V_M přečtené 265

Malinový chodníček 1979, František Lazecký

Půvabná knížka veršů, říkadel, hádanek a her pro děti z pera slezského básníka Františka Lazeckého, jehož jsem doposud znal jen jako autora pozoruhodné spirituální poezie, laděné zprvu katolicky, v závěrečné fázi – pamatuju-li se správně – univerzálněji. Poezii určenou primárně dětem běžně nečtu, proto se necítím kompetentní k objektivnějšímu srovnávání, dovolím si tedy jen pár postřehů. Jako plus Malinového chodníčku vnímám krajové zaměření, dle předmluvy se zdá, že Lazecký hodně čerpal z vlastního dětství a zaznamenal, popř. adaptoval texty, které coby synek vyrůstající v tehdy ještě nevelké dědině Tísek severně od Bílovce, v kopcovitém kraji na pomezí Slezska a Moravského Kravařska (navíc poblíž hned několika jazykových hranic), slýchal a sám odříkával či zpíval. Minusem je, že texty mají jen tu a tam nářeční prvky, a to spíše v rovině lexikální než hláskové. To jim podle mého názoru jednak ubírá na ryzosti, jednak na půvabu, ale i dokumentární hodnotě (tu samozřejmě děti nedocení, ale vydal-li knížku ostravský Profil primárně pro děti z regionu, pak by jim asi až tak nevadila a nedětští čtenáři by to docenili). Občas kvůli tomuto „pospisovnění“ dokonce haprují rýmy či rytmus, což je už je nedostatek závažný z hlediska každého čtenáře. Mimoto bych uvítal nějakou krátkou závěrečnou poznámku, kde by Lazecký vysvětlil, nakolik jde o autentickou lidovou slovesnost, třebas jím lehce upravenou (myslím, že většinově), a nakolik o jeho vlastní tvorbu, slovesností jen zčásti inspirovanou. Velkým plusem pak jsou – jakkoli nedovedu posoudit, zda se líbí dětem – ilustrace Lumíra Ševčíka, který z kraje pocházel a nádherně ilustroval i třeba knížky Josefa Strnadla. V Malinovém chodníčku mají některé z těchto ilustrací rozvernost (či jak to nazvat) bezmála surrealistickou. Zkrátka výtvarná úprava knihy se mi líbí jako celek i v detailech. A ještě poznámka na závěr: při četbě veršovánek o řemeslnících, ale i obecném životě na vsi, zvířatech nebo třeba jídle (pečení chleba v každé chalupě!) si člověk uvědomí, jak vzdálený je nám svět moravskoslezského venkova první čtvrtiny 20. století. A platí to i pro dobu vydání knihy (1979), kdy už to tam bylo v zásadě jako dnes. Ty dědiny už nejsou jinde jen vizuálně (k jejich nesmírné škodě a estetické újmě), ale radikálně se proměnil i způsob života. To samozřejmě není žádná nová ani objevná myšlenka, ale nečekal bych, jak důtklivě ji pocítím při četbě knížky básní pro děti, získané z jedné východočeské knihobudky.... celý text

Depeche Mode 2023, Serhij Žadan

Je to jízda: poněkud zběsilá a překotná, zmatečná, místy rozplizlá, ale líbilo se mi to hned ze dvou významných důvodů. Jednak to ve mně vyvolává nostalgii po časech bezmála nezkrotné svobody coby stavu mysli, kdy bylo na vrcholu explozivní „pikareskní“, nadsázek, mystifikací a divokosti plné psaní Topolovo, Andruchovyčovo, ale i novější pokračovatelé téhle linie jako třeba Masłowská v Polsku, a zároveň vycházely starší, naprosto kultovní jako Venedikt Jerofejev a jeho Moskva - Petušky. A zároveň upomíná na léta, kdy jsem to četl (jistý odstup tam byl). A jednak se Žadanovou románovou prvotinou nese jakýsi melancholický pocit (což ho myslím odlišuje od výše jmenovaných) marnosti, nedotaženosti, neúplnosti takové existence. Takové to: něco jsme chtěli, třeba jen ve skrytu duše, ale přesto, měli jsme sny, iluze, ale vyšumělo to do prázdna, utlouklo se to v bezmoci, v přízemním přežívání zbaveném opodstatněnosti, motivace, vůle. Dobře je to patrné především v úplném závěru knihy, ostatně i z explicitní a poněkud nihilistické úvahy těsně před ním zřetelně proniká vědomí nemožnosti uplatnit jakoukoli závažnější vlastní vůli. Jistě je to umocněno tím, že vypravěč a jeden z hlavních hrdinů je v jistém smyslu autorovo alter ego (odpovídá mu věkově, místně a v jedné pasáži jej osloví jeho jménem). A pro mě osobně je to tím působivější, že podobné pocity a postoje dokonale znám. Proto je pro mě Žadanova próza, ač to není lineární čtení s ryzím a jasným narativem, nýbrž spíš rozběsněná kaskáda historek a bizarností (zpravidla vtipných a jadrných), důležitá v hlubší rovině. Navíc skvěle přeložená.... celý text

