schuplik přečtené 663

Příběhy nečekaných konců 2005, Roald Dahl

Soubory povídek se hodnotí špatně. Každá povídka se člověku líbí jinak, takže se moc nedá kniha hodnotit jako celek. Musím ale říct, že Roald Dahl mě jako spisovatel oslovil a jeho styl mě zaujal a bavil. Hodlám se postupně pročíst všemi jeho sbírkami a pak se možná pustím i do jeho tvorby pro děti. Za mě byly nejlepšími povídkami Sekáč Foxley, Skopové na porážku, Edward Přemožitel. Ne všechny povídky byly opravdu nečekaných konců, ale rozhodně na každém byl nějaký zvrat, ať už ho čtenář čekal nebo nečekal. Naprosto mě zarazila povídka Mateří kašička.. no nebylo mi z toho úplně dobře. :D Rozhodně ale měl autor originální nápady, nic podobného jsem ještě asi nečetla. Za mě rozhodně super. :)... celý text

Slepí ptáci 2016, Ursula Poznanski

Skvělý další díl o Beatrice a její vyšetřovací partě. Poznanski prostě dokáže vybudovat zamotaný příběh, kde není jasný vrah ani motiv do poslední chvíle. Stejně jako byl předchozí díl prošpikován geocachingovými hádankami, tak v tenhle je zpestřen úryvky básní. Autorka si prostě libuje v různých slovních hříčkách a hlavolamech, jak je to vidět ve všech jejích knihách, a já si to jako čtenář velmi užívám. A stejně jako zamotanost a nepředvídatelnost příběhu se mi líbí i vedlejší dějová linka, která postupně pokračuje v průběhu série. Vím, že některé Beatricin soukromý život moc nezajímá, ale mě to ještě více vtahuje do příběhu. Vyšetřovatelé vražd mají také vlastní životy i když prací leckdy dost omezené a když už jsem v hlavě Beatrice tak se vším všudy. Je to realistické? Je. A je to zábavné? Pro mě ano! Všechny její knihy mě vždy chytly a nepustily do poslední chvíle a Slepí ptáci nejsou výjimkou. Nemůžu se dočkat na další díl Hlasy.... celý text

Neslyšno 2016, Richelle Mead

Trošku slabší kniha od mé jinak velmi oblíbené autorky. Byla jsem ráda, že pro jednou Mead napsala samostatnou knihu, ale po přečtení mám pocit, že série jí prostě jdou lépe. Příběh byl zajímavý, ale dle mého názoru až moc uspěchaný, kdyby kniha měla o sto stran více tak by to bylo možná lepší. Na necelých 250 stránkách příběh prostě neměl šanci se plně rozvinout a mnohdy byl uspěchaný s pomyslnými skoky ve vyprávění. Pro autorku byla změna z 6 dílných sérií na krátkou samostatnou knížku asi moc drastická.... celý text

Z hlubin 1998, Margaret Atwood

„When you can't tell the difference between your own pleasure and your pain then you're an addict.” Když jsem knihu četla poprvé do semináře literatury, tak jsem si nebyla jistá jestli mě to baví nebo ne. Styl psaní (čteno v originále) se mi moc líbil, jen mi nesedl příběh. Tak jsem si tedy myslela, že to je. O pár týdnů později jsem se na tuhle knihu začala psát závěrečný esej a musím říct, že při druhém pročítání pasáží, co jsem měla založené, jsem se začala o obsah knihy opravdu zajímat. Začalo mi to jednoduše dávat větší smysl a začala jsem mít chuť si knihu přečíst znovu od začátku do konce. K tomu bych ještě zmínila, že na mojí hlavu je těch různých myšlenek v knize až moc, takže mně by to druhé přečtení knihy jen prospělo a víc bych si knihu užila. Ani jedna postava v příběhu tu není proto, aby si ji čtenář oblíbil. Všechny mají své mouchy, ať už menší nebo větší. Chování postav mě mnohdy rozčilovalo, a o to víc jsem pak oceňovala části knihy, kde bylo jejich chování vysvětleno - i když ne vysloveně obhájeno. Obecně mám ráda knihy, kde jsou propracované postavy, které na sebe vzájemně působí. Myslím, že Atwood dokáže zachytit psychiku postav opravdu bravůrně. Jako autorka mě velmi oslovila a chci se pustit od dalších knih od ní. Dávám 3* hodnocení, protože jak už jsem zmínila, na mě toho bylo trochu moc v jedné knize a z prvního čtení jsem z ní nedokázala vytěžit úplně všechno, co do ní autorka vložila. :)... celý text

