Pan_Švec komentáře u knih
Jedna z nejvýjimečnějších knih, co jsem za poslední dobu četl. Síla viru od Martiny Riebauerové. Jde o knižní rozhovor s epidemiologem Petrem Smejkalem. Upřímně se přiznám, že knižními rozhovory ve svém čtenářském portfoliu docela šetřím. Proč? Možná neprávem je považuji za nudnější, těžkopádné a egocentrické útvary. Tak ani jednu z těchto charakteristik u Sílu viru nečekejte. Kniha je svižná, extrémně zajímavá, poučná, čte se jedním dechem a přiznám se, že při čtení některých pasáží jsem se neubránil hlasitému smíchu.
Michal Kubal napsal fantastický, skoro sedmisetstránkový epos Pandemie. Ten je o příbězích. Kniha Síla viru od Martiny Riebauerové je pro ty, kteří chtějí covid-19 pochopit. A v tom je absolutně unikátní. Devizou je, že Martina celý novinářský život věnovala zdravotnictví, takže otázky jsou zasvěcené. A Smejkal? Chlápek trochu svérázný, rozhodně extrémně zkušený, vtipný, který si nebere servítky a neutíká k floskulím. Odborník, který dokáže na českou společnost pohlédnout s odstupem. Ta kniha tudíž není jen o koronaviru, o boji s infekcemi, o kvalitě tuzemského zdravotnictví a o kvalitě politických rozhodnutí. Je také o české povaze, o tom, kam se naše společnost posunula v posledních dekádách, jak je odolná a zodpovědná a jaké elity a pseudoelity generuje.
Britský novinář trávil v Česku kritický rok 1938. Neseděl v kanceláři v Praze, ale jezdil po Sudetech. Ověřoval zprávy nacistické propagandy o utlačování německé menšiny českými úřady a věděl, že pravda je jinde. Byl v Habartově, Bublavě, Aši, v Chebu - tam, kde Němci stříleli české četníky, unášeli celníky, ničili české obchody. A tato svoje svědectví staví na pozadí velké politiky, zejména té Britské, která byla pro osud naší země klíčová. Vypráví o anglických diplomatech zavřených na ambasádě, hrajících bridž a odříznutých od reality. Popisuje neschopnost britského ministerského předsedy Chamberlaina čelit strategické hře Hitlera. Popisuje Čechy, kteří místo toho, aby vrhali dlažební kostky, debatovali v ulicích. Popisuje sudetské Němce, z nichž se 90 pct hlásilo k Henleinovi. A popisuje okamžiky, kdy vojsko obsadilo pohraniční pevnosti odhodlané bránit svou vlast. A popisuje mnichovskou zradu a co se dělo s Čechy v tu dobu. Nedokážu si představit tu bezmoc, kterou národ prožíval. Frustraci, vztek, deziluzi, která vám doslova vycucne vzduch z plic, že se není možné nadechnout. Ta slova ministra Hugo Vavrečky člověk ve své podstatě zná, ale když si je čte v Morrellovi v kontextu celého jeho vyprávění, derou se mu do očí slzy.
Pražské povstání popsané očima jeho vojenského velitele. Unikátní svědectví o tom, jak se rodila ilegální síť bojovníků s Němci, kteří hrozili, že Prahu vypálí do základů. V dnešní době mobilů a sociálních sítí je dost neuvěřitelné, že se během pár hodin, maximálně dnů může zformovat taková několikatisícová síla a že až půl miliónu lidí začne budovat barikády. Přečtěte si o jednání ČNR a Kutlvašra s K. H. Frankem, při němž již nezaznělo Heil Hitlet, o tom, jak německé jednotky upadly do chaosu poté, co nějakého pošťáka napadlo přerušit německý telefonní kabel č. 092, o tom, jak zuřivé boje se o Prahu vedly.
