1amu komentáře u knih
Tuto vzácnou knihu jsem objevil v antikvariátu, stačilo pouze málo prolistovat a věděl jsem, že si ji odnesu domů.
Autor byl ve špičce čs. intelektuálů, vybaven bezvadnou znalostí základních světových jazyků, ale co je důležité, byl vyhledáván svými přáteli, aby jim za chvilku předal jejich věrnou karikaturu.
V knize vzpomíná, že nejčastějším prosebníkem byl V. Nezval, který si na těchto obrázcích postavil cosi jako své logo.
Jde o roztomilé vzpomínky na setkání s jeho generačními druhy (a že jich bylo), kromě Nezvala třeba J.Trnka, bratři Čapkové, Jan Werich, Jiří Voskovec,Alfred Radok, Tristan Tzara, Pablo Picasso, H.G.Wells a další.
Hned na začátku knihy je vzpomínka na V.Nezvala , který maturoval o dva roky dříve:
"Znal jsem ho jen z pověstí, žije v Karlíně, píše verše, chodil na filosofii, Wolker a já na práva.
Napsal jsem mu epigram, který ho asi potěšil."
Vít Nezval
Nikdo ho nezval přišel sám
Já jsem básník vám povídám
Ach jeje jeje ach jeje
Proč tedy píše eseje
Víte Víte že nevíte
Že to ani neumíte
Básnictví hra je básník si hraje
Jejej jejejej jejej nesahej na esej
K básni brk k eseji dláto
Mlčeti stříbro mluviti zlato
Od chvíle, kdy jsme se seznámili, jeden druhého si pro něco oblíbil. On můj způsob jednání s lidmi, já jeho odvahu bít se za věc.Říkali jsme mu tank moderního umění..."
Je záslužné, že tato kniha vyšla, protože u nás není již mnoho pamětníků, kteří o tomto odporném svinstvu STB-ků něco vědí. Ano o Gustovi Bubníkovi se mluví nejvíce, protože byl nejmladší, ale za největší tragédii čs.hokeje považuji likvidaci jednoho z nejlepších brankářů naší hokejové historie ing.B.Modrého, a to v komunisty vykonstruovaném procesu.
Měl jsem kliku, že jsem mohl pracovat po příchodu do Prahy v ČKD, kde jsem občas hovořil s dalším dříve odsouzeným, panem Stanislavem Konopáskem (1.útočná řada Roziňák-V.Zábrodský-Konopásek). Ani on nevěřil v nevinu Vovy Zábrodského, který jediný z mužstva mistrů světa v létech 1947 a 1949 nešel do vězení. Pan Konopásek dostal 12 let. Když po 5-ti létech, po zjištění o co v procesu šlo, byl propuštěn. Bohužel Bóža Modrý zemřel na rakovinu, nesporně přičiněním těžké práce v uranových dolech.
Stanislav Konopásek (hrál vždy s číslem 5) se těsně nedožil 85 roků.
Čest památce všem těmto vynikajícím hokejistům !
Je s podivem, že tato kniha je čtenáři (spíše mužskou částí opomíjena). Františka Šťastného (1927-2000) považuji za nejlepšího českého závodníka v rychlostních moto-závodech. "Franta", jinak mu nikdo neřekl, měl ono pravé závodnické srdce na svém místě. V době, kdy začaly na motoristické okruhy celého světa pronikat japonské tovární týmy Honda, Yamaha, Suzuki a další, schopné zaplatit ty nejlepší profíky ,jim Franta buď na Jawě, či ČZ-tce dělal potíže - lépe řečeno tvrdě jim konkuroval, a to i přes obrovský rozdíl ve výkonů strojů.
Jeho tratí byla jedna z nejtěžších na světě Tourist Trophy na britském ostrově Man, které se zúčastnil celkem 13x. Nadšení fajnšmekři viděli jezdce "se srdcem", který sice měl obvykle nehoráznou smůlu, mnohdy pro banální poruchy, ale přijali ho za svého, byl to pro ně Frankie .
Nejen poruchy, ale těch zranění, které sbíral jak na běžícím páse. Špičkoví chirurgové říkali, že pokud by šlo o obyčejného člověka, byl by dávno na invalidním vozíku, nebo minimálně v invalidním důchodu.
