Pan_Švec komentáře u knih

Mám slabost pro knihy, jejichž děj je vržen do své vlastní reality bez jakýchkoli okolků a vysvětlování, prostě se začne odvíjet a čtenář až postupně poznává, jaká ta realita vlastně je. „Závěj“ se odehrává ve světě, který je zdecimován pandemií, jež rozdělila lidstvo do tří nesmiřitelných táborů: nemocných, kteří jsou nositeli vysoce nakažlivého viru, zdravých, kteří si své zdraví snaží uchovat za jakoukoli cenu, a těch, které nemoc zabila. Je to svět, v němž lidstvo ve snaze přežít ztratilo všechny morální zábrany, ale v němž se ještě udržuje setrvačné zdání funkčnosti společnosti. Zpětně chápeme, jak přicházel „konec světa“ – že to nebylo ani potichoučku, ale ani s velkým třeskem. Že to šlo zprvu pomalu, ale pak jako když se utrhne útes a zřítí se do moře. Jak málo stačilo k destrukci všeho, co nás drží pohromadě. Nutno podotknout, že ačkoli jsou nakažení vykreslováni zdravými jako nestvůry, ve skutečnosti ničím takovým nejsou. Žádní zombies, jak to u podobných témat bývá obvyklé – tady jde jen o lidi vytěsněné ze strachu až za okraj společnosti. Říká se jim „hvízdalové“, protože jejich dýchací ústrojí virus prožral, ale nezničil.
„Závěj“ má v sobě prvky hororu, detektivky, dystopie, akčního vyprávění a točí se kolem tří hlavních postav a jejich vlastních příběhů odehrávajících se v jiných dějových pásmech. Díky nim jsme schopni pochopit začátek dějinného zvratu, jeho hrozivý průběh a marný boj lidstva proti viru i nakaženým i blížící se konec. Nebo se konec neblíží?
Hannah se snaží společně s dalšími přeživšími pasažéry dostat z havarovaného a ve sněhu uvězněného autobusu. Meg je s několika dalšími lidmi uvězněna v promrzlé kabině lanovky. Carter slouží na polofunkční horské výzkumné základně.
V té knize je všechno: rozklad světa, boj o život jednotlivce, svíravá realita uvěznění a samoty, vraždy z chamtivosti, prozření, boj se zlem i ve vlastních řadách, pomsta, hrůza a rezignace.

6 24.02.2024

Pozoruhodnou cestu domů od Dana Gemeinharta dočtete jedním dechem, navzdory tomu, že je primárně určena především pro mladší čtenáře. Protože to na ní není znát a ten příběh a způsob, jakým je vyprávěn, je velice vyspělý. Dojemný, ale žádný sladkobol, drsný, ale svým způsobem přívětivě. A postavy, byť kladné, taky nemusíte pro všechno milovat. Navíc styl psaní a způsob, jakým vtahuje hlavní postava a vypravěčka v jedné osobě čtenáře do příběhu, je mi hodně sympatický. Trochu Backmanovský styl (Fredrik Backman a jeho bestseller Medvědín), inteligentní, hloubavý s takovými myšlenkovými paradoxy.
Kojotka je dvanáctiletá holka, která se svým otcem Rodeem cestuje po Spojených státech ve starém školním autobuse. Jedou tam, kam je zrovna vítr zanese. Je to jejich životní styl, kterému předcházela otřesná tragédie v rodině, na niž chtějí za každou cenu zapomenout. Jenže jde to? Vymazat násilím z paměti vzpomínky na mámu a sestry, které přišly o život při nehodě? Kojotka se musí vrátit domů, ale Rodeo to nesmí vědět. Odříznutí od minulosti je jeho obranou před nezvladatelnou bolestí. Kojotka tak spřede plán, do něhož se postupně zamotají vesměs náhodně přistoupivší pasažéři na dlouhé cestě z Floridy na jihovýchodě Států po stát Washington na opačném konci Ameriky. Podoba s románem Na cestě od Jacka Kerouacka se nabízí, ale zatímco u Kerouacka se jedná spíše jen o popis nahodilých událostí během putování poválečnou Amerikou, je psán stylem proudu vědomí a nemá žádnou výraznou zápletku, Dan Gemeinhart vsadil naopak na silný motiv, který se vyvíjí a spěje k cíli a jde o skutečnou cestu s překážkami a vyústěním.
Fantasticky autor pracuje s emocemi - propojením smutku a trápení s bezstarostností a radostí. Jsou okamžiky, kdy se čtenáři derou slzy do očí a okamžiky, kdy se směje nahlas. Nesmírně mě bavil vztah Kojotky a Rodea. Teenagerovský vzdor vůči tátovi, ale zároveň bezmezná láska a respekt. Příběh bez naivity, příběh s moudrostí, příběh dojemný i veselý.

