s-reader přečtené 480

Nebe nemá dno 2010, Hana Andronikova

Trochu mě zklamala a to jsem se na ni tolik těšil a tolik jsem jí fandil. Možná to byla právě přehnaná očekávání, která v pomyslném hodnocení ubírají body. Ale i objektivně jsou v knize momenty, které mi nejsou po chuti. Začátek - úmrtí otce. Já chápu, že současná generace autorů dosáhla věku, ve kterém se s takovou traumatizující skutečností potýkají a téma je odrazem jejich zkušenosti nebo zkušenosti z jejich okolí. Přesto poté, co jsem přečetl několik knih českých autorů s podobným tématem, mám strach, že se z otců stává něco jako ohrožený druh, který brzy vymře. Další téma - spirituální zkušenost v amazonském pralese inspirovaná učením dona Juana Carlose Castanedy. Já jsem se Castanedu nikdy nenaučil mít rád, četl jsem ho v době, kdy už jsem se přesvědčil, že knihy o takovéto duchovní zkušenosti mají spíše komerční podtext. Abych byl k naší autorce spravedlivý, musím přiznat, že způsob, kterým cituje a používá moudrost dona Juana, není nekriticky obdivný, je v něm nadhled a tím je mi velmi blízký. Použití pouze malých písmen mi připadá samoúčelné, nepostřehl jsem jediný důvod, proč by to tak mělo být, kromě důvodu "proč ne". Text je místy blábolivý, místy jsou to pouze postřehy, které příběh nespojuje. Teprve v poslední třetině, ve které autorka popisuje chemoterapii a ozařování nabývá text na přesvědčivosti, síle a autentičnosti. Možná, že poslední třetina vyvažuje místa, na kterých si čtenář povzdechne "kdy už to skončí". Přesto jsem přesvědčen o tom, že je to dobrá kniha, ale není výborná.... celý text

Bible 2001, neznámý - neuveden

Když jsem poprvé držel v ruce Bibli, byla u nás ještě hluboká totalita a okolo sebe jsem neměl nikoho, kdo by mi ji diskrétně podstrčil, musel jsem si ji najít sám. Tajemství, které komunisté nechtěně okolo Bible vytvořili, bylo nejlepším doporučením. Samozřejmě, že mě zaskočila obtížná čitelnost textu, nudné výčty rodů, nesrozumitelnost a dvojznačnost tehdejšího překladu, ale začal jsem více chápat vtah Bible a kulturního prostředí, ve kterém žijeme. Nikdy se ze mě, ani díky četbě Bible, nestal člověk věřící v pravém slova smyslu, ale vím, že pohrdat Biblí je jako pohrdat tradicí, našimi kořeny. Člověk, který do ní nenahlédnul ani netuší, jak často každý den používá citáty z ní. Jak se nevědomky podle ní chová. Samozřejmě, že se Bible vymyká „hvězdičkovému“ hodnocení, není kritérium, podle kterého by se to dalo udělat, není podstatné, jestli se mi líbí, jestli jsem byl schopen ji přečíst, jestli mě bavila. Ani neříkám, že by si měl každý člověk Bibli přečíst, přece jen existuje spousta zjednodušených verzí, které jsou přístupné i méně trpělivému čtenáři a vše podstatné tam je, kromě bezprostředního dotyku minulosti.... celý text

Neviditelný 1963, Jaroslav Havlíček

Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou 1956, Vítězslav Nezval

Zase jedno zklamání... Jednoznačně nejlepší na celé hře je název. Děj je příliš tendenční, varování před jadernou válkou ze hry trčí neohrabaně a prvoplánově. Postavy, vyjma vládce, jsou nevýrazné, ploché. Nakonec mě i vládce zklamal. Jeho monolog přes smrtí, jeho obrácení, jeho pochopení, vše je to křečovité a nevěrohodné. Hru jsem kdysi viděl jako televizní záznam divadelní hry. Hlavní roli hrál Josef Vinklář. Ten dokázal Nezvalovu slabou hru zahrát s takovým nasazením, že jen pro ten jeho výkon stojí za to.... celý text

Pravidla směšného chování 2010, Emil Hakl (p)

