PosPol přečtené 336

100 perliček pro (ne)milovníky češtiny 2020, Červená propiska

ANO! ANO! ANO! Já volám hurá :D Červená propiska mě nějak úplně míjela. Stejně jako potřeba dále se učit češtinu. Ale jak stárnu, mám pocit, že mi některé věci unikají a já nechci být troglodyt, co neumí rodný jazyk. Takže jsem nakoupila všechny čtyři knihy, které dosud vyšly. Tuto jsem vzala jako první a jsem mile překvapena, jak zábavnou formou je kniha udělaná. Graficky jednoduché, přesto poutavé. Zajímavé informace a tipy. U některých slov jsem nestačila zírat, jaké koniny lidí vymyslí. Kéž by si to přečetli i mumínkové, co neznají rozdíl mezi holt/hold, standard/standarta, tip/typ a hlavně BY JSEM! :D Holky tam použily i skvělé zapamatováky, jako například Himálaj, kterou jsem doteď psala jako Himaláj. Odteď už to neudělám, díky triku - cesta na horu je dlouhá (á) a zpátky trvá krátce (a). Kniha má kvalitní gramáž, takže nepropíjí i když do ní kreslíte zvýrazňovači, nebo vyplňujete skvělé diktáty. Moc chválím a těším se, až se začtu do dalších dílů. Holkým držím palce v projektu, protože učit nenásilnou formou češtinu je geniální!... celý text

Plán plavby 2022, Trish Doller

"Před deseti měsíci a šesti dny Ben spolykal lahvičku antidepresiv a zapil to lahví levný tequily, která byla zastrčená pod dřezem. A já nevím proč. Když jsem přišla domů z práce, byl mrtvý." Deset měsíců ode dne, kdy našla Anna svého snoubence na podlaze, kde se zadusil vlastními zvratky, zazvoní budík. Dnes měli vyplnout na plavbu po karibských ostrovech. Jenže on se zabil. A ona neví, co se svým životem. Anna se tak bezhlavě rozhodne a bez zkušeností se vydává na plavbu dle plánu. Hned v prvních dnech zažívá krušné chvilky, kdy ji málem zabije obrovská loď a podobné nepříjemnosti. Když už to chce vzdát, osud jí do cesty přivane Keana. Ten je také zlomený a najednou se ocitnou dva zoufalci na jedné palubě... "Měl jsi zůstat se mnou. Proč jsi odešel někam, kam za tebou nemůžu?" Já tu knihu miluju. Četla jsem jí loni a jednou si ji zase přečtu. Krátká romantika, plná nekonečně modrých vod oceánu, tyrkysových okrajů ostrovů, delfínů, želv, kouzelných západů slunce a vychlazených drinků. Pohostinní latinsko-američtí lidé s dobrým srdcem a snaha jedné holky vypořádat se s odchodem nejmilovanější osoby. Okrajově se tak kniha dotýká tématu deprese a jak může rozložit na atomy přeživší... "Zhroutím se do písku a řvu. Ze vzteku. Z trýzně. Pro muže, kterého jsem ztratila. Pro muže, kterým se nikdy nestal. Křičím, dokud mě nerozbolí v krku a hlas se mi nezlomí ve skřípot. Do prdele s tebou, žes mě opustil! Do prdele s tebou, žes umřel!" Z nějakého důvodu mnou kniha opět zacloumala, je to ňuňu kousek, který mi často vyčaroval úsměv na tváři, nebo slzy v očích. Nenásilný humor, exotika, spousta zážitků, o kterých si my suchozemci můžeme nechat jen zdát. Občasné zádrhely, které příběh dělají uvěřitelnějším. Asi mi trošku vadila nespisovná mluva v nepřímé řeči, ale dokážu nad tím mávnout rukou. Takže i re-reading je 5/5.... celý text

