PosPol komentáře u knih

(SPOILER) *****Nedoporučuji dále číst citlivým povahám a kvůli možnému spoileru.****

„Učí je poslušnosti. Dávají jim fety, aby je otupili a zlomili jejich vůli. Která je čím dál tím ochablejší. Drtí je svou surovostí a tyranií, na kterou nejsou zvyklé. Ničí veškerou jejich osobnost. Poznávají jen příkazy. Musejí kukat ze skříní, lézt po kolenou a štěkat, bučet jako krávy, pískat jako ptáci. Počůrávají se mnohdy strachy...“

Považovala jsem se za osobu odolnou vůči všemu na papíře. Ale kdeže. Kam se hrabe de Sade nebo E.Pocha se svojí Bestií. Při čtení mi utekla zbloudilá slza, vzteky jsem zatínala pěsti a při čtení jsem ani nejedla.

Zvrácený příběh o unesených dívkách v Chebu, které se najednou ocitnou v pekle s dalšími vyděšenými děvčaty. Stávají se z nich chovná zvířata – dokud vydělávají prachy, žijí. Jde o dívky ve věku 12-20 let, některé jsou nuceny dospět. Pasácké zrůdy zlomí i tu nejsilnější z nich. Příběh plný bezpráví, neuvěřitelné perverznosti a příkoří na nevinných dětech, kdy smrt často bývá tím jediným vysvobozením.

Kniha se mi četla těžko. Zaprvé literárně je to opravdu těžký podprůměr. Autor na sebe pleská jednu brutální scénu za druhou a většinu knihy tvoří dialogy. Ty jsou tvořeny nespisovnou mluvou a bohužel každá postava mluví jako přes kopírák. A to ať už pasáci, nebo unesená děvčata. Zároveň se zde časem objevuje čím dál více nesmyslů – skoro polomrtvé dívky vykutají x metrů skrze skálu. Chlapi jim píchají jehly do krku a nic se jim nestane. Nechávají je znásilňovat koněm a rvou do nich flašky, obrovská dilda apod. Jde o malá děvčata, pochybuji, že by přežila jen pětinu toho, co autor napsal.

Příběh je údajně podle skutečné události, ale nenašla jsem k tomu žádné materiály. Tím nechci říct, že se nic takového neděje. Zle mi při čtení bylo především z představy, že se něco takového děje. Jenže já tak nějak u tohoto příběhu měla pocit, že autor využil téma, promítl do něj částečně i svou sexuální fantazii a jeho cílem bylo šokovat. Což se ovšem povedlo na jedničku. Původně jsem nechtěla ani hodnotit hvězdičkami. Ale nakonec i knihy s náročnou tematikou by měly mít úroveň. Proto hodnotím 2,5/5*.

„Svět je hnusnej, je to jenom samý šoustání! Láska už není, je to jenom semeno. Je to tak vodporný. Chlapi jsou svině!“

4 06.07.2024

Anotace nečtu, ale možná bych měla začít. Knihu Méně známé nestvůry 21. století jsem si vzala jen kvůli názvu a úžasné obálce. Čekala jsem něco jako atlas monster. Dostala jsem ale všechno, jen ne monstra. Sbírka dvanácti povídek, které kombinují prvky fantasy, magického realismu, dystopie či surrealismu. Jde o různorodé příběhy, které se od sebe liší tak moc, jak jen to jde. Autorka mistrně zakomponovala motivy smutku, osamělosti, lítosti, touhy, lásky i stárnutí.

Nejvíce se mi líbila první povídka – Presimulační konzultace XF007867. Rozhovor operátora s dcerou zemřelé matky, která by se s ní chtěla ještě naposledy setkat v simulaci. Jenže operátor má svoje pokyny.

„Potom co jsem zabil svou ženu, jsem měl dvacet hodin, než se jí ve sklepě vytiskne nové tělo… Otrávil jsem ji pořádnou hrstí jedu v ranním kafi….“ Povídka Dvacet hodin byla unikání a ten nápad mě zaujal. Znudění boháči se doma neustále vraždí navzájem, nebo sami sebe a pak si tisknou nové tělo ve 3D tiskárně?

Ostatní povídky mi přišly jako průměr, některé i podprůměr. Jednotlivé příběhy jsem si dávkovala a knihu četla od konce května. Výsledek? Už si sotva některé povíky pamatuji. Zůstal jen neurčitý pocit divnosti. Autorka často mluví v metaforách, až je to někdy otravné a konce nechává otevřené, nejednoznačné. Možná je to očekáváním, možná mi zkrátka nesedl styl psaní. Ale nemůžu říct, že by mě kniha bavila. Hodnotím proto 2/5* a děkuji nakladatelství Host za poskytnutí knihy.

1 21.06.2024

"Vybavuji si její tvář, když jsem ji zahrabával. Tu bledou tvář, ještě víc ji připodobňující k andělovi. Ty barevné stuhy ve vlasech a zelené rukavičky na rukou. Pamatuji si, jak mi každým pohybem lopaty, s každou vrstvou půdy mizela před očima, mizela ze světa. Jako bych ji pomalu, systematicky, vymazával. Nárazník jsem zakopal společně s ní. Z jedné strany se uvolnil, když jsem do ní najel, byly na něm stopy krve..."

Kniha Polské noční můry mi ukázala, že Polákům horor jde. A Mariusz to potvrdil. Další antologie polského hororu. Tentokrát je rozdělena na dvě části. První jsou krátké balady vrahů, někdy nejsou ani na dvě strany. A poté klasické povídky. Oboje má něco do sebe, ale balady mě sakra bavily! Úsečné, trefné, vysmívající se životu. Ironické, koketující s obětí, užívající si ten děs v jejích tvářích, když jí dojde, že zítra ráno už ptáčky neuslyší zpívat...