Zelené souhvězdí 1978, Josef Suchý

Poezie i básnická osobnost Josefa Suchého jsou mi sympatické. Byť hodnocení tohoto výboru píšu s jistým odstupem, přetrvává ve mně dojem, že výběr básní není úplně šťastný. Na Suchého tvorbě mne nejvíce oslovuje lyrická rurální poloha, plná nostalgie, ryzosti, barvité přírodní a venkovské obrazivosti, zčásti možná blízké idyle málem sentimentální, ale i právě tím útěšné a konejšivé, což je ne snad primární, ale nikoliv nepodstatná funkce poezie. A právě tato poloha dostala ve stávající výboru vcelku málo prostoru. Přitom básně jako Chalupy, U Popovic, Ten čas či Dva tucty chalup patří k tomu nejlepšímu a nejsvébytnějšímu. Vnímám je jako příklad jeho bytostného hájemství, kde je literárně nejsuverénnější. Abych byl konkrétnější: Dva tucty chalup Dva tucty chalup hluboko v lesích na křižovatce zaječích cest. S hladinou rybníka letmo se líbá vlaštovka. Z návsi pár kroků k hospůdce něžné, říkalo se tam U čtyřlístku. Tady jsem o poutích tančil s dívkami motýlích údů. Tady jsem pil s ostrými hochy čistou a výskal. Jednou, zatímco kapela večeřela, natrhal jsem si v aleji průsvitných třešní – chutnaly nádherně – pak třeskl výstřel a ozvěna kácela v dálkách staleté smrky. Se zatajeným dechem Sním nad zjevením vstavače… Méně zdařilé jsou pak pozdější, v níž jako by zvážněl, dozrál a snaží se řešit otázky velkého světa. Jenomže Suchý není básnickým rodem ani rodokmenem tvůrce-myslitel, filozofující reflexivní lyrik. Výrazivo, poetická či myšlenková strategie nebo poslání řady takových čísel jsou tím pádem naivní, působí, jako by si navlékl háv, který mu nesedí a nesluší a navzdory veškerým snahám se do něj nedokázal ideálně napasovat. Před nedávnem jsem četl jeho novější sbírku Tváří v tvář, ale zpětně ji (mj. i díky básním vřelého rodinného ladění a vyznáním Lužici, přičemž všechno to je samozřejmě z hlediska doby a vývoje poetik anachronismus) hodnotím výš než právě popisovanou jeho etapu. Budu se po letech muset vrátit k jeho sbírce Okov, tu jsem si zapamatoval jako zdařilou, ale možná to zpětně přehodnotím a napříště u mě jednoznačně převáží tónina Žernovu a dalších rurálních sbírek jako Suchého trvaleji platný odkaz české lyrice. Anebo se ukáže, že z nějakého důvodu (a ten mohl být v druhé půli sedmdesátých let zčásti i vnější) prostě jen do tohoto výboru zařadil básně, které mě neoslovují. Závěrem odcituji jednu, která z těch reflexivních patří k asi nejlepším: Kruté tajemství Země tak dokonalá a krásná, že se ostýcháš vydechnout příměr, protože by kulhal. Jabloně mlčí na zahradách, jen tu a tam udeří do trávy plod, v kterém se zaoblilo proměněné slunce. Vzduch čistý jako mysl svatého Františka. A kdesi tělo hada překapává jed. A kdesi cvakají čelisti vlka. A kdesi pracují ruce navyklé rdoušení. A všude jak výheň jiskrami srší boj na život a na smrt. Jak snést to kruté tajemství?... celý text

Hejnice - Legenda poutního místa 2023, Petra Laurin

Hejnice jsou patrně nejkrásnějším poutním místem v Čechách (já vím: je to subjektivní), pokud jde o celkové zasazení do krajinné scenérie. Mohutná hradba strmých severních svahů Jizerských hor dodává tomuto chrámu téměř alpskou atmosféru. Od dětství jsem tam jezdil a postupně si k tomu místu vytvořil vazbu bez nadsázky láskyplnou. I proto jsem uvítal nový knižní počin rýnovického Domu česko-německého porozumění, nesmírně to zasloužilé organizace nejen v regionálním měřítku. Knížka je velmi vkusně vypravená a poslouží jako ideální suvenýr pro poutníky, turisty i jako důstojný doplněk knihovničky všech milovníků Hejnic a Jizerek. Je vpravdě útlá a vzhledem ke své dvojjazyčnosti i hojným ilustracím a reprodukcím historického ikonografického materiálu je vlastního českého textu poskrovnu. Tvoří jej miniúvod, následně převyprávění legendy o vzniku poutního místa a návazná kapitolka o jeho dějinném vývoji od počátků po nejaktuálnější současnost (v roce 2022 se jim povedl obdivuhodný čin: ubytovali v klášteře neuvěřitelných 180 válečných uprchlic a uprchlíků z Ukrajiny!), obojí z pera Petry Laurin. Vše je podáno stručně, hutně, ale čtivě a kultivovaným jazykem. Pro zevrubnější poznání je vhodné sáhnout po některé z položek stručné bibliografie na konci knížky (obzvlášť doporučuji skvělou knihu Jan Heinzla a Milana Svobody). I výběr obrazového materiálu (různé veduty a staré fotografie Hejnic) je reprezentativní a kvalitně reprodukovaný. Posouzení estetických kvalit a vhodnosti ilustrací Moniky Haniky je asi na každém čtenáři (osobně je pokládám za vcelku zdařilé, naivistické, leč nepřekračující meze kýče, ale mnohem spíš by se hodily do nějaké dětské knížky), nicméně zásluhou této ilustrátorky, která je potomkyní českých Němců z regionu (nar. 1947 již v Hesensku), obsahuje hejnická knížka ještě jednu zajímavost – převod legendy o poutním místě do jizerskohorského nářečí němčiny („paurisch“). To je bezesporu zajímavé nejen pro naše německojazyčné krajany (resp. jejich potomky), ale i pro všechny s němčinou alespoň trochu obeznámené čtenáře nejen z regionu. Jen škoda, že se – alespoň tak mi to přijde – jedná o převod poněkud mechanický. K nářečí totiž zpravidla patří i specifický styl vyprávění, jak vidíme třeba na výkonech lidových vypravěčů z Moravy, od padesátých let publikovaných i knižně, anebo na souborech nářečních textů. A ještě dva drobné minusy tato jinak moc pěkná knížka má: Zaprvé je to cena – pohybuje se kolem 200 Kč, přitom je to opravdu miniaturní dílko. A zadruhé několik stylistických neobratností, které v českém textu navzdory tomu, že je v tiráži uvedeno několik zkušených redaktorů, bohužel zůstaly, srov. „prostory kláštera využívala místní škola pro školní jídelnu, družinu a školní zahradu“ (s. 38) či „v Hejnicích, v zeleném údolí řeky Smědé a v obklíčení bukovými přírodními rezervacemi“ (zadní str. obálky). Přesto knížku všem jizerkomilům i občanům a návštěvníkům kraje vřele doporučuju.... celý text

