Jakira
přečtené 238
Vikomt, který mě miloval
2021,
Julia Quinn
No jak to říct, ani napodruhé to nebyla žádná sláva, dokonce jsem se nudila ještě o trochu víc, než při prvním dílu. Tohle jasná výjimka z pravidla, že kniha je vždy lepší, než filmové/seriálové zpracování. Ani se nedivím tvůrcům, že byli při psaní scénáře kreativní a domysleli si velkou část příběhu sami, protože tady se opravdu, ale opravdu v podstatě nic nedělo, ale jako že vůbec nic. Opět se tu pořád dokola jen tlachá, a nic z toho. Navíc to způsobuje neblahý vedlejší efekt, že autorce už pak dochází synonyma k popisu výrazů a tónu řeči, který postavy používají, a tak tu pořád jen někdy vrčí, mumlá nebo si odfrkne a na slovo hejsek jsem teda po přečtení celé knihy už alergická. Kdyby se aspoň dalo mluvit o tom, že je to červená knihovna se vším všudy a člověk se dočká aspoň nějaké té erotiky...ale pane bože, tady se žvaní i u těch intimních scén, kterých není moc, a to tak, že to celý dojem ruší. Použila bych zde slova Mirandy ze Sexu ve městě, že tohle je jediná chvíle v jejím velmi verbalizovaném životě, kdy je lepší držet zobák...ámen, kéž by si to autorka přečetla. Celkově moc nechápu to vysoké hodnocení knih tady na databázi a trochu podezřívám seriál, že si za takové hodnocení připisuje neprávem kredit. Kdyby alespoň byly v jednotlivých knihách trochu rozvinuté příběhy dalších sourozenců, ale každá z nich je opravdu velmi omezená jen na ústřední dvojici a ostatní členové rodiny se jen sem tam mihnou jako takové křoví, což je škoda, protože seriál byl v tomhle opravdu lépe propracovaný a komplexní. Do třetího dílu se mi teď vůbec nechce, Benedict ze seriálu je pro mě jedna z nejmíň zajímavých postav a v knihách jsem ho zatím v podstatě nezaregistrovala, takže prokousat se k tomu čtvrtému dílu, který mě zajímá, bude oříšek...... celý text
Noční lovec
2013,
Chris Carter
Carter napotřetí a nebylo to tentokrát ono...čím to? První dva díly se mi líbily moc, Hunter je správný rozervaný detektiv s vnitřními démony a Garcia sympaták. Jenže Carter píše hodně podle jedné šablony a už to napotřetí začíná trochu nudit. Krátké kapitoly jsou fajn, ale když každá ze 60 kapitol končí v podstatě stejně, tedy stylem postava něco uviděla/něco hrozivého jí došlo, zaklela a střih, další kapitola, která nenavazuje ten okamžik před chvílí, ale naopak se k němu oklikou prokouše až po pár stranách, abychom se teda konečně dozvěděli, co dotyčný viděl nebo co mu došlo...a takhle pořád dokola...60x...tak už je to prostě časem nuda. A nebudu ani první ani poslední, kdo tu zmíní, že věčně mrazení v zádech nebo ježící se chlupy v zátylku už jsou spíš úsměvné. Autor by si měl trochu rozšířit repertoár těchhle projevů hrůzy. Poslední výtku mám pak k tomu, že mě prostě nebaví číst detektivku, kde je naprosto nemožné odhadnout, kdo je vrah...mám ráda chytře napsané detektivky, kde autor trousí drobečky nápověd, které míchá s informacemi, které čtenáře mají zmást a zavést úplně jiným směrem, jako to dělá ve svých knihách Deaver nebo Nesbo. Ale tady je vrahem nakonec někdo, o kom sice ano, přiznávám, byla zmínka, ale naprosto žádná vodítka k němu nevedla a všechno kolem jeho činů bylo vysvětleno na základě dávno zapomenutého zločinu odehrávajícího se někde úplně mimo, na který se navíc přišlo úplnou náhodou...no, prostě tohle není můj šálek.... celý text
Vévoda a já
2021,
Julia Quinn
Nalákaná seriálem, který se mi moc líbil jsem se pustila do čtení a už první díl mě docela zklamal. Když pominu, že děj seriálu se tedy od originálu dost liší, tak knížka mi přišla velmi nudná, utahaná a o ničem. Prvním 150 stran se vlastně skoro nic neděje, jenom se pořad a dokola žvaní...v podstatě na 150 stranách vidíme dohromady 3 scény, kdy se jen mění kulisy, ale obsah zůstává stejný...tlachání vcelku o ničem. Velké pokušení odložit knížku nedočtenou jsem překonala jen proto, že jsem si v záchvatu nadšení ze seriálu stihla pořídit všechny díly knižní série. :D Nakonec se zhruba od dvousté stránky začalo přece jen něco dít a i to mělo nějakou zápletku, která byla zajímavá. Ale to je tak všechno. Vzhledem k nerozvážnému nákupu knih a tomu, že moje nejoblíbenější dvojici patří až kniha s číslem 4, vytrvám, ale občas to bylo fakt k uzoufání nudné čtení.... celý text
Pavouk
2022,
Lars Kepler
