PosPol komentáře u knih

“Udělej se do mě! Vystříkej se do mě! Už to cítím, jak krásně to hřeje.

Kniha, která pobouřila svět. A vlastně dodnes se všichni dohadují, jestli ji O. Wilde vůbec napsal, či nikoli. Upřímně? Je mi to fuk. Já se královsky bavila. Lady Fuckingham je něco jako soft porno psané Markýzem de Sade. Cudné pohledy, letmé doteky, přísná etiketa a sotva odhalené kotníčky. V noci ale přichází chlípní nemravové, připraveni svými vilnými kládami dobývat úzké štěrbinky. Držte se, kundiska budou praskat ve švech!

Obscénnost, lascivnost, zapovězené radosti. Uprostřed toho všeho je mladá Fuckingham - nymfomanka a nestoudnice. Orgasmus střídá orgasmus, zadnice jsou rudé od bičování, všichni tu kvičí blahem a je zázrak, že z té přemíry krásna a tolika bouřlivých orgastických extází nepřijdou o holý život! Dívky se tu na bodcích lásky vozí až do ráje. A co na tom, že je jim třeba jen 12 let. Štangli salámu už taky nikdy neuvidím stejně…

Kniha je jen porno, jestli někdo čeká literární skvost, tak jej cudné šlechtičny napíchnuté na stožárech chrlících gejzíry sperma rychle vyvedou z omylu. Nechybí ani pestré názvosloví - pipinka, knoflíček lásky, svatyňka, vlhká jeskyňka, grandiózní nádobíčka, nadržené pičky, tvrdé klády a oceány vlhkosti.

Kromě rozpíchaných zadnic a dalších neřestí tu ale nic není. Žádná zápletka, nová verze navíc má chybějící písmenka a chybky. Za mě 3/5* a určitě doporučuji přečíst, ale já už to znovu vidět nemusím.

“Důtky padly na překrásný zadeček, každá rána dostávala z oběti bolestivý výdech a zanechávala za sebou na křehké kůži dlouhé rudé šrámy. Zadek té ubohé holky byl brzo celý zkrvavený, což jako by rozohňovalo všechny přihlížející tak, že zpovědníkův klacek rozhrnoval jeho sutanu, zatímco se lady St. Jeronová rožnila na monsignorově kládě.

“Probrala se a oběma rukama se snažila zbavit uzlu, který bránil promluvit. Aspoň by volala o pomoc, možná by ji někdo uslyšel. Nakonec se jí uzel podařilo uvolnit, ale z vyschlého hrdla vyšel jen nesrozumitelný chrapot, který vzápětí přerušil jiný zvuk. Její únosce nastartoval motor velkého křovinořezu a mířil s ním rovnou k ní. Začala vyděšeně křičet.


Jak jsem četla Kukačku:
1. V Bratislavě byla zavražděna žena. Přichází kapitán Wolf. Tak se ukaž, autore.
2. Hmm, dost dobrý! Perfektní návaznost, retrospektivní části do sebe zapadají jako kolečka orloje.
3. Jsem v polovině. Každý má tajemství a dvě skříně plné kostlivců. Pche, odhalila jsem vraha. Nic moc, jsem zklamaná.
4. Jsem v poslední třetině. Autor – Tereza 1:0. Usínám s hasičákem, mozkové buňky se přehřívají. Autor si mě povodil jako Hurvínka.
5. Konec. No do prdele! Nemám slov, ale zato mám nového oblíbeného autora.

“Když pochopil, zorničky se mu rozšířily strachem. Ale už bylo pozdě. Někoho by odradil ten bezmocný prosebný pohled, který na mě celou dobu upíral. Mě naopak naplňoval novou silou a dodával mi úžasný pocit nesmrtelnosti.

Kukačka je nářez. Dost násilí, ale autor se jím nesnaží šokovat, je to zkrátka jedna z komponent příběhu. Výčet toxických vztahu v rodině, frustrující pocit bezmoci v případě nemožnosti dokázat nevinu. Lidské osudy ve své obyčejnosti a přesto tak pestré a jedinečné. Upřímně nevím, co se v knize dá najít za chybu a nelze dát méně než 5/5*.

Děkuji autorovi za oslovení a zaslání knihy, hned jdu hledat další případy kapitána Wolfa!

1 15.11.2024

“Věčnost nikdy nesoudí. Soudcem svým si budeš sám. Žij život tak, aby bylo tvým přáním si jej zapamatovat.

Příběh Greysona, který se probudí na cizí planetě. Parádní akční začátek, autor má smysl pro detail a opravdu velikou fantazii. Bavily mě nové názvy, které byly ČESKÉ! a za to palec nahoru. V knize je nápaditá práce s horoskopem a hvězdami. Bavil mě nápad s partnerskou trojkou, žádné páry, ale pěkně ve třech.

Jenže. Jenže! Čím více jsem četla, tím více jsem byla otrávená. Autor neustále opakuje názvy a vysvětuje principy, jako by snad čtenář byl debil. Příběh je vyprávěn v ER formě + přítomný čas, horší je už snad jen DU forma a nevtáhlo mě to do děje. Autor se pak pustil do ezo a filozofie, což miluju asi jako žvýkačku na podrážce.

Myšlenka je rozhodně skvělá, nápaditá. Bohužel celou knihu bych shrnula jako jednu velkou párty, kdy parta zhulených děcek pořádá polštářovou bitvu. Žádné zvraty, nepříliš výrazné postavy, nudné dialogy. Ve finále to byl takový průvodce “planetou, spousta popisu a vysvětlování. Za mě je kniha průměr a hodnotím 2,5/5*. Určitě jí ale dejte šanci a třeba vás nadchne jako ostatní holky ve štafetě.

12.11.2024

"Ze tmy nevědomosti mi teď má mysl vystřelovala záblesky obrazů... Tři páry nohou prchající mezi kmeny stromů, ten nejmenší pár bosý. Zmatená změť hlasů, jimž nebylo rozumět, ale z jejichž tónu, naléhavosti a intenzity šlo vyčíst, že lidé spěchají."