Křehká knížka 2024, Petr Borkovec

Tvorbu Petra Borkovce mám nesmírně rád, a byť jsem od něj zatím nečetl úplně všechno, k některým jeho dílům se opakovaně vracím. S radostí jsem si tedy pořídil a přečetl tuto jeho nejnovější, raritní knížečku (pouhých 150 výtisků, navíc zjevně zatím nešla do běžné distribuce). Troufám si říct, že jsem jedním z ideálních cílových čtenářů, jelikož i u mě se snoubí zájem o entomologii (byť mnohem poučený a zapálený než u Petra Borkovce) s vášní pro poezii. Tím nechci říct, že by si četbu nemohli užít i jiní, ale koho hmyz nechává chladným, nebo se mu dokonce hnusí, možná tyto Borkovcovy texty tolik nedocení. Napadá mě přirovnání k půvabné knížce Miloslava Nevrlého Moje ptačí roky, ovšem s tím, že Borkovcovy texty jsou vycizelovanější, jemnější (třebaže Nevrlý je zdatný stylista) a platí to i pro vypravení celého svazku. Nesnadno se to formuluje, ale základním rysem veškeré Borkovcovy tvorby pro mě byl vždycky ostře tesaný (což neznamená, že by byl prostý subtilnosti), vyzrálý a suverénní výraz, který je výslednicí obdobného nahlížení, vidění. I v přítomné knížce autor v jednom z textů líčí, kterak především pozoruje to, co je („jsem tak ustrojen, že nevidím dobře pod povrch“), a nikoli primárně to, co jest (ač to v té jeho zrakovosti, ornamentice v nejlepším slova smyslu, samozřejmě také je, avšak nikoli coby výsledek plánovité reflexe, nýbrž spíš jako jakýsi smysl výtvarna). Touží vnímat a pojímat, aniž by ho to nutilo „v hlavě srovnávat, porovnávat a přirovnávat na všechny strany“, touží se vzepřít metafoře coby výsledku lidského rozumování, „zůstat ohromený, a mlčet!“ Byť si samozřejmě uvědomuje limity, potažmo nemožnost takového usilování. Na každý pád jsem si teprve při četbě Křehké knížky uvědomil, nakolik má Borkovcova tvůrčí metoda (tak jak si ji představuju – rekonostruuju při četbě) blízko k čisté, precizní, „křehké“ práci sběratele a preparátora drobounkého hmyzu. O to působivější je tragická tónina, kterou determinuje hned první text knihy, v němž se dočítáme: „Jak moji entomologičtí přátelé vědí, ztratil jsem před rokem, ve svých téměř čtyřiapadesáti letech náhle zrak a byl nucen s aktivním sběrem brouků úplně přestat. Ale zbytky zraku (jsou to bohužel jen jednotky procent a moje vidění připomíná průhled přes zažloutlý velice tlustý achát) mi stále přinášejí, jak rád poznamenávám, nezvyklé entomologické zážitky. Barevné a lesknoucí se stíny s jakoby tlustým lemováním na pravém oku silně připomínají krovky krasce Chrysochroa Ocellata a stojaté bílé mžitky na černém pozadí, které tak zřetelně vidím levým okem, mají už navždy hranatý a s ničím nezaměnitelný obrys vzteklého a dravého krajníka pižmového (Calosoma sycophanta).“ Tímto prizmatem vnímáme i jeho texty o sběratelských začátcích, noční svícení, vzpomínky na burzy, nigerijské zlatohlávky-goliáše s notnou dávkou nostalgické melancholie. Jediné, co mě na této jinak půvabně vypravené knížečce zamrzelo, bylo několik textových chyb (*ke břehu zarostlého vodními travami – s. 27; *Hřmot se blížil se a sílil – s. 59; na zadní straně obálky je reprodukce textu ze Lhotského Křehké krásy přerušena v půlce slova, což byl patrně záměr, resp. to vydavateli či autorovi nevadilo, leč působí to divně, také jako omyl). Ty lze přičítat nejspíš poněkud nadšeneckému rázu celé edice, kdy v podstatě celou výrobu knihy měly na starosti pouhé dvě osoby. Škoda. Nicméně i tak je to krásný a vzácný počin.... celý text

Možnosti přehlíženého 2024, Sufian Massalema

Svěží, kvalitní a vyzrálý debut hned z několika důvodů: Prvním z nich je bezesporu prolínání kultur v pozadí a tematice sbírky. Jablonecko, Praha, Irák, Blízký východ – místa, kultury, mentality, horizonty spolu sousedí třebas i na ploše jediné básně, jediného verše a vyjevují tu více, tu méně samozřejmé „možnosti přehlíženého“. Blízko k čemu na východ od čeho? přestože rozkvetl šafrán život působil pustě to ráno lidé vypadající jako já vraždili lidi vypadající jako já smečka psů vycenila své tesáky a intimita se stala lhostejnou k dotekům Ale abych sbírku neredukoval jen na tento exotismus (byť je to zkrátka její nápadný rys a autor s ním – i jazykově – pracuje zcela záměrně), jde podle mě – a v tom tkví druhá velká přednost – o sbírku ve svém jádře hluboce humanistickou, empatickou. A toto přesvědčení není podáno prvoplánově, agitačně, ale tak nějak vyplývá – navzdory všemu – zpod veršů, nezřídka skeptických, pochybovačných, zklamaných, tklivých, ba snad i jemně ironizujících. Fotbal na umělce kluci pískají fauly na stonky pampelišek prodavačka v krámku naproti určuje ceny podle toho kdo zrovna nakupuje občas hrajem zápasy bílí s tmavými a tak jsme s bráchou v týmu s Romy občas hrajem zápasy se smíšenými týmy a tak jsme s bráchou sami *** Být Čechem připadal jsem si jako Čech až do doby než jsem si tak připadat přestal... celý text

Ptačí král 2014, Tomáš Tománek

Pozoruhodný debut severočeského básníka – výrazově, tematicky a náladou vlastně docela monotónní, leč koherentní. Určitě stojí za přečtení. Tománek ve své sbírce jako by utkvěl v nějakém dávnověkém bezčasí (špetku civilizace prozrazují jen ojedinělé motivy, např. nemocnice či remorkér na řece). Jeho jazyk a vidění je oproštěné od aktuálního, prosté jakékoli časovosti. Jako by to byl prostor mýtu, potažmo spíš jakési fantasy kulisy (pokoušel se už někdo o fantasy básnictví?). Ústřední postavení v něm má příroda a krajina, nezřídka více či méně nápaditě oživovaná a personifikovaná: Čertova voda vyhledej srdce vody zvaž její slabiny obětuj stáda lodí hladovým ústům jezu sleduj jak rostou skály drancují srdce lesa jak z jejích boků prýští krev to voda zvrácená nazad žere svůj vlastní proud Velice často je přitom bezprostředně propojována s člověkem, ať už lyrickým subjektem, anebo adresáty jeho básní (a to i konkrétními – např. v textech dedikovaných tátovi či Áje). Srůstá s ním a stává se jeho součástí (anebo se on stává její součástí), tvoříc pak cosi nedílného, leckdy bezmála monstrózního. A katalyzátorem (to už není fantasy, ale přímo sci-fi básnění!) jako by byla třeba bouřka, jako to cítíme z některých čísel z cyklu Anatomie bouřky. Je tam ovšem stále i to ztotožnění subjektu a krajiny. Anatomie bouřky III. prý nejsi řeka ale krajina se v tobě odráží klesá jak kámen hluboko do spodních proudů probleskává řečí gesty, ústy i po letech prší z tvých očí Zčásti je to asi do krajnosti dovedený romantismus a jeho koncept „krajiny jako stavu duše“, třebaže u Tománka jde často spíš o jeho inverzi – „duše (zde zvnějšněná niternou poezií) jako stav krajiny“. Lze se ovšem tomuto vpravdě romantickému lyričku divit poté, co si na zadní straně obálky přečteme, že Tománek pochází z Ústí nad Labem a většinu života žije na Děčínsku? Nedokázal jsem se té sugesce zbavit – v monumentalitě, mytičnosti a síle básníkových krajinných vizí zkrátka vidím Středohoří, Labské pískovce a asi náš nejúchvatnější říční kaňon od Ústí k Děčínu a Hřensku. Koneckonců motivy řeky, vody, lodí, plavby atp. jsou ve sbírce nesmírně hojné. Říkám si – to je prostě Děčín, jediné stále ještě trochu námořnické město u nás... Závěrem bych si ovšem dovolil odcitovat jednu tlumenou „rurální“ báseň, jejíž romantičnost se zbytku vymyká. Vědomě či podvědomě odkazuje kamsi k linii českého básnictví, jejímž vyvrcholením je asi Reynek nebo Hejda: Boží hod kdo hodil bohem rozčísl polím pěšinku a přišel… v zahradách vzrostlé samoty už obrážejí plodem sousedé zhasli v kamnech hoří sníh praskliny nebe stromy zrcadlí... celý text