Slibný začátek, chabý konec. To je největší chyba, které se může autor dopustit. Čtenář, který je nalákán letem na padáku, pohledem na svět viděný z výšky, se ocitne nohama na pevné zemi ani putování Rumunskem ho už nevzruší. Hakl dokáže napsat dobrý text, nakonec to dokazuje již zmíněný začátek Při jeho četbě se opravdu ocitáme v oblacích a kroužíme nad krajinou, ale pak celý potenciál tématu zahodí. Téma umírajícího otce a jakési střídání generací je typické pro spisovatele – padesátníky a rozhodně není originální. Je proto možné hodnotit, jak se který autor s ním vyrovnal. Pro mě je bezkonkurenčně nejlepší samozřejmě Jan Balabán a uznávám, že je těžké s ním srovnávat jiného autora. Možná o to větší zklamání z Hakla, který nedokázal z tohoto tématu nic vytěžit.... celý text

Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých 2010, Olga Tokarczuk

V poslední době jsem měl štěstí na knihy, kvůli kterým má člověk pocit, že čtení je jedna z nejkrásnějších věcí, které lidstvo ve své pošetilosti vymyslelo. A přesto se kniha Olgy Tokarczukové z té hromady na mě potutelně usmívá, pomrkává na mě a říká: „To jsem tě dostala!“ A má pravdu, vůbec jí nemohu vyčítat přeceňování sama sebe. Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvým – název tvoří verš Williama Blake – je pro Olgu Tokarczukovou výjimečná tím, že její obsah netvoří mozaika drobných příběhů, je to ucelený román s kontinuálním dějem. Zápletka je poněkud detektivní, ale netvoří podstatu knihy. Ostatně pokud by chtěl čtenář odhalit vraha, je to možné již v první třetině knihy. Ale přemýšlením o nepodstatných věcech by si člověk mohl kazit požitek z četby. To co mi přineslo největší potěšení z četby je způsob, jakým autorka popisuje hlavní postavu - Janu Dušejkovou a maličký svět, ve kterém žije. To, jak se odráží autorčin vztah ke Zvířatům, který je v knize vyhraněný a neakceptovatelný, ale pochopitelný. Je to výjimečná kniha, tak už se do ní pusťte!... celý text

Zlatý věk 2001, Michal Ajvaz

Možná máme rádi příběhy více než cokoliv jiného. A možná také, že se cítíme nejistí ve své lásce k nim, jsme opatrní a snažíme se ji nedávat tolik najevo. Proto může být náš vztah k románům Michala Ajvaze velmi rozporný. Příběhy, které z jeho románů tryskají jsou poutavé, ale chvílemi si nejsme jistí, co vlastně čteme. Je to moderní příběh, je to umělý mýtus nebo snad románek pochybné kvality? Jedno je však jisté, Zlatý věk je typický zástupce Ajvazovy románové tvorby. Co více, je to i sonda do jeho způsobu tvorby a do jeho názorů. Ostrovní Kniha protkaná příběhy v příbězích je Ajvazova Kniha, jeho ideál, ke kterému se chce přiblížit.... celý text

Konec punku v Helsinkách 2010, Jaroslav Rudiš

Pokud by tématem Rudišovy knihy byl jen příběh stárnoucího punkera, jeho vzpomínek a mapování doby, ve které prožil své mládí, byla by to pro mě vrcholně nezajímavá kniha, protože punk, ačkoliv proti němu nic nemám, nebyl nikdy můj životní styl. Pokud by to bylo jediné téma. Ale… naštěstí je vždy nějaké ale. Stárnutí, změna hodnotového žebříčku v nás a hlavně našich vrstevníků, přátel i lidí se kterými se jen stýkáme, prorůstání úzké skupiny kamarádů partnery, spolupracovníky, jinými přáteli, model vývoje, který je univerzální pro každého jedince a zajímavé je, jak na to konkrétní člověk reaguje. Zajímavý je i popis takového tématu a hlavně postoj autora, který hodně vypovídá o autorovi samém. Právě tento bod je pro mě důležitý, pro mé hodnocení kvality knihy i kvality autora. Rudiš ke změnám v Oleho životě přistupuje bez jakékoliv hysterie, nesnaží se vnutit čtenáři názor, že je to prohra, že jedině správné a čestné by bylo zůstat věčně revoltujícím, věčně mladým. Jediné, co se mi špatně četlo byla životní filozofie Oleho dcery. To není ale výtka autorovi, je to jen konstatování. Pocit tíhy uvědomění si, kam až psychika člověka občas zažene. Proložení románu druhou linkou, kterou nás vedou zápisky v deníku punkerky z Jeseníku, linkou, která se dramaticky kříží s linií Oleho příběhu, vede ke zvýšení poutavosti a čtivosti knihy jako celku. Podtrženo sečteno: velmi zdařilá kniha.... celý text

