ludek.n přečtené 3088

Non testatur 2013, Miroslav Jandovský

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jsem si tenhle titulu vybral jen kvůli jeho obálce. Od Miroslava Jandovského jsem v minulosti četl zatím pouze Prezidentovo poslední odpoledne, a to byl průšvih jako hrom. Mělo mě to varovat, ale kdo chce kam, pomozte mu tam… a tak jsem dal „Neověřené zprávě“ šanci. Tak velká pohroma jako návštěva protiatomového krytu to naštěstí nebyla, ale o nějakém nadšeném jásání se bohužel také mluvit nedá. Hospodské tlachy trojice důchodců o světě, životě, politice, umění, ženách a tak vůbec sice mají punc vysoké filozofické školy a hlubokými myšlenkami až marnotratně hýří (zvlášť když jsou prokládány slavnými latinskými citáty), ale jako kolotoč na pouti se točí stále dokola kolem jediného středu. To už lépe dopadá vztah sochaře Jouzy k o mnoho let mladší Markétě, který v sobě navíc nese pel zakázaného tajemství. Pohříchu se této linii nedostávalo tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Utopena v mohutných salvách filozofování, pak gradovala až příliš opatrně a jaksi do ztracena. Non testatur tak zůstalo v mých očích jen zbytnělým rétorickým cvičením, byť vysoce kultivovaným.... celý text

Tam za vodou 1995, Vladimír Páral

Nebyl by to snad ani Vladimír Páral, aby do své hry v zátoce velkého Slapského jezera, kde se pokojná hladina líbá s tichým nebem, nezapojil celou plejádu nejrůznější postaviček, obyčejných Pražanů s jejich každodenními traumaty, frustracemi a stresy. Stejně tak nezpochybnitelný je i jeho styl - nekonečné opakování celých sekvencí, jako bumerang se vracející scény a výjevy, detailní drobnokresba jednotlivých charakterů včetně jejich profesního zařazení, zběsilý kolotoč vzájemných vztahů, který se otáčí stále rychleji a rychleji a u něhož si nikdy nemůžete být jistí, kdo na konci skončí v které posteli. Tentokráte Vladimír Páral přihodil na misku vah i jakousi dětskou hravost a dovádivost, která ruku v ruce s typicky páralovským humorem vytváří podivuhodný amalgám ve své podstatě statického příběhu, jenž nicméně hýří a víří v oslepivém malsrömu, vysílaje panožky do všech světových stran. Můžete to milovat, nebo nenávidět, můžete se neskutečně bavit nebo zívat nudou, můžete nadávat nebo řičet nadšením… a dost možná se vám tohle všechno stane, než otočíte poslední stránku a s povzdechem knihu odložíte.... celý text

Manon Lescautová 1983, Antoine François Prévost

Jedna z nesmrtelných literárních klasik od francouzského autora vypráví o milostném vzplanutí rytíře des Grieux ke krásné Manon Lescautové a o trampotách jejich mladé lásky, která je dovedla až do amerického vyhnanství a ke smutnému konci. Novela byla napsána v první polovině 18. století, a tak je jasné, že i přes všemožné jazykové modernizace, máme před sebou po vyjadřovací stránce archaické dílko, v němž příběh a jeho slovesné zpracování jdou neoddělitelně ruku v ruce. Ona šroubovitě renesanční forma, plná patosu a intelektuálního filozofování, by se k popisu života prostého rolníka určitě nehodila tolik, jako když nám předvádí milostné trampoty synka z vážené a úctyhodné rodiny. Ve své době bezpochyby skandální náznaky morální zhýralosti už dnes pochopitelně nikomu tepovou frekvenci nezvýší, ale i tak můžeme Prévostovo uvedení postavy prostopášnice do literatury považovat za odvážné a z dějinného hlediska za zlomové. Příběh je jednoduchý a při pohledu zblízka malinko repetitivní, neubírá mu to však na zajímavosti. Patří k tomu i jistá emoční exaltovanost, která především ve finále nadobude až absurdní formy. Koneckonců proč ne, vždyť je to příběh o rozervaných duších a lásce, která hory přenáší…... celý text

