Norri přečtené 561

Proklít démona 2020, Ed Brubaker

Tak to dopadlo tak, jak jsem se obával - bez vysvětlení, které by mě uspokojilo. Jistě, lovecraftovský příběh snad ani jinak dopadnout nemůže. Problém ale není ani tak v tom, jak to skončilo, ale v otázkách, které vyvstaly předtím. V drobcích, které Brubaker rozsypal cestou a od kterých jsem čekal, že na konci někam zapadnou. To se ale nestalo. Jsem zklamaný. Série Fatale jako celek se mi líbila, byla napínavá a zvědavost mě táhla dál…... celý text

Modlitba za déšť 2020, Ed Brubaker

Ani čtvrtý díl nepřinesl odpovědi na jedinou z otázek, ale zato přinesl slušnou dávku lidského šílenství. Čtvrtá kniha se opět povedla. Opět je děsivá, ale nikoliv kvůli nadpřirozenu, ale kvůli tomu, jak lidé mohou ztratit příčetnost a jak zvrácená lidská mysl může být. Co se stane, když chtíč odsune morálku stranou. Je zajímavá tím, že konečně propojuje dějovou linku z minulosti s dějovou linkou z přítomnosti, která se táhne přes všechny knihy. A v neposlední řadě je zajímavá tím, že se celá točí kolem grunge kapely v Seattlu. U kresby Seana Phillipse jsem měl v některých panelech pocit, že je silně odbyl, ale vyprávění má takové tempo, že není čas se nad kresbou příliš pozastavovat.... celý text

Na západ od pekla 2019, Ed Brubaker

Ed Brubaker v povídkách dále vytěžuje svět, který vytvořil v první knize. Ve čtyřech krátkých povídkách přibližuje minulost Josephine i dvou jiných jejích předchůdkyň… ať už to znamená cokoliv. Dostáváme malé drobečky odhalení, ale jinak mi tahle změna kurzu nastaveného v prvních dvou knihách moc nesedí.... celý text

Ďábelská záležitost 2018, Ed Brubaker

Nebudu opakovat jak je to boží. To jsem napsal u prvního dílu a pořád to platí. Jen jsem čekal, že se děj posune o trošku více. Ve skutečnosti se to podobá prvnímu dílu, jen se děj odehrává o 20 let později. V odhalování záhad se to neposunulo ani o píď. Má to ale úžasný spád, je to napínavé a zkrátka to baví.... celý text

Smrt je mi v patách 2017, Ed Brubaker

Tak tohle je boží…a těžko říct, o jakého boha jde. Že je Ed Brubaker skvělý, vím už dávno, ale přesto mě dokázal překvapit a jsem z první knihy Fatale nadšený. Líbí se mi, jak je celý příběh rozehraný. Sice na konci knihy nejsem o moc chytřejší než na začátku, ale toužím vědět, co bylo a co bude. Líbí se mi, že hlavní postavy nejsou černobílé a ač má hlavní Femme Fatale obrovskou moc a zůstávají za ní mrtví, tak je sama zmítaná osudem a pronásledovaná mocí mnohem větší a děsivější. Ed Brubaker dokázal do Fatale dostat úžasnou atmosféru, která je děsivá a tajemná a smyslná zároveň. Dokonalý kříženec Lovecrafta a Clive Barkera. Kresba Seana Phillipse a barvy Dave Stewarta jsou skvělé jako vždy. Trošku problém mám se slovem JO, které se v českém překladu často vyskytuje jako souhlas a také jako zkratka jména hlavní postavy Josephine. Občas je to matoucí a chvíli to i vypadá jako záměr, než vám dojde, že to takto funguje jenom v češtině. A když jsem u té kritiky, tak skoky v místě a čase a změna vypravěče také občas docela překvapují, protože chvíli trvá než pochopíte, že už jste jinde. Ale to jen jenom malý detail.... celý text

