knihomolka27 přečtené 411

Tajemná zahrada 1920, Frances Hodgson Burnett

Jako i ostatní dobré knihy, má tato kniha nade mnou velkou moc... například já ač jako zahradničením nepolíbená lidská bytost, jsem po dočtení a i během čtení knihy, měla sto chutí vysázet na naší zahradě takovou malou džungli, ačkoli by mě to nikdy předtím asi úplně nenapadlo. V záchvatu zahradnického nadšení jsem si dokonce koupila tři růže a dnes se chystám k akci jejich sázení, i přesto, že jsem na to normálně moc líná. Ano, až takovou má ta kniha sílu, člověka navnadit, že ten nejlepší způsob strávení volného času ... vede přes chození venku, nebo právě výše zmíněném zahradničení. Nevím jestli to ke stejným činům naláká i děti, pro které je kniha určená... ale mě teda dostala. Upřímně nevím čím přesně to je... ale řekla bych, že kniha ve vás zkrátka vyvolá radost z přírody, z objevování světa kolem ... zahradničení je v této knize prostředkem pro lásku, pochopení a obdivování krásy. Přitom v knize je zahradničení popsáno s takovou samozřejmostí a láskou k rostlinám, že máte pocit, že na tom vlastně vůbec nic není, a ještě se začnete stydět za svůj už několik měsíců nevyplený záhonek. Samozřejmě je ale kniha i o něčem víc než je až téměř abstraktní krása a radost z přírody... je to zkrátka a dobře, zprvu velmi pochmurný příběh, kterému podzimní blata dodávají tu správnou melancholickou atmosféru... postavy si prožívají svá vlastní malá či velká příkoří. Největší prostor je věnován malé holčičce Mary, která si tu projde dost zjevným vývojem...pokud místa a lidé mohou léčit, pak se to děje právě v této knize. Prvky mysteriozna a tajemna příběh krásně koření ... přičemž největší roli jako takovou hraje především láska a to v mnoha směrech... přátelství, rodičovská láska, sebeláska...opravdu krásný příběh. O úspěšnosti knihy jako takové může mluvit i nespočet televizních adaptací...v roce 2020 jsme se dokonce dočkali té nejnovější. Po přečtení knihy, ale musím konstatovat, že film je poněkud chaotický a kniha má daleko lepší strukturu příběhu. V rychlosti jsem zkoukla i ostatní adaptace, přičemž se v nich vystřídalo hned několik charismatických herců a hereček. Ani v jedné z adaptací jsem úplně sice nebyla spokojená s podobností herců k předloze.... navíc některé filmy se od předlohy lišily...ale celkově se mi líbili... i ta animovaná verze, která asi podle mě nejlépe ztvárnila postavu Marty, kdežto paní Medlocková tam vypadala jak nějaká paní Denversová z Mrtvé a živé... každopádně sequelu jsem se pro jistotu vyhla, jen mě trochu překvapuje, že by si Mary vzala Colina jak stálo v anotaci... mě vždycky přišlo, že má blíž k Dicksnovi... ale 30 let je 30 let... spíš bych ocenila film, ve kterém je Mary třeba kolem 25 a rozhoduje se co bude v životě dělat... ale co...... celý text

Stačí jen chtít 2017, Joelle Charbonneau

Jak hodnotit knihu, která byla ze začátku boží a zhruba od půlky, jste se do čtení museli spíš nutit? Tak tři a půl hvězdičky, ale znovu si to určitě nepřečtu. Ovšem dávám jedno malé bezvýznamné plus za obálku, ta je hodně povedená a originální. Ze začátku to byla fakt hodně velká pecka. Tohle téma na mě bude fungovat vždycky...no protože je hrozně návykový a tak. Trochu mi to připomíná Nerve hru o život, kterou taky jakože baštim, no. Jo a taky Vadí, nevadí, což už teda jakože nemusim vidět znova. Každopádně, knížku jsem ted dočetla a jsem docela zklamaná... jelikož mě posledních 50 a víc stránek už nějak vůbec nebavilo. Zkrátka a dobře nejlepší byl ten začátek, když se to všechno rozjíždělo... ale pak už to byl jenom takovej docela nudnej průměr, kterej se hodně opakoval. Kaille je postava se kterou se sice dokážete vžít, ale zároven jí máte prostě chvilkama chut úplně tak nějak vypustit z hlavy.. ano je lehce otravná, ono celkově je tam hned několik trochu WTF momentů, i když se daj aspon nějak ospravedlnit. K ostatním postavám si skoro žádnej vztah nenajdete a když už tak ta postava v další kapitole umře. Mě prostě ty jména splývaly a příběhy ostatních jsem nějak moc neprožívala. Ten konec už byla vysloveně taková blbinka, nějakej náznak střelby na bránu tam byl... ale já nevím no, zase žádný budování dopředu a pak najednou... je je to ta psycholožka, která je očividně úplně šílená. Jednoduše si myslím, že se z toho dalo vytěžit nakonec přeci jen víc. Líp to propracovat a sjednotit, aby to nepůsobilo jako nějaký deníkový zápisky pár studentů střední školy. Univerzita mě bavila víc a byla i líp promyšlená. Na mě prostě chvilkama tenhle příběh působí hrozně nedodělaně... je to škoda. PS: Chvílemi mi opravdu vadila zaslepenost K a taky chování její matky. Proč K tak dlouho vodila za nos? A proč K prostě nedokázala respektovat, že je to i riziko pro lidi co tu ledvinu darujou. Jo a ještě jinak se mi docela líbilo, že aspon na tom konci se to nějak propojilo a sjednotily se i postavy u kterejch by to člověk asi normálně nečekal... jenomže když vám na těch postavách nezáleželo, tak to bylo stejně jedno. Co se týče romantické linky... Kailee je sice fajn holka, ale Nateova posedlost jí ... moc sem ji to nebaštila.... celý text

Pod maskou nevinnosti 2013, Alexander Stainforth (p)

Lepší než Dáblova nevěsta, ale horší než Falešná společnice a Krvavá Mary... Kniha opět navnadila svým námětem. Nakonec se vydala jinou cestou než jsem čekala, ale v tomto případě mi to ani tolik nevadilo. Paul byl sympaták a jedna z mála postav co mi přišla fajn. Hlavní hrdinka opravdu neoslovila... omdlívala by při každé příležitosti, což samozřejmě působilo kapánek trapně, navíc byla šíleně naivní a důvěřivá a prostě taková nezajímavá a nudná. Její vztah s otcem byl uvěřitelný a chápu, proč své dceři neřekl o Viktorovi, i když to byla strašná blbost... narovinu mě smrt otce velmi překvapila. Co se týče romantického vztahu mezi protagonisty.... tak byl opět takový urychlený a trochu neuvěřitelný... zkrátka taková ta osudová láska vybudovaná za jeden den... Na rovinu se přiznám, že mě kniha ze začátku vlastně i dost bavila, jenomže potom od nějaké 150 stránky mě to strašně přestalo bavit, začalo mě čtení opravdu hodně unavovat, až jsem zase na prasáka přeskočila na poslední kapitolu... abych zjistila, že to skončí přesně tak jak se dalo očekávat... a to, že jsem si takhle knihu zkrátila mi vůbec nevadilo... NAOPAK, podle mě by knize prospělo kdyby byla podstatně kratší. Kniha neurazí, ale ani vyloženě nenadchne. Potenciál se jí nepodařilo úplně proměnit, navíc začala být značně překombinovaná... dívka co je chudá a následně zase bohatá, dívka co se zamiluje do špatného muže, dívka co se zamiluje do muže ze svého dětství a pak samozřejmě ztráta paměti a mnoho dalšího... možná by bylo lepší se v knize zaměřit na méně témat a více je rozvést. Opravdu nevím komu knihu doporučit, jelikož existuje mnoho lepších knih v tomto žánru... každopádně se ale nebojím doporučit jiné knihy od autora.. jako viz například ty dvě co jsem vychvalovala na začátku.... celý text

Zrádný anděl 2013, Ulrike Bliefert

Seřazené knihy z této série, které jsou podle mě od nejlepší po nejhorší. 1. Dvojí tvář 2. Výkřik do tmy 3. Dotek chladu 4. motýlí křídla 5. zrádný anděl 6. mrazivé léto... celý text