5 24.02.2024

Nejdrsnější kniha, co jsem za poslední roky četl. Nevídaná emocionální nálož. Festival beznaděje, marnosti, smutku a nepopsatelné hrůzy života na sociálním dně. Ani neumím vyjádřit své pocity. Rozhodí vás to. Příběh chlapce vyrůstajícího v 80. letech v Glasgow zdrceného reformami Margaret Thatcherové chcete dočíst co nejrychleji a zároveň se děsíte okamžiku, až otočíte poslední 507. stránku. Kulisa života bez práce, čekání na sociální dávky, dluhy, alkohol, šikana, zlo a absolutní sešup. Lítost a zároveň vděk za to, že člověk dostal privilegium pro sebe i své děti žít jinak.
A k tomu dokonalý vyprávěcí styl a fantastický překlad. Hlavně to, jak autor mění styl - když je na horizontu naděje, volí humor a lehkost. Když se příběh řítí k tragédii, styl vyprávění se mění.

12 03.12.2023

Pavel Kolář je věhlasný fyzioterapeut a zdá se, že i velmi zdatný spisovatel. Jeho kniha Řeka pod hladinou je tedy extrémně zvláštní dílo. Myšleno zejména v dobrém. Opravdu mi dalo hodně přemítání, co si o ní mám vlastně myslet a k čemu ji přirovnat. Rozhodně platí, že pisatel je velmi inteligentní a vzdělaný člověk, který dokáže proplouvat dějinnými okamžiky lidstva se znalostí kontextu i dopadů oněch okamžiků na vývoj společnosti. Kolář vlastně nabízí příběh člověka, s nímž se skutečně setkal (tvrdí s autorem ztotožněný vypravěč).

Budete číst v anotacích a recenzích, že se jedná o vskutku mysteriózní vyprávění o stavu člověka, jehož vědomí v nevědomí putuje časoprostorem a jehož osud se díky tomu prolíná s osudy jiných lidí, třebaže dávno mrtvých. Nerad bych, aby vás to odradilo, pokud vyprávění o cestách duše v předsálí smrti, neholdujete. Protože byť je skutečně celá kniha o příbězích člověka uvězněného po úrazu hlavy v jakémsi snovém světě (ale co když je to svět skutečný, akorát racionálně nepoznaný), vyprávěcí styl a samonosné příběhy tuto linku zdatně upozaďují. Zaměříte-li se na ony příběhy, které se odděleně od sebe odehrávají v různých etapách lidských dějin, prožijete velmi silný čtenářský zážitek. Vzděláte se a pobavíte. Třeba setkání hlavního hrdiny Josefa s mladým svobodníkem Adolfem Hitlerem na bojišti první světové války, jež skončilo Adolfovou smrtí! Nebo s Ježíšem v čase, kdy skončil na kříži nebo neskončil?! Anebo se zúčastnil první křížové výpravy v 11. století. Nebo cestoval po boku Alexandra Velikého na jeho dobyvačných výpravách a panovník si ho na smrtelné loži vybral za nástupce. Pokaždé do událostí, které známe z dějepisu, výrazně zasáhl a zvrátil jejich nám známý průběh. Nebudu už víc prozrazovat jak, ale fakt si počtete.

A jedno extrémní plus musím Kolářovi přiznat. Jeho vyprávění je nesmírně napínavé. A to fakt výjimečně. To, jak napínavým způsobem dokázal popsat například sjíždění divoké řeky, to člověk žasne. Mínusem se vracím na začátek své recenze, protože vlastně nevím, zda ono mínus, které trochu cítím, není naopak pozitivem. Vážně nevím. Jde o to, že přes ty příběhy se rozmazává ona spojovací linie základního příběhu člověka, který prožil životní trauma spojené se ztrátou partnerky, pokusu o odchod z tohoto světa až po terapii. Já totiž vlastně nedokážu po přečtení té knížky říci, jak dopadla. Jak jsem psal na začátku: extrémně zvláštní dílo.

