Pan_Švec
přečtené 398
Pozoruhodná cesta domů
2024,
Dan Gemeinhart
Pozoruhodnou cestu domů od Dana Gemeinharta dočtete jedním dechem, navzdory tomu, že je primárně určena především pro mladší čtenáře. Protože to na ní není znát a ten příběh a způsob, jakým je vyprávěn, je velice vyspělý. Dojemný, ale žádný sladkobol, drsný, ale svým způsobem přívětivě. A postavy, byť kladné, taky nemusíte pro všechno milovat. Navíc styl psaní a způsob, jakým vtahuje hlavní postava a vypravěčka v jedné osobě čtenáře do příběhu, je mi hodně sympatický. Trochu Backmanovský styl (Fredrik Backman a jeho bestseller Medvědín), inteligentní, hloubavý s takovými myšlenkovými paradoxy. Kojotka je dvanáctiletá holka, která se svým otcem Rodeem cestuje po Spojených státech ve starém školním autobuse. Jedou tam, kam je zrovna vítr zanese. Je to jejich životní styl, kterému předcházela otřesná tragédie v rodině, na niž chtějí za každou cenu zapomenout. Jenže jde to? Vymazat násilím z paměti vzpomínky na mámu a sestry, které přišly o život při nehodě? Kojotka se musí vrátit domů, ale Rodeo to nesmí vědět. Odříznutí od minulosti je jeho obranou před nezvladatelnou bolestí. Kojotka tak spřede plán, do něhož se postupně zamotají vesměs náhodně přistoupivší pasažéři na dlouhé cestě z Floridy na jihovýchodě Států po stát Washington na opačném konci Ameriky. Podoba s románem Na cestě od Jacka Kerouacka se nabízí, ale zatímco u Kerouacka se jedná spíše jen o popis nahodilých událostí během putování poválečnou Amerikou, je psán stylem proudu vědomí a nemá žádnou výraznou zápletku, Dan Gemeinhart vsadil naopak na silný motiv, který se vyvíjí a spěje k cíli a jde o skutečnou cestu s překážkami a vyústěním. Fantasticky autor pracuje s emocemi - propojením smutku a trápení s bezstarostností a radostí. Jsou okamžiky, kdy se čtenáři derou slzy do očí a okamžiky, kdy se směje nahlas. Nesmírně mě bavil vztah Kojotky a Rodea. Teenagerovský vzdor vůči tátovi, ale zároveň bezmezná láska a respekt. Příběh bez naivity, příběh s moudrostí, příběh dojemný i veselý.... celý text
Závěj
2023,
C. J. Tudor
Mám slabost pro knihy, jejichž děj je vržen do své vlastní reality bez jakýchkoli okolků a vysvětlování, prostě se začne odvíjet a čtenář až postupně poznává, jaká ta realita vlastně je. „Závěj“ se odehrává ve světě, který je zdecimován pandemií, jež rozdělila lidstvo do tří nesmiřitelných táborů: nemocných, kteří jsou nositeli vysoce nakažlivého viru, zdravých, kteří si své zdraví snaží uchovat za jakoukoli cenu, a těch, které nemoc zabila. Je to svět, v němž lidstvo ve snaze přežít ztratilo všechny morální zábrany, ale v němž se ještě udržuje setrvačné zdání funkčnosti společnosti. Zpětně chápeme, jak přicházel „konec světa“ – že to nebylo ani potichoučku, ale ani s velkým třeskem. Že to šlo zprvu pomalu, ale pak jako když se utrhne útes a zřítí se do moře. Jak málo stačilo k destrukci všeho, co nás drží pohromadě. Nutno podotknout, že ačkoli jsou nakažení vykreslováni zdravými jako nestvůry, ve skutečnosti ničím takovým nejsou. Žádní zombies, jak to u podobných témat bývá obvyklé – tady jde jen o lidi vytěsněné ze strachu až za okraj společnosti. Říká se jim „hvízdalové“, protože jejich dýchací ústrojí virus prožral, ale nezničil. „Závěj“ má v sobě prvky hororu, detektivky, dystopie, akčního vyprávění a točí se kolem tří hlavních postav a jejich vlastních příběhů odehrávajících se v jiných dějových pásmech. Díky nim jsme schopni pochopit začátek dějinného zvratu, jeho hrozivý průběh a marný boj lidstva proti viru i nakaženým i blížící se konec. Nebo se konec neblíží? Hannah se snaží společně s dalšími přeživšími pasažéry dostat z havarovaného a ve sněhu uvězněného autobusu. Meg je s několika dalšími lidmi uvězněna v promrzlé kabině lanovky. Carter slouží na polofunkční horské výzkumné základně. V té knize je všechno: rozklad světa, boj o život jednotlivce, svíravá realita uvěznění a samoty, vraždy z chamtivosti, prozření, boj se zlem i ve vlastních řadách, pomsta, hrůza a rezignace.... celý text