Pokoj pro hosty 2020, Dreda Say Mitchell

Mě si kniha získala, a to hned od úplného počátku. Řeknu vám... To byla teda jízda. Naštěstí to nebyla jízda jako na horský dráze, myšleno tím, že byla kniha střídavě špatná nebo dobrá... ona se totiž v nadprůměru držela po celou dobu. Jen se teda ztotožnuji s názory ostatních, že druhá půlka knihy, nebyla tak elektrizující jako ta první. To ale nemění nic na tom, že tato autorka trochu dýchá zakrk i takovým formátům současnosti jako je třeba Shari Lapina atd. Pokoj pro hosty je velmi znepokojující kniha. Tím, že jejíhlavní hrdinka je jednoduše řešeno jaksi nervově nestabilní a nevyrovnaná, jí přidává na jakési zádumčivosti až stísněným pocitům... ty ale nemusí cítit každý...ovšem čtenářům, kteří se alespon jednou ocitli třeba také v takovéto stresové a vypjaté situaci bude někdy zatěžko knihu číst, jelikož jen lidé co si o sobě někdy mysleli, že jsou blázni pochopí jiné lidi co pochybují o svém duševním stavu. Samozřejmě tady je to extrém, ale kdo z nás někdy neměl nějakou tu depresi? Obvykle právě kvůli tomu nevyhledávám knihy, kde nějakým způsobem hraje roli sebevražda... je to zkrátka téma o kterém se mi velmi špatně čte ... tady to ale bylo hlavně o naší hlavní hrdince..... které jsem samozřejmě fandila. I když mi teda vadilo, že patří k těm lidem co dost fnukají nebo se chovají dětinsky a nebo ještě hůř.... jsou zlí na lidi co se jim snaží pomoct, nebo na lidi, které je milují. Takže ano s Leslie to opravdu občas nebylo jednoduché a i já bych jí jednu nejradši lípla... ale nebyla jediná co na tom měla svůj podíl viny. Na závěr chci jen říct, že jsem vlastně nečekala že se kniha vyvine tímto směrem. Myslím tím, ženinu minulost, to že si dům pronajala schválně... prostě se od toho v této části nedalo odtrhnout. Konec už zas tak překvapivý nebyl, i když husí kůže mi teda naběhla.... autorka to sice uhrála na staré dobré pomatení mysli... no já sice chápu, že její matka byla křehká žena, ale copak by tohle udělala matka svým milovaným dětem, jen protože ji ve 21. století její manžel podvádí... a z toho se má jako doslova zbláznit? Pak taky nechápu kdo teda zabil Bette, jestli to udělala M, nebo jestli dělala M i ty ostatní naschvály... i když soudě podle její zákeřnosti, je vpodstatě asi nasnadě, že to má na svědomí právě ona. Verdikt: Podle mě je kniha ze začátku tak fascinující a dobrá, právě kvůli tomu, že její děj sklouzne z připraveného klišé do velmi zajímavé linky. Samozřejmě by to nešlo i nez velice dobře napsaných postav. Lesliiny posedlost hledání odpovědí ohlední její minulosti byla sice sem tam trochu otravná a dětinská, na druhá stranu jsem ji obdivovala za její zarputilost. Knihu tedy určitě doporučuji, mě velmi sedla. A kdyby autorka ještě něco napsala, tak do toho půjdu.... celý text

Já a pan Darcy 2012, Alexandra Potter

Opět jsem se jako zatvrzelá fanynka Pýchy a Předsudku této knize vyhýbala, jelikož jsem se logicky a v tomto případě oprávněně bála, že autorka pana Darcyho prostě tak trochu hodí přes palubu. No a ono se to stalo. Musím říct, že jestli autorka očekávala, že po dočtení této knihy vystřízlivím a dám panu Darcymu vale, tak to se teda spletla... no asi jsem doopravdy hold beznadějná romantička.... ale o tom až dole... Musím říct, že ze začátku mě kniha opravdu strašně moc bavila. Emily jsem si oblíbila a soucitila jsem s ní. Víc než co jiného mi to připomínalo třeba Austenland, který mám strašně moc ráda... jenomže potom se na scéně začal objevovat pan Darcy... a mě to přestávalo bavit. I tak mě jsem si ale dokázala užít pasáže bez pana Darcyho. Docela paradox že? Fanynka pana D... a není ráda když je na scéně. No, mě to prostě přišlo takové nedotažené... vždycky když autorka potřebovala, aby pan Darcy přišel na scénu, tak ho tam prostě bez ladu a skladu hodila. Navíc mi nepřišlo, že by tento muž byl oním panem Darcym, kterého všichni tak milujeme. No, ale aspon mě právě bavila ta část s Emily objevující Anglii... úplně to ve mně probudilo cestovatelského ducha, i to se Spikem bylo fajn. Jenomže jak kniha postupovala dál, tak to bylo skoro jako přes kopírák scénáře Pýchy a Předsusku, a mě to čím dál tím mín přestávalo bavit. Emily se začala chovat jako fiflenka, která sice ví o panuu Darcym první poslední, ale hrozně se diví, že je to arogantní muž zvyklý na služebnictvo, a že je překvapený když žena pracuje. Jakože Emily uvědom si, že ten muž žil v úplně jiné době, proto ho hned nemusíš urážet. Jo, a tu jejich romanci jsem jim jako fakt nebaštila... kam se Emily hrabe na Elizabeth. Samozřejmě chápu vyznění celé knihy, že je lepší nebo spíše bezpečnější žít v realitě, nebo pochopit že né vše co funguje v knize by fungovalo v reálném životě... ale ono se to dalo celkem předpokládat, že holka z 21. století asi bude mít jakože jiné názory než muž, který žil před 200 lety... Vyznění tedy zní, že pan Darcy je sice symbol, touha nebo sen, ale ke skutečnému muži má hodně daleko. Au, to bylo braní iluzí jako hrom, o čemž vlastně tato kniha je. Ale proč tak trochu pošpinovat všemu milovanou postavu a stavět jí do kontrastu k mužům 21. století, když pan Darcy prostě z našeho století není. To je jako kdybyste porovnávali královnu Marii Stuartovnu a třeba Lady Gagu - je přece jasné, že každá je ovlivněna svou dobou ve které žije. Jak se tedy Emily může zlobit na někoho kdo vyrostl jako šlechtic, se služebnictvem.. ve světě, kde ženy zatím nemají ani volební právo - a říkat mu, že je kvůli tomu arogantní... to přece není fér. Na konci knihy tedy zjištujeme, že pan Darcy a Emily jsou prostě přeci jen rozdílní a nehodí se k sobě - za což z větší části může právě odlišnost dob, ve kterých se ti dva narodili.... Já nevím no, jako chápu co tím autorka chtěla říct a proč. Ale já osobně si nechci brát iluze o panu Darcym. Navíc si myslím, že Emily se narozdíl od Elizabeth těch předsudků nezbavila. To že se pan Darcy nesmál s ní, ještě neznamená, že je to nějaký ledový čumák... sami jsme byli svědkem jak je jim s Elizabeth dobře. Jenomže Emily si prostě myslí, že každý chlap, bude přesně takový jakého ho chce mít. ANO, BUDU tu obhajovat pana Darcyho, kterému tu bylo poněkud ... aspon podle mě ukřivděno. Zaslouží si takovéto postavy své pošlapání moderní dobou. Jakože určitě ne....... celý text

Agatha Raisinová a vražedná setba 2013, M. C. Beaton (p)

