Mitculka přečtené 269

Romance pro křídlovku 1966, František Hrubín

Úplně můj šálek čaje to nebyl, nejsem nijak zatížená na lyriku, ani na milostné příběhy, ale tohle bylo vlastně celkem příjemné čtení a místy také zvládalo na čtenáře opravdu zapůsobit. Příběh tohoto díla je, jak již název napovídá, naplněn láskou, lyrický subjekt zde popisuje setkání s Terinou, dívkou od kolotočářů, díky které se cítí živější a šťastnější než kdy dříve, popisuje zde své city k ní, ačkoli jejich lásce byl vždy vyměřen jen omezený čas, než Terina se zbytkem kolotočářů odjíždí zase dál. (SPOILER) Dílo je protkáno mnoha obraznými pojmenováními a eufemismy, není zde explicitně zmíněno, že Terina se má vdát za Viktora, ani smrt dědečka, o kterého se lyrický subjekt téměř po celou dobu stará, a který trpí stařeckou demencí. V tomto něžném a romantickém stylu vyjadřování je náhlé a nečekané setkání s krutou realitou a jediný moment, který se autor nepokouší přikrášlit, Viktorova replika: „Umřela na záškrt. V zimě.“ Toto je zajisté nejpůsobivější moment celého díla, čtenář takovouto krutou realitu nečeká a působí na něj jako rána do tváře. Už jen z toho, že tato tvrdá skutečnost není nijak zaobalena a přikrášlena, můžeme cítit, jaká bolest a zoufalost asi lyrický subjekt naplňuje. (KONEC SPOILERU) Setkáváme se zde vlastně jen s pěti postavami, a to s postavou Teriny, Tonky, Viktora, dědečka a Františka čili lyrického subjektu. Postava dědečka vnáší do romantického příběhu úplně jinou rovinu, jelikož se skrz něj setkáváme se stařeckou demencí a bludy, vstáváním mrtvých z hrobů, protože dědeček má pocit, že mluví se svými mrtvými přáteli. Vidíme zde tedy také zajímavý kontrast mezi mládím plným života, kterým překypuje lyrický subjekt František, a stářím, kterému již ubývá sil. Ačkoli se obvykle vypravěč či lyrický subjekt nemají zaměňovat s autorem díla, v tomto případě se přece jen více než jindy pozastavuji nad několika známkami, které poukazují na propojení autora a lyrického subjektu. Po většinu příběhu zde ústřední postava není jmenována, pouze v jedné scéně se dozvídáme jeho jméno, když dědeček procitne ze svých bludů a řekne: „To jsi ty, Františku?“ Že se nejedná o halucinaci poznáváme i z reakce lyrického subjektu, který konstatuje: „Prvně po měsíci mě poznal.“ Už užití autorova vlastního jména pro jméno hlavní postavy není zcela běžnou praxí, zde ovšem na jejich propojení odkazují i další indicie, jako například fakt, že lyrickému subjektu je v roce 1930, kdy příběh začíná, 20 let, což byl rovněž věk autora v daném roce. Dalším náznakem propojení lyrického subjektu s autorem jsou momenty, kdy lyrický subjekt mluví o svých budoucích dětech, dceři a synovi, které má rovněž sám autor. Vzhledem k těmto několika propojením je tedy otázkou, zda v tomto případě skutečně autor a lyrický subjekt nesplývají v jednu osobu.... celý text

Zahradní slavnost 1964, Václav Havel

Místy skutečně absurdní, ale vlastně celkem fajn, docela jsem se i zasmála. Líbí se mi myšlenka toho, jak člověk ztrácí sám sebe, když se žene za úspěchem, a také získání úspěchu tím, že vlastně jen opakujete cizí fráze. Některé momenty jsou skutečně k zamyšlení.... celý text

Možná v jiném životě 2015, Taylor Jenkins Reid

Oooo, to bylo vážně milé čtení s hlubokým zamyšlením. Jo, teorii mnohovesmíru také věřím a tady jsem do něj dostala krásnou sondu. Bylo neskutečně zajímavé sledovat, kam se obě linky dostanou. Moc se mi líbí ten motiv osudovosti, takové to „co se má stát, stane se". Krásně se to četlo, mohu jen doporučit. :-)... celý text