Druhé město 2005, Michal Ajvaz

Fantasmagorie, šílený halucinogenní trip, surrealistická kocovina, paralelní vize blázna - nazvěte Ajvazovo Druhé město kterýmkoli z výše uvedených přívlastků a s žádným z nich nebudete daleko od středu terče. Na začátku příběhu (který ale vlastně příběhem v pravém smyslu toho slova není) je kniha ve fialové vazbě psaná v neznámém jazyce, která otevírá dveře do podivuhodného cizího města. Ajvazův hrdina se ho vydá hledat do temných stínů, záhadných okrajů a utajených zákoutí Prahy. Za jiných okolností to mohlo být vpravdě mystické putování dvěma odlišnými světy (jak svou povahou, tak i samotnými reáliemi), kdyby se to ovšem záhy po startu nezvrhlo v orgasmické slovní ukájení. Tok textu se valí stránkami v nesmyslných odstavcích, jejichž významu by se nedopátral snad ani Einstein. Větná spojení vyrůstají jedno z druhého v bobtnajících kaskádách. Když se přes ně dostanete, už vůbec nevíte, co bylo na začátku jejich podnětem a k jakému cíli to vlastně míříte. Ze slova vyrůstá věta, z věty odstavec, z odstavce celá stránka. Vyberte z každé stránky jedno slovo, seřaďte je za sebe a máte „příběh“ Druhého města. Malebné na poslech, nudné na čtení. Musel bych si nejspíš něco šlehnout, abych dokázal tuhle knihu vstřebat a ocenit.... celý text

Čtyři západy slunce (Román o románu) 1976, Mika Waltari

Hlubokomyslná filozofická alegorie, plná symbolů, imaginárních vzruchů, snů a fantazií, které se už svou podstatou bouří proti všednosti, jednotvárnosti a nudě, představuje Mika Waltariho ve výsostně poetické formě. Čtyři západy slunce mají podtitul Román o románu a odhalují v jednom monumentálním básnickém obraze všechno to, co se odehrávalo při psaní slavného Egypťana Sinuheta, snad nejslavnějšího Waltariho románu. Ale pozor, pokud by někdo očekával kurz tvůrčího psaní, byl by vedle jak ta jedle. Tady se ztrácejí srdce, leží se na dně studny, pije se čarodějný nápoj, tančí se s vílami, zpívá se s ptáky, líbají se podzimní macešky a také se zcela bezostyšně rozmlouvá se psy, kočkami, králíky, kachnami, dokonce i s býkem, který se utrhl ze stání. Tahle kniha je tak mimo běžný rámec klasické literární tvorby, že je až zajímavá a dost možná i nadčasová. Člověk se doslova propadne do Waltariho světa za zrcadlem, do té kouzelné představy, že uskutečnit lze cokoli a všechno, že i smutek může těšit, že světlo i krása jsou tu pro každého. Ani se odtud nechce odcházet. Čtyři západy slunce dokážou pohladit…... celý text

Bílý žralok 1996, Peter Benchley

Kdyby se Peter Benchley, autor slavných Čelistí, držel i nadále zkoumaní mořských hlubin a podivuhodných živočišných forem, které je obývají, udělal by bezpochyby lépe, než když se vydal cestou pohrobků nacistických genetických výzkumů. Na začátku, kde jsme se seznámili s oceánologem Simonem Chasem a vydali se s ním a jeho synem Maxem sledovat chování žraloků na širém moři, to bylo ještě bez problémů, dostatečně napínavé, zábavné a záhadné. S rozkrývání tajemství bílého žraloka se to bohužel začalo zvrhávat do fantasmagorického thrilleru hollywoodského stylu. Slabší jedinci zvrací, citlivé povahy se dojímají až k slzám, blázni se radují a čtenáři, očekávající alespoň úroveň náčelníka Brodyho, skřípou zuby. Ta prvoplánovost a senzacechtivost z toho přímo stříká na všechny strany a nebývale kazí dojem. Finále na Osprey Islandu je pak cliffhanger b-čkové kategorie jako z encyklopedie. Chápu, že Benchley chtěl tentokrát napsat něco trochu jiného, aniž by se vzdálil prostředí, které tak dobře zná, ale v případě Bílého žraloka bylo přání otcem myšlenky a moc se to nepovedlo.... celý text