Je to asi na takové tři celé hvězdičky a jednu půlku... ty čtyři mě trochu dráždí, jelikož si myslím, že kniha není zas tak dobrá na čtyři. Každopádně musím, ale říct, že mě bavila o chloupek víc než druhý díl a přišla mi i daleko čtivější. Myslím, že sem tu ještě nechválila obálky... takže ted to napravím. Jelikož si myslím, že obálky jsou vážně povedené a jsou směsicí černého humoru a zároven jakési domácké roztomilosti.. Tahle mi navíc připadá o něco nápaditější než jiné obálky ze série. ¨ Takže o čem, že to tenhle díl vlastně je... No je pravda, že moc věcí se tu zrovna neřeší. Agáta má opět problém se svými city k Jamesovi... rezpektive má problém s novou femme fattale, která opět na jejího Jamese dělá oči. Jako v prvním díle má tedy Agáta určitě důvod k žárlivosti, který si ventiluje dobrým jídlem a směsicí nejrůznějších nadávek. Ono se nedí čemu divit, když je vaše konkurence něco jako Britney Spears... Dále si naše Agáta zoufá po nějaké té vraždičce, což její karma pravděpodobně dost schytá a ona v dalších dílech bude mít zase o průšvihy postaráno... stejně jako tady, kdy se večeře s jejím milovaným Jamesem zvrtne v nepoživatelné utrpení. Každopádně její modlitby jsou vyslyšeny a to hnedle dvakrát... jelikož se stane jednak vražda, ale navíc ještě vražda její konkurentky... Agáta se tedy opět pouští do nepříliš soukromého pátrání, jelikož o jejím čmuchání ví za chvíli půlka vesnice. Pomocnou ruku ji přitom podá její parták ve zločinu James... a na konci případ samozřejmě vyřeší. Bohužel se zdá, že ještě víc hloupěji než v prvním díle. Motiv je sice docela uspokojivý, ale jeho vysvětlení na konci knihy a smrt zlatých rybek... je to kapánek přitažené za vlasy. Ovšem Agáta je Agáta a její posedlost Jamesem a vraždami je pořád dost roztomilá... takže se vrhám na další díl. Na závěr chci jenom dodat, že se mi vlastně líbí i to, že Agáta má i své mouchy ... jako to, že často mluví jako dlaždič nebo je na některé lidi protivná, nebo má docela velký sklon k podvádění. Je to docela osvěžující mít tu zase postavu, která není jenom bílá jako sníh. Díky tomu i věřím, že Agáta ve své práci mohla být velké zvíře... jelikož nejdál se většinou dostane ten, kdo si tu cestičku kapánek zkrátí. Což ovšem neplatí samozřejmě pro všechny podnikatele.. ale Agátě chladné uvažování určitě nechybí.... celý text

Žena v černém - Anděl smrti 2014, Martyn Waites

Opět mě to chytlo, hlavně na začátku. Pocity deja vu se opět přihlásily, tak jak to mám ráda v takových knížkách. A já při každé narážce na Ženu v černém s Arthurem Kippsem slastně vzdychala a četla o to pečlivěji a vychutnávala si ony propojující detaily s prvním dílem. Bylo to takovéto - ,, Jé tímhle stejným oknem se díval Arthur před asi 100 lety stejně jako Eva." A nebo - ,, jo a tohle vrzající křeslo, je přesně to, které viděli v pokoji oba naši hrdinové těchto dvou knih. Tato kniha je velmi dobře napsaná a umí ve vás opět probudit velmi tísnivou a klaustrofobickou náladu. Děsivou asi úplně ne... ale i tak, díky prostředí a době, ve které se kniha odehrává, je atmosféra velmi napjatá a elektrizující. Neubráním se, ale dojmu že Susanin úžasně podrobný a vcítěný popis emocí, krajiny a domu, tu trochu chyběl. A když už tu byl, tak se velmi často opakoval ve velmi podobných nebo přímo totožných větách. Takže ke konci, už ty popisy, které jsem si asi užívala nejvíc, prostě moc nebavily. Musím, ale říct, že do postav se dá dobře vcítit. Nejradši jsem měla Evu a Harryho. Ale chápala jsem i Jean a Edwarda. Nápad se zasazením do období světové války, byl trefou do černého.... jeho zpracování, ale místo opět trochu pokulhávalo. Každopádně využití fejkového letiště mi přišlo jako velmi originální a neotřelý nápad, která jsem velmi ocenila. Zkrátka mě to nejvíc bavilo před ubytováním v domě, potom příjezd do domu.... ale to co se dělo v domě, mě už tolik nebavilo. Možná to bylo i tím, že zde postavy už neměly tolik co objevovat jako Arthur v jedničce.... jelikož ten příběh Nathaniela a jeho matky jsme znali už z prvního dílu, a o jiné důležité věci tu obohacen nebyl. Tedy kromě toho, že manžel paní A. Crablowé měl údajně aférku s Jannet, ze které vznikl Nathaniel. Jinak se tato záležitost, ale v knize podle mě ke škodě vůbec neřeší... i když je vlastně dost důležitá. Možná kdyby do příběhu autor zakomponoval ještě nějaký jiný příběh nebo větší zápletku... tak by to bylo ještě lepší. Nebylo by třeba vůbec špatné, kdyby Eva objevila třeba deníkové záznamy Arthura z jedničky a pomalu se jimi prokousávala a chodila na místa jako on a snažila se zjistit co se s ním stalo. Poslední dovětek: Obyčejně nevyhledávám volná pokračování slavných příběhů. Podle mě je jediným člověkem co může manipulovat s postavami sám autor, který je stvořil. A není úplně fér za jeho zády, když už je autor mrtvý, jeho postavy a příběhy překopávat. A dodnes mě zatím nikdo nedonutil přečíst si volná pokračování Pýchy a předsudku nebo Mrtvé a živé, nebo J. E.... na ty mi nikdo sahat nemůže a existenci volných pokračování těchto děl v podstatě ignoruju, i když jsou třeba od mých jinak oblíbených autorů. Když se ale nejedná o mé přímo srdeční dílo, tak jsem schopná si volná pokračování i přečíst... protože některé za to stojí. Navíc toto pokračování je až několik desítek let po prvním dílu, takže oblíbené postavy z jedničky tu stejně nemáme. A takhle to je asi nejlepší, když autor volných pokračování, začíná sice se stejným prostředím, světem, a podobným příběhem, ale s jinými postavami. Jo a pouštět si film je tak trochu zbytečné, jelikož je v podstatě naprosto totožný s knihou. Ale na rozdíl od knihy mu chybí dech a vypadá hrozně laicky a lacině. Vlastně nevím, kde se stala chyba, jelikož co se týče hereckého obsazení, tak by si fanoušci knihy nemohli přát více vzhledově podobné herce k těm postavám co byli v knize. A to samé platí pro exteriéry a interiéry většiny filmu. Jenomže v knize to vše působilo více přirozeněji, hlavně dialogy mezi postavami atd. Ve filmu to působí hrozně nahraně... ale herci to úplně není, jelikož u většiny z nich vím, že hrát umí.... je to záhada.... celý text

Agatha Raisinová a zlý veterinář 2012, M. C. Beaton (p)

První díl bohužel v knihovně nebyl tak jsem se rozhodla jít rovnou na druhý, jelikož by mělo jít spíše o volná pokračování. Kniha je velmi milá, bezstarostná a příjemná. Příběh plyne líně a zhruba v půlce si dá bohužel i na dost velkou dobu šlofíček, díky čemuž mě čtení začalo trochu nudit a už jsem se do děje tolik nedostala jako tomu bylo na začátku. I díky tomu odtrhávám jednu hvězdičku.... za docela jednoduchou a neuspokojující detektivní zápletku jsem chtěla odtrhnout ještě jednu, ale nakonec si říkám, že je kniha ve své podstatě opravdu hodně fajn . A to hlavně díky samotné Agátě, která je prostě velmi zajímavá... je kombinací Jessici Fletcher, slečny Marplové, Sharony Flemingové... je vtipné, že jí po celý příběh jde vlastně o to uhnat jednoho muže a její myšlenkové pochody ohledně jejího samotářského života s kočkami a touhy stát se za každou ženu provdanou ženou..no tak tyto pochody mě opravdu moc bavily. Včetně toho, že je Agáta dost velká průšvihářka, takže o úsměvné momenty ty taky není nouze... opravdu vtipná mi přišla její příhoda s pupínkem a rozbitým umyvadlem, nebo když si domů přivezla cizí kočku v domnění, že je to Hodge... A právě ty vcelku zábavné dialogy, popis prostředí a příjemné popisy obyčejných věcí ... ve vás vyvolají takový pohodový vesnický pocit, který je zkrátka fajn a navodí zbytek prázdninové atmosféry, která nám už pomalu končí. Není velkým překvapením, že detektivní zápletka tu nebude na stejné úrovni jako v ostatních knihách... a vlastně by to ani nemělo vadit, jelikož už podle anotace a typu knihy je jasné, že tady o tu detektivku zas tolik nejde. I tak by mohla být přeci jen lépe a poutavěji zpracovaná, a tím myslím druhou část knihy, kde se neustále opakuje ten samý motiv a to ten, že naši dva samozvaní detektivové chodí prakticky od domu k domu a neustále se na něco vyptávají ... časem to začne působit strašně monotonně a začne vás to nudit, a takhle je to asi posledních 70 stran, což je zhruba polovina kniha, a to není zrovna málo. Konec je určitě nejslabší, jelikož je prostě hrozně zrychlený a až příliš náhodný... všechno je tam prostě moc velká náhoda a na to, že tím vyptáváním strávili minimálně 2 týdny se vše hned vyrazí za jeden den a to bez nějakých větších pojítek pro čtenáře. Dojem ovšem zachranuje opilá Agáta s Fredou jak se drží kolem ramen a zpívají, že nepotřebují muže, a během tohoto jejich výstupu je z okna vidí James. Verdikt: Nápad a téma opravdu velmi suprové. Muž co využívá naivní vesnické ženy a mámí z nich peníze, přitom si vybírá hlavně staré panny nebo vdovy a nebo nespokojené manželky, kterým snadno zalichotí, 50 letá žena, která šla předčasně do důchodu, ale začíná se nudit a tak začne s vlastním vyšetřováním vraždy, přičemž jí všichni považují jen za čmuchalku, posléze ke svému pátrání přibere i muže, ze kterého chce udělat svého manžela a který se přidá k tomuto amatérskému vyšetřování, aby se vyhnul psaní své knihy. Námět je zkrátka velmi slibný........jeho zpracování, ale místy pokulhává....ženy splývají všechny dohromady, takže ani pořádně nevíte potom o koho jde, vyšetřování je zbytečně uprostřed zdlouhavé a skoro nikam nevede, navíc naši hrdinou si dávají tolik skleniček oblíbené kořalky, že musí být velmi často nalití... jinak mě kniha, ale nezklamala a těším se na další díl.... celý text