Běguni 2008, Olga Tokarczuk

Kniha Olgy Tokarczukové Běguni je čistou koláží. Několik delších příběhů je pospojováno pojivem, drtí drobných útržků, krátkých záblesků, chaotických vzpomínek. Chvíli se vezeme hladkým, uceleným dějem , chvíli se kodrcáme po kamíncích nerovné cesty kdesi v území nikoho. Olga Tokarczuková má bezesporu dar – dar vyprávět s takovým zaujetím, že čtenáře svým nadšením strhne, čtenář jí podlehne. Přesto v její knize přijdou chvíle, kdy se ve zmíněných krátkých mezipříbězích beznadějně topíme, kdy kouzlo autorčina vyprávění slábne a nechá nás na holičkách. Přiznám se, že v jedné takové chvíli jsem měl chuť její knihu prohlásit za nepodařenou a musel jsem se nutit k tomu, abych pokračoval v četbě dále. Vzápětí ale přišlo další fascinující vyprávění a bylo fascinující, přestože bylo o obyčejných věcech. Nebo snad právě proto? Nelze napsat o čem vlastně Běguni jsou, lze jen říct, že jejím tématem je cestování, psaní cestovního deníku a anatomická muzea. Při pohledu na konzervovaná těla se autorce vybavuje konzervování slov a zážitků do deníku, který si na cestách píše a tím spojuje tyto motivy. A ještě myšlenka, která tvoří závěr knihy: V jejich úsměvu, tak se nám to alespoň zdá, se ukrývá jakýsi příslib, že se možná znovu narodíme a že to tentokrát bude ve správnou dobu a na správném místě.... celý text

Rozprava o zdviži 1998, Věra Linhartová

Velmi zajímavá knížka. Maně v duchu vidím, jak krásně s dlouze by se dalo o jejich jednotlivých aspektech diskutovat při sklence vína, jak by se dalo pronikat do zdánlivých tajemství autorčina díla. Je to knížečka útlá, nic mi tedy nebránilo přečíst si ji dvakrát za sebou. Nepřispělo to příliš k pochopení díla jako celku ani k tomu, jestli skutečně má hlubší smysl přirovnávat ji k divadelní hře, jak je rozebíráno v doslovu. Nemyslím si, že to v něčem pomůže při pochopení myšlenky se kterou Linhartová svou knížku psala. Pro mě je důležitější pocit, že si autorka se čtenářem hraje. Že s ním žertuje, někdy se mu i (ne příliš zle) vysmívá. Na jedné straně buduje nesmírně pečlivě základ pro budoucí příběh. Postupně, krok za krokem představuje postavu a vše, co je pro její fungování důležité, na straně druhé sehraje s touto postavou krátký a téměř nesmyslný příběh. V podstatě je podobné, jako když vyprávíme určitý druh vtipu – záměrně se dlouho blížíme k pointě a vtipné je právě to, jak je pointa beze smyslu. Není to jediný žert, kterého se autorka dopustí – vloží do knihy francouzský text bez bližšího vysvětlení, zdánlivou citaci Erbenovy básně (ta citace je záměrně změněná), narážku na Marca Aurelia… Přes zdánlivou vážnost, která může vést k pokušení dělat vážné rozbory, se domnívám, že Rozpravu o zdviži lze brát jako velmi vtipný text, jen si to vtipné v texu najít.... celý text

Boletus arcanus 2011, Miloš Urban

Můj první pocit, když jsem knihu dostal do ruky a zběžně ji prolistoval, bylo zklamání. 3D ilustrace a papírové brýle s barevnými fóliemi působí poněkud kýčovitě zvlášť, když je grafická úprava dílem výtvarníka, kterého mám spojeného s velmi pečlivým a decentním zpracováním jiných Urbanových knih. A co teprve ta jména! Gregor Marty, Emilie Prusová, Konstantin McRoupolos, může existovat ještě prvoplánovější odkaz na Čapkovo dílo? Tiše jsem si povzdechl a pustil se do čtení, připraven na ještě horší prohřešky proti čtenáři. A vzápětí, když jsem nalezl Gregora, an sbírá houby pod hradem Houska, málem jsem, značně rozladěn, knihu zaklapl a odložil. Později, když jsem dočetl, s úlevou jsem konstatoval, že jsem se děsil víc než bylo potřeba. Ne, není to veledílo, ale vyprávění má pevný směr, od kterého příliš neodbíhá, nekličkuje, děj má svou logiku, neupadá do přílišné tragičnosti ani šťastného konce. Spojením postav a děje (nechci více naznačovat, přece jen je lepší k tomu dojít četbou knihy postupně), dokonce Urban vysvětluje zmíněné odkazy na Věc Makropulos. Mě osobně konec příliš neuspokojil, vybavilo se mi zakončení Avionu Jiřího Kratochvila. A ještě jedna kniha se mi vybavila: Zabte ošklivé Borise Viana. Posuďte sami – je inspirace tolika díly známkou kultivovanosti autora nebo jeho neschopnosti vytvořit originální text?... celý text