Nové Zrnko temnoty od mistra českého hororu - Honzy Vojtíška. Poté, co hlavní hrdina nedokáže NĚCO NĚKDE udržet, rozhodne se rodina začít. Znovu. Nový domov, nový začátek. A tak koupí na jihu Čech rozpadlou samotu uprostřed ničeho, ze které se postupně stává sídlo snů. Ale ani nové tapety nemohou zakrýt pocit prázdnoty a podivné mrazení. Okolo se cosi plíží, ale jak už je lidským zvykem, je lepší si to neustále racionálně zdůvodňovat, dokud tomu člověk neuvěří.

Krásná kombinace japonské kultury s tou českou, připomínka zla, které se naším státem kdysi prohnalo. Honza i na pár stránkách umí vtáhnout do děje, postupně gradovat napětí až do finálního nářezu. A že ten je tady vskutku obscénní, lehce bizardní a rozhodně skvělý! Škoda jen té krátkosti, spousta věcí mi chyběla. Já vím, já vím, je to horor a není potřeba vše ukončovat a vysvětlovat, ale já to chci vědět! Chtěla bych znát příběh, co stojí za starou fotkou. Chtěla bych znát osud kočky Okurky. Hodnotím 4/5* a novelka určitě stojí za vaši pozornost.

"Zabolelo to. Šlehlo ostrou a palčivou bolestí. Takhle nějak by určitě bolel zásah od trifida. Rychle jsem otevřel ústa, rty se mi chvěly vztekem, ale nakonec je zase beze slova zavřel. Věděl jsem, že má pravdu. A ona věděla, že to vím. Přesně proto to řekla."

1 12.11.2024

“Můžeme ještě doufat ve spásu? Připadám si špinavá, jako kdyby na nás svět nebyl připravený nebo nás ani nechtěl a my nebyly připravené na něj. Ale nejsme samy. Jsme sestry. Ne, naše pouto je ještě silnější. Jsme Bledá trojka. Není nic, co bychom jedna pro druhou neudělaly."

Tři dívky, držené dlouhé roky v doupěti tlustého prasete, které je zcela bez výčitek prodává jiným prasatům. Polštáře špinavé od líčení a řasenky, promáčené od slz a krve. Ubozí páprdové honící si ego a malá péra nad malými holčičkami. Ukradená nevinnost, zjizvené duše. Zlomená křídla nevinných andílků. Jenže když se Bledá trojice osvobodí, čeká je štěstí? Dokáže je svět přijmout s duševními poruchami a takové, jaké jsou?

Další hororový příběh, který ukazuje, že žádná nadpřirozená síla se nevyrovná zrůdnosti člověka. Orgastické steny monster jen kousek od civilizace je to nejhorší, co vás v knize potká. Jenže ono to bohatě stačí. Představa místa, kde jsou soustavně zadupávány duše malých dětí dokud nezbude prázdná schránka je děsivější než všichni duchové a příšery zpod postele.

“Nazpaměť si pamatuju všechny praskliny na stropě i pavouka v rohu místnosti nalevo. Dala jsem mu jméno. Charlotte, jako v té knížce. Pamatuji si den, kdy jsem ji pojmenovala a prosila, aby zakousla chlapa, kterému mě přiřadili. Nebo aby mi v pavučině utkala jedno slovo naděje, že všechno bude v pořádku, případně že už to skončí a někdo mě zachrání. Druhý den byl pavouk pryč a pavučina zela prázdnotou. Od té doby mi připomínala, že naděje neexistuje. Dokonce ani Charlotte se nemohla dívat na hrůzy, co se v tom pokoji odehrávaly."

Oceňuji, že zde nebyly detailně popsány sexuální scény s dětmi. Příběh se skvěle rozjel, ale bohužel poté tak nějak ustrnul a nebavil mě. Celá ta část po odchodu z domu pro mě byla málo emocionální a místo aby se mi příběh vryl do paměti, brzy jej můj mozek jako průměrný odsune
do propadliště průměrných příběhů. Sladký, byť lehce nahořklý konec, to zabil úplně. Hodnotím 3/5* s pocitem, že s příběhem Bledé trojice šlo naložit lépe...

08.11.2024

"Bůh jí pomoz. Princ Invido. Padouch z pohádky oživl a minulou noc ji přesvědčil o tom, že v jeho ďábelské náruči čeká hotový ráj."

Vítej ty jeden prostopášníku u dalšího hříšného dílu z pera Maniscalco. Představuji ti Camillu - nejhezčí ze všech žen, stříbrné vlasy, stříbrné oči. Nikdo si jí spoustu let nevšímá, ale najednou má každý chuť ji zabít nebo ošukat. A co teprve, když se její cesty protnou s princem Invidem. Jeho tělo je jako mramorová socha, vytesaná tím nejlepším mistrem s pérem tak velikým, že ho do Camilly musí soukat asi tak 450 stran, než se to povede.

Těšila jsem se do říše hříšných princů, jestli mě něco baví, tak jejich pletichaření, proradnost a škádlení, které nezřídkakdy skončí kudlou v zádech. Doslova. Invido je princ závisti a musím říct, že zpracovat žárlivost a závist aby to nepůsobilo přiblble se autorce poměrně povedlo a dávalo mi to smysl. Co mi už nedávalo byly dialogy postav. Jako by jim vedle sebe vypínaly mozky a místo konverzace se tak dočkáme jen neustálého toužení. Po 400 stranách jsem měla chuť zařvat TAK UŽ SI SAKRA ZAŠUKEJTE!

"Jestli Camilla byla sluneční září, on byl nejtemnější z nocí. A jestli si nedá pozor, jeho stíny uhasí její světlo."

Máme tu dekadentní, ponuré fantasy a postavy se baví jako moderní puberťáci. Do toho opět nezklamal český překlad. Nemůže být jen penis a úd. Kdepak, bude to péro, pták, chlouba, erekce. Ideálně aby byl tlustý, obří a pulzoval. Má to být YA fantasy. Takže na porno se děti dívat nemůžou, ale číst ho mohou? Erotika mi nevadí. Ale jak dneska napsal jeden můj kamarád: "Erotika je v dotycích, pohybech, ve vizualitě a smyslnosti. Jak se začne hrabat v kundě, už je to porno." A ještě za mě blbě napsané. Pardon, že mi nepřijde smyslné rajtování na prstech a věty jako Udělej se pro mě, Už budu.