Jenže polámaný Franta jezdil a vyhrával !
A také byl ohromný šoumen, obdobně jako Emil Zátopek. Poslouchat jeho příhody, to byl vždy zážitek.
Již málokdo ví, že mistři světa v tancích na ledě sourozenci Pavel a Eva Romanovi, získali svůj první titul v roce 1962 dílem i pomocí F.Šťastného. Jednoduše jim přivezl exotickou asijskou hudbu, u krasobruslařů v té době neznámou. Pavel a Eva si nechali udělat mix, kde hudba spojená s tancem na ledě uhranula jak rozhodčí, tak zejména diváky.
Pan Škutina odvedl dobrou práci.
Vážení rodičové, prarodičové a další !
Pokud máte problémy s malými členy vaší domácnosti, nebo si nevíte rady (obyčejně k večer) s dětmi, které jste dostali na hlídání - je zde pro vaše potřeby jednoduchý lék - tato kniha, která má 224 stránek a seženete ji i za 160.-Kč.
Bájný povídálek pan Nepil pro vás namíchal koktejl 45-ti pohádek, jako třeba :
o strachonoších a strachonoškách, kocourech, brejlovcích, králích i řeznících, o Makovém mužíčkovi, Štuclince a Zachumlánkovi, Barykovi a jiných úžasných bytostech – lidských, zvířecích a fantastických. Jahůdkou k zakousnutí jsou půvabné ilustrace pana Borna.
Oceňuji, že tuto knihu napsal autor, který se narodil o 25 roků později, než "Korejská válka" vypukla. Mohl být tedy nezaujatý a také bez "čerstvých emocí", které by mohly vést k něčemu odlišnému, než byla realita.
Rok začátku válečného tažení napovídá, že naše republika již byla v područí velkého bratra z východu.
25. června 1950 začal otevřený konflikt, když severokorejské jednotky vpadly do Jižní Koreje. V roce 1950 Sovětský svaz bojkotoval zasedání Rady bezpečnosti OSN na protest proti zastoupení Kuomintangu – vlády Čínské republiky na Tchaj-wanu namísto Číny v této instituci. Absence Sovětského svazu v Radě bezpečnosti umožnila Spojeným státům prosadit rezoluci Rady bezpečnosti OSN schvalující vojenskou intervenci v Koreji.
Dalo by se říci velká diplomatická hloupost SSSR.
Spojené státy americké vyslaly na korejský poloostrov 302 tisíce vojáků, kteří spolu s menšími jednotkami dalších dvaceti států pomohli jihokorejským jednotkám invazi odrazit. . Protiofenzíva Spojených národů zatlačila Severokorejce naopak za 38. rovnoběžku až téměř k hranici s Čínou . Na tuto situaci reagovala ČLR neformálním vstupem do konfliktu na straně Severokorejců a čínské jednotky vytlačily síly OSN zpět za 38. rovnoběžku. V červenci 1951 se původně dynamické boje změnily v patový vztah.
Boje skončily 27. července 1953, kdy byla podepsána dohoda o příměří, která obnovila hranici kolem 38. rovnoběžky a vytvořila Korejské demilitarizované pásmo. Sovětský svaz před konfliktem a po celou dobu války výrazně materiálně podporoval armádu Severní Koreje a čínských dobrovolníků.
Bohužel pro Severní Koreu to znamenalo tragédii v podobě vůdce Kim Ir Sena, který započal s dynastií Kimů (syn a vnuk), kteří dovedli zemi nejen k vybudování jedné z největších armád na zemi, ale k pravidelným hladomorům.
Současný "fírer" je z jedné strany groteskní postava, z druhé strany neřízená střela", u které lze předpokládat vše, včetně těch nejčernějších představ.
To při uzavírání smlouvy o příměří asi obě vyjednávací strany na mysli neměly.
Na tuto knihu jsem se velice těšil, protože je srovnávána s ponorkovým hitem "Žraloci a malé ryby". V prvním případě jsou študáci po zaškoleni okamžitě převeleni do "rakví pod vodou" jak se říkalo ponorkám.
V této knize je nudný školní život, tvoření budoucí party a pubertální srandičky pár kluků asi nejlepší částí knihy.