Podivné hry 2006, Ian Rankin

Rankinovy Podivné hry mají atributy vysoce strukturovaného a promyšleného detektivního románu. Inspektor edinburghského kriminálního oddělení John Rebus je prototypem vyšetřovatele, který si se standardními policejními postupy hlavu neláme a k nadřízeným se chová jako k lidem, kterým je potřeba dát prostor a brát je s rezervou. Jeho problematická minulost ho dovedla k poměrně vysoké spotřebě alkoholu, což koneckonců v Edinburghu a konkrétně u policejního sboru není nic překvapivého. Člověk má při čtení Rankinova románu dokonce pocit, že kromě práce a chlastu neznají edinburghští občané nic jiného. Pátrání po pohřešované dívce je pomalé a těžkopádné. Nic tu nejde snadno. Ať už nahlížíme na záhady minulosti, nebo řešíme hádanky ryzí současnosti, babráme se s tím opravdu důkladně. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, že je té opatrnosti něco neprozradit už přes míru a přeskočit o dvacet stránek dál, by příběhu nejspíš neublížilo. Na konci jsem byl proto spokojen i nespokojen současně. Rankin se mnou sehrál opravdu podivnou hru…... celý text

Nebe, na němž nesvítily hvězdy 2017, Rainer M. Schröder

Cesta dvou mladých lidí, Leah Friedbergové a Janneka Raskowitze, z nacistických vyhlazovacích táborů do pekla arabsko-izraelské války. Leah a Jannek přežili plynové komory i pochody smrti, přesto jim v poválečné Evropě nekyne žádná naděje na lepší budoucnost. Jedinou možností se zdá být ilegální vystěhování do země předků - Palestiny, spravované britskou vládou. Že to nebude snadné a košer je více než jasné. Rainer M. Schröder zpracoval rozsáhlý dokumentární materiál o poválečném židovskému exodu a vtiskl mu vysoce dramatickou románovou podobu. Byť jsem byl na začátku hodně skeptický a chvílemi se i nudil, s přibývajícími stránkami mě autor dokázal do příběhu vtáhnout a několika dobře zaranžovanými scénami zaujmout natolik, že jsem se už pak bez problémů pročetl až k dojemnému konci. A to i navzdory tomu, že Schröder zápletky nijak přehnaně nedramatizuje a také gradace celého vyprávění tak trochu skomírá na úbytě. Je tu ale silné téma, zajímavé postavy a detaily, které není možné ignorovat a které nutí k zamyšlení. Takže šalom a palec nahoru.... celý text

Pole a palisáda 2006, Miloš Urban

„Vidím velké město Čechů, jehož sláva se vzedme a dotkne se hvězd. Vidím levý břeh a na něm hrad s vysokou černou věží. To bude sídlo knížecí. Současně vidím břeh pravý - bílou věž ze zkamenělých slzí, útulek dětí, které jsou ránem zítřka, a útočiště starců, kteří jsou slavným včerejškem. Řeka, co mezi těmito novými sídly od počátku věků protéká a navždy je dělí, nechť je prahem mezi neslučitelným světem muže a ženy. Podle prahu ať se to město nazývá.“ Miloš Urban zpracovává známou pověst o Libuši, jejím muži Přemyslu Oráčovi a slavném proroctví. Nedělá si nárok na historickou přesnost, přesto vypadá skutečněji než mnohé jiné. Drsné, syrové a nádherně pohanské vyprávění, které v míře více než vrchovaté připomíná pantheon slovanských božstev, Moranou počínaje a Svantovítem konče. Bohužel než se stačíte rozkoukat, je tu konec. Novela více prostoru nenabízí, ale právě díky tomu je našlapaná až po sám okraj, takže působí velmi dramaticky a hutně. Bájná historie v podání Miloše Urbana rozhodně nezklamala.... celý text