Ikabog 2020, J. K. Rowling (p)

Oproti nehynoucím fanouškům Harryho P, kteří samozřejmě od této knihy očekávali bůh ví co... já žádná očekávání neměla. A nemám ani s čím srovnávat, jelikož patřím ještě k onomu jednomu procentu světové populace, které nečetlo HP. Ale přestanme už mluvit o HP, o kterém tato kniha není a pojdme na mé hodnocení. Které ano, je pohádkové... pět hvězdiček a knihomolský zážitek level 1000. Mě se to prostě strašně líbilo. J.K UMÍ ona prostě umí psát... to bez debat. Sedla jsem si ke knížce a říkám si, že si přečtu jen dvě, tři kapitolky a uvidím jak mě to chytne.... a dřív než jsem se vzpamatovala, jsem dočítala epilog. No, koukám jak blázen, jelikož patřím k těm lidem, kteří čtou jen knihy, které je doopravdy zaujmou ... ano jsem velmi netrpělivý člověk. A tohle mě prostě zaujalo... vlastně už od úplného začátku. Půjčeno v knihovně, ale kdybych si jí koupila..tak toho vůbec nelituju. Ikabog je prostě kniha, ve které máte pocit, že je toho tolik a všechno do sebe skvěle zapadá a dává smysl. Asi nemusím dodávat, že na pohádku je to kapánek ponuré, bezútěšné a chvílemi to až příliš připomíná reálný život... ale asi i proto tato kniha může oslovit hned několik generací. Postavy jsou jedním slovem SKVOSTNÉ ... tak dobře napsané. Mými oblíbenci jsou ve své podstatě všichni už jenom proto jak jsou věrohodně napsané. Ale pokud to vezmeme z morálního hlediska.... tak postavy pravých hrdinů jsou... Helenka, paní Veselková, Dobromil a jeho žena, pan Hrdlička, Vilém. Ty jsem strašně zbožnovala a bála se o jejich neustále ohrožené živůtky. Jinak je Ikabog samozřejmě i dosti politická pohádka, okořeněná o nějakou tu diktaturu. Je také, ale značně psychická... at už je to rozebíráním toho, čemu všemu jsou ochotni lidé uvěřit, nebo za kolik se dají koupit. No jo no, je těžké žít někde, kde se za vlastizradu považuje každá druhá věc. Verdikt zní: Knihu doporučuji všem, i když chvílemi je emočně náročná pro dospělé natož pro děti. Prostředí, kde se děj odehrává je prostě boží, kde prodávají ještě kvalitnější zboží, co bych chtěl každý ochutnat. Konec je samozřejmě velmi štastný... tedy pokud jste nechtěli, aby Helenka a Vilém utvořili romantický pár... ale skončilo to prostě dobře, a nestačilo to spadnout do nějaké přecukřené vaty. I když si pořád říkám, jestli nebylo lepší tam toho Ikaboga, prostě nedávat a nechat to tak, že je to prostě ta povídačka.... ale hvězdičku za to neztrhávám, protože to knihu podle mě nezhoršuje, navíc je to pořád pohádka a tam nemá být o obludy nouze, a scény s Ikabogem byly vcelku roztomilé takže tak. Škoda, že autorka nenapsala dva konce, jeden kde skutečně existuje Ikabog a jeden kde neexistuje... celý text

Žena v černém 1995, Susan Hill

Tak tohle já můžu. Miluju tu atmosféru i ten komorní stísněný prostor starého domu a zvláštního malého odtrženého městečka. S hlavní postavou se navíc můžete i ztotožnit, protože se nebojí přiznat, že má z něčeho strach a není to ten druh hrdiny, který by si hned vzal do ruky sekeru a běhal po domě a všechny možné zločince nebo vrahy do jednoho vytlouk. Já samozřejmě mám ráda tyto soběstačné, dobrodružné... a takřka neporazitelné postavy, ale zároven si uvědomuju, že nejsou zas až tak reálné jako třeba právě Arthur. Chci víc takových knížek... a se Susan určitě nekončím, jelikož jsme si evidentně padli do noty, nebo teda spíš ona mě. To jak dokáže popsat místo, kde se postava nachází je prostě umění... doopravdy, vy nejenže máte pocit, že na tom místě jste v tu danou chvíli taky, ale jakobyste i cítili všechny ty vůně a slyšeli zvuk větru a taky ho cítili na tváři. Prostě super.... opravdu v hodně málo knížkách jsem se s takovým popisem setkala... kdyby to někoho zajímalo, tak si myslím, že to byla Jane E. a Mrtvá a živá. Kniha mě opravdu moc a moc bavila.... a mrzelo mě, že jsem jí nečetla po večerech nebo o vánocích, kdy je to správné chmurné počasí, které by se k tomu hodilo. Mráz po zádech také přebíhal... takže za mě spokojenost na plný počet hvězdiček...možná časem pořídím i domů. A pak tu máme film, který jsem samozřejmě musela vidět. Ten z vás, kdo se rád nimrá v detailech jako já... tak tu mám recenzi s názvem Rozdíly mezi filmem a knihou, tak tam můžete kuknout... mě samotný to přišlo docela zajímavý. Jednak mým favoritem, ale zůstává kniha, možná proto, že šla jako první v pořadí a film až po... ale přišla mi, že tam ten příběh líp funguje. Každopádně film není vůbec špatný, i když mu ta komornost možná nesvědčí tolik jako knize...ale Daniel se do role hodí a i dobře vypadá, což je další důvod proč film zkouknout. Ty obleky prostě chlapům seknou.... ale chci jenom dodat, že mi přijde postava Arthura v každém z těch dvou zpracování možná až hodně odlišná. Jeho knižní verze je taková bezprostřední, optimistická, veselá, mladistvá, naivní...... kdežto ta filmová je už od úplného počátku velmi melancholická, zasmušilá, smutná....prostě to občas působí, že sou to dvě úplně jiné postavy... každopádně díky filmové verzi aspon vidíme jak zhruba vypadá depresivnější a melancholičtější verze Arthura, kterou byl určitě v knize v pasáži, kterou jsem mi už nečetli, ale kterou tam naznačil, a to byla ta když mu zemřela žena a syn.... celý text

Ze života knihomolky 2019, Debbie Tung (p)