Tohle bylo táááák dlouhé a místy táááák hloupé. Nezbývá mi než souhlasit s komentáři uživatelů ashburton a certchlup. Čím začít? Sérii s Joonou jsem měla ráda, četla každou knihu hned po vydání, ale od Lovce králíků jde kvalita neskutečně dolů. A Pavouk to tedy rozhodně nezachránil. K obsahu nevím, co dřív napsat...množství naprosto nepodstatné omáčky spočívající v donekonečna protahovaném podrobném popisu všeho kolem, je mírně řečeno ubíjející. Až tak, že i mě jako velmi poctivému čtenáři, který běžně čte opravu každé písmenko, přeskakovaly oči celé odstavce těchto nicneříkajících popisů, aby se už konečně dostaly k něčemu důležitému. Jindy příjemný jednoduchý styl psaní, kde nemají místo dlouhá souvětí, mě v téhle knize vyloženě štval, protože mi to občas přišlo jak sloh dítěte na prvním stupni základní školy. Zápletka...no řekněme že potenciál to možná mělo, ale naprosto nelogické vyprávění a absence znalosti policejní práce nebo schopnosti přenést ji do vyprávění, celý příběh zabíjí. Ať je to jedno nebo druhé, obojí je smutné po tom, co napíšete 8 detektivních knih. Tohle se opravdu nedalo, celý tým vyšetřovatelů sedí na zadku a čeká na další balíček v naději, že hádanku vyřeší nebo se schází u někoho doma, aby teda jako přemýšleli, co jim pachatel chce říct a stejně nic nevymysleli. Všechny průlomy ve vyšetřování jsou dílem náhody nebo náhlého vnuknutí Sagy nebo Joony. Kde jsou takové běžné věci jako hledání majitelů aut s navijákem, výzvy k veřejnosti, hledání svědků, zajišťování stop? A pak ty nelogičnosti...veřejnost celou dobu netuší, že někdo vraždí příslušníky policie? Ani když mrtvoly nachází běžní občané? Pak i divná časová souslednost...jak mohl Vener 3x střelený brzo ráno žít ještě večer navíc naložený do kyseliny? Achjo, bylo by toho ještě víc, ale už by to bylo asi jen zbytečné kopání do mrtvoly (jak příhodné). Autoři by se podle mě měli vykašlat na Jurka, nechat ho konečně být a zkusit nějaký refresh série, protože je to pořád to samé dokola. A nebo se na to vybodnout úplně a začít jinou sérii, protože mám pocit, že tady je potenciál už úplně vysosaný.... celý text
Božidara
2022,
Veronika Hájek Hurdová
Na knížku jsem se dost těšila, podle anotace mě zaujala na první dobrou, ale nakonec až tak nadšená nejsem. První půlka knížky se mi líbila i přes nějaké drobné výhrady. Například mi úplně nesedlo to, jak Rosie občas mluvila jak dospělá...řeči o tom, že musí utéct od reality a vyčistit si hlavu...takhle přece teenageři dnes nemluví, ne? Nebo jo? Co já vlastně vím, když doma dospívající dívku nemám...ale přišlo mi to zvláštní :) Jenže pak přišla druhá půlka a roadtrip obou hlavních postav, který mi prostě nesedl. Celé mi to přišlo hrozně prvoplánové a zvraty a karamboly na cestě přitažené za vlasy. Poslední třetina už mě nebavila skoro vůbec. Z Božidary se v ní stal automat na rozumy, který sází moudra s kadencí kulometu, čímž jsem si chvílemi přišla jak když čtu tu několikrát zmiňovanou knihu citátů. Uspěchaný a pro mě nepochopitelný konec byl jen posledním hřebíčkem do rakve příběhu. Souzním s některými komentáři níže, že je velká škoda, že nebyl víc rozvinutý a hlavně dotažený příběh Milady. Ta mě zajímala hodně, protože jsem v ní hodně viděla svojí vlastní maminku, když jsem dospívala já a vlastně jsem v ní chvilkami viděla i sebe ve vztahu ke svým dětem. Bohužel její rychlý přerod a změna v chování a filozofii právě v tom uspěchaném konci je velmi těžko uvěřitelný, a to mrzí hodně. Každopádně, jako lehké letní čtení to vlastně nebylo úplně špatné, takže ty 3 hvězdy si to zaslouží. Uvidíme, co autorčin další román Bohumil na něj jsem zvědavá.... celý text
Němci
2012,
Jakuba Katalpa (p)
Moje druhá kniha od Katalpy a musím říct, že Zuzanin dech zůstává nepřekonán. Z něj jsem byla nadšená, Němci se mi líbili také, ale nadšení se bohužel neopakovalo. Zkusím vysvětlit proč. Kniha je napsaná stylem, který mi sedí, krátké kapitoly, děj je svižný, hluchá místa prakticky nejsou, jazykově také velmi povedený kus. Nicméně Klára jako hlavní postava mi k srdci nepřirostla. Člověk s ní začne sympatizovat vlastně až úplně na konci, kdy se dozví celou pravdu o tom, co se jí stalo po válce, ale ani to nepřebije úplně dojem, který jsem z ní měla celou dobu čtení, a to, že to byla vlastně taková dost nudná postava, která se tak nějak nechala unášet životem a okolnostmi bez nějakého většího zájmu a úsilí něco změnit. Neměla ambice se někam vyvíjet v tom, co dělá, neměla žádné zájmy kromě chození za vdovcem, přišlo mi, že jen přežívá ze dne na den. Vlastně i to, co mi přišlo nejzajímavější, a to její vztah s Erichem zůstalo nevyřčeno a čtenářům utajeno. Je to škoda, tentokrát mi tam prostě něco chybělo. Knížka určitě stojí za přečetní, ale za mě, narozdíl od skvělého Zuzanina dechu, ke kterému se ráda vrátím, stačí jednou.... celý text
