PosPol přečtené 336

O hvězdách víš hovno 2024, Petr Hanel

Pamatujete si na svoji první lásku? A co váš první sex? Byl tak skvělej, jak to ukazují v romantických filmech, nebo vypadal spíš jako nepovedený představení klaunů? „Představte si to. Kolik vztahů nikdy nezačalo, kolik objetí nikdy neproběhlo, kolik kondomů se nikdy nenaplnilo, kolik miluji tě nikdy nezaznělo, protože někdo nesebral odvahu?“ Tak nejen o prvním, minutovém koitusu píše Petr. Pak taky o lomcování předkožkou a erekcích v těch nejnevhodnějších chvílích. Říkáš si – boha, kdo by chtěl číst o věčně nadržený mládeži?! Vždyť to musí být směšný! No, akorát že vůbec. Tahle kniha je perfektní. Multigenerační literární pecička. „V té uličce bych stál klidně celej den, kdybych neřešil, že ačkoliv lidstvo umí posílat emoji ve tvaru hovna napříč zeměkoulí, není schopný postarat se o neovladatelný bivoje, co maj tendence vylízat z gatí v nejhorších momentech historie.“ Vím, jak autoři nesnáší přirovnávání k jiným autorům. Ale tahle kniha je stylově podobná těm z pera holek Pospíšilových – svěží, vtipná, autentická a bez příkras. Při čtení mnou ve vlnách projížděla celá škála emocí, od nostalgie, přes pobavení, smutek, radost až vztek. Kniha je řazená do YA, ale najde si cestu i do srdcí dospělých, co už dávno zapomněli, jaké je to být nezletilý. Potící se dlaně, čekání na odepsání, kdy minuta se zdá jako věčnost. Šikana, ignorace, nepochopení ze strany rodičů, ale i objevování nových lásek, otlapkávání a hledání sebe sama. „Je hrozný hledět dlouhý minuty do temnýho stropu a pak zavírat oči s pocitem, že pro vás někdo znamená úplně všechno, ale nejste si jistí, co cítí on nebo ona k vám.“ Já knize nemám co vyčíst. Nečekala bych, že mi ani jedna z více než 400 stran nebude připadat jako vata. Že posledních 100 stran přestanu dýchat. Že takhle mladý autor dokáže dostat tolik mouder do svého debutu. A že ve zdánlivě neškodné YA bude tolik odkazů na dnešní povrchní společnost, přesun života na sociální sítě a především perfektní vyobrazení utrpení jedince, pokud se byť jen trochu liší. Nebude bavit každého, rozhodně je specifická a někomu bude připadat směšná. Ale něvěřte jim, to budou ti co psali do Bravíčka dotazy, jestli lze otěhotnět z orálu, no... zkrátka nevěřte jim! Já jinak než 5/5* hodnotit nemohu. I když… neměla bych strhnout nějakou tu hvězdu, když o hvězdách vím stále hovno?... celý text

Trůn padlých 2024, Kerri Maniscalco

"Bůh jí pomoz. Princ Invido. Padouch z pohádky oživl a minulou noc ji přesvědčil o tom, že v jeho ďábelské náruči čeká hotový ráj." Vítej ty jeden prostopášníku u dalšího hříšného dílu z pera Maniscalco. Představuji ti Camillu - nejhezčí ze všech žen, stříbrné vlasy, stříbrné oči. Nikdo si jí spoustu let nevšímá, ale najednou má každý chuť ji zabít nebo ošukat. A co teprve, když se její cesty protnou s princem Invidem. Jeho tělo je jako mramorová socha, vytesaná tím nejlepším mistrem s pérem tak velikým, že ho do Camilly musí soukat asi tak 450 stran, než se to povede. Těšila jsem se do říše hříšných princů, jestli mě něco baví, tak jejich pletichaření, proradnost a škádlení, které nezřídkakdy skončí kudlou v zádech. Doslova. Invido je princ závisti a musím říct, že zpracovat žárlivost a závist aby to nepůsobilo přiblble se autorce poměrně povedlo a dávalo mi to smysl. Co mi už nedávalo byly dialogy postav. Jako by jim vedle sebe vypínaly mozky a místo konverzace se tak dočkáme jen neustálého toužení. Po 400 stranách jsem měla chuť zařvat TAK UŽ SI SAKRA ZAŠUKEJTE! "Jestli Camilla byla sluneční září, on byl nejtemnější z nocí. A jestli si nedá pozor, jeho stíny uhasí její světlo." Máme tu dekadentní, ponuré fantasy a postavy se baví jako moderní puberťáci. Do toho opět nezklamal český překlad. Nemůže být jen penis a úd. Kdepak, bude to péro, pták, chlouba, erekce. Ideálně aby byl tlustý, obří a pulzoval. Má to být YA fantasy. Takže na porno se děti dívat nemůžou, ale číst ho mohou? Erotika mi nevadí. Ale jak dneska napsal jeden můj kamarád: "Erotika je v dotycích, pohybech, ve vizualitě a smyslnosti. Jak se začne hrabat v kundě, už je to porno." A ještě za mě blbě napsané. Pardon, že mi nepřijde smyslné rajtování na prstech a věty jako Udělej se pro mě, Už budu. Po literární formě také žádný zázrak. Opakující se slova, různé podoby slova prokletý je zde 110x, hřích dokonce více než 240x. Jména postav snad na každém odstavci, jako by čtenář byl debil a nevěděl, o kom právě čte. Vyprávění je v er formě, ale příliš osobní. Autorka umí psát, první díl Království hříšných mě bavil. Popisy honosných sídel, zdobených šatů či luxusního jídla umí. Zápletka je perfektní a promakaná do detailu. Ale mám pocit, že propadla trendu potěšit čtenářky, které prahnou po kombinace erotiky/fantasy a nacpala to na každou jednu stránku. Protože sexu není nikdy dost. A tak fantasy ustoupilo na pozadí. Hodnotím 2/5, ten svět mě baví a posledních 100 stran bylo perfektním a nečekaným vyvrcholením, ale je to málo. Děkuji knihy Dobrovský za poskytnutí knihy. Zábíjely mě věty jako: Pán hříchu se s ní miloval svou hříšnou pusou. Udělej se pro mě, Camillo. Udělej se mi na jazyk. Teď. Zpustoš mě. Už budu. Nejdřív ti šoupneme do bříška dědice. (Moje TOP TOP) Líbáš jako světice, šukáš jako deviant. Šukej mě tvrději, hlouběji, rychleji. Nepřestávej.... celý text