Přitažlivost 2022, Lucas Harari

Francouzský architektonický komiks s lázeňskou záhadou Lucase Harariho je docela originální noirovou záležitostí. Tak trochu mi to připomíná Tin Tina na horách. Příběh o mladém studentu architektury Pierrovi, který se vydává prozkoumat slavné termální lázně švýcarského architekta Petera Zumthora ve Vals a přitom narazí na legendu „Der Mund des Berges“, vyprávějící o tom, jak si místní hora jednou za sto let vybere neznámého člověka, přiláká ho ke svému jícnu a pak ho pohltí. Pierrovo bloudění Zumthorovými záhadnými lázněmi jsou nejsilnějšími pasážemi knihy. Zbytku tak trochu chybí atmosféra i myšlenka, která by tomu všemu dala směr a nebyla jen samoúčelnou záhadou bez smysluplného vyústění. Kresba je skicovitá s jednoduchými linkami a osobitým kolorováním. Nemohu říct, že bych z ní byl uchvácen, ale nevadila mi a k lineárnímu nekomplikovanému příběhu ze Švýcarských Alp se docela hodila. Finále zklamalo. Konkurenční boj mezi Pierrem a Valeretem mi přišel přitažený za vlasy a nedával mi moc smysl. Oceňuji Přitažlivost jako umělecké dílo, pokud bych se k ní měl vyjádřit jako k zábavě, budu na vážkách.... celý text

Šimona 1963, Lion Feuchtwanger

Šimona Planchardová, inspirována tak trochu příběhem Johanky z Arku, o níž si čítává v podkrovní světničce strýcova honosného domu ve francouzském městečku Saint-Martin, se rozhodne vzdorovat nacistickým okupantům. Dělá to se vší odhodlaností a naivitou svých patnácti let a stejně odvážně pak přijímá i následky. Lion Feuchtwanger svým románem cílí především na mladší čtenáře, ale samozřejmě má co říct i starším generacím. Příběh o hrdé mladé dívce, která svým vlastním způsobem a aniž by si to ve skutečnosti uvědomovala, vede boj za všechny „malé“ lidi (mezi něž se sama počítá, přestože vyrůstala v zámožném prostředí), odráží rozčarování Francouzů ze spiknutí, které ukovala vládnoucí proněmecká klika s Hitlerem v začátcích druhé světové války. Feuchtwanger dává do souvislosti dávné úsilí bohem vyvolené Johanky z Arku o osvobození Francie s tím, co se děje v duši Šimony Planchardové, když zapaluje strýcův podnik v Saint-Martinu. A podobné alegorie pak nachází i ve chvíli přijímání zodpovědnosti a viny. Je to pravda malinko afektované, nabubřelé a hodně zjednodušené, ale každému co jeho jest. Své čtenáře si Šimona bezpochyby najde, můj pocit z díla však byl nemastný neslaný.... celý text

Smrt měla jméno Challenger 1996, Tomáš Přibyl

Psal se 28. leden 1986 11 hodin 39 minut východoamerického času, když se před zraky statisíců lidí na pobřeží Floridy a dalších miliónů u televizních obrazovek raketoplán Challenger po vzletu z mysu Canaveral během zlomku vteřiny změnil v obrovskou ohnivou kouli, v jejímž pekelném žáru vyhaslo sedm lidských životů. Nejkratší let v historii americké kosmonautiky trval pouhých 73 sekund a silně otřásl představou Američanů o jejich technické nadřazenosti nad ostatním světem. Dopad na psychiku byl o to horší, že nešťastného letu se účastnila také první civilistka - učitelka Christy McAuleffeová v rámci programu Teacher In Space, která měla z paluby raketoplánu vysílat živé vstupy do amerických škol. Tomáš Přibyl se v knize pochopitelně nezabývá jen zkázou Challengeru, ale mapuje ve zkratce celou historii amerických raketoplánů i s výhledy do budoucna. Na jednu stranu vysoce záslužná technická práce, na stranu druhou je to trochu encyklopedické a bez hlubšího ponoru do tématiky, přičemž to pochopitelně ubírá prostor hlavnímu tématu. Vždyť pro samotnou katastrofu Challengeru (včetně medailonků jednotlivých členů posádky a veškerých dozvuků) stačí autorovi pouhých třicet stránek, a třeba kapitoly jako Jak se stát kosmonautem jsou spíš pro smích, než aby je bral člověk vážně. Z tohoto pohledu mě četba Přibylovy publikace uspokojila jen z poloviny.... celý text