5 21.10.2023

Tahle knížka je naprostý top a určitě ji doporučuji. Gentleman v Moskvě je ruskou kronikou nejdramatičtější první poloviny 20. století. Co všechno se odehrálo v ruských dějinách v této době! A jak moc toto období zformovalo ruskou duši! Towlesův příběh vykresluje život ruského šlechtice, hraběte Alexandra Iljiče Rostova, který je po bolševické revoluci odsouzen komunistickým soudem k doživotnímu vězení v hotelu Metropol v centru Moskvy. Desítky let uplynou právě v tomto hotelu, za jehož okny se na pěti stovkách stran řítí bouřlivé dějiny Sovětského svazu. Rostov je nenapravitelný aristokrat, vzdělaný gentleman s nepřekonatelným důvtipem, který si vás okamžitě získá. Nezahořkne a ani desítky let života na několika metrech čtverečních ho nepřipraví o životní optimismus. Kolikrát se čtenář neubrání závisti - chce být elegantní, galantní, vzdělaný a důvtipný stejně jako Rostov.

Jde o svět několika pater, desítek pokojů, dvou restaurací, baru a recepce, na nichž je vidět postupný úpadek celé ruské společnosti. A do toho životní boj/neboj jednoho člověka, jehož život se odvíjí na lince, jíž lze charakterizovat větou: vždycky, když si člověk udělá nějaké plány, do dveří v té či oné podobě nakoukne prohnaný život a plány mu zmaří.
Pokud chcete nahlédnout do nejhlubších zákoutí ruské duše, pak si tu knihu dejte. Nabídne vám poznání mentality i dnešních Rusů. To je velmi cenná znalost pro dnešní dobu, kterou nabízí například i Ryszard Kapuściński v Impériu, Světlana Alexijevičová v Modlitbě pro Černobyl či Ildar Dadin v knize Křik mlčení. Ono totiž nejde jen o imperiální choutky a pohrdání jinými národy a mocnostmi, které jsou Rusům vštěpovány už od carských dob a které jsou tmelícím prvkem celé říše. Ono jde i o neúctu k vlastnímu životu i k lidskému dílu a o hledání často falešného hrdinství v sebezničení nebo obětování se.
Ve 30. letech, když bolševici v Sovětském svazu oznámili povinnou kolektivizaci hospodářství, polovina rolníků raději podřízla svá zvířata, než aby je vydali družstvu. Čtrnáct milionů kusů dobytka bylo ponecháno krkavcům a mouchám napospas. Odstřely klášterů a kostelů, likvidace umění a zejména likvidace vlastních lidí, tj. onen ruský charakterový rys vtělený do přesidlování obyvatelstva, do odsudků k vyhnanství, do hrůz sibiřských lágrů – to je ruský svět. Rostov se ptá: „Co je to za národ, který ve svých lidech pěstuje ochotu ničit vlastní umělecká díla, plenit vlastní města, vraždit své potomky bez jakékoli výčitky?“ A dostává odpověď: „Tenhle sklon k sebezničení není ohavnost, nejde o něco, za co by se Rusové měli stydět nebo se toho děsit, ale je to jejich nejsilnější stránka. Zbraň proti sobě neobrací proto, že by byli netečnější nebo nevzdělanější než Britové nebo Francouzi. Právě naopak. Jsou připraveni zničit to, co vytvořili, neboť víc než kterýkoli jiný národ věří v sílu obrazu, básně, modlitby nebo osoby.“

16 21.10.2023

Pozadí příběhu vykresluje, jak obtížné bylo budovat v Německu jakoukoli odbojovou skupinu a provádět jakoukoli odbojovou činnost. Jak prolezlé nacistickými idejemi byly celé rodiny, jak zmasakrované propagandou byly děti ochotné donášet na vlastní rodiče jen pocit, že ve víře ve Führera zakolísali. Autorka si vypůjčila pro jednu dějovou linii i skutečný příběh hraběte Clause von Stauffenberga, jenž se pokusil o atentát na Hitlera, neboť na postavě šlechtice chtěla vykreslit právě onu hrůzu uvědomění, že člověk slouží zlu.

„Udělej, co budeš muset, abys přežil. Udělej cokoli, jen abyses vrátil ke mně domů.“ Z elegantních, inteligentních, vznešených, slušných lidí se v uniformách stávají bezvýrazné součásti válečné mašinerie. Přinutili je opustit všechny morální principy proto, aby si zachránili život. Šlo o to nezapomenout, že ti, co jimi byli, jsou dobrými lidmi. A to se milionům z nich nepodařilo.
Služba ve Wehrmachtu byla pro mnohé omluvitelná, ať už byl u moci kdokoli. Protože Německo podle nich za obranu a potažmo záchranu stálo. Jen na to třeba nebylo připravené. Ale být součástí Hitlerovy SS se rovnalo souhlasu s Führerovskou politikou a metodami. Není náhodou, že uniformy členů SS byly navržené tak, aby vzbuzovaly dojem nobility, a prakticky všichni, kteří ji oblékli, museli působit barbarsky a brutálně. A tak se i chovali...

