s-reader přečtené 480

Jizva 2004, China Miéville

!!! Hledá se kladný hrdina !!! Lze vůbec někoho takového v knize Jizva najít? Je to těžké, stejně těžké, jako byste se pokoušeli najít hrdiny okolo sebe. V obyčejném životě sice nejsme obklopeni kouzly, Xeňany, přetvory, nevydáváme se na dobrodružné výpravy, nelovíme avanky, ale jsme stavěni každý den před rozhodnutí, která musíme učinit, jsme manipulováni a manipulujeme lidmi ve svém okolí. A nechováme se také vždy správně, ať už z vypočítavosti nebo z nevědomosti, děláme chyby a platíme za ně. Možná namítnete, že Jizva svého kladného hrdinu má a že je to Bellis, ale když se na ni podíváme z blízka, musíte mi dát zapravdu, že není zrovna to, co si pod tím pojmem představujeme. Bellis je ubohá, žalostná, její rozhodnutí nejsou motivována ctí a statečností, nejsou to ani její rozhodnutí, je jen malou šachovou figurkou ve hře, která ani není mistrná. Mièville vytváří složitý vzorec vztahů čtenář/postavy, málokterá z jeho postav je vyloženě negativní nebo pozitivní. Dokonce i Armada, která se zdá být útočištěm pro zubožené a zotročení tvory, kteří jen zde mohou žít svobodným životem, je pro jiné vězením, město, které může být symbolem svobody může být i symbolem tvrdé diktatury. Jizva je v porovnání s Nádražím Perdido vyprávěna méně brutálním jazykem. Snad proto, že postava, které je věnováno nejvíce pozornosti a příležitostná vypravěčka, je žena a je uzavřenější a klidnější než Izák. Příběh je propracovanější a je pečlivěji zpracován. Jako člověk, pro kterého není čtení fantasy na prvním místě, cítím, že by kniha nijak neutrpěla, kdyby se odehrávala i v jiném prostředí, než je Bal-Lag, protože podstata příběhu není snaha získat moc pomocí možností vyvěrajících z Jizvy, ale možnosti jednání, které máme a otázka, nakolik jsme schopni jednat sami bez cizího nátlaku uvědomělého nebo neuvědomělého. Stejně jako v Nádraží Perdido ani v Jizvě Mièville své „hrdiny“ nešetří. Odnáší si s sebou z románu těžké břímě. Ale příběh ještě nekoncí…... celý text

Rašómon a jiné povídky 2005, Rjúnosuke Akutagawa

Tvář toho druhého 2008, Kóbó Abe

Kniha je příkladem dobře vystavěného děje, který čtenáře vtáhne a... rád bych napsal, že nepustí, ale bylo by to proti mému přesvědčení. Někde uprostřed se děj jakoby zadrhne a jen velmi těžce postupuje dopředu. Přesto, že je to velmi krátká kniha, začne mít čtenář pocit, že ji nedočte. Naštěstí to trvá jen krátkou chvíli, motor se znovu nahodí a jízda pokračuje. To je snad jediné mínus knihy, protože jinak je vše na jedničku. Čtenář se dostává někam doprostřed děje a delší dobu (pokud si nepřečetl obsah) neví co se stalo. Dovídá se to pomalu, v náznacích. Tak to autor zamýšlel a v tom tkví i velká část účinku vyprávění. Škoda proto, že je všude pečlivě zpracován děj, který kus prožitku čtenáři vezme.... celý text