Psí hvězdy 2014, Peter Heller

Postapokalyptický příběh Petera Hellera představuje svět, který zdevastovala ničivá epidemie chřipky. Hrstka lidí, která se potácí v troskách měst, neuvažuje o vybudování nové civilizace nebo záchraně technických, kulturních či jakýchkoli jiných odkazů a znalostí, oni chtějí jen přežít. Rabování, násilnosti, boj o zdroje jsou na denním pořádku. Přátelé v nouzi High s Bangleym tomu všemu unikli a teď střeží svou leteckou základnu všemi dostupnými prostředky. Heller si pro svůj román vybral téma, které si přímo říká o drsné výrazové prostředky a bezbřehý pesimismus, opak je však pravdou. Přestože Psí hvězdy nejsou nikterak veselým vyprávěním, nejsou ani temnou a chmurnou postapokalyptickou vizí. Hlavní hrdina High dokonce nerad zabijí, a to ani ve chvílích, kdy je postaven před volbu „buď já, nebo oni“. Kůži mu tak velmi často zachraňuje jeho druh a přítel Bruce Bangley, jenž si naopak se střílením na živé terče vrásky nedělá. Heller se koneckonců ve všem tom zmaru a troskách pohybuje s nonšalancí křehké tanečnice, filozofií stoika a najde si dokonce i čas koukat po hvězdách. Právě díky těmto charakteristikám je Hellerovo dílko lehce čtivé, vzdušné a dalo by se říct, že i zamilovánihodné s několika silnými momenty.... celý text

Podlaha z trávy, strop z hvězd 2016, Iva Tajovská

Iva Tajovská nás v komorně laděném příběhu zavadí mezi stárnoucí, sociálně strádající jedince, kteří se snaží vypořádat se životem na ulici, s osamělostí nebo třeba také s tragickým nezájmem svého okolí. Čtveřice protagonistů: Petr Bakla, Antonín Jiránek, Vlasta Veselá či Ludmila Hrdá nemají na první pohled spolu nic společného, přesto se díky řadě zcela náhodných, šťastných i nešťastných, okolností jejich osudy podivuhodně propletou. Tam, kde jeden ztrácí, druhý získá a naopak. Navíc starostlivá a neodpouštějící paní s kosou není nikdy daleko. Iva Tajovská dokázala zcela přesvědčivě vykreslit charaktery čtyř rozdílných postav a vdechnout jim kouzlo osobitosti. Přestože vyznění není vždy pozitivní, trpíte a radujete se společně s nimi, jako by ani nebyli špinaví, páchnoucí, zbědovaní, opuštění, divní, směšní, sobečtí či nesnášenliví. Jejich osudy dojímají, ale ruku na srdce, kdo z nás by v reálném světě zaplatil nějakému bezdomovci slušnou večeři. Iva Tajovská se ostatně nezabývá sociologickou studií, takže střet lidí na pomezí společnosti s ostatním světem nechává poněkud stranou. A ještě jednu vadu na kráse její Podlaha z trávy má - nikde nezačíná, a vlastně ani nikde nekončí. Je to jen epizodka, kterou přijmete, nebo necháte být.... celý text