Sladký život 2024, Lucie Tringelová Kaňová

"Lžeme si, protože si nevěříme. A nevěříme si, protože si nedokážeme říct pravdu." Co získáme smícháním Divergence, Hunger Games a filmu Ostrov? Povedenou debutovou dystopii s prvky sci-fi od české autorky. Lidé živořící pod neustálým dohledem Oka, které je chrání před nicotou za zdmi města. Celý jejich život je jen o bonusech. Pokud plní kvóty a poslouchají na slovo, dostanou mrzké jídlo a ještě horší zdravotní péči. Jakmile ale klesnou se skóre na nulu? Jsou vymazáni. Geneticky nevhodné ženy jsou sterilizovány, jedinci neschopni vykonávat těžkou práci nedobrovolně eutanazováni... Myra přežívá den za dnem a stejně jako ostatní se pevně drží pravidel. Skřípe zubama, zoufale se dívá na čím dál častější chemické katastrofy, umírající blízké, ale neudělá nic. Jenže město se po čase začne měnit, objevují se prasklinky v systému, dokud nepřijde pořádné zemětřesení. To otřese nejen základy celého TéKá, ale především vírou obyvatel. Začíná boj o holé životy a budoucnost všech obyvatel. "Děsí mě, jak se život neustále točí v kruzích. Jako zdegenerovaný pes honící se za vlastním ohonem. A úplně nejvíc mě děsí, že jen těžko se hledá odvaha to zkusit změnit." V knize je poměrně dost odkazů na dnešní prohnilou dobu a také pár skvělých myšlenek. Žádné přílišné zvraty neobsahuje, co přijde mě napadlo tak na straně 30, ale vůbec mi to nevadilo. Baví mě tyhle dystopické předpovědi, ostatně takové TéKá nás jednou stejně nemine... Asi bych vytkla poměrně hodně postav, ne všechny byly pro děj důležité. Občas mi některé věci přišly nelogické a chování postav neuvěřitelné. Především romantická linka mi vůbec nesedla a byla tam vlastně navíc. Tempo knihy je spíše pomalejší, naopak poslední čtvrtina nenechá čtenáře vydechnout. Za mě trochu škoda, místo zbytečných náznaků během čtení bych ocenila informace z konce knihy, kterých najednou bylo dost. Každopádně naprosto nadšená jsem byla z toho, jak kniha dopadla, nečekala bych, že autorka bude mít takové "koule". Hodnotím 3,5/5, knihu určitě zkuste :). Děkuji autorce za poskytnutí knihy.... celý text

Když se stíny natahují 2022, Jasmina Petlach

"A bylo to tady znovu! Stíny se natahovaly! Z rohu koupelny se jeden tmavě šedý pruh posouval, pouze po centimetrech. Stín mířil jejím směrem. Natahoval se k ní. Zachvátil ji tak silný třes, že kdyby se nedržela umyvadla, jistě by spadla na zem. Pevně zavřela oči a se silně stisknutými čelistmi se vydala do svého světa. Do světa v oblacích, na křídlech draků. Tehdy to pomáhalo..." Příběh o obyčejných lidech, co žijí své životy. Jak je tedy možné, že sousedé, kteří se dříve dělili o jídlo, si nyní jdou po krku a navzájem se udávají a vraždí? Zvířata. To z lidí dělá válka. Snaha zachránit sebe a svoji rodinu za každou cenu. Ve víru jedné takové, o které se příliš nemluví (Bosna a Hercegovina 1992-1995), se ocitá Aurora. Dívka je násilně vytržena ze sladkého dětství a vržena do místa, kde je prostor jenom na bezmoc, zoufalství, pach smrti a rozkladu. Pohled dítěte na bombardování a naprosto šílené a neodůvodněné násilí mi rval srdce na miliony kousíčků. Z textu je zjevné, že autorka si příběh nevymyslela, ale je inspirován skutečným příběhem a o to více náročné bylo číst všechna ta příkoří, která se děla nevinnému dítěti, až z něj zlo v podobě člověka vykřesalo tu poslední jiskru. Vyrovnat se se zážitky po válce je prakticky nemožné, Auroru neustále obestírají stíny minulosti. Příběh si rozhodně zaslouží vaši pozornost. Bohužel já jsem v knize bojovala s pár věcmi. Opakování slov, občas gramatické chyby, bezdůvodné střídání minulého a přítomného času ve vyprávění, to vše text trochu degradovalo. Chyběly mi také dialogy, dost často jsou stránky jen popisováním. Každá kapitola začíná básní, což jsem jako barbar mající hrůzu z poezie příliš neocenila. Útěk do světa draků je naprosto geniální a originální, ještě jsem to nikde neviděla. Osobně mi to příliš nesedlo, ale to je čistě subjektivní, málokdy mě v knize baví větší množství metafor. Kažodpádně děkuji moc autorce Jasmina Petlach za oslovení, jsem ráda, že se ke mně kniha dostala. Hodnotím 3/5 a doporučuji k přečtení.... celý text