Tenhle pokoj se nedá sníst 2023, Nicol Hochholczerová

Na knihu jsem se nesmírně těšil, téma i kontroverzní nádech s ní spjatý mě už delší dobu velice lákalo. Využil jsem tedy letošního Světa knihy a na slovenském stánku (jsem rád, že tam ještě cenzurní praktiky ministryně Šimkovičové nedosáhly) si ji pořídil ve slovenštině. Knížku jsem tedy četl v originále, ale nedaří se mi jej tady na Databázi najít (to se to tu automaticky nějak spojuje?), a tak své hodnocení píšu sem, pod české vydání z Hosta, ač o hodnocení překladu nejde (ani jsem jím nelistoval). Musím říct, že jsem byl překvapen hned v několika ohledech. Jednak je to debut skutečně kvalitní a působivý. Čekal jsem spíš, že půjde hlavně o kontroverzní téma-tabu, a že umělecky (koncepčně, stylisticky) to nebude žádný zázrak, ale Hochholczerová nabídla suverénní styl (nakolik jsem schopen posoudit jej coby nerodilý mluvčí slovenštiny), přerývavou, trhanou perspektivu, zdatnou práci se zámlkou, nevyslovením a nevýslovným, putováním motivů aj. Takže překvapen jsem byl velmi příznivě. Zároveň mě překvapilo, že věkově a mocensky nerovný poměr je líčen vlastně dost cudně, bez expresivity, skandální drásavosti. Čekal jsem, že bude mnohem jednoznačněji vykreslen jako manipulace působící nezhojitelné jizvy, ale reálně (alespoň tak jsem to jako čtenář vnímal) se to skrývalo hluboko mezi řádky, v pozadí, a vlastně to v sobě nemělo ani tu nezhojitelnost. Právě to mě na ději zaskočilo asi nejvíc: postava Terezy jako by onen vztah ani nevnímala jako něco zásadně anomálního a postupně se z jejího srdce/života vytratil jako jakákoli jiná silná zamilovanost či láska. Jistě, přinesl nezdravou fixaci, s ní spojené následné zmatky, tápání, neschopnost navázání trvalejšího, zdravého vztahu posléze. Ale nebývá toto důsledkem téměř každého raného dlouhodobějšího vztahu, i když jsou partneři věkově souměřitelní a mocensky na rovni? A tím naprosto nechci bagatelizovat zneužívání pozice ze strany učitele, trenéra, sbormistra či kohokoli staršího v podobném postavení, přijde mi však, že zrovna tady k tomu hlavní postava přistupovala s vyzrálostí větší než v leckterém dospělém vztahu. Terezou nebylo jen manipulováno, ale sama občas měla prostor rozhodovat a nasměrovávat dění dle svých představ – a využívala toho. Nelze v tomto ohledu vyloučit, že k tomuto zachycení nerovného vztahu přispělo psaní knihy z odstupu let. Návazných – a závažných – témat je v knize samozřejmě řada (nezájem rodičů, šikana a vyloučení kvůli jinakosti, bezútěšnost slovenského maloměsta a obecně hodnotové a mravní potácení tamní společnosti), ale právě hlavní motiv mě překvapil tím, že vůbec nenaplnil mou představu o prožívání, rozuzlení a reflexi takového citu a poměru. Otázkou, kterou si kladu nejen u Hochholczerové, ale u mladé víceméně autofikční literatury vůbec, ovšem je, kam se tito tvůrci budou dále vyvíjet? V daném tématu a způsobu (resp. jednom ze způsobů) jeho zachycení totiž Hochholczerová dosáhla v podstatě svrchovanosti. Troufám si říct, že lépe se to napsat nedalo (jinak – a srovnatelně dobře – bezesporu ano, ale ve zvoleném pohledu a modu to bylo perfektní). Nicméně je-li pravda, že téma pohlcuje autorku podobnou měrou jako hrdinku její knihy, o čem bude psát příště? A podaří se jí dosáhnout obdobné sugestivity?... celý text