Po literární formě také žádný zázrak. Opakující se slova, různé podoby slova prokletý je zde 110x, hřích dokonce více než 240x. Jména postav snad na každém odstavci, jako by čtenář byl debil a nevěděl, o kom právě čte. Vyprávění je v er formě, ale příliš osobní. Autorka umí psát, první díl Království hříšných mě bavil. Popisy honosných sídel, zdobených šatů či luxusního jídla umí. Zápletka je perfektní a promakaná do detailu. Ale mám pocit, že propadla trendu potěšit čtenářky, které prahnou po kombinace erotiky/fantasy a nacpala to na každou jednu stránku. Protože sexu není nikdy dost. A tak fantasy ustoupilo na pozadí. Hodnotím 2/5, ten svět mě baví a posledních 100 stran bylo perfektním a nečekaným vyvrcholením, ale je to málo. Děkuji knihy Dobrovský za poskytnutí knihy.

Zábíjely mě věty jako:

Pán hříchu se s ní miloval svou hříšnou pusou.
Udělej se pro mě, Camillo.
Udělej se mi na jazyk. Teď.
Zpustoš mě.
Už budu.
Nejdřív ti šoupneme do bříška dědice. (Moje TOP TOP)
Líbáš jako světice, šukáš jako deviant.
Šukej mě tvrději, hlouběji, rychleji. Nepřestávej.

2 04.11.2024

"Pověst drsňáka je mi stejnou záhadou jako to, že se Trump, obézní miliardář s tučnou vrstvou oranžového make-upu s bizarním účesem, jenž nevynechá jedinou příležitosto k nářkům, jak mu pořád někdo ubližuje, stal vzorem alfa maskulinity a machismu u Američanů nižší společenské třídy."

Svět podle Trumpa není knihou z mých běžných žánrů. Ale protože doma sledujeme americké volby s napětím, neodolala jsem nabídce. Zarazila mě hned první kapitola, věnovaná Kamale Harris a jejímu spontánnímu smíchu. Autor se považuje za odborníka, rád píše o tom, jak se snaží být nestranný a fér, na rozdíl od některých novinářských hyen. Akorát, že vůbec. Spousta informací je typu jedna paní povídala - jeden diplomat ÚDAJNĚ řekl, Trump PRÝ řekl. Domněnky, teorie.

Trumpa popisuje jako oranžového krále, šaška, karikaturu, komiksovou postavu, z jiné planety. Dost možná všechno tohle Trump vskutku je. Ale chci to číst v knize, která se tváří jako kvalitní, odborná literatura? A kam se tedy autor chce řadit? Celou knihu provází určitá rozpolcenost. Na jednu stranu ohromné množství dat, jmen, událostí, rozsáhlé souvětí a často politika rozebraná do posledního ozubeného kolečka. Na druhou stranu výsměch, urážení, podsouvání názorů, skákání v letech, neucelenost.

Kniha je neprofesionální od první strany. Krásným příkladem je úspěch Trumpa - splnil 25 slibů, 21x šlo o kompromis a 50 slibů nesplnil. Úspěchu je věnováno 9 stran, neúspěchu 14. Ostatně kromě těch 9 stran jde opravdu jen o hledání negativního. Paradoxně nejlepší je v knize kauza George Floyda a OJ Simpsona, která s Trumpem příliš nesouvisí, ale bavila mě. Na ní bylo vidět, že KDYBY autor chtěl, dokáže být nestranný.

"Pokud Trump opravdu vyhraje, bude pokračovat svět podle něj. Co přesně to bude znamenat pro nás v Evropě, to těžko říci, a to kvůli Trumpově nestálosti, nebude to však nic pozitivního..."

Čekala jsem objektivní příběh Trumpa a jeho vizí. Dostala jsem mišmaš autorových názorů a zážitků. Nevím, co na něm lidi vidí, proč ho volí, ale vím, že autor si dal cestou na mýtink pivko a burger. V knize mě bavily amatérské fotografie, pozadí některých závažných témat, která v USA aktuálně řeší. Hodnotím 2/5* a knihu bych asi doporučila těm, co Trumpa nesnáší. Budou si připadat jako v ráji. Že je Trump šašek vidím, nepotřebuji to podsouvat na každé stránce, názor si udělám sama.

Děkuji nakladatelství Kosmas za poskytnutí knihy v rámci Velkého knižního čtvrtka.

3 01.11.2024

Další z knih, která se snaží vydělat na filmovém hitu. Za mě zklamání. Spíše než informace je to převyprávění filmu. Snad polovina knihy jsou jen popisy kostýmu, které mě osobně třeba vůbec nezajímají. V knize jsou hezké interaktivní prvky, jako lístky na vlak, vstupenky apod. Bohužel jsou tam vlepeny oboustrannou průhlednou gumou, která znečistila (umastila) stránky v místech přilepení. Za mě zcela průměrná kniha, co neurazí, ani nenadchne.

1 31.10.2024

(SPOILER) Souhlasili byste se sňatkem z rozumu, kdyby na tom záležel osud celého království?

Tak Erin není nějaká hej nebo počkej a nebude si brát cizího chlapa jen aby odvrátila hrozící válku. Radši se bude štrachat přes půl světa aby našla draka a za pačesy (nebo rohy?) ho odtáhla jako svůj štít proti nadbíhajícímu králi. Bohužel ta holka mi lezla na nervy tak, že mít ji po ruce, omylem upadne ze schodů. To se v jejich rodině totiž občas úplnou NÁHODOU stane.

Nathan si oproti ní nežije v bavlnce, ale v odporném vězení, kde jsou k němu milí asi jako hejno kosatek k nebohému tuleňovi. Jeho ale žene touha po pomstě a nezlomí ho ani vyhladovění, chlad, či šikana. Naopak, ještě více se zatvrdí.

****NADÁLE MOŽNÝ SPOILER****
Co se opravdu povedlo, tak postava Nathana. Bylo skvělé, že jako drak nebyl schopný chápat lidské emoce, rozlišit ironii. A především - nemá žádný morální kompas. Není pro něj problém někoho zabít a ani se nad tím nezamyslí. To bylo skvělé. Že se s Erin potkají skoro až na konci knihy mi nevadí, není nutné cpát romantiku všude a od první stránky.