Omylem jsem rozšlápl černou kočku 2024, Filip Zawada

Barbaři z ledové planety 2024, Ruby Dixon

"Smířila jsem se s jeho tesáky. Ocasem. Namodrale-šedou semišovou pokožkou. Do háje. Nevyvádí mě z míry ani rohy, které se mu kroutí kolem hlavy jako nějaká gaunerská koruna. A říkám si, že mě mohlo napadnout, že chlápek, který měří přes dva metry, bude mít obřího ptáka..." To je ona. Georgie. Ta, kterou unesli zelení emzáci, spolu s dalšími dívkami. Nouzově je shodili na nehostinnou planetu. A zde začíná Georgiino dobrodružství. Je to tak trochu blbka bez pudu sebezáchovy. Zatímco její kámošky umírají na lodi, ona se nechává šukat obrovským emzákem. Pro změnu modrým. Ale kdo by se nezdržel v jeho blízkosti, když má na jazyku i údu výrůstky, jako stvořené pro nekonečný kolotoč orgasmů! Vektal je barbar, ale zároveň neuvěřitelný gentleman. Ženě by nikdy neublížil, vlastně se nechová jako divoký nájezdník, ale spíše je to oddaný psík, který s vyplazeným jazykem čeká na pokyny své paní. Jako by tomu osud chtěl, všechno je fyziologicky uzpůsobené jeho vyvolené, Georgie. Pokaždé když se přiblíží, začne příst jako kočka, až se mu zvedá hruď, líže a saje Georgii do poslední kapky její rosy. "Když mi jedna velká ruka zatlačí do stehna, abych roztáhla nohy od sebe, udělám to. Však já vstanu a začnu protestovat, ale ještě minutku. Ještě.... jednu... minutku." Bavilo mě to. Fakt, Zapomenutá, ledová planeta plná nebezpečí a v ní ztracená dívka schoulená v náruči osamělého mimozemšťana. Nekonečný sex v kožešinách u plápolajícího ohně. Vtipné, mezidruhé rozhovory, kdy druhá strana nerozumí, postupné objevování toho druhého. Tady jde fakt hlavně o sex, než o cokoliv jiného. Jen místo sexy pozemského týpka je tu obrovský Avatar s rohama a ocasem. "Jak já to ta tady nesnáším. Sere mě, že je tu zima, že v jednom zpropadeném kuse sněží a kdejaká podělaná obluda mi chce ukousnout hlavu. Sere mě, že mám na sobě hnusnou, smradlavou kombinézu, jím syrové maso..." K příběhu mám dvě výtky - tou první je názvosloví pohlavních orgánů. Vyprávění z pohledu Georgie a Vektala je skvělé, líbil se mi pohled do hlav obou protagonistů. Ale proč sakra oba používají slovo pták a kunda? Chápu u Georgie. Ale Vektal mluvil někdy až archaicky, ty dvě slova jeho myšlenky degradovaly. A druhým problémem je nulová akce. Vlastně kromě ztroskotání se zde neděje vůbec nic, žádná zápletka, žádný plot twist. Což je trochu škoda, rozhodně by z toho šlo vyždímat více. Nevím, zda budu číst další díly, za mě to funguje jako standalone, který skončil pateticky a přeslazeně. Hodnotím 3,5/5*. Kecám, jasně, že si přečtu další díl s Liz! :D... celý text

Bylo mi dvanáct let... 1994, Nathalie Schweighoffer

"Láska mezi otcem a dcerou je naprosto normální. Mělo by se to stát zvykem. Otec by měl jako jediný zasvěcovat dceru do sexu. Dcera musí otce milovat a slepě ho poslouchat..." Četla jsem knihu, byla jsem nasraná. Dočetla jsem ji, byla jsem nasraná. Píšu recenzi a jsem ještě nasranější. Mozek není schopen pochopit takovou zrůdnost, jaké se na své dceři Nathalii dopoustil její otec. Ve dvanácti ji začal znásilňovat. Už to je strašné samo o sobě. A neodpustitelné. Jeho zvrácená mysl však měla pokaždé něco nového, čím si zpestřit "milování" s vlastní holčičkou. "To nechápu. Tolik nocí jsem za tebou chodil a ani jednou jsi mi neřekla, že se ti to nelíbí. Děláš si ze mě blázny? Víš jak se říká ženským, který se takhle chovají? Děvky! Slyšíš? Jsou to děvky!" Nutil ji dívat se na porno toho nejhrubšího zrna. Třískal jí opaskem jako žito. Musela se u toho hýbat, podával jí drogy. Sofistikovaně dcerku mrzačil na těle i duchu, zašlapal Nathaliino dětství do země. Ačkoliv je kniha psaná jako chaotická změť myšlenek, přesto dokonale ukazuje předčasné dospění Nathalie a to, jak se z hodné holčičky stala lhářka a zlodějka. "Sotva to udělal, rozbila jsem se na tisíc kousků. Toužím vyrvat si z těla každý kousíček, kterého se dotkl. Vnikl do své dvánáctapůlleté dcery. Spáchal zločin a naráz porušil veškeré zákony. Zase se vidím, jak se rozbolavělá, zděšená a sama sobě odporná zvedám na loktech a v hlavě mám jedinou myšlenku..." Po dočtení je mi úzko. Vztah mezi otcem a dcerou je pro mě posvátný. Táta má být pro svoji holčičku hrdinou, který ji ochrání před zlem celého světa. Jenže co když se tím zlem stane sám otec? Kdo pak ochrání dceru? Obdivuji odvahu Nathalie, že s příběhem vyšla na světlo ve svých devatenácti letech. Kéž by se takové příběhy dostaly k co nejvíce lidem a žádná malá holčička netrpěla ve spárech vlastního otce. Hodnotím 4/5*. "Donutí mě, abych si klekla, vidím, jak se kožený pásek nade mnou zvedá, potom dopadne. Uhodil mě přes prsa. A znovu, teď má ve tváři radost. Bije mě, jako by ho to těšilo..."... celý text