Jenže pohoda končí, mládenci jdou s nadšením bojovat "za vlast a fírera" k protiletadlovému dělostřelectvu. A dostávají pěkně do těla od o rok či dva starších jim nadřízených primitivů.
Konec konců ono to bylo zřejmě stejné na obou válčících stranách.
První mrtví, samozřejmě jsou mezi nimi i kámoši, se kterými hlavní parta v této knize ještě před malou chvilkou seděla ve stejných lavicích.
Říše dostává "na frak", otevřela se druhá fronta, je srpen r.1944 a mládenci musí posílit na vyšší příkaz Slovenský štát v boji proti povstalcům. A to je již jiná káva.
Ani tato epizoda není dlouhá. Je třeba nahradit kvanta mrtvých na východní frontě v Polsku. Pořád výborná četba.
Ale v závěru tohoto vyprávění mě autor zklamal. Svůj výborný styl psaní změnil. Následuje plno stránek, které jsem přeskakoval.
Vše zachránilo posledních pár listů, kdy jsem se opět "začetl".
Autor ale napsal dobrou knihu . Samozřejmě každý čtenář vnímá děj jinak.
V mém případě to na pět * není.
Poslední věta anotace je tristní. (Ještě, že začíná slůvkem "snad"). Odměna za převoz drog je obyčejně lákavější . A nedovedu si představit, že pašeráci četli, či budou číst tuto knihu. A nejen to, změní svůj názor a dají se na pokání. Tak to ve světě fetu nefunguje !
Autorka patří svou profesí mezi skupinu inteligentnější.
U nás je aktuální případ jisté nanynky, která chtěla docílit téhož a sedí ve vězení v Thajsku již nějaký rok.
Kdo navštívil Thajsko, tuto krásnou zemi, a pozorně sledoval po příletu speciální oddíl v maskáčích, ihned mu došlo, že ti mládenci mají hlášku a jdou najisto !
Stále platí Fučíkovo "LIDÉ BDĚTE !"
Nedávno jsem dočetl zajímavý lidský příběh (kniha Zdeňka Slouky : Jdi po skryté stopě-více než 700 stránek), který se zdál neuzavřený.
Teprve přečtením této knihy, kterou napsal syn výše uvedeného, mohu ocenit jeho úžasnou práci.
Vše spočívalo v otevření t.zv.Pandořiny skříňky. Pomohl, jako obvykle google:
Před chrámem se jednou s rozbřeskem dne objeví zlověstná skříňka. Vedle ní, klečíc v slzách, nejvyšší kněžka volá: „Mocní bohové, slyšte mne! Pomozte nám se zbavit tohoto zrádného artefaktu a nedovolte zlu, které se v něm skrývá, trýznit náš lid.“ Jakmile svou modlitbu dokončí, skříňka se otevře a temní duchové z ní uniknou.
I tento příběh jedné české rodiny v emigraci byl zašifrován.
Událost začíná otevřením záhadné skříňky a vypuštěním zla do světa. Skříňku zavřete chycením 7 temných duchů, kteří z ní unikli. Duchy může ulovit oddíl vojáků vyslaný na různé výpravy.
Tuto práci místo oddílu vojáků, odvedl voják jediný, jmenuje se Mark Slouka.
Jde o famózní příběh, který čtenář rozplétá velice pomalu. Setkává se s lidskou špínou, incestem a mnoha jinými špatnostmi, které vedou ke konci života do míst, kde by obyčejní lidé nechtěli skončit.
Tato kniha není pro každého. Jak ta první, kterou je třeba přečíst si dříve, abychom byli v obraze.
Co vše lze prožít ?!?
Vše od Pavla Kosatíka čtu se zájmem a pokud jde o osobnosti okolo "Pátečníků" - tak ještě více.
Je zajímavé, že špičkový novinář za I.republiky spatřil světlo světa dne 6.2.1895. Proč ? Protože ve stejný den a měsíc se narodil o deset let později Jan Werich . Pokud měli něco společného, tak to bylo písemné vyjadřování jejich úvah a pocitů, kterými "vytáčeli" komunisty. Ti neměli v oblibě zejména Peroutku.