Svorní Gambusíni a jiné příběhy 1999, Jaroslav Foglar

Tuto knihu jsem dlouho sháněl a přiznávám, že to bylo primárně kvůli komiksům Káji Saudka. Přístup, nebo spíše požadavky, Kájových dědiců totiž údajně neumožňují její dotisk. Nakonec jsem ji naštěstí sehnal a musím říct, že jsem překvapený a nelituji jediné koruny. Jsem překvapený, jak moc jsem od té knihy dostal. Nikdy jsem nebyl Jestřábův velký fanda, nebo dokonce uctívač, to mě víceméně minulo. Jeho dílo jsem vždy konzumoval jen v komiksech. Tedy spíše jen komiksovou adaptaci jeho románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, kterou jsem v souborném vydání četl v roce 1990 stále dokola. K přečtení seriálu Rychlých šípů jsem se dostal až nedávno a musím říct, že mě to příliš nevzalo. Možná kvůli absenci nostalgie to na mě prostě nefungovalo. Tahle kniha mi ale dokázala, že Foglarovy příběhy mají i přes svou naivitu něco do sebe. Obsah knihy Svorní Gambusíni má kvalitativně silně vzestupnou tendenci, obsahuje dohromady 15 seriálů nebo krátkých příběhů a je rozdělena do tří logických částí. První část knihy patří seriálům, které Foglar přímo psal. Jsou to všechno více či méně zdařilé klony Rychlých Šípů. Spíše méně než více. Jsou zde Svorní Gambusíni, Medvědí družina a Kulišáci. Kulišáci jsou Foglarův druhý nejdelší seriál a z této části knihy así nejpovedenější. Jejich příběhy byly později přepracovány do Rychlých Šípů. Docela zajímavá je u Kulišáků kresba akvarelem, která na některých panelech vypadá opravdu dobře. Mezi Foglarovy seriály patří také příběhy Reda a Pima, kteří “překvapivě” mají také svůj klub, ale svá dobrodružství zažívají v divočině Severní Ameriky a na Amazonce. Kresba se sice nedochovala v obstojné kvalitě, ale alespoň to do těchto klubáckých příběhů přineslo trošku exotiky, namísto banalit, jako je třeba rozbitá nástěnka anebo odhalení maňáskového divadla. Scénář je sice zkratkovitý a pitomý až běda, ale oproti předchozím seriálů v této knize je to docela příjemná změna. Druhá část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových povídek. Tuto část otevírá naprostá pecka a to komiks K pramenům neznámé řeky, nakreslený Miroslavem Schönbergem. Je zábavný, dobře napsaný a má parádní kresbu plnou nápaditých kompozicí. Škoda jen, že je tak krátký. Dalším krátkým komiksem je adaptace povídky Váhy života a smrti. Jsou krátkým poučením o tom, proč je lepší nechlastat. Není to úplně špatné, ale počítám, že od chlastu to asi nikoho neodradilo. Maximálně