pomala_kniha přečtené 50

Proč mlčíš, Feidippide? 1986, Miloš Pospíšil

Na doporučení jednoho běžce. Pasáže o vytrvalostním běhání v šedivých časech normalizace mě bavily. Kruciš, tehdy jakoby fakt nebylo co dělat nežli podávat za amatérských podmínek sportovní výkony a chalupařit... Nezáměrně dnes knížka z šestaosmdesátého roku, z normálního režimního nakladatelství, dýchá uniformní společností a sešněrovanými možnostmi v ní. Paralelně k tomu ovšem pokus o historický miniromán z antiky, tak jak si ji autor představil podle učebnic a v nich obsažených jmen a válečných zápletek – čitelné to moc není, aspoň ne pro mě. (Na stranách 72–76 běžec Feidippidés uspokojí najádu, dryádu a dvě nymfy, v tomto pořadí, cože? Vyloženě prudérní román to tedy není, i to možná patří k bontonu pozdní normalizace.) A ještě bokem různé fantaskní vložky, rozehrávané a rychle utínané narativy, které mi volně připomněly román „Když jedné zimní noci cestující“ anebo film „Případ pro začínajícího kata“. Celkem tedy vysoká literární ambice, přece z toho ale dnes zbývá spíš to běhání. K autorovi jsem nic dalšího nedohledal.... celý text

Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech 2018, Éric Vuillard

„Pánové, prosím, smekněte“: Metodika datování a interpretace fotografií z let 1850–1918 pomocí historické pánské módy 2020, Radek Polách

Z kroniky našeho rodu 1959, Adalbert Stifter

Odloženo po půlce. Staré knížky, genealogii i edici Světová četba mám rád, tohle se ale čte dnes už těžko. Hrozně didaktické. Stifter nepíše, aby něco objevně vykreslil (tedy kromě šumavské přírody, líčení by mu šlo), ale aby zpřítomnil etický ideál. Činorodý, skromný a uměřený život ve službě ostatním, v zájmu o nejbližší okolí, přátele a věci, v dlani vlídné i majestátní přírody. Ideál je to docela fajn, jenže tahle shrnující větička by stačila. Jen v půlce devatenáctého století to mohlo samo o sobě vydat na celou novelu. Pravda, tehdy to v kontextu revolučního romantismu byla opravdová polemická pozice a ta si žádala ilustrativní rozvedení... Vesnické zemědělčení je taky dnes pro málokoho doménou, kde by mohl stifterovskou etiku praktikovat. Staré knížky mám rád proto, že třeba i nezáměrně zachycují později zapomenuté rysy minulých světů, jenže tady dostáváme spíš tezi nežli matérii. Autor poloviny 19. století líčící osudy svého pradědečka a jeho ústy dokonce ještě „plukovníka“, pradědečkova o mnoho staršího mentora, účastníka povaldštejnovských válek - to mi znělo jako slibné časové rozpětí. Ale jsem zklamán, Stifter píše jen svou tezi a nepředpokládám, že by býval skutečně měl nějakou starší textovou předlohu jako východisko. V moderní literatuře takovéto multigenerační konstrukce obyčejně dochází k nějakému psychologickému kontrastování. Tady jsou všechny hlavní postavy tak trochu ta samá, prostě stifterovský etický vzor. Pokud jste fanoušci šumavských přírodních popisů, dlouhá pasáž o dnech unikátní zimy, oblevy a námrazy vás asi potěší.... celý text