Písečná žena 2005, Kóbó Abe

Dřímota 2008, Jana Rečková

Nádraží Perdido 2010, China Miéville

Nádraží Perdido je dobře vystavěný fantasy román.Je založen na malém počtu relativně jednoduchých a přehledných dějových linek, které se stýkají v bodech, jež jsou většinou logické, a pokud se tak mohu vyjádřit o ději fantasy románu, i uvěřitelné. Jen málokdy si autor v posunu děje pomůže zásahem náhodného faktoru. Mièville zaplnil Nový Krobuzon nesmírným množstvím roztodivných tvorů. Někomu to vyhovuje, někomu ne, ale čteme fantasy a musíme jeho pravidla přijmout. Na scéně se objevují tvorové, kteří jsou použiti jen jako kulisa, někteří autorovi slouží jako hybatelé děje, některým leží na bedrech celý příběh. A pak jsou tady přetvoři – na nich Mièville demonstruje svůj vztah k novokrobuzonské justici a vládě, možná i k justici a vládě obecně. Obratně manipuluje čtenářem aby zaujal stejný postoj, naladil se na stejnou vlnu a přijal tak jednání hrdinů jako logické a jediné možné. Zvláštní kapitolou Mièvillovy knihy, která se zřejmě táhne všemi romány věnovanými Novému Krobuzonu, jsou přírodní zákony, věda a technika. Mièville nemá ani náznak technického myšlení, to je konstatování, ne kritika. Další rys, na který musí čtenář přistoupit, jinak je lepší knihu odložit. Mièville na sebe vrší jeden technický nesmysl na druhý. Ale asi bude lepší, budeme-li těmto nesmyslům říkat nonsens a budeme se tvářit, že to vlastně k fantasy patří. A teď otázka nejzásadnější: je Nádraží Perdido dobrá kniha, kterou stojí zato číst? Hýří fantazií, má dynamický děj, milovníky příběhů určitě nezklame. Taková charakteristika by Nádraží Perdido beznadějně zařadila do hromady tuctových, zábavných, ale bezvýznamných knih. A to bych udělal nerad, protože do ní Mièville vložil i něco jiného, něco nehmatatelného, nepostižitelného, co odlišuje dobré knihy od těch tuctových. Je v ní směs poetiky, která kontrastuje s divokostí a drsností děje, je v ní dost podnětů o kterých lze přemýšlet. Na závěr upozornění pro milovníky dobrých konců: Mièville své hrdiny nešetří, nešetří tím ani své čtenáře. Postava, která zdánlivě zahyne, by se měla podle pravidel pokleslých románů vybavených happy-endem objevit na konci živá, zdravá, v nejlepší kondici. Takovým koncem Mièville evidentně pohrdá. Co vypadá jako špatný konec postavy může být ještě horší a takové znovuobjevení může znamenat pro ostatní pěkné trauma, které Mièville, a budiž mu to ke cti, jen naznačuje a čtenář si je může podle své vyspělosti nebo zkušenosti domyslet až do nejhorších konců. Asi by se o Nádraží Perdido dalo napsat ještě hodně, tím zároveň odpovídám na otázku je-li to dobrá nebo špatná kniha, ale nechám si ještě něco pro další pokračování…... celý text

Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě 2009, Philip K. Dick

Dickovi optimismus a utopie nesluší. Jeho pokus vidět člověka jako v podstatě slušného a poctivého vede k tomu, že jeho román je namastný, neslaný. Asi by to člověk u jiného autora toleroval, ale na Dicka je to trochu málo...... celý text

Denní dům, noční dům 2002, Olga Tokarczuk

Kniha Olgy Tokarczukové patří k těm, které čtenáři přinášejí tichou radost, bezpečný koutek v neklidném světě, pocit pohodlí a tepla. Není to zásluhou obsahu, obsah je dramatický, lidé umírají, jsou si nevěrní, mění se ve vlkodlaky utápějí se v depresích a alkoholu, je to zásluhou vypravěčského stylu. Stylu popisného, jako kdyby to byla starobylá kronika zapadlé vesnice. Tento styl nenutí čtenáře aby se do postav vžil a trpěl s nimi. Naopak, může si v klidu sednout u rozpálených kamen a číst si o nevlídném počasí, které v malé polské vesničce na pomezí Česka panuje. Olga Tokarczuková je skvělá vypravěčka s vytříbeným jazykem, napadá mě srovnání s Pavlem Bryczem, která dokáže stvořit i z relativně banální příhody nebo zážitku příběh, jež čtenáře zaujme a vtáhne mezi řádky. Příběhy jsou spojeny velmi volně a mezi nimi jsou vloženy texty, které se týkají domu, vesnice, přírody. Jsou to texty nesmírně poetické, ale je to poetika srozumitelná, čtivá, poetika, ve které se člověk neutápí, protože souznívá s jeho zážitky, s jeho cítěním.... celý text