Pandemie Michala Kubala a Vojtěcha Gibiše. Famózní epos o události, která změnila náš svět. Musím se přiznat, že jsem utrpěl tvrdý direkt. Zásah na emoce a smysly jak blázen. Čtu o tragédiích, přelomových událostech a dějinných zvratech nejčastěji, vlastně pořád. Letos to byla z těch mých knih tak dvacítka, možná vic. Ale až při čtení Pandemie jsem si uvědomil, že tohle je první, která se týká mě osobně, mého života, že jsem ji zažil. O to silněji zasáhne. Takže přátelé, nejenže se dozvíte detaily ze zákulisí, nejenže proniknete do hloubky situace, když to všechno začalo, nejenže zjistíte, kdo v pozadí stál za odvrácením tragédie první vlny, ale také si dopřejete silný čtenářský zážitek. Michal rozložil jednotlivé příběhy na dílky, které pak pospojoval v dramatický celek. Pospojované velké a malé dějiny, velké a malé osudy, příběhy státníků i obyčejných lidí, kteří se brzy stanou nepostradatelnými.
Půjčím si citaci: "Každý ví, že o těch dnech a týdnech bude jednou vyprávět. Jenom si nikdo není jistý, jestli vyprávění bude začínat slovy 'Neuvěříte, co se tenkrát stalo' a bude dodávat historky z doby, kdy se svět vymknul z kloubů. Nebo jestli ten příběh bude 'o dnech, kdy tohle všechno začalo' a tím nejpoutavějším na něm bude líčení, jak moc se život předtím lišil."
Ano, je tu druhá vlna, kterou kniha nezachycuje. Ale o to cennější je číst o tom, kde jsme to předtím zvládli a kdo uspěl. A cenné je to číst právě proto, že to není zatíženo zkušeností z druhé vlny. Už žádný jiný text nezachytí to jaro roku 2020 tak autenticky. Žádný z aktérů knihy už to nepopíše tak, jako Michalovi na jaře...
Viola Ardone napsala výjimečnou knihu, která čtenáře štve i rmoutí. Vlak pro děti - příběh vyprávěný jednou osobou, ovšem ve dvou etapách života: očima sedmiletého chlapce a očima padesátníka. Celé je to o hledání a možná i pochopení jeho vztahu k vlastní matce, což autorka zakomponovala do mimořádně složité etapy italských dějin. Příběh se totiž začne odvíjet rok po skončení války na jihu Itálie, která je zdevastovaná boji a sklouzává na pokraj hladomoru. Rodiny z bohatšího severu země se rozhodnou pomoci chudým rodinám z jihu tím, že se na půl roku, rok i déle postarají o jejich děti. Přijmou je u sebe doma jako vlastní. Děti to zcela vykolejí z jejich dosavadních nuzných životů a mnohdy to zcela převrátí i jejich vztahy k rodičům a k domovu. Vyprávění je vcelku humorné, byť v tísnivých kulisách, nenásilné tak, jak jen děti vidí svět kolem sebe. Kontrast štěstí na severu se strastiplným protloukáním na jihu je brutální. A hlavní hrdina už se nikdy nedokáže úplně vrátit. I když je to o nalezení štěstí, vyprávění je spíše v odstínech smutku.
Kniha občas působí jak komunistická propaganda (neboť právě komunisté celou akci organizují) a čtenáře ze země s totalitní komunistickou minulostí to občas dostane na hranici hysterie, ale víme, že Itálie má v tomto ohledu dost odlišnou minulost.
Tip na knihu. Mladý člen Hitlerjugend a mladá artistka romského cirkusu. První náhodné setkání v předvečer začátku války je osudové a odstartuje hluboký vztah, který zcela náhle a nečekaně přeruší internace Romů v koncentráku. Ti dva se snaží za každou cenu přežít válku, zažívají její hrůzy každý po svém - on jako esesák v tankové brigádě na západní frontě, ona jako osvětimská vězeňkyně. Navzájem o sobě nic nevědí, ale věří, že se po válce znovu shledají. Celé vyprávění k tomuto okamžiku směřuje, ale dojde k němu vůbec?
