soukroma
přečtené 6463
Znamení viny
2023,
Sharon Dempsey
Příšerně zdlouhavé, zápletka nanicovatá (a neoriginální - opět něco, co provedla partička středoškoláků a jak na to kdo mnohem později v dospělosti dojel) a hlavní postavy velmi nevěrohodné. Poté, co jsem na prvních pěti desítkách stran narazila stokrát na - jmenovitou - připomínku předchozího případu detektiva Dannyho Stowea, v němž mu náramně pomohla psycholožka, bývalá kamarádka (klišé), což nesloužilo absolutně k ničemu jinému než jako zpětná upoutávka k prvnímu dílu, jsem už objemný zbytek knihy prošla rychle. Však i výplní v podobě rozboru rodin obou hlavních hrdinů bylo hodně, zejména před samotným policejním vyšetřováním. A to vyšetřování nic moc, neuvěřitelné, že by psycholožka bez jakékoli policejní průpravy mohla oficiálně vyslýchat podezřelého, nejasné, jak skutečně pomohla při tomto vyšetřování (a pro mne rozhodně zcela nezajímavé, jak to bylo v prvním díle - tohle byl první a poslední o této dvojici). Nefandím psychologům, ale tady mi to přišlo vážně přes čáru. A konec byl taky nedotažený - jak a čím že rodiče zahlazovali čin svého maturanta? Ani Belfast nepřišel moc ke slovu, současný ani bouřlivý minulý. Ani překlad nebyl taky nic moc, u nás snad podezřelý nevolá rovnou obhájce (to je snad až soudní označení), ale jen právníka/advokáta. A ten titul knihy - nechápu, proč se český překlad nepřidržel výstižného originálního Midnight killing; vůbec je s podivem, že projde u překladového vydání totální změna něčeho tak podstatného, jako je název knihy (zejména na klišé), nad nímž sám autor dost dlouho přemýšlí a pak si za ním stojí (snad jen v případě idiomů, říkadel, dvojsmyslů apod. je toto nejen přípustné, ale zhusta nutné).... celý text
Bunkr
2024,
Jana Schrevel
Dobře se mi to četlo: pomalá česko-holandská současná detektivka, se současnými bolestivými prvky doby, přijatelnými policisty a ostatními aktéry. A samozřejmě dunami u divokého a chladného Severního moře nedaleko Den Helder a bunkry jako pozůstatky války. Žádná stará tajemství, žádné paralelní příběhy, prostě vcelku přímočaré vyšetřování. Autorka pěkně zakomponovala zajímavosti a odlišnosti, se kterými se jako provdaná Češka v Holandsku za dlouhá léta setkala. Mne překvapilo tamní tykání a taky časté ubalování cigaret. Jako bonus jsem se ráda něco maličko dozvěděla právě o městě Den Helder, kde si na námořní základně odkroutil vojenskou službu jeden dávný kamarád... I když často zmiňovaný nedaleký Alkmaar se svými proslulými sýrovými trhy by byl (do budoucna třeba?) ještě mnohem zajímavějším místem děje. Vida, mám pořád pro Holandsko jistou slabost.... celý text
Cejch
2023,
Zdeněk Šmíd
Podobných témat se rojí na našem knižním trhu za posledních 30 let rozhodně nemálo. Sudety a jejich historie - dávná, (před-po)válečná až současná. A vždycky je to o konkrétních lidských příbězích. Většinou se s tím autoři popasují vcelku dobře, takže mne to pořád baví číst (ostatně o Sudetech jsem toho ještě nedávno věděla opravdu pramálo). Ovšem tady se pozná, že se toho ujala (asi jako jedna z prvních v roce 1992) velmi vypsaná a zkušená ruka, takže líčení dávných i nedávných příběhů má rozhodně přidanou hodnotu ve výborném jazykovém projevu a stylu se špetkou humoru a cynizmu, a se skutečným (věrohodným) nadhledem, který si nemohou (a rozhodně by ani neměli) dovolovat autoři o generace mladší, kteří nezažili na vlastní kůži žádnou z klíčových popisovaných dob.... celý text