Nadaný žáček byl poslán svými rodiči ke studiu Reálného gymnázia v Praze na Vinohradech. Náhoda tomu chtěla, že vedle něj posadili kluka z venkova, pozdějšího doživotního kamaráda MUDr.Karla Steinbacha. Ten vzpomíná na den, kdy vstoupilo do třídy pět profesorů českého jazyka (!) a zadavatel již opraveného diktátu představil třídě "prý" tohoto zatím jedenáctiletého kluka jako budoucího českého spisovatele.
Ferdinand to nebral vážně, dokonce těsně před maturitou odešel z gymplu a dohodl se s šéfem časopisu Čas - Herbenem, že pro ně bude příležitostně psát.
V létech 1924-1939 byl šéfredaktorem časopisu Přítomnost a politickým komentátorem Lidových novin. K tomu jej dotlačil na jedné schůzi "Pátečníků" Karel Čapek.
Je zajímavé, že do Přítomnosti přispíval (pod různými šiframi) i TGM.
Spolu se spolužákem Steinbachem založili v r.1932 Táflrundu, unikátní společnost elity čs.intelektuálů, která měla několik kuriózních sekcí (třeba Klub pěstitelů tchánů, Marcelka či Sdružení mariášníků), toto měl na povel Karel Poláček.
Bohužel ihned po březnové okupaci v r.1939 byl Peroutka odtransportován nejprve krátce do Dachau, poté až do konce války do Buchenwaldu. Mezi léty 1942-43 byl přepravován k výslechům vedeným gestapem v Praze.
Po skončení války a volbách v r.1946 bylo zřejmé, že se blíží cosi neblahého. Peroutka včas emigroval do Londýna. V létech 1951-1961 vedl v Mnichově českou sekci Rádia Svobodná Evropa. Právě tam vznikl první velký spor s mladým Pavlem Tigridem, který měl na způsob vedení RFE úplně odlišné názory než šéf. A Tigrid raději odešel do USA, kam po reorganizaci stanice přešel do NY i Peroutka.
Jak je u autora dobrým zvykem, kniha je čtivá od začátku do konce a zachycuje první, podstatnou část života jednoho z předních českých demokratických žurnalistů.
Delší dobu mne zajímají názory autorky, které publikuje dost často (bohudík) v masmédiích. On je totiž rozdíl přečíst si rozumy některých pisálků, kteří v této asi pochmurné zemi nikdy nebyli a srovnat je s dojmy člověka, který tam nejen opakovaně studoval, naučil se řeč a profesí je koreanistkou.
Celá zrůdná dynastie Kimů, počínaje od dědy, přes tatíka až k podivné karikatuře toho nejmladšího, který den co den přesvědčuje celý svět, včetně ruského cara, že jde trvalou deformaci osobnosti. Vycházím z ne tak staré příhody z Vladivostoku, kam přicestoval na schůzku s carem svým pancéřovým vlakem a Rusové museli úplně přestavět tamní nádraží, aby fešák nepřišel k úhoně.
Dědu ještě komandovali Stalin a Mao Ce Tung. Další Kimové se již představili světu jako psychopati, přičemž se ona zrůdnost zvětšuje geometrickou řadou.
Kaprál Schickelgruber z Braunau to pozoruje (možná, že z pekla) s netajenou závistí.
K této útlé knížečce mám zvláštní vztah. Mám vydání z r.1967 a pod dojmem Zbabělců se mi při prvním čtení moc nelíbila.
V roce 1991 mi do ní připsal svůj podpis autor !
O 15 let později jsem šel s dcerou do "Repre" na brzy vyprodaný koncert orchestru Glena Milera. Seděli jsme výtečně (hodně vpředu) a já začal za znění úžasných melodií sledovat více než orchestr, zajímavou starší dámu. Seděla pod varhanami, přímo proti nám a užívala si to na plné pecky, včetně rytmického podupávání do rytmu.
Teď jsem knihu znovu přečetl a:
Jsem nadšen ! Vrátila mne k tomu koncertu a nahradila mi lítost, že jsem v Repre na plese začátkem roku 1948 ještě nemohl být.
Starší dáma se přeměnila v jednu z těch na parketu řádících luketek a já jí trochu záviděl, jednoduše proto, že kdysi dávno "byla u toho".
Pochopil jsem Martyho (Dannyho), proč je na plese tak smutný . Již měl umístěnku. I když promovaný "anglista" na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, byl před odchodem do jakéhosi malého městečka na severu Čech, kde měl učit na "základce".