Jeho balík 2021, Penelope Bloom

"Můj mozek se přepnul do režimu nejvyšší pohotovosti. Nahý muž. Nahý muž. Penis vlající ve větru. Pevná prdelka v zorném poli...." Tak nějak začíná příběh Lilith. Pošťák balík s jejím mega fialovým dildem narve do schránky sousedovi. Tomu netečnému volovi, který ji přehlíží, jako by snad byla vzduch! Když jí zaklepe na dveře s žilnatým pérem (tím silikonovým!) v ruce, spustí to řetězovou reakci. "Je nezdvořilé nazývat někoho trdlem, když jsi do něj zabořený až po koule." Lilith není jako ostatní ženy! Nepadne mu k nohám jako nějaká tuctová kráva. Je temná a cynická. Aspoň si to teda myslí, než Liam poprvé stáhne boxerky. Pak jen polkne a dojde jí, že je ve svých 25 letech panna. Nevadí! O to více vede sexistické narážky, aby to zamaskovala. Na všechny se tváří, jako by jim chtěla vysát duši skrze bulvy. Většinu lidí to odradí. Ne však našeho chrabrého Liama, který kromě velkého ptáka má i velkou, hřejivou náruč. Do té Lilith začne postupně upadat stále častěji. Náhodou, samozřejmě! "No, ať už jsi pobožná, nebo ne, myslím, že dneska vezmeš párkrát boží jméno nadarmo, než s tebou skončím." Protože má Lilith tu nejrajcovnější frndu, je jasné, že si okamžitě získá tajemného miliardáře. Kromě peněz je to taky bůh orgasmu, kdo jiný by jí přivolal nebeský orgáč pětkrát po sobě? Nechybí zhrzená žena, snažící se překazit jim osudovou lásku. Není to nikdy jiný, než Liamova nevlastní sestra, která sní celý život o sexu s ním. Zní to výsměšně? Jak by ne, když to smrdí klišé více než narvaný MHD v létě. Ale víte co? Mě to bavilo. Smála jsem se nahlas, ten sarkasmus a kousavost Lilith byly dokonalé. Jak si myslela, že je tvrdší než diamant a pak přišel svalnatej borec a ups, okamžitě změkla jak péro chlapovi po dobrým sexu. Nevadila mi prvoplánovost. Navíc tady ani není tolik sexuálních scén, takže těch pár frndiček, nemoc toulavého penisu a jiné výrazy jsem přežila. Vedlejší postavy jsou jako přes kopírák, všechno táhne pár L a L. Jejich dialogy byly fakt boží. Jen mě neskutečně zklamal patetický happy-end, autorka tím zabila celý příběh. Stejně jako závěrečná zcela neuvěřitelná kapitola s Celií. Škoda. I tak hodnotím 3,5/5* a doporučuji jako oddechovku.... celý text

Poslední jednorožec 2009, Peter S. Beagle (p)

"Nejsme vždy tím, čím se zdáme, a sotvakdy tím, čím si být přejeme." Příběh starý jako moji rodiče. Tedy skoro jako lidstvo samo! Příběh o tom, že někdy je lepší žít v blažené nevědomosti. Protože to se vám takhle může stát, že vám cizí lidé prozradí, že jste poslední jednorožec na světě. Nikdo nechce být jediným svého druhu na celičké zeměkouli. A tak se jednorožka vydá hledat další sobě podobné. Poslední jednorožec je něco jako Malý princ - roztomilá pohádka pro malé, nechápavé děti. A děsivý psychothriller pro dospělé. "Cválala jako o život, jako by se s každým mžikem oka přemisťovala z jednoho těla do druhého, rychle jako život prchající s krví z otevřené rány, rychleji než cokoli obdařeného nohama či křídly. Přesto však bez ohlédnutí věděla, že ji Rudý býk zvolna dohání a blíží se jako měsíc, jako obrovitý chmurný úplněk, jenž vábí z děr zlé tvory. Již cítila bolest zranění, jako by se jí sinalé rohy zabořily do boku." Díky květnaté mluvě a archaismům, v kombinaci se spoustou metafor a přirovnání, jsem knihu četla poměrně dlouho. Autor doslova do KAŽDÉ věty přidá spoustu příslovců a spojek, po jejichž vyškrtnutí se zhroutí i ta kostra příběhu, neb nezbydou ani klouby. Zezačátku mě to bavilo, jenže po čase to působilo spíše rušivě a tříštilo to celý děj. Ve finále jsem na sebe byla naštvaná, že jsem si zkazila moji dětskou představu filmu, kterou miluji dodnes. V letech kdy to vyšlo šlo o hit, protože stačilo, že tam jsou jednorožci, magie a další pohádkové motivy. Do dnesní doby se kniha příliš nehodí. Na rozdíl od Malého prince si ji tak už nikdy neplánuji znovu číst. A mrzí mě, že jde o tak průměrnou a nudnou knihu, ve které se vlastně absolutně nic neděje. Ano, autor vypráví poeticky, hraje si se slovy a často filosofuje, ale tak nějak je to na úkor gradace děje a rozvoje postav. I tak je pro mě tahle kniha jistou melancholickou připomínkou jednak mého dětství, ale především připomínkou lidské smrtelnosti a ohavnosti. To, že chceme vše jedinečné ukrást, rozebrat na malé kousíčky a ty pak zadupat do země, dost často jen kvůli strachu z neznámého, to se nemění. Hodnotím 2,5/5* a jsem ráda za přečtení, přeci jen je to fantasy klasika...... celý text

Světla nad močálem 2021, Lucie Ortega (Navrátilová)