Barvy a léta 1958, Margit Kaffka

Začal jsem nějak tyhle knížky vyhledávat: starší maďarské romány, na kterých mě nezajímá ani tak literární vytříbenost, jako spíš zvláštní familárně-exotické prostředí upadající, zanikající domácí šlechty na počátku 20. století. Tatáž monarchie, ale přece jen její jiná polovina, než je nám z historie jakž takž známa. Sociální třídu džentry, nízké šlechty, podle mě v Předlitavsku vůbec neznáme. Budu muset ještě nastudovat, proč vlastně. Totiž, byly tu i koncem 19. století nižší šlechtické stupně, ale to byla pokud vím novodobá císařská povýšení za hospodářské nebo politické zásluhy. Co je pro Uhry unikátní, je nízká a pyšná statkářská šlechta, rodiny žijící ze staré hospodářské podstaty, stopující svůj původ do maďarského dávnověku a odvozující z něj zastaralé feudální výsady, práva nakládat s lidmi. Příjmy mají někdy už jen jen jako lepší sedláci nebo ani to ne, a tak je sociální propast odděluje nejen od selských plebejců, ale i od všech vyšších šlechtických stupňů (počínaje baronem a přes hrabata dál). Historická hodnocení jsou všudypřítomná, ať si prý je šlechtic chudý, hlavně když se jeho kuručtí předkové nezaprodali uzurpátorským Vídeňákům na uherském královském trůně... Právě takovým prostředím je formována hrdinka románu Margit Kaffkové a jeho popis je pro mě nejsilnější stránkou knihy. Místy, co se týče žensko-mužských vztahů, je až naturalistický, tak trochu komplement k Šlejharovým mizogynním tirádám z nevydařeného manželství. Kompozice románu je slabší, je formulován jako vlastní životopis padesátnice (prý podle modelu autorčiny matky), která má svůj na útrapy bohatý život už za sebou a jen se nad jeho sestupnou trajektorií dojímá v klidu u kávy. Prokládá ho repetitivními, mírně jalovými úvahami na vágní téma prožitého osudu, nevratnosti minulých dějů, rolí zastávaných námi na scéně světa, vyvanulých významů přetrvávajících ve vzpomínkách, nezúčastněnosti stárnoucího člověka a tak dále a tak podobně. Děj románu není výslovně datován, ale reálie (postava korunního prince, vláda Kálmana Tiszy) řadí jeho jádro, vrchol hrdinčiny životní dráhy, asi někam do roků 1880–1885. Román o ženě, která je ve změněném světě vězeňkyní dřívější výchovy a starých představ o sociálních úlohách, byl zřejmě z emancipačního hlediska důležitý a oceňovaný. Jen mimoděk, z velkého časového odstupu, se hlavní postava jeví tak trochu jako antihrdinka, přirozeně přesvědčená o své výjimečnosti a nároku na výsadní postavení, ačkoli se čtenáři nedostává žádného slušného zdůvodnění takové výjimečnosti. Plyne to možná z nepřesvědčivé psychologie. Magda Pórtelkyová je osou celého románu, ale svou sebecharakteristikou se nám nepředstavuje příliš plasticky. Vychází z ní především kdosi zacílený na ulovení nejlepšího dosažitelného manžela, skrze nějž jedině může prý žena působit na svět, sublimujíc většinu své energie do udržování domácnosti v puntičkářském pořádku. Zároveň však nejde o tak moderní psaní, abychom tuto ne-hrdinku mohli považovat za čistý autorský záměr.. Podezírám autorku spíš z nedokonalého pokusu o charakter lidsky přitažlivý. Neprůkaznost takových podezření je právě kouzlem staré literatury. V románu se objeví i řada dalších postav, ale spíš jako sociální typy, jak zmiňuje i předmluva Julia Bredára. Jen málokterá z postav je skutečně živá, důkladněji charakterizována svou řečí a jednáním. O deset let mladší „Pavučina“ od Dezső Kosztolányiho nebo o dvacet let mladší „Byli jste sečteni“ Miklóse Bánffyho sledují příbuzné prostředí, ale jsou v psychologické prokreslenosti o mnoho dál. Kaffková nemá ještě ambici psychologického soustředění na několik málo postav jako Kosztolányi, zároveň ovšem na třech stech útlých stránkách Světové četby nemá dost prostoru, aby své množství postav rozvinula do plnokrevného románu jako Bánffy. Zaostřením konkrétně na džentry a ženskou perspektivou na dráze nemilosrdného úpadku mají ale „Barvy a léta“ přesto i dnes cosi do sebe. Více než jedno celé století od vzniku románu si můžeme odmyslet, náš dnešek totiž s jeho postavami spojuje to hlavní, clintonovské: „Its the economy, stupid“.... celý text