Opouští Prahu, neuvidí orchestr Karla Vlacha a neuslyší ten báječný swing. Ani luketky tam nebudou. (Luketka-přeneseno z Plzně od vojáků US-Army - Look at her ! Koukni na ni !)
Nikdo jiný se nedovedl vcítit do oné doby tak, jako autor. Jeho ideály mu vzali "Kluci z Karlína" (čti: K.Gottwald + jeho tovarišči - proto ono RAF-RAF včetně azbuky na krásné obálce J.Šalamouna).
A děkuji Alef za trefný komentář.
Nesdílím nadšení z této knihy, spíše se kloním k tomu, co níže napsal Kraken 126. Jistě mohu pouze souhlasit, že pan Josef Klíma je zkušený a velmi dobrý televizní reportér. Pokud by si vybral spoluautor jiného parťáka, mohlo vše dopadnout ještě hůře.
Nejsem ani přesvědčen o tom, že na vyprávění pana Šlachty je vše v nejlepším pořádku. Pokud by tomu tak bylo, vzbudilo by to u zasvěcených úplně jiné reakce. A on je klid. Občas někdo "zaštěká", ale stač zakřičet huš ! Následuje ticho.
Také velkolepá show v podobě průjezdu republikou, včetně autogramiád a možná i besed s autory přispěje ke zvýšenému prodeji. O to přece jde. Když to může pravidelně dělat Stephen King, proč by nemohl kráčet ve stejném stylu pan Robert Šlachta.
Asi takto .
Protože jsem konzervativní, tak mi Rychlé šípy v podání Marko Čermáka vadí. Nejsem zaujatý, mám ho rád jako hudebníka, zejména pokud jde o jeho působení u Greenhorns.
Ovšem Dr.Fischer se svými původními ilustracemi - to byla jiná káva. Samozřejmě i jemu trvalo chvilku, když se zpočátku zakresloval. Ale když se podíváte na obálku této knihy, co spatříte ? Já Červenáčka, který je tak spíše nepovedeným "dublem" toho původního. A nejde jen o něj. A k tomu Bratrstvo kočičí pracky. V originále naprosto úžasné figurky. Dívám-li se na ty pozdější, domnívám se, že vyvedenější podobou jsou jejich pokračovatelé v čele s Malým Bidlem - na Hradčanech .
Obdivuji autorku, že opustila starou dobrou Anglii (ještě před deseti a více léty jí byla) a vydala se do země, kde Slovan neví (možná) co ho čeká, zejména pokud jde o ženu.
On ten hlavní motiv je v anotaci knihy a mluví za vše:
V lete roku 2014 uplynuli tri roky, odkedy som priletela do Rijádu, hlavného mesta Saudskej Arábie. Kniha je o nás, silných ženách, ktoré tu žijeme, pracujeme, milujeme, riešime problémy, stretnutia aj rozchody, stratu blízkych duší aj každodenné problémy prežitia.
Čte se to výborně . Autorce patří můj velký obdiv.
Za trudošem a jeho komentářem k této knize (který považuji za nejlepší) mám zpoždění skoro dva roky.
Jak začít ? Asi pochvalou nakladatelství DOMINO v Ostravě, kde v době vydání této knihy ještě šéfovala Karin Lednická, autorka žádané knihy Šikmý kostel (2020). Měla cit pro to, co by se mohlo líbit zejména ženám. Po socialistickém knižním půstu nastala po tomto druhu literatury poptávka.
Autorka Margaret Bingley (nar.1947-ne v r.1952-viz životopis) vydala tuto knihu již v roce 2000 pod pseudonymem .
Oceňuji snahu překladatelky (i když v komentářích je kritizována). Je třeba si uvědomit, že porno-román překládat z angličtiny do květnatější češtiny je oříšek.
Knihu jsem přečetl kupodivu celou.
Podivná je zmínka, že organizátoři neinzerují své kurzy, vše udržují v tajnosti.
Jistě, že jsou zváni (utajeně) lidé majetní, pracující v profesích kde musí být dominantní. Jiná je otázka co s tím, když tuto dominanci převádějí do sexu. A bohužel v ještě horší pozici jsou úspěšné mladé a pohledné ženy.