Kroniky beskydských draků 2024, Jan Tkáč

Nenechte se zmýlit, nejde pouze o dětskou knihu. Kdepak. Po dočtení jsem vzala batůžek a vydala se hledat kouzelné bytosti našich lesů. No, ukryly se dobře, mršky jedny... Příběh dráčka Ilíka, ve kterém se najde nejedno dítě. Tento jablunkovský drak chce zažít spoustu dobrodružství se svojí partou Dračí tajfun. Jak už to tak bývá, tak plány nejdou podle plánu a najednou se Ilík ocitá sám uprostřed Beskyd. Čeká ho strastiplná cesta domů. Během ní potká nové přátele, ale i nepřátele. Nechybí poučení a samozřejmě šťastný konec. Obyčejný příběh podaný zcela neobyčejně. Po literární stránce jde o průměrnou knihu, jenže o text tu až tak nejde. Jde tu o těch více než 50 skvostných ilustrací od šikovné ilustrátorky. 30 QR kódů, které čtenáře zavedou na webové stránky Beskydských bytostí. Na nich má spoustu dalšího obsahu, poutavého, ale zároveň nenápadně vzdělávacího. I jako dospělá jsem si čtení maximálně užila, pečlivě jsem sledovala tajné bonusy a nadšeně zkoumala každý interaktivní prvek v této nádherné knize. Pokud ale máte děti, pak vám tohle nesmí doma chybět. Kroniky beskydských draků je totiž magická kniha, pomocí níž očarujete své děti tak, že zapomenou na nějaké mobily a tablety. Hned po prvních stránek vás budou prosit na kolenou, ať jim sbalíte krosničky a vydáte se s nimi do beskydských lesů, hledat všechny ty úžasné, tajemné tvory! Kromě okouzlujícího obsahu musím vyzdvihnout i precizní a kvalitní zpracování. Konečně něco, co se nerozpadne po dvou přečteních! Pevné desky, opatřené luxusními kovanými rohy? To jsme u moderní knihy snad ještě neviděla. Tady je zkrátka všechno v topu a nezbývá než ohnout hřbet až k zemi za tu péči, která knize byla věnována. A vyplatilo se - za mě 5/5* a doporučuje 11 z 10 draků!... celý text

Vězněná 2015, Pavel Renčín

„Tatínek se malátně ohnal rukama, měl však stále zavřené oči a akorát se tak rozhoupal. Šváp si ho nevšímal a provedl to samé s maminkou, kterou pověsil asi půldruhého metru od tatínka. Rodiče tak vedle sebe viseli jako šišky, jako slepice, s nohama sevřenýma v kovových kleštích linky masokombinátu.“ Kniha má na obalu přirovnání autora ke Kingovi. A já si říkala – jak se někdo opovažuje? Přirovnávat českého autora ke Kingovi? Nojo, zase předsudky. Všechna čest Renčínovi, protože tohle bylo sakra děsivé čtení! A o to více mi jezdil mráz po zádech, že je na motivy skutečné události a zločinů, které spáchal šílený Hubert Pilčík. Začátek knihy mě zmuchlal jak koza seno a postupně drtil a drtil. Sledujeme příběh zdánlivě pohodového učitele, který ale začne šílet a čtenář zjišťuje, že něco nehraje. A někdo je tady solidní magor. Je to učitel, nebo čtenář? „Sekundy běžely, z nože kapala tmavá krev. Ten tvor uvnitř se lačně díval skrze jeho oči. Vychutnával si její bezmoc a hrůzu. Její nenávist a vzdor. A pak jí oba ublížili. Tak strašně, jak může někdo ublížit dítěti…“ Druhá linka je čistokrevný psycho horor. Dívenka Marie se setká s tím největším zlem, jaké Země dokáže vyflusnout – s ČLOVĚKEM. Jen člověk dokáže ubližovat jen tak, protože může. To, co se Marii dělo? Nebudu lhát, čtení jsem vždy na chvíli musela odložit, protože mi bylo fyzicky zle. Míra brutality a stále nové a nové způsoby trýznění bez naděje na záchranu mi nejednou vehnaly slzy do očí. Kniha určitě není pro každého, svojí mamce bych jí třeba nikdy nedala. Už obálka a anotace slibují nářez, ale až takovou emocionální bombu jsem nečekala. Linka Máji byla neskutečně uvěřitelná, každou další stránku jsem otáčela s obavou, co sakra ještě může ta holka vydržet?! Příběh učitele mě zpočátku děsil, autor dokonale popsal stav šílenství a bezmoci, kdy člověk ztrácí sám sebe. Ke konci mě ale jeho linka začala nudit. No a bohužel poslední čtvrtina knihy lehce zkazila zážitek ze čtení. Příběhu by podle mě mnohem více slušely jen prvky nadpřirozena, které by umocnily strach čtenáře a nechaly ho tápat. Takhle mi to přišlo příliš překombinované a až fantastické. I tak jde ale rozhodně o pro mě nečekaný objev a hodnotím 4/5 a doporučuji k přečtení. „Visela a nohy i ruce ji bolely čím dál víc. Z kloubů se stala ohniska požárů, která se šířila celým tělem. Mája hořela jako suchá tráva, hrdlo mělo vyprahlé tak, že ji stále nutilo ke kašli, kašlat ale nemohla, a tak se jen napůl dusila roubíkem. Na hlad si už dávno zvykla, žízeň teď byla mnohem horší. Šlehala ji ostnatým bičem, oteklý jazyk ji dusil, představa vody v ní vyvolávala takovou touhu, že by pro ni udělala cokoli.“... celý text