2 04.10.2023

Rakety smrti vyprávějí příběh německého raketového inženýra, který sní o cestě do vesmíru a jehož skomírající výzkum nástupem nacistů k moci najednou dostane uznání i prostředků, jakých se mu ani nesnilo. Jenže výsledkem jeho práce není kosmická raketa, ale ničivá zbraň V2. Harris popisuje příběhy dva jeden odehrávající se v Anglii, na jehož města dopadají zkázonosné rakety vypalované z pobřeží Baltu, a jež prožívá matematička Kay Caton-Walshová, a ten, co se odehrává v hlavě mladého německého vědce Rudiho Grafa. Graf prožívá muka vědce, kterému se sen o letu na Měsíc proměnil v něco docela jiného a on bojuje se sebou samým a otázkou, zda nesabotovat vlastní výzkum. Kay jako matematička působí na druhé straně a dopočítává trajektorii vypálených střel, aby byly ztráty na životech co nejnižší.

Co zvítězilo u Grafa, se dočtete. Přínosem knihy ale vidím hlavně v tom, s jakou přesností a technickým i psychologickým pozadím je popsán vývoj raket V1 a V2, v něž Německo věřilo jako zázračnou zbraň, která zvrátí průběh války. A také to, jak šokovaně, ale zároveň stoicky reagovali londýnští obyvatelé.

Nejde o nějakou extra literaturu, ale o poutavý příběh vystavěný na atraktivních konturách reálných událostí.

3 04.10.2023

Slušný psychothriller o manipulaci, v níž se ztrácí kontury mezi nevinnou pravdou a nehoráznou lží. Trojúhelník postav s dvěma dominantními principy partnerského dua a jednou důvěřivou obětí, která osciluje nejen mezi těmito póly, ale mezi jejich výpověďmi, alternativními realitami a psychologickými hrami, jež mají normalizovat nebo naopak gradovat vztahy v onom duu. Louise se zamotává stále víc do spleti lží silného Davida a krásné a tragické Adele, jejichž vzájemný partnerský vztah je podivně neuchopitelný a nepochopitelný.

Ten, kdo bývá obvykle ve vztahovém trojúhelníku navíc, tu naopak sehrává hlavní roli. Fascinující výpověď manipulovaného, který nedokáže rozeznat manipulátora a tím ani skutečného agresora a jeho oběť, protože pro postavy, do jejichž životů vstupuje, může platit obojí zároveň. I samo o sobě by to takto pro skvělý příběh stačilo, ale Sarah Pinborough do své story vložila ještě jeden prvek, který se po většinu vyprávění zdá být jako přidružený a nedůležitý, byť vnáší do děje jakousi nedefinovatelnou hrůzu konkrétně lucidní snění, jež je vlastní Louise i Adele a umožňuje jim stát se při bdělém snu součástí reálných okamžiků. Právě tato nepříliš akcentovaná linka nakonec zvrátí veškerý děj úplně naruby

Super příběh o vztahovém trojúhelníku, který je vláčen bouří dramatických zvratů ve vnímání jedné z postav a ve výpovědi postavy druhé.

3 04.10.2023

Čtěte, chcete-li si trochu odfrknout. V recenzích se dočtete, že jde o často ubíjející encyklopedické záznamy, které se nedají zpracovat. Nenechte se zmást. Právě ty mě naopak bavily nejvíc. A nenechte se zmást ani dvacetistránkovým přepisem záznamů, které hlavním aktérům nabídl vyhledávač v databázi newyorkské knihovny, když do něj zadávali norské nadávky!
Plynulé vyprávění vedené stylem podobným deníkové formě zápisu se veze na vlně nenásilného humoru, jež právě ony encyklopedické poznatky neskutečně obohacují. Protože i ony pak působí vlastně humorně. Tak například: věděli jste, že v člověku o váze 70 kg je dost fosforu na výrobu 2 200 zápalek? Tušili jste, že na střeše mrakodrapu plyne čas rychleji než v přízemí? Že deset procent všech lidí, kteří kdy žili na Zemi, žijí teď? Mladý vypravěč tápe. Tápe, co podniknout se svým životem, jak se seznámit s dívkou, jak naložit se svou inteligencí, jak si poradit se svou povahou dobromila s autistickými sklony. Hledá radost a zamýšlí se nad tím, jaké je to žít ve světě, kde se překrývá minulost s přítomností i budoucností. Jako by dospěl Adrian Mole! Pamatujete jeho deníky, co jsme četli v přicházející pubertě? Kniha naivní, ale ne prostoduchá. Hrdina bláhový, ale nikoli bláznivý. Příběh chytrý, ale ne přemoudřelý. Děj neskončí, ale přestane.

