Slepýš24 přečtené 178

Vzpomínky, co neuletí 2014, Hana Andronikova

Kniha obsahuje autorčiny povídky, které se objevily ve sbírce Srdce na udici, v antologiích a časopisech. Jsem ráda, že díky této knize jsou, předpokládám, všechny její publikované povídky na jednom místě. Přesto bych se bez posledních pěti próz obešla. Příběhy ze Srdce na udici se mi velmi líbily, skvěle se v nich projevil autorčin smysl pro detail a její pozorovací schopnosti. Navíc propojení postav příbuzenskými vztahy z toho udělalo samostatný celek v celku. Zbylé povídky mi tak připadaly nadbytečné a ve výsledku mi i zkazily celkový dojem z knihy. Víc by mě třeba zajímal příběh Alexandra, pana V. a Míťovy matky z Rovnice o jedné neznámé. Nicméně opět se zde ukazuje, jak nadaná autorka to byla, jak skvěle dokázala pracovat s jazykem i postavami a jak dobrou pozorovatelkou byla. Klobouk dolů a čest její památce!... celý text

Nebe nemá dno 2010, Hana Andronikova

Paní Andronikova měla ohromný talent, což dokazuje i tato kniha. Způsob, jakým zde autorka pracuje s jazykem, je úchvatný (i když absence velkých písmen může někoho odradit). Nicméně musím přiznat, že jsem knihu nebyla schopná dočíst. Ne že by měla tolik stran, právě naopak, ale jeden krátký záznam mě zasytil natolik, že ani po měsíci jsem se nedopracovala ke sté straně. Je to čtení klidně i na půl roku. Pokud tedy uvažujete o tom, že byste si přečetli od Andronikovy nějakou knihu, začněte spíše Zvukem slunečních hodin nebo jejími povídkovými sbírkami (Vzpomínky, co neuletí, Srdce na udici).... celý text

Verše potrhlé 2021, Janek Ledecký

Je pozoruhodné, jak autor propojil svět dětí, jejich rodičů a prarodičů. Na děti v knize čekají básničky o zvířátkách (a moc krásné ilustrace od Jonáše Ledeckého k tomu), na jejich rodiče narážky na současné dění ve světě a na prarodiče odkazy na doby dávno minulé. Taktéž oceňuji, že básničky měly povětšinou smysluplnou a výstižnou pointu. Co už se mi ale opravdu nelíbilo, byly naprosto zbytečné chyby, zejména v interpunkci (oslovení se vždy odděluje čárkou!). A k tomu všemu někdy drhly i samotné verše. Mnohem více se mi líbily třeba básničky od Kamily Urbanové ve sborníku vítězných prací 27. ročníku literární soutěže Můj svět (z března 2020). Ty jsou formálně vytříbenější a dětem by se určitě líbily.... celý text

Příběh Arthura Truluva 2021, Elizabeth Berg

Příjemná, čtivá knížka, jejíhož hlavního hrdinu si zamilujete a budete si přát, aby skutečně existoval. Jen z toho konce je mi nějak smutno... Na knize mě velmi překvapilo, jak se nezdržuje téměř žádnými popisy, jak je plná dialogů. Příběh tak velmi rychle plyne a čtenáře ze svého zajetí propustí až na samotném konci. Celé to na mě proto více působilo jako scénář k filmu než prozaické dílo. A to je v určitém ohledu i škoda. Nikdo sice nemůže vytáhnout tu starou otřepanou hlášku: "Mohlo to být o dvě stě stran kratší," ale zase se tak kniha ošidila o kouzlo, které nabízí pouze literatura. Autorka se z důvodu zachování plynulosti a rychlosti příběhu příliš nezabývala vnitřním světem postav, líčením prostředí atd., takže se tu pak objevovaly situace, u kterých jsem měla pocit, že byly až podezřele urychlené (kupříkladu když si postavy sdělovaly něco důvěrného - proč bych tak rychle na někoho vyvalila něco, co se mi nesnadno přiznává?). Navíc mě to jako čtenáře ochudilo o hlubší sondu do minulosti jednotlivých aktérů, byly tam náznaky, ale čekala jsem, že je autorka někdy více rozvine. Příběh Arthura Truluva bych tak především doporučila někomu, kdo hledá oddechové, milé čtení a komu u knihy stačí ke spokojenosti pěkná dějová linka. Jednoznačně se jedná o knihu, která udělá radost a která vás možná i donutí popřemýšlet nad životem.... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Nalezenec 2021, Stacey Halls