Za katrem: Historky, co utekly z basy 2024, Kateřina Míková

"Občas se vás někdo zeptá, jak provést dokonalý zločin. Tak prosím vás - jak to mám asi vědět? Vždyť já pracuju jenom s těmi, které chytili, takže to zase tak skvěle vymyšlené neměli." Katka se na několik let rozhodla stát vězeňskou vychovatelkou. Jak taková "výchova" vězňů probíhá se můžete dozvědět v nové knize ZA KATREM. Z celé knihy mě nejvíce nadchly dvě věci. První zdánlivá drobnost, ale za mě gró bezpečnosti - nikde neukazovat děti, neříkat jejich jména, nemít svoje jména na zvonku apod. Tahle práce není prdel. Druhá a za to tleskám - kapitola věnovaná ženám, které "loví" vězně. Ať už s touhou je napravit, otestovat jací jsou, či ze zoufalství. Přijde mi to jako odporná choroba, šířící se společností. "Hlavním úkolem při práci s odsouzenými by měla být jejích resocializace. Jak byste ale měli resocializovat někoho, kdo technicky vzato nebyl nikdy pořádně socializovaný, to vám vlastně nikdo neporadí." Některé informace byly moc zajímavé, například fakt, že se Katce nejlépe pracovalo s vrahy. Proč? Jsou tam na dlouhou dobu a většina chápe, jak je nutné udržovat s personálem dobré vztahy. Na konci je také parádní slovníček pojmů a co cením, je DIY návod kdyby vás zabásli. Vytiskla jsem si jej jako příručku, jeden nikdy neví, přeci jen už jsem vdaná přes 13 let. "Vážně je až zarážející, jak velké množství odsouzených udržuje čilé korespondenční vztahy se ženami, které je ve skutečnosti nikdy neviděly. Někteří i s několika takovými ženami současně. Přiznám se, že jsem byla několikrát v pokušení vyměnit dopisy v obálkách, když se odsouzený rozhodl v jeden den poslat dopis všem svým láskám." První třetina knihy mě příliš nebavila, je to cesta Katky k dráze vychovatelky. Celá kniha je tak trochu skákání sem tam. Ze vzpomínek do vysvětlování pojmů, různá neohraničená časová období. Nelogické střídání přítomného a minulého času. Navíc se zde prolíná spisovný a nespisovný jazyk a mně to zkroutilo palce na nohou - číst v jednom odstavci slova jako bobánci, strážanda, baba a kousek dál - jejíž, jejž apod. No nebudu lhát, palce se vrací do normálu jen pomalu. Jde o zajímavý námět, kriminální živly vždycky lidi budou přitahovat, ale nebýt toho, jak by asi kniha vypadala? Můj subjektivní pocit - občas jsem měla dojem, že autorka zesměšňuje ostatní lidi, aby vypadala lépe. Některé historky byly tak trochu jako z Kameňáku a spíše než jako osobní zážitek mi to přišlo jako staré vtipy. Ale nebyla jsem u toho a kdo jsem, abych soudila. Katka se dostala na pozici, na níž se naprostá z nás nikdy nedostane a byl to rozhodně zajímavý vhled do „odpadu“ společnosti. Moc děkuji za poskytnutí knihy a ačkoliv hodnotím 2,5/5, kniha je zajímavá a doporučuji přečíst si ji. Na závěr - kniha obsahuje jednoduché ilustrace, co knize sedly jako prdel na hrnec. Jen je mrzutá jedna věc - autorka ilustrací není vůbec v knize uvedena.... celý text