V osamění
2024,
Dorothy B. Hughes
O komentáři už nějakou dobu přemýšlím; chtěla jsem jej uvést vzletným postesknutím ve smyslu, že takovéhle knihy se dnes už nepíší! To je jistě pravda, ale protože se román řadí do drsné školy a noir, tak vlastně musím přiznat, že číst i slavné autory této éry a žánru mne (už) vlastně nebaví (takže žádný stesk se přece nekoná). Tohle však byla úplně jiná káva: žádný organizovaný zločin. žádné potoky krve u mrtvol a rozmlácené obličeje u detektivů, nic takového. A právě proto je to z pera autorky poloviny minulého století nečekané: silné psychologické drama, kde se s vrahem setkáváme hned v úvodu a strávíme s ním pěkných pár dalších "excesů", které ještě doprovází blízkost kamaráda z války jako policejního vyšetřovatele. Bonus ikonických plážových i dalších míst LA a poválečný život střední vrstvy s neustálými koktejly, večeřemi v klubu, krásnými ženami usilujícími nejen o pozornost bohatých mužů, ale i o pozornost Hollywoodu... A s ohledem na hlavního hrdinu mne napadá podobně zcestné postesknutí jako z úvodu komentáře: ani vojenští stíhači nejsou bez poskvrnky na morálce a duchu... Samozřejmě, jsou to lidé z masa a kostí, a dokonce ani nepotřebují válečnou zkušenost, aby konali ohavné zločiny, resp. mnohdy se na zažitá válečná traumata prostě nemohou vymlouvat, ani kdyby chtěli...... celý text
Dubna: Ostrůvky stability
2024,
Veronika Büchler
Očekávání splněna méně než částečně: něco jsem se dozvěděla nového o atomovém městečku a vůbec jaderném programu SSSR (kniha končí perestrojkou). Autorka si o tom nastudovala dnes již o něco dostupnější (ale jistě ne komplexní) informace, mnohé ale zůstává utajeno. Nicméně samotný příběh hlavního hrdiny byl hodně podivný a mnohé nepřesné až nevěrohodné, např. letmá zmínka o tom, že byl VYLOUČEN ze strany, by ve skutečnosti znamenala jeho konec v (jakémkoli) oboru a tvrdou perzekuci i jeho širší rodiny (navíc snad i jeho bratr byl v emigraci, takže tuplem). Mohl být možná ještě VYŠKRTNUT ze strany, což by znamenalo menší, byť stále velká omezení, ale případně by se mu při popisované vazbě na StB skutečně do Dubny podařilo dostat s rodinou a pracovat tam... Krom toho nejen jeho konec byl podivný, ale celé jeho uvažování a jednání (a to pravidelné a časté ježdění autem, soukromě, jeho samotného z místa pod Moskvou až do Prahy??? - dle mého skrovného názoru by tam nemohl jako cizinec do soukromého auta ani sednout, natož se v něm po SSSR pohybovat, nemluvě o té vzdálenosti). A z jiného pohledu mne doslova nadzvedlo, že když se na prvních stránkách hovoří o katastrofální havárii v Černobylu, v atomovém městečku, které žije zkoumáním jádra, bádá a řeší vše související s atomovou vědou, takže i energií, se to prakticky ledabyle! bez zájmu! přešlo a celou knihu se to vůbec neobjevilo, neřešilo, oficiálně, ani v kuloárech! A pak ještě "zápletka" se schovanými radioaktivními peletkami nalezenými v psacím stole... odkud, kde se tam vzaly a vlastně proč, to jsem se nedozvěděla, takže jen stále kroutím hlavou. Autorka je s ohledem na popisovanou dobu příliš mladá, socialismus zažila maximálně sotva jako prvňáček, takže nemá dostatečný osobní vhled do toho, jak to u nás, tím méně v SSSR chodilo v tuhých dobách před revolucí/perestrojkou. Sice uvádí zdroje, ale hlavně staví na rozhovorech, a zřejmě to způsobuje zkreslení, nepřesností, až zásadní chyby. Proto za mne ve výsledku velké zklamání. Pozn. : zmíněn je v textu - bez dalšího - Lysenko jako zarytý nepřítel Mendelovy teorie dědičnosti, ale zase chybně jako _Lyšenko_... celý text