Není asi úplně důvod mít knížku doma, ale jednou za čas si ji vypůjčit z knihovny je určitě super nápad. Já sama se k ní vracím podruhé a asi ne naposledy. Je to velmi milá knížka, která nám představuje člověka ,,zvláštního, samotářského, romantického" a to jest knihomola. Předpokládám, že každý kdo tuhle knihu čte není jen nějaký náhodný kolemdoucí, ale má ten stejný problém jako hlavní hrdinka Debbie, je nenávratně chycen do osidel knižního světa, a je tedy také oním pověstným knihomolem ...a odtud už není úniku, vážení. Kniha vás uklidní, že v tom nejste samy, ale zároven vás naplní lítostí, nad tím, že nejste tak výjimečným knihomolem, jenž se pomocí knih dokáže dostat kamkoli a kdekoli...je to jako superschopnost, ale když jí má každý druhý, tak už to není tak zajímavé. Ovšem v něčem se s Debbie přeci jen neshodnem, ale jinak jsou ty věci opravdu hodně podobné. Každopádně co se týká těch rozdílů, tak já si například nečtu ve vaně. Z toho bych měla asi strach, a nevím jestli bych tam našla tu správnou ,, čtecí" polohu. Dál mi nedělá problém knihy prodávat, prostě když si nezíská kniha místo v mém,,srdíčku" tak moc nevidím důvod proč si jí nechávat, nájezd na knihovničky kamarádů nepořádám, jelikož prostě preferuju knihu co si koupím nebo z knihovny, vždycky mám strach, že tu jejich knihu dokážu zničit na více než 200 způsobů...a kamarád pak vykopá válečnou sekeru, aby se pomstil za svou knihu...jedna z těch nejhorších variant je, že bude považovat náhradu za nějakou knihu v mé knihovničce. Co víc říct...knihomolové a knihomolky...netlachejme tu, a pustme se do další knihy...nový svět čeká.... celý text

Introvertka v hlučném světě 2019, Deborah Tung

Debbie přesně vystihla mé pocity a vrátila i několik let na zpět kdy jsem zase viděla tu smutnou uzavřenou holku, co má pocit, že se celý život bude muset jen schovávat, protože je to nanejvýš trapné a zavrženíhodné stvoření... to co graficky znázornuje ve své knize, je v podstatě z dost velké části i můj příběh.. tedy když vynecháme části s velmi chápajícím přítelem později manželem... ale i já měla někoho s kým jsem se mohla cítit a pořád můžu sama sebou a nemusím se před ním stydět... a tím člověkem je má sestra, která sice není extrovert, ale o to víc chápe mé pocity. My introverti si opravdu dokážeme vážit lidí, kteří nás nesoudí a snaží se nás aspon pochopit. Jen co si vzpomenu na všechny ty odmítnuté večírky a párty.... na nespočet výmluv, které jsem byla ochotná podstoupit, abych nemusela jít někam ven s lidmi, kteří chtěli celou noc pařit nebo se mnou jít na rande... dobře si vzpomínám i na ten pocit sebemrčkařství, který sem potom vždycky měla.... a nepomáhala mi v tom ani má rodina... viz. třeba mamka, která mi říkala, proč nechodím ven, proč si nehraju s ostatními dětmi, proč vždycky odejdu z každého kroužku? Jak jsem jí jen mohla vysvětlit, že právě mezi takovými lidmi se cítím nejvíc sama... daleko víc než když jsem skutečně jen sama s dekou a televizí, knihou nebo hudbou. Jak jsem jí jen mohla říct, že důvod proč nechci chodit na společné kroužky není to, že by mě nebavila nápln toho kroužku, ale hlavně to, že se tam se mnou nikdo nebaví a já si připadám, že tam nepatřím a připadám si tam hrozně trapně... všechny ty hodiny na záchodě, které jsem probrečela, jelikož jsem slyšela jak si o mě ostatní povídají, a musela jsem prostě jít pryč. Všechny ty hodnotící pohledy, které jsem četla na tvářích ostatních a říkali pořád to samé dokola ,, Není ta holka nějaká divná? Proč se vůbec nebaví ? Jako by mě celý můj život provázela tato věta... na kterou jsem nedokázala odpovědět. Kdybych mohla říct, že je to pro to, že mi není dobře, nebo pro to, že mám něco s hlasivkami tak to ostatní pochopí, ale já prostě nemluvila, protože jsem to tak cítila... a to se hodně špatně vysvětluje, že něco děláte nebo neděláte prostě proto, že to tak cítíte a né proto, že k tomu máte nějaký racionální důvod. Vlastně si uvědomuju, že bych klidně mohla napsat kroniku o svém introvertním životě.... o hrůzných tanečních, kde jsem si připadala jen jako laciné zboží, o kurzu průvodců kam jsem strašně chtěla, a který se pro mě stal noční můrou, jelikož jsem se první den hned nezačlenila do skupiny ostatních a pak jsem slyšela jak si o mě povídají. Vzpomínám si na všechny hodiny ve škole, kdy jsem se chtěla na něco zeptat... ale bála jsem se zvednout ruku, když tam bylo tolik lidí, všechny ty slova jako nenápadná, nudná, divná, trapná, depresivní, stydlivá...co jsem od ostatních slýchávala. Jednou mi na základce asi v šesté třídě má třídní řekla, že vypadám jako nějaký duch nebo smrtka......vzpomínám si jak mě to tenkrát vzalo... ano byla jsem nemluvné, odměřené a zádumčivé dítě, ale já se s lidmi chtěla bavit, chtěla jsem se s nimi smát a chodit každý den do školy ráda... ale tehdy to bylo opravdu těžké, možná nejhorší introvertní léta vůbec.... ve škole se se mnou skoro nikdo nebavil a já si připadala hrozně neviditelně a nechtěně... lidé ke kterým jsem se chovala hezky a bavila se s nimi nejvíc mi vždycky vrazili kudlu do zad... a učitelé místo, aby mě chápali a snažili se mi rozumět, mi zhoršovali známky, protože jsem nebyla dostatečně akční jako ostatní a pořád do mě ryli proč jsem tak zamlklá a že se musím bavit stejně jako ostatní. Výsledkem bylo jen to, že jsem to tam nesnášela. Co tím chci říct... Ano být introvertem a ještě typem INFJ není vůbec jednoduché. Vaše melancholická nálada si s vámi hezky zahrává a to obzvlášt během školní docházky... tedy pokud nemáte takové ,, štěstí" že nejaktivnější třetí a čtvrtý ročník střední strávíte na home office. Navíc ostatní lidé kolem vás si snadmo zaměnují dva naprosto protichůdné pojmy a to je plachost a plochost. Né, introverti určitě nejsou jednoduché bytosti, to byste nás urazili víc než čímkoli jiným. A né nejsme ani smrtky nebo duchové, i když se nesmějeme každý den jako smajlíci. A co, že naši nejlepší kamarádi jsou bud chlupatí anebo jsou to knihy? Chci tím říct, že být introvertem je ok. Prostě OK. Na střední nebo na škole vám to tak možná nepřijde, obzvlášt když vaším nejoblíbenějším místem budou záchody nebo knihovna, ale věřte, že i introverze se časem otupuje. A to hlavně zjištěním, že nemá smysl se před ní schovávat.... Já už svojí introverze už taky neberu tak skepticky jako kdysi. Už si negoogluju jestli jsem normální a jestli nemám nějakou psychickou poruchu.... a dost zásadně k tomu přispěl sám čas, nutnost bavit se s lidmi v mé profesi, ale také knihy tohohle typu. Takže všichni introverti.......jsme sice jiní, ale co. Dokud budou na světě filmy, knihy, čaje a osamocené chaloupky nebo chalupy, dokud bude na světě aspon jeden člověk co nás chápe, tak je svět prostě fajn místo k životu. A pokud jste neměli to štěstí jako já nebo autorka, že jste v rodině nebo v okolí neměli nějakého svého chápajícího člověka, který by vás bral takového jací jste a chápal by vás. Nevěště hlavu, můžu vám dát písemně , že na světě aspon ten jediný člověk, který vás chápe existuje... a to jsem já. Vlastně dva... já a autorka této knihy.... a už v tom nejste samy.... celý text