Kniha popisuje, jak bravurně nacisté zvládli zfanatizovat celý národ, jak nebylo možné stát mimo politiku a jak všichni vlastně participovali na zločinném režimu. A taky popisuje národní vinu, která s tím šla ruku v ruce po skončení bojů.
Knihu vydalo nakladatelství specializující se na publikace pro mládež, ovšem tím se nenechte odradit. Ale možná proto je psaný styl jaksi jasnější a přímočařejší, ale spíše to bude proto, že jsou vyprávěny osudy hrdinů, kteří ještě nedošli plnoletosti, byť kvůli okolnostem dospěli dávno. Určitě doporučuji.
Znáte ten pocit, kdy si čtete, hodiny ubíhají, ale vám to vůbec nepřijde - až pak najednou po dočtení poslední stránky zjistíte, že víkend končí...? To se mi stalo u Jámy. Zhltl jsem ji na dvě nadechnutí. Něco mezi hororem, duchařinou a psychothrillerem, napínavý děj, nemnoho zvratů, a když k nim došlo, čtenáře to ani tak nepřekvapilo, protože děj i postavy jsou natolik bizarní, že se to vlastně dalo čekat. Ale to není kritika, naopak. Chci tím říci, že příběh je natolik poutavý, že se bez zvratů obejde a jsou jen drobným a klidně zbytným kořením čtenářského zážitku. Jáma se odehrává v anglickém maloměstě, smutném regionu, který neví co se sebou poté, co v přilehlém uhelném dole ukončili těžbu. K haldám to ale jaksi mnohé jedince přitahuje. A to nejen proto, že si zde partička školáků chce splnit své choutky po dobrodružství. Naleznou poklop a sestoupí do hlubiny. Dobrodružství to není, je to horor. Dole se totiž stane něco, co všem změní životy. Nahoru se dostanou všichni, ale už nejsou takoví, jací byli. Nejhůře dopadne Annie - je sice osmiletá holčička, ale má vyhaslý pohled jako stařena... Tady to začíná. Po 25 letech má dojít k rozuzlení. A dojde k němu, jen jinak, než si hlavní postava (bratr Annie) představuje.
Dočetl jsem knihu se spoustou otázek na jazyku, něco mi došlo později, něco vůbec, pár nelogických konstrukcí bych ve vyprávění našel, pár příběhových motivů úplně vynechal, ale jsou to spíše detaily. Doporučuji. A koho tento tip literatury neláká, pak vězte, že duchařiny je skutečně pomálu a může jít jen o výplody nešťastných, psychicky rozložených postav. Nebo o negativní energii, na kterou citlivější jedinci prostě chtě nechtě reagují. A ty si Jáma přitahuje k sobě. Dole v dole totiž něco je.
Karvinsko prochází těžkou koronavirovou zkouškou. Jakoby už tenhle kraj neměl naloženo dost z minulosti. Podle průzkumů právě tady žijí nejméně šťastní lidé z Česka, podle statistik se právě tohle místo potýká s největšími ekonomicko-sociálními problémy. Kniha Šikmý kostel do toho zcela zapadá a možná odpovídá na otázku, proč zrovna tohle místo bylo zvoleno vyšší mocí ke svému neblahému osudu. Kniha popisuje románový život v Karviné a okolí na přelomu 19. a 20. století. Region už má za sebou šok z nalezení ložisek uhlí, který brutálně proměnil zdejší životní návyky. Z rurálního způsobu života, který v odlehlém koutě rakouského mocnářství v mnohém ještě nedávno připomínal středověk, se stávají trosky. Rodiny uvyklé na tradiční zemědělský způsob obživy se havířinou rozvracejí, vztahy se mění, malé obce čelí náporu přivandrovalců hledajících obživu na šachtách, přichází civilizace, která jakoby však byla určena jen centrům větších měst. Je vzdálena sotva pár kilometrů, ale pro místní jsou to světelné roky. A tak, jak se otřásá zem důlní činností (šikmý kostel poklesl o 40 metrů), začíná se v základech otřásat i silně zakořeněná víra v Boha. Vystoupit z ubíjejícího způsobu žití, které se skládá jen z těžké dřiny, shánění obživy, tragických událostí a péče o děti, je pro mnohé nemožné. Jiní to ale zvládnou. A když se zdá, že může být lépe, přijde válka. A přestože se nebojuje zrovna zde, hlad a nejistota kraj znovu přibije k zemi. Ani konec války neznamená klid. Celé Československo se raduje, ale tady se neslaví. Rozhoří se národnostní konflikty mezi Čechy a Poláky.