2 03.10.2023

Volodymyr Zelenskyj. Pokud chcete poznat jeho motivaci ujmout se prezidentského úřadu, pokud chcete poznat lidi, kteří stáli v pozadí jeho cesty, pokud chcete poznat prostředí, z jakého vzešel, pokud chcete pochopit, jak funguje na Ukrajině vztah státu, politiků a oligarchů, pokud chcete poznat ukrajinskou politickou kulturu a mentalitu a pokud chcete vidět Ukrajinu očima Ukrajinců a poznat, jak moc se liší západní demokracie a právní standardy od těch ukrajinských, pak si přečtěte tuto knihu.

2 02.09.2023

Stříbrná cesta je o pátrání po unesené dceři a vnitřním boji otce s tíhou reality, která nedává příliš nadějí k úspěšnému konci. O to bravurněji jsou do jeho života vplétány osudy dalších lidí, jako je vrstevnice jeho dcery se svými vlastními životními problémy. Hledá, hledá a najde. Byť třeba ne toho, po kom pátral na začátku.

4 02.09.2023

Kniha o (dočasné) ztrátě blízkého člověka a a neskutečně sugestivní popis dopadů ztráty na okolí. Před pikolou za pikolou popisuje příběh rodiny, které zmizí uprostřed parku pětiletá dcera. Stane se obětí únosu a zahájení pátrání předchází trýznivě dlouhé chvíle vyvolané obavami matky z přílišné pozornosti, trapnosti situace či z přehnané hysterie. Ale dítě je pryč. Únoskyně možná umí samu sebe přesvědčit, že jedná v jeho zájmu, ale pochopitelně i na ni dolehne tíha odpovědnosti za čin, který nelze vzít zpět a za nějž musí přijít trest, což osud dítěte směřuje k jen těžko zvrátitelnému konci. Ten neprozradím.

1 02.09.2023

Do zabíjení se ve válkách nepouštějí lidé jako ostřílení všehoschopní zabijáci, ale jako obyčejní muži, o nichž by to nikoho nikdy nenapadlo. Kdy se stane z člověka bestie? Odpověď hledá Jeroen Olyslaegers, který v románu Vůle vypráví příběh z Němci okupovaných Antverp. Je to nečernobílý příběh o mladém policistovi, který je obrazem belgické společnosti, jež se potácí mezi snahou o odboj a absolutní kolaborací s nacisty. Obyvatelé diamantového města s tradičně početnou židovskou komunitou na jednu straně neskrývají zášť vůči tomuto národu a dokonce posilují z ideového přesvědčení jednotky SS, na druhé straně stejně jako například Nizozemci (popisuje to skvělý román Výhled přes střechy od Suzanne Kelmanové) ukrývají své židovské sousedy a zapojují se do odboje.
Olyslaegersův hlavní hrdina Wilfried Wils coby strážník se chtě nechtě stává nástrojem moci, jenž se svými kolegy podniká zátahy na odpírače nuceného nasazení, později asistuje při transportech Židů z města. A neustále přemítá, kde je hranice mezi plněním rozkazu a svědomím a jak si to vnitřně odůvodnit. Wils se jako přímý účastník represí snaží jednat lidsky. Je to šílený boj rozporů, který musí svádět v sobě samém. Kdy se snaží uchránit deportované od násilí, přestože tuší, že jedou na smrt. A také se zaplétává, aniž by byl iniciátorem, s oběma stranami. S odbojem i s nacisty. Wils si při jednom pogromu klade klíčovou otázku: Jestli je tohle možný, jestli lidi v uniformách mohou mlátit děti, dávat ženským ďahy do obličeje, ubíjet chlapy málem k smrti, jen aby je dostali do stěhováku, na kterým stojí jméno jednoho z nás, vlámský jméno Jestli je tohle všechno možný, není pak všechno dovolený? Není pak všechno dovolený? Wils příběh vypráví jako penzista a i ty nejdramatičtější zážitky popisuje spíše tónem, jako by se vlastně nedělo nic mimořádného. Jako by tím chtěl snížit svoji vlastní vinu. Věty typu: Doba byla zlá nebo musíme na to nahlížet v kontextu jsou ve všech dobách prázdnými prohlášeními, jež mají sloužit jen jako alibi. A stejně slouží i zde.
Autor skvěle zachytil právě atmosféru kolektivního přesvědčování o nevině, problematiku holokaustu v Belgii a nastínil otázku poválečné integrace kolaborantů do společnosti. A také tíhu svědomí, kterou vtělil do postavy Wilsovy vnučky, jíž ona tíha minulosti dostihne.