Pár recenzí zmiňuje přílišnou brutalitu příběhu. Halelujá! Ta k lidem holt patří. Popis vojáků brutálně a zbytečně vraždících sovu - měniče? Naprostá pecka. Tam jsem konečně cítila emoce. Posledních pár stránek? Za mě zbytečná a nepochopitelná brutalita, přišla mi tam "naroubovaná", jen aby měli hrdinové důvod k nenávisti a pomstě v dalším díle...

Rozhodně má kniha skvělou zápletku, trochu mi připomínala film a knihu Rituál . Bohužel mi ale příliš vadila hlavní hrdinka. Ano, princezny jsou povrchní a rozmazlené, ale tady pokaždé když přišel Erinin progres, zase ho hned smazala dětinským názorem/činem. Zároveň kniha obsahuje chyby, občas mi neseděl slovosled. Začátek knihy byly sáhodlouhé popisy Rady, zámku, které mě nebavily.

Především příběh končí uprostřed toho nejlepšího, měl by být alespoň částečně uzavřen. Jde o první knihu trilogie a další díl v nedohlednu, takže než přijde, zapomenu na tento a nebude důvod číst další. Hodnotím 3/5 a jsem ráda, že jsem si mohla přečíst další české fantasy.

29.10.2024

"Nikdy jsem neviděl nic tak děsivě šíleného a vzrušujícího zároveň. Ztělesnění démona bylo dokonalé. Nebylo pochyb, oba jsme šílení."

Davidův plán pomsty jede jako po másle. Po týdnu propustí Alici, za níž dostal výkupné. Jenže oběť se mu místo útěku vrhne na sedadlo spolujezdce. Někde se musela stát chyba. Nečekaná koule na noze lehce naruší plán. Obzvlášť, když se ukáže, že se role trýznitele a oběti lehce prohodí. A tahle holka nejen, že není hloupá, ona je kurevsky inteligentní. Ne nadarmo má červený diplom z psychologie.

Tohle bylo tak osvěžující, ulítlé čtení. Hlavní hrdina je voják s PTSD, který nemá co ztratit. Neštítí se absolutně ničeho. Ale možná někde hluboko pod tím cynismem, zlostí a výcvikem je gentleman. Alice je rozmazlená fiflena, zvyklá jen na to nejlepší. Ale možná někde ještě hlouběji je to šílená maniačka, co dokáže překvapit a nevadí jí malinko se zamazat od krve...

"Světlo v temnotě má mnoho podob. V té jeho je to nejspíš plamenomet."

Kniha je krátká, přečetla jsem na jeden zátah. Rozsah jí trochu škodí, daších sto stran by příběh dělalo uvěřitelnějším a čtenář by měl alespoň chvilku na vydechnutí. Za mě by tam klidně mohlo být mnohem více krve a mozkomíšního moku :D . A taky by kniha mohla končit o kapitolu dříve. Ale chápu, že většina čtenářů by takový konec neocenilo...

Na knihu lze nahlížet jako na sarkastické, cynické, akční dílo o dvou magorech. Nebo jako příběh dvou raněných duších, s poměrně hlubokou psychologickou sondou. Či jako výsměch dark romance s často absurdní zápletkou, kterak se dívka zamiluje do svého stalkera/únosce. To nechám na vás. Já jen mohu doporučit. I přes pár slabších míst a krátký rozsah mě Za trest rozhodně bavilo. Hodnotím 4/5* a děkuji autorovi, že mě oslovil.

Přemýšlel jsem, jak ji co nejmenším počtem slov ranit, a přesto dosáhnout svého.
"Jak bych se ti líbila nejvíce?" vyšla vstříc mému snažení.
"Mrtvá." Zvítězil vrozený cynismus.
"Ale notak, broučku," pokárala mě s úsměvem. "Oba víme, že mi neublížíš, protože mě miluješ."
"Tak alespoň němá. A ještě jednou mi řekni broučku a už tě nikdy nikdo nenajde."

4 24.10.2024

Pamatujete si na svoji první lásku? A co váš první sex? Byl tak skvělej, jak to ukazují v romantických filmech, nebo vypadal spíš jako nepovedený představení klaunů?

„Představte si to. Kolik vztahů nikdy nezačalo, kolik objetí nikdy neproběhlo, kolik kondomů se nikdy nenaplnilo, kolik miluji tě nikdy nezaznělo, protože někdo nesebral odvahu?“

Tak nejen o prvním, minutovém koitusu píše Petr. Pak taky o lomcování předkožkou a erekcích v těch nejnevhodnějších chvílích. Říkáš si – boha, kdo by chtěl číst o věčně nadržený mládeži?! Vždyť to musí být směšný! No, akorát že vůbec. Tahle kniha je perfektní. Multigenerační literární pecička.

„V té uličce bych stál klidně celej den, kdybych neřešil, že ačkoliv lidstvo umí posílat emoji ve tvaru hovna napříč zeměkoulí, není schopný postarat se o neovladatelný bivoje, co maj tendence vylízat z gatí v nejhorších momentech historie.“

Vím, jak autoři nesnáší přirovnávání k jiným autorům. Ale tahle kniha je stylově podobná těm z pera holek Pospíšilových – svěží, vtipná, autentická a bez příkras. Při čtení mnou ve vlnách projížděla celá škála emocí, od nostalgie, přes pobavení, smutek, radost až vztek.

Kniha je řazená do YA, ale najde si cestu i do srdcí dospělých, co už dávno zapomněli, jaké je to být nezletilý. Potící se dlaně, čekání na odepsání, kdy minuta se zdá jako věčnost. Šikana, ignorace, nepochopení ze strany rodičů, ale i objevování nových lásek, otlapkávání a hledání sebe sama.

„Je hrozný hledět dlouhý minuty do temnýho stropu a pak zavírat oči s pocitem, že pro vás někdo znamená úplně všechno, ale nejste si jistí, co cítí on nebo ona k vám.“

Já knize nemám co vyčíst. Nečekala bych, že mi ani jedna z více než 400 stran nebude připadat jako vata. Že posledních 100 stran přestanu dýchat. Že takhle mladý autor dokáže dostat tolik mouder do svého debutu. A že ve zdánlivě neškodné YA bude tolik odkazů na dnešní povrchní společnost, přesun života na sociální sítě a především perfektní vyobrazení utrpení jedince, pokud se byť jen trochu liší.