"Světlo se přeceňuje. Pravdou je, že ty nejzajímavější věci vždycky rostou v temnotě." Buď zdráv, poutníče! Vítám tě na dně močálu. Rozhodla jsem se spáchat sebevraždu. Bylo překvapením, když jsem se vzbudila jako navka. Budoucí bludička. Abych se jí stala, chybí jediné - nalákat lidskou duši do zrádných vod a počkat, až krutě zahyne. Zní to jednoduše, že? Nalej si z číše víno, co voní po zlomených srdcích a vydej se se mnou na moji pouť.... Miluji slovanskou mytologii. Autoři nemilují přirovnávání knih. Ale já to stejně udělám. Trilogie Zimní noci, moje srdcovka, tu mi tahle boží kniha připomínala. Příběh s přesahem, plný bájných bytostí jako bludičky, rusalky, duchové, víly, démoni, strigy, vlkodlaci, upíři a další. Každá kapitola začíná úderným moudrem. Není zde žádná přiblblá romantická linka, postavy fungují perfektně samostatně. Každá je propracovaná, u žádné nenastane šokující zvrat, ale nevadilo mi to. "Lidská společnost je eticky retardovaná, morálně chromá. Lidé přesvědčili sami sebe, že stojí na samém vrcholu evoluce. Jenže to si myslí i kolonie švábů, která dočasně ovládla něčí spižírnu." Lucie Ortega je mi blízká. Už jen tím, že na stará kolena se hodlá odstěgovat do temného lesa, kde bude žít se třinácti černými kočkami. Budu o hvozd vedle. A koček možná bude více. Luci, máš u mě bodík za Kostěje Nesmrtelného, dneska se ta postava málokde vidí! Občas mi vadilo neustálé podceňování se hrdinky, nebylo to nutné. Zároveň až do konce jsem si nebyla jistá, jakým směrem se bude příběh ubírat a to miluji. Žádná prvoplánovast, ale čisté dojetí a smutek nad koncem prvního dílu. Morální kompas se celou dobu točí jako splašený. Kdo rozhoduje, co je zlo a co dobro? Hodnotím 4,5/5 a určitě doporučuji! "Když se čas krátí, cenné věci ztrácejí svou hodnotu a obyčejné věci se stávají cennými... celý text

Pornoland 2024, Kevin Shamel

"Teplý postřik semenem pokračoval. Samurajové mířili obřími ptáky jako kulomety s neomezeným počtem nábojů. Brzy se ze spolubydlících stala svíjející masa želatinového sližu, která prskala a snažila se odvrátit litry spermatu..." Phil a Zed jsou dva kámoši, rozdílní jak den a noc. Phil se snaží stáhnout co nejvíc porna, který je v zemi nelegální. Zed se snaží jen existovat. Oba trouby do sebe vcucne Pornoland. Metropole z osmdesátek plná sexu . Hned od začátku po nich jde odhodlanej detektiv. Respektive po jejich koulích. Nebudou to mít lehký - musí najít kousky kouzelné knihy Pornomicronu, jinak se Pornoland zhroutí a jeho obyvatelé změní v prach. Pornoland je město, kde kromě píchání se snad dají jíst jen donuty a tacos. Phil a Zed se utkají s obří gejšou a její armádou, z Phila se stane mini vibrátorek. Oba budou dost často postaveni před neuvěřitelné situace a trčící péra jim to příliš neusnadní. Jenže kdo by se nevzrušil, když se šuká doslova všude? V sanitce, ve výlohách, v kuchyni, na ulici... Občas půjde do tuhého, takové spermonstrum dokáže znepříjemnit život! V knize najdete Mezinárodní olympijské mrdací mistrovstí světa v šukání, spoustu kundiček a koziček, sodomistické anální ass-ass-iny, bukkake samuraje a tolik sexuálních úchylek, až se vám bude točit hlava. Je to bizár? Je. Bavilo mě to? Jo! Pro koho kniha je? Pro kohokoliv, kdo dokáže ocenit originální příběh, který absurdní a bizarní formou předává poselství o důležitosti přátelství. Který poukazuje na naše časté předsudky a opovrhování lidmi, kteří jsou trochu "jiní." Pro koho kniha není? Pro někoho, kdo nemá rád sex, porno nesleduje (nebo to aspoň vehementně tvrdí), koho pohoršují vulgarismy, nemá smysl pro humor a je sušší, než ta nejodtažitější jeptiška. Pro ty ostatní mohu knihu doporučit. Jo, občas je to přes čáru, ale o tom bizzarro je - zkoumá, kde jsou ty naše hranice. Hodnotím 4/5*.... celý text

Suzy 2024, Jana Pacáková

"Panenky na policích a ve všech koutech, oči upřené do temnoty, ruce natažené k nám. V nehybných tělech srdce, která nebila. Strnulé úsměvy namalované červenou barvou na křídově bílých, mrtvých tvářích z chladného porcelánu. Jenže dnes vypadaly úplně jinak než obvykle. Bylo v nich něco zlého..." Zrnka temnoty musím mít hned jak vyjdou. Je mi jedno kdo to napsal a o čem to je, zkrátka jdu a koupím. Obálka Suzy se Michalovi povedla, něžná a znepokojivá zároveň. V knize se mi líbilo střídání minulosti a přítomnosti, to já můžu. Co mě ale naopak pokaždé vykoplo z driftu bylo občasné vložení přítomného času. Bylo to jako pěst na oko, když tam v 99 % byl použit minulý. Asi už jsem namlsaná předchozími Zrnky, ale toto bylo příliš prvoplánové, v podtstatě zápletku autorka vyspoilerovala již na straně dvanáct. Chyběl mi jakýkoli zvrat, něco, co by mě příjemně překvapilo. Do puntíku souhlasím s komentářem Madla81. Kniha neurazí, nenadchne. Průměr, tedy hodnotím 2,5/5*.... celý text