Post scriptum:
Omlouvám se. Tuto literaturu moc neznám, ani 50 odstínů šedi jsem nečetl. Ale inspiroval mě (jak uvádím výše) k přečtení trudoš, jehož komentáře si vždy rád přečtu.
Stojí za pozornost, že dva velikáni českého divadla a filmu Jan Werich a Rudolf Hrušínský byli notoričtí kuřáci (mluví se v průměru o stovce cigaret denně), a to přes opakovaná varování ošetřujících lékařů.
Tato kniha je dobrá, ale mohla být ještě lepší, pokud by se vedení dialogu chopil (třeba) Karel Hvížďala.
Ano je tam ke čtení mnoho zajímavého, ale konstrukce rozhovorů je nevyrovnaná, tam kde by to mohlo být zajímavé, autorka přeskočí úplně jinam. Škoda !
Pan herec velikosti Rudolfa Hrušínského by si zasloužil excelentní publikaci !
Fascinoval mne, zejména v divadle už jenom příchodem na scénu . Přicházel rozvážně, pomalu, se zájmem si prohlížel publikum, vše bez jediného slůvka, ale jak to na diváky působilo. Sám v této knize říká, že když nebylo vyprodáno (zpravidla špatnou dramaturgií ND a špatným režisérem) stačil si spočítat, že na prvním balkóně je 18 neobsazených sedadel.
V roce 1972 jsem ještě nepobýval v Praze a hitem v Národním divadle byl Shakespearův Othello, proč ? Mouřenína hrál Radovan Lukavský a zloducha Jaga Rudolf Hrušínský !
Dovedu si pouze představit jak dialogy probíhaly za úplného ticha v hledišti.
Pan Hrušínský byl mistr civilního projevu, bez improvizací, ale když sledujeme záznam her a filmů, kde byl obyčejně ve významné roli - jak to zahrál.
Říká, že utrpení pro něj byl režisér, který měl "svou" koncepci, jak by vše mělo vypadat k jeho obrazu. Naopak u divadla byl jeho favoritem Ota Ornest a u filmu zejména Jiří Menzel. Ten jej chtěl dokonce obsadit do role výpravčího Hubičky v Ostře sledovaných vlacích, leč mistr byl v té době "zadán". Sám režisér říká, že to bylo dobře, Pepíček S. ho nahradil výtečně !
Měl jsem štěstí, že jsem všechny tři R.H. viděl v Činoherním klubu v úžasném představení "Obsluhoval jsem anglického krále". Zážitek, na který nelze zapomenout !
Vždy měl přání pokračovat v tom co začala jeho babička, paní Červíčková, vést své divadlo. Takové, ve kterém i on začínal. Přání se mu bohužel nesplnilo. Ale synovi Janu Hrušínskému ano.
"Když režírujete, musíte dokonale pochopit v š e c h n y postavy, musíte dokonale pochopit myšlenku celé hry.Tomu všemu dát dohromady nějaký tvar, který nepřehluší to, o čem se hraje. Musíte dát prostor každému slovu, větě. Musíte tomu pomoci gestem, aranžmá, ale nesmíte jako režisér jít nikdy proti autorovi. Nesmíte mu dělat schválnosti. Vaše nápady nesmějí být nikdy originálnější, než ty jeho, které pracně vymýšlel. Musí vám jít o to, aby vše dohromady ladilo a vaše režie z toho netrčela."
Není co dodat Mistře !
Velice nám chybíte a rád bych se ve vaší společnosti také kochal.
Opravdu záslužná (i když by kniha mohla být rozsáhlejší) práce zkušeného autora. Rozebírá neblahou činnost svým způsobem nenápadných NAZI - gaunerů, jejichž zásluhou plynuly do pokladen NSDAP i na soukromé účty ve Švýcarsku obrovské finanční částky.
O tom svědčí i produktivita významného úderníka přes likvidaci židovské populace zejména v Osvětimi, Adolfa Eichmanna.
Pavel Kosatík napsal vynikající knihu Fenomén Kohout o životě komsomolce a disidenta Pavky.Přál bych si, aby napsal knihu Fenomén Adina o zajímavé ženě, zprvu publikem zbožňované, později protahované smrdutými kanály. Autor této knihy měl snahu, která je obsažena v názvu - Fámy a skutečnost. V tom je přínosem, i když se domnívám, že nedosahuje kvalit Josefa Škvoreckého, který z rozhovorů s paní Adinou vytvořil nejprodávanější titul nakladatelství 68 v Torontu.