Gepard 2000, Giuseppe Tomasi Di Lampedusa

Vydání z roku 1968 je uvozeno předmluvou plnou spoilerů, která předpokládám měla ve své době poskytnout politické krytí. Román někoho tak reakčního, jako byl starý italský kníže, nebylo lze zaštítit jen v doslovu, musela to asi být předmluva podepsaná někým úctyhodným, a to rovnou v evropském měřítku (domácí odborník by byl v tomto případě nestačil). Záštitou se tedy stala dostatečně levicová persona Louise Aragona, pyšně podepsaného jen příjmením. Jen se domýšlím, ale nenapadá mě, jak jinak to mohlo být. Velký komentátor v nevelkém románu našel dostatek pokrokových tónů a podotkl, ostatně celkem smysluplně, že postava románu, jeho autor a smysl celé knihy nejsou totéž. První třetina až polovina románu na mě zapůsobila silně podmanivě, pak už to dojelo tak nějak setrvačností, s mírným kodrcáním přes řadu redakčních nedostatků, která je na tehdejší vydavatelskou praxi (stotisícový náklad pod státní kulturní protekcí) až překvapivá. Nevychytané překlepy někde pozměňují i podobu vlastních jmen nebo význam slova, a co horšího, čtenář netuší, jakými chybami může být při této úrovni nedbalosti poznamenán sám překlad z italštiny. Ale pryč už od vydavatelských aspektů k románu samotnému. Je to opravdu tradiční způsob psaní, chronologický se statickým a vševědoucím vypravěčem a není to na škodu. Že takové vyprávění chceme a užíváme si ho, je asi antropologická danost. Je to pomalé? No jasně, ale tak se buduje svět, který můžete jako čtenáři mít rádi. Jistě to není kriminálka, kde se hned na druhé stránce najde tělo. Shodou okolností se jedno najde na páté, ale nikdo ho tu moc neřeší. Nevyčítal bych autorovi pomalý rozjezd, ovšem že se v rozpracovaném světě ani nic moc nestane, je docela pravda... Také to tak úplně není pravověrně historický román; jak poznamenává i předmluva, silně se tu do smýšlení a jednání postav roku 1860 promítá o jedno století pozdější pochopení. Lze pochybovat o tom, že by právě probíhající zánik své historické třídy někdo tou dobou tak průzračně pociťoval. Ale nevadí, na sluncem spalovanou Sicílii nás to s předstihem několika generací před kmotrovsko-mafiánskými příběhy přenáší pěkně. Základní představa o dějinách Itálie v 19. století samozřejmě pomůže. Literární paralely vidím dvě. Na Williama Faulknera román upomíná svým psychologickým studiem jižanství, postavami bohatnoucích pragmatiků v odumírajícím starém světě (srovnej dona Calogera s Faulknerovou rodinou Snopesů) a metodou časových řezů až do hořkého konce o desítky let později (Faulnerův román Absolone, Absolone!). Ovšem bez vypravěčského experimentování, změn perspektivy nebo dlouhatánských faulknerovských souvětí. Kdo by se pak chtěl hlouběji a na déle ponořit do podobné atmosféry soumračně zanikajícího šlechtického světa hostin, plesů, lovů, romantických vztahů a vysoké politiky, ať čte Mikuláše Bánffyho, román „Byli jste sečteni“. (Ano, tady si přihřívám svou nakladatelskou polívčičku.) Tím, jak opožděný byl společenský vývoj v habsburské Transylvánii oproti Itálii Tomasiho di Lampedusy, stalo se možným, aby Bánffy o tomto světě psal z vlastní přímé zkušenosti, a přitom už vypravěčským jazykem dvacátého století. Ještě jedna poznámka k vydání z roku 1968: líbí se mi papírová obálka knihy, což jsem si u titulů z podobného období řekl dosud málokdy. Zřejmě stejný časový posun vkusu, s nímž se nepotřebné krámy stávají esteticky oceňovanými starožitnostmi.... celý text

Devátý 2017, Ferenc Barnás

Je to nenápadný vypravěčský experiment. Nejde jen o to, že mezi naivní dětskou perspektivou a sofistikovaným vnímáním i stylistikou je jasné napětí (jak ve své recenzi poznamenává Blanka Činátlová), ale i o to, že v řeči dětského hrdiny zůstávají „slepé skvrny“. Nechce nás zavádět, ale o některých věcech nemluví. Třeba o tom, co je v nepořádku s jeho břichem, do jaké míry má útlak, který z různých stran zažívá, sexualizovaný ráz, nebo jak sám rozumí svým opakovaným výpadkům vědomí. Cosi se tu vyjadřuje změnami v charakteru prózy, především v celé kapitole osmé, ne však jen v její první části (která se coby proud vědomí odlišuje od zbytku na první pohled). Jan M. Heller ve svém komentáři tyto proměny vykládá jako hrdinovo dospívání, jde podle něj o malý bildungsromán, byť je rozepjatý jen mezi třetí a čtvrtou třídu základní školní docházky. Něco na tom určitě je, ne nadarmo pak vypravěč asi na deset stran důsledně přestane otce označovat jménem, respektive dosud běžnou přezdívkou Tata, a má pro něj jen odtažité zájmeno. Ale neumím si úplně vyložit, proč tak velký formální přeryv právě na daném místě nebo proč pak doznívá několika lomítky ještě v následující, tradičněji tvarované pasáži. I v souvislosti se zmíněnými výpadky vědomí se mi zdá, že vyprávěcí změny signalizují i nějakou patologii, snad psychický rozpad, místy s předtuchami nebo problesky jiné reality („místo mámy jsme dostali boha, pomyslím si později“). Koneckonců ne každý vývoj je nutně k lepšímu.... celý text