Haunting Adeline 1 2024, H. D. Carlton

OBSAHUJE SPOILER. MOŽNÁ… „Nechal by som ho pozerať sa, ako si ťa privlastňujem a zmocňujem sa každého centimetra tvojho tela. Sledoval by, ako môj vták vyplní každú tvoju dierku a potom by sa pozeral, ako kričíš, kvôli tomu, že si sa silno urobila. A potom by som ho, kurva, zabil. Môj penis by bol ešte stále mokrý od teba, keď by som mu podrezal hrdlo za to, že se vôbec odvážil pozrieť na to, čo je moje…“ Tak tady pan Stín, aká John Wick, je borec. Zabije deset lidí naráz, je to zdatný hacker a ještě zdatnější milovník. Obrovské péro mu trčí jak mohyla Hanče a Vrbaty a nikdy se neunaví v pronásledování svojí kořisti. Jeho Myška – Addie, je hotová slepice, která má místo mozku kundí šlem, ale tak komu se to někdy nestalo, že? Odstěhuje se do prázdnýho domu a vůbec jí nevadí, že má stalkera, co se jí pravidelně toulá po domě, nechává jí na verandě bedny s useknutými prackami milenců a spoustou růží. Je přeci normální, když spíte a někdo vám sedí ve skříni a poslouchá vaše chrápání. A u toho vede vnitřní monology, jaký je to děsivý zvíře a nejdrsnější zabiják. Ostatně slovo VRČET je tu použito 100x! Tahle kniha je cringe festival. Najdete tu naprosto všechno. Sexy týpek, nádherná jedinečná spisovatelka, hackerství, sekty, rituály, stará nevyřešená vražda, korupce, únos, strašidelný dům, mafie, pedofilie, mučení, zabíjení. Hlavní hrdinka jde popsat jednou větou. Nééé, nenávidím tě, ach óóch, chci tě, vraž mi ho tam! Hlavní hrdina je beránek v rouše vlčím a vlastně se mi líbil. Samozvaný strážce spravedlnosti se spasitelským komplexem na cestě za zničením sítě zvrácených sráčů. Jenže jak se postavit k tomu, že chlap, který nenávidí bezpráví a násilí na dětech a ženách pak ošuká pistolí jinou ženu proti její vůli? Celou knihu jsem bojovala s uvěřitelností příběhu. I darkromance jde napsat dobře. On neustále vrčí, ona je z něj celá krémová. Neuvěřitelně nudné sáhodlouhé popisy, cesta barákem na tři stránky. Prvních 150 stran Addie vede monology v baráku a vyzývá Zadea, ať už se teda objeví. Dalších 300 stran ho nechce, ale její tělo jí zrazuje a tak jen áchá a je celičká zmatená. Posledních padesát stran přichází na řadu očekávaný nečekaný plot twist a otevřený konec. Další díl mě nikdo nedonutí číst. Nikdy. Hodnotím 1/5*, občas se tam objevila vtipná hláška a čumím jako blázen, jaký to má celosvětový úspěch.... celý text

Jako kus masa! 2003, Josef Strauss

*****Nedoporučuji dále číst citlivým povahám a kvůli možnému spoileru.**** „Učí je poslušnosti. Dávají jim fety, aby je otupili a zlomili jejich vůli. Která je čím dál tím ochablejší. Drtí je svou surovostí a tyranií, na kterou nejsou zvyklé. Ničí veškerou jejich osobnost. Poznávají jen příkazy. Musejí kukat ze skříní, lézt po kolenou a štěkat, bučet jako krávy, pískat jako ptáci. Počůrávají se mnohdy strachy...“ Považovala jsem se za osobu odolnou vůči všemu na papíře. Ale kdeže. Kam se hrabe de Sade nebo E.Pocha se svojí Bestií. Při čtení mi utekla zbloudilá slza, vzteky jsem zatínala pěsti a při čtení jsem ani nejedla. Zvrácený příběh o unesených dívkách v Chebu, které se najednou ocitnou v pekle s dalšími vyděšenými děvčaty. Stávají se z nich chovná zvířata – dokud vydělávají prachy, žijí. Jde o dívky ve věku 12-20 let, některé jsou nuceny dospět. Pasácké zrůdy zlomí i tu nejsilnější z nich. Příběh plný bezpráví, neuvěřitelné perverznosti a příkoří na nevinných dětech, kdy smrt často bývá tím jediným vysvobozením. Kniha se mi četla těžko. Zaprvé literárně je to opravdu těžký podprůměr. Autor na sebe pleská jednu brutální scénu za druhou a většinu knihy tvoří dialogy. Ty jsou tvořeny nespisovnou mluvou a bohužel každá postava mluví jako přes kopírák. A to ať už pasáci, nebo unesená děvčata. Zároveň se zde časem objevuje čím dál více nesmyslů – skoro polomrtvé dívky vykutají x metrů skrze skálu. Chlapi jim píchají jehly do krku a nic se jim nestane. Nechávají je znásilňovat koněm a rvou do nich flašky, obrovská dilda apod. Jde o malá děvčata, pochybuji, že by přežila jen pětinu toho, co autor napsal. Příběh je údajně podle skutečné události, ale nenašla jsem k tomu žádné materiály. Tím nechci říct, že se nic takového neděje. Zle mi při čtení bylo především z představy, že se něco takového děje. Jenže já tak nějak u tohoto příběhu měla pocit, že autor využil téma, promítl do něj částečně i svou sexuální fantazii a jeho cílem bylo šokovat. Což se ovšem povedlo na jedničku. Původně jsem nechtěla ani hodnotit hvězdičkami. Ale nakonec i knihy s náročnou tematikou by měly mít úroveň. Proto hodnotím 2,5/5*. „Svět je hnusnej, je to jenom samý šoustání! Láska už není, je to jenom semeno. Je to tak vodporný. Chlapi jsou svině!“... celý text