"Když vytahuji TT-33 z kapsy, nikdo si toho ani nevšimne. Pečlivě, opatrně vybírám cíl, mířím. Blondýnka v rudém kostýmku. Mačkám spoušť. Zadunění ve vysoké klenbě je ohlušující, v uších mi zvoní. Trefuji ji do zad, na vestě vykvétá květ v barvě bordó."

Určitá teatrálnost, se kterou autor podává informace typu - Umlátil jsem jí kladivem, hm, škoda, byla pěkná - čtenáře staví před jistou schizofrennost - litovat oběť, nebo se smát. A půjdu do pekla, když jsem se především smála? Jednotlivé příběhy jsou psané ve všech formách - ich, du i er, žena, či muž, starý nebo mladý člověk, autor si poradí s každou postavou a musím říct, že bravurně.

"Táta mě také vždycky učil - nehraj si se zbožím. Smočit můžeš, ale nepoutej se, protože za takovou zábavu vždycky někdo draze zaplatí. Kurvy se neberou za manželky. Asi jsem neposlouchal..."

Není to žádný skvost, který by mi v hlavě utkvěl na kdovíjak dlouho. Ale jsou to dobré hororové povídky na upršené odpoledne. Hodnotím 4/5* a mohu doporučit ke čtení.

"Cosi tam je, cosi se ukrývá uvnitř temnoty. Něco pradávného, nepojmenovatelného, něco ... zlého. Zlo visí ve vzduchu. Je hmatatelné jako masa zhmotňující se kolem nás, jako želé zhušťující vzduch, vysávající dech z plic, svírající srdce."

3 17.06.2024

(SPOILER) "Vím co jsi udělala" je dokonalou ukázkou knihy, co měla skvělý potenciál, ale ten zůstal pohřben pod hromadou patosu. Už prolog je přepálený, autorka se snaží co nejvíce šokovat. Po dočtení jsem fakt byla naštvaná. Dvěstě stran zaplétání a rozplétání, aby pak příběh byl odhalen na pár stranách. Jenže místo očekávaného WAU efektu jsem si jen povzdechla. Co mi vadilo?

- Špatný překlad (štíhlé dlaně, třista měsíců, její krásná lebka??). Časté hrubky, podivný slovosled.
- Všechny postavy jsou jako přes kopírák, ničím se neliší. Kařdá druhý používá - zlatíčko, srdíčko, drahoušku. Často nejsou konzistentní a chovají se schizofrenně.
- Zároveň žádná postava není ani dobrá, ani špatná, kromě Helen. Která kromě toho, že je nebetyčná kráva je tak dobrá, že se jí podařilo zabít tři lidi a nikdo si nevšiml, žije si svůj poklidný život.
- Autorka se moc moc snaží o napětí, jenže časem se z toho stává změť náznaků a až do závěrečného odhalení čtenář nedostane ani drobky.
- Proč tam sakra byla ta duchařská linka? Absolutně se to tam nehodilo. Navíc ten dovětek - duch byl už unavený celou tou situací? WTF.
- Tolik vaty by jeden nedostal ani na pouti. Hádky mezi únoscem a Laurou a hádky mezi Helen a dcerami byly jak kdyby se použilo Ctrl+C a Ctrl+V.
- Časem se očividně začala ztrácet i autorka. V čase i počasí.
- Ten epilog? To snad ne. Autorka si nejspíše nechala otevřená vrátka pro další díl, ale jde jen o snůšku blbostí, které konec zabily.

Abych nebyla jen kritická, tak ten námět je fakt suprový a konec jsem nečekala do poslední chvíle. Zároveň byly parádní pohledy více postav. Kdyby se odstranila duchařina a na knize se máklo, vznikl by mrazivý thriller. Takhle musím hodnotit 2/5*.

1 16.06.2024

Jmenuji se Lydia Gouardo. Je mi čtyřicet pět let a umím sotva číst a ještě hůř psát. Zažila jsem takové obludnosti, že tomu dodnes plno lidí nevěří. Můj život stál za hovno od té doby, co nás starý vzal z pěstounské péče. Stará nás nenáviděla snad ještě více, než on. Jednou mě vzala do koupelny, že mi vydrbe každej fald. Strčila mě do vařící vody. Moje nohy byly červené, opadávaly z nich kusy kůže a plavaly ve vodě. Stará vzala kartáč a začala mi silou drhnout nohy, až mi rvala cáry kůže...

Starý mě v nemocnici neopustil ani na krok. Co kdybych řekla pravdu, jak se to stalo. Postaral se, aby mě pustili domů. Ještě mi ani nepraskly puchýře, když mě poprvé znásilnil. To mi bylo devět. Sestru znásilňoval už dlouho před tím, asi se jí ulevilo, když teď pozornost rozdělil mezi nás obě. Bratra "jenom" řezal jak o život a nedával mu najíst, musel chudák vybírat odpadky. Když jsem se znásilnění bránila, zfetoval mě éterem. Časem jsem se bránila co nejvíc, sjetá éterem jsem aspoň tolik netrpěla.

Můj život byl peklo poté, co jsem dospěla. Znásilňoval mě v plodných dnech a vždy mě poté držel na půdě přivázanou tři dny vzhůru nohama, podle zvyku Arabů, abych měla větší pravděpodobnost otěhotnět. Svému otci jsem porodila šest synů, nenechal mě na ně ani sáhnout. Stala se ze mě chovná kráva. Šestnáct let jsem viděla vyrůstat své děti, aniž by se jich směla dotknout, či je vzít do náruče, nakrmit, nebo vykoupat. Pokusy o útek trestal brutálním násilím. Když ani to nepomohlo, leptal mi nohy kyselinou. Zlomená žebra a modřiny ale nebolely tolik, jako duše. Vědomí, že o tom policie i sousedi ví mě ničilo. Každý zavíral oči a dělal, že se ho to netýká.