Úplně nadšená z této knihy nejsem. Autorce nemohu upřít, že se jí podařilo věrohodně vylíčit Londýn 18. století (aspoň já jako laik jsem ten pocit měla). Také bych vyzdvihla práci s mluvou postav (lidé z nižší třídy hovoří nespisovně, lidé z lepší společnosti spisovně) - odlišit od sebe Alexandru a Bess tudíž nebylo těžké. V souvislosti s tím bych ale měla jednu připomínku: proč je příběh Bess psán v ich-formě? Samozřejmě, jako čtenář se tak vžiju do její situace, seznámím se s jejím úhlem pohledu. Ale jak může svůj příběh napsat (!), když je negramotná? (Že to "napsala", usuzuji na základě toho, že její vypravěčské pasáže jsou psány jinak než přímé řeči.) Nicméně takovou drobnost člověk ještě pomine. Samotný příběh vypadá zpočátku velmi slibně. Zdá se, že celá kniha bude zasvěcena hledání ztracené dcery, ale ta se kupodivu sama objeví hned po prvních sto stranách. Poslední, co tedy zbývá zjistit, je, proč dítě zmizelo, jaké je to tajemství, na něž anotace láká. Inu, má očekávání to nenaplnilo ani trochu. Občas byla dějová linka předvídatelná, ale někdy připravila i něco zajímavého. Bohužel jsem ale místy měla pocit, že autorka neplánuje dopředu a na něco si vzpomene, až když to potřebuje, některé pasáže se navíc zbytečně opakovaly. Na druhou stranu oceňuji, že ve třetí části kladla autorka svým postavám jednu překážku za druhou. Konec byl příliš růžový. Kde na to všechno vůbec vzali peníze? Postavy byly docela dobré. Závěrem: za pár dnů asi zapomenu, o čem kniha pojednávala, ale pokud hledáte nenáročné čtení se silnými ženskými hrdinkami a špetkou historie, bude tohle dobrá volba.... celý text

Lada u ledu 2021, Ema Labudová

Od této autorky už si radši nikdy nic nepřečtu. Už její debut nebyl zrovna trefa do černého, ale tohle? To pro mě bylo takové utrpení, že jsem se nedonutila dočíst ani první kapitolu. Z knihy na mě vůbec nedýchala atmosféra 70. let. Jediné, co by mě k tomuto období navedlo, by mohly být názvy kapitol (podle písní skupiny Beatles). Na druhou stranu jak se Beatles vztahují k Československu? Ovšem největší problém jsem měla s jazykem. Du forma je sama o sobě zajímavý nápad, už jsem se s ní setkala v minulosti, ale místy jsem měla pocit, že ji autorka neuchopila zrovna za nejlepší konec. Dále mě uvádělo do rozpaků, jak je kniha vulgární. Jistě, vulgarismy jsou kořením mluvy, ale na mě jich tu začalo být po těch pár stranách moc. Také se tu až nezvykle často objevovalo slovíčko "no". Pokud by se vyskytovalo pouze v přímé řeči, budiž, ale v pasážích vypravěče by to být nemuselo... V předmluvě mohly být některé věty převedeny do dialogu, hned by to vypadalo lépe. Navíc psaní dialogů zvládá Labudová docela dobře, tak je škoda, že toho nevyužila. Korektura si mohla dát na opravě textu trochu víc záležet. Sem tam se objevila nějaká chybička. Kdybych Ladu u ledu srovnala s Tapetářem, musela bych konstatovat, že Tapetář byl o něco lepší. Nicméně to, co jsem autorce vytýkala u její prvotiny, bych jí vytkla i tady. Posun k lepšímu tu tedy nevidím. Škoda.... celý text

Poslední věta 2021, Lisa Genova

Poslední věta je velmi precizně, citlivě napsaná knížka. Každá postava je propracovaná, každá nová informace přijde na řadu v ten správný okamžik, každé slovo je míněno smrtelně vážně a má přesně ten účinek, jaký mít má, každá myšlenka ve čtenářově mysli rezonuje ještě hodně dlouho. Byl to neskutečně silný zážitek... I několik hodin po přečtení poslední kapitoly mi nebylo úplně veselo. Ani si nedovedu představit, jak těžké muselo pro autorku být, když chodila na návštěvu k lidem s ALS a sledovala, jak umírají. Doporučuji.... celý text