Jedná se o kroniku, takže mnozí čtenáři mohou mít potíž s orientací v množství postav. Mně také přišlo, že tempo vyprávění v druhé polovině knihy značně zvolnilo, takže působilo trochu úmorně. Nicméně - lidé čtěte!
Zhmotnělý strach, hrůza, apokalypsa, bezmoc a chaos doprovázející jadernou katastrofu v Černobylu. Autorka vsadila na holé uspořádání svědectví přímých účastníků boje s katastrofou, těch, kterým záření zničilo zdraví i život, i těch, kteří museli prchat z evakuovaných vesnic. Žádné vyprávění, žádné popisy, žádná epika. Jen monolog za monologem. Nahlédnete pod sarkofág nejděsivější apokalypsy v historii způsobené člověkem. Pochopíte mentalitu lidí žijících v tom nešťastném regionu mezi Polskem, Ruskem a Ukrajinou, kde se nikdy nežilo snadno a kde se nejen za války odehrávala děsivá zvěrstva, aby zlo bylo korunováno neviditelnou smrtí - zářením ze zničeného reaktoru. Extrémně silná kniha, kdy se čtenáři zrychluje dech, jitří smysly, jímá ho hrůza při pomyšlení, jak málo stačí k vymazání celého regionu z mapy a kdy se nejednou přistihne při pátrání v paměti po tom, co tehdy na jaře roku 1986 dělal on nebo jeho rodiče.
Pokud nechápete, co se ve Státech odehrává, nedokážete rozklíčovat kroky Donalda Trumpa a váháte, jestli jsou nám Američané vůbec něčím blízcí, pak si určitě tuhle knížku přečtěte. Mně pomohla mnohé pochopit a vlastně mě překvapilo, jak moc jsou životní postoje, nátura a ideje Američanů o tolik odlišné od těch mých. Martin Řezníček dokáže novinářsky spojit fenomén s konkrétním silným příběhem. Spojí na první pohled nespojitelné.
V několika pasážích je čtení silně emotivní. Zhrzený fanoušek Trumpa, žena s implantovanou tváří a další.
Je to čtení pro náročnější čtenáře a je cítit, že Martinův styl se přibývajícím počtem stránek zlepšuje a zlepšuje.
Autorce se podařilo spojit zdánlivě nespojitelné: humor a hrůzy války a holokaustu. Druhé řečené je jen nastíněno, první silně a zdatně zdůrazněno. Právě proto jde o mix stravitelný pro dětské čtenáře, kterým je knížka určena. Dívka se s rodiči přestěhuje z Prahy na venkov do domku, který má pohnutou historii. Z vilky byla za Protektorátu vystěhována česká rodina, aby uvolnila místo nacistickému důstojníkovi. Česká rodina se ale nevrátí ani po válce. Dívka najde na půdě ukrytý deník, začne pátrat po její pisatelce a rozkryje osud dvou kamarádek, kterým změnila život válka a holokaust. A podaří se jí stát součástí toho osudu, byť o 70 let později.