Tahle kniha mě tak neskutečně nasrala, znechutila a zároveň zmuchlala a vyplivla. Proto jsem recenzi napsala z pohledu Lydie. Emoční nakládačka, kdy s každým otočením stránky vás napadne - kdy tohle kurva skončí? Nedoporučuji všem, ne každý dokáže zpracovat tu míru násilné zvrhlosti na vlastním dítěti. Hodnotit musím 5/5*, kdybych dala méně, měla bych pocit, že hodnotím samotný život Lydie.

1 15.06.2024

(SPOILER) Po dlouhé době jsem sáhla po thrilleru a musím říct, že jsem z něj měla věru schizofrenní pocity. Na jednu stranu jsem hltala dost často stránku za stránkou a přemýšlela, kdo za tím kurva asi stojí? Věřit se tu nedalo jediné postavě, snad všichni měli kostlivce ve skříni, někteří tam měli dokonce celou Terakotovou armádu.

Amélie je chudinka, jíž autorka mydlí pánví od začátku do předposlední stránky. Naloží jí na hrb tolik neštěstí, že by to osla umořilo. Jednou se ale stane zázrak, záhadná žena z vyšší vrstvy jí koupí muffin. A tím se vše odstartuje. Ze skoro bezdomovce se během pár týdnů vyšvihne na manželku miliardáře Neda. Mohlo by to vypadat jako trocha toho štěstíčka. Když se ale ocitne po únosu spoutaná ve sklepě s kápí na hlavě, s láskou vzpomíná na kručící bříško a spaní na podlaze.

Rozjíždí se zápletka, spletitá jako gordický uzel. Chybí tu ale Alexandr Veliký, který by jej přetnul a tak nás čekají desítky a desítky stran rozplétání. Zhruba dvě stě stran se odehrává v hlavě Amelie v jedné místnosti a časem je to otravné, jak furt přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta a vyškrabává si čárečky na zdi. Na konci přijde PUF! a poté popisování proč, jak, nač, kdo, kdy, kde. Jenže čím více vysvětlování, tím neuvěřitelněji celá zápletka zní a po pár dnech po dočtení mě napadá, jestli to náhodou nebylo celý o hovně a já tam jen nehledala něco, co tam není.

Zní-li recenze lehce sarkasticky, je to proto, že se mi zápletka rozležela v hlavě a jsem vlastně rozhořčena, že čtení mě bavilo a až na nudné pasáže ve tmě mi to přišlo dobře napsané. Teprve pár dní přemýšlení mě dovedlo k myšlence, že jde o průměrnou knihu, s překombinovanou zápletkou a neuvěřitelným koncem. Hodnotím 3/5*, protože přeci jen se mi četla dobře a autorku určitě nezavrhuji, zkusím od ní další knihy.
.
.
.
SPOILER!
Přemýšlela jsem, proč vlastně Amelie div neoplakala smrt Huntera, kterého sotva znala? Byla zhroucená více, než u smrti žen, které znala mnohem déle. Jak je možné, že by policie nevyšetřovala novou manželku miliardáře po jeho smrti, která zdědí veškerý majetek? A co ty poslední stránky? Byl to pokus o romantiku, proč pak ale odešla? A kdo byl sakra pan Smith? No a poslední co mě fascinuje je zápletka ohledně otce a dědictví, které přišlo přesně poté, co už jej nepotřebovala.

6 12.06.2024

"Každý palestinský Žid je tak trochu Arab a žádný izraelský Arab nemůže popřít, že je trochu Žid."

Kniha stará přes 12 let a nemůže být více aktuálnější :(. Smutné čtení o jednom zoufalém muži, který je zmítán nenávistí ze všech stran, aniž by věděl proč. Svět se mu zhroutí jako domeček poté, co se jeho žena odpálí a vezme sebou skoro dvacet lidských životů a desítky dalších lidí zraní. Proč to udělala? A udělala to vůbec?

"Život mě naučil, že můžeme existovat o lásce, o studené vodě, o zbytcích a slibech, ale z té potupy se člověk nikdy nevzpamatuje."

Kresby jsou trochu slabší, občas až nečitelné, ale vlastně to zapadá do konceptu chaotičnosti a zbytečnosti celé války. Každopádně určitě doporučuji k přečtení.

2 12.06.2024

Milá knížečka, kterou správný knihomol vdechne za pár desítek minut a na konci se ptá - a kde jsou další stránky? :D

Některé vtipy jsou slabší, ale humor je těžká disciplína a Hanka s Lukášem se s tím poprali skvěle i přes tento fakt. Kresby jsou parádní, rozměr akorát do plážové tašky, praštit sebou k vodě a číst si o praštěných knihomolech, co si čtou u vody :D. 4/5*

2 08.06.2024

Nóó, tak oproti prvnímu dílu autor brutálně přitvrdil. Humor černý tak, že už by skoro mohl sbírat bavlnu. Skořepa se občas pohybuje na hraně vtipu, nevkusu, lacinosti, až trapnosti, ale to se dá očekávat. Není to čtení pro každého, on totiž každý asi nedokáže plně docenit krátké drabble povídky plné hovnodémonů, zoofilie, podivného BDSM, SuperPeráků, grilovaných domorodců či nasraných neautorizovaných králíků.

Je to ujetina, ale u Cancu nejen, že jsme na to zvyklí, my to dokonce vyžadujeme! Graficky je to ťuťu ňuňu, miluji grafiku Michala Březiny. A jestli vás ani toto nepřesvědčilo ke koupi, tak mám bonbónek na konec. Po dočtení všech těch šíleností na čtenáře čeká výkalová óda a po lehkém součtu povídek, točících se kolem hoven mám podezření, že k nim má autor vskutku blízký vztah!

Sto povídek (asi?) do sta slov, některé luxusní, jiné slabší, další trapné. Ale každý si vybere. Za mě 3,5/5* a pokud jste četli první díl, tohle vám doma určitě nesmí chybět.