Jaká byla ve skutečnosti tato krásná žena ?
Po otci zdědila jako jeho 4. dítě, leč první dceruška, geny tvrdé zarputilosti jít za svým cílem za každou cenu, což se promítá celým jejím životem.
Po matce její výjimečný sexuální apetit, i když si vlastně matka s dcerou "nikdy nepadly do oka".
Vše začalo smrtí milovaného tatínka, který velice rychle zavedl v rodině vykání nejmladšímu přírůstku. Štěstím pro hezkou pubescentku byl její movitý otčím (kterého Adina nesnášela). V rámci klidu v rodině financoval její další výchovu ve Francii. Pro ni to znamenalo mnoho nových životních zkušeností a k tomu se naučila jazyku. Po sexuální stránce byla zasvěcena zejména lesbičkou Mercedes. Ta jí pomohla i při zařízení její první interupce. Po skandálu s mladým a bohatým milencem v průběhu života v lyceu, byla nezvedená dívka odexpedována přes Drážďany do vlasti.
Nejen, že začíná karieru modelky u "Rosenbauma", ale stává se "Titinkou" (čti milenkou) již známého herce Hugo Haase. Ten má zásluhu, že naučil Adinu filmové mluvě a vystupování, uvedl ji do své společnosti. Adina se stává známou tváří filmového plátna a začíná vydělávat. Její herecký růst je strmý, o pár let později již "živí" svého milence, který většinu výdělku utrácí za kokain.
Dalším životním štěstím jsou filmové známosti . Nejprve s producentem a milionářem Milošem Havlem, o kterém je známo, že byl gay. Adinu využívá dosazením do party veselých děvčat z Lucerny. Zde má Havel podstatnou majetkovou účast. A Havel ji doporučí mladému režisérovi O.Vávrovi. Právě s ním a Martinem Fričem točí své nejlepší filmy. V případě Vávry tomu pomůže i občasný milenecký styk.
Samozřejmě její avantýry jsou solí v očích fašistické organizace Vlajka, která zasévá podhoubí rasové nenávisti. Následuje v roce 1939 okupace, která přivádí do Prahy i na Barrandov mnoho ambiciózních Němců. Adina nelení, s Vlajkou si to vyřídí svým způsobem. Má nové milence - přirozeně jde o Němce. V Protektorátu se šušká, že je milenkou i zástupce Protektora K.H.Franka. Ten to těžce nese a podává informace do Berlína o nejvykřičenější pražské děvce. Ale Adina je již zkušená hráčka. Chtěla by proniknout i na divadelní prkna. Nejlépe na Vinohrady. Maličkost ! Zákaz provozu divadla ? Zkompromituje sadistického nácka a milence, který umožní znovuotevření milovaného divadla.
Blíží se konec války. Adina se provdá za malíře Tůmu (KSČ), brzy si nemají co říci. Na řadě je nový milenec V.Šmeral (později podezírán, že tuto roli převzal jako jednu z možností, jak zachránit svou manželku Židovku).
Je konec války, Adina je zatčena v Berouně Rudými gardami. Převezena na Pankrác. Výslechy.Svým způsobem je internace dobrá, jinak by mohlo dojít k lynčování, což je oblíbený hit nových komunistů, před pár měsíci konfidentů Gestapa.
Odsouzena na pár měsíců, do kterých se započítá i vazba. A co teď ? Rychle pryč z republiky. Naoko se provdá za britského oficíra a je v Londýně.
Její další osudy již výtečně zmapoval Josef Škvorecký.
Přečtená kniha je zajímavá novými fakty, které autor objevil při svém usilovném pátrání v bohaté dokumentaci v archivech.
A závěrem ?
Jak u Adiny, tak u Lídy Baarové sehrál po r.1946 významnou roli člen předsednictva ÚV KSČ, stalinista Václav Kopecký. Prostřednictvím jeho syna se dostala do Rakouska ilegálně L.Baarová a urychlil i tolik žádaný sňatek Adiny.