6 02.09.2023

Autorské know-how Aleny Mornštajnové ve smyslu: banální čin nebo zdánlivě neškodné rozhodnutí pohne velkými dějinami, resp. otočí kormidlem osudů jiných, se i v "Lese" objevuje, byť na rozdíl od "Hany" nebo "Slepé mapy" jen ve druhém plánu. Přesto baví, přesto týrá. Ale tady týrá i něco navíc. Mornštajnová popsala příběh dívenky, který musí vnitřně sžírat každého čtenáře-rodiče a nechat ho na pochybách, zda se vždy zachoval ke svému vlastnímu dítěti fér, zda ho pokaždé vyslechl, zda si zaslouží jeho důvěru a zda ji nikdy nezklamal... Příběh je vykreslen dětskýma očima a naprosto věrně - provázený nevyzrálou optikou, slabou empatií dospělých, kolísavou vírou ve fakta, v sebe samu i interpretaci událostí a vzpomínek.
Mornštajnová příběh vystavila na obrysech dlouho nevysloveného sexuálního zneužívání v rodině. Musím se přiznat, že autorka je pro mě už trochu čitelná, a tím se mi dařilo vývoj příběhu vcelku snadno odhadnout. Přesto: extrémně silná kniha, fantasticky napsaná a příkoří, jež musí hlavní hrdinka strpět, čtenářsky totálně traumatizující.

23 31.08.2023

Ono se zdá, že tíživá dramata odehrávající se uvnitř navenek funkčních rodin patří v poslední době mezi specializace tuzemských autorů a že jsou v tom vážně dobří. Třeba "Vrány" Petry Dvořákové...! Panejo! Nebo "Soběstačný" od Zuzany Dostálové.
Příběh vykreslený naprosto věrně nevyzrálou optikou, slabou empatií dospělých, kolísavou vírou ve fakta, v sebe samu i interpretaci událostí a vzpomínek.
Stanjura svůj příběh vystavil na brutální manipulaci v partnerském vztahu. Jeho popis devastace osobnosti v toxickém vztahu s manipulátorem je naprosto famózní. Je to ten typ knihy, kterou když dočtete (po doporučení a na jeden zátah) a zaklapnete, tak sedíte, zíráte do podlahy a o textu přemýšlíte.

5 31.08.2023

Víme o Simonu Mawerovi, že levou zadní zvládá mnohovrstevnaté romány s propletenými stylistickými styly, vztahy mezi postavami i zápletkami. A víme, že mu to jde obzvlášť dobře u témat, která reflektují reálné dějiny. Ať jde o Skleněný pokoj nebo třeba Pražské jaro. Anebo o Dívku, která spadla z nebe, jehož příběhu se nejvíc přibližuje Mawerova poslední kniha Provazochodkyně. Dokonce jsem měl někdy pocit, že na dřívější děj navazuje. Mawer to umí. Umí zachytit nejen atmosféru, ale i psychologii doby, v níž se odehrávaly osudné dějinné momenty. Tentokrát jde o bezprostředně poválečnou situaci ve světě po roce 1945, kdy se společnost ocitala na pokraji nové a ještě ničivější války mezi Západem a Východem. Pro Mawerovu hrdinku Marian, která byla za války jako britská agentka vysazena a také zatčena v okupované Francii, válka neskončila. Chápe vztah k vlasti a jejím demokratickým hodnotám, ale zároveň cítí zodpovědnost k míru. Neustále osciluje mezi vlastenectvím a zradou, špionážní strategií a bezbřehým idealismem, neřkuli naivitou, která z ní učiní terč zpravodajských her Sovětů i Britů. Jde o neobyčejnou sondu do lidského uvažování v době, kdy se Evropa dočkala míru za cenu nového napětí akcelerovaného vědomím, že světlo světa spatřila zbraň, která dokáže vyhubit lidstvo. Navíc Marian je neobyčejně plastická postava, kterou čtenář poznává prostřednictvím vyprávění jejího celoživotního mladého ctitele a rodinného přítele Sama. V tom prolínání vyprávěcích stylů, vypravěčů i různých dějových a časových linií je Provazochodkyně unikátní. Jak mají knihomolové někdy tendenci po přečtení knihy hledat nedostatky, nedorazy a nelogičnosti v příbězích, tak tady by nepochodili. Celá struktura Mawerova románu se zdá dokonalá.