3 08.06.2024

(SPOILER) Ačkoliv v hodnocení často bývám přísná, tak tady jsem naopak docela měkká, nechci autorce příliš naložit. Proto hodnotím 2,5*. Určitě by kniha měla potenciál, kdyby prošla klasickým procesem v nakladatelství. Bohužel autorka zvolila snazší cestu - samonáklad. Kniha tak obsahuje poměrně velké množství gramatických chyb, ty bych ještě odpustila.

Co ale nemohu odpustit je naprostá schizofrennost hlavních postav. Margaret žije ve zlaté klec, ve dvaceti neměla sex, neumí jet autobusem, netuší kolik co stojí. Pokud ji rodiče nedrželi ve sklepě jako Fritz, tak je to pro mě těžko uvěřitelné. Pokračujeme dále. Rozhodne se vzít život do vlastních rukou, rozuměj - vezme dvacet dolarů a rozhodne se cestovat přes polovinu Států za ženou, která jí před dvaceti lety porodila a vzdala se jí.

Potká se s o dvacet let starším chlapem, který se náááhodou objeví, aby pomohl dívce v nesnázích. A ona, která doteď žila ve zlaté kleci, prostě nasedne na motorku ke staršímu týpkovi a vyrazí spolu na cestu. Během té čtenář nedostane žádné náznaky jiskření, chemie mezi nimi nulová, pak najednou našemu hrdinovi přepne a ze správňáka se stane žárlivý blbec.

Zcela absurdní je pro mě pak postoj rodičů. Holka musí ze školy hned domů, ale zavolá z hotelového pokoje, že tam je s chlapem ve věku otce a matka jí řekne - V pohodě dcerko, užívej života. WTF?

Takže já knihu doporučit bohužel nemohu, ale jak vidím v komentářích, tak některé čtenáře nadchla, takže je to jako u každé jiné knihy - sto lidí, sto chutí.

1 08.06.2024

"Afi, afi," volal a mimoděk jazykem obtáhl ještě dosud naběhlou horní dáseň, v níž mu chyběly dva zuby. Vyrazil mu je táta před několika dny, když k němu zase zavítal na návštěvu. Ležely na zemi, odraz netečně zářícího slunce na nich vykresloval odlesky ve všech barvách duhy a kapky krve se v tom svitu leskly jako malé rubíny...
Smečku jsem neměla v plánu kupovat. Znáš to - doma tři řiťky nepřečtěných knížek, na TBR listu další bambiliony titulů. Jenže pak jsem viděla, že Goldendog vydá perlu, v níž se mihnou jména jako Tereza Kadečková, Madla Pospíšilová, Karin Novotná, Martin Štefko, Ludmila Svozilova, Veronika Fiedlerová a spousta dalších jmen. Kdo to celé spunktoval? Jiří Sivok, to je on! Ukažme si na toho blázna co oslovil tolik rozdílných lidí, aby napsali povídku do jedné knihy. A víš co? Ono to kurva funguje!

Smečka je tak knižní formou švédského stolu. Vezmeš talíř a můžeš začít odkudkoliv. Hromada hororu, špetka dekadence, hrst emocí, naběračka plná tajemna, lžíce bizardností. Jako dezert si můžeš zvolit potoky krve, hrsti plné střev a jsi-li plný, s sebou domů si nech zabalit vyrvané končetiny z kloubů, či kýbl mletého masa, na původ se radši neptej!

Patnáct povídek, v nichž ústředním motivem je pes. Že by si byla dílka podobná? Tak to ani náhodou. U některých jsem kroutila očima neuvěřitelností, jiné mě znechutily, pár mě jich vyloženě nasralo. Protože může spadnout autobus plnej Peruánců ze srázu a se mnou to nehne, ale jak někdo sáhne na štěňátko, tak to se neznám! Karma zde sice úřaduje, ale jaksi pokřiveně a šťastné konce autoři jistě chtěli napsat, jen na to dozajista zapomněli. Takže po dočtení zůstává pocit frustrace, nespravedlnosti, hořké pachuti bezpráví na zvířatech i dětech.

Některé povídky byly skvělé, jiné průměrné a pár mě jich úplně neoslovilo. Slovy Foresta Gumpa - hororová antologie je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, kterou povídku si vybereš... Takže za cenu jedné knihy tu máme patnáct různých děl a jestli doteď nikdo nepochopil, zda a jak moc se mi Smečka líbila, tak marš rovnou pro tři výtisky! Hodnotím 4,5/5*.

Jedna taková neknižní zajímavost. Byla jsem na křtu knihy a byla nadšená. Celý ten koncept spojit tolik šílených lidiček, nadšených do psaní šílených věciček, to si zaslouží obdiv! Moc přeji GoldenDogu úspěch i v příštích letech, protože jen díky tomuto nakladatelství jsem objevila kouzlo českého hororu a zjistila, že horor píšou i jiní lidé, než King .

9 03.06.2024

"No jasně, prášek. Na všechny bolesti světa existuje nějakej pitomej prášek, kterej váš oblbne a donutí nic necejtit..."

Příběh plný bolest a utrpení dospívajícího Erika a jeho sestřenice Natalie. Každý si prochází jiným druhem pekla, oba si procházejí předsudky a bojují se světem. Erik to nemá lehké už od mala, prožitá traumata jej silně poznamenají. Lítá mezi závislostí na léky, alkohol, či určitými typy drog. Zmítá se mezi touhou zabít se a žít.

Parádní byla kombinace bílých a černých stránek, střídá er a ich formy u Erika u Erika, občasné zápisky Natalie, pár novinových článků. Graficky miluji knihy od Cancu, které jsou trochu kýčovité, ale to mi vůbec nevadí.

