Mijagi
přečtené 498
Na západní frontě klid
2011,
Erich Maria Remarque (p)
Asi nejlepší beletristická kniha poukazující na zrůdnost a zbytečnost válek, jaká se mi kdy dostala do rukou. V jednoduchém příběhu sledujeme partu mladých kamarádů v zákopech 1. světové války. Chvíle v zázemí se střídají s nekonečnými hodinami na frontě. Celé to na mě působilo jako popis práce v pekelné továrně, kde vám ulpívá život podle rozpisu směn. Jenže tahle fabrika není o postávání u výrobního pásu, tady se krčíte s hlavou zabořenou v hlíně a čekáte, až přestanou konečně dunět děla nepřítele, abyste se mohli posunout zase o jednu díru blíž ke střelbě. Šrapnely, zoufale dlouhé minuty v jedovatém plynu, snad ta maska bude fungovat, snad jsem si ji dobře nasadil. Odnášení raněných spolubojovníků, lazarety plné lidí bez končetin, doslova plejáda toho, co všechno vám může strojově řízená válka utrhnout. A pak jste zase v zázemí. Ležíte na louce plné rozkvetlých vlčích máků a vzpomínáte na dobu před tímhle zlým snem, na školu, na spolužáky, z nich už téměř nikdo nežije a na učitele, představitele starší generace, který vám měl být vzorem, měl vás nasměrovat do života a místo toho vás nakazil svojí zapáleností a vy jste díky tomu tady. Jenže teď už na to koukáte úplně jinak, teď už máte úplně jiné pocity než při slavnostním odjezdu. Knihu jsem četl nyní podruhé a musím říct, že mě zasáhla více (možná kvůli aktuálnímu dění) než během povinné četby na střední škole. Doporučuji i výborné divadelní představení Na západní frontě klid / Zelené koridory v divadle X10 v Praze (syrové, temné vizuální ztvárnění a nechybí v něm všechny klíčové pasáže).... celý text
Severní nádraží / Lazaretní vlak
1970,
Adolf Branald
Líbí se mi, jak se autorovi podařilo, tak dynamický námět, jako je železnice, vměstnat do prostoru jednoho nádraží, aniž by (až na pár okamžiků) vzal čtenáře za celou dobu obou románů někam jinam. Při pohledu z dálky to působí skoro až staticky. Ale zdání klame. Jde o naprosto živoucí a neotřele rozpohybovaný obraz, jehož pohyb tu navíc supluje i roli hlavního hrdiny, všichni ostatní tu nejsou pro sebe, ale pro něj, a je mu podřízeno naprosto vše, dokonce i komfort čtenáře. Ten je od samého začátku zahrnutý obrovským množstvím až plasticky působících postav, u nichž jsou upozaděny charakterové vlastnosti, neřeší se moc, co si myslí, co cítí (v tom množství to ani jinak nejde), jako spíše to, co umí, co přináší do soukolí fungování celku, jimž je Smíchovské nádraží. Od popeláře přes servírku v restauraci až po posunovače, strojvůdce a samozřejmě přednostu, který vše řídí. Každá profese tu má minimálně jednoho zástupce a ti všichni tvoří atmosféru, ze které dýchá vůně páry, oleje, zašpiníte si v ní ruce od uhlí, unavíte nohy neustálými pochůzkami podél hlavních i odstavných kolejí, po skladech, dopravních kancelářích, pokladnách, historickou dvoranou s klenutým stropem. Zasazení děje do 2. světové války pak otevírá prostor pro poukázání na hrdinný odboj železničářů, ale také k postupné proměně onoho pohybu, jako kdyby jste stáli nad modelovou železnicí, po které projede nejprve vlak s lidmi na víkendový výlet, aby jej následně vystřídal vlak vezoucí vojáky a zbraně na frontu a nakonec smutně se táhnoucí dobytčáky s vězni do koncentračních táborů a lazaretní vlaky. Obě knihy jsem měl několik let zapadlé na seznamu „chci si přečíst“, díky Návodu k použití železnice od Jaroslava Rudiše (jenž je zmiňuje), na ně konečně došlo a byl to zážitek.... celý text
Návod k použití železnice
2023,
Jaroslav Rudiš
Kniha, která má mnohem větší sílu než sebelepší reklama jakéhokoliv železničního dopravce. Pokud jste vlakem nejezdili, po četbě budete chtít. Já vlakem jezdím a teď mě to láká vyrazit někam mnohem dál. Jen tak si sednout do vagonu, nejlépe rovnou do jídelního, a nechat se dlouhé hodiny vézt ze západu na východ nebo z jihu na sever. Z rychlovlaku přestoupit na pomalu se kroutící lokálku. Přejet Alpy, přejet Karpaty. Užít si chvíle samoty nebo si vychutnat příběhy spolucestujících. Nechat se ukolébat pražci v lůžkovém voze a ráno se probudit na druhé straně Evropy. Pohroužit se do krajiny ubíhající za oknem nebo vytáhnout nějaký román, nejlépe rovnou železniční, třeba od Adolfa Branalda. Z výčepů nádražních restaurací nebo od stolku kaváren sledovat frmol na nástupištích. Ač Jaroslava Rudiše železnice v mládí odmítla (nemohl se stát strojvedoucím kvůli brýlím), zůstal jejím věrným fanouškem. Na překlad jeho esejů z němčiny do češtiny jsem se těšil moc, nakonec ale tahle óda plná čisté radosti z cestování po evropských tratích, předčila veškerá očekávání. Po dlouhé době jsem četbu dávkoval tak, aby mi vydržela co nejdéle. A víte co? Knihu jsem přečetl celou ve vlacích: 1) Praha – Púchov – Trenčín, 2) Praha – Ústí nad Labem, 3) příměstská linka na okraji Prahy (cesty do/z práce).... celý text