Kdyby ze světa zmizely kočky 2023, Genki Kawamura

Příběh o japonském pošťákovi, kterému doktor oznámí nález nádoru na mozku. Zbývá mu jen pár dní života a tak s radostí přivítá Ďábla, který s ním uzavře obchod. Jeden den života navíc za smazání jedné věci na zemi... „Někde jsem četl, že lidé musí něco zapomenout, aby si mohli něco nového zapamatovat. Možná zapomínáme, abychom se mohli posunout vpřed. Ale je to skutečně tak? Tváří v tvář smrti jsem vzpomínal jenom na hromadu blbostí.“ Ufff. Jakože kurva ufff. Jak může být kniha o tak závažných věcech napsaná tak strašně moc špatně? Začnu pozitivy. Byl tu kocour se jménem Zelí. Toť vše. Protože jakoukoli dobrou myšlenku autor zabil. Chtěl ukázat, jak jsme závislí na mobilech a času, jenže to obalil do takové hromady patosu, že mi trnuly zuby hned u první vrstvy a na dalších dvacet jsem neměla nervy. Chápu, že v Japonsku měla kniha úspěch. Čte se dobře, je jednoduchá a rádoby poučná. „Co je skutečně důležité, si uvědomíme až ve chvíli, kdy o to přijdeme.“ Ale to vše je jen na povrchu. Boží úvahy se od čtenáře odrazí jako hrouda hlíny a nicotně dopadnou do prachu zapomnění, místo aby pulsovaly myslí. Navíc si přijdu obelhána. Název i obálka mě nalákaly na příběh o kočkách, ale ty tu jsou jaksi nepodstatné a prostor dostane pouze kočka Zelí až ke konci a párkrát se mihne kočka Salát. Zároveň mě na stylu psaní rozčilovalo snad úplně všechno! Prapodivné dialogy, odsazení textu, neslané, nemastné metafory. Ani ne 160 stran co se táhly jako sopel ufňukaného školáka. „S vynálezem telefonu jsme získali možnost se jeden s druhým hned propojit, ale zároveň jsme ztratili schopnost na druhé myslet, představovat si je. Telefony nám ukradly celá ta období, během nichž jsme přemítali nad tím, co ten druhý asi dělá, na co myslí a jak se má. Všechen tenhle čas se kvůli nim vypařil jako pára nad hrncem.“ Celá kniha mi přijde bizarní a absurdní a nezachránil to ani ďábel v havajské košili, ani Zelí a Salát. Vlastně mi čtení přišlo jako takový lepší seminář Markuse Revolty – věř, běž, dokážeš… Věřím, že se někomu se kniha bude líbit, ale na mně je příliš povrchní, autorovi už šanci nedám. Dočetla jsem jen kvůli výzvě na DK a hodnotím 1/5*.... celý text

Grimmové 2023, Kenneth Bøgh Andersen

"Vlk se na babičku lačně vrhl a roztrhal ji. Rval a škubal její tělo a nevnímal kole sebe nic jiného, dokud mu ze zubů a drápů nevisely krvavé cáry, a celý dlouhý čumák měl umazaný od krve. Pak odtáhl zbytky babičky k ohništi v rohu, a aby je nežral syrové, uvařil si to všechno ve velkém kotli, který visel nad žhnoucími uhlíky." No a pak sežral i Karkulku. A pak se asi stal zázrak, protože když myslivec vlkovi rozřízl břicho, babča vyskočila jak nějaká mladice. A já si teda přemýšlím, jestli byla celá, nebo jí chybělo to, co zůstalo v polívce z ní? A co ten kus, co z ní snědla Karkulka? No nic, to jsem se jen zamyslela... Kniha mě uchvátila obálkou. Slibovala drsné, kruté, zlé pohádky bratří Grimmů převyprávěné autory Kennethem a Bennim. Žel bohu, nic takového jsem nedostala. Je možné, že jsem jen přesycena různými horory, ale zkrátka jednotlivé příběhy neměly šmnrc. Chyběla krutost a především nešťastné konce, na které jsem se těšila. Autoři je udělali hořkosladkými, ale stále výrazně šťastnými. Navíc jsem čekala i typicky severský břitký humor, ale ten se někde ztratil v překladu. Doufám, že ne doslova :D. Musím přiznat, že některé příběhy pro mě byly nové, však Grimmové napsali snad přes 150 pohádek a všechny neznám. Navíc alternativní obsah některých pohádek mě pobavil - těhotná Locika, vražda matky Jeníčka a Mařenky, kanibalka Karkulka, co ochutná polévku z babičky... Graficky jde o poklad, ať už obálka, nebo kresby uvnitř knihy, font, nadpisy. Jenže jsem měla problém po formální stránce. Opakující se slova, prapodivný slovosled. Na jednu stranu jednoduchý styl psaní, na druhou nesmyslně dlouhá souvětí třeba i na pět řádků. Má jít o pohádky pro mladé i staré a tady vidím kámen úrazu - autoři se snažili psát jednoduše pro mladé, zároveň napodobit jazyk Grimmů a ještě k tomu přidat čtivost pro dospělé. Vznikl mišmaš, který mě vůbec neoslovil. Hodnotím 3/5*, pořád jde o dobré příběhy a věřím, že si kniha své čtenáře najde. Oceňuji i doslov autorů k jednotlivým pohádkám, co, jak a proč upravili.... celý text

Košík plný hlav 2023, Joe Hill (p)