K Helmovskému jezu 2024, Aleš Berný

Už dlouho jsem nečetl žádnou poemu – a tahle byla nesmírně působivá až uhrančivá. Vtáhlo mě to a přeneslo do Podskalí, na Vyšehrad, k železničnímu mostu (v současnosti ohroženému barbarským přístupem SŽ, což při četbě ještě prohlubuje vědomí hořké melancholie), tedy do míst, která mám i já nesmírně rád. Byť jsem tam nevyrostl, znám to tam vcelku obstojně, proto jsem si vše konkretizoval vlastně automaticky a ani skrytější narážky mi většinou nezůstaly záhadou. Je nicméně otázka, jak se s touto vrstvou textu vyrovnává čtenář s Podskalím neobeznámený. Celé se to nese na vlně sugestivní nostalgie, vzpomínek, jež se porůznu vracejí a vytanou tu v jednom, tu v jiném kontextu. Někdo se možná zprvu bude v postavách a časových rovinách ztrácet, ale i to má svůj účinek a při pozorné četbě se to postupně projasní. Koneckonců poema je rozprostřena v jakémsi těžko definovatelném bezčasí konce 80. a průběhu 90. let, prolnutém s pohledem z odstupu nějakých pětadvaceti třiceti let, tedy nejspíš víceméně současností. Avšak příliš dobových vodítek v podobě reálií, popkulturních odkazů tam nenajdeme – leda snad v podobě úryvků písňových textů, z nichž ovšem jen některé mají zřetelnější časovou podmíněnost (HNF, Minutemen), jiné jsou méně dobově vázané, univerzálnější (Nick Cave a Hugo Race, Einstürzende Neubauten, Crosby, Still & Nash). Jedinou potíž mám s jazykem, stylem a poetikou Berného poemy. Je totiž jednoznačně silnější ve své epické složce než v lyrickém vidění a matérii. Nemůžu se zbavit dojmu, že slova nebyla volena dostatečně promyšleně, resp. s patřičným básnickým citem. Mnohdy se zdá, jako by Berný napsal prostě vzpomínkovou lyrizovanou prózu, rozsekal to pak do veršů a okořenil určitými poetickými postupy typu proházení kompozice, opakování a navracení či doplnění o jakési písňové pasáže (ty však nemají takovou sílu jako narativní linka, viz i nepovedený závěr poemy). Kupříkladu výše zmíněná repetitivnost je osvědčeným poetickým prostředkem, který mám rád, ale u Berného se v tomto ohledu vytratil cit pro míru, tzn. vlastně vyzrálý cit básnický. Třeba ona titulní fráze „k Helmovskému jezu“ (mimochodem zvolená poněkud nesmyslně, vždyť Helmovský jez je až u Štvanice, s Podskalím nemá nic společného a četl-li jsem dostatečně pozorně, v příbězích tvořících jádro poemy nemá žádné postavení osudového místa) se tam asi měla vracet coby refrén, ale působí to spíš jako umanutost – anebo zoufalá snaha o zvýšení literárního účinku, když zrovna nevím, jak pokračovat. Návrat motivů i celých frází je bezesporu legitimním postupem, ale čtenář by od něj očekával buď to, že díky tomu pokaždé dojde k nasvětlení původního významu, vyznění či znění z trochu jiného, nového úhlu, anebo že bude dosaženo magického účinku, kdy se z jazyka stává hudba, jako v zaříkávadlech, jako když směřuje k transu. Ani jedno se však Bernému tím opakováním docílit nedaří, takže to na čtenáře může působit úmorně (samozřejmě každý má míru trpělivosti jinde). Autor je zkrátka víc prozaik než básník, v lyrické rovině je nanejvýš písničkář (ostatně odpovídá tomu i jeho dosavadní činnost, jak jsem si posléze přečetl na zadní straně obálky). Tím vším ale nechci snižovat působivost celku, jen je zkrátka silnější v příběhu a kompozičním pojetí než ve výrazu a poetice. Ale to nevadí – kdo má rád nostalgii, Podskalí a Prahu, tragiku a určitou syrovou bluesovou (té je tam víc než onoho párkrát deklarovaného punku) zjizvenost, tragiku (post)normalizační prázdnoty, myslím, že bude spokojen, ba nadšen. Tak jako já.... celý text

Žižkov a Vinohrady - 100 let ve Velké Praze 2022, Pavel Trojan

Zdařilá obrazová publikace ze záslužné vlastivědné produkce MČ Praha 3 poskytuje srovnávací fotografie z části Vinohrad (té na území P3) a z celého Žižkova. Ty historické pocházejí dílem z první republiky, dílem i z poválečných dob, zejména normalizačních let (mj. od Janovského či Kocourka), když se některé oblasti Žižkova staly obětí barbarských zásahů komunistických technokratů. Výběr je poměrně vyvážený, kvalita reprodukce zpravidla (v rámci možností) vcelku obstojná. Myslím ovšem, že publikace mohla být rozsáhlejší, třeba i dvojnásobná. Ještě víc bych se zaměřil na proměněné části Žižkova. Zničené okolí Komenského náměstí a Olšany je už taková klasika a kvituju, že jim knížka věnuje hodně prostoru. Máme tu ovšem i menší jizvy na tváři Žižkova, které by si svou srovnávací fotku zasloužily. Mj. proluka na rohu Milíčovy a Štítného (u Arga), roh Prokopovy a Havlíčkova nám., roh Husitské a uličky Pod Vítkovem, řada míst ve spodní části Hartigovy (např. ohavný panelák proti sokolovně, novostavby na severní straně ulice v úseku cca mezi Lukášovou a Černínovou) aj. Samotného by mě zajímalo, co na těch místech – dnes buďto prázdných, anebo zastavěných čímsi kulantně řečeno architektonicky rozpačitým – stávalo, kdy a proč to bylo zbořeno. Není to velká výtka a vím, že Žižkov má i jiné kvalitní publikace, kde snad něco z toho lze dohledat (zejm. Žižkov. Svéráz pavlačí a strmých ulic od Tomáše Dvořáka), ale myslím, že přítomná knížka mohla být klidně o několika desítek snímků rozšířena.... celý text

Krvavý Žižkov 2024, Martin Reiner

Jakožto milovník Žižkova a částí své osobnosti i hrdý Žižkovák jsem si knížku pořídil hned po jejím vydání. K četbě jsem se dostal až nyní a byl jsem nadšen. Zprvu jsem k ní sice přistupoval s určitými obavami. Podobné antologie, zahrnující texty sepsané na objednávku, navíc na předem daná témata, často mívají úroveň dosti kolísavou. O to příjemněji mě však Krvavý Žižkov překvapil. Editoru Martinu Reinerovi se myslím podařil malý zázrak. Nejenže totiž shromáždil a ke spolupráci přiměl skutečný výkvět našich prozaiček a prozaiků. Ale navíc od každého z nich dostal povídku kvalitní, neodbytou a promyšlenou, na nichž není patrná účelovost jejich vzniku. Někteří si přitom vyhraněně, leč šťastně uchovávají svou stylovou svébytnost (kupř. působivé texty A. Bolavé nebo S. Bilera), jiným se podařilo docílit překvapivé pointy rodem z alternativní historie (A. Palán, J. Padevět), mnozí se pustili do pečlivých rešerší a povedlo se jim barvitě vykreslit dobovou atmosféru, jiní nápaditě přenesli dávný motiv do současnosti (P. Hůlová, M. Pilátová, J. Rudiš). Zkrátka povedlo se – dle mého názoru ve všech ohledech. Mimoto je kniha pečlivě zredigovaná a vkusně vypravená, na předsádkách je historický plán Žižkova, umožňující orientaci v dobových uličních názvech. Publikaci tedy vřele doporučuji nejen všem obyvatelům a příznivcům Žižkova (pro ně by to měla být položka povinná), ale i milovníkům historických kriminálek a c. k. a prvorepublikové nostalgie vůbec.... celý text