Žena, propánakrále! 2016, György Spiró

Pětisetstránkový satirický román z nedaleké, dystopické budoucnosti Maďarska nezní jako něco, co bych chtěl dočíst do konce, ale podařilo se. Krom ošemetného žánru to má čtenář znesnadněno tím, že je vyprávění na různých místech stylizováno jako propagační (zároveň ovšem historicko-dokumentační) text jednoho autokratického režimu, tedy řeč nespolehlivého vypravěče. Příběhem Rey a její lumpenproletářské rodiny na pozadí budoucích dějin „komunistického království“ to relativně drží pohromadě a satirickým zobrazením balancuje akorát tak na hraně představitelného. Satira je společensko-politická a připadá mi, že Spiró v této verzi budoucnosti zdařile odpozoroval leccos ze soudobé reality, možná taky předpověděl něco z absurdity dalšího orbánovského vývoje. I když hodně toho v knize je specificky maďarského a našinec to jen obtížně chytá – třeba budapešťský místopis s významy pro nás nejasnými, společenské dozvuky kádárovských dob, ale taky všechny ty pseudotradiční kroje, svojské výšivky, fangle, soukmenovci, turulové a jiné odkazy na mýtický, konstitutivní dávnověk. Autor chrlí též spousty výrazových žertíků a překladateli jeho úlohu nezávidím, v tom množství nutně některé pokusy drhnou, respektive jeví se méně třeskuté než předpokládaný originál. I korektuře tu a tam nějaký překlep unikl. V brzké době asi po dalším Spiróovi nesáhnu (do Diavoliny jsem se nezačetl, možná se dost neorientuju v reáliích ruské revoluce), tohle dílo se alespoň mimo svůj domácí kontext zdá přece jen trochu grafomanské. Obecně se mi zdá, že přežívajícímu modelu řemeslného spisovatele-beletristy, který by měl každý rok vyplodit pár set stránek, už neodpovídá nic na straně čtenářství. Nová kniha je předmět spíše na darování nežli na čtení (já jsem si tuhle taky pořídil antikvární). Kdo není marketingová hvězda nebo dobrý surfař na vlnách proměnlivých technologií a formátů, prodávající se jen mimochodem i v knižní formě, čím dál hůř si pro své stránky hledá adresáty. Ale to už je samozřejmě jiné téma. Navzdory některým výhradám je za knihou dost práce různých lidí a je smutným dokladem předchozích tvrzení, že tohle je první čtenářský komentář po osmi letech od vydání.... celý text

Čárový kód 2011, Krisztina Tóth

Dobře vycizelovaná a soudržná kniha povídek. Zdají se velmi osobně motivované, chronologicky víceméně postupují od dětství, pevně zasazeného v nevraživém, nepřívětivém kádárovském Maďarsku, k porevoluční době. Ta, spojena s dospělostí vypravěčky, je geograficky méně ukotvená a anonymnější, ale podobně chladná. Dějí se samé obyčejné věci, snažíte se, jak chcete, a přesto na život občas není pěkný pohled. Výrazná ženská perspektiva.... celý text

Slon a dvacet povídek 2013, Raymond Carver

Moje první setkání s autorovými povídkami, do jejichž vydávání se nakladatelství Volvox Globator pustilo s úctyhodným rozmachem. Nákup za 59,- v Levných knihách naznačuje, že aspoň tento svazek trhákem nebyl, investice to ale není špatná. Není to ani tak úplně jednolitý povídkový soubor: první třetina knihy se zdá být jakousi všehochutí toho, co k vydání zbylo. Teprve z druhých dvou třetin mi vysvítá něco, co by snad mohl být – kdybych měl ovšem nějaké srovnání – typický Carver. Stylově střídmá vztahová líčení plná druhých a třetích manželek, vzpomínek na ty první a rozpadajících se vztahů. Asi je v tom dost osobního základu, zároveň ale autor rád pracuje metodou podivného, nějak vyšinutého nebo jinak nespolehlivého vypravěče (povídky Harryho smrt, Slon, Ententýky...). Nevyřčené si má čtenář domýšlet.... celý text

