Mijagi
přečtené 496
Na západní frontě klid
2011,
Erich Maria Remarque (p)
Asi nejlepší beletristická kniha poukazující na zrůdnost a zbytečnost válek, jaká se mi kdy dostala do rukou. V jednoduchém příběhu sledujeme partu mladých kamarádů v zákopech 1. světové války. Chvíle v zázemí se střídají s nekonečnými hodinami na frontě. Celé to na mě působilo jako popis práce v pekelné továrně, kde vám ulpívá život podle rozpisu směn. Jenže tahle fabrika není o postávání u výrobního pásu, tady se krčíte s hlavou zabořenou v hlíně a čekáte, až přestanou konečně dunět děla nepřítele, abyste se mohli posunout zase o jednu díru blíž ke střelbě. Šrapnely, zoufale dlouhé minuty v jedovatém plynu, snad ta maska bude fungovat, snad jsem si ji dobře nasadil. Odnášení raněných spolubojovníků, lazarety plné lidí bez končetin, doslova plejáda toho, co všechno vám může strojově řízená válka utrhnout. A pak jste zase v zázemí. Ležíte na louce plné rozkvetlých vlčích máků a vzpomínáte na dobu před tímhle zlým snem, na školu, na spolužáky, z nich už téměř nikdo nežije a na učitele, představitele starší generace, který vám měl být vzorem, měl vás nasměrovat do života a místo toho vás nakazil svojí zapáleností a vy jste díky tomu tady. Jenže teď už na to koukáte úplně jinak, teď už máte úplně jiné pocity než při slavnostním odjezdu. Knihu jsem četl nyní podruhé a musím říct, že mě zasáhla více (možná kvůli aktuálnímu dění) než během povinné četby na střední škole. Doporučuji i výborné divadelní představení Na západní frontě klid / Zelené koridory v divadle X10 v Praze (syrové, temné vizuální ztvárnění a nechybí v něm všechny klíčové pasáže).... celý text