Konec masopustu 2011, Josef Topol

Zpočátku jsem se dost ztrácela v postavách a někdy za půlkou jsem si musela začátek zrychleně projet znovu. Bylo to ale zajímavé čtení, za pozastavení stojí třeba motiv naléhání na vzdání se majetku ve prospěch státu. Z postav mě obzvlášť zaujali Král, Smrťák, Jindřich a Rafael.... celý text

Dvůr mlhy a hněvu 2017, Sarah J. Maas

První díl se mi líbil a na druhý jsem měla vcelku velká očekávání, ale bohužel si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem knihu četla tak dlouho jen z důvodu, že jsem se k ní prostě vracet nechtěla. Upozorňuji, že tenhle komentář bude jeden velký SPOILER. Hrozně se to celé táhlo, bylo to až moc pomalé, na konci jsem už byla alergická na každé „zavrčení“. Na tak tlustou knížku se tam za celou dobu dělo strašně málo věcí, kdyby byla poloviční, vůbec o nic bychom nepřišli. Autorka mě tentokrát strašně zklamala, všechny postavy se chovají úplně nelogicky a strašně jinak. Jako by si najednou řekla, že chce ten příběh vlastně úplně jiný, první díl obřadně spálila a začala nanovo. Se všemi si dělá, co chce, bez ohledu na kontext, udané charaktery a tak. Nelíbí se mi, co udělala s Tamlinem, takhle by se ta postava z prvního dílu prostě nechovala. Horší ale je, že je to celé tak hrozně Mary Sue a tak hrozně kýčovité, všechno je krásné a úžasné, žijí v přepychu, všechny ty šaty, nebesa, neexistuje ženská postava, jejíž největší zálibou by nebylo parádění se, a neexistuje mužská postava, jenž by nebyla jedna velká hora svalů. Všichni jsou nekonečně krásní, sexy, samozřejmě s obrovským údem. První sex Feyre a Rhysanda, při kterém se celí upatlali barvami, to je jak z povídky z Wattpadu (ono to vlastně celé dost připomíná povídku z Wattpadu). Další neskutečný kýč bylo třeba jeho vyprávění o tom, jak ji celou dobu pozoroval, ještě když byla v lidském světě. Myslím si, že s Rhysandovou osobností se dalo pracovat daleko líp. Je vyobrazený jako představa kluka pro dvanáctileté holčičky s jeho svaly a tetováním, ale přitom se slzičkami, přecitlivělostí a údajnou nesobeckostí. Některé věci jsou tak nelogické – proč se jako Rhysand přetvařuje, aby svůj dvůr chránil, když žádný jiný vladař to nemá zapotřebí, ale zrovna ten nejmocnější se musí tvářit, jaký je to tam psycho, aby je náhodou někdo nechtěl přepadnout. A nakonec – kruh se uzavírá? Rhysand sice se svými instinkty bojuje, ale jejich vlivem se chová úplně stejně jako Tamlin na začátku…tím mi sice začal být trochu sympatičtější, protože už není tak plytký, ale fakt mě štve ten princip. Feyre je snad ta nejhorší postava, na jakou jsem kdy v knížce narazila. Je nevděčná, nic jí není dost dobré. Vytáčely mě kecy o tom, jak jí sice Tamlin dával všechno, ale potom už nedával dost, že za ni sice bojoval, ale ona bojovala víc. Nesnáším, když říká Rhysandovi Rhys, strašně rychle k němu přilnula. Nejtrapnější moment je, když zjistí, že je Rhysand její druh, naštve se na něj, že to věděl a neřekl jí to, odejde trucovat do chaty v lesích, a ještě ho předtím pustí zraněného na zem do bláta. V té chatě si sice už během 2–3 dnů uvědomí, že ho stejně