To je vražda, řekla: Jak to vidí slečna Marplová 2020, Agatha Christie

Přečteno během čekání v supermarketu, než si má mamka se sestrou vybraly boty. Neříkám, že bych jí nechtěla mít doma, ale celkově mi kniha přijde tak trochu zbytečná. Obzvlášt pro fanoušky, kterým v žádném případě nebude stačit. I tak by, ale kniha mohla navnadit čtenáře, co Agátu nečtou...jenomže ty si takovouhle knížku pravděpodobně nepřečtou, protože je to spíše jakási nostalgická záležitost pro fanoušky, kteří si řeknou - ,, Á, no jo tuhle hlášku znám." a nebo - ,, Kde to vzali? to slyším poprvé." Nevím no - sice si to člověk rád přečte a trochu zavzpomíná, navíc se to samozřejmě přečte neskutečně rychle, takže má člověk pocit, že je extra velký knihomol... Ale prodávat to za 269 kč je podle mě tak trochu zločin, a byl by asi i podle Agáty. Zavání to rychlým vyděláním peněz v podstatě za nic... a to se čtenářům většinou příliš nezamlouvá. Ovšem je to o trochu lépe zpracované než malé šedé bunky mozkové.... celý text

Kdy? 2018, Victoria Laurie

Kniha mě především překvapila svou vyzrálostí. Na to, že je určená spíše mladším čtenářům, se vyhýbá typickým šablonám pro tento žánr. Například Hlavní hrdinka sice potajmu slintá po svém vysněném klukovi...což zavání zase oním naprosto ohraným klišé, že ten kluk tam bude většinu času jen jakoby do počtu, aby po něm hlavní hrdinka mohla vzdychat..navíc ona zjistí, že on má na mále a neví co s tím. Přesně tohle by se tady nabízelo a Maddie by řešila celou knihu jak zachránit svého kluka. Proto mě příjemně překvapilo, že Maddie vlastně už ze začátku odsouvá kluka na další kolej a Aiden tam v podstatě není skoro vůbec důležitý, jen představuje nadějnou budoucnost pro M. Díky tomu se tam mohou řešit důležitější a dospělejší věci jako je život s matkou alkoholičkou, sériovou vraždu mladých lidí, ztráty blízkých a vyrovnávání se hlavní hrdinky se svou odlišností. Hodně lidí to určitě ocení, jelikož mi jako obvykle přišlo, že vztah mezi Aidenem a M je hodně plochý...ano neměli tam moc času a musí se ještě poznat. Ale moc jsem nebaštila to jak se Aiden zamiluje do naprosto průměrné holky jako je M, a potom jí tak jako pořád nadbíhá jako kdyby byla nějaký extra terno.Trochu to na mě působí jako romance od Kierry Cass z její Zaslíbené nebo Dcery. Jenomže tam to byl skoro hlavní pilíř knihy, což tady naštěstí není. Knihu vlastně můžu jenom pochválit. Má určitě nějaké to poselství, je velmi čtivě napsaná. Hlavní hrdinka je velmi fajn i její životní příběh je velmi zajímavý. U konce u pasáže se sousedkou ukápla i slza. Fantasy linka příběhu dávala smysl a i ta detektivní byla podařená. Přeměna komisaře F mi přišla trochu zrychlená, ale budiž. Vrah mi byl u konce už jasný...takže velké boom se nekonalo, navíc nechápu proč toho jeho bratrance tam autorka dala už u konce knihy...prostě to bylo takovéto - ,, Jo, už jsem si vzpomněla, že vlastně musí být někdo hlavní podezřelý." Trošku bez budování nějakého podezření už od začátku. Taky mi vadilo, jak se chovali zezačátku policisté k M, to bylo vážně hodně drsné a nelidské. Jak už jsem řekla romantickému vztahu A a M jsem moc neuvěřila, daleko víc fungoval vztah mezi M a S. Závěrem chci říct, že kniha je velmi dobře napsaná, na svůj žánr i dostatečně originální. Vztahy mezi postavami, které se v knize objevovaly často jsou popsány velmi dobře a do postav se dokážete vžít.I když tedy chování matky M mi občas přišlo neskutečně na ránu a měla jsem chut jí profackovat... obzlášt když řídila podnapilá bez řidičáku , s autem svého zesnulého manžela, které mělo pro její dceru duševní hodnotu a s penězi, opět své dcery, které měla na školu, a které její matka měla v plánu utratit za chlast. Kriminální zápletka je velmi ucházející. Dokonce i realistická, jelikož hlavní hrdinka nemá potřebu zasahovat do vyšetřování během přestřelky, nebo se plést do práce policie v tu nejméně vhodnou chvíli. I tak, ale není stranou a snaží se pomoct ve chvíli, kdy je to třeba. Samozřejmě jako na potvoru vždycky zapomene policii říct ty nejdůležitější věci jako třeba to, že jí sleduje nějaká černá dodávka, nebo jméno muže, který jí obtěžoval. To s tou dodávkou pořád moc nechápu, proč si zrovna tohle nechávala pro sebe, když jí šel někdo po krku... jinak svému strýčkovi volala kvůli kdejaké blbosti a tohle mu neřekla? nevím no Knihu všem doporučuji. Proč, ale nemá 5 hvězdiček? Kniha je sice velmi dobrá, ale pro mě jí chybí takováta jiskra, kterou mají mé velmi oblíbené knížky...proto už si jí znovu pravděpodobně nepřečtu. Zkrátka mi tam pořád něco málo schází, co by mě úplně vystřelilo. Ale ostatní to tak mít nemusí.... celý text

Naděje umírá poslední 2010, Halina Birenbaum

Nemůžu jinak než doporučit. Kniha je neskutečně čtivá a navíc je velmi ucelená, tudíž s autorkou prožíváme jak počátek války, její pobyt v koncentrákách, ale i kousek poválečné doby. Kniha mě už od začátku neuvěřitelně strhla a já nemohla přestat číst. Klidně bych to dala jako povinou knižní literaturu do škol. Autorka je neuvěřitelná osobnost stejně jako její blízcí lidé, kteří jí v táborech obklopovali....její snacha, matka...Abram Něco málo těchto knížek už mám za sebou, ale i přesto mě dokáží naprosto pohltit a nepustit. Opět tu vidím a poznávám události a místa už několikrát popsaná v jiných knihách pamětníků...je to opravdu velké deja vu, a neskutečně mě baví to vidět hned z několika úhlů pohledu. Navíc autorka PŘEŽILA plynovou komoru, což je prostě zázrak, i když to tedy bylo dílem náhody?! Nejdůležitější je, ale její vůle přežít i potom všem co zažila, a všech co ztratila. Nepřestanu nad tím žasnout...jak moc dokáží být někteří lidé silní, stejně jako někteří dokáží být tak krutí. Někdy si říkám, že žádný recept na to jak přežít koncentráky ani nebyl a hrálo v tom roli jen štěstí, ale ta vůle a chut k životu, která sice sama od sebe nestačila, byla i přesto velmi silná a bez ní by to nešlo. Vlastně se divím, že si v takovém prostředí ještě autorka stihla zachovat aspon něco ze své hrdosti a nenechala se pokořit. Je velké neštěstí, že ke všemu tomuhle muselo dojít. Člověku se nechce ani uvěřit, že se to dělo na Zemi, kde žili další lidé, své relativně normální životy......vlastně mě i dost překvapuje, jak rychle se z lidí stali pouhé ovce... kdyby se přece všichni vzbouřili...esesáků bylo daleko méně než věznů... nebo proč s tím nikdo nic nedělal, když se ty zvěsti o koncentrácích začaly šířit? Je to trochu zarážející, ale pochopit tu dobu neustálého strachu a lidské lhostejnosti , když v ní člověk nežil je težké.... celý text