Nebude bavit každého, rozhodně je specifická a někomu bude připadat směšná. Ale něvěřte jim, to budou ti co psali do Bravíčka dotazy, jestli lze otěhotnět z orálu, no... zkrátka nevěřte jim! Já jinak než 5/5* hodnotit nemohu. I když… neměla bych strhnout nějakou tu hvězdu, když o hvězdách vím stále hovno?

1 23.10.2024

"Lžeme si, protože si nevěříme. A nevěříme si, protože si nedokážeme říct pravdu."

Co získáme smícháním Divergence, Hunger Games a filmu Ostrov? Povedenou debutovou dystopii s prvky sci-fi od české autorky. Lidé živořící pod neustálým dohledem Oka, které je chrání před nicotou za zdmi města. Celý jejich život je jen o bonusech. Pokud plní kvóty a poslouchají na slovo, dostanou mrzké jídlo a ještě horší zdravotní péči. Jakmile ale klesnou se skóre na nulu? Jsou vymazáni. Geneticky nevhodné ženy jsou sterilizovány, jedinci neschopni vykonávat těžkou práci nedobrovolně eutanazováni...

Myra přežívá den za dnem a stejně jako ostatní se pevně drží pravidel. Skřípe zubama, zoufale se dívá na čím dál častější chemické katastrofy, umírající blízké, ale neudělá nic. Jenže město se po čase začne měnit, objevují se prasklinky v systému, dokud nepřijde pořádné zemětřesení. To otřese nejen základy celého TéKá, ale především vírou obyvatel. Začíná boj o holé životy a budoucnost všech obyvatel.

"Děsí mě, jak se život neustále točí v kruzích. Jako zdegenerovaný pes honící se za vlastním ohonem. A úplně nejvíc mě děsí, že jen těžko se hledá odvaha to zkusit změnit."

V knize je poměrně dost odkazů na dnešní prohnilou dobu a také pár skvělých myšlenek. Žádné přílišné zvraty neobsahuje, co přijde mě napadlo tak na straně 30, ale vůbec mi to nevadilo. Baví mě tyhle dystopické předpovědi, ostatně takové TéKá nás jednou stejně nemine... Asi bych vytkla poměrně hodně postav, ne všechny byly pro děj důležité. Občas mi některé věci přišly nelogické a chování postav neuvěřitelné. Především romantická linka mi vůbec nesedla a byla tam vlastně navíc.

Tempo knihy je spíše pomalejší, naopak poslední čtvrtina nenechá čtenáře vydechnout. Za mě trochu škoda, místo zbytečných náznaků během čtení bych ocenila informace z konce knihy, kterých najednou bylo dost. Každopádně naprosto nadšená jsem byla z toho, jak kniha dopadla, nečekala bych, že autorka bude mít takové "koule". Hodnotím 3,5/5, knihu určitě zkuste :). Děkuji autorce za poskytnutí knihy.

1 12.10.2024

"A bylo to tady znovu! Stíny se natahovaly! Z rohu koupelny se jeden tmavě šedý pruh posouval, pouze po centimetrech. Stín mířil jejím směrem. Natahoval se k ní. Zachvátil ji tak silný třes, že kdyby se nedržela umyvadla, jistě by spadla na zem. Pevně zavřela oči a se silně stisknutými čelistmi se vydala do svého světa. Do světa v oblacích, na křídlech draků. Tehdy to pomáhalo..."

Příběh o obyčejných lidech, co žijí své životy. Jak je tedy možné, že sousedé, kteří se dříve dělili o jídlo, si nyní jdou po krku a navzájem se udávají a vraždí? Zvířata. To z lidí dělá válka. Snaha zachránit sebe a svoji rodinu za každou cenu. Ve víru jedné takové, o které se příliš nemluví (Bosna a Hercegovina 1992-1995), se ocitá Aurora. Dívka je násilně vytržena ze sladkého dětství a vržena do místa, kde je prostor jenom na bezmoc, zoufalství, pach smrti a rozkladu. Pohled dítěte na bombardování a naprosto šílené a neodůvodněné násilí mi rval srdce na miliony kousíčků.

Z textu je zjevné, že autorka si příběh nevymyslela, ale je inspirován skutečným příběhem a o to více náročné bylo číst všechna ta příkoří, která se děla nevinnému dítěti, až z něj zlo v podobě člověka vykřesalo tu poslední jiskru. Vyrovnat se se zážitky po válce je prakticky nemožné, Auroru neustále obestírají stíny minulosti.

Příběh si rozhodně zaslouží vaši pozornost. Bohužel já jsem v knize bojovala s pár věcmi. Opakování slov, občas gramatické chyby, bezdůvodné střídání minulého a přítomného času ve vyprávění, to vše text trochu degradovalo. Chyběly mi také dialogy, dost často jsou stránky jen popisováním. Každá kapitola začíná básní, což jsem jako barbar mající hrůzu z poezie příliš neocenila.

Útěk do světa draků je naprosto geniální a originální, ještě jsem to nikde neviděla. Osobně mi to příliš nesedlo, ale to je čistě subjektivní, málokdy mě v knize baví větší množství metafor. Kažodpádně děkuji moc autorce Jasmina Petlach za oslovení, jsem ráda, že se ke mně kniha dostala. Hodnotím 3/5 a doporučuji k přečtení.

12.10.2024

Nenechte se zmýlit, nejde pouze o dětskou knihu. Kdepak. Po dočtení jsem vzala batůžek a vydala se hledat kouzelné bytosti našich lesů. No, ukryly se dobře, mršky jedny...

Příběh dráčka Ilíka, ve kterém se najde nejedno dítě. Tento jablunkovský drak chce zažít spoustu dobrodružství se svojí partou Dračí tajfun. Jak už to tak bývá, tak plány nejdou podle plánu a najednou se Ilík ocitá sám uprostřed Beskyd. Čeká ho strastiplná cesta domů. Během ní potká nové přátele, ale i nepřátele. Nechybí poučení a samozřejmě šťastný konec.