Divoká říše 2022, Stacey Marie Brown

Divoká říše mě příliš nezaujala. Jo, obálka, od Adéla Stopka je úžasná, ale jinak? Jenže jsem ji vyhrála a tak se mi dostala do ruky. A jak to dopadlo? Sakra, už dlouho jsem nepřečetla skoro 400 str. za den! Je to skvělý! Hlavní hrdinka Brexley je držka nevymácháná, která z nudy okrádá víly. Myslí si, jak není připravena na krutý svět fae. Jenže pak se dostane do nejobávanější věznice a najednou zjistí, jaké je to spadnout na úplné dno a přijít o hrdost, čest i vlastní lidství. Naprosto dokonalá kombinace kontrastu - okázalost a pompéznost oproti špíně a chudobě. Humři na zlatých podnosech a litry šampaňského oproti plesnivé skývě chleba a špinavé vodě. Pohodlí zámku a spánek v bezpečí oproti neustálé šikaně. Ano, Brexley totiž není jako ostatní a proto ji všichni nenávidí. Na tomhle šíleném stereotypu stojí většina fantasy - jedinečná, nádherná, dokonalá dívka, kterou každý chce buď ojet, nebo zabít. Jenže tady mi to vůbec nevadilo. To stejné je mega giga alfasamec Warwick Farkas, kterému by podlehla i ta největší frigidka. Je brutální, drsný, nebezpečný, děsivý a tak zatraceně svůdný! Libuje si v násilí a střet s ním by Brexley mohl stát život. Kniha má perfektní atmosféru, děj je konzistentní, slabá místa jsem nepostřehla. I vedlejší postavy jako Kek, Tad, Opie, Mrňousek či Lynx byly boží! Hranice mezi chtíčem a nenávistí se stírá, v Brexley i Warwickovi je nezkrotná síla, která je k sobě přitahuje. Slow burn je slabé slovo, občas mi cukalo oko z těch dvou. Příběh je nabitý akcí, žhavý a chemie mezi těma dvěmi je skvělá. Navíc miluju zasazení do Maďarska, je to moje srdcová země! Budapešť plná chorob, vražd, hladomoru, prostituce, drog, chudoby a kříženců mě neskutečně bavila! Jediné, co mi trochu kazilo čtení bylo používání obratu - cítila jsem žluč v krku snad na každé druhé straně. A také nadužívání slovesa JSEM, třeba i třikrát ve větě. Hodnotím 4,5/5* a běžím pro druhý díl!... celý text

100 přehmatů pro (ne)milovníky češtiny 2023, Červená propiska

Zkazky z Nefritové knihy 2024, Eliška Drongová

"Čvachtavé kroky tisíců tlapek v tom pandemoniu skřeků téměř zaniklo. Když uviděl první z nich, vřeštěl a ryčel hrůzou i on. Holé, nenávistí zkřivené tváře, světélkující oči a dlouhé tesáky. Srst, špína a hnus. Tisíce démonů ženoucích se z pekla. Nezadržitelná záplava po krvi bažících monster. Armáda zatracených." Pojď blíž čtenáři. No tak, neostýchej se! Nečum tak blbě, ta poslední svíce zhasla náhodou. Jak jistě víš, tma tříbí smysly. Pociťuješ zvláštní neklid? Ochromuje tě strach, čirá hrůza a chuť vzít nohy na ramena? Máš pocit, že tě cosi pozoruje, cosi neživého, plného nenávisti a zla? Obírá tě to o příčetnost a leptá tvůj mozek jako kyselina? Pak jsi nejspíše narazil na Nefritovou knihu. Zapadanou prachem, obestřenou tajemstvím, avšak stále pulzující touhou oblažit svět svým obsahem. "Hluboké šrámy na pažích, z nichž prosvítaly narůžovělé kosti, vypovídaly o jeho udatné obraně. Oči mu chyběly, zůstaly jen krvavé důlky. Nejbizarnější však bylo, že vrah mu doslova vycpal krk a ústa rozporcovanými kusy syrových ryb. Ocasy a ploutve čněly ven z promodralého obličeje." Debut Elišky mě nečekaně mile překvapil. Bohatá slovní zásoba, výborné mrazivé popisy, otevřené konce trápící čtenářovu mysl. Mikropovídky plné kleteb, mytologie, experimentů a děsivých lidských osudů. Každá z jiné doby, ale všechny spojují hororové prvky a atmosféra bezvýchodné situace. Autorka mistrně vykresluje temnotu, ať už se odehrává v hlavě protagonisty, či vně. Neměla jsem pocit, že by se vyžívala ve zbytečných násilných scénách či klišé prvcích. Některé povídky mi přišly průměrné, ale jako podprůměr bych nehodnotila nejspíše žádnou. Občas jsem narazila na drobnost, která mě zarazila, ale nic, co by kazilo požitek ze čtení. Eliška s chirurgickou přesností zasahuje čtenářovu mysl a zanechává nepříjemný, lepkavý pocit na patře. No a samozřejmě si mě získala pomstou utopených koťátek, takže budu i nadále sledovat její tvorbu a moc držím palce! Hodnotím 4/5* a děkuji autorce za poskytnutí knihy.... celý text

Marvel Loki - Román podle televizního seriálu 2024, Hayley Chewins

"Nenarodil jste se jako král, Loki. Narodil jste se, abyste působil bolest, utrpení a smrt. Tak to je, tak to bylo, tak to bude. Všechno proto, aby ostatní mohli dosáhnout tech nejlepších verzí sebe sama." Zatímco byl New York v plamenech, Loki stál spoutaný s roubíkem v puse a čekal, až ho Avengers předají spravedlnosti. Jenže vinou vzteklého Hulka se mu podaří ukradnout Teserakt a vypařit se. Jaké je jeho překvapení, když ho zatkne TVA - Temporálně Variační Agentura a chovají se k němu jako k póvlů! Bůh-nebůh, velice rychle zjistí, že když nebude držet hubu a kro, bude s ním ámen. Tohle není román k první řadě seriálu. Je to skoro doslovný přepis. Celá kniha je pro mě záhadou. Očividně vznikla za účelem zisku, ale neprodává se. Na GR má pouze 6 recenzí za více než rok, což je pro mě docela šok. na DK hodnocení 2 a to ještě spolupráce. Autorka není uvedena na obálce (proč?) a protože znám seriál, při čtení jsem se nudila, není v ní absolutně nic nového. Hodně mi ale kniha otevřela oči. To, jak si romantizujeme bohy a obzvláště Lokiho, od té doby co ho hraje Tom Hiddleston najednou všechny zajímá. Nejsem výjimka, pro pořádek. Jenže zatímco v seriálu to zachraňuje, v knize působí jako patolízal a sebestředné hovado. Neustále opakuje, jaký je zloduch, zlosyn, neřád a pak už to přestane bavit. Zároveň je zvláštní incestní vztah s jinou verzí Lokiho - Sylvií a to mi u seriálu vlastně ani nedošlo... "Diktátora můžete nenávidět, ale když se ho zbavíte, vyplní tu prázdnotu něco mnohem horšího. Bohužel ničemu nepomáhá otřesná forma vyprávění a tady to ani nebude překladem. Autorka nemá fantazii, slovní zásobu, vyprávění je plytké, skoro jako sloh prvňáčka. Celkově ta stylistika, opakující se slova, slovosled a celková úprava na mě neudělaly dojem. Bavily mě dialogy. Konverzace Lokiho s Mobiusem byly vtipné a v hlavě mi jel seriál. Hodnotím 2,5/5, jako průměrnou knihu. Děkuji Humbook za poskytnutí knihy k recenzi.... celý text