někteří díky tomu začali pít až v sedmnácti. Kresba neohromí, ale pro tento příběh postačuje. Následují dvě adaptace nakreslené Michalem Kociánem, který patří k velice šikovným kreslířům. Jsou to komiksy Příběh ze tmy, který má téměř hororovou atmosféru, a Lov na netvora, který považuji za nejzdařilejší adaptaci povídky v této knize. Nečekaně napínavý je i Boj na Čertovce. Třetí část knihy patří komiksovým adaptacím Foglarových románů. Tady se dá s klidným svědomím říct, že co komiks, to legenda. Chata v Jezerní kotlině, nakreslená Marko Čermák je komiks, o kterém jsem byl přesvědčený, že jsem ho v dětství četl. Po dočtení si tím už nejsem jistý, ale stavění chaty z bedniček si pamatuji. Z dnešního cynického, dobou a věkem ovlivněného pohledu to působí téměř jako milostný román, ve kterém jaksi není pro děvčata místo. Nicméně ten komiks jsem přečetl jedním dechem. Je povedený a hodně intenzivní. Stejně jako Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří. To je nesmrtelná legenda, která sice zestárla, ale dobrodružství a napětí má stále na rozdávání a stále je to parádní čtení. Otázkou je, nakolik je u mě poháněná nostalgií. Pro tuto knihu byly oba komiksy, Záhada hlavolamu i Stínadla se bouří, Marko Čermákem dodatečně kolorovány. Až na několik scén tím ty komiksy kupodivu neztratily nic ze své atmosféry a vypadají v barvě dobře. Říká se, že závěr patří mistrům a je to tak i v této knize. Poslední komiksy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn s příběhy kluků z klubu Saturn nakreslil Kája Saudek a jsou parádní. Je zajímavé vidět, jak rozdílnou atmosféru dokázali udělat Marko Čermák a Kája Saudek na typově podobných příbězích. Je zajímavé srovnat, jak oba pracují s komiksem a s kompozicí. Nyní bych ani náhodou nedokázal říct, že ten či onen to zvládl lépe. Knihu uzavírá obsáhlá textová část, která čtenáře seznamuje s historií jednotlivých seriálů, se zajímavostmi i s kontextem doby. Žádné nudné kecy, ale zajímavý výlet do historie. Tuto knihu zavírám a vracím zpátky do své knihovny s vděčností. Sice mé dobrodružství z dětství a mládí nebyly tak dobrodružné jako dobrodružství Foglarových hrdinů, a navíc mě paměť o některé z mých dobrodružství okrádá, ale jsem vděčný, že jsem je mohl prožít. Jsem rád, že mě tato kniha přiměla vzpomenout si na některé z nich. Trošku se obávám, že většina dnešních dětí je “uvězněna” v online světě a šanci na dobrodružství si nechává proklouznout mezi prsty.... celý text