Smrt po italsku a další kriminální příběhy 2001, * antologie

Sbírka detektivních povídek Smrt po italsku z pera několika českých autorů je jedním slovem „spotřební“ materiál na jedno přečtení, a to jak z pohledu zápletek a happy endů, tak také s ohledem na literární kvality. Občas se sice blýskne zajímavý nápad, ale lucernou aby ho pohledal a bohužel ani ten neohromí svým zpracováním. Povětšinou tak máme před sebou tuctové jednohubky, které postrádají jakékoliv ambice, snad kromě vyplnění času. Samotné příběhy ničím nepřekvapí, a půjdeme-li až na dřeň, vlastně si od čtenáře nevyžadují ani příliš pozornosti. Nechci tím říct, že jsou úplně hloupé, ale jakási tupá bezradnost a plytkost z nich doslova sálá. Po nějaké napínavosti a dramatické atmosféře jakoby se slehla zem. Jako četba do dopravního prostředku nebo k lékaři je Smrt po italsku akceptovatelná (hned po dočtení zanechat na sedadle pro dalšího nudícího se zájemce), jinak ale ruce pryč.... celý text

Vlaková souprava pro třetí tisíciletí 1988, Miloslav Šimek

Kniha humorných povídek, dialogů, rozhovorů, scének a dvou kompletních her dvojice Šimek-Krampol se nese v duchu karnevalového reje, kde nejdůležitější položkou je bavit sebe i publikum (v tomto knižním provedení pak pochopitelně čtenáře). Oproti klasickým scénářům, které psal v dobách minulých Miroslav Šimek ve spolupráci s nedostižným Jiřím Grossmannem, se do současných textů k jejich škodě dostalo mnohem více pitoresknosti a škodolibosti. Kreace Jiřího Krampola v rolích Suria Maria Juarese Martineze Ferdinanda, Václava Stehna či dr. Emy Černé jsou na hranici žvatlavé parodie, kdy už hrozí pád do hlubin okaté podbízivosti a tlačeného humoru za každou cenu. Lépe si v tomto ohledu stojí klasické povídky, které si i přes svou vážnou fazónu o sto šest utahují z věcí všedních i nevšedních. Jádrem Vlakové soupravy jsou pak dvě hry: klasický Návštěvní den č. 8 a Besídka bývalých žáků střední školy. První je pel mel všeho, co dům dal, druhá pak tradičním scénickým představením s písněmi (v knize básnickými vložkami). Obě trpí stejným neduhem jako dříve zmíněné scénáře dialogů a rozhovorů, a tak nezbývá než s nostalgickou slzou v oku vzpomenout na staré Návštěvní dny, Návštěvu zoo, či Jak jsme chovali užitečné zvíře.... celý text

Zoo City 2013, Lauren Beukes

Hledání ztracené popové hvězdy ve městě, které kromě obyčejných lidí obývají i zvěronoši. Ti s sebou musejí všude vláčet své zvířecí pomocníky jako nepopíratelný symbol jejich zločinného provinění. Beukesová ve slumech Zoo City stvořila noirovou sci-fi krimi, která by se bez uzardění dala zařadit i do škatulky urban fantasy, místy koketující dokonce s drsným kyberpunkem. Nechat se svazovat žánrovými omezeními však Beukesová rozhodně neměla při psaní románu v úmyslu, takže rozvíjí zápletku zcela svobodně a volně všemi směry, který se jí zrovna hodí do krámu. Tahle neohraničená svoboda na jednu stranu nabízí nepřeberné množství možností, na straně druhé nutně nechá spoustu slibných a úžasných prvků bez hlubšího využití. Také cíle a úsilí mnohých postav jsou poněkud mlhavé a ukrývají se v oparu záhad, které ani po svém odkrytí nedávají příliš velký smysl. Díky těmto premisám není vůbec jednoduché se s moderním Johannesburgem a jeho obyvateli sžít, natož jim fandit. Zoo City je vynalézavá přehlídka neortodoxních nápadů, která mi však přes všechnu svou magičnost srdce nerozehřála.... celý text