Mořský hřbitov
2024,
Aslak Nore
První stránky navnadily, ale Kurdistán a wareboarding mne rychle znechutily, takže jsem vzdala luštění pidipísmen v jinak neekologicky objemné a těžké knize (specialita Host - nepřímá úměra velikosti fontu a spotřeby papíru, tíže i ceny - nic pro čtenáře papírovývh knih).... celý text
Poslední království
2024,
Steve Berry
(Navždy) tajemný Ludvík II. Bavorský, Bavorsko dříve a dnes, vazby na Havaj, a nějaké ty čínské zájmy, pěkný propletenec. Informativní (třeba ovšem přečíst důkladně poznámky autora rozlišující mezi fakty a fikcí) a nesporně zajímavé. Ludvík byla podivuhodná postava, která překvapuje dodnes, nebyl asi úplně duševně v pořádku, ale na druhou stranu to rozhodně nebyl žádný idiot - miloval hudbu, architekturu, legendy, přírodu, ale také (pro mě novinka) rébusy a šifry. A své Bavorsko, samozřejmě. A překvapivě tu medaili od krále Kamehameha dostal doopravdy (i když se prý neví za jaké zásluhy). Historie Havaje je ostatně také zajímavá, i když asi průhlednější než třeba otazníku kolem skonu bavorského krále. A ten thrillerový děj kolem, to už jsou u autorových knih pro mne jen takové kulisy, na pozadí, vyzobávám si faktické zajímavosti.... celý text
Australský rok jako klokaní skok
2003,
Jan Rychetský
Mladík se vydal na krátký studijní pobyt s výukou angličtiny v Perthu a pak procestoval Austrálii opravdu důkladně, takže ve svém cestovatelském deníčku nás seznamuje s mnoha méně nebo téměř neznámými místy, samozřejmě i vedle těch notoricky známých. A protože cestuje často stopem či s náhodnými kamarády, seznámíme se také s řadou více či méně zajímavých lidiček. Přidává pár barevných a hodně malých černobílých fotek. Je to ovšem poplatné době přelomu milénia (dokonce internet ještě v plenkách), takže uváděné ceny čehokoli asi nebudou zrovna aktuální a možnosti putování v některých místech budou jiné, omezenější (Uluru - tenkrát se na ni ještě lezlo, vyhledala jsem si, jak je to teď: "On October 26, 2019, to coincide with the 34th anniversary of the return of Uluru to traditional owners, the ban on climbing Uluru came into effect."). Mapa na předsádce je sice velká a trasy v ní přehledné, ale ani s lupou v ní nepřečtete nic, jen popaměti čtenář odhadne, kde jsou velká města (a nic menšího opravdu neidentifikujete, natož - zřejmě - odkazy na místa v knize). Takže k dnešnímu dni hodnotím spíš jako takový průměr (neb Austrálie mne vždycky bavila, ale na dálku, a tak už to asi taky zůstane). Zvláštní bylo používání _Aboriginijci_, _aboriginijský_.... celý text
Vyrytá znamení
2024,
Johan Theorin
Theorina jsem už dlouho nečetla, neboť se vrhl na napůl mystické příběhy. Ale tohle vypadalo reálně, skoro jako detektivka, takže jsem se do knihy pustila. Jenže jsem zapomněla na ještě jeden důvod, proč jsem autorem nikdy nebyla nadšená: přehnaná délka textu bez odpovídající obsahové hodnoty. A tady snad ještě přitvrdil: např. na prvních 100 stranách, po pár stranách věnovaných "slibné" střelbě, pobodání a nalezení dvou mrtvol na severním mysu ostrova, už čteme jen a pouze o porodu hlavní policistky. A na dalších 350 stranách pak následují tanečky kolem toho, zda dítě je kolegy (Amor!), nebo manžela... A někde na pozadí se ztrácejí "napínavé" příběhy z roku 1940 a ze současnosti. Takže za mne ani teď ani do budoucna už ne.... celý text