Život a smrt barbara Conana: Kniha druhá 2021, Jason Aaron

Je to zábavné a skvěle nakreslené, ale ty krátké jednosešitové povídky mi úplně nesedí. Buďto je ten děj uspěchaný a tomu příběhu by slušelo více prostoru (Barbarská láska), nebo to působí, ač je děj uzavřený, jenom jako skvělý úvod či ukázka delšího nedovyprávěného příběhu (Návrat). To je škoda. Mám radši delší propracované příběhy. Alespoň že to celé zastřešuje příběh o Karmínové čarodějce a jejích dětech, který propojuje všech prvních dvanáct Aaronových sešitů. Tento dlouhý příběh vyvrcholí v posledních dvou sešitech, přičemž ten předposlední (U Croma) je takřka geniální a náramně jsem si jej užil.... celý text

Dobyvačné armády 2019, Jean-Claude Gal

Dobyvačné armády je fantasy odehrávající se v blíže nespecifikovaných fantaskních zemích. Kniha se dá rozdělit na tři logické části, respektive dvě části a jeden bonusový komiks, který nemá s Dobyvačnými armádami nic společného, kromě osoby výtvarníka Jean-Claude Gala. První část dala název celé této knize a obsahuje pět krátkých vypointovaných příběhů, které se zaměřují na osudy jednotlivců. Hned první příběh mě docela vyděsil, protože jsem se začal bát, že celá kniha bude jako tento příběh. Jeho děj je velmi prostý a jeho vyprávění by se vešlo do pár vět. Jenže ten komiks nefunguje. Má začátek, má konec, ale to co se mělo odehrát mezi tím moc nedává smysl a celkově je to prostě nuda. Podobné je to i s druhým příběhem. Třetí příběh má jen čtyři stránky a nemá smysl se o něm nějak rozepisovat. Čtvrtý a pátý příběh jsou z těchto krátkých příběhů nejlepší a vtipně ukazují, jak vrtkavý osud může být. Hlavní část knihy obsahuje dvě alba s názvem Arnova pomsta a Arnův triumf. Arnův příběh by se vzdáleně dal přirovnat k filmovému Barbarovi Conanovi. Mladému barbarovi Arnovi jsou zabiti rodiče a on je uvržen do vězení. Po letech uteče a vydává se za svou pomstou proti celému Impériu. Arnův příběh je docela zajímavý a má nečekané zvraty. Překvapí především krutost, a to jak záporáků, tak i samotného Arna. Hlavní devizou této knihy je kresba Jean-Claude Gala. Na první pohled jsem měl pocit, že je jeho styl velmi podobný stylu Richarda Corbena. Přispěla k tomu i atmosféra prvních dvou příběhů, které mi atmosférou připomněly Corbenovu knihu Duchové mrtvých. Už druhý pohled ale ukázal, že styl J-C Gala je pro mě mnohem stravitelnější - bohům díky. Gal i Corben mají potřebu nimrat se v nejmenších detailech. Avšak zatímco Corben se vyžívá především v detailech rozkladu, tak Gal až maniakálně a naprosto precizně vykresluje detaily a ozdoby zbrojí, oblečení, měst, ruin a detailně prokresluje dokonce i obyčejné skály. Zpočátku mi trvalo, než jsem si ke Galově kresbě našel cestu, ale nakonec jsem si ji docela užíval. Dovolím si jednu poznámku na závěr. Nechápu potřebu cpát na všechny knihy parciální lak. Někde je to vyloženě na škodu. U této knihy vypadá spodní hrana přední desky jako by byla hnusně olezlá a oloupaná - jenom kvůli tomu zpropadenému laku. U komiksů od Arga to není poprvé a obávám se, že ani naposled.... celý text

Nanits Chronicles 2021, Michael Petrus

NANITS chronicles je krásně komplexní svět, který v této knize tvoří tři naprosto rozdílné komiksy - jedno čistokrevné sci-fi odehrávající se v roce 2177, postapo z kolonie v poušti z roku 2056 a drsná noirová akčňárna z roku 2225. Úvodní prolog a příběh z roku 2177 jsou v knize jako hlavní příběhy. Je to sci-fi, ve kterém jsem si od začátku vyloženě rochnil a užíval si ho. Parádně mi to sedlo technickou stránkou, zápletkou i vizuálem. Je to pecka! Má to ohromný spád a ani chvíli to nenudí. Nečekaný konec tohoto příběhu mě nepříjemně překvapil, protože bych toho chtěl mnohem, mnohem více. Hlavní postavy jsem si rychle oblíbil a rád bych s nimi v této rozehrané partii strávil více času. Druhý a třetí příběh by se daly nazvat spin-offy. Příběh z roku 2056 mi příběhem i výtvarným stylem připomněl autorské komiksy Jasona Aarona jako jsou Skalpy anebo Muži hněvu. I tento příběh je ukončen před očekávaným vyvrcholením, a já věřím, že se na jeho konec v budoucnu ještě dostane. Noirový příběh z roku 2225 bych snad ani nenazýval detektivkou. Je to jedna velká akce a krvavá řež, ve které na nějaké hledání stop vlastně ani není čas. Scénář tohoto příběhu mi připadal nejméně propracovaný, ale je to zábava a dobře to doplňuje vesmír NANITS chronicles. I v tomto příběhu je fantastická kresba. V určitém směru je naprosto boží, ale občas mi v ní některé věci neseděly. Téměř psychedelické barvy pak posouvají zážitek z tohoto komiksu na úplně jinou úroveň.... celý text