Obyčejný příběh podaný zcela neobyčejně. Po literární stránce jde o průměrnou knihu, jenže o text tu až tak nejde. Jde tu o těch více než 50 skvostných ilustrací od šikovné ilustrátorky. 30 QR kódů, které čtenáře zavedou na webové stránky Beskydských bytostí. Na nich má spoustu dalšího obsahu, poutavého, ale zároveň nenápadně vzdělávacího.

I jako dospělá jsem si čtení maximálně užila, pečlivě jsem sledovala tajné bonusy a nadšeně zkoumala každý interaktivní prvek v této nádherné knize. Pokud ale máte děti, pak vám tohle nesmí doma chybět. Kroniky beskydských draků je totiž magická kniha, pomocí níž očarujete své děti tak, že zapomenou na nějaké mobily a tablety. Hned po prvních stránek vás budou prosit na kolenou, ať jim sbalíte krosničky a vydáte se s nimi do beskydských lesů, hledat všechny ty úžasné, tajemné tvory!

Kromě okouzlujícího obsahu musím vyzdvihnout i precizní a kvalitní zpracování. Konečně něco, co se nerozpadne po dvou přečteních! Pevné desky, opatřené luxusními kovanými rohy? To jsme u moderní knihy snad ještě neviděla. Tady je zkrátka všechno v topu a nezbývá než ohnout hřbet až k zemi za tu péči, která knize byla věnována. A vyplatilo se - za mě 5/5* a doporučuje 11 z 10 draků!

„Tatínek se malátně ohnal rukama, měl však stále zavřené oči a akorát se tak rozhoupal. Šváp si ho nevšímal a provedl to samé s maminkou, kterou pověsil asi půldruhého metru od tatínka. Rodiče tak vedle sebe viseli jako šišky, jako slepice, s nohama sevřenýma v kovových kleštích linky masokombinátu.“

Kniha má na obalu přirovnání autora ke Kingovi. A já si říkala – jak se někdo opovažuje? Přirovnávat českého autora ke Kingovi? Nojo, zase předsudky. Všechna čest Renčínovi, protože tohle bylo sakra děsivé čtení! A o to více mi jezdil mráz po zádech, že je na motivy skutečné události a zločinů, které spáchal šílený Hubert Pilčík. Začátek knihy mě zmuchlal jak koza seno a postupně drtil a drtil. Sledujeme příběh zdánlivě pohodového učitele, který ale začne šílet a čtenář zjišťuje, že něco nehraje. A někdo je tady solidní magor. Je to učitel, nebo čtenář?

„Sekundy běžely, z nože kapala tmavá krev. Ten tvor uvnitř se lačně díval skrze jeho oči. Vychutnával si její bezmoc a hrůzu. Její nenávist a vzdor. A pak jí oba ublížili. Tak strašně, jak může někdo ublížit dítěti…“

Druhá linka je čistokrevný psycho horor. Dívenka Marie se setká s tím největším zlem, jaké Země dokáže vyflusnout – s ČLOVĚKEM. Jen člověk dokáže ubližovat jen tak, protože může. To, co se Marii dělo? Nebudu lhát, čtení jsem vždy na chvíli musela odložit, protože mi bylo fyzicky zle. Míra brutality a stále nové a nové způsoby trýznění bez naděje na záchranu mi nejednou vehnaly slzy do očí. Kniha určitě není pro každého, svojí mamce bych jí třeba nikdy nedala.

Už obálka a anotace slibují nářez, ale až takovou emocionální bombu jsem nečekala. Linka Máji byla neskutečně uvěřitelná, každou další stránku jsem otáčela s obavou, co sakra ještě může ta holka vydržet?! Příběh učitele mě zpočátku děsil, autor dokonale popsal stav šílenství a bezmoci, kdy člověk ztrácí sám sebe. Ke konci mě ale jeho linka začala nudit. No a bohužel poslední čtvrtina knihy lehce zkazila zážitek ze čtení. Příběhu by podle mě mnohem více slušely jen prvky nadpřirozena, které by umocnily strach čtenáře a nechaly ho tápat. Takhle mi to přišlo příliš překombinované a až fantastické. I tak jde ale rozhodně o pro mě nečekaný objev a hodnotím 4/5 a doporučuji k přečtení.

„Visela a nohy i ruce ji bolely čím dál víc. Z kloubů se stala ohniska požárů, která se šířila celým tělem. Mája hořela jako suchá tráva, hrdlo mělo vyprahlé tak, že ji stále nutilo ke kašli, kašlat ale nemohla, a tak se jen napůl dusila roubíkem. Na hlad si už dávno zvykla, žízeň teď byla mnohem horší. Šlehala ji ostnatým bičem, oteklý jazyk ji dusil, představa vody v ní vyvolávala takovou touhu, že by pro ni udělala cokoli.“

2 06.10.2024

"Občas se vás někdo zeptá, jak provést dokonalý zločin. Tak prosím vás - jak to mám asi vědět? Vždyť já pracuju jenom s těmi, které chytili, takže to zase tak skvěle vymyšlené neměli."

Katka se na několik let rozhodla stát vězeňskou vychovatelkou. Jak taková "výchova" vězňů probíhá se můžete dozvědět v nové knize ZA KATREM. Z celé knihy mě nejvíce nadchly dvě věci. První zdánlivá drobnost, ale za mě gró bezpečnosti - nikde neukazovat děti, neříkat jejich jména, nemít svoje jména na zvonku apod. Tahle práce není prdel. Druhá a za to tleskám - kapitola věnovaná ženám, které "loví" vězně. Ať už s touhou je napravit, otestovat jací jsou, či ze zoufalství. Přijde mi to jako odporná choroba, šířící se společností.

"Hlavním úkolem při práci s odsouzenými by měla být jejích resocializace. Jak byste ale měli resocializovat někoho, kdo technicky vzato nebyl nikdy pořádně socializovaný, to vám vlastně nikdo neporadí."