miluje, představuje si jejich krásnou budoucnost, ale stejně tam je ještě další 2 dny a byla by i dýl, kdyby pro ni on nepřišel. A ona pak stejně dělá ofuky! Feyre měla své kouzlo, když byla bojovná lidská holka, teď jako víla s mega schopnostmi od všech vladařů je to takové meh, další všemocná holka, a co jako. Líbilo se mi, že byla slabší, silnou hrdinku jsme si mohli vychutnávat v Trůnech a tady to bylo prostě něco jiného. Nelíbí se mi, že se smazává ten rozdíl mezi Celeanou a Feyre. Feyre a Rhysand mi přijdou dohromady hrozně trapní, neskutečně dlouze si nadbíhají a flirtují, i když je všem celou dobu jasné, jak to dopadne. Jejich hádka kvůli tomu, jestli ji má ochraňovat, nebo ne, byla úplně zbytečná, když následně ji stejně pořád ochraňuje. A to osahávací odvádění pozornosti na Dvoře nočních můr bylo jedno velké WTF, trapněji mi z té knížky už ani být nemohlo. Snad jen ve chvíli, kdy měli spát spolu v pokoji, kde teda byla jen jedna postel, i když Rhysand objednal dvě, byla tam taková zima, že jim šla pára od pusy a oni se museli zahřívat vlastním tělem. Zase prostě Wattpad hadra, takovéto zápletky jsem vymýšlela ve svých dvanácti letech. Často mi to přišlo strašně ploché, takový čistý souboj dobra a zla, autorka moc nepracovala s tím, že osobnost není černobílá – třeba lidské královny toho byly jasným důkazem. Přece doopravdy by všechny čtyři nemohly být sobecké a sebestředné mrchy, kterým ani jedné nezáleží na svém lidu. Jediné, co to oživovalo, bylo řešení nadcházející války s Hybernem. To mě celkem bavilo, ta válka a výcvik byly fajn. Přišla jsem taky na chuť Rhysandovu nejužšímu kruhu – Cassiana a Azriela mám ráda, Mor a Amren vcelku taky (I když Amren byla popsaná drsnější, než je. Prý tam jako dvě tvrdohlavé, drsné holky vyvolají s Feyre pomalu tornádo, přitom z nich jsou skoro hned kámošky). Jejich první setkání s Nestou a Elayn bylo super. Vlastně mě Rhysandův kruh zajímal daleko víc než on sám a Feyre. Také se mi líbil ten motiv druha a družky, který ale v knihách SJM není nijak nový. A strašně mi chyběli Tamlin a Lucien. I když tak posledních 100 stran bylo dobrých, jsem ráda, že mám tohle táhlé utrpení za sebou. Je fakt, že co kolem sebe Feyre a Rhysand přestali trapně tancovat a stali se druhy, bylo to trochu snesitelnější, i když Rhysand byl pořád prototyp kluka snů, pro kterého by si rvaly dělohy holky, které ještě nemají ani občanku. Poslední tři kapitoly docela míchaly hodnocením – nečekaný útok Hybernu byl super. Pak cesta tam a boj s Kotlíkem...jenže pak Tamlin. 50 let vzdoroval Amaranthě a nepodvolil se jí, aby teď všechno zaprodal? Jasně, tak by to určitě bylo... Proměna Feyřiných sester byla neskutečně zbytečná, kýčovitá a ten jinak celkem dobrý konec úplně zkazila. Dovršilo to následné zbytečně srdceryvné přetrhávání pouta mezi Feyre a Rhysandem, když se hned ukázalo, že vlastně mají ještě další pouto. Ale líbilo se mi, jak nakonec Feyre jde k Tamlinovi jako zvěd, i to, že Lucien má podezření. Třetí díl mám doma, takže mě časem také čeká, rozhodně si ale před ním od téhle série musím dát chvíli pauzu.... celý text