Němý křik 2024, Madla Pospíšilová Karasová

"Netušil jsem, jak dlouho ta krvavá řež trvala. Už jsem ani nepočítal, do kolika domů jsem vtrhl, kolikrát jsem si sundal kalhoty před nějakou šikmoočkou. Bral jsem si všechny - mladý, starý, těhotný, i... ještě vlastně děti. Občas jsem je musel vyšťourat, v němém děsu se zkoušely poschovávat pod všemožnými krámy." Madla Pospíšilová před pár dny vydala sbírku třinácti povídek. Ústřední téma? Není. Je to směsice hororu, dramatu, sci-fi, bizzaro, dystopie. To vše je promícháno na jedné paletě děsu, tajuplnosti a nevyzpytatelné linky příběhů. Autorka ponechává pointu často nevyřčenou, což jen umocňuje zážitek ze pozoruhodných příběhů. "Už nemohl křičet. Hýbat se. Nevnímal bolest. Ani strach. Cítil jen vlny přelévající se únavy, slabosti a neskutečné tíže. Kdyby mohl poslouchat, slyšel by už jen klapavé mihotání osmi nohou, opatřených tvrdými drápky, a sunutí tlustého, těžkého, vyhládlého těla. Nastal čas k jídlu..." Jednotlivé povídky jsou tak konrastní, jak to jen jde. Často kontroverzní, otevírající tabu témata. Madla už v knize V pekle jsme všichni Hébert ukázala, že často nemusí vymýšlet monstra. Vystačí si s člověkem. A jak! Úžasná práce se slovy, správné rozložení do souvětí zavrtávajících se pod kůži a naopak rozdělení do krátkých, úsečných vět, co bodnou jako štír a pošlou vás k zemi. "Nevnímal ani nelidské vytí, které se mu rozlehlo za zády. Prsty si drásal oči, jako by tu strašnou věc, která se mu zničehonic usídlila v mozku, mohl dostat pryč jen pouhopouhou silou tukem obalených prstů. Pravé oko ruplo. Sklivec stekl..." Rozhodně doporučuji číst po částech, ne najednou. Hrozí jinak splynutí povídek, styl psaní je podobný a je to logické. Vadily mi i nějaké podrobnosti, jako komplexní výpisy lékařských či pitevních zpráv, dlouhý denní rozpis v léčebně. Za mě zbytečná vata. Také jsem měla pocit nadužívání zájmen jako jenž, již, jež apod. Jinak jde ale o výborné čtení, do lezavého podzimu jako dělané! Hodnotím 3,5/5 a děkuji autorce za knihu.... celý text

NErůžek 2024, Marc-Uwe Kling

"Jednorožce miluju, jednorožce miluju, koně co maj jeden roh, mám ráda, miluju je moc ..." Je úplně jedno, že kniha je pro čtenáře 6x mladší než já. Jsou tam JEDNOROŽCI! Takže mé dětské, infantilní já si ji muselo koupit. V lese mezi liliemi žije malá rodinka, balvany tu mají z plyše, mráčky z cukru, zvířátka žijou v míru beze strachu z lovců a pušek. Jednou takhle jednorožka vyprdne mládě a ejhle ho divňouska, je zvláštní, umí jen říkat NE. Proto netrvá dlouho, než ho ostatní začnou šikanovat. Pardon, to se nestane. Jen mu začanou říkat NErůžek. Rodiče si mnou starostí rohy, čím to asi může být? Jsou málo ňuňuňu na svého kulíška? Copak ani načechrané obláčky s obscéně nahými andílky nepomůžou? Ani víla kráva si neví rady. Teda - víla, kráva! Ach, ty čárky! Jednoho dne se Nerůžek vztekne a opustí otravné stádo. Cestou potkává zvířátka a zjišťuje, že není ten největší potrhlík na světě a hned je mu lépe. Společně se vydají NIKAM. Na konci knihy najdete mrkočku, kolosa, sečtěláka, knížkomila, nejeztřába, seberku, nemelblouda, bedvěda či skorla. A spoustu dalších vyšinutých zvířátek. A všechny jsou úžasňoučký a jistě heboučký. Kromé jéééžka. Tak jo, tohle je skvělá kniha pro malé děti. Učí je, že mají říkat co si myslí, poukazuje na fakt, že i malé dítě je človíček a má právo být naštvaný, mrzutý nebo nespokojený. Takže já si jdu pustit Já, padouch a sladkou Ágnes a mé pětileté já hodnotí tuto knížečku 5/5*... celý text