Elita 2015, Kiera Cass

Opět se vracím k sérii Selekce, tentokrát však retrospektivně, jelikož jsem začala díly Dcera a Koruna, které jsem původně začala číst jen proto, abych se přesvědčila, že jsou opravdu tak špatné, jak se mi zdály po prvním čtení. Tohle teda tak úplně nevyšlo, jelikož jsem zjistila, že ty knížky vlastně nejsou zas až tak špatné.......no a zkrátka mě to navnadilo vrhnout se znovu i na původní třídílnou sérii. K mému prvotnímu zděšení jsem však zjistila, že není v mých pozemských silách sehnat kdekoli první díl, aniž bych nemusela šáhnout do mé peněženky, která zrovna prochází drastickou dietou.......knihovny zklamaly. Řadím se k lidem, kteří si zaboha nepřečtou druhý díl bez toho aniž by si přečetli jedničku, ale vzhledem k tomu, že jsem jedničku už kdysi četla a děj si aspon trochu pamatovala a strašně jsem se chtěla do série pustit tak jsem to prostě hodila za hlavu a pustila se do dvojky. No a apokalypsa naštěstí nenastala a já se chytila hned od začátku...takže ok. Řeknu vám, číst to retrospektivně je zase nový čtenářský zážitek, a knihu budete vnímat trošku jinak, protože přeci jenom autorka pak psala dál a dál a ve svých nových dílech odkazovala na původní selekci atd. Takže ted přejdu k tomu, jestli mě druhé čtení Elity zklamalo..... Ne ani po asi tak 6 letech od prvního přečtení mě nezklamalo, i když už jsem u čtení asi nebyla tak uchvácená jako poprvé. Vlastně mě překvapilo jak malý a ,, pohodový" děj kniha má, a že se tam toho moc neděje. Celá kniha byla vlastně o nerozhodnosti hlavní hrdinky, která sice byla nehorázně otravná, ale i pochopitelná.....i když asi není úplně nejlepší když ta kniha stojí hlavně na tom, no... na druhou stranu jde o druhý díl romantické teen série, takže přesně tohle je asi to co se od toho prostředního dílu očekává....probouzení citu, nejistota, pohrdání, nenávist, láska, uvědomění, zrada...asi tak Nejotravnější postavou pro mě byl prostě Aspen, kterého jsem měla chut schodit ze schodů paláce pokaždé když se objevil na scéně a pletl Americe hlavu. Hold nemá rýpat do Maxona...... Jedním z důvodů, proč jsem se opět k sérii vrátila bylo to, že jsem chtěla vědět na kolik je hluboký vztah Maxona a Ameriky..matně si vzpomínám, že kdysi když mé teen já tuhle knihu četlo jsem vždycky měla pocit, že Maxon Ameriku miluje asi tak o 100 procent víc...a mrzelo mě to...jelikož postava Maxona je přesně tak, která si zaslouží být milována stejnou měrou.....tak jsem byla happy, když jsem tuhle knížku četla a našla odpověd, ve kterou jsem celou dobu doufala...a jenom jsem si říkala, jak jsem mohla být kdysi tak slepá, když jsem to v knize neviděla už dřív..obzvlášt když je to tam tak černé na bílém........Po dočtení tohoto dílu se tedy upokojilo moje romantické srdíčko. UF....než si zase najde nějaké to srdcervoucí drama ovšem, ale to už nebude nic co by bylo spjato se Selekcí. Verdikt!: Série, která ve hvězdách bohužel asi nemá budoucnost na filmovém plátně. ŠKODA. Pohodová série, která má hluboké myšlenky, ale nikdy se v ní neutopíte..což je fajn. Postavy.....nejdůležitější je, že jsou dobře napsané Čtení utíká převratně rychle, a Dcera a Koruna snad ještě víc....takže pro rychločtenáře, je to jedna radost... celý text

Koruna 2017, Kiera Cass

Hodnotím stejně jako Dceru, i když ta byla asi více akční. Taková jednohubka přečtená za jeden den....nebo spíš za pár hodin, a ani nevíte jak. Autorka je v tomhle prostě mistr. Na příběh těchto dvou knih, ale i tak docela rychle a snadno zapomenete. Eadlyn tu má svůj docela uvěřitelný vývoj, který mi k ní překvapivě sedl a dodávalo to příběhu větší vážnost. Podle mě to skončilo jak nejlépe mohlo, nechyběl ani přecukřený konec......ale celkově bylo čtení fajn a navnadilo mě přečíst si znovu Selekci. Takže malá rada...pokud jste tyto dvě knihy Dceru a Korunu četli už dříve jako já a moc vás napoprvé nezaujali....zkuste jim dát druhou šanci. Možná zjistíte, že knihy nejsou zas až tak špatné, a nebo zjistíte že jsou horší, ale jiná varianta asi není....takže tak. Klidně víc takovýhle nenáročných jednohubkových knížek PS: To s lady Brice na posledních 2 stránkách mi přišlo kapánek zbytečné...pro děj to nemělo žádný zásadnější vliv.... Jo a ještě malý, ale přesto velmi důležitý dodatek pro romantické duše. Pravděpodobně jsem nebyla jediná, kdo fandil Kileovi......mimochodem autorka nám to moc neusnadnila...všechny ty líbačky, svěřování ... ta počáteční nenávist. No vždyt to znáte. Každopádně ačkoli mi nějakou dobu vadilo, že E a K neskončili spolu jako štastný pár...tak ted se na to dívám jinak. To že Kile je můj typ ještě neznamená, že je i typ Eadlyn...a sama Eadlyn sice naznačuje, že by si K zvolila jako druhou volbu...ale sakra, kdo si zaslouží být až něčí druhá volba...to bych nepřála fakt nikomu. Takže proč ty dva nutit být spolu, když evidentně pro K budou vždycky na prvním romantickém místě jeho stavby a pro E to bude Erik. Proč oplakávat něčí romanci, když to vlastně ani žádná romance nebyla? Je potřeba se na to koukat i trochu racionálně....to že se nám někdo k někomu hodí, ještě neznamená, že ty dva musí být nutně spolu. Každopádně i jeden hořkosladký bod pro autorku za to, že byla ochotná nám tu romantiku tady dost zamíchat.... celý text

Deník kastelána 2008, Jan Bittner (p)

Deník kastelána je kniha, která se velmi dobře čte. Deníkové záznamy jsou krátké a většinou dokončené. Co se týče obsahu knihy.....někdo by mohl říct, že žádný obsah nemá. Takhle ona ta kniha sice obsah má, ale nejedná se o žádný epický příběh.....spíš o takový nahodilý příval myšlenek a pocitů jednoho člověka, který popisuje a zamýšlí se nad svým životem......naštěstí je to aspon pro mě člověk zajímavý, který neřeší jen hlouposti, ale i důležité až takřka existenční problémy. Kniha, ačkoli tedy působí vlastně velmi jednoduše a odpočinkově...se dotýká i velmi důležitých až smutných témat.......leukémie malého dítěte, neustálé hádky dvou lidí, alkoholismus, člověk s psychickými problémy, lidé co zabíjí pro zábavu psy atd. Z hodně věcí v knize mi tedy bylo úzko, i přesto, že jsem měla spíš náladu se smát atd...vzhledem k jiným autorovým knihám...Poslední aristokratka...která je hlavně o tom v tipu. Zkrátka a dobře jsem šáhla po této knize v domnění, že se jedná o další autorovu komediální prozu.....a nakonec jsem dostala něco trochu jiného. Ale i tak to bylo fajn počtení se sympatickými postavami jako je hlavní hrdina kastelán, Rago, Alexandr, Evička. Už i v této knize vidíme zárodky autorova skvělého smyslu pro sarkasmus a černý humor...které se poté mohly naplno rozvinout v aristokratce. Přesto, ale není moc velký důvod proč se ke knize vrátit. I když jí dost nahrává fakt, že je kniha velmi krátká a dá se přečíst za den dva. Nějaké kapitoly vůbec nebaví, v jiných se čtenář trochu ztrácí, někde už je toho ,, nadpřirozena" možná až dost....zkrátka neuvěřitelné. Prostředí zámku je samozřejmě můj šálek kávy a hodněkrát jsem kastelánovi záviděla, že může ty staré zámecké zdi prozkoumávat. Chtěla jsem tam být s ním a přebírat se horou starých věcí a knih, a procházet se po zámku v jakékoli denní i noční době a mít pořádný čas si ho co nejvíc dopodrobna prohlédnout. Já sama jsem už dvakrát zkoušela stát se zámeckou průvodkyní a ani jednou se to nezdařilo...poprvé mi to znemožnil covid a podruhé po 2 hodinové jízdě autem do jednoho nejmenovaného zámku jsem tam po svém řečnickém výkonu dostala košem, bez jakéhokoli vysvětlení. Evidentně být blázen do historie, mít chut do práce a učit se ten pitomý sylabus dnem i nocí už nestačí......asi jsem nebyla dostatečně reprezentativní blondýna s dlouhýma nohama....ano mluví ze mě mé vlastní zklamání a zoufalství, které pochopí jen člověk, který se 2 pitomé roky snaží o jednu věc a ta pak skončí ještě dřív než začala. Ach jo. Verdikt: Jako horor u mě kniha neprošla. Jako psychologický román ano. Sarkasmus hlavního hrdiny a jeho názory jsou prostě ... brutal, v tom dobrým slova smyslu. Těžko, ale říct jak dlouho si knihu budu pamatovat.......i tak, bych se, ale nebála dalšího dílu nebo nějaké podobné víc humorně laděné knihy. Úplným závěrem chci dodat, že autor by se měl držet určitě těchto deníkových a převážně humorných knih, které mu jdou opravdu dobře a je radost je číst. Co se týká těcj psychologických knih jako je třeba Deník kastelána, tak chci pochválit, jak moc věrohodně dokáže autor popsat pocity hlavního hrdiny...vztek, zloba, zoufalství, osamělost..opravdu pecka...je vidět, že v nějakých věcech evidentně píše z vlastní zkušenosti.... celý text