Liška mění srst, ne povahu 2024, Anna Hamšíková

Méně známé nestvůry 21. století 2023, Kim Fu

Anotace nečtu, ale možná bych měla začít. Knihu Méně známé nestvůry 21. století jsem si vzala jen kvůli názvu a úžasné obálce. Čekala jsem něco jako atlas monster. Dostala jsem ale všechno, jen ne monstra. Sbírka dvanácti povídek, které kombinují prvky fantasy, magického realismu, dystopie či surrealismu. Jde o různorodé příběhy, které se od sebe liší tak moc, jak jen to jde. Autorka mistrně zakomponovala motivy smutku, osamělosti, lítosti, touhy, lásky i stárnutí. Nejvíce se mi líbila první povídka – Presimulační konzultace XF007867. Rozhovor operátora s dcerou zemřelé matky, která by se s ní chtěla ještě naposledy setkat v simulaci. Jenže operátor má svoje pokyny. „Potom co jsem zabil svou ženu, jsem měl dvacet hodin, než se jí ve sklepě vytiskne nové tělo… Otrávil jsem ji pořádnou hrstí jedu v ranním kafi….“ Povídka Dvacet hodin byla unikání a ten nápad mě zaujal. Znudění boháči se doma neustále vraždí navzájem, nebo sami sebe a pak si tisknou nové tělo ve 3D tiskárně? Ostatní povídky mi přišly jako průměr, některé i podprůměr. Jednotlivé příběhy jsem si dávkovala a knihu četla od konce května. Výsledek? Už si sotva některé povíky pamatuji. Zůstal jen neurčitý pocit divnosti. Autorka často mluví v metaforách, až je to někdy otravné a konce nechává otevřené, nejednoznačné. Možná je to očekáváním, možná mi zkrátka nesedl styl psaní. Ale nemůžu říct, že by mě kniha bavila. Hodnotím proto 2/5* a děkuji nakladatelství Host za poskytnutí knihy.... celý text

Balady vrahů a další povídky 2024, Mariusz Wojteczek

"Vybavuji si její tvář, když jsem ji zahrabával. Tu bledou tvář, ještě víc ji připodobňující k andělovi. Ty barevné stuhy ve vlasech a zelené rukavičky na rukou. Pamatuji si, jak mi každým pohybem lopaty, s každou vrstvou půdy mizela před očima, mizela ze světa. Jako bych ji pomalu, systematicky, vymazával. Nárazník jsem zakopal společně s ní. Z jedné strany se uvolnil, když jsem do ní najel, byly na něm stopy krve..." Kniha Polské noční můry mi ukázala, že Polákům horor jde. A Mariusz to potvrdil. Další antologie polského hororu. Tentokrát je rozdělena na dvě části. První jsou krátké balady vrahů, někdy nejsou ani na dvě strany. A poté klasické povídky. Oboje má něco do sebe, ale balady mě sakra bavily! Úsečné, trefné, vysmívající se životu. Ironické, koketující s obětí, užívající si ten děs v jejích tvářích, když jí dojde, že zítra ráno už ptáčky neuslyší zpívat... "Když vytahuji TT-33 z kapsy, nikdo si toho ani nevšimne. Pečlivě, opatrně vybírám cíl, mířím. Blondýnka v rudém kostýmku. Mačkám spoušť. Zadunění ve vysoké klenbě je ohlušující, v uších mi zvoní. Trefuji ji do zad, na vestě vykvétá květ v barvě bordó." Určitá teatrálnost, se kterou autor podává informace typu - Umlátil jsem jí kladivem, hm, škoda, byla pěkná - čtenáře staví před jistou schizofrennost - litovat oběť, nebo se smát. A půjdu do pekla, když jsem se především smála? Jednotlivé příběhy jsou psané ve všech formách - ich, du i er, žena, či muž, starý nebo mladý člověk, autor si poradí s každou postavou a musím říct, že bravurně. "Táta mě také vždycky učil - nehraj si se zbožím. Smočit můžeš, ale nepoutej se, protože za takovou zábavu vždycky někdo draze zaplatí. Kurvy se neberou za manželky. Asi jsem neposlouchal..." Není to žádný skvost, který by mi v hlavě utkvěl na kdovíjak dlouho. Ale jsou to dobré hororové povídky na upršené odpoledne. Hodnotím 4/5* a mohu doporučit ke čtení. "Cosi tam je, cosi se ukrývá uvnitř temnoty. Něco pradávného, nepojmenovatelného, něco ... zlého. Zlo visí ve vzduchu. Je hmatatelné jako masa zhmotňující se kolem nás, jako želé zhušťující vzduch, vysávající dech z plic, svírající srdce."... celý text