3 27.08.2023

Syrská občanská válka. Svět nepředstavitelného násilí a utrpení, svět uzavřený v neustálé nejistotě, svět všeobecné podezřívavosti, vojenských check-pointů, nenávisti, strachu a zbabělosti. Svět, ve kterém se zhroutí veškerá morální pravidla, zatímco úřední šiml hroutícího se státu jakoby se držel snahy budit zdání funkčnosti. Byrokracie, korupce a úřední nadřazenosti až zlovůle, která má v době míru podobu otravného hmyzu, se v době války mění v nástroj šikany, strachu a vlády o životě a smrti. Kniha Chálida Chalífa "Smrt je dřina" je moderní verzí Hellerovy "Hlavy XXII" spojené s Faulknerovou "Když jsem umírala" a vypráví příběh tří vzájemně odcizených sourozenců, kteří se snaží splnit vůli jejich zemřelého otce a pohřbít ho v jeho rodné vesnici na severu Sýrie. Cesta z Damašku do regionu ovládaného povstalci se mění v peklo kolon, vojenských kontrol, bombardování, věznění, náboženského fanatismu a vojensko-úředních absurdit. Pokud chcete při čtení cítit hmatatelnou bezmoc, pak po této knize sáhněte. Chalífovy postavy nesnesou čtenářův soucit. Husajn, Bulbul a Fátima jsou vesměs zavrženíhodné postavy, které se potácejí ve víru nectnostných vlastností - přetvářky, hrabivosti, zbabělosti, pýchy a touhy po falešném uznání a konzumu tolik typické pro arabský svět. Od splnění otcova posledního přání k pohození jeho těla jen tak u cesty je jen kousek. Rodina hlásající navenek tradiční sepětí je ve skutečnosti v rozkladu, jak autor postupně odhaluje.

Dovézt otcovo rozkládající se tělo do rodné vsi se pro Chalífovy hrdiny stává uměle vykonstruovaným posláním, protože rezignovat a ztratit cíl, ve světě živeném už jen touhou po pomstě a touhou vidět, kterak jsou vrazi jejich blízkých vláčeni ulicemi, znamená zemřít.

Ovšem na cestě plné děsivých nástrah čtenář poznává i něco jiného. Jakými lidmi tři sourozenci vrženi do světa, v němž se umírání stane všední záležitostí, kdy je smrt zbavena veškeré posvátné úcty a nepředstavuje důvod k rozrušení, ale stavá se z ní spása, na níž živí pohlížejí se závistí, vlastně jsou?

Není zbabělost jen touhou přežít, pretvářka jen touhou zvýšit svou cenu a šanci na existenci, hrabivost jen snaha zajistit svým blízkým život bez hladu? Tváří v tvář zbytečné smrti se ze zachování vlastní existence stává úkol stejně posvátný jako sobecký.

3 27.08.2023

Kdo chce pochopit ruskou mentalitu, nacionalistické sklony, náturu, absenci respektu k životu, imperiální touhy a neschopnost Rusů sebekritického postoje, nechť si přečte tuto knihu Ryszarda Kapuscinskeho. Jeho 320stránková reportáž, která vyšla už v roce 1993 je aktuální i současnou optikou.

Polský historik J. Wasowicz napsal už ve třicátých letech: "Bez Ukrajiny bude Rusko odsunuto na sever do lesů." Tak proto se nikdy nesmířili ruští vůdci se ztrátou Ukrajiny.

Kapuscinsky byl na Ukrajině v roce 1991, kdy se lámal chleba a země se odpoutávala od Moskvy. A prorokoval: "Budoucnost Ukrajiny se bude rozvíjet dvěma směry. Prvním jsou vztahy Ukrajiny k Rusku, druhým jsou vztahy Ukrajiny s Evropou a se světem. Budou-li se tyto vztahy rozvíjet příznivě, Ukrajina má obrovskou šanci. Je to totiž země žírné půdy a cenných surovin, s teplým, příznivým klimatem. Je to velký, víc než padesatimilionový národ, národ silný, pružný a ctižádostivý."

Ten novinářský pohled je syrový. A jak mi přišlo u běloruské novinářky Světlany Alexijevičové v Modlitbě za Černobyl, že dokázala vystihnout velké motivy ruské duše, tak Kapuscinsky bravurně zachytil ty nízké stránky.