Twisted Love: Láska na ostří nože 2023, Ana Huang

Alex je jiný než ostatní. Neslaví narozeniny, protože je má KAŽDÝ. Ale pokaždé když promluví, zní jako Christan Grey. Má sexy klíční kosti, IQ 160, je mistr Krav Magy, multimilionář, ve 14 vytvořil prolomový software a od té doby je generální ředitel. Nechybí autobiografická paměť a šuká jako pornohvězda. Jeho pták je neskutečně tvrdý, mohutný, nateklý a celkově vypadá jako bůh. Ava je naopak naivní beznadějná romantička, co věří v lásku. Je tedy jasné, že střetnutí s chladným, nesnesitelným a brutálně majetnickým Alexem bude mít svoji dohru. Jen ho vidí, už ji lechtají sametová motýlí křídla na srdíčku a v podbřišku se jí hromadí tekuté teplo. "Vstaň. Teď zjistíš, co se stane, když se sama pozveš do jámy lvové." PROČ? Ptám se proč ten dokonalý macho oslovuje Avu Sluníčko a Zlatíčko? To bylo tak meeeeh. Předpokládám překlad, ale bylo to asi jako když Christian říkal Anně baby. Bavil mě čínský původ Avy a ukrajinský původ Alexe. Jen škoda, že jsme nedostali trochu pohledu i do jejich zvyků a odlišné kultury. Sledujeme tak spíše cestu, kdy si Alex z Avy udělá panenku na šukání. "Ukázalo se, že moje sladké, nevinné jehňátko je ve skutečnosti malá, hříšná děvka v přestrojení." Kniha je nesnesitelně dlouhá, asi jako Alexův penis. Přišla mi vlastně skoro stejná jako Zvrhlý král a při čtení jsem zažívala menší déjà vu. Všeho je tam moc. Ava má trauma. Alex má trauma. Na oba čeká plot twist, jako by nestačil jen jeden, který by ale fungoval mnohem lépe. Jejich vztah je toxický a Alex se stává paranoidním stalkerem. Psychopat,co by vyrval vnitřnosti a omotal je kolem krku každému, kdo se na Avu byť jen letmo podívá. Jistě, do značné míry je vzrušující představa, že by pro ni vypustil všechny zasraný jezera i oceány, jen aby se nemusela bát vody. "Já jsem jediný muž ve tvé mysli. V tvých ústech. V té tvé pěkné, těsné kundičce. Rozumíš?" Byla bych zatracený pokrytec, kdybych řekla, že mě kniha nebavila. Jo, vyškrtala bych minimálně třetinu. Ale i tak to bylo žhavé, bavilo mě kočkování těch dvou. A fakt se mi líbil charakter Avy, která taky uměla pěkně zatnout drápky. Hodnotím 3/5* a určitě si přečtu příběh Bridget a Rhyse. Protože RHYS (slint, slint :D).... celý text

E-maily a jejich (ne)pravidla 2022, Červená propiska

Divné děti a smutná kočka 2023, Petra Soukupová

Mila, Petr a Katka tráví poslední týden prázdnin na chalupě s rodiči Mily. Tam se seznámí s Luisou a jejím divným bratrem Eliášem. Každé dítě vypráví příběh ICH formou ze svého pohledu, každé trápí něco jiného. Po nějakém čase z příběhu zmizí Katka, nedávalo mi to smysl, proč tam tedy vůbec byla? Mila nechápe sarkasmus, Petr je gay, Luisa je celý život ve stínu autistického bratra. Nesourodá partička nalezne klapouchou černou kočku a rozhodne se, že za každou cenu najdou, komu patří. Rozjíždí se tak dobrodružství. Většinu knihy tvoří dialogy dětí, to pro mě byl první kámen úrazu. Ačkoliv je každé jiné, tak dialogy stírají tyto rozdíly a občas jsem se i ztratila v postavě. První polovina knihy je vleklá, jednou jsem knihu dokonce odložila, že ji nedočtu, ale vrátila jsem se k ní. Zajímal mě vývoj postav. Oceňuji vhled do hlavy autistického dítěte, které prožívá věci jinak než normální dítě. Perfektní byla ukázka sebestředné matky Luisy a Eliáše, která je celou dobu citově vydírala. Bavila mě radost dětí ze skákání do kaluží i z obyčejných věcí a tak nějak mě kniha přenesla na vlně melancholie do mého dětství. Navíc obsahuje krásné a zvláštní ilustrace, moc se mi líbily. Přichází ale jedno velké ALE. A také trošku spoiler... Mám veliký problém s myšlením postav a s tím, co kniha může předat. Děti vlastně celou dobu lžou a plácají se po zádech, kdo lhal lépe. Lhát se naučí i autistický Eliáš, který dosud v životě ani jednou nezalhal. Lezou na cizí pozemky a když najdou starou babku se zlomenou nohou, nepřivolají pomoc. Poté se rozhodnou potrestat další staré lidi tím, že jim porůznu schovají mrtvé králíky stažené z kůže po domech. Možná jsem ale jen úzkoprsá a zapomněla jsem, jaké je to být dítě. Kniha je takový průměr - neurazí, nenadchne. Hodnotím 3/5*.... celý text

100 přešlapů pro (ne)milovníky češtiny 2021, Červená propiska