Život a dílo skladatele Foltýna 1940, Karel Čapek

Už jsem téměř zapomněl, jak dobrý Čapek může být. Delší dobu jsem jeho knihy nečetl, snad jsem byl jimi přesycený. Ale znovu jsem si na něj vzpomněl, chystal jsem se na něj od doby, kdy jsem si přečetl dílko Jana Křesadla Jak to bylo s Foltýnem, které je Čapkem inspirováno. A tak jsem znovu musel v duchu vzdát hold tomuto spisovateli, který vytvořil úžasná díla, která se budou číst znovu a znovu, v dobách kdy budou vycházet a zapadat hvězdičky tvůrců bestsellerů, po kterých po několika letech neštěkne ani pes.... celý text

Chlast neboli Cesta sekčního šéfa k moři 2008, Alex Koenigsmark

Jak rychle proběhne destrukce osobnosti sekčního šéfa v prostředí, které je mu naprosto cizí? Rychle. Tak rychle, že se až člověku tomu nechce věřit. A mohl by namítnout, že není možné, aby se slušný člověk stal bezvládnou loutkou nasáklou vodkou, neschopnou reálného úsudku. Neupírám nikomu právo v tu nevíru, ale protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké je být v takovém prostředí a jak je samozřejmé napájet se vodkou, jak zvláštní je chovat se jinak v jiném světě, je pro mě Koenigsmarkův příběh naprosto reálný a naprosto pochopitelný. A tak mi promiňte, že pár procent přidávám jen kvůli vzpomínkám.... celý text

Labyrint 1998, Friedrich Dürrenmatt

Sbírka povídek Labyrint představí Friedricha Dürrenmatta trochu jiným způsobem, než jako autora divadelních her nebo povídek s detektivní zápletkou. Zvláštní pozornost zasluhuje především Zimní válka v Tibetu, nebo Zakázka, ve které je zajímavá myšlenka - dva státy válčí o bezvýznamný kousek území jen proto, aby jim výrobci zbraní platili za jejich "testy". Zdařile Kafkovsky laděná je povídka Město. Povídka Zatmění Měsíce zpracovává stejné téma jako Návštěva staré dámy.... celý text

Sběratel kostí 1998, Jeffery Deaver

Velmi slušná oddechová kniha. Ideální všude, kde se člověk nemůže dostatečně soustředit na nic vážnějšího. Je mi sympatické, že se ani nesnaží předstírat, že zpracovává nějaké vážnější téma, snad kromě práva na smrt nevyléčitelně nemocných lidí. Právě proto, že je psaná jako lehký odpočinkový žánr, je možno přehlížet nedokonalosti příběhu, lehkou kýčovitost i nedostatky v Deavrových technických znalostech. Jsem ochotný také připustit, že to nejsou neznalosti, ale že se přesnější popis do příběhu nehodí a mohl by nudit. Trochu větší problém je v překladu, ale pro jeho posouzení by bylo potřeba mít k dispozici originální text a v případě knihy tohoto rázu je to naprosto zbytečná námaha.... celý text

Digitální pevnost 2005, Dan Brown

Nechci z komentářů dělat diskuzi, ale opravdu s tebou nemohu souhlasit. Zejména s tím, že jsou v digitální pevnosti informace. Pokud se týká informací o šifrování, jej jich minimum, nejsou pro průměrně inteligentního čtenáře ani objevné ani zajímavé. A jaký mistr napětí Brown je, když téměř od počátku je jasné, kdo "je vrah" a státní tajemství je zachráněno v poslední vteřině jako ve stupidním akčním filmu? Šokující dějové zvraty jsem věru nezaznamenal. Brown se pokouší navázat na styl třeba Michaela Crichtona, ale pokud srovnáš jeho knihy, informace, které si Crichton používá (pokud jsme na informace už narazili), je tak vidět řádový rozdíl. To, že je kniha hodně půjčovaná neříká nic o její kvalitě. Já chápu, že občas člověk potřebuje vypnou mozek a přečíst si něco hloupého, ale říkat o knize že je dobrá proto, že ji čte hodně lidí, je jako považovat Ordinaci v Růžové zahradě za kulturní počin.... celý text