Některé informace byly moc zajímavé, například fakt, že se Katce nejlépe pracovalo s vrahy. Proč? Jsou tam na dlouhou dobu a většina chápe, jak je nutné udržovat s personálem dobré vztahy. Na konci je také parádní slovníček pojmů a co cením, je DIY návod kdyby vás zabásli. Vytiskla jsem si jej jako příručku, jeden nikdy neví, přeci jen už jsem vdaná přes 13 let.

"Vážně je až zarážející, jak velké množství odsouzených udržuje čilé korespondenční vztahy se ženami, které je ve skutečnosti nikdy neviděly. Někteří i s několika takovými ženami současně. Přiznám se, že jsem byla několikrát v pokušení vyměnit dopisy v obálkách, když se odsouzený rozhodl v jeden den poslat dopis všem svým láskám."

První třetina knihy mě příliš nebavila, je to cesta Katky k dráze vychovatelky. Celá kniha je tak trochu skákání sem tam. Ze vzpomínek do vysvětlování pojmů, různá neohraničená časová období. Nelogické střídání přítomného a minulého času. Navíc se zde prolíná spisovný a nespisovný jazyk a mně to zkroutilo palce na nohou - číst v jednom odstavci slova jako bobánci, strážanda, baba a kousek dál - jejíž, jejž apod. No nebudu lhát, palce se vrací do normálu jen pomalu.

Jde o zajímavý námět, kriminální živly vždycky lidi budou přitahovat, ale nebýt toho, jak by asi kniha vypadala? Můj subjektivní pocit - občas jsem měla dojem, že autorka zesměšňuje ostatní lidi, aby vypadala lépe. Některé historky byly tak trochu jako z Kameňáku a spíše než jako osobní zážitek mi to přišlo jako staré vtipy. Ale nebyla jsem u toho a kdo jsem, abych soudila.

Katka se dostala na pozici, na níž se naprostá z nás nikdy nedostane a byl to rozhodně zajímavý vhled do „odpadu“ společnosti. Moc děkuji za poskytnutí knihy a ačkoliv hodnotím 2,5/5, kniha je zajímavá a doporučuji přečíst si ji. Na závěr - kniha obsahuje jednoduché ilustrace, co knize sedly jako prdel na hrnec. Jen je mrzutá jedna věc - autorka ilustrací není vůbec v knize uvedena.

3 01.10.2024

Příběh o japonském pošťákovi, kterému doktor oznámí nález nádoru na mozku. Zbývá mu jen pár dní života a tak s radostí přivítá Ďábla, který s ním uzavře obchod. Jeden den života navíc za smazání jedné věci na zemi...

„Někde jsem četl, že lidé musí něco zapomenout, aby si mohli něco nového zapamatovat. Možná zapomínáme, abychom se mohli posunout vpřed. Ale je to skutečně tak? Tváří v tvář smrti jsem vzpomínal jenom na hromadu blbostí.“

Ufff. Jakože kurva ufff. Jak může být kniha o tak závažných věcech napsaná tak strašně moc špatně? Začnu pozitivy. Byl tu kocour se jménem Zelí. Toť vše. Protože jakoukoli dobrou myšlenku autor zabil. Chtěl ukázat, jak jsme závislí na mobilech a času, jenže to obalil do takové hromady patosu, že mi trnuly zuby hned u první vrstvy a na dalších dvacet jsem neměla nervy. Chápu, že v Japonsku měla kniha úspěch. Čte se dobře, je jednoduchá a rádoby poučná.

„Co je skutečně důležité, si uvědomíme až ve chvíli, kdy o to přijdeme.“

Ale to vše je jen na povrchu. Boží úvahy se od čtenáře odrazí jako hrouda hlíny a nicotně dopadnou do prachu zapomnění, místo aby pulsovaly myslí. Navíc si přijdu obelhána. Název i obálka mě nalákaly na příběh o kočkách, ale ty tu jsou jaksi nepodstatné a prostor dostane pouze kočka Zelí až ke konci a párkrát se mihne kočka Salát. Zároveň mě na stylu psaní rozčilovalo snad úplně všechno! Prapodivné dialogy, odsazení textu, neslané, nemastné metafory. Ani ne 160 stran co se táhly jako sopel ufňukaného školáka.

„S vynálezem telefonu jsme získali možnost se jeden s druhým hned propojit, ale zároveň jsme ztratili schopnost na druhé myslet, představovat si je. Telefony nám ukradly celá ta období, během nichž jsme přemítali nad tím, co ten druhý asi dělá, na co myslí a jak se má. Všechen tenhle čas se kvůli nim vypařil jako pára nad hrncem.“

Celá kniha mi přijde bizarní a absurdní a nezachránil to ani ďábel v havajské košili, ani Zelí a Salát. Vlastně mi čtení přišlo jako takový lepší seminář Markuse Revolty – věř, běž, dokážeš… Věřím, že se někomu se kniha bude líbit, ale na mně je příliš povrchní, autorovi už šanci nedám. Dočetla jsem jen kvůli výzvě na DK a hodnotím 1/5*.

5 26.09.2024

"Vlk se na babičku lačně vrhl a roztrhal ji. Rval a škubal její tělo a nevnímal kole sebe nic jiného, dokud mu ze zubů a drápů nevisely krvavé cáry, a celý dlouhý čumák měl umazaný od krve. Pak odtáhl zbytky babičky k ohništi v rohu, a aby je nežral syrové, uvařil si to všechno ve velkém kotli, který visel nad žhnoucími uhlíky."

No a pak sežral i Karkulku. A pak se asi stal zázrak, protože když myslivec vlkovi rozřízl břicho, babča vyskočila jak nějaká mladice. A já si teda přemýšlím, jestli byla celá, nebo jí chybělo to, co zůstalo v polívce z ní? A co ten kus, co z ní snědla Karkulka? No nic, to jsem se jen zamyslela...

Kniha mě uchvátila obálkou. Slibovala drsné, kruté, zlé pohádky bratří Grimmů převyprávěné autory Kennethem a Bennim. Žel bohu, nic takového jsem nedostala. Je možné, že jsem jen přesycena různými horory, ale zkrátka jednotlivé příběhy neměly šmnrc. Chyběla krutost a především nešťastné konce, na které jsem se těšila. Autoři je udělali hořkosladkými, ale stále výrazně šťastnými. Navíc jsem čekala i typicky severský břitký humor, ale ten se někde ztratil v překladu. Doufám, že ne doslova :D.

