Kochy84
přečtené 388
Trieste Centrale
2022,
Jaroslav Rudiš
Jednohubka, možná spíš ilustrovaná povídka než kniha. Nicméně, umím si představit, že bych měl knihovnu plnou podobných jednohubek plných glosuící moudrosti a otravnosti starého pána Winterberga, jistě je mnoho jiných měst, kudy procházela historie Evropy i jeho. Nedávám plně hodnocení, protože podobně jako on nemám příliš v lásce italské slunce a spíš tíhnu k baltskému severu. Dej kniha vpodstatě nemá, je to myšlenkový pochod u piva s překvapivým množstvím různých odboček a větví. V Červeném trpaslíkovi by řekli úsporně "všichni jsou mrtví, Dave." Ale jen Winterberg vám prozradí, jaké se z nich stanou mrtvoly..... celý text
Povídky a jedna báseň
2021,
Zdeněk Svěrák
Protože měl Zdeněk Svěrák narozeniny (stejně jako J.A. Komenský, tedy na den učitelů,) řekl jsem si, že je vhodná chvíle doplnit si tenhle čtenářský rest. První dvě knížky povídek jsou pro mě takové to feelgood čtení, jsou dokonce chvíle, kdy se přistihnu, že mi některá z povídek "najede" a já na ni začnu myslet i několik let po přečtení. Zajímavé. A Zdeňkovi Svěrákovi bylo letos na den učitelů 88 let. A je v takové formě, kterou mu musí každý závidět. Zatím poslední povídková knížka je takový zlatý standard. Vlastně mě v knížce nečekalo žádné veliké překvapení, možná mrazivá pointa povídky Řeky, která trochu koketuje s detektivkou, ale jinak je to standardně dobrý Svěrák. Povídky jsou skvěle napsané, vypointované, trefné popisy psané krásnou češtinou, některé ze života, jiné vyfabulované, postavy živé a plastické, city až hmatatelné. Budu se ke knize vracet jako k těm předchozím dvěma? Nejspíš ano, ale nebude to hned. P.s. na závěr knihy si můžete přečíst báseň, ve které se autor nechává unášet myšlenkovým pochodem, kdy přirovnává stavbu socialistické tribuny ke stavbě plachetnice, kterou pak lidé shromáždění na náměstí odfouknou. Snad jsem nebyl sám, koho při čtení napadl předfilm k Monty Pythonovu Smyslu života, kde podobným způsobem "ožije" budova pojišťovny a účetní se promění v piráty.. pokud bych měl někdy v životě možnost se se Zdeňkem Svěrákem na chvíli znovu setkat (poprvé a zatím naposledy se tak stalo, když mi bylo sedm let a odhaloval u nás ve vsi pamětní desku, že v hospodě Jara Cimrman nepřenocoval, podepsal mi tehdy knihu Tatínku ta se ti povedla, ale to je jiný příběh), rozhodně bych se ho na to zeptal.... celý text
Příběhy Pata Hobbyho
1985,
Francis Scott Fitzgerald
Cca deset let zpátky jsem slyšel rozhlasovou adaptaci téhle knížky s Václavem Postráneckým v roli Pata Hobbyho. A bavila mě. Dokonce tak moc, že jsem do své běžné mluvy zařadil několik "hlášek" té tupoučké herečky, co se nikdy nenaučila správně anglicky a vystačila si se dvěma větami "myslím, že je to báječné" a "musím teď odejít". A když mi jedna nedaleká knihobudka přihrála útlou knížečku s povědomým titulem, neváhal jsem ani na vteřinu. Po přečtení musím bohužel konstatovat, že podobně jako v případě Haileyho Letu do nebezpečí udělali čeští rozhlasáci z průměrné až podprůměrné knížky klenot. Ono to teda není úplně zlé, ale povídky jsou dost krátké a Fitzgeraldovi navíc dost místa zabírají různé popisy, vzpomínání, nicneříkající a nikam nevedoucí historky a dost často se stane, že se pointa jaksi nedostaví. Podle doslovu byla knížka psaná na úplném konci FSF života a vycházela původně jako časopisecké příspěvky jednou za týden. Možná, že kdyby dostal od vesmíru trochu víc času, mohl si s nimi před souhrnným vydáním dát trochu větší práci a nemusel to nechat až na zaměstnance Českého rozhlasu na začátku devadesátých let. Ale klidně si to přečtěte, zvlášť jestli vás podobně jako mě nebaví válečné knížky a potřebujete si splnit výzvu, tahle knížka se za války odehrává, akorát to v Hollywoodu vnímají tak, že do každého filmu musí naroubovat někoho kdo jde válčit do Tichomoří nebo do Evropy.. Ale já bych si to uznal.... celý text
