí a spádem knihy nadšená. Záhy přišla Šifra mistra Leonarda, která mě doslova pohltila a nad námětem příběhu jsem poté dlouho přemýšlela. A pak následovaly další knihy s Robertem Langdonem a já jsem tak nějak čím dál víc znuděnější. Ty příběhy jsou totiž jak přes kopírák - vždy je tam nějaká "honba za pokladem", kdy Langdon díky svým znalostem musí v omezené době dané pronásledováním policií nebo různými zlotřilci rozluštit řadu symbolů, které ho vodí z místa na místo. Vždy se k tomu přichomýtne nějaká krásná a inteligentní žena, která uhání po jeho boku. Vždy je tam minimálně jedna postava, které Langdon věří, ale pak se ukáže, že to nebyl ten, za koho ho měli. A vždy je tam také nějaký ten génius, který zjevně nemá nic lepšího na práci, než vymýšlet tu komplikovanou šipkovanou mezi nádhernými uměleckými díly, aby mohl hlavní hrdina předvést, kde všude na V.I.P. pozvání byl a co všechno tam viděl (a nezapomněl), a Dan Brown se mohl vytasit se svým průvodcovským talentem. A ano, pokaždé je tam ten stejný Robert Langdon, jehož charakteristika se omezuje na dobrou paměť, vysokou inteligenci, rozsáhlé umělecké znalosti, strach z uzavřených prostor a tvídové sako. Protože za všechny ty romány, které jsem o jeho pátráních přečetla, jsem se toho o něm mnoho dalšího nedozvěděla - ta postava je naprosto sterilní, bez vývoje, bez jakéhokoli ovlivnění tím, co v těch románech prožil. Jako kdyby ta předchozí dobrodružství ani neexistovala. Což mi začíná docela vadit. Tentokrát navíc ani děj nestál za mnoho - sociální inženýrství s myšlenkou regulace světové populace je časté téma (ovšem i ten marvelovský Thanos to pojal divácky zajímavěji), ale zvolené řešení mi zas tak prozíravé nepřišlo, neboť počítám, že by mezi lidmi vyvolalo spoustu nenávisti, závisti, ztráty smyslu života, depresí a osobních tragédií, nehledě na korupci a elitářství u těch, kteří by ho chtěli nějakým způsobem zvrátit. Autor se sice pokusil zápletku celkem zajímavě navázat na Dantovu Božskou komedii, ale nedokázala jsem se ubránit pocitu, že se neustále opakuje (mnohokrát si tak přečteme o zlotřilcově videu a jeho ústřední demografické myšlence) a vyplňuje děj vycpávkami, které by tam nemusely být (popisy míst a budov, které se k ději bezprostředně nevztahují). Navíc se autor čtenáře snaží celou dobu mást hloupoučkými manipulacemi, které pak v dalším ději takovým tím "co to sakra" způsobem vyvracuje (ne, dotyčná postava nebyla zdrogovaná, jenom chorá, případně nebyla chorá, jenom alergická, případně to byl úplně někdo jiný), což požitku z četby také nepřidá. Pro mě to tedy nemělo takový spád, na jaký jsem z autorových knih zvyklá. Za mě zatím nejslabší díl série.... celý text

Enderův stín 2001, Orson Scott Card

80% - Při čtení téhle knížky jsem procházela několika fázemi - zpočátku jsem se obávala, že to bude opravdu jen převyprávěná Enderova hra z pohledu Fazolka. Pak jsem se ale začetla do jeho života nebo spíš přežívání v Rotterdamu, do jeho neuvěřitelné schopnosti analyzovat chování druhých lidí, a to jak obyčejných hladových, živořících dětí, tak i mladistvých tyranů, kteří terorizují ty menší, do jeho umění taktizovat a vymyslet strategii pro přežití v partě, a propadla jsem takové radosti z četby, že jsem knížku okamžitě chtěla hodnotit ještě lépe než Enderovu hru. V Enderově hře jsem totiž především nevěřila Enderovu nízkému věku vzhledem k tomu, že ze své rodiny i přes soužití s chytrým, leč násilnickým bratrem zkrátka podle mě nemohl načerpat tolik zkušeností, aby mohl mít takový odhad na lidi, jaký v Bitevní škole předváděl - a napadlo mě, že to autor mohl vyřešit třeba nějakou genetickou úpravou dětí - a vida - u Fazolka autor tuhle myšlenku pojal také a navíc ho ještě nechal na ulici prožít takový život, že zkrátka lidskou povahu znal dokonale. Moc se mi líbil i jeho příchod do Bitevní školy a to, jakým způsobem dokázal analyzovat, o co tam vlastně jde, a získat informace, které potřeboval. Ve druhé půlce knížky pak ale došlo na to očekávané převyprávění toho, co už znám z Enderova příběhu, a i když se autor z Fazolka pokusil udělat tak trochu šedou eminenci, která ve skutečnosti stála za hodně událostmi, které se v Enderově příběhu staly, nepřišlo mi to zas až tak zajímavé nebo uvěřitelné (sám Ender ve světle nových informací často vypadal celkem nedovtipně, jako by autor kvůli nutnosti vystavět zajímavý Fazolkův příběh musel Endera trochu shazovat). Ale i přesto sérii zatím hodnotím velmi kladně. Čtení o lidech, kteří dokáží přemýšlet, odvozovat z dostupných informací vlastní závěry a zařizovat se podle nich, mi zkrátka připadá mnohem zábavnější, než v literatuře tolikrát omílané zápletky založené na tom, že hlavní hrdina něco (často vlastní vinou) neví a k uzoufání dlouho mu trvá, než si to domyslí. "Fazolek v duchu nesouhlasil. Zločinné marnění času bylo zdůrazňování chyb. Najít je - všimnout si jich - bylo důležité. Pokud člověk sám ve vlastní hlavě nerozlišoval mezi užitečnými a chybnými informacemi, pak se vůbec neučil, ale pouze nahrazoval nevědomost falešnou vírou, která nebyla o nic lepší." "Pokud jediná možnost, jak porazit termiťany, je nahradit se novým druhem, zachraňujeme pak vůbec lidstvo?"... celý text