3 13.06.2023

Poslední, nejobjemnější kniha trilogie o dvou hokejových městech, která se nenávidí tak, že bez sebe nemohou samou láskou být. Fredrik Backman svůj příběh ve Vítězství dotáhl k dokonalosti. Osudy svých postav, které v prvních dvou dílech obtočil kolem jedné otřesné události, roztáhl do více vrstev, připojil nové hrdiny, mnohem více zapojil do příběhu Medvědína sousední Hed a propojil cesty jednotlivých postav novými přátelstvími, láskou, rivalitou i nevraživostí. Jeho ironicko-sarkastické filozofování typické zejména pro první díl tu vklouzlo do hlubší analýzy lidských vztahů, otázek svědomí, poutu k otčině i soubojům mezi ambicemi a pokorou. V tomto posledním díle jde mnohem víc o dramatický příběh, který k sobě přitahuje hlavní postavy, aby je od sebe zas odpuzoval. Mnohem pečlivěji se věnuje vztahům rodičů a dětí a také dětí, které se stávají dospělými, mezi sebou. A jak byl předchozí díl v rovině My proti všem, kdy temné stránky maloměstské společnosti převažovaly, tak ve Vítězech se tato rovina převrátí a osamocené nakonec zůstává zlo. Je to dojemný vývoj obyvatel dvou měst kdesi v lesích, které nakonec paradoxně spojilo násilí, a také smrt - ano, Backman nechává své postavy umírat.

7 13.06.2023

Možná si ten příběh pamatujete. Léto 1993 válka v Bosně a svět s napětím sleduje příběh pětileté Irmy, která umírá v nemocnici v obléhaném Sarajevu. Holčička přežila jen díky své matce, která ji při ostřelování granáty zalehla, čímž ji zachránila život za cenu toho svého. Irmu zranila střepina, která prošla matčiným tělem. Sarajevská nemocnice je zničená, čtrnáctiposchoďová budova je rozstřílená, bez elektřiny a vody, slouží tu jen pět posledních chirurgů a dívenka se musí dostat ze Sarajeva, aby přežila. A to se nedaří. Příběh popisuje její lékař Edo Jaganjac. A popisuje ho takovým způsobem, že se čtenář nemůže zbavit pocitů sklíčenosti, vzteku a bezmoci. Tu válku si pamatujeme, pamatujeme si šílenou blokádu Sarajeva, které ostřelovaly srbské jednotky z okolních kopců, blokádu, která se zapsala do dějin jako nejdelší vojenské obklíčení v novodobé válečné historii. Trvalo skoro tři roky.
Sarajevo jsem si pamatoval jako místo, ze kterého není úniku a kde mírové sbory jen horkotěžko dokázaly bránit lidi před odstřelovači a minometčíky. Jasně formulované dobro a zlo. Ale Jaganjac popisuje jiné Sarajevo. Město plné ozbrojenců, kteří spíše terorizovali obyvatelstvo, než aby ho chránili. Popisuje zoufale nefunkční administrativu OSN, která vlastně znemožní Irmu převézt za hranice Sarajeva včas. Popisuje obludné chování francouzských modrých přileb, které nechaly hladové Sarajevany riskovat životy pro plechovku s hráškem. Jen pro zábavu. Popisuje své etnikum muslimy jako lidi, které Západ odepsal kvůli nálepce islámského fundamentalismu (přitom víru praktikovalo jen 7 procent zdejších muslimů). Popisuje bezmocnou snahu lidí dostat se na letiště, které mělo být neutrální zónou pod správou Spojených národů. Popisuje ubohost světové politiky a diplomacie, které nebyly schopné zastavit šílené barbarství této války, a hry, jaké se světem hrál srbský režim. Popisuje životy lidí zalezlých v krytech, hladovějících, umírajících v tomto kosmopolitním městě, kde spolu žili muslimové, Chorvaté i Srbové před válkou i ve válce. No, ano: my Evropané jsme v knize vykresleni nelichotivě. Kniha se věnuje jen úseku této šílené války, takže nereflektuje nakonec její rozuzlení a roli Západu, která k jejímu ukončení vedla.
Trauma podobné Hellerově Hlavě XXII, kdy se lékaři snaží dostat dívenku do nemocnice mimo rozpadající se Jugoslávii, kde by měla šanci přežít. Ale trauma mnohem bližší časově i místně. Vždyť jsme to zažili! Vždyť tam i Češi sloužili v silách UNPROFOR! Vždyť sem jezdíme na dovolenou!
Osud Sarajevské princezny je známý. Nedostala šanci, dostala jen iluzi šance na to, že vyroste, dospěje a někdy se vrátí do Sarajeva.

3 13.06.2023