Un Lun Dun 2007, China Miéville

Un Lun Dun je kouzelná pohádka, čistá fantasy, která si nehraje na nic jiného. Zlo je zlo, dobro je dobro. Jediné překvapení je neúspěch Vyvolené, ale kdo jiný má zachránit neLondýn, kdy ne neVyvolená? Un Lun Dun nemá ambice zasahovat do vážnějších témat, to si Miéville nechal pro jiná svá díla, ale právě proto je tato kniha stylově čistá a jednoznačně odpočinková v tom nejlepším slova smyslu.... celý text

Bílá paní na hlídání 2010, Pavel Brycz

Pavel Brycz píše pohádky s lehkostí dobrého vypravěče. Krásný český jazyk, kterým je nadán a který používá, rozhodně dětem prospěje a určitě si zase trochu rozšíří slovní zásobu. Ale pozor, dnešní děti nejsou hloupé a je potřeba už na začátku zapřemýšlet jak dítku vysvětlíte, že byla maminka tak překvapená, když se jí opět narodila paterčata. I zaostalé dítě dnes ví, že existuje něco tak běžného, jako je ultrazvuk. Ale vysvětlení, že chtěl autor vygradovat děj do vtipné a překvapivé pointy by mohlo projít.... celý text

Železná rada 2005, China Miéville

Tak tento díl pojal China Mièville pěkně zeširoka! Už jsem si zvykl na to, že se do každé své knihy snaží vnést vážná témata, která mají svou obecnou platnost i mimo fantasy žánr a vyhovuje mi to, vlastně je to jeden z hlavních důvodů, proč se mi Mièvillovy knihy líbí. Ale ústřední téma, které si pro Železnou radu vybral, tedy téma Železné rady, jejího vzniku jako výsledku stávky, je pro mě málo zajímavé. O stávkách, sociálních nepokojích a revolucích byla již napsána pěkná hromádka knih a Mièvillova není ničím výjimečná, snad jen tím, do jakého prostředí je zasazena. Pro mě jsou důležité knihy, které se něčím vymykají průměru, ostatní si dovoluji považovat za poněkud zbytečné. Ale aby to nevypadalo, že jsem si na Železnou radu zasedl, pokusím se napřed uvést několik kladů: o nespoutané autorově fantazii jsem se již několikrát zmínil, nechci se opakovat, ale je to jedno z velikých plus. Další je jeho snaha vyhnout se happy-endu i zbytečné tragédii. Většinou se mu daří obě složky vyvážit, i když věřím, že jsou čtenáři, kteří mu budou smrt svých oblíbených hrdinů mít za zlé. Mièville se vyhýbá i nelogickým prudkým zvratům. Další nesporné plus. A teď několik mínusů – líčení vzniku Železné rady, které je koncipováno jako Judova vzpomínka je dlouhé a málo členěné, tím se stává nepřehledným a, Mièvillovi fandové, promiňte mi to, nudným. Symbolicky uspává, jako rytmus kol vlaku jedoucího po kolejích. Podobné je to i s líčením bojů. Mièville se při něm neupne na jednu osobu nebo skupinu osob a přehlednost popisu tím utrpí. V Železné radě jsem si všiml, že daleko více používá sofistikovaných slovních obratů, kterými se snaží ozvláštnit vyprávění. Mám na mysli spojení jako fuga chůze, apokalyptický kultizmus, palimpsesty dějin…. I když by se dalo namítat, že může čtenáře fantasy motivovat k rozšiřování slovní zásoby hlavně cizích slov, osobně bych to do knihy tohoto žánru nedával. A poslední malá výtka: již po několikáté jsem si všiml, že Mièville není příliš obratný v líčení erotických scén. Rád do svých knih občas nějakou vloží, ale popsal bych to jako „nejde mu to z huby“. A kombinace takové neobratnosti a snahy naroubovat do děje homosexuální vztahy, nemůže dopadnout dobře. I když to tak nevypadá, klady převažují nad větším počtem malých záporů a tím se Železná rada pro mě dostává do lehkého nadprůměru.... celý text

Příběh unavené manekýnky a jiné grotesky z dějin 2005, Alex Koenigsmark

Krátké povídky na různá téma, za nejlepší, pokud se nápadu týká, považuji první povídku, kde je vyslýchán pan Tobiáš Štefek, český pán, především kvůli penězům, by mohl mít ukryté. Přestože je vyslýchán v mučírně, výslech probíhá příjemně při poháru vína. Ostatní povídky jsou spíše průměrné, neurazí, ale nijak zvlášť nepotěší.... celý text