Časný rozhovor s podzimem 1987, Mateja Matevski

Překladatelka Zlata Kufnerová přichystala reprezentativní výbor z jednoho z nejvýznamnějších makedonských básníků a doprovodila jej stručným doslovem, mapujícím tvůrčí vývoj autora zhruba do poloviny osmdesátých let. Za to jí náleží velký dík. Knížka je zároveň tak trochu raritkou (pouhých 750 výtisků), takže mě potěšilo, když jsem na ni náhodou narazil v jednom mimopražském antikvariátě. Škoda, že na překladatelku nikdo nenavázal a nepořídil výbor z Matevského pozdní tvorby, kdy jeho básnická produkce, zprvu sporadická (první tři sbírky vydal s odstupem sedmi a desíti let), nabyla na intenzitě. Můžeme jedině závidět Slovákům – ti totiž ve své mateřštině novější výbor mají. Matevského poezie je závažná a vyspělá. Dlužno dodat, že se nečte snadno, přestože její obraznost často vychází z prostých zdrojů jako příroda, počasí či běžné věci. Většina básní nepracuje vyhraněněji s melodikou jazyka ani rýmem. První zhruba třetina výboru obsahuje básně recipientsky nejobtížnější, ve své reflexi a metaforice značně komplexní a komplikované, jež vyžadují značně soustředěné čtení. Nemám možnost srovnání s originálem, ale zdá se, že překladatelka odvedla nesmírně pečlivou práci, potrápila se i s působivými aliteracemi a operovala s nadobyčejně širokým lexikálním repertoárem (aneb kdo znáte „čiv“ a „rozhu“?). Za nejsilnější pokládám projasněnější básně zhruba uprostřed knihy (od Kamenů na s. 28 až po Výšku na s. 42, obzvlášť vyikající jsou mj. Hodokvas, Iluze, Daleké hlasy a dvě níže citované), pocházející patrně ze sbírky Kosatec (Perunika, 1973). Matevski v nich navazuje na makedonskou lidovou poezii a úžasným způsobem jí posouvá do takřka metafyzických zaklínadel. Prakticky všechny jsou V poslední části výboru se objevují delší, výpravnější básně, snující konkrétnější úvahy inspirované cestami (Osvětim; Antropologické muzeum; Aztécký kalendář) a kroužící kolem problematiky civilizace, jejích dějin, vývoje, zániku, postavení jedince v ní (Na břehu), přílišné technologizace (Osamělost) a odklonu od přirozenosti (Lípa). Jako příklad opíšu dvě z oněch Matevského propastných variací na lidovou notu: Jarní Listí v lese pospíšilo ptáky všude probudilo po lukách i kolem plotů Sníh se vzdouvá nafukuje ve mně smutek ustupuje po širokých cestách ozývá se dálka Koník řehtá vázán k plotu rozběhne se ke třem kopcům a pak dál až k nenávratnu Kukačka si kuká z výšina na nás kouká ach ty jaro zrádné Sníh se vzdouvá nafukuje koník řehtá vázán k plotu cesta hledí do daleka do daleka k nenávratnu *** Osamění Čas zhltl čas voda svůj pramen úl spolkl oblohu slavík zas klid Les prchl do lesa zavalen kámen jabloňka odešla pýr zničil květ Po stopách mlčení jen vlčí plížení stín dýmu nelehá na bílý sníh Čas rozsel v prostoru zasutá slovíčka dolina zaznívá po tesknicích Jsem v dáli od tebe hroudu mám na prsou z našeho nespaní vrší se vrch... celý text

Komunitní rozměr 2024, Olga Wawracz

Zdařilý debut vydaný v krásně vypravené edici Mlat. Název sbírky, text na záložce a medailonek autorky ve mně vyvolaly – při zmínkách o autorčině environmentálním aktivismu, důrazu na komunitu, sociálno atp. – poněkud odlišná očekávání, než jaký byl pak převládající dojem z četby. Sbírka Olgy Wawracz je totiž, alespoň jak ji čtu, mnohem více intimní než komunitní, je mnohem více ponořená do sebe a do vztahů k nejbližším než široce společensky angažovaná. I takové texty tam sice jsou (např. můj svetr znamená víc než tvůj), ale je jich jasná menšina. Svým způsobem asi je svědectvím o světě současné nejmladší generace, kam řadí autorku záložka knihy, ale je to svědectví niterné, záznam osobních tuh, selhání, zmatků, nejistot atp. Výrazivo sice leckdy může upomínat na poezii angažovanou, ale číst ji jako takovou by bylo šlápnutím vedle, do pasti, a míjelo by se to s její podstatou. Dobře to dokládá třeba následující báseň: promlčené ztrátě se dnes říká bytové parfémy to co nás vystěhovalo je veřejná zakázka jeden na druhého povinná soutěž bez možnosti výhry to co nás rozděluje nedělá chyby pod nánosem sádry a advertising potřeb v databázi pocitů propůjčený azyl v ohrazené občině vrháme stín na hobbymarket Jedním ze silných, ba emblematických témat sbírky je pro mě přechodnost, prozatímnost, nestálost – život v (nechtěném) pohybu, dynamika nejistoty. I to koneckonců poněkud kontrastuje s oním komunitním rozměrem z jejího titulu, chápeme-li komunitu jako cosi stálejšího, jako kotviště, pevný základ. S onou prozatímností se často pojí i pocity povrchnosti a odcizenosti, falešnosti či nepravdivosti takového bytí/trvání. Nejpůsobivější texty jsou ty, kde dramatičnost plynoucí z výše uvedených zdrojů (a je lhostejno, zda jsou jejich inspirací v básnířčině reálném životě partnerské a rodinné vztahy, neuspokojivé bydlení a nutnost stěhování, anebo třeba jakási vnitřní tenze, neklid) vystupuje na povrch co nejostřeji a nejpádněji. Výrazově velmi šťastné jsou v tomto ohledu kratší a rytmizovanější básně tištěné kurzívou na začátku každého z nepojmenovaných oddílů knihy. Ty jsou veskrze skvělé. Ale i v oddílech samotných, zvláště v první půlce druhého (chodí Pešek mezi námi; po bývalé nájemnici; hromadím se tu od pondělí; potřebuju klid na partii s počítačem; pane nejsme hodni abys přišel k nám) a ve třetím (nadnárodní krize prosakuje městem; poznáš to až to přijde), je řada zdařilých textů, z nichž některé dokonce rafinovaně pracují se sporadickým rýmem. Dva si dovolím uvést na ukázku: vytahat z bordelu něco málo snad jako sežvýkanou koaliční smlouvu něco podobného rozloučení se mi zdálo skoros mi jednou rozuměl naštěstí ale nepoznáš padělek stihla jsem odlepit etikety spor je nám benzák a amfetamin a lítost až upíjí z věty *** kope to každého jinak dojezdy vlakem ty v prokletých ránech mlčíš už na třetí věžák já nemůžu přestat začínat brečet... celý text