Jack Wolfgang 2020, Stephen Desberg

Jack Wolfgang je nejchlupatější James Bond! Nečekal jsem od toho moc, ale nakonec jsem se u toho dobře bavil. Je to příjemná oddechovka. Scénář sice není žádná hitparáda a některé hlášky by se hodily spíše do "Tlapkové patroly", než do příběhu, kde se řeší drogy, sex a jiné zvrácené kratochvíle, ale dá se to snést. Nebere se to příliš vážně a je tam poměrně hodně humoru. Na druhou stranu, kdyby se všechna ta zvířata nahradila lidmi, obzvláště třeba černochy anebo asiaty, tak by to najednou dostalo úplně jiné kontury a jinou atmosféru. Hodně ten komiks drží nahoře povedená kresba. Kresba postav, lidských i antropomorfních zvířat, je vážně parádní a dynamická. Snad jen pozadí panelů nemuselo být tak často odbyté barevným přechodem. Také rámečky s vnitřním hlasem mohly mít všude stejný font. Jo a taky je tam Vincent Vega, Jules Winnfield a strýček Skrblík.... celý text

Jimmy Corrigan: nejchytřejší kluk na světě 2004, Chris Ware

Ufff… kde začít? Po dočtení téhle knihy toho mám v hlavě tolik, co bych k ní chtěl říct a zároveň se obávám, že na něco z toho zapomenu. Jimmyho Corrigana můžu směle zařadit k nejpodivnějším knihám, jaké jsem kdy četl. V prvé řadě pro mě vůbec nebylo jednoduché se do ní začíst. Když jsem ji začal číst poprvé, tak jsem ji po určité době v záchvatu zoufalství odložil s tím, že na tohle prostě nemám. Že jsem vyhodil peníze za něco, čemu zkrátka nerozumím. Při druhém pokusu jsem zatnul zuby, nadopoval jsem se kofeinem a navzdory návalům zoufalství jsem se prokousal přes první třetinu (asi) knihy, která je příšerně matoucí. Je v ní plno zmatených snů a představ, které se nedají odlišit od vzpomínek či odlišných časových rovin příběhu. Taky ještě nejste zvyklí na to, že do normálního toku vyprávění jsou vložené momentální představy, aniž by byly nějak vizuálně odlišené. Nechápu, že toto mohlo vycházet jako novinové stripy a lidi, ani vydavatelé, s tím neposlali Chrise Warea k šípku. Jakmile se však dostanete přes první třetinu knihy, tak vyprávění začne být souvislejší a stravitelnější. Stane se z toho čistá existenciální deprese, která vás sice drtí, ale alespoň víte kde jste a co se děje. Sledujete historii jednoho rodu, ale optika, kterou to sledujete, je značně pokřivená. Možná je to tím, jak jsou hlavní postavy nakreslené a nebo je to tím, jak se scénář vyžívá v trapných momentech, trapném tichu a trapnosti obecně. Například zrovna Jimmy Corrigan - má práci v kanceláři a žije zcela samostatně, ale podle jeho chování a výrazu v obličeji byste řekli, že je zcela nesvéprávný a že utekl z ústavu pro mentálně zaostalé. Podobné je to s jeho předky. Bylo mi zpočátku velmi nepříjemné sledovat takovéto postavy a jejich trapné dialogy. A to není moje kritika scénáře, ony jsou opravdu napsané tak, aby byly trapné. Celkově je to vyprávění velmi absurdní. Často jenom sledujete postavy, jak zmateně sedí, čumí a neví co říct. Doslova celé stránky koncentrované trapnosti. Když se na to ale podívám z jiného úhlu, tak tohle je naprosto upřímný popis života. Takový život bohužel často je. Jdeme z trapnosti do trapnosti a v hlavě si tajně přehráváme teoretické scénáře situací, které mohou nastat. Zmínit musím samozřejmě výtvarné zpracování, které je úzce propojené se scénářem. Chris Ware rozbíjí stránky na kvanta malých panelů, ve kterých úspěšně rozkresluje a prodlužuje trapné chvíle ticha, či se pomocí nich v rychlosti posouvá dopředu s tím, že zároveň načrtne, co se všechno stalo. Naprosto unikátní jsou vysvětlující diagramy, které když se naučíte číst, tak vás zkrátka pobaví. Zajímavé je také to, že všechny texty v knize jsou psané velmi malým písmem. Tak malým, že by ke knize měl BBart dávat i lupu. A vůbec, celý tento můj komentář je úplně trapný…... celý text