Jako muž přes osvětu národa nedopustil, aby filmy s oběma "vykřičenými" emigrantkami byly staženy z promítání. Pravda - Jára Kohout byl z Kristiána vystřižen. Ale dovedete si představit totéž s Adinou ?
Léta plynula. Martina Navrátilová - pro čs.masmédia za komunistů po své emigraci jaksi neexistovala. U Adiny i L.B. tomu tak nebylo.
Úsudek si každý udělá sám.
Útlá a něžná knížka vypovídající o vztahu dvou velkých osobností české literatury. Jak praví Dr.Halík: Přátelství Karla Čapka k Fráňovi Šrámkovi bylo zpočátku vztahem jednostranným. Plachý, zakřiknutý Šrámek se po rozpadu anarchistického hnutí stáhl do ústraní. Odmítal se účastnit čehokoliv, co se týkalo veřejného života.
Možná, že vše začal Čapkův referát v Národních listech 23.XII.1919 "Román o těle": Nějaká šťastná chvilka, polibek, úsměv nezrcadlí celý život, ale mohou zjeviti celou životnost, co jí jenom jest...Těm však, kteří si libují v okrášlené neřesti, dá Šrámkova erotika beze všeho ránu do zad.
A ono přibližování se, trvalo dlouho. Olga Scheinpflugová vzpomíná : "Na Čapkovy pátky přišel sotva několikrát, a to pouze tehdy, když se mu hostitel zaručil, že tam bude málo lidí, že léto pročesalo počet pravidelných návštěvníků."
Šrámek dle Čapka odmítal lest, pravdivý se lekal lži a čisťounký se vyhýbal špíně. Skláněl sice svou hlavu nad lidskou bolestí, ale neznal jiného léku než poezii.
Půvabná je příhoda z léta r.1937, kdy byl po čas léta u maminky v Sobotce a jeho paní uskutečnila "tajně připravovaný plán" přestěhování z těsného bytu ve Vršovicích do pohodlnějšího a hlavně klidnějšího bytu na Smíchově, na Černém vrchu v č.15.
Reakce překvapeného Šrámka z 31.7.1937:
"Milá Milko, těžko si představíš mé ohromení nad tím, jak snadno a rychle jsi mně přestěhovala na kopce za Smíchov. Budiž tvá ručka předem pochválena, jestli volila správně a nalezla skutečnou tišinu. A proč, medle, tam říkají Na Černém vrchu ?"
Bohužel přátelství obou bylo ukončeno skonem toho, který kdysi o ně tolik stál.
Ten druhý reagoval svým způsobem:
K.Č. 25.XII.1938
To nám ta růže, ta tmavá růže
tak brzy porozkvetla,
vždyť by nám stačila, byla by stačila
jenom těch vánočních
stromků světla.
Chodil jsem do Říční,
chodil jsem do Úzké,
teď budu chodit na Vyšehrad,
s tebou si, Čapku zaskočený,
popovídat.
Velice vzácná kniha, bohudík vydaná malým nakladatelstvím BVD r.2007 v Mnichovicích. Obsahuje zejména 300 unikátních (doposud zřejmě nepublikovaných) fotografií ze života Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka. Protože jsem sběratelem všeho dostupného o Osvobozeném divadle, jde v mé knihovně o vzácný klenot.
Již název knihy napovídá, že dva klauni začali skoro před 100 lety bojovat s lidskou blbostí . Jde o záslužnou práci, protože ten nepřítel je mezi námi furt a ještě k tomu nepřemožitelný. Jan Werich dostal od Antonína Novotného (kdysi I.tajemníka ÚV KSČ + jako přívažek rovněž prezidenta ČSSR), titul národního umělce (r.1963 a pochybuji, že to bylo právě za tento boj). A na Jiřího Voskovce se jaksi zapomenulo. Ale to je u nás vcelku normální.
Kniha je atraktivní i přiloženými dokumenty, jako vysvědčení Wericha z 5.třídy obecné školy, index z Právnické fakulty a potvrzení z Filozofické fakulty o řádně učiněném zápisu. Taktéž i potvrzení prokurátora z r.1957, že zastavuje trestní řízení proti J.Voskovcovi (zajímavé, že bez uvedení důvodů).
Kabaretní historik a sběratel Jaromír Farník odvedl perfektní práci již tím, že se s námi čtenáři podělil o vzácné dokumenty ze svého archivu.