Bence, člověk s hor 1941, József Nyirő

Jedna z knížek, na které lze připadnout leda doporučením, tak zastrčená v čase už je. Navíc jde o maďarského autora, který si zadal s válečným horthyovským režimem. Přesto je to pro mě další podnětných titulů ze Sedmihradska a o něm. Tedy o mnohonárodním, hornatém a lesnatém území tzv. Transylvánie, s nímž jsme kdysi byli spojeni v jediné habsburské monarchii a na kterém se ve 20. století dvakrát prostřídala maďarská a rumunská správa. Ani české, ani slovenské vydání (1941, resp. 1942) prý podle nedávno zesnulého Evžena Gála neposkytuje adekvátní překlad. Sám to nemůžu posoudit. Měl jsem z překladů ten slovenský a je to ten druh jazyka, u kterého si vzpomenete, že vlastně slovensky neumíte: dláviť, tackať sa, blčeť, ľaľa, čačkať, končiar, írečitý, brieždiť sa... Režimní sepětí válečného Slovenska a Maďarska – budeme v současné politické realitě zažívat jakousi jeho ozvěnu? – se projevilo ve využití jednotné obálky. Maďarský slovosled vlastních jmen je ale opačný než ten v Evropě obvyklý, a tak se i slovenské vydání na obálce jmenuje Uz Bence, zatímco na titulní straně je již správné Bence Uz. To druhé je příjmení. Stejnojmenný hrdina knihy je sikulský horal, furiant a chlap jako medvěd, se srdcem taky takovým. Pro pořádek, Sikulové jsou staré maďarské etnikum právě na sedmihradském, a dnes i v meziválečném období tedy rumunském, území. Románová výstavba tu vlastně není, jde o sérii poměrně zábavných a příjemně pointovaných epizod, které s Bencem zažívá jeho mladší a měštštější přítel, autorovo juvenilní alter ego. Odehrávají se v prostředí horských kolib, rozlehlých lesů, často ale v interakci s lidmi zezdola, jednak s chudými sikulskými vesničany a jednak s městskou honorací. Ta je převážně rumunská nebo aspoň patřičně odnárodněná a v horách se objevuje v podobě svátečních lovců či mírně směšných turistů. Z nějakého důvodu se pro tuto úlohu autorovi nehodila přežívající maďarská aristokracie, jak ji známe z jiné transylvánské literatury, třeba z Fermorova cestopisu Mezi lesem a vodou. Předvídatelná a omšelá národnostní politika je ale na knize tím nejméně zajímavým. Mnohem svěžejší je vnoření protagonistů v majestátní transylvánské přírodě a v drsných životních podmínkách, které člověku předkládá, stejně jako jejich archetypální prožívání základních lidských situací. V zalesněných horách Bence přečkává nouzi, nemoc i dočasné záchvěvy blahobytu, stará se o jiné, pohřbívá matku. Zvláště často pak s přítelem-vypravěčem oba jako říjící jeleni touží po děvčatech, pro která však ve své nevábné horské chudobě nepředstavují žádnou perspektivu. U horských ohňů se častují láskyplnými obhroublostmi a různými nečekanými způsoby si opatřují obživu. Nastává tu fenomén knih, z jejichž kontextu ve svém moderním pohodlí známe příliš málo: nedokážeme občas tak úplně odlišit realismus od nadsázky. Ochočený, nebo spíš spřátelený medvěd, alias „pán rechtor“, je toho zábavným příkladem. Bence Uz mi byl popsán jako „něco mezi Řekem Zorbou a Švejkem“. Toho prvního dobře neznám; Švejk by odpovídal ve smyslu výrazné typizace hlavní postavy, ne však už jako charakter. Haškův literární Švejk je kniha veselých historek na podkladě bezvýchodného světa, neosvětleného žádným smyslem, a je otázkou, zda se pod stálým žvaněním hlavního hrdiny vůbec nějaký charakter skrývá. Bence Uz je naopak eticky založená postava. Ve svém horském životě je ukotven přesně tam, kde má a chce být. Je rázný, samozřejmě chlapský v míře, která dnes poněkud vychází z módy, ale taky dobrosrdečný, chybující a pokorný. Zdaleka ne ze všech žertovných epizod vychází vítězně. Je pobožný a religiózně prodchnutá je zároveň i okolní příroda, což ovšem v knize působí trochu jako chtěný program. Neústrojná je zejména scéna závěrečného putování na půlnoční mši. Navzdory problematickým historickým konotacím autorova jména stojí tahle kniha, vydaná původně už roku 1933, za pozornost. Nového vydání v novém překladu se asi hned tak někdo nechopí, aspoň ne na svůj vlastní účet.... celý text