Sojčák 2016, Jaakko Ahonen

Krátký a smutný příběh o tom, k čemu vede strach a neznalost. A také o tom, že přehnaná starostlivost škodí a může maskovat i sobectví. Sojčák je komiks na deset minut, ale i tak stihne zapůsobit.... celý text

Oskar Ed: Můj největší sen 2016, Branko Jelinek

Jistě vím jenom jedno. Za čas si to budu muset přečíst znovu a budu doufat, že si to sedne a všechno zapadne tam kde má… Zpočátku téhle road-trip jsem se cítil lehce nepohodlně, protože je to celé hrozně depresivní a připadal jsem si lehce ztracený v prostoru i čase. Poměrně brzy jsem se ale začal orientovat a pochopil jsem strukturu vyprávění. Začal jsem si říkat, že Oskar je vzhledem k okolnostem docela šikovný klučina a jeho rodiče jsou hrozní kreténi, kteří do svých hádek a vzájemného obviňování zatahují dítě. Líbilo se mi, jak Oskar neustále v myšlenkách utíkal do vlastních fantazií. Problém je ale v tom, že je hrozně těžké rozlišit realitu a fantazii. Z tohoto pohledu mi konec knihy doslova podrazil nohy a úplně všechno, co jsem doposud chápal, rozbil na kousky. Kresba Branko Jelinka je hodně propracovaná. Celý ten komiks mu musel dát obrovskou práci. I když se mi některé detaily moc nelíbily, tak jiné detaily a hlavně celek jako takový musím opravdu ocenit. Je to pecka. Tím že Oskar nemá nakreslený obličej a na prázdné tváři jsou jen jeho oči a ústa, tím to celé působí ještě depresivněji. Říkáte si, jestli nemá tvář proto, že to může být kdykoliv a každý čtenář si tam může představit sebe, nebo zda nemá tvář proto, že po neustálých hádkách rodičů a tím způsobeném psychickém strádání už z jeho vlastní osobnosti příliš nezbývá. Trošku mi to připomínalo děti bez tváři ve filmu The Wall od Pink Floyd, ve kterém ty děti padají do obrovského mlýnku na maso. Za čas si tuhle road-trip budu muset dát ještě jednou. Napřed ale musím strávit tu koňskou dávku depresí, které jsem v té knize nabral.... celý text

Johnny Cash: I See a Darkness 2016, Reinhard Kleist

Johnnyho Cashe jsem doteď vlastně neznal. Jasně, některé jeho písničky jsem znal, ale nevěděl jsem, že jsou jeho. Až letos jsem narazil na jeho cover písně ”Hurt” a řekl jsem si, že je to vlastně škoda, že jsem si jej nikdy ani neposlechl. A nyní, vlastně náhodou, přišla řada i na komiks "I see a darkness", který jsou koupil v "covidovém blindboxu". Musím říct, že jsem si ten komiks neskutečně užil. Kromě toho, že je úžasně nakreslený, tak má i parádní scénář, který vás pohltí. Komiks Reinharda Kleista se zaměřuje na Cashe více jako na člověka, než jako na hvězdu. S Johnnym jsem prožíval jeho začátky a vzestup, stejně tak jako jeho pád na dno. Během koncertu ve Folsomské věznici jsem skoro nedýchal. Užíval jsem si každou jeho písničku, když na ni v komiksu došlo - prostě jsem si je během čtení všechny pouštěl na YouTube. I teď, když píšu tohle hodnocení, tak poslouchám výběr “Man In Black: The Best of Johnny Cash”. Myslím že se Kleistovi v tom komiksu podařilo poodhalit duši Johnnyho Cashe. Až si příště pustím jeho cover Hurt, tak to budu vnímat úplně jinak, než předtím. Nečekal jsem od toho komiksu nic a dostal jsem hrozně moc.... celý text