Monumentální epos o více než 600 stranách. Četl jsem na něj dost kritických recenzí, ale musím je vyvrátit. Zejména druhá část první poloviny je fantasticky a poutavě sepsaná. Moderní člověk budoucnosti žijící na fiktivní planetě (která je jen iluzí pro její obyvatele, neboť ve skutečnosti jde jen o od vnějšího světa hermeticky uzavřenou megalopoli) se dostává na Zemi, která se ovšem proměnila v distopický svět bez elektřiny a ostatních vymožeností. Krutý svět fungující podle středověkých pravidel. Hlavní hrdina považovaný v novém světě za výjimečného touží po návratu domů, ale zároveň srůstá s tím novým prostředím. Setká se se svojí rodinou, nebo nalezne nové blízké?
I přes rozsah díla jsem se nepřistihl, že bych se nudil, ba naopak - zhltl jsem jej za necelý týden. Čtenář se nevyhne projekci vlastního já do hrdinova osudu. Vřele doporučuji.
Volné pokračování Tatéra z Osvětimi. Děsivý životní příběh mladičké Židovky, která přežije vyhlazovací tábor, aby ji ihned po osvobození NKVD poslala do gulagu na Sibiři. Proč mají její útrapy pokračovat dalších 15 let? Příběh podle skutečných událostí a podle skutečné osoby. Hrozivý příběh. Přežila Osvětim, protože si ji "oblíbil" vysoký důstojník SS...podvolila se, aby přežila. Přežila, ale přineslo jí to nejen trest od sovětských úřadů, ale i vnitřní trest - tíživé svědomí. Jak s takovými dispozicemi gulag přežít? Je neskutečně statečná a účenlivá.
Stejně jako u Tatéra bych autorce trochu vytknul závěr, který je na můj vkus až příliš úspěchaný. Jakoby už autorce docházely síly. Zlepšila se však stylisticky a je v knize i jeden extrémně silný moment, u něhož člověk bojuje se slzami.
Napínavý příběh odehrávající se v letech 1943 a 1944 v nacistickém Německu. Než začnete číst, mrkněte na mapu Německa a najděte si Freiburg im Breisgau na jihozápadě země u švýcarských hranic. Tam se příběh odehrává a člověk získá představu o prostoru. Naopak nedoporučuji číst ukázku na zadní straně přebalu knihy. Napoví víc, než by bylo vhodné. Vyprávěný příběh nemá moc zvratů, je jasně nalinkován, postavy jsou vytvořeny a padouši zůstávají padouchy a klaďasové kladnými hrdiny. To ale nic neubírá na napětí, jež muselo v té době provázet i všední okamžiky: zastaví mě hlídka, budu se tvářit dostatečně neutrálně, seženu dostatek jídla... Doporučuji ke čtení.
Zvěrstva ve jménu sovětského člověka. Přesun národních elit Pobaltských států do sibiřských gulagů ve 40. letech. Příběh jedné litevské rodiny, kterou zdevastuje bezcitnost a brutalita NKVD. Těžké je přežít jen přesun do lágru, natožpak kruté podmínky v něm. Silný příběh vyprávěný dospívající dívkou má dle mého názoru jen tu slabinu, že je psán deníkovou formou.
Příběh pěti hlavních postav vykresluje katastrofální humanitární krizi v Jižní Kalifornii poté, co přestane z kohoutků i v řekách téct voda (USA sužují extrémní sucha a sousední státy ve snaze přežít uzavřou přehrady). Brutální sucho, vedro a lesní požáry spojené s neschopností úřadů zajistit milionům obyvatel náhradní zdroje jen během dvou tří dnů způsobí totální kolaps společnosti. Začne to rivalitou v obchodech s potravinami a přes postupné odumírání služeb a funkcí státu a úřadů se to dostane až k nevyhnutelnému chaosu. A jak už to tak bývá, lidé se houfují do smeček vlků a stád ovcí. Jedni se snaží přežít na úkor ostatních, druzí slepě doufají, že pomoc přece jen přijde.
Šanci má ten, kdo se předem připravil (zásobil), pokud dokáže své zásoby uchránit. Je to neustálá konfrontace lidskosti a soucitu s asociálním a amorálním jednáním, které přináší dehydratace - s touhou se napít.