Maska 2012, Edgar Wallace

Nechvalně proslulý mistr převleků, zloděj a nelítostný vrah Henry Arthur Milton, zvaný Maska, se vrací, aby pomstil smrt své sestry. Gwenda Miltonová spáchala sebevraždu poté, co ji svedl a opustil Moric Meister, právník a obhájce, který sice zná všechny právní kličky a uličky v zákonech, o jeho bezúhonnosti by se však dalo pochybovat. Edgar Wallace samozřejmě vystavěl zápletku okolo tajené identity zločince, po němž pátrá ne-li celý Scotland Yard, tak vrchní inspektor Bliss docela určitě, a to s buldočí odhodlaností. Kromě Morice Meistera se ve vedlejší linii řeší ještě případ mladého Johnnyho Leinleye, který sklouzl na šikmou plochu a jehož krásná, naivní sestra se vydala, aniž by to tušila, ve stopách Gwendy Miltonové. Je jasné, že dříve nebo později se všechno spojí a pořádně zašmodrchá, že nebude vědět, kde to celé začíná a kde končí. Jedním si však můžete být jisti - Wallace nikomu neprozradí, kdo se skrývá za maskou, dokud nebude úplný konec. Velké odhalení není nikterak bombastické, ale je zábavné a logické. Maska je solidní řemeslná práce, která nikde nevybočí z mantinelů, ale nikoho také nejspíš neurazí ani nezklame.... celý text

Sochař 2016, Scott McCloud

Na předsádce knihy se píše: „Sochař je příběh o touze hraničící s posedlostí, o neobratných tanečních krůčcích mladé lásky a také je skvělým, všednodenním portrétem nejúžasnějšího velkoměsta na světě.“ I když je posledně uvedený leitmotiv trochu nadnesený a až nekriticky patriotický, se zbytkem mohu bez výhrad souhlasit. A nejen to. Scott McCloud mě vzal na výlet za hranice snů a představ. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se naladil na stejnou vlnu a pochytil jádro pudla, jakmile jsem se však dostal dovnitř příběhu, už nebylo cesty zpátky. Byl jsem stržen, uchvácen a vzápětí rozemlen na prach. Emoce střídala emoci. Dynamika vyprávění je vpravdě neskutečná. Tepová frekvence srdečního svalu se propadá do bezedných hlubin, aby hned poté šplhala do nadoblačných výšin. Chvíli klidu střídá zběsilé otáčení stránek. Nelze zůstat mimo, nejde být nezúčastněným. Člověk přestává vnímat realitu a žije jen a pouze samotným příběhem. A těch nápadů okolo… Neskutečné!!! Přestože mi sem tam vadila dětsky naivní kresba některých panelů, celek všechny výhrady smetl bez skrupulí pod stůl. Tohle čtení jsem si maximálně užil. Klobouk dolů pane McCloude… a děkuji za zážitek!... celý text

Idiot 1986, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Dostojevského Idiot není románem dějových zvratů, ale románem výrazných postav. S nimi stojí a padá, protože kromě nich, jejich osobitosti a povahové vyhraněnosti, tu není nic dalšího, co by dílo podrželo nad vodou průměrnosti. Jistě mi dáte za pravdu, že salónní intriky petrohradské smetánky prostě nenaplní pět set stran knihy uchvacujícím obsahem. Zbývají tedy Dostojevského hrdinové: bezelstný, dětsky důvěřivý, kníže Lev Nikolaj Myškin; zhýralý a rozhazovačný Parfen Semjonovič Rogožin; krásná Nastasja Filipovna Baraškovová; paní generálová Lizaveta Prokofjevna Jepančinová a její nejmladší dcera Aglája Ivanovna. Plus samozřejmě plejáda dalších vedlejších postaviček, bez nichž by Idiot nebyl idiotem. Člověka prostě baví se s nimi procházet petrohradskými ulicemi, navštěvovat mondénní salóny ruské šlechty, bát se a doufat, zamilovávat se a toužit po velké a naplněné lásce. Přestože je bezpochyby každému jasné, že všechno tady směřuje k očistné katarzi, její vpravdě antické rozměry doslova vyrážejí dech. Dostojevský dokázal v závěru rozpoutat takový chaos, že až oči přecházejí a člověk v mžiku zapomene na onu překlenovací střední část, kde se jen korzovalo parkem a debatovalo o lidském charakteru, cti a etice. Klasika je prostě klasika a zařazení Idiota do zlatého fondu světové literatury je jistě zasloužené.... celý text