Zatím dobrý (komiks) 2018, Jan Novák

Komunisti byli a jsou kurvy. O tom nemá smysl diskutovat. Zcela ale chápu diskuzi a kontroverzi kolem skupiny bratří Mašínů. Komiks “Zatím dobrý” funguje dobře jako dokument a představí všechny akce a okolnosti jejich útěku. Zároveň se zdržuje jakýchkoliv hodnocení a soudů. Každý čtenář pak má možnost udělat si vlastní názor. Kresba Jaromíra 99 je hodně specifická a k tomuto tématu sedla naprosto dokonale.... celý text

Tajemství ostrova za prkennou ohradou 2009, Pavel Čech

Páni, to je úplně jiné než jsem čekal! Čekal jsem dětskou knihu, ale dostal návrat do dětství, do vzpomínek, na které jsme my dospělí už většinou zapomněli. Takové ty drobnosti, na které si vzpomenete, až když vám je někdo ukáže. Třeba jako věci, které vám Pavel Čech ukáže v této knize. Ale nejenom drobnosti, ale také důležité věci, které jste kdysi získali a nebo naopak navždy ztratili. Čekal jsem knihu pro děti a dostal jsem něco, co asi plně ocení především dospělí. Nebudu zapírat a rovnou přiznám, že jsem knihu zavíral s vlhkýma očima. Pavel Čech zkrátka umí takové příběhy vyprávět. Tato kniha není tvořena pouze kresbou, ale také kolážemi Čechovy kresby, fotek, razítek, stránkami z knih a deníků, vystřižených obrázků a vůbec všeho možného. Ač koláže většinou moc nemusím, tady mají svou důležitou roli.... celý text

Showman Killer 2021, Alejandro Jodorowsky

Tak tohle se nepovedlo. Je to slátanina, ve které Jodorowský paroduje sám sebe. A nebo se prostě jenom vykrádá. Příběh je jednoduchý, ale je v něm naplácané úplně všechno. Jakoby se mistr Jodo inspiroval receptem pejska a kočičky na upečení dortu - když tam dám všechno co mám rád a co už fungovalo jinde, tak to nemůže být špatné. Ale může, mistře! Zlý pes by mohl vyprávět - po tom dortu hekal a naříkal v houští ještě celých čtrnáct dní. Trošku to zachraňuje humor, kterým je to lehce okořeněné. Tentokrát se nepovedla ani výtvarná stránka. Tak jak se říká, že má Jodo štěstí na dobré kreslíře, tak tohle musí být ta výjimka potvrzující pravidlo. Nicolas Fructus kreslit umí, ale ztrácí se to v jakémsi experimentálním rozostřování. Většina panelů nemá ostrou kresbu všude, ale jen někde. Občas to vypadá, jako špatně zaostřené fotky. Například ostrý detail na koruně, který je ale z větší části překrytý bublinou s textem, ale obličej vyplňující vetšinový zbytek panelu je neostrý. Jakože proč? Snažil jsem se přijít na to, jestli k tomu rozostření došlo v postprocesu k nasimulování hloubky ostrosti a nebo zda to tak bylo už přímo namalované, ale nedošel jsem k jednoznačnému závěru. V některých případech by to Fructusovi ušetřilo práci a v jiných by naopak bylo náročnější nakreslit jemné rozmazání oproti ostré kresbě. Ať je to tak či onak, výsledný celek se mi nelíbí.... celý text