Měňagon 2021, Vojtěch Vacek

Vojtěch Vacek napsal velice dobrou sbírku, z níž nejsilnější jsou dle mého soudu ty delší, příběhovější básně, resp. to, co je na záložce knížky označeno jako "básně-dobrodružství". A to většinou chválím spíše kratší básně, toto je vzácný příklad opaku. Líbí se mi fantaskní snování představ a dějů, pootáčení a převracení perspektiv i zdařilý jazykový balanc/mix. Jediné, nad čím v souvislosti s Měňagonem přemýšlím, je, nakolik to ve mně zůstane. Číst mě to bavilo, valná část básní skutečně jaksi čtenáře chytne a polapí do svého světa. Obávám se však, že otisk nijak trvalý nebude. Samozřejmě to není podmínkou zdařilé poezie – a je otázkou, zda tento typ básnění tak trochu nemíjí s metafyzikou, spiritualitou a podobnými přístupy k pronikání pod povrch/nad svět, nicméně konstatovat to musím. A ještě poznámka k pěknému výtvarnému doprovodu Alžběty Uhlíkové – líbí se mi, ale kupodivu mi k tomu obsahově příliš nesedí. Vacek a Uhlíková, to jsou podle mě jiné typy fantaskna. Na ukázku uvádím dvě z kratších básní. Raději bych pochopitelně opsal jednu z těch dlouhých, ale jsou tu i kapacitní důvody. Tyto ovšem mají náběh na onu hlubší stopu: *** Usíná na půl víčka. Klopýtá vstříc vlhkým dásním plameňáků. Jednou nohou v jezírku pokoje, druhou dávno ve snu. Pamatuje ráno kdy vstala a předměty visely na svých místech. Prostor je objímal, ale nerozváděl. *** zlatou šavlí řízli hrdlo vyteklo souvětí: chtěl jsem lepší lidi stromy zvířata z jakostnějších materiálů přesněji klížené avšak modrá vyměřeného času zkornatěla dávno před zlatou šavlí vše zůstalo neměnné v sobě vzpříčené... celý text

Filmařská trilogie aneb Němé flašinety 2023, Miloslav Vojtíšek

Dramatické počiny S. D. Ch. mám rád pro jejich erudovanou podvratnost, v minulosti jsem se s několika z nich seznámil v inscenované podobě. V knižní formě s nimi mám díky Filmařské trilogii co do činění poprvé. Patrně ovšem nejsem optimální cílový čtenář těchto tří nerozsáhlých opusů, protože o zákulisí naší kinematografické branže a filmového školství nemám valný přehled a nepojí mě s nimi ani žádná osobní zkušenost. Je zřejmé, že vinou toho mi část aluzí v textech uniká. To jistě není apriorní vadou textu, ale snižuje se tím jeho čitelnost a působivost (i z perspektivy poučeného a intelektuálního čtenáře). Jak bývá u S. D. Ch. pravidlem a zvykem, je to napsané brilantně a břitce. Autor má oslnivý rozhled, skvělé ucho, schopnost parafráze, pastiše a parodie mu je vlastní. Zkrátka ideální tvůrce, co dovede se šťavnatě kritickým ostnem subverzivně rozmetávat. V tom však bohužel zároveň spatřuji jisté limity celé Filmařské trilogie (a díla S. D. Ch. obecně) – ve vší té jízlivosti strefující se do všech a všeho se trochu vytrácí cosi, co bych starosvětsky, leč s čistým svědomím označil jako hlubší poslání. Jistě, kritika a zpochybnění osobností, děl, postojů, proč ne? Ale kam směřuje? Není to všecko jen bezbřehé relativizování? Jaksi jsem se za tím nedomákl nějakého alternativního hodnotového systému k tomu, co je karikováno. Ani mezi řádky jsem nepostřehl náznak řešení oné kulturní, společenské a politické krize, slepé uličky, jejíž dlouhodobou přítomnost v našem prostoru celá Filmařská trilogie traktuje, ba v ní vysloveně kotví (a tedy s tímto předpokladem stojí a padá). Naivní sugesce o zhoubné moci velkokapitálu předpokládám za něco takového brát nelze. Není to tedy celé jen taková satirická demagogie (abych se podržel jedné z oblíbených autorových nálepek)?... celý text

Celou noc velmi silně štěbetalo vodní ptactvo 2019, Ondřej Tuček

Obsahuje-li Tučkova kniha nějakých pět opravdu dobrých básní, je to dost na to, aby mohla být brána jako dobrá sbírka? Je to málo? Asi pak dost záleží na té mase (lze-li to takto ošklivě materiálně prohlásit o verších) kolem. A tam je to spíše nadprůměr, alespoň dle mého gusta. Tuček zpravidla vychází z imprese, postřehu a snaží se ji přetavit v hlubší poznatek (v tom nejširším slova smyslu). Občas při tom využije pointu, občas se obejde bez ní. Na tom by ještě nebylo nic až tak originálního, ale ve valné většině případů mu to vcelku funguje (a to už u našich básníků tak běžné není): Odrazy světel z ulice na stropech babiččiných pokojů ujišťovaly nás, že můžem v klidu usnout vždyť za stěnou jsou naši Které z aut olíznuvších zeď ten pocit odvezlo po silnici z kočičích hlav? Ještě víc mě však oslovuje ryzeji reflexivnější poloha, kterou (ve zdařilé, vybroušené podobě) nelze najít v jeho sbírce často, ale když už, tak si rozhodně zaslouží pozornost: Už roky trvá krajina samoty každým dnem step se rozlézá každý den víc společného s nebem Tuček zdá se není tvůrce s citem pro hudebnost jazyka, pro melodii věty, kadenci textu (anebo na ně v této sbírce záměrně rezignuje, což se mi však nezdá pravděpodobné), přesto se mu občas povede báseň, kde jsou tyto kvality nesporné: Jak velká je pevnina věcí o kterých mlčíme? Šikuje Kolumbus flotilu? Vespucci? Někdo? Silně mě oslovují i průměty spirituality do jeho lyriky, ve stadiu pokusu poměrně četné, ale ve zdárných výsledcích vzácné (ale o to působivější): Adamův žal Když láska opouští tě až za tvůj život, nechá tě v srpnovém poli stát a bez tebe se vrací do vsi, modli se k Adamovi... celý text

Rozložíš paměť 2023, Marek Torčík

Téma knihy vnímám jako naléhavé a atraktivní, autora si vážím, že se ho zhostil s takovou otevřeností a odvahou. Zároveň mě nesmírně mrzí, že se to podle mě úplně nezdařilo narativně, formálně a koncepčně. Když to shrnu co nejobecněji a poněkud polopaticky, kniha je prostě jako celek nečtivá, kompozičně rozplizlá, místy dokonce zmatečná. A to aniž by to kompenzovala výraznějšími jazykovými (stylistickými) či myšlenkovými (reflexivními) kvalitami. Srovnám-li si to se dvěma autory, které jsem četl v nedávné době – Édouardem Louisem a Patrikem Bangou, musím konstatovat, že Torčíkovi se nedaří dosáhnout ani Louisovy hutnosti, ani Bangovy strhujícnosti. Je to někde mezi tím, snad to trochu chtělo být obé, ale je to bohužel permanentně rozmělňováno. Na vině je snad i to, že zatímco Louisova reflexivní složka má kořeny sociologické, politicky angažované, Torčíkovy reflexe, na můj vkus v knize až příliš četné, pramení spíše z uvažování umělecko- a kulturněteoretického, estetického a filozofického. A to jsou perspektivy možná až příliš odtažité a abstraktní na to, aby se to dalo s povděkem přetavit v integrální součást výpravné prózy. Stavět vidění světa románové postavy kupř. na Barthesovi je zkrátka nesnadné, ba nemožné. Jistě, do Přerova nultých let, do tíživého života dělnice z Meopty, jejího citlivého syna, polorozvrácených rodin a patologických vztahů mezi žactvem jsem se ponořil se zájmem, ale všemožné pokusy o reflexi vylíčeného a obnažení/zcizení perspektivy působily rušivě a přerývavě. Shrnuto a podtrženo: Knize by prospěla buďto redukce na příběh příkoří a cesty ven, anebo ať je to pro mě za mě esej, jenomže pak by to muselo být promyšlenější mnohem koncepčněji a koherentněji. Mix toho všeho podle mě příliš nefunguje. A je to škoda.... celý text