Nemůžu říct, že by nefungovala kombinace poblémů dospívání, závislostí, mafie, psychických nemocí a zakázané lásky. Občas mi to ale přišlo patetické, povrchní, neuvěřitelné. Především fungování ruské mafie - některé scénky by takto nevypadaly, ve skutečnosti by to bylo ještě mnohem horší... Text bych klidně zkrátila o sto stran, protože po nějakém čase mě fňukání Erika unavovalo. Ano, měl to těžké, ale to jsem věděla už od prvních stran.

Každopádně konec je parádní! Autorka se toho rozhodně nebojí, no vyšlo to pod Cancem, takže nic jiného jsem ani nečekala. To opravdu moc chválím. Dost mě tedy naštvalo Nataliino záverečné zjištění, celou dobu jsem si přála, aby to autorka nechala :/. I tak jde ale o povedenou prvotinu, kterou hodnotím 3/5* a nebála bych se ji zařadit mezi YA, připomnělo mi to knihu Jak se spřátelit temnotou. Mladým lidem by se mohla líbit a třeba by po přečtení zjistili, že na to nemusí být sami...

1 28.05.2024

"Už dnes biologičtí chlapci, kteří se identifikují jako dívky, porážejí po celé zemi nejlepší středoškolské atletky. Drtí běžkyně, plavkyně i vzpěračky, přičemž mnozí z nich byli v chlapeckých týmech jen průměrnými sportovci. A ty, kteří se proti této nespravedlnosti ohradí, buď nikdo neposlouchá, nebo je obviní z fanatismu."

Kniha, o které jsem se dozvěděla jen díky obrovské vlně nenávistných komentářů směrem k Albatrosu, aby knihu nevydal. Tak se i stalo, kniha vyšla pod Bourdonem. Je stará čtyři roky, tedy nechápu tu hysterii v Česku. Celý život bojuji s rasismem, xenofobií a dalšími fobiemi v sobě. Snažím se být tolerantní. A tak jsem se při čtení snažila vcítit do obou stran. Do dívek, které jsou zmítány řečmi o silně patriarchální společnosti, ovlivňovány spoustou příspěvků na sociálních sítích, ukazující, že když si uřežou prsa a napíchají se testosteronem, vyřeší to jejich problémy. Povzbuzování trans komunity, že když se cítíš jako opačné pohlaví, bude to pravda.

Ano, zjednodušuji to zcela záměrně. V knize je krásně ukázáno, jak tyto dívky po proměně najednou mají obrovské množství kamarádů, slaví úspěchy na síti a najednou se cítí chtěné (chtění). Je tedy těžké odlišit, zda jsou opravdu spokojeni v těle chlapce, nebo se najednou cítí důležitější a spokojenější, tělu navzdory. Rodiče, z jejichž strany je kniha vyprávěna, jsou na tom ještě o dost hůře. Buď mohou dceři proměnu v chlapce zakázat a riskovat, že si potají sežene testosteron a projde proměnou za jejich zády, nebo to mohou přijmout a pak si vyčítat, co udělali špatně, že se jejich dítě nepovedlo?

Je to těžké a smutné čtení, autorka se opírá o více neř 250 zdrojů, jejich kvalitu jsem ale neověřovala. V knize je rozhovor i se spoustou trans lidí, někteří se po vydání knihy od autorky distancovali, jiní podporují šíření povědomí o tranzicích v této podobě. Za mě osobně ať si každý dělá co chce, když se cítí jako nebinární okurka, či strakatý jednorožec, pro mě za mě. Nechápu to, ale nevadí mi to. Co mi naopak vadí a z čeho jsem byla v šoku, že někomu přijde v pohodě do dětí cpát testosteron, že spousta dospělých podporuje stahování prsou, což prokazatelně působí zdravotní problémy.

Děti si nemohou dát tetování, protože je moc permanentní, ale mohou se ve věku 4-15,16 let rozhodnout, že si nechají odstranit prsa, či pohlavní orgány? Jsem ráda, že nikdy děti mít nebudu a nebudu postavena před takovou volbu - citové vydírání, psychický nátlak, pocit nepochopení vlastního dítěte a nenávist ze strany trans komunity.

Abych byla ale aspoň trochu objektivní, autorka se dost často staví do role hrdinky jako někdo, kdo bojuje proti trans komunitě, což mi také přijde extrémní. Strašně ráda mluví o sobě, do poloviny knihy snad každá kapitola začínala jejími vzpomínkami. A poměrně hodně generalizuje, nad kecy, že holčičky si tradičně hrají s panenkami a nosí sukně jsem vrzala zuby, občas jsem měla pocit, že jsem vlastně měla být kluk, když jsem ležela neustále v bahně a hrála si s autíčky...

Literární forma také není závratná, přeskakování v ději, opakování slov, dost často používání nevhodných výrazů. Autorka se vyžívá ve slovech jako nákaza, epideme, mánie apod. Bylo to zajímavé čtení, hodnotím jako průměr, 2,5/5*. Ke konci zde bylo několik opravdu skvělých úvah k zamyšlení a knihu mohu doporučit lidem, kteří jsou schopni vlastního názoru a nenechají se ovlivnit jednou knihou. Děkuji nakladatelství Bourdon za poskytnutí knihy.

"Na těch odporných veřejných denících, které si říkají sociální sítě a které se nám vysmívají nepřeberným množstvím malomyslných výroků a trapných obrázků, opravdu nezáleží. Dřív, než se nadějeme, je možná budeme všechny považovat za něco víc než jen nehorázné rozptýlení lidstva, za důkaz nekonečně promarněného času."

14 28.05.2024

"Ohne záda tak, že vytvoří dokonalý oblouk, to ve mně probudí zvíře. Už se neovládám, šukám ji tak, jak to mám rád. Když se udělá, je její výkřik slyšet v celém pokoji. Ale já jsem s ní ještě neskončil. Vyklouznu z její pipiny a navedu péro mezi její hýždě. Zachvěje se, což mě pobaví. Dokonce i děvky, když se chlap dotkne penisem jejich zadku, se tváří, jako by nikdy neměly anální sex."