Geraldova hra 1996, Stephen King

Plně chápu Kingovu snahu podrobit čtenáře stejnému utrpení, jakému byla podrobena Jessie, nekonečnou dobu připoutána k posteli, dobu tak nekonečnou, že ji přestane vnímat. A musím ocenit, že se mu to povedlo. Trpěl jsem jako zvíře, když jsem se tou nekonečnou pasáží prokousával, kdy jsem doufal, že už to MUSÍ skončit, kdy jsem i já stěží rozeznával co je halucinace a co je kniha. Byly chvíle, kdy jsem nenáviděl Kingův způsob psaní - zvyk ponořit se jediné krátké chvíli do tíživé minulosti své postavy - oběti - rozpitvat ji a složit dohromady, pak chvilku v ději pokračovat dále a pak jej opět stejným způsobem přerušit, jako když reklama přerušuje film. Byl jsem v těch okamžicích rozhodnut, že o jeho knize napíšu něco moc ošklivého. Ale nanapíšu. Koncem mě vcelku uspokojil a tak, i když výhrady zůstaly uznal jsem, že konec má jakousi logiku a je dobře vyvážený.... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Je hlína k snědku? 2006, Jakuba Katalpa (p)

Létající jaguár 2007, Josef Formánek

Prsatý muž a zloděj příběhů 2003, Josef Formánek

Kočka 1970, Alba De Céspedes

Výčitka 1984, Alba De Céspedes

Město & město 2009, China Miéville

Jedna z knih, která mě v poslední době výrazně zaujaly. Dvě města, která se částečně prolínají, obyvatelé, kteří jsou zvyklí nevnímat druhé město přesto, že ho mají na očích, nesmírně složité soužití těchto dvou měst, to považuji za zajímavý a inspirativní nápad. Detektivka a akční příéběh, který se nad tímto tématem odehrává je už obvyklý, ale celek dělá knihu zajímavou a čtivou.... celý text

Popel žhne 1996, Pavel Řezníček

Popel žhne patří mezi slabší kousky knih o takzvané brněnské bohémě. Ale v celkovém kontextu ji toleruji a jsem rád, že jsem ji nakonec sehnal.

Deus Irae 2010, Roger Zelazny

Siromacha 2007, Alex Koenigsmark

Siromacha - temné téma jakéhosi démona vtěleného do člověka zpracoval Alex i Josef Koenigsmarkovi. Josef - otec v povídce, Alex - syn téma rozvinul do románu. Příběh se rozvíjí v pohraničí, začíná na konci války a táhne se spornou dobou vzestupu komunistů k moci. Názory na zpracování se moho lišit, ale mě připadá mimořádně vyvážené, zpíše jako nezaujatý popis doby, bez emocí lidí, kteří byli režimem postiženi. Komarovský - vtělení siromachy v Alexově románu - mohutný rus je postava, která svou širokou ruskou duší místy dojímá, ale jak autor správně naznačuje, bylo by velmi nebezpečné tomuto dojetí podlehnout.... celý text

Maso 1999, Martin Harníček

Maso - to je zdařilá črta, studie jedince a společnosti, ve které je maso (ano přátelé, lidské maso), jediným zdrojem potravy. Možná se bude někomu zdát, že je to knížka zbytečně krutá a že by autor měl být ke svým "hrdinům" shovívavější, ale pro lidský druh není místa ke shovívavosti. Síla, která člověka žene kupředu je v Harníčkově knize zjednodušena na naprosté minimum. Je to jen MASO.... celý text