Cizinec hledá byt 1947, Egon Hostovský

Příběh na mne dýchal poněkud úzkostným dojmem, zdálo se mi, že ústředním motivem příběhu byla přetvářka. Hlavní hrdina, doktor Václav Marek, se setkával s mnoha lidmi, kteří v sobě často nosili jakousi zášť a strach a zdálo se, že doktor Marek se zde jeví jako jediná čistá entita, je skromný, snaží se konat dobro, pomáhat a přemýšlí o míru pro všechny ostatní lidi. Poměrně bolestně působí, jak se tento dobrý člověk protlouká světem, jak je jím zametáno, jak mu lidé nerozumějí, přestože on hledá jen pokoj a mír, aby mohl pracovat. Tento příběh v sobě nese mnoho zajímavých detailů, které zde nebudu blíže rozebírat, abych předešla spoilerům. Velmi zajímavá mi ale přišla například myšlenka obrácení člověka naruby. Opravdu zajímavé dílo.... celý text

Nezvaní hosté a jiné strašidelné povídky 2006, * antologie

Dětská knížka, přesto mi některé povídky opravdu dokázaly nahnat husí kůži. Jasně, některé byly slabší, ale některé byly opravdu wow. A asi o žádné bych neřekla, že byla vyloženě špatná. Celkově mi tenhle soubor přišel opravdu super. Moje oblíbené povídky jsou: Babiččiny kročeje, Malý Nym a Strašidelní pavouci (pořád mám pocit, že po mně něco leze, fuj!).... celý text

Útok na pekárnu 2016, Haruki Murakami

Stále platí, že Murakamiho povídky bohužel nedosahují kvality jeho románových děl, tohle mi ale přišlo fajn. Dva krátké na sebe navazující příběhy se společným tématem neskutečného hladu a přepadávání prodejen s pečivem. Moc se mi líbila myšlenka kletby a podmořské sopky.... celý text

Plíseň 2017, Siri Pettersen

Mám pocit, že 5 hvězd nestačí. 2. díl Havraních kruhů byl nesmírně intenzivní zážitek, bylo to neskutečné od začátku do konce. Dělo se tolik věcí, tolik zvratů...ani nevím, jak to všechno vyjádřit bez spoilerů. Při čtení se mnou cloumaly všemožné emoce. Ačkoli to celé bylo takové hořkosladké, místy až bolestné, je to neskutečný zážitek. Rozhodně jedna ze sérií, kterou s radostí doporučím komukoli jako opravdu kvalitní a komplexní dílo.... celý text

Sundej mi měsíc 2013, Gregory Hughes

Velmi zajímavé čtení, které se, dle mého názoru, hvězdičkově vcelku špatně hodnotí. Příběh to byl bezesporu milý a krásný, ale zdálo se mi, že mě často tak nějak netahá dál. Ráda jsem se ke knížce vracela (a k učení na státnice se určitě hodí takové oddechové čtení), ale necítila jsem takovou tu touhu se do ní ponořit. Rozhodně ale nelituji, že jsem po knize v antikvariátu sáhla, bylo to příjemné čtení, a ten konec! Páni, posledních pár kapitol bylo vážně wow, za ty bych půlhvězdičku přidala, kdyby to šlo. Jako příjemné oddechové čtení s nahořklým koncem je to fajn. :-)... celý text

Šest vran 2017, Leigh Bardugo

Tak prvních 50 stran se četlo opravdu těžce. Autorka vás přímo hodí do děje, do světa a s ničím se moc nemaže, měla jsem zprvu problém orientovat se v postavách, místech, ve všem...po chvílí se to ale zlomilo a PANE BOŽE! To bylo fakt skvělé čtení! V některých pasážích jsem se ani nemohla odtrhnout, jak to bylo napínavé. Postavy byly skvěle propracované a komplexní a postupné odhalování jejich minulosti bylo dechberoucí. Největší sympatie ve mně vzbuzovala asi Inej a samozřejmě Kaz, ale i všechny ostatní jsem si opravdu oblíbila. Rozpačitá jsem, kromě těch prvních 50 stran, byla jen z jedné pasáže na konci (nebudu blíže zmiňovat, ať nespoiluju), která mi i na fantaskní svět přišla taková přitažená za vlasy. I tak to ale jako celek bylo úžasné. :-) Tuhle knihu můžu s klidným srdcem doporučit! PS: Žádný slzy. Žádnej pohřeb.... celý text

Selekce 2014, Kiera Cass

Selekci jsem měla doma už strašně dlouho a pořád jsem se k ní nemohla odhodlat, čekala jsem přehnaně sladký kýč. Vánoční čas mě ale přivedl ke čtení něčeho lehčího, tak jsem po ní konečně sáhla - a pane bože! To bylo opravdu skvělé. Příběh neskutečně čtivý, krásný, hlavní postava je mi sympatická, princ je mi sympatický. Nějaká klišé se tam najdou, ale příběh to vůbec neruší, naopak to tak nějak všechno skvěle funguje. Prožívala jsem to spolu s Amerikou a moc se těším, až si přečtu další díly. Skvěle napsaná kniha, neuvěřitelně čtivá.... celý text