O můj bóže, můj bóže. Už budu, už budu. Jop, i to příšerný porno s Helmutem ze Slunce, seno má větší úroveň, než tahle kniha. Nemohu popřít, že jsem z ní nebyla vlhká a to rovnou na dvou místech. Levé a pravé oko. Plakala jsem nad ztrátou tolika stromů, kolik jich kvůli knize muselo být obětováno! Při čtení jsem si říkala - Terezo, nesuď ostatní, jimž se kniha líbila! Jenže s každým dalším slovem, s každou pipkou, prcinou, číčou, to bylo stále těžší a těžší.

"Nepřekvapila mě ničím, čím by si zasloužila, aby tu mohla zůstat. Většina holek mě začne nudit po měsíci, nanejvýš po dvou. Morris mi stejně často dodává čerstvé kusy, takže prdelí na šoustání mám stále dostatek."

Není to tak hrozné. Je to přímo šílené! Máme tu borce, co střílí lidi do hlavy na potkání, mlátí ženský, škrtí je, ale sbírá na ulici opuštěný babky, poskytuje jim přistřeší a děti! Nezapomeňme na děti, jimž platí léčbu rakoviny! Už mi chybělo jen zachraňování koťátek ze střechy. A pak tu máme Jess, holku, co přikývne na to, že ji tady pan Ďábel z LA zamkne ve svojí ložnici a bude si s ní dělat co chce, dokud nebude dluh jejího debilního otce splacen. A tak celé dny chudinka sedí na posteli a čeká na toho don chuana až přijde a vrazí jí péro do prdele na sucho, aby u toho měla trojnásobný orgasmus. Vzdychá jak stará Škopková do schodů, ale nezapomene několikrát dodat, jak ho nenávidí!

Protože to je DROBNÁ vykrádačka 365 dní a 50 odstínů, nechybí hlášky jako BUĎ PRO MĚ VLHKÁ, JSI TAK ÚZKÁ a podobně. Samozřejmě kundička zvlhne a pulzuje po takových slovech, pronesených tím správným, mužným chraplákem. A já přemýšlím, jestli o tomhle ženy jen sní, nebo by to chtěly zažít doopravdy? Aby se k nim chlap choval jako k hovnu, vyškubal jim polovinu vlasů, rval jim ho tam nasucho a škrtil je? No a nesmím opomenout hrůzostrašou literární formu, kdy po vyškrtnutí vulgarismů a přezdívek jako kočičko, malá, drahoušku, cukroušku apod., zbydou bezduché rozhovory, opakující se slova. A jeden obrovskej barák plnej kurev, který ale nemají co na práci, protože náš chuanito zjistí, že se nemůže na jinou ženu ani podívat, protože JESSICA.

Hodnotím odpad, ale pokud si ve společnosti připadáte mimořádně nekomfortně a příliš inteligentně, jen do ní! Mozkové buňky budou hynout po skupinkách při popisování toho obrovského mamutího údu, který dokáže nakládat ženám desetkrát za den a nikdy nezvadne!

"Lego tyrannosaurus vytrhne z matčina sevření malého chlapce a překousne ho ve dví. Nikoliv včak lego zuby, nýbrž opravdovými ostrými tyrannosauřími tesáky, které mu vyrostly z kostiček. Matka se v šoku rozječí, když jí u nohou přistane dolní polovina jejího syna. Záhy však umlkne, poněvadž tyrannosaurus na ni dupne a vmáčkne jí lebku do asfaltu."

Jonathan je dvacetičtyřletý lúzr a panic, co má jen jednoho kámoše - věčně zhulenou bečku sádla. Rodina je z něj nešťastná, protože bydlí v domě z lega, nemá práci a vypadá jak strašák do pole. Co se ale nestane. Jednoho dne mu na dveře zaklepe sukuba co má před porodem a tvrdí, že to dítě je Jonathanovo. Jenže jak by to mohla být pravda, když je panic?

Akorát, že vůbec. Důkazy mu milá Veška předloží vzápětí - prozradí mu, že mu péro zčernalo před devíti měsíci po jejich sexu, kdy místo ejakulace duše došlo k výstřiku semen a zkrátka se to všechno tak trochu posralo. Jenže Jonathan není na na takový závazek absolutně připraven. Jeho názor se ovšem rychle změní po lehce děsivé návštěvě Veščiných sourozenců. Najednou je zmítán touhou žít v klidu ve svém lego domečku a možnost stát se manželem a otcem je pro něj peklo na zemi. A teď navíc i doslovně.

Je možné, že by se z lego paka stal debilní démonomil? A může se něco ještě zkurvit, když se do toho zapojí fanatičtí křesťani ochotní ve jménu boha zabít všechno, co se jen lehce vymyká normálu? Připravte se na vytrhané páteře, vyhřezlá střeva, potoky krve, různé údy létající vzduchem. To vše podané Mellickem jako ta nejromantičtější věc na světě. Ostatně tuto knihu pojal jako romantickou komedii. Inu proč ne, pane Mellicku, asi bychom neměli být nijak extra překvapeni.

Ať už to autor zamýšlel, či nikoli, i v takové ptákovině lze najít přesah. Ostatně věta "Označovat všechny démony za ztělesnění zla je stejné jako označovat všechny muslimy za teroristy. Je to rasismus" je toho důkazem. Ačkoliv se čtení Mellickových knih může zdát jako provádění sebelobotomie, s chutí se pustím do jeho dalších příběhů. Nevadí mi, že jde o béčkový bizárek, je to zase něco nového a já musím obdivovat autorovu fantazii, která opravdu nemá hranice. A zábrany. A vkus. Hodnotím 3*/5 a děkuji nakladatelství Carcosa za poskytnutí knihy.

5 22.05.2024

Jsi kozel zahradník, kterému chcípne i umělá kytka?