Planeta opic
1970,
Pierre Boulle
Momentálně za největší slabinu knížky považuji to, že se o ní nemluvilo v seriálu přátelé, protože jsem si myslel že jo, když tam někdo nějaký čas bydlel s opicí. Nevadí, přečtu si Králíčka Smetáčka. Ale k věci. U těch klasik tak nějak člověk tuší co dostane, filmy všichni známe, i proto mě překvapilo, že je knížka vlastně docela jiná. A je třeba si to přiznat, oproti filmu ze šedesátých let vlastně o dost slabší. Líbila se mi trochu odlišná pointa, vyprávění postavené tak, že vesmírná loď zachytí "láhev" se vzkazem a pak si ho čte, divně naopak bylo to, jak cizí planeta v cizí galaxii vypadá vlastně jako úplná země s jediným rozdílem a to jsou ty opice. A většinu času jsem při čtení (poslechu, mimochodem geniálně načteno Davidem Novotným) přemýšlel "no jasně, oni jsou vlastně na zemi jak to bylo ve filmu", ale ne, mýlil jsem se. Kniha Planeta Opic se skutečně odehrává na Planetě opic. Co mi přišlo úplně mimo, to bylo seznámení s historií prostřednictvím "rozmluvení člověka v laboratoři", protože když už si každý z nás nese v genech nějaké zkušenosti, které se projevují jako instinktivní chování ve vypjatých situacích, proč by nebylo možné z něčího mozku vytáhnout 7000 let starý deníkový zápis slovo od slova, že ano, vždyť je to úplně logické. No nic, přistupuju ke knize jako ke klasice, která byla mnohokrát použita v dalším rozvíjení tématu, takže rozhodně nebudu mluvit o zklamání, jsem rád, že jsem si na stará kolena doplnil vzdělání, ale zůstanu v tomhle případě u filmů. A nebo u muzikálu co byl v Simpsnech (Dr. Zeus Dr.Zeus, oo, Dr. Zeus.)... celý text
Mezi světy
2020,
Andy Weir
Příjemná jednohubka na nedělní odpoledne. Nečekejte nic hlubokého, nicméně pár typických Weirovských momentů (rozuměj, dívá se na něco totálně pohádkového totálně vědecky) tam je a jednou jsem se od srdce zasmál. Ale jinak je to celkově zapomenutelné.... celý text
Neobyčejné příběhy pana inženýra
2021,
Barbora Klárová
Tohle je skvělá knížka. Moji kluci se ihned po dočtení dožadovali znovučetby a úplně nejraději by byli, kdyby byl třeba nějaký další díl. Nechystá se? Pan inženýr rozumí řeči strojů a dokáže jim pomoct, aby byly šťastnější. Stroje mají totiž nejen duši, ale i více či méně realizovatelná přání, které jim pan inženýr pomáhá plnit. Ať už se jedná o mašinku z trati na Kolín, která trpí tím, že po cestě nemá moře, bagr, co by rád kromě lžíce ještě příbor, protože přece není buran anebo auto, které se vždycky s nějakým skamarádí, ale z povahy věci není možné, aby nově nabyté přátelství zpečetilo přátelskou herdou do nárazníku. Příběhy jsou krásně hravé, ale odehrávají se v našem světě, není to takové divné dada jako byly nedávno bagry od pana Stančíka. Pan Inženýr je skoro až reálná postava se spoustou charakterových chyb, ale hlavní jeho motivací je páchat dobro. Navíc ty ilustrace! Vhrsti je jeden z mých nejoblíbenějších naivních malířů a on byl vlastně hlavním důvodem, proč jsem při nákupu na nejmenovaném serveru plném bazarovych knih přihodil do košíku, když jsem dětem dokupovat další knížky od Sekory (mimochodem, narozdíl od pana Inženýra je ani jedna nezajímá.) Dlouho jsem nebyl z dětské knížky tak nadšený, máte -li kluky kolem šesti let, kteří mají rádi bagry a další stroje, příběhy pana Inženýra můžu jen a jen doporučit.... celý text
Kraď jako umělec
2012,
Austin Kleon