Jsi divný 2017, Oliver Heyn

Spíše než dojatá jsem byla znechucená. Jak tak koukám na ostatních hodnocení, tak mě tu asi všichni za můj komentář ukamenují, ale stejně si ho neodpustím. Tak jak začít... kniha mi nepřišla vůbec, ale vůbec realistická. Nejde ani o ten vztah mezi dvojčaty, protože ano, to se bohužel stát může, ale to jak se chovali všichni ostatní okolo nich. Všichni to okamžitě chápali a brali to, že je to v pohodě. Navíc způsob vyprávění, jak už tu někdo zmínil je jednodušší, ale na můj vkus až moc. Vyprávět minulost, ale pamatovat si slovo od slova, kdo co řekl, je blbost. Jsem celkově zmatená jestli kniha tedy je nebo není podle skutečných událostí. Už jen proto, že tu je zavedená jako novela (?), ale na obálce knihy je "podle skutečných událostí", vevnitř knihy, že shoda s příběhem reálné postavy je zcela náhodná (to asi těžko, běžně znám jednovaječná dvojčata, co dělají modely + to jak to dopadlo, tolik lidí asi nebude) a navíc ani strýček google nenašel žádný podobný příběh z módního průmyslu. Zkrátka a dobře, přijde mi to jako smyšlená kniha, která se tváří, že je reálná. Asi něco jako to bylo s Motýlkem. Autor tvrdil, že je to podle jeho života, ale ve skutečnosti to byl jen kousek knihy a zbytek koláž příběhů všech ostatních. A navíc tady se autor pro jistotu ani neukáže ani nepodepíše. Chudák kluk, co se nechal vyfotit na tu obálku. A nakonec, i kdyby kniha byla nakonec podle pravdy, tak i tak je mi příběh dvojčat absolutně hnusný (a zdůrazňuji, že to není jenom kvůli incestu). To jak se chovali k sobě navzájem (jedno dvojče ovlivňuje to druhé) a i k ostatním bylo prostě hnusné. Navíc jejich matka měla taky občas hlody. (Kluci, vy jste začali kouřit! a pak si vzápětí s nimi dá cígo na balkóně... co?) A prostě celkově, byli naivní a jediné na čem jim záleželo nebyla hrdost, nějaké slušné zásady, ale peníze. Knihu jsem měla chuť zahodit už asi ve 40 stránce, ale chtěla jsem napsat komentář. Tak jsem to dočetla, abych se vyhnula obvinění, že na to nemám právo, když nevím jak to skončilo. Vím a můj názor na tuhle knihu byl v průběhu jen horší. Ano konec byl smutný, ale když si chci přečíst něco z módního odvětví se silným příběhem, tak radši sáhnu po Isabelle Caro, děkuji pěkně.... celý text

Sběratel 1988, John Fowles

Na Sběratele jsem se chystala docela dlouho a měla jsem vysoká očekávání. Ty se také naplnila a já odkládala knihu s otevřenou pusou... no skoro. Konec jsem totiž trochu čekala, ale nevím jestli to bylo kvůli tomu, že jsem nedávno četla knihu, která skončila úplně stejně (nechci jmenovat, ať někomu nespoileruju). Ta ovšem byla zasazena do současnosti a byla v některých ohledech mnohem méně stravitelná než Sběratel. Jak tu ale někteří už psali, část kterou vypráví Frederick je zajímavější. Pro mě byl i víc sympatický, jestli se to tak dá říct. Zvláštní bylo, že jsem celou dobu myslela, že je to starší muž a on zase ve výsledku zas tak starý nebyl. Ten pocit ale plynul hlavně ze stylu jeho vyprávění, to jak se vyjadřoval atd. Mirandino vyprávění mě nebavilo hlavně z toho důvodu, že se stále vracela do minulosti a ta mě zrovna nezajímala. Nutno ale zmínit, že Miranda a její deníkové záznamy poskytly pohled na situace z té druhé strany, která si nemyslí, že je to normální. Fowles umí naladit atmosféru tak, že má člověk pocit, že plánuje s Frederickem, jako by seděl v jeho hlavě. A to je podle mě v psychologických románech to nejdůležitější, protože když se člověk nedokáže vcítit a pochopit chování postavy, tak pak vyprávění nemá takovou sílu. Už se těším až si od tohoto autora přečtu něco dalšího, protože jestli tohle je debutové dílo, tak jaké musí být jeho další knihy?!... celý text

Anglické absurdní divadlo: Jednosměrné kyvadlo / Bezva finta / Narozeniny / Návrat domů 1966, Harold Pinter

Tahle divadelní hra mě bavila, i když vlastně nevím proč. Bylo to matoucí, jakoby nedotažené, i když úmyslně. Bylo to děsivé a napínavé, i když to byla narozeninová party. Postavy divné a hloupé, ale zároveň zajímavé... Prostě mě to bavilo, ale nevím proč. :D... celý text