Ať je tvá odpověď kladná, či záporná, pojď se ponořit do magického světa Plantae, dávej však pozor, s kým se zapleteš! Rozhodně se vyhni Convallarii, která je ztělesněním problémů. Jako by nestačilo, že ji stihla transgenerační vina za skutky jejího děda, Traviče. Navíc se ta holka nehodlá vzdát svých snů stát se travičkou. Co na tom, že to má její celá rodina zakázané a za blbé psaní herbáře hrozí poprava. Takže udělá co?

Píše si herbář. Po jeho nalezení je odvlečena do šatlavy, kde je v takové tmě, že které by se strachy posral i Batman. Co teprve někdo, kdo je úzce napojen na rostliny a bez světla uvadá stejně rychle, jako ony. Není tedy divu, že kývne na šílený návrh Épina, tajemného guvernéra Západu, jehož jeho krvelačná pověst předchází. Odměřený čas do případné popravy letí jak splašená kobyla a tak Convallaria udělá cokoliv, aby našla tajnou komnatu. Třeba si vezme obrovské štekle a šaty, ve kterých se nejednou zřítí ze schodů, či do náruče překvapených mužů.

Radím ti dobře, nezahrávej si ani s Traviči, ani s Léčiteli. Rozdíl mezi lékem a jedem je jen v dávce. Dej si bacha, co piješ. A s kým piješ...

Trnitá kletba od Anežky Kočové je opravdu originální fantasy, s perfektně vymyšlenými principy magie, kdy každý člověk obdařený mocí je spřízněn s určitou rostlinkou. Je to první kniha inspirovaná aztéckou mytologií a naprosto mě pohltila. Hlavní hrdinka je obyčejná tuctovka, takže jsem si ji brzy oblíbila. No vlastně jsem se v ní viděla - tlustá holka, co je jak hrom do police a neví, kdy má držet zobák.

Pár věcí mi nesedělo a vztah mezi hlavními hrdiny mi nepřišel romantický, spíše přátelský. Což bych ocenila v pokračování, nepotřebuji všude zaláskovaný páry. Každopádně hodnotím 4/5* a vy si běžte knihu hned koupit. Nerozkazuji, jen doporučuji. Víte jak, nikdy nevíte, kdo vás hodí do škumpy jedovaté!

1 22.05.2024

Vítej v Karachu, ty lumpe! Jako zlodějíček, mordýř či milovník malých dětí jsi zvyklej na trest za své lotroviny. Ale u nás to funguje trošku jináč! Taky ukradneš skývu chleba a jdeš rovnou na smrt. A nemysli si, že si rychle zatancuješ na konci provazu a bude s tebou ámen. Kdeže, ty naivo! Budou z tebe na popravišti stahovat pruhy kůže a polejvat tě rozžhavenou smolou. Budou tě lámat jak stonek trávy v kole dokud nezbyde ani jedna nezlomená kost. Přihlížet těmto zvěrstvům až do tvýho posledního výdechu bude Gorthrid, zatracenej tyran, co sám sebe prohlásil za knížete.

Vidím, že se ti tato představa tak ouplně nezamlouvá. Tak se neškleb a vydej se na cestu s naší lehce nesourodou partičkou. Jen si dávej pozor, aby tě někdo nepodřezal ve spánku jak husu! Pokud seš ženská, tak se dole pro jistotu zašij, neb prznění žen a znásilňování je hned po vraždění naší nejvoblíbenější činností! Každej z nás má hnusný tajemství, proč se dostal do lochu a proč z něj teď, když se nám poštěstilo dostat ven, tak rychle prchá. Jako by nám u prdele hořela koudel!

Jenže cesta do bezpečí vede přes Galderské hory a setkání s krvelačnejma fanatickejma domorodcema je nevyhnutelný. Toužej vyříznout ti střeva a položit je na oltář svejm zavšivenejm bohům. To máme před sebou. Za sebou máme smečku těch nejzvrácenějších bastardů a zvrhlíků, který na nás kníže poslal. I ta poslední myška si radši zaleze pod zem, když se se svejma rohatejma maskama ženou krajinou a za nima zůstává jen oheň, spalující brutálně umučený těla.

A to sem ti ještě neřek, že máme v patách ještě někoho, kdo nás sleduje ze stínů a ty nevíš, jaký má úmysly. Ví mnohem víc, než by měl a je zatraceně nebezpečnej. Tak co, přidáš se k naší skvadře? Nemůžu slíbit pohodlí, teplou postel, ani pořádnej dlabanec. Za to ti slibuju spoustu hrůzostrašnejch historek každýho z nás a dobrodružství, na který do smrti nezapomeneš. A smrt už je blízko holenku, tak blízko, že už cejtíš její odpornej dech za krkem....

Tohle bylo dokonalé! Brutální, špinavé a drsné fantasy, které jsem hltala od prvního do posledního písmenka. Žádná spravedlnost, žádná naděje, jen bezpráví, bezdůvodné násilí. Střeva a krev létají vzduchem, nikomu se nedá věřit. Perfektní popisy bojových scén, kombinace květnaté mluvy a vulgarismu, spousta sarkasmu a černého humoru. Rozhodně doporučuji, 5/5. P.S. První odstavec jsem si tak trochu půjčila a upravila z úvodu knihy.

5 18.05.2024

Tentokrát se ocitáme ve Woodhillu, do kterého byla Lexi proti své vůli převelena. Jako temnonoška, vidící mrtvé i za oponou, má totiž vůči společnosti jisté povinnosti. Po plicní chřipce se naše civilizace zhroutila a vytvořila se nová společnost. Jednotlivé regiony spravují správci a jedním z nich je i Broderick Woodhill, který je všechno možné, jen ne přátelský a milý.