Knížka, která vám pomůže probudit kreativitu. Ono tam není vlastně vůbec nic nového, autor jen předkládá různé tipy, které právě jemu dobře fungují. Některé si do života odnesu, některé zapomenu, některé dávno používám. Tak už to bývá. Některé zestárly, přeci jen díky rozmachu sociálních sítí působí části o blogování na jednu stranu úsměvně, na druhou si člověk zasněně odfrkne s tím, že ta doba tehdy vlastně měla něco do sebe. Jinak co opravdu oceňuji, to je kreativní práce s knihou jako takovou. Muselo to vypadat nějak takhle: Autor: "Tady máte rukopis" Nakladatel: "Ale to má jen dvanáct stránek, měl jste odevzdat knihu." A: "To je kniha, vidíte, sešil jsem to sešívačkou." N: "Ale to je na knihu strašně málo, nemůžete ještě něco připsat třeba?" A: " nakreslim vlastní obrázky. A dáme tam pár fotek dopravních značek. A můžeme zvětšit řádkování. A vždycky čtyři stránky vynechat. To půjde." N: "tak jo." Vážně, rozsahem mi to připomnělo dětskou knihu od Manyho a Bernarda Blacka O slonovi, který ztratil balón. Ale kreativní to bylo, o tom žádná. Ještě zbývá dodat, že jako správný umělec jsem tu knihu ukradl. Doslova, Svému šéfovi, půjčil mi ji totiž už před strašnou dobou a já jí přečetl teprve dnes. Ten bude překvapený až se mu zase vrátí...... celý text
Doba chemlonová
2023,
Jaromír Marek
Ale jo, bylo to takové nekonfliktní, milé, lidské, zjevně pravdivé a ze života. Trochu tomu chyběl nějaký hlubší příběh, prostě se vzpomíná, občas se něco vysvětlí mladšímu čtenářstvu (co je to Tuzex třeba) a zase se vzpomíná.. Prostě knížka, při jejíž čtení se budete usmívat a už se k ní nikdy nevrátíte. Pokud jste ovšem z Brna, přidejte si minimálně jednu hvězdičku.... celý text
Žena filmového kritika
2019,
neznámý - neuveden
Tak nevím, dlouho jsem nečetl knížku, která by měla 100 stran a přitom byla tak tlustá. Ač poměrně lehké téma, vyžadovala po mě naprosto pozornost a mnohdy jsem se ve čtení musel vracet zpátky, abych zjistil "aha, tady asi dva týdny nic nepřidala, takže jsme se ocitli výrazně dál.." To je totiž rozdíl mezi literárními deníky fiktivních postav (Mladí v Hajzlu nebo Adrian Mole) a pouhým sebráním blogových příspěvků. Deníky jsou psány tak, aby vám celá knížka dávala nějaký smysl, někam směřovala, byla nějak vypointovaná. Blokové knížky jsou o tom, že se seberou už existující příspěvky a vydají. Když to čtěte na internetu stejným tempem jako autorka píše, může to být dobré, v knížce se ale ukáže, že byly období, kdy se toho třeba moc nedělo. Anebo dělo ale nepsalo se (narození dalšího dítěte např.) A proto nám celá knížka konci tak nějak do prázdna. To ale není případ jen Ženy filmového kritika, podobným neduhem trpí většina "sebraných statusů". Já blog Ženy filmového kritika nesledoval. Dozvěděl jsem se o ní díky divadelní hře (tu jsem neviděl,ale věřím, že může být výrazně lepší než knížka), rekl jsem si, že by mě to mohlo bavit. No, mýlil jsem se. Jak jsem psal v úvodu, dlouho jsem nepotkal knížku, která by byla tak tenká a tak tlustá zároveň. Kritik je pracovně velmi zaneprázdněný, paní je doma s dětmi, někdy vzpomíná na staré časy, někdy, jak už to tak bývá, pochlastává, často glosuje manželovu práci, jeho životní postoje a chování. A tady mám práce problém, že nevidíme tu druhou stranu, kladl já si při čtení otázku jak by asi moje žena psala o mně, měl bych zkontrolovat jestli něco takového taky nedělá. V knížce je o přesto pár momentů, kde jsem se smál nahlas (naposledy třeba WhatsApp skupina děvčat z ulice), ale nějak jsem doufal, že jich bude víc. Knížka samotná je naprosto vymazlená po grafické stránce, autorkou ilustrací je Toybox.... celý text
Povídky aneb Nechci slevu zadarmo!