Hon na ovci 2016, Haruki Murakami

Páni, to bylo opravdu něco. Za mě rozhodně jedna z nejlepších Murakamiho knih, ke kterým jsem se zatím dostala (a nebylo jich zrovna málo). Jako obvykle příběh působí tak nějak hořce a čtenáře psychicky pitvá, rozkládá a skládá zase dohromady (nebo tak Murakami působí jen na mě?). Jako většina autorových románů má i tento takový hořký nádech a v mnoha oblastech se dotýká čtenářovy duše. Nejednou jsem se u čtení pozastavila a zamyslela. Navíc to budování příběhu bylo prostě skvělé. Postupné odhalování dalších a dalších skutečností, cesta, kterou hlavní hrdina ušel (fyzicky i psychicky) je prostě jedno velké wow. Posledních pár kapitol jsem vysloveně hltala. Zajímavé je také to, že většina postav je, až na pár výjimek, bezejmenná (což u tohoto autora také není úplně neobvyklé, pozoruhodné ale rozhodně). Hon na ovci se rozhodně stává jednou z mých oblíbených Murakamiho knih. :-)... celý text

Lev, čarodějnice a skříň 2005, C. S. Lewis (p)

Rereading. A bylo to super. Zase krásný svět, je to rychle přečtené (já jsem to v podstatě měla za pár jízd šalinou). Kouzelný, jednoduše vyprávěný příběh, taková příjemná oddechovka, která člověka trochu vrátí do dětských let. :-) Tohle se dá říct asi o každém díle Narnie, pokud bych měla říct něco konkrétně k tomuhle, moc se mi líbila ta atmosféra, magičtí tvorové, hlavně pana Tumna jsem měla vždycky ráda. A Aslan působí prostě majestátně. :-)... celý text

Dědička ohně 2016, Sarah J. Maas

Budu si muset asi trochu zvyknout na tenhle dlouhý styl (do dalších dílů se to bude hodit :'-D). Pořád je to tak čtivé! Miluju ty vhledy do pocitů postav. Navíc přibyla spousta zajímavých nových charakterů, třeba Manon mě zprvu štvala, ale za chvilku jsem si ji opravdu moc oblíbila. Doufám, že zůstane i do dalších dílů. Jeřába jsem si také oblíbila. Jediná, která mi trochu nesedla, byla Sorscha, nevím proč, ale moje top oblíbenkyně to prostě nebude...oproti minulému dílu mi přišel taky Chaol trochu takový zvláštní, na konci se ale docela rozjel. A vážně koukám, jaký svět zvládá S. J. Maasová vytvářet a držet. A jak se ten svět rozrůstá! Páni, těším se, až se vrhnu na další díly. Styl psaní téhle autorky opravdu za tu bichli stojí. :-)... celý text

Obcházení ostrova 2017, Milan Děžinský

Nikdyuš: Zkoušky, jež podstoupila Morrigan Crowová 2018, Jessica Townsend

Páni, to bylo fakt skvělé počtení. :-) Kouzelný svět a sympatické postavy. Poslední kapitoly byly tak napínavé, že jsem se skoro nemohla odtrhnout. Těším se na další díl, doufám, že vyjde brzy. A ještě musím zmínit - ta krásná obálka!... celý text

Spánek 2013, Haruki Murakami

Murakamiho tvorbu miluju, je to můj oblíbenec, tohle mi ale nesedlo tolik jako jeho jiná díla. Chvílemi to vypadalo zajímavě, převládalo ale spíš takové zvláštní nic. Nejlepší byl asi konec, který mi ale i na murakamiovský styl přišel moc otevřený. Romány od autora jsou vždy neskutečné, povídky jako takové ale taky nechci odsuzovat, třeba Podivná knihovna se mi líbila. Ale Spánek bohužel nebude můj favorit. Plusem jsou pěkné ilustrace.... celý text

Smrtka 2018, Neal Shusterman

Bylo to super počtení. Kdybych kvůli psaní bakalářky nemusela návraty ke knize bolestivě odsouvat, bylo by to ještě lepší. Nevím, jestli je to vinou toho, ale občas se mi zdálo, že se děj moc vlekl. Tento problém postupem času pominul a druhá polovina knížky byla už vážně nabitá. Moc se mi líbilo také filozofické vyznění příběhu a zápisy z deníků smrtek.... celý text

Čarodějův synovec 2015, C. S. Lewis (p)

Krásný začátek krásného příběhu. Četla jsem ho už před pár lety a líbil se mi, stejně tak se mi líbil i teď. Je to takové kouzelné a jednoduché, navíc tenké, takže knihou člověk jen proletí. Chtěla bych vypíchnout i styl vyprávění, který mi pro děti přijde velmi poutavý a dokáže správně vtáhnout do děje.... celý text