Vím, co jsi udělala 2020, Lucia Braunová

"Vím co jsi udělala" je dokonalou ukázkou knihy, co měla skvělý potenciál, ale ten zůstal pohřben pod hromadou patosu. Už prolog je přepálený, autorka se snaží co nejvíce šokovat. Po dočtení jsem fakt byla naštvaná. Dvěstě stran zaplétání a rozplétání, aby pak příběh byl odhalen na pár stranách. Jenže místo očekávaného WAU efektu jsem si jen povzdechla. Co mi vadilo? - Špatný překlad (štíhlé dlaně, třista měsíců, její krásná lebka??). Časté hrubky, podivný slovosled. - Všechny postavy jsou jako přes kopírák, ničím se neliší. Kařdá druhý používá - zlatíčko, srdíčko, drahoušku. Často nejsou konzistentní a chovají se schizofrenně. - Zároveň žádná postava není ani dobrá, ani špatná, kromě Helen. Která kromě toho, že je nebetyčná kráva je tak dobrá, že se jí podařilo zabít tři lidi a nikdo si nevšiml, žije si svůj poklidný život. - Autorka se moc moc snaží o napětí, jenže časem se z toho stává změť náznaků a až do závěrečného odhalení čtenář nedostane ani drobky. - Proč tam sakra byla ta duchařská linka? Absolutně se to tam nehodilo. Navíc ten dovětek - duch byl už unavený celou tou situací? WTF. - Tolik vaty by jeden nedostal ani na pouti. Hádky mezi únoscem a Laurou a hádky mezi Helen a dcerami byly jak kdyby se použilo Ctrl+C a Ctrl+V. - Časem se očividně začala ztrácet i autorka. V čase i počasí. - Ten epilog? To snad ne. Autorka si nejspíše nechala otevřená vrátka pro další díl, ale jde jen o snůšku blbostí, které konec zabily. Abych nebyla jen kritická, tak ten námět je fakt suprový a konec jsem nečekala do poslední chvíle. Zároveň byly parádní pohledy více postav. Kdyby se odstranila duchařina a na knize se máklo, vznikl by mrazivý thriller. Takhle musím hodnotit 2/5*.... celý text

Atentát 2023, Loïc Dauvillier

"Každý palestinský Žid je tak trochu Arab a žádný izraelský Arab nemůže popřít, že je trochu Žid." Kniha stará přes 12 let a nemůže být více aktuálnější :(. Smutné čtení o jednom zoufalém muži, který je zmítán nenávistí ze všech stran, aniž by věděl proč. Svět se mu zhroutí jako domeček poté, co se jeho žena odpálí a vezme sebou skoro dvacet lidských životů a desítky dalších lidí zraní. Proč to udělala? A udělala to vůbec? "Život mě naučil, že můžeme existovat o lásce, o studené vodě, o zbytcích a slibech, ale z té potupy se člověk nikdy nevzpamatuje." Kresby jsou trochu slabší, občas až nečitelné, ale vlastně to zapadá do konceptu chaotičnosti a zbytečnosti celé války. Každopádně určitě doporučuji k přečtení.... celý text

A všichni mlčeli 2024, Lydia Gouardo

Jmenuji se Lydia Gouardo. Je mi čtyřicet pět let a umím sotva číst a ještě hůř psát. Zažila jsem takové obludnosti, že tomu dodnes plno lidí nevěří. Můj život stál za hovno od té doby, co nás starý vzal z pěstounské péče. Stará nás nenáviděla snad ještě více, než on. Jednou mě vzala do koupelny, že mi vydrbe každej fald. Strčila mě do vařící vody. Moje nohy byly červené, opadávaly z nich kusy kůže a plavaly ve vodě. Stará vzala kartáč a začala mi silou drhnout nohy, až mi rvala cáry kůže... Starý mě v nemocnici neopustil ani na krok. Co kdybych řekla pravdu, jak se to stalo. Postaral se, aby mě pustili domů. Ještě mi ani nepraskly puchýře, když mě poprvé znásilnil. To mi bylo devět. Sestru znásilňoval už dlouho před tím, asi se jí ulevilo, když teď pozornost rozdělil mezi nás obě. Bratra "jenom" řezal jak o život a nedával mu najíst, musel chudák vybírat odpadky. Když jsem se znásilnění bránila, zfetoval mě éterem. Časem jsem se bránila co nejvíc, sjetá éterem jsem aspoň tolik netrpěla. Můj život byl peklo poté, co jsem dospěla. Znásilňoval mě v plodných dnech a vždy mě poté držel na půdě přivázanou tři dny vzhůru nohama, podle zvyku Arabů, abych měla větší pravděpodobnost otěhotnět. Svému otci jsem porodila šest synů, nenechal mě na ně ani sáhnout. Stala se ze mě chovná kráva. Šestnáct let jsem viděla vyrůstat své děti, aniž by se jich směla dotknout, či je vzít do náruče, nakrmit, nebo vykoupat. Pokusy o útek trestal brutálním násilím. Když ani to nepomohlo, leptal mi nohy kyselinou. Zlomená žebra a modřiny ale nebolely tolik, jako duše. Vědomí, že o tom policie i sousedi ví mě ničilo. Každý zavíral oči a dělal, že se ho to netýká. Tahle kniha mě tak neskutečně nasrala, znechutila a zároveň zmuchlala a vyplivla. Proto jsem recenzi napsala z pohledu Lydie. Emoční nakládačka, kdy s každým otočením stránky vás napadne - kdy tohle kurva skončí? Nedoporučuji všem, ne každý dokáže zpracovat tu míru násilné zvrhlosti na vlastním dítěti. Hodnotit musím 5/5*, kdybych dala méně, měla bych pocit, že hodnotím samotný život Lydie.... celý text