1995,
Miloslav Šimek
Tohle je 5* z nostalgie. Š+G znám nazpaměť od útlého dětství, knížka patřila k mým nejmilejším přírůstkům naší venkovské knihovny a od nějakých, řekněme devíti let, jsem jí přečetl třeba dvacetkrát. Kromě toho jsem jeden čas sbíral cokoli Š+G zanechali v audio podobě, šíleně prostříhanými vinyly počínaje (dneska s odstupem času tehdejší cenzory chápu, některé věci aby mohli vydat, musely přijít na řadu nůžky.), Pupakem a Besidkami konče. Ruku na srdce, povídky mají velmi proměnlivou kvalitu, jedno je ale spojuje. Perfektní cit pro jazyk, pointy (možná někdy trochu kostrbaté) a humor, mnohdy velmi černý. Bylo vidět, že je psali mladí kluci (Grossmann umřel ve třiceti letech) s láskou k češtině a nenávistí k hlouposti, omezenosti a vládnoucí garnituře. Jako děcko jsem nejvíc oceňoval takové ty "Dada" povídky ze školního prostředí, plné hlášek a trefně vypozorovaných situací (výchovný koncert, branné cvičení, pozemky, doktor Zelí a jeho výlet do Zoo a pod.), už v raném věku mi ale přišlo divné, že se školní výlet v Plzni má zabývat švestkami a jejich proměnou v alkohol, tady jich zase tolik neroste. (Z téhle povídky si ale beru často větu "Jak můžete sedět celý den v hospodě když venku tak krásně prší") Někde jsou to vysloveně karikatury - Quido shání nevěstu, Výlet do hor, Můj první klobouk (chlapec co zabránil vlastní hlavou vlakovému neštěstí a od té doby má hlavu ve tvaru elipsy, takže mu žádný klobouk nepadne, desim se dne kdy to dá někdo zpracovat ChatGTP)... Některé jsou vysloveně satirické, až mi není jasné, jakto, že tehdy vyšly ("Kosmonaut, to bys zapsal, viď, Paďoure..") Jak se říká, že stará láska nerezaví, v tomhle případě to naprosto funguje. Četl jsem povídky asi po patnácti letech a bavil jsem se královsky. A zároveň mi bylo trochu smutno nad osudem téhle geniální dvojice, protože po tom, co Jirka odešel, Slávek už nikdy nebyl jako dřív. Proměnil se v přísného učitele (prý mu dokonce přezdívali Medvedar) a i když se Sobotou a Nárožným, později pak s Krampolem nebo Klukovou či Bubílkovou udělal ještě spoustu srandy, už to bylo jiné, chyběla tam ta klukovská odvaha napsat cokoli, třeba o tom jak ve vinohradském činžáku vykrmovali prase.... celý text
Kallocain
1989,
Karin Boye
Nebylo to zlé, ale zoufale neoriginální. Hlavní postava byla navíc neuvěřitelně nesympatická a několikrát během čtení (poslouchání) jsem mu přál něco zlého. Tím, že se díváme na svět jeho očima, vlastně nevíme nic, protože jakýkoli popis by byl vlastně vyzrazení vojenského tajemství, místo toho nám jsou předkládány dlouhé a relativně nudné úvahy o lidském údělu. Utopie jsem četl bezesporu lepší, tím, že mi to do ucha četl pan Matásek to nepovažuji za ztrátu času, ale víc než průměrné hodnocení si dle mého názoru knížka nezaslouží.... celý text