Musím přiznat, že některé příběhy pro mě byly nové, však Grimmové napsali snad přes 150 pohádek a všechny neznám. Navíc alternativní obsah některých pohádek mě pobavil - těhotná Locika, vražda matky Jeníčka a Mařenky, kanibalka Karkulka, co ochutná polévku z babičky... Graficky jde o poklad, ať už obálka, nebo kresby uvnitř knihy, font, nadpisy.

Jenže jsem měla problém po formální stránce. Opakující se slova, prapodivný slovosled. Na jednu stranu jednoduchý styl psaní, na druhou nesmyslně dlouhá souvětí třeba i na pět řádků. Má jít o pohádky pro mladé i staré a tady vidím kámen úrazu - autoři se snažili psát jednoduše pro mladé, zároveň napodobit jazyk Grimmů a ještě k tomu přidat čtivost pro dospělé. Vznikl mišmaš, který mě vůbec neoslovil.

Hodnotím 3/5*, pořád jde o dobré příběhy a věřím, že si kniha své čtenáře najde. Oceňuji i doslov autorů k jednotlivým pohádkám, co, jak a proč upravili.

3 23.09.2024

Divoká říše mě příliš nezaujala. Jo, obálka, od Adéla Stopka je úžasná, ale jinak? Jenže jsem ji vyhrála a tak se mi dostala do ruky. A jak to dopadlo? Sakra, už dlouho jsem nepřečetla skoro 400 str. za den! Je to skvělý! Hlavní hrdinka Brexley je držka nevymácháná, která z nudy okrádá víly. Myslí si, jak není připravena na krutý svět fae. Jenže pak se dostane do nejobávanější věznice a najednou zjistí, jaké je to spadnout na úplné dno a přijít o hrdost, čest i vlastní lidství.

Naprosto dokonalá kombinace kontrastu - okázalost a pompéznost oproti špíně a chudobě. Humři na zlatých podnosech a litry šampaňského oproti plesnivé skývě chleba a špinavé vodě. Pohodlí zámku a spánek v bezpečí oproti neustálé šikaně. Ano, Brexley totiž není jako ostatní a proto ji všichni nenávidí. Na tomhle šíleném stereotypu stojí většina fantasy - jedinečná, nádherná, dokonalá dívka, kterou každý chce buď ojet, nebo zabít. Jenže tady mi to vůbec nevadilo.

To stejné je mega giga alfasamec Warwick Farkas, kterému by podlehla i ta největší frigidka. Je brutální, drsný, nebezpečný, děsivý a tak zatraceně svůdný! Libuje si v násilí a střet s ním by Brexley mohl stát život.

Kniha má perfektní atmosféru, děj je konzistentní, slabá místa jsem nepostřehla. I vedlejší postavy jako Kek, Tad, Opie, Mrňousek či Lynx byly boží! Hranice mezi chtíčem a nenávistí se stírá, v Brexley i Warwickovi je nezkrotná síla, která je k sobě přitahuje. Slow burn je slabé slovo, občas mi cukalo oko z těch dvou. Příběh je nabitý akcí, žhavý a chemie mezi těma dvěmi je skvělá. Navíc miluju zasazení do Maďarska, je to moje srdcová země! Budapešť plná chorob, vražd, hladomoru, prostituce, drog, chudoby a kříženců mě neskutečně bavila!

Jediné, co mi trochu kazilo čtení bylo používání obratu - cítila jsem žluč v krku snad na každé druhé straně. A také nadužívání slovesa JSEM, třeba i třikrát ve větě. Hodnotím 4,5/5* a běžím pro druhý díl!

3 20.09.2024

"Čvachtavé kroky tisíců tlapek v tom pandemoniu skřeků téměř zaniklo. Když uviděl první z nich, vřeštěl a ryčel hrůzou i on. Holé, nenávistí zkřivené tváře, světélkující oči a dlouhé tesáky. Srst, špína a hnus. Tisíce démonů ženoucích se z pekla. Nezadržitelná záplava po krvi bažících monster. Armáda zatracených."

Pojď blíž čtenáři. No tak, neostýchej se! Nečum tak blbě, ta poslední svíce zhasla náhodou. Jak jistě víš, tma tříbí smysly. Pociťuješ zvláštní neklid? Ochromuje tě strach, čirá hrůza a chuť vzít nohy na ramena? Máš pocit, že tě cosi pozoruje, cosi neživého, plného nenávisti a zla? Obírá tě to o příčetnost a leptá tvůj mozek jako kyselina? Pak jsi nejspíše narazil na Nefritovou knihu. Zapadanou prachem, obestřenou tajemstvím, avšak stále pulzující touhou oblažit svět svým obsahem.

"Hluboké šrámy na pažích, z nichž prosvítaly narůžovělé kosti, vypovídaly o jeho udatné obraně. Oči mu chyběly, zůstaly jen krvavé důlky. Nejbizarnější však bylo, že vrah mu doslova vycpal krk a ústa rozporcovanými kusy syrových ryb. Ocasy a ploutve čněly ven z promodralého obličeje."

Debut Elišky mě nečekaně mile překvapil. Bohatá slovní zásoba, výborné mrazivé popisy, otevřené konce trápící čtenářovu mysl. Mikropovídky plné kleteb, mytologie, experimentů a děsivých lidských osudů. Každá z jiné doby, ale všechny spojují hororové prvky a atmosféra bezvýchodné situace. Autorka mistrně vykresluje temnotu, ať už se odehrává v hlavě protagonisty, či vně. Neměla jsem pocit, že by se vyžívala ve zbytečných násilných scénách či klišé prvcích.

Některé povídky mi přišly průměrné, ale jako podprůměr bych nehodnotila nejspíše žádnou. Občas jsem narazila na drobnost, která mě zarazila, ale nic, co by kazilo požitek ze čtení. Eliška s chirurgickou přesností zasahuje čtenářovu mysl a zanechává nepříjemný, lepkavý pocit na patře. No a samozřejmě si mě získala pomstou utopených koťátek, takže budu i nadále sledovat její tvorbu a moc držím palce! Hodnotím 4/5* a děkuji autorce za poskytnutí knihy.

7 14.09.2024