Pět hlavních postav se dává postupně dohromady kvůli vyšší šanci na přežití při ztrastiplné cestě za vodou.
Drama není vykresleno nějak nepřirozeně apokaliptycky (jak to u podobného typu témat bývá), zdá se být postaveno na vcelku reálných základech a je velmi uvěřitelné. Napínavé čtení, které zajistí, že čtyři sta stránek zkonzumujete za tři večery.
Pokud má někdo chuť vrátit se do let dospívání - přesněji řečeno do období s matnou hranicí, kdy se z dítěte stane dospělý, pak mohu doporučit knihu Vertigo od českého autora Patrika Girgla. Jeho hlavní hrdina zažívá tento osobnostní zlom na konci první poloviny 90. let, takže je jen o málo starší, než já (asi o tři roky), takže je mi kontext tehdejší doby na pozadí velmi blízký. Doba objevování nezávislosti na rodičích, objevování svobody, ale i zakouřených putik, kde neřešili, jestli je člověk plnoletý, doba kdy si policajti respekt ztracený sametovou revolucí teprve budovali, doba liberální, kdy jakoby nebylo mezi vrstevníky vyvrhelů. Girlovi hrdinové tedy prožívají své dospívání o něco divočeji než já, ale přesto jakési vertigo - tedy pocit porušené rovnováhy, chcete-li závrať - máme společné. Při čtení (dá se to dát na jeden zátah za večer) se člověk do té doby vrací napněn nostalgií a štěstím, že to mohl prožít a uchovat si v paměti.
Původně jsem napsal recenzi trochu jinou. Teď s odstupem píšu novou. Četl jsem knihu předminulý týden a nebyl jsem nadšený. Hlavní postava je zmítána v šíleném víru událostí točících se kolem rozpuku květin, sběru květů a bylin vymknutém z kloubů každé úterý, kdy se otevírá sběrna. Asi se vám zdá, že to ironizuju, ale není tomu tak. Když o tom teď s odstupem času přemýšlím, tak si říkám, že je to neskutečně obdivuhodné dílo: autorka dokázala příběh promítnout právě do nekonečného seriálu sběru bylin a květů, což na první pohled působí až odpudivě. Tragické životní zvraty jsou přesličkami a lipovými květy zastíněny a vyvstávají na povrch velice skrytě. A kdo by řekl, že lze popsat drama člověka, která přijde o pět koleček kvůli bylinám...
Svoji tragičností mě Vrány velice zasáhly, přestože jsem si je chtěl původně přečíst na odreagování. Běžná rodina s dvěma malými dcerami ničím až tak dramaticky nevybočuje z normálu, přesto řetězení drobných rodinných epizod a vztahových kolapsů buduje silné základy pro následnou tragédii, které se jaksi nikomu nedaří zabránit. Když se kniha jmenuje po ptácích, když se v ní opakují literární obrazy ptáků, pak hlavní postava směřuje ke vzletu k nebesům. Buď získá křídla svobody nebo křídla vnitřního poznání, anebo přesvědčí sám sebe, že mu křídla narostla, byť nic takového samozřejmě možné není... A to nemůže dobře dopadnout.
Sůl moře popisuje zběsilý exodus německého obyvatelstva z Východního Pruska postupně obsazovaného Rudou armádou na konci války. Úprk k přístavům, kde kotví evakuační lodě, očima polské dívky, německého dezertéra, litevské ošetřovatelky a fanatického nacistického námořníka. Zoufalé činy, hlad, strach, smrt a nakonec naděje na palubě evakuační lodi. Kdyby jí nebyl parník Wilhelm Gustloff... Kaleidoskop osudů, které na stejné události hledí různou optikou. Trochu ochuzený těm čtenářům, kteří znají osud lodi pojmenované po švýcarském nacistovi Gustloffovi. Jde totiž o parník, který byl v ledovém Baltském moři potopen ruským torpédem. Zachránil se tisíc pasažérů, o živoj jich přišlo devět tisíc.