Pět 2015, Ursula Poznanski

Ursula Poznanski prostě psát umí a všechny její v češtině vydané knihy jsou úžasné. Pět nebylo výjimkou. Čtivé a hlavně s překvapujícím rozuzlením jako u všech jejích ostatních knih. Nejsem zrovna sečtělá v detektivkách, ale i tak podle mě není vrah někdo, koho uhodne čtenář v půlce knihy. Téma geocachingu bylo super, a i když v knize byly někdy trochu gore scény, tak se objevovaly i místa, kde se člověk mohl pobavit. Vtipná a zajímavá hrdinka, kolega, newbie i patolog. Prostě skvělá vyšetřovací parta a já už se nemůžu dočkat, až si o nich přečtu další díl. :)... celý text

Jak je důležité míti Filipa 2005, Oscar Wilde

Hvězdy nad hlavou 2017, Marissa Meyer

Winter 2016, Marissa Meyer

Číst jakoukoliv knihu z Měsíčních kronik je prostě slast a Winter nebyla výjimkou. Po dočtení mám chuť začít hned od začátku. Čekají tu na mě ale Hvězdy nad hlavou. Konečný díl série, kde se všechno uzavře. Neměla jsem vůbec pocit, že tomu něco chybí, že je někde díra, kterou autorka zapomněla zaplnit. Přišlo mi to prostě dokonalé (nepochybuji, že i po dalším čtení tenhle pocit zůstane). Když si vzpomenu, jak jsem si po přečtení anotace na Cinder myslela, že to prostě nemůže fungovat a že to bude nehorázná kravina, přijde mi to hrozně vtipné. Nakonec jsem si tuhle sérii hned po první knize zamilovala a pak jen víc a víc. Ale nechci tu hodnotit jen celou sérii. Winter byla skvělá kniha. Nejvíce mě bavilo to, že se po celou dobu ta parta rozdělovala na skupiny, dvojice a jednotlivce a vlastně se pořád nemohli sejít všichni najednou. Furt přemýšlet, kdo kde je a s kým. :D Každá postava má svůj vlastní charakter. Každý tam má prostě něco do sebe a až na pár výjimek se nenašel nikdo koho bych úplně nesnášela. Když to tak po sobě čtu, asi bych neměla psát komentáře hned po dočtení knihy. Nedokážu se moc dobře vyjádřit. :D Ale myslím, že každý, kdo to čte pochopil, že se mi Winter a celé Měsíční kroniky vážně líbily. :D :)... celý text

Měsíční píseň 2009, Patricia Briggs

Svižná urban fantasy, která mě velmi bavila. Mercy je vtipná a hlavně nad věcí a to je pro mě při čtení knihy dost podstatné, protože u spousty jiných ženských hrdinek mám často chuť jim jednu fláknout. Kniha má spád i slušný děj. Chvíli mi občas trvalo se zorientovat v postavách a členech jednotlivých smeček, v celkem krátké knize se těch postav objeví docela hodně, takže pro mě byl problém si je zapamatovat všechny napoprvé. Vzhledem k rozsahu celé série se to dá ale omluvit. Celkově se mi kniha líbila a rozhodně se pustím do dalších dílů. :)... celý text

Osudný polibek 2014, Maggie Stiefvater

Takže nejdříve k českému vydání: přečetla jsem asi 100 stránek a pak jsem zjistila, že hlavní hrdinka se v originále nejmenuje Lily, ani Lila, ale Blue. Ano chápu, v knize je několik narážek na její jméno představující barvu, ale stejně jako u jiných knih nechápu, proč to prostě překladatelé nevysvětlí v poznámce pod čarou jako je tomu u mnoha fantasy. Většina lidí z cílové skupiny této knihy se učí ve škole angličtinu a barvy jsou jedním ze základních slov, co se člověk naučí. Proto už jsem pokračovala čtení v angličtině. Ale co mě neskutečně naštvalo, ne kvůli sobě ale kvůli ostatním je to, že Argo vydá první díl a pak už další ne. Chápu, kniha jim třeba tolik nevydělala, ale vydat minimálně další díl, aby viděli, jestli se situace změní a série náhodou nenabere na popularitě, to zkusit mohli. Je to strašně nefér vůči čtenářům, kteří nemají možnost sérii dočíst v AJ nebo jiném jazyce. Já kdybych tu možnost neměla, tak se do série ani nepouštím, protože bych věděla, že to nemá cenu, ale někdo jiný informace ohledně knih, které čte nedohledává, takže nepochybuji, že se najde někdo, kdo s nadšením přečetl první díl a pak zjistil, že další vydané už nejsou. A rozhodně tohle není jediná knižní série, která u nás takhle dopadla. A teď konečně ke knize samotné. Přesto, že jsem čekala už z názvu, že se bude jednat o nějakou přeslazenou paranormální zápletku, dočkala jsem se celkem zamotaného a zajímavého příběhu. Během čtení se objevují tajemství, které se svého odhalení nedočkají ani na konci, takže očekávám, že to mě čeká v dalších dílech. Hlavní věc, co se mi líbila, byly charaktery postav. Každý má svojí vlastní osobnost, problémy a celkově bylo zajímavé jak na sebe vzájemně působí. Vztahy (hlavně tedy zatím přátelské) v knize hrají velkou roli a do toho všeho se míchá zápletka. Občas mi přišel příběh až trochu moc zašmodrchaný a proto dávám jen 3 hvězdy, ale i tak za mě super kniha a jsem zvědavá na další díly.... celý text