Zima v ráji
1999,
Harry Harrison
Po více než tříletém marném čekání na to, až Laser book vydá tento druhý díl (dávalo to logiku, když vydali i první) jsem to vzdal a knihu si půjčil v knihovně v předchozím, v běžné distribuci již neprodejném vydání od nakladatelství Straky na vrbě a s velkou zvědavostí se pustil do čtení. Bylo jasné, že v úvodní části trilogie Harry Harrison prozradil hodně. Seznámil čtenáře s myšlenkou alternativní historie, na které je celý příběh vystavěn, tj. historie, v níž nevyhynuli dinosauři, a naopak se stali inteligentnějšími než lidé, popsal způsob života Yilané (tak si ještěři říkají), a především jejich biologické vynálezy (to mě bavilo nejvíc), např. Uruketo, vyšlechtěného, ochočeného vodního ještěra využívaného k cestování jako ponorku. S čím tedy mohl zaujmout dále? Je to především nová tlupa. Vedle lidí a Yilané se v „Zimě v ráji“ objevuje třetí skupina – mořeplavci Paramutan. Mají blíže k lidem, nevládnou takovými sofistikovanými nástroji jako ještěři, ale mají natolik zajímavé vlastnosti, zvyky, povahu, že už jen toto samotné dokáže utáhnout značnou část děje. Tomu prospívá i posouvání prostřednictvím tří linek, jenž se postupně protnou. No, ale abych to tady všechno nevykecal: Pokud vás bavila jednička, sáhněte určitě i po dvojce :-)... celý text
Kniha o Jizerských horách
1981,
Miloslav Nevrlý
Divočina Jizerských hor tak, jak ji poznal kdysi Miloslav Nevrlý, možná již zmizela, ale ty pocity osamocení se tam dají stále zažít. Stačí vyrazit v podvečer nebo v počasí, kdy většina turistů raději zůstane doma. Taková byla i má letošní podzimní cesta. Po dešti a studeném větru jsem byl možná poslední, kdo se ten den škrábal z polského letoviska Czerniawa Zdrój nahoru na Smrk. Po cestě dolů se valila voda, místy jsem se propadal do bahna až nad kotníky, byla mi zima, ale ta atmosféra za to stála. A pak jsem stanul na vrcholu, už s čelovkou. Nebe se zatím vyjasnilo a chladné světlo hvězd ozářilo siluetu tmavých lesů pode mnou. Lesů plných zvěře, rostlin, veselé i pohnuté historie. Tam někde pode mnou byla všechna ta místa z Knihy o Jizerských horách, kterou jsem měl zrovna rozečtenou. Všechny ty pomníčky z přestřelek mezi pytláky a hajnými, z loupeží nebo z prohraného boje s přírodou, všechny ty tajuplné bučiny, chráněné oblasti, skály, osady s čarostřelci. Občas mi je líto, že se ke mně knihy Miloslava Nevrlého dostaly pozdě, v době, kdy už nemají tu sílu mě ovlivnit (u mě to byli jiní autoři), ale pořád je to nezapomenutelný čtenářský zážitek.... celý text
Narrenturm
2005,
Andrzej Sapkowski
Roadtrip po středověkém Polsku. Nacházíme se kousek za našim Broumovskem. Z kamenné kostelní věže vzlétá tajemný šedý pták zedníček, kterému se ve Slezsku říká pomurnik, a na kraj snáší temnou atmosféru intrik, církevních sporů, hrůz inkvizice. Už v úvodní milostné scéně mezi hlavním hrdinou a Adélou von Sterza je patrná vybroušenost autorova stylu. A hned v další pasáži nelze přehlédnout jeho smysl pro gradování děje. Do toho skvěle vyprofilované postavy, které svým vtipem odlehčují vážnější chvíle příběhu. A pak samozřejmě také výborné namixování fantasy prvků do žánru historického románu. Tahle cesta Reinmara z Bělavy (zvaného také jako Reynevan) a jeho druhů Šarleje a Samsona Medáka hodně bavila. Příběhem jsem se nechal unést prostřednictvím audioknihy s přednesem (asi nejlepším, co jsem zatím slyšel) v podání pana Ernesta Čekana.... celý text
Taxidermistova milenka
2022,
Polly Hall
Líbilo se mi, jak autorka potlačila epickou stránku ve prospěch lyriky. Okleštila děj až na samotné torzo a příběhu to nakonec i prospělo. V kombinaci se zavedením čtenáře do neokoukaného světa taxidermistů a jejich práce je četba nevšedním zážitkem. Nicméně přiznám se, že od oné zmíněné lyriky jsem čekal více. I když se hrabství Somerset, kde se kniha odehrává, nachází v těsném sousedství hrabství Devon, místa, kam zasadil svůj slavný román Arthur Conan Doyle, nemají vřesoviště Taxidermistovy milenky ani zdaleka takovou atmosféru jako vřesoviště Psa baskervillského.... celý text