Fosilie 2023, Michal Kašpárek

Na základě charakteristiky knihy a několika ohlasů v tisku jsem se trochu obával, zda nebude poněkud tezovitá, ale naštěstí tomu tak není. Jde o strhující román ani ne tak idejí, jako spíš postojů. A vzdor popisu na obálce není jádrem knihy mezigenerační střet a s ním související vtipně pointovaná nedorozumění, ale mnohem spíš konfrontace postojů různou měrou zodpovědných vůči světu jako celku. Kašpárkovi se myslím úspěšně daří nastínit kořeny, genezi a motivaci každého z nich, nečernobíle vystihnout okolnosti formování a uplatňování daného postoje, ale ponechává myslím i určitý prostor pro tvárnost a kompromis, a tedy pro naději. Toto postapokalypticko-optimistické vyznění rozvíjí v závěrečné kapitole z budoucnosti, jež snad na některé čtenáře bude působit jako neorganický přílepek, aby se dovysvětlilo několik narativních linek, pro mě je však vítaným a osvěžujícím kompozičním tahem. Vlastně i tak trochu vnitřně uklidňujícím. Pokud jde o styl knihy, na několika místech jsem měl pochybnosti, zda je určitá formulace šťastná, popř. pasáž jazykově uvěřitelná, nejde však o nic závažného (navíc je možné, že to je výsledek nějakého redakčního kompromisu), obecně vzato je román napsaný skvěle a jeho četba je strhující. Jeden z myšlenkově nejpodnětnějších románů, které jsem v posledních letech četl.... celý text

Za světlem 1964, Erik Axel Blomberg

Výbor z Blombergovy poezie mě bohužel neoslovil. Je to básnění povýtce rétorické, proklamativní, navzdory rýmům je v tom málo lyriky. Jako by jejich tvůrce nedosáhl šťastné souhry mezi sdělovaným a sdělováním. Na vině snad bude zčásti i překlad Vlastimila Maršíčka, svými poetismy a skladebnými inverzemi místy rodem odněkud z počátku století, ba pomalu od lumírovců. Tím ovšem nechci říct, že jde o překlad odbytý, koneckonců sám Maršíček v doslovu upozornil na specifické, těžko převoditelné rysy originálu. Snad to tedy ve švédštině zní líp, méně těžkopádně a uhrančivěji. Tematika je silně humanistická, v silnějších číslech otevřeně sociální, hodně se pracuje s motivem světla, temnoty či stínu, stromu a země (i tyto někdy silné, mnohdy však otřepané symboly poněkud podtrhují deklarativní ráz tohoto básnění). Lepší texty se nachází v druhé polovině výboru, až jsem dokonce zvažoval, že dám o hvězdičku víc. Jsou to básně v době vzniku výboru nejnovější, pocházející ze 40. a 50. let a zařazené do sbírek Oči noci a Otevřte se, oči! Jedná se mj. o Ukřižovaný, Srnky v parku, Noc, Tušení, Otevřte se, oči! či báseň, kterou uvádím níže: Bohyně pomsty Už na pláž soumrak padá. Barvy dne pohasínají. Umlká křik a smích a jak roj vyplašených motýlů prchají naháči, když temní moře. Jen osamělá žena v černém šatě jde po břehu a hledá. Vysoko, hrozivě narůstá její stín.... celý text

Písně 1952, Alexej Vasiljevič Kolcov

Výbor z básnické tvorby ruského (pre)romantického lidového básníka je první knihou z této národní literatury, kterou jsem byl od začátku ruské agrese na Ukrajině schopen číst a přečíst. Dostal jsem se k ní díky zmínce v díle Josefa Suchého a říkal jsem si – lidovost a venkov, písňová melodika, truchlivý osud maloměstského tvůrce, který zemřel v třiatřiceti letech v nelehké epoše, to zní vcelku idylicky. A skutečně: Kolcov do značné míry idylikem je. Julius Dolanský ve svém slohově vytříbeném, ale ideologicky zcela pokřiveném a pomýleném úvodním textu sice básníka vykresluje bezmála jako pionýra revolučních tendencí, ale nic takového v Kolcovových textech (naštěstí) nenajdeme. Bůh, car i útrpný život na tehdy ještě nevolnické Rusi jsou tam podávány jako neměnnosti. Jen zřídkakdy probleskne pramének vzpurnosti, chuti vymanit se z této danosti, koloběhu a určenosti žití. Ale i tam je to spíše jakési furiantství, holedbání – tedy stylizace, kterou známe z lidových písní a slovesnosti i jiných národů. U Kolcova navíc často ani ne tak romantická, jako spíše ještě sentimentální. Jakkoli může znít výše řečené nevábně, četbu jeho Písní jsem si užil, a to do značné míry patrně díky Františku Hrubínovi. Nedokážu posoudit přesnost a výstižnost jeho překladu, ale jazykově je bravurní a jeho četba je bez nadsázky literárním požitkem. Mám rád rytmiku, metaforiku a vlastně i tematiku lidové a ohlasové poezie: láska a smrt, venkov, rolničina, příroda, někdy bujarost, častěji tesknota, tklivost a baladičnost... A to všecko tam je, navíc moc pěkně. Některé ty rytmy mi pronikaly i do sna. Přitom to vlastně není moc pestré, spousta čísel se jmenuje stejně (např. Ruská píseň či prostě Píseň), mimoto nedokážu posoudit, nakolik je to Kolcovova vlastní imaginace a nakolik jen ohlas v dětství a mládí odposlouchané slovesnosti lidu kolem Voroněže. To je ovšem pro výsledný dojem z četby lhostejné. Posuďte sami: Píseň staříkova Osedlám já koně, koně bystrého, poletím já lehce jako sokolík. Tam za moře širé, v kraje daleké: dohoním a vrátím mladá léta zpět. Vyšňořím se, junák bude ze mne zas, zalíbím se znova hezkým panenkám. Cesta nevrátivá, nevrátivý čas! Nikdy na západě slunce nevyjde! 21. září 1830... celý text