Autorka vytvořila originální postapo svět, který kromě plicní chřipky ohrožují i mrtví, kteří vystupují zpoza opony záhrobí a občas vraždí lidi. Proč jsou vražděny mladé dívky ve Woodhillu, na to by Lexi ráda přišla. To by ji ale nesměl rozptylovat Broderick, kterého má v patách častěji, než by jí bylo milé.

Příjemná oddechovka, kterou bych přirovnala ke knize Legendy a lattéčka. Pokud se chcete zasmát skvělým vtípkům, červenat se u nemála erotických scének, zamyslet se nad pomíjivostí života a prožít napínavé dobrodružství v lednicko-valtickém areálu po rozpadu civilizace, je tato kniha přímo pro vás! Postupné odkrývání Lexiiny smutné minulosti, pár úžasných filozofických myšlenek, přátelství, láska, zrada i naprosto brilantní konec, to vše vás čeká.

A teď přijde ale. Takové malilinkaté, bezvýznamné. Vadilo mi nadužívání některých slov, jako když se nebezpečně tyčil, stál nebezpečně blízko, oči mu potemněly apod. Erotické scény působily lehce kýčovitě (to je dost subjektivní, uznávám). A ano, je to feel good fantasy, ale po čase mě přestala bavit zacyklenost příběhu, kdy duchové furt chodili v kolečku a já otáčela další stránky s přáním, ať už se něco stane. Také spousta skvělých postav jako James či Aaron bylo upozaděno na úkor leckdy až moc obšírného popisu myšlenek a pocitů. A největší problém mám s řadou nevysvětlených věcí, což autorka zamýšlela, ale to nic nemění na faktu, že mě sere, že nemám na vše odpovědi.

Každopádně mohu Woodhill doporučit ke čtení, hodnotím 3,5/5*.

5 14.05.2024

Jedno sto skořápek od Pavel Skořepa je drabble - povídka o maximálně 100 slovech. Povídek je taky 100. Zkrátka dokonalá harmonie. A já si to zamilovala! Knížečka do kapsy, kterou si můžete vzít do MHD a kinklajíc se na tyči v záplavě zpocených, smradlavých těl si můžete přečíst o zbytcích hostů včerejší hostiny v lednici. Připotácejíc se zcela grogy z práce si můžete přečíst o tom, jaký kostým si na Halloween asi tak má vzít zombie? V existenční krizi přemýšlíc na Nuseláku zjistit, že i strážný anděl vás může nasrat, leč vadí to, když život zachráněn jest?

Nedoporučuji tedy číst když čekáte na České dráhy, nebo až se manžel vyhrabe z ranního rituálu na WC. Zbytecně byste vdechli všech sto povídek naráz a to by byla obrovská škoda! Četla jsem ji dva dny a snad u každé povídky mě napadl někdo, komu bych ji mohla poslat a koho by pobavila. Takže přidávám i pár mých top povídek.

Jak už to tak s humorem bývá, jeho hranice jsou nekonečné jako díly Ulice a je tedy jasné, že se mi nelíbilo všech sto povídek. Některé byly naprosto perfektní, takový Betlém je top, obzvláště pro někoho, kdo se s bratrem mydlil celé dětství. Některé povídky jsou průměrné a některé i nudné. Ale to je na souboru povídek právě to nejlepší. Jak to říkal ten Forest Gump - Sto skořápek je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jakou povídku si vytáhneš!

Zkrátka moc příjemné překvapení, které hodnotím 4/5* a rozhodně doporučuji tento kousek zapsat na váš nekonečný TBR seznam! Ideálně knihu koupit a vystavit si ji doma s vědomím, že ji stejně nikdy nestihnete přečíst. Děkuji nakladatelství Canc za poskytnutí knihy.

1 07.05.2024

Může láska změnit tradice a myšlení celého národa?

V knize kosti pod mechem dominují minotauři. Houževnatí,čestní, netolerující slabost. Pokud není minotaur dobrý pro boj, je přítěží. Jenže co když se objeví někdo, kdo začne zpochybňovat staré tradice a texty posvátného Kodexu cti?


Příběh začíná de facto od konce, kde vám autorka rozlomí srdce vedví a postupnou retrospektivou jej cupuje na další a další kousky, až vám v hrudi zůstane jen zející černá díra. Skvostná obálka, bohatá slovní zásoba, libozvučná jména postav, dokonale navazující nitky příběhu. To vše tvoří perfektní kousek, dokazující sílu českých autorů. Hrozinkou na ještě teplém babiččině štrůdlu je pak poselství knihy, ne nepodobné lidské historii, tak stále tragicky se opakující dokola a dokola, bez špetky poučení z vlastních chyb.


Kosti pod mechem vypráví o postupném úpadku minotauřího společenství. Zdá se, že je zcela nevyhnutelný, obzvláště když se začnou odvracet bohové a vezmou si zpět některé své dary. Začne se stírat hranice mezi dobýváním zašlé slávy, navracením tradic a brutální zabíjením pro potěchu a sobecké účely. Potoky krve a utrpení, to vše páchané ve jménu vyššího dobra.


Poznáte hrdinné reky z balad, ale i podlé zrádce. Touha po očistění a navrácení cti, měnící se v postupnou nenávist zcela zatemňující mysl vámi bude rezonovat ještě dlouho po dočtení. Stejně jako nepochopení, jak se z hrdého válečníka snadno stane zlomený muž. Autorka se nesnaží protlačit akci, naopak, zaměřuje se na psychologii postav a děj plyne v poklidu. Brutalita minotaurů je únosná, nepůsobí vlezle, je akurátní. Popisy nejen postav jsou tak dobré, že jsem chvílemi cítila funění zápasících minotaurů za sebou.


Co bych vytkla? Nic, prostě nic. Byla jsem očarována, vtažena do příběhu a vyflusnuta jako mrzký kozí bezoár. Rozhodně 5/5. Děkuji nakladatelství Host za poskytnutí knihy.

2 05.05.2024