Rivers of Babylon I. 2009, Peter Pišťanek

Dnes, třicet let po vydání a patnáct po českém překladu, vidím knihu jako mix slušné žánrovky a zásadního dobového dokumentu, ne nutně příliš realistického. Přepracování, které zmiňuje v jiném komentáři Radoľa, tu dokumentárnost zřejmě trochu oslabilo, dobová perspektiva není tak úzká. Možná zas prospělo literárně, nevím, nesrovnával jsem. Suverénní styl, vydařený experiment s důsledně polopřímou řečí (pamatujete si z hodin literatury? nějakou tu větu s Ráczem doporučuji do každé učebnice), hladký překlad. Jako novinka by to samozřejmě dnes už ideologicko-umělecky (píšu to bez ironie) neobstálo. Samozřejmě se taky trochu stydím, že jsem si knihu nesehnal v originále, ale ten překlad z Knihy Zlín mi tak hezky přistál do ruky... Ta nejvíce parodická a fantasmagorická vrstva románu je sice zřejmá, ale uplynulý čas mu dodal na ambivalenci. Čtenář mojí generace, ale možná ani zapomínající pamětníci raných devadesátek, už přesně nerozliší, kde ta umělecká licence a fantasmagorie začíná.... celý text

Čevengur 1995, Andrej Platonov (p)

Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka. K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností. Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století. Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“. Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být... Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde. Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení. Zdá se mi, že většina komentujících zde ji přečetla zkrátka jako sžíravou antiutopii demaskující veškeré komunistické snahy, jenže on to není ani Orwell, ani ruský autor, který by něco satiricky analyzoval v relativním bezpečí emigrace. Platonov se komunistického podniku celou dobu se vší vážností účastnil a své psaní (jakož i práci melioračního inženýra) považoval za příspěvek k němu. V chápání Čevenguru mi to přijde důležité. Na pouhém výsměchu komunistickým představám by nic znepokojivého nebylo, takové čtení by dnes naopak bylo ideologicky zcela pohodlné, jenže on to tak úplně výsměch není. V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.... celý text

Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse: Příběh Jany Černé 2015, Anna Militz

Výborný autorský i vydavatelský počin. O jedné fascinující ženě, která budí soucit i vztek (respektive chuť na pomyslné proplesknutí...) tím, jak se nikdy pořádně nenaučila žít. Ve zjemnělejším vyobrazení ji můžete znát z filmu Tři sezóny v pekle. S překvapením jsem zjistil, že jsem svého času v Praze bydlel jen o jedno domovní číslo vedle adresy, kde o půl století dřív Honza Krejcarová hospodařila jak uměla, lezla na střechu a fetovala fenmetrazin. (Přezdívka Honza by dnes mohla snadno odkazovat na genderovou tematiku, ale o tu zde – myslím – nejde.)... celý text

Na dvoře krále králů 1980, Ryszard Kapuściński

Nevím, co si s touhle knížkou počít. Kapuściński se bere za otce polské literární reportáže, ale tohle není reportáž, je to pamflet s prvky reportáže. Chápu, že v sedmdesátých letech po desítkách let vlády byť poměrně osvíceného autokrata mohl režim marxleninské vojenské junty přinést sociální pokrok. Ale způsob, jakým je o prohnilosti císařského režimu čtenář přesvědčován, postrádá vkus. (A zamlčování násilí, které se se státním převratem samozřejmě pojilo, nebo přinejmenším potenciálu k němu, navíc v zemi, která nikdy demokratickou správu nezažila, je i vzhledem k době vzniku knihy tak trochu nestoudné.) Knížka je v tomto hluboce ideologická a možná i vinou dobové české redakce stojí pohodlně na pozicích sovětského tábora. Viz třeba popisek snímku "U příležitosti protiimperialistické manifestace v Addis Abebě předali představitelé rolníků předsedovi Prozatímní vojenské správní rady (...) symbolické dary." Z knihy "Na dvoře šáha šáhů" aspoň tahle polarita tolik netrčela, obrázek íránské společnosti tam je o dost vrstevnatější než zde té etiopské. Poslední etiopský císař Haile Selassie je tu vykreslen jako paša, který někde ve feudálním bezčasí sedě na trůnu mikromenežuje zemi, milostivě uděluje úřady a rozdává z doslovného měšce. Ne že by to nemohla být v mnoha rysech pravda, nevím o dobové Etiopii nic, ale přece jen je tu řeč o jakž takž nezávislém státu po polovině 20. století, účastnícím se mezinárodních procesů. Kapuścińského podání až příliš připomíná výchovnou pohádku o neschopném feudálovi. Vypravěčským hlasům v knize jednoduše nevěřím. Nejde o to, že by musela být doslovně zaznamenána řeč zpovídaných, od toho je tu přívlastek "literární". Ale nevěřím ani jejich základní konstrukci – mluví tu dvořané, kteří jako by odjakživa nebo aspoň zpětně prohlédali principy a absurditu vládnutí Haile Selassieho, ale zároveň si neochvějně zachovávali reakční postoje padlé aristokratické třídy... Tedy ideální didaktický hlas, aby i tomu nejpomalejšímu čtenáři pod rouškou "umění" došlo, že pravdu a pokrok je třeba hledat na opačné straně, než která právě mluví. I anglická Wikipedie v článku o autorovi zmiňuje problémy s autenticitou těchto výpovědí. Zmiňuje také výmluvu, že kniha je vlastně alegorií polského vládnutí, a ne reportáží z Etiopie. Nu, nevím, ale jako polská alegorie je dnes nesrozumitelná a jako africká reportáž je pochybná.... celý text