Pnin 2001, Vladimir Nabokov

Kniha mě bavila a roztržitého Timofeje Pnina jsem si oblíbila. Některé části mě pobavily a celkově to pro mě byla taková odpočinková četba z vysokoškolského prostředí. ,,Tom si myslí, že nejlepší vyučovací metodou jakéhokoli předmětu je pěstovat ve třídě diskusi, což znamená nechat dvacet mladých pitomců a dva nafoukané neurotiky, aby rozebírali padesát minut něco, o čem ani jejich učitel, ani oni sami nemají ponětí.''... celý text

Elementární částice 2013, Michel Houellebecq

Knihu jsem dočetla, protože jsem musela. A bylo mi z ní akorát špatně. Ne já prostě nevidím krásu v popisech svraštěných přirození a ejakulací na sto způsobů. Pojetí filosofické myšlenky, že život nemá smysl a tak dále, která není nová ani nějak dechberoucí, nedostane nový šmrnc jen tím, že to autor proloží nechutnostmi. Některé části byly zajímavé, ale to se bavíme o odstavcích ne-li větách oproti hromadě věcí, které byly odpudivé a nutily mě knihu zavřít.... celý text

Bílý šum 1999, Don DeLillo

Člověk se objevuje v holocénu 1995, Max Frisch

Kniha mě přímo nenadchla, ale musela jsem nad ní přemýšlet. Zapomínající starý člověk zápasící se samotou a nudou. Kniha by mě bavila více, kdybych měla šanci se začíst. Ono samo o sobě je to knížka malinká a navíc je proložená samotnými útržky, které si pan Geiser vystřihuje a sama kniha jsou spíše jen útržky příběhu, proto si myslím, že by se mi mnohem lépe četla (a bavila mě) v souvislejším textu.... celý text

Neopouštěj mě 2007, Kazuo Ishiguro

Bavilo mě, jak v první půlce knihy má člověk stále pocit, že je něco špatně. A pak když zjistí co, tak je i tak napjatý jak to vlastně dopadne. Zvláštní příběh a skvěle napsáno.... celý text

Sochař 2016, Scott McCloud

Páni, bylo to opravdu dobré. Kresba sice nebylo přímo uchvacující, ale i tak byla pěkná. Tak nějak mi to souznělo i s tím příběhem sochaře. Hodně mě zaujaly samotné sochy až jsem přemýšlela, jak to sakra McCloud vymyslel. I když některé pasáže v příbehu byly trochu slabší, konec to vyšvihnul. Fakt se mi konec hodně líbil a k tomu ještě dodám, že stojí za přečtení dovětek od autora. Rozhodně doporučuji dál. :)... celý text

Tažení do Tearlingu 2016, Erika Johansen

Druhý díl mě tak nenadchl jako ten první. Stále ale platí, že se mi kniha četla opravdu dobře a neobvykle rychle (i když jsem měla knihu rozečtenou dlouho, ale to byla chyba mého volného času a ne knihy, když už jsem k ní zasedla, přečíst 100 stránek najednou nebyl problém). Tažení do Tearlingu oproti předchozímu dílu mnohem víc věnuje vysvětlování na úkor děje v Novém Londýně. To co mi chybělo předtím, tady až moc převažuje. To 'vysvětlování' je tu navíc podáno zajímavou formou. Nechci nikomu nic spoilerovat a proto jen řeknu, že bylo dobře, že autorka alespoň trochu vyjasnila časovou linii a jak svět Teatlingu vůbec vzniknul. I tak se stalo dost podstatných věcí a nemyslím si, že by pokračování této trilogie bylo nějak špatné. Rozhodně plánuji sérii dočíst, už se jen rozhodnout, jestli se pustím do originálu, který teď vyšel nebo jestli si počkám na češtinu. :) Ještě musím říct, že za poslední dobu jedna z těch lepších trilogií, opravdu chytne a nepustí. :)... celý text