Bouře a vzdor 2017, Leigh Bardugo

Mě se kniha prostě líbila. Vzhledem k né zrovna slavnému hodnocení, jsem si říkala, že tento díl nebude asi žádné velké dílo...ale pro mě vlastně bylo dostatečně velké dílo. Po konci jedničky, jsem si nedokázala moc představit co má autorka v plánu napsat, tak aby to dalo na další knihu.....možná právě proto, že jsem moc nevěděla co čekat, mě to překvapilo ještě víc. Že jsem se vlastně po celé čtení knihy vůbec nenudila. Vlastně to dávalo smysl, jelikož jedničku jsem četla až po seriálu..takže mi věci v ní nepřišly pak tak překvapivé, vzhledem k tomu, že už jsem je znala z té seriálové verze...ale tady jsem vlastně vůbec nevěděla co čekat. A to co jsem dostala se mi prostě líbilo. Ten začátek na lodi byl prostě Boží, to jak se tam poprvé zjevil Temnyj.....ještě lepší, bylo to prostě napínavý jak kšandy a mě to strašně bavilo. Pak mě strašně bavil Nikolaj. Vlastně se divím, že spisovatelka, která dokáže napsat tak skvělé postavy jako je třeba Temnyj, Nikolaj, Žena, Bagra...dokáže taky sesmolit tak strašně nezajímavé až otravné postavy..jako je Alina a Mal. Ty dva mi tam lezly strašně na nervy, a kdykoli s nimi byly na scéně jiné postavy...napřklad Temnyj nebo Nikolaj, tak si beztak všechnu mou pozornost brali na sebe. Jinak to nešlo, protože z těhle postav jakoby charisma a šarmantnost přímo sálala. Vlastně musím říct, že kdyby v tomto díle nebyl Nikolaj.....tak bych byla asi daleko skeptičtější. Jenomže jeho postava byla tak strašně boží, prostě....Vždycky když něco řekl, tak sem se culila nebo smála jak blázen. Ale nejlepší na tom, je že jeho postava je prostě úplně skvěle napsaná a má tak suprovej příběh. Vždycky když se s ním a Alinou schylovalo k nějaké ,, romantické" scéně, tak jsem si říkala....,, Ty jedna věčně nerozhodná Alino, dej už mu sakra pokoj." Takže tak. Vlastně vůbec nechápu co všichni ti chlapi na té totálně nezajímavé, ufnukané, nerozhodné Alině vidí. Vtipné je, že mi přišlo, že Alina snad v tomto dílu neudělala nic správně. Už jenom to, že nikomu neřekla, že vidí Temnyje......SVÉHO ÚHLAVNÍHO NEPŘÍTELE. To jí nenapadlo, že by jí třeba takhle mohl vystopovat nebo tak..i když teda musím říct, že se mi vlastně ty jejich scény, kdy Temnyj navštěvoval Alinu v komnatě líbili...trošku sebemrčkařství no....vzhledem k tomu, že se netajím tím, že vlastně asi ani nechci, aby Temnyje porazili. Přesně v těhle scénách se ukáže jeho lidská, zranitelná stránka...nevím no, mě to prostě přišlo docela roztomilý i smutný zároven.......dva lidé, nepřátelé, kteří mají sílu jako nikdo jiný, se cítí osaměle, jelikož je nikdo nedokáže pochopit....a vlastně jediný člověk se stejnou silou, který chápe tu prázdnotu a osamělost je právě ten váš nepřítel. Tohle byl jedním z těch důkazů, že i Temnyj má srdce.......líbilo se mi, jak říkal, že k ní chodí i proto, protože ví, jak je osamělá.......ta scéna jak k ní přišel dal jí ruku na rameno, a pak u ní prostě zůstal v pokoji až do večera...aniž by kdokoli z nich něco říkal....jen, aby nebyl každý sám. Hned jak jsem to dopsala, tak mi vlastně dochází, že je to hlavně smutný..a zase Alino, můžeš mi vysvětlit jak je možný, že tvrdíš, že Temnyje tak nenávidíš a pak ho necháš at sedí u tvé postele když usínáš...jako i kdyby to byl jenom přelud....tak na něj třeba řvu, něco pro něm hodím. No zkrátka se mi líbí, že ten jejich komplikovaný vztah z jedničky se přenesl i sem a jen tak nevyšuměl. Je sem zasazený s jakousi opatrností i smutnou naléhavostí... a vám co patříte spíše do ,, Temnyjova týmu" z toho zrovna vesele nebude. Ale dává to knize tu potřebnou vážnost i citlivost.......a navíc díky těmto scénám, tady máme Temnyje častěji.....takže spokojenost. Jestli jste to ještě nepochopili, tak Temnyje i Nikolaje naprosto miluju, i když každého kvůli něčemu jinému. Alina pro mě není ta správná hrdinka těchto knih, a přijde by šíleně neschopná.....ale podezírám spisovatelku, že to byl možná účel, takhle Alinu napsat.......a v mnoha věcech to do děje i zapadá. Mal je ve srovnání s jinými mužskými postavami, prostě příliš nezajímavý a obyčejný......a tak trochu otravný a dětinský. Konec byla samozřejmě Aliina ultimátní prohra.........na to, že má naše světlonoška takovou super power, tak jí jaksi neumí úplně používat, tak aby to k něčemu bylo. A jako jo dokážete s Alinou i soucítit, ale ta holka se pořád nehorázně lituje a na to, že má tak velkou magii, tak kolem ní stejně umírají lidé, protože ona se stejně vždycky rozhodne zachránit zadek jenom Malovi a sobě a nebo rovnou utéct. No prostě vaše oblíbené postavy umírají, a jediné co s tím Alina dělá, je že na to zírá a barvitě vám to popisuje......místo, aby třeba jen zvedla o milimetr ruku a vystřelila z něj paprsek světla nebo já nevím co. Jako na to, že to ona by měla být ta kladná, pozitivní, čistá nositelka světla...což má v popisu práce i svým biologickým kodu. Tak se chová dost podobně jako Temnyj, ale ten bohužel se prostě jaksi už s tou temnotou v sobě tak trochu narodil, že jo...a navíc si prožil daleko větší zvěrstva než Alina...takže se nedivíte, že používá drsnější řešení. Ale Alina, ta by kvůli malé rozmíšce, hned půlila člověka ve dví...to by neuděl ani Temnyj. Úplně závěrem chci říct, že pokud bude zfilmován i tenhle díl .....tak to bude prostě jako pecka. Stačí jen, aby se filmaři drželi předlohy a já budu budu úplně happy...jako vážně. Co budou mít filmaři napodruhé podle mě těžší : Animovat bájného jelena je přeci jen jednodušší než dělat draka Herečka co hraje Alinu ze sebe bude muset udělat větší bitch než byla v jedničce Nikolaje musí hrát za každou cenu nějaký hodně dobrý a charismatický herec, jinak to fanynky nerozdýchají...to samé platí i pro nové sympatické postavy jako je Tolja a Tamara ,i když na můj vkus se Tamara až příliš podobná Ineš, takže s tím budou muset filmaři asi něco trošku poupravit, ale zase každá z nic má jiný způsob boje viz, sekery, a Tamara je vlastně i Griša ...ale jinak se nemůžu dočkat...na knihy a snad i ten seriál.... celý text