Bláto sladší než med 2021, Małgorzata Rejmer

Zdrcující katalog nelidskostí v neprodyšně uzavřené Albánii sedmdesátých a okolních let – čtení ubíjející, ne tak dlouhé jako Soustroví Gulag, ale o hodně delší než podobně laděná pasáž v předchozí autorčině knize o Bukurešti. Promlouvající hlasy často nejsou přesně pojmenované a teprve připojená bibliografie dovoluje usoudit, že se z velké části jedná o reportážní přepracování albánských vzpomínkových originálů pro středoevropské publikum. Ne že by na tom bylo něco nevhodného. Takhle nějak se dnes, a už desítky let, asi žije i v Severní Koreji. Dystopie sevřená ideologií a jejím aparátem, brutální lámání každého lepšího charakteru. Navzdory všem ajpedům a smartfounům s tím nic nedokážeme udělat, a pak prý nedělitelnost lidských práv... Také poslední kapitolky o mořské migraci zoufalých Albánců do Itálie 90. let nepříjemně brnkají na dnešní struny. Ve Středozemním moři se umírá dál a propast mezi perspektivou prchajících a usedlých se zdá pořád stejně velká.... celý text

Dárek 2018, Božena Správcová

Vymírající knižní druh? Není to strohá kriminálka s vraždou, ani vztahovka ze současnosti (nebo možná místy), ani moderní sociální kritika, ani žánrová fantasy z příslušných světů. Ani tzv. vyrovnávání se s minulostí, s křivdami minulých režimů, které dnes tu a tam představuje i obstojnou literární živnost, ani nic z módních a mýtických Sudet. Spíš trochu přerostlá hříčka, literární hra snad v linii Karla Michala, Jiřího Kratochvila (?) a nověji Vratislava Kadlece (Hranice lesa), kde se výchozí ireálná situace s požitkem a víceméně racionálně rozpracovává dál a dál v konturách běžného světa. Ostentativní nereálnost vlkodlačí, respektive člověkodlačí zápletky jistě knihu diskvalifikuje před většinou čtenářů, kteří se v pseudoreálných kriminálkách a spol. domnívají stát pevně na obou nohou a dozvídat se něco o skutečném světě. Je tedy s podivem, že Dárek mohl vyjít v až starosvětsky solidní úpravě, v pevné vazbě s přebalem a stužkou, v dobré sazbě s komfortními okraji a ilustracemi. Kasaštyk to asi pro nakladatele nebyl, v antikvariátu jsem knihu koupil absurdně levně. Takhle se vydávalo spíš kolem roku 2000. Autorka zná svoje řemeslo a ví, který výraz na které místo přesně sedne. Vypravěčský hlas je hravý, vtipně na různých místech přejímá dikci a mentalitu postav. Kdo tedy výchozí situaci přijme za svou bez obavy, že čte cosi nepatřičného, třeba dětskou literaturu, může se slušně bavit. V první ze tří částí je podána geneze vlkočlověčího hrdiny, který si snadno získá čtenářské sympatie. V druhé části román přece jen trochu přechází do současné vztahovky, zajímavých postav se objevuje víc a původní hrdina není už v popředí. Poslední část na mě zapůsobila rozpačitě – jako by autorka nevěděla, co přesně si s rozjetou hříčkou počít. Rozvíjí se tu ještě nějaké motivace postav (flanďák Kryštof, izraelské téma...), ale nikam už nesměřují. Ukončení příběhu se mi zdá chatrné, i v logice daného světa trochu přitažené za vlasy, postavy jen tak vyšumí. Božena Správcová nicméně stojí za pozornost už proto, že ani v kontextu současné, údajně ženami formované české literatury nemá potřebu nás co dva roky zásobovat svými novými prózami. P. S. Hříčkou je nejspíš i název románu: v závěru je totiž uvedeno, že dva přednostní exempláře dostali darem autorčini blízcí. Jiný zásadní motiv dárku se v knize neobjevuje, anebo jsem ho přehlédl.... celý text