Solomon Kane: Ďáblův hrad 2010, Scott Allie

Pokud nebudu nebudu řešit, kdo vymyslel jaký žánr a styl příběhů, ani který komiks u nás vyšel dříve, tak pro mě Solomon Kane nepřináší vůbec nic nového. Pokud by tam místo toho puritánského prudiče byl třeba Hellboy, tak to fungovalo úplně stejně. Vlastně by to fungovalo mnohem lépe. Kdyby to byl Hellboy, nebo třeba Zaklínač, tak by tam byl i humor. Alespoň špetka humoru by tam byla. Solomon Kane je tak neustále smrtelně vážný a tak nábožensky fanatický, že mě vlastně celou dobu hrozně sral. Pokud jde o samotný příběh, tak ten byl takový…. Hellboyovský. Scénář Scotta Allie nebyl úplně špatný a někde v půlce jsem začal být zvědavý, o co jde a jak to dopadne. Co se týká kresby, tak Mario Guevara sice kreslit umí, ale mě ten jeho styl nesedí. Má to atmosféru, má to často dobrou kompozici, ale nedokázal jsem tomu přijít na chuť. Připouštím, že to ke konci bylo lepší a některé panely se mi dokonce líbily, ale to je tak všechno. Více jeho komiksů asi nepotřebuji.... celý text

Plášť 2016, Joe Hill (p)

"No do prdele!" Tohle jsem během čtení Pláště nevěřícně řekl několikrát. Jsou momenty, které vás šokují a vy to musíte nějak ventilovat. Plášť je takových nečekaných a zatraceně krvavých momentů plný. Vyprávění je zábavné a nikde nedrhne. Je to příběh o závislosti a šílenství. Umím si představit příběh, ve kterém by figurovalo něco jiného, co by spustilo podobné šílenství - třeba drogy nebo chlast - ale je zkrátka fakt, že s kouzelným pláštěm je všechno stokrát lepší a zábavnější. A nechápejte mě špatně, Joe Hill a Jason Ciaramella určitě nechtěli přinést žádné morální ponaučení o závislostech. Tam žádné ponaučení není. Oni nás zcela evidentně chtěli pobavit pořádným masakrem a to se jim povedlo na jedničku. Výslednému dojmu hodně přidala kresba. Zach Howard kreslit umí! Jeho kresba je detailní a nazval bych ji i moderní. Ve stínech je použitý tečkovaný rastr, který mám hodně rád, a ten tomu prozměnu dává retro vzhled. Tahle kombinace moderního s retrem na mě dokonale funguje a kresbu jsem si hodně užíval.... celý text

Orlové Říma. Kniha I & II 2021, Enrico Marini

Tak tohle je libové! Tohle období dějin mě celkově tak nějak fascinuje, a číst příběh, který vede k bitvě v Teutoburském lese, to je žůžo labůžo. Orlové Říma jsou naprosto mistrovsky vyprávění a nakreslení. Ačkoliv (nebo právě protože) se to téměř celé odehrává v Římě a skoro pořád se tam žvaní a souloží, tak to má neuvěřitelnou atmosféru a pořád mě to udržovalo v napětí. Stejně jako u všech dobrých historických knih a komiksů jsem si i tady neustále dohledával historické detaily na internetu a vůbec jsem si to celé užíval. Občas mě jen mrzely velké skoky v čase, protože trávit čas s Arminiem a Marcusem je prostě zábava. Ale chápu, že je potřeba udržovat nějaké tempo vyprávění a celý příběh se musí vejít do únosného počtu alb. Jak už jsem zmínil, tak skvělá je i kresba. Enrica Mariniho jsem si oblíbil už v jeho Batmanovi a i tady dokazuje, že prostě umí. Jeho kresba je krásně dynamická, detailní a má úžasný koloring. Celkově ta kresba vypadá hodně živě a nechává to čtenáře si to vyprávění naplno užít. Na obrazovce to nevynikne tak jako na v knize na papíru. Tohle prostě musíte vidět naživo. A já zase nutně potřebuji pokračování!... celý text