Epigramy 2004, Karel Havlíček Borovský

Život s panikou 2021, Alžběta Bublanová

Dokud jsem nenarazila na tuto knihu, nevěděla jsem o panických atakách zhola nic. I proto jsem velmi ráda, že se autorka nebála jít s kůží na trh a že se rozhodla o svůj příběh podělit. Domnívám se, že právě osobní zpověď řekne široké veřejnosti víc než sáhodlouhá studie nějakého psychologa, lépe si díky tomu uvědomíme, co prožívají lidé, kteří bojují se svou vlastní myslí, a snad nám to i napomůže je více chápat. Panické ataky navíc autorku přivádí k dalším a dalším tématům. Téma smrti, úzkosti, samoty, nenaplněných snů. Naštěstí kniha ale poskytuje i naději a víru ve změnu, zlepšení. Navíc otázky, které autorka pokládá jaksi "do pléna", donutí i čtenáře samotného, aby se nad sebou zamyslel. Tudíž i ten, kdo není "panikář" a nečte knížku proto, aby si v sobě vše urovnal, si zde najde své. Doporučuji.... celý text

Jeho zákusek 2021, Penelope Bloom

Asi jediným plusem této knihy je čtivost. Jinak je to docela bída. Postavy za moc nestály, měla jsem pocit, že v hlavě nemají nic jiného než rozmnožování. Navíc mi připadalo, že vztah mezi Ryanem a Emily vznikl jen proto, že si to autorka přála. Celý jejich vztah byl spíš takový popis, nepostřehla jsem, že by mezi nimi byla láska (minimálně láska nezaložená na "dokonalém" vzhledu). Samotný děj byl neskutečně přitažený za vlasy. Přepadení hospody, zastavení výtahu a hlavně ta "závěrečná akce" na letišti. Co to proboha bylo? Jaké štěstí, že má knížka jenom 224 stran...... celý text

Krysař 2016, Viktor Dyk

Krásná, svižná knížečka na jedno odpoledne. Samotný příběh dle mého názoru čtenáře pohltí a do poslední stránky jej nenechá klidným. Svůj podíl na tom nepochybně má i tajemná, fascinující postava krysaře. Jedině doporučuji.... celý text

Chata ve Švýcarsku 2021, Julie Caplin

Od Julie Caplin je tohle moje první kniha. Byla jsem neskutečně zvědavá, co je na knížkách této spisovatelky tak úžasného, když jsou v knihovně věčně vypůjčené. Musím uznat, že autorce se daří navodit příjemnou atmosféru, která je po perném dni balzámem na duši, ale především se jí daří dělat čtenáři chutě (nutně potřebuju někde sehnat aspoň jeden švýcarský dort! :)). Samotná milostná linka je ale dost předvídatelná. Vím, že po takových koncích čtenáři prahnou, ale aspoň to drama před koncem v podobě odloučení by si autoři milostných románů mohli strčit do patřičných míst. Dialogy za moc nestály. Vybavuji si třeba jednu Mininu přímou řeč, kde své sestře říká něco o svých "rodičích Miriam a Derekovi". Lidé přece běžně svým sourozencům říkají "naši rodiče jménem X a Y"... Když to shrnu: děj dvakrát neoslní, ale aspoň jsem měla díky knize pocit, že jsem se na chvíli přemístila do Švýcarska a ochutnávala místní delikatesy. :)... celý text

Vrány 2020, Petra Dvořáková

Knížku jsem přečetla za jeden den, nedalo se od ní odtrhnout. I když jsem si z počátku nedokázala zvyknout na nespisovnou češtinu... Nicméně jazykově mě tu zaujala autorčina práce se jmény. Matka Báru nesnášela, neustále jí říkala Baruno, ale když mluvila s někým cizím, tak to hned byla Bára, Barča. A její milovaná starší dcera byla zásadně Katuška. Naprosto přesně to vypovídá o vztazích mezi nimi, o přetvářce před světem. Je to drobný detail, který někdo může považovat za samozřejmost, ale díky tomu je vidět, jak má autorka příběh plně ve svých rukou a přemýšlí nad ním. Konec mě zaskočil. Nejsem si jistá, jestli měl být opravdu tak abstaktní nebo tím autorka chtěla jaksi metaforicky vyjádřit krutou realitu. V každém případě kniha si mě získala a mohu ji jedině doporučit.... celý text

Zuzanin dech 2020, Jakuba Katalpa (p)

Smekám před autorkou. Tato kniha se mi líbí po všech směrech. Zajímavé, plastické postavy, děj, který čtenáři nedovolí román odložit, maximální dodržení historických reálií, pozoruhodný styl psaní, chyby a nesrovnalosti téměř nulové (stále ale musím přemýšlet o větě: "slzy nechává klouzat po spáncích" - kudy jí ty slzy proboha tečou?!). Obzvláště jsem ale ráda za to, jak se autorka nebála více ponořit do života Židů za války a po válce. Nic tady není růžové a snadné (dostat zpátky majetek, mít práci, být přijat společností). Tohle mi u Hany od A. Mornštajnové docela chybělo. Doporučuji!... celý text

Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové 2021, Robert Bryndza

Bylo to příjemné čtení, nic světoborného (logicky, je to oddechové čtení), ale času, který jsem knize věnovala, nelituji. I když brzy zapomenu, o čem to bylo. Coco mi jako postava připadala v pohodě a její příhody mě bavily. Konec mi přišel trochu přeslazený. Podobnost s autorovým životem mi občas lezla na nervy. Slovensko vylíčil možná až v příliš růžových barvách (určitě je to krásná země, ale v knize mi to přišlo až kýčovité). Gayové pomalu na každé straně byli otravní. Poznámky typu "princezna Anna má kobylí hlavu" si autor mohl odpustit. Místy jsem měla pocit, že čtu Bridget Jonesovou. Celkově to nebylo špatné. :)... celý text

Prvotiny 2020 2020, * antologie

Je škoda, že Knihovna města Olomouce nezveřejňuje texty celé (úryvky jsou zde: http://www.kmol.cz/13783-prvotiny-2020-2/). Každé dílko mělo co nabídnout, byla to přehlídka nádherných slov, metafor, zajímavých nápadů. Krása. :)... celý text

Na odstřel 2018, Miloš Cajthaml

Nebylo to úplně špatné. Hra na odstřel mi přišla docela zajímavá, ale nijak mě neuchvátila. Životy hlavních hrdinů byly na můj vkus příliš divoké, plné sexu, drog, peněz. Ale přesto se Tom a Marek občas chovali poněkud dětinsky. Hlavní postavy se mi docela pletly. Mluvily úplně stejně, oběma se hroutil svět, jejich otcové selhali. Objevily se tu i nějaké ty chyby, hlavně v interpunkci. To si mohla korektura ohlídat (když už kniha dostala Literární cenu Knižního klubu). Bohužel i zde se mi potvrzuje, že není nejlepší nápad používat k číslování kapitol římské číslice. Mnohdy se stane, že je někdo napíše špatně (to se tu ale nestalo) nebo že napíše dvakrát jednu a tu samou (zde to byla kapitola XXVIII.). Ale to je taková drobnost. Způsob, jakým byla psána přímá řeč, mi připomínal o rok mladšího Tapetáře. A ani tentokrát mi to nesedlo. Ale to je můj problém. Celkově tedy nevím, jaký dojem na mě měla kniha udělat a co jsem si z ní jako čtenář měla odnést (jazyk mě neoslnil, příběh brzy zapomenu, postavy nesympatické). Ale aspoň to mělo jen 168 stran...... celý text

Duch domu Ashburnů 2019, Darcy Coates

Horory nečtu často, ale čas od času po nich sáhnu. A zatím mě nikdy nezklamaly. Kniha je velmi čtivá a příběh mě brzy pohltil. (Jednoznačně tomu napomáhalo i ukončování kapitol v tu nejnapínavější chvíli.) Místy jsem měla opravdu strach (i když vzhled té mrtvoly - nevím, nevím, přišlo mi to trochu komické, nahatá baba pobíhající po lese je trochu úlet :)). Knihu hodnotím velmi kladně také proto, že mi připomínala knížky mého dětství (Thomas Brezina). Bylo to jako vrátit se v čase. Rozhodně doporučuji. :)... celý text

V Tichu 2016, Alžběta Bublanová

Od autorky už jsem četla tři knihy, tato byla čtvrtá. A jsem velmi zklamaná. Postavy mi připadaly jedna jako druhá, jen ta macecha malinko vybočovala. Všichni pili, nevěděli, jak by naložili se svým životem, stáli na místě. A také mluvili úplně stejně. Až na patnáctiletou Adélu, ta se docela povedla. I když byla na facku, stejně jako ostatní postavy. Sympatický mi tu nebyl snad nikdo. Hlavní hrdinka střídala zaměstnání a chlapy jako ponožky. A na konci to psaní lístečků - proboha... O takové ztracené existenci jsem dlouho nečetla. Příběh - pomalu ani nevím, o čem to bylo. Asi o hledání štěstí a svého místa ve světě. A proč se vlastně Adéla rozešla s Davidem? Chybělo mi tam vysvětlení. Naštěstí je kniha poměrně krátká a čte se rychle, takže se tím nemusíte zabývat nijak dlouho, pokud se knihu rozhodnete dočíst až do konce. Od Bublanové nejhorší kniha.... celý text