Zpověď 2003, Sándor Márai

Je to zvláštní žánr, „literární zpověď“, tedy něco jako vzpomínky z Máraiho dětských let a „tovaryšských“ let, jenže zliterárněním povýšené na cosi obecněji platného. Aspoň podle autorova záměru. Zároveň šlo v definitivním, třetím vydání o dekonkretizaci příliš rozpoznatelných osob z autorova okolí. Po devadesáti letech, kdy už soukromí jeho současníků není podstatné, nevnímám ono zliterárnění až tak pozitivně. Ne všemu věřím, nevěřím třeba množství nekonkrétních náznaků o vypravěčových milostných eskapádách. Literární je to i ve smyslu zbytečné mnohomluvnosti (detaily a postřehy se rozepisují do dlouhých odstavců jako nějaké slohové cvičení) a za každou cenu formulovaných obecných pravd. Filosofií měšťanství je tu ale Márai samozřejmě velmi svůj, ke své vlastní vrstvě upřímný i kritický (srovnej pasáž o dětech, které se neomylným stavovským instinktem stydí za bohatého předka, který ovšem svého času pracoval – rukama...) A jsou tu zobrazena různá dnes už exotická a lákavá prostředí – důstojně měšťanská výchova v maďarských Košicích, v nákladné internátní škole v Budapešti, 20. léta minulého století napřed v Německu (kulturní kvas i pohodlný život valutových cizinců v hyperinflačních letech) a pak v Paříži (zajímavý je kontrast, s nímž Márai vidí německou kulturu jako téměř vlastní, přívětivou, zatímco ve vítězné Francii pro něj začíná skutečná povýšená cizina). Překlad Dany Gálové se podle českého znění zdá velmi dobrý, doslovem Evžena Gála je dílo bohatě doplněno o kontext.... celý text

Cesta na Praděd 2001, Ludvík Vaculík

Škoda, že to autor nenapsal na jeden zátah koncem 60. let. Druhá, menší půlka, dopisovaná po třiceti letech jako by neměla tu ostrost. Celý zachycený podnik je kulturně, pedagogicky a kdovíjak ještě fascinující: cesta Středočechů, vychovatelů se zemědělskými učni a učnicemi, koňmo na Praděd skrze kolektivizovanou krajinu. Holá nemožnost vydupaná ze země. V mnoha pasážích je to Vaculík ve své nejlepší síle, ale někde taky ne. Kouzelné noční cesty ještě ujdou, jejich tajnosnubná erotika už trochu méně a rozhovory kouzelnou tužtičkou jsou vyložená vypravěčská znouzectnost. Na gymnáziu v podhůří Jeseníků nám kdysi knihu představovali; informaci, že se v ní na Moravu dojde až v poslední čtvrtině a na Praděd se vůbec nevyleze, si nějak nevybavuju!... celý text

Mezi lesem a vodou: Pěšky do Konstantinopole 2022, Patrick Leigh Fermor

Záznam o jednom dnes už těžko představitelném putování středovýchodní Evropou. Fermor "hodlal přespávat v chudobincích, klášterech a stodolách", ale legračně to nedopadne. Jako vzácný exemplář mladého Angličana si ho totiž po většinu cesty přes Maďarsko a Rumunsko předává místní anglofilská džentry, nižší aristokracie, a sama tou dobou už v úpadku, zahrnuje ho pohodlím. Knihu lze tedy číst jako cenný sociologický vhled do těchto kruhů. (Koho zajímá pozdní fáze transylvánské šlechty, ať čte i Mikuláše Bánffyho, jehož byl Fermor nadšeným propagátorem.) Cestopis je psán s odstupem mnoha let, a tak kromě rekonstrukce původního putování přichází hojně ke slovu i dávná historie příslušných krajů, s hlubokým esejistickým vhledem, pro čtenáře bez zvláštního zájmu o tyto končiny pravděpodobně až příliš podrobně podaná. Třetím rozměrem knihy jsou rozsáhlá líčení krajiny, jíž poutník prochází. Pokud je to váš šálek, přijdete si zřejmě na své i jazykově: knihu jsem se pokoušel číst v originále, a ačkoli jsem na anglickou beletrii celkem zvyklý, tady jsem při extrémním bohatství Fermorova přírodního slovníku hanebně selhal a musel masivně přeskakovat.... celý text