Vězeňkyně 2023, B. A. Paris (p)

Po dlouhé době jsem sáhla po thrilleru a musím říct, že jsem z něj měla věru schizofrenní pocity. Na jednu stranu jsem hltala dost často stránku za stránkou a přemýšlela, kdo za tím kurva asi stojí? Věřit se tu nedalo jediné postavě, snad všichni měli kostlivce ve skříni, někteří tam měli dokonce celou Terakotovou armádu. Amélie je chudinka, jíž autorka mydlí pánví od začátku do předposlední stránky. Naloží jí na hrb tolik neštěstí, že by to osla umořilo. Jednou se ale stane zázrak, záhadná žena z vyšší vrstvy jí koupí muffin. A tím se vše odstartuje. Ze skoro bezdomovce se během pár týdnů vyšvihne na manželku miliardáře Neda. Mohlo by to vypadat jako trocha toho štěstíčka. Když se ale ocitne po únosu spoutaná ve sklepě s kápí na hlavě, s láskou vzpomíná na kručící bříško a spaní na podlaze. Rozjíždí se zápletka, spletitá jako gordický uzel. Chybí tu ale Alexandr Veliký, který by jej přetnul a tak nás čekají desítky a desítky stran rozplétání. Zhruba dvě stě stran se odehrává v hlavě Amelie v jedné místnosti a časem je to otravné, jak furt přemýšlí o nesmrtelnosti chrousta a vyškrabává si čárečky na zdi. Na konci přijde PUF! a poté popisování proč, jak, nač, kdo, kdy, kde. Jenže čím více vysvětlování, tím neuvěřitelněji celá zápletka zní a po pár dnech po dočtení mě napadá, jestli to náhodou nebylo celý o hovně a já tam jen nehledala něco, co tam není. Zní-li recenze lehce sarkasticky, je to proto, že se mi zápletka rozležela v hlavě a jsem vlastně rozhořčena, že čtení mě bavilo a až na nudné pasáže ve tmě mi to přišlo dobře napsané. Teprve pár dní přemýšlení mě dovedlo k myšlence, že jde o průměrnou knihu, s překombinovanou zápletkou a neuvěřitelným koncem. Hodnotím 3/5*, protože přeci jen se mi četla dobře a autorku určitě nezavrhuji, zkusím od ní další knihy. . . . SPOILER! Přemýšlela jsem, proč vlastně Amelie div neoplakala smrt Huntera, kterého sotva znala? Byla zhroucená více, než u smrti žen, které znala mnohem déle. Jak je možné, že by policie nevyšetřovala novou manželku miliardáře po jeho smrti, která zdědí veškerý majetek? A co ty poslední stránky? Byl to pokus o romantiku, proč pak ale odešla? A kdo byl sakra pan Smith? No a poslední co mě fascinuje je zápletka ohledně otce a dědictví, které přišlo přesně poté, co už jej nepotřebovala.... celý text

Sto skořápek podruhé 2023, Pavel Skořepa

Nóó, tak oproti prvnímu dílu autor brutálně přitvrdil. Humor černý tak, že už by skoro mohl sbírat bavlnu. Skořepa se občas pohybuje na hraně vtipu, nevkusu, lacinosti, až trapnosti, ale to se dá očekávat. Není to čtení pro každého, on totiž každý asi nedokáže plně docenit krátké drabble povídky plné hovnodémonů, zoofilie, podivného BDSM, SuperPeráků, grilovaných domorodců či nasraných neautorizovaných králíků. Je to ujetina, ale u Cancu nejen, že jsme na to zvyklí, my to dokonce vyžadujeme! Graficky je to ťuťu ňuňu, miluji grafiku Michala Březiny. A jestli vás ani toto nepřesvědčilo ke koupi, tak mám bonbónek na konec. Po dočtení všech těch šíleností na čtenáře čeká výkalová óda a po lehkém součtu povídek, točících se kolem hoven mám podezření, že k nim má autor vskutku blízký vztah! Sto povídek (asi?) do sta slov, některé luxusní, jiné slabší, další trapné. Ale každý si vybere. Za mě 3,5/5* a pokud jste četli první díl, tohle vám doma určitě nesmí chybět.... celý text