1amu komentáře u knih

Že by Alois Jirásek ?
Slavná věta ze hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha ze hry Vest Pocket Revue mi připomíná tuto knihu, která je know-how pro obdivovatele autora na téma Život v base. Leopoldov již nemáme, ale máme třeba plzeňské Bory, kde čerpal autor nové životní zkušenosti.
Z Tomáše Řepky se nám stává spisovatel. Stačí se podívat na této stránce vpravo a vidíte 5 (slovy pět) knih . Komu z vynikajících tuzemských sportovců se něco takového podaří ? Vše má jednu vadu a sice zde na DK se "celebritě z bulváru" jaksi nedaří.
Ale zřejmě se nová kniha dobře prodává, leč jest otázkou, kdo za tento "výtvor" tetovaného fešáka vyhodí 399.-Kč - (to bychom se možná divili).
Vydalo nakladatelství Brána a ještě k tomu vázanou a s přebalem ! Jeden kdysi ne špatný italský fim bych opravil v názvu : Bože jak hluboko jsem klesl.

Autor si mě získal svou prvotinou ...Je čas zabíjet. Přišel s novou modernější formou psaní "románů o právu". Již to není dříve tolik oblíbený Perry Mason, ale mladí hoši, kteří přicházejí zejména z Harvardu, k velkým advokátním firmám s nadšením a očekáváním zadání úžasných i složitých právních případů. Ale brzy pocítí onu "druhou stranu mince". Ta spočívá v nadměrném množství odpracovaných hodin, běžné a únavné právní rutině, přesčasy neexistují, musí se makat. Kdo to ve firmě nezvládá, jde z kola ven. Tak je to i hlavním hrdinou příběhu Mitchem. Po zapracování je pozván k jednomu ze společníků firmy, kde se mu dostane poučení :
"Panika je běžný způsob existence velké právnické firmy a naši významní klienti nám mohou způsobit i žaludeční vředy. Leč jsou jedinými aktivy a tak se snažíme si pro ně srazit vaz."
V jedné větě zásadní poučení jak to v takové firmě chodí.
Mistrovství Johna Grishama spočívá od jeho prvotiny v mistrovsky zvládnuté konstrukci příběhu, který pomalu graduje. Zejména kvůli těmto jeho prvním knihám jsem si autora oblíbil.
Ano tento příběh je čtivý, svým způsobem napínavý, i když v mém případě vrcholu ještě nedosáhl.
Ale Hollywood to bral (tak jako další příběhy J.G.) a zfilmovaný se mi líbil.

19 31.05.2020

Domnívám se, že jsem o trojici V+W+J četl hodně knih, ale tato kniha mne mile překvapila. Ano je tam hodně všeobecně známého, ale též zmínky o událostech, příhodách a promluvách moudrých klaunů, které jsou v mém případě novinkami.
Je prokládána větami, které zde na DK řadíme k citátům.
"O chytré ženské je nouze. Konečně o chytré mužské zrovna tak. "
Po přečtení jsem možná pochopil to, proč se Jiří Voskovec "Tam za velkou louží" svým způsobem zas tolik neprosadil, jako jeho životní partner.
Byl introvert, neměl štěstí ve výběru manželek, kdy ta poslední Chriss byla příčinou, proč dvě adoptované dcerky (za druhého manželství) byly svěřeny do péče jiných lidí. Postrádal ono pravé rodinné zázemí.
Z filmů natočených v USA, kde si ho pamatujeme ve výrazné roli lze jmenovat jediný - "Dvanáct rozhněvaných mužů."
Jan Werich říká jako mentor M.Horníčkovi:
"Nemám rád sprostá slova a sprosté anekdoty, ale tam, kde je nutno říci slovo hovno, tak se musí říci tak, jak bychom řekli třeba slovo růže, nebo koleno, ale jen to tam nedodávat jako špek."
Přestože Werichovi profesionální kariéra zajistila slušné příjmy, možný pobyt v exilu se mu mohl stát živořením. I to se nabízí vysvětlení, proč se rozhodl pro trvalý návrat do vlasti v roce 1945.
V knize je podán úplně jiný pohled na t.zv. "Antichartu." Přímý TV přenos z konce ledna r.1977 je pamětníkům dobře znám.
Je ironií rodiny Jana Wericha, že život jeho a dcery Jany skončil v nemocnici, která se objevila jako rozestavěná stavba, kde "zedničí" V+W ve filmu HEJ RUP .
Knihu hodnotím jako kvalitní a přínosnou. Je určena zejména okruhu zájemců o Osvobozené divadlo, o tvorbu "Tří strážníků" tedy Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha.
Příjemná zpráva: I když byla Werichova vnučka zvaná "Fanča" po úmrtí dědečka ihned pozvána do USA Voskovcem, nešlo to realizovat. (J.V. skonal o osm měsíců později po J.W.)
Fanča do Amerika přece jen odletěla na pozvání Miloše Formana.
Nyní žije poblíž Curychu a je šťastnou maminkou . Zdenička a Jan Werichovi pozorují s potěšením "z výšin" svou pravnučku Janičku.

16 30.05.2020

Kdo navštíví poprvé Třeboň a jeho okolí je okouzlen . To co chybí množství měst a městeček u nás je zde dávkováno plnými doušky. Já to zažil v době své vojenské služby, když jsem tu pobýval na kurzu telegrafie pouhých 14 dnů, ale nadšen (ne z vojny) úžasným okolím jsem si řekl, že bych chtěl v tomto městě jednou bydlet.
Podařilo se to o deset let později. Měl jsem štěstí, že tu nádheru mohla vnímat celá má rodina (2+2). Nepřijel jsem zdaleka, pouze z blízké Šumavy, která má také kouzlo, ale jiného druhu.
První dojem: na kraji města dva velké rybníky, Svět a Opatovický rybník. Na tom prvním se jezdily veslařské regaty (pamětníci ví, že slavná 4-ka - Havlis,Lusk,Jindra a Mejta s pražským kormidelníkem Korandou získala zlato v r.1952 na OH v Helsinkách) a v době klidu, zde vozí zájemce prostorná motorová loď. Na druhé straně zvané Ostende je Schwarzenberská hrobka. A kousek vedle "Opatovičák". Kousek za městem je největší rybník v ČR Rožmberk a když jedete z města směr Praha, vidíte po levé straně Kaňov, Malý a Velký Tisý-lahůdka pro ornitology.
Na rozdíl od Šumavy je voda v rybnících (kvůli malé hloubce) brzy "jako kafe"-což bylo tenkrát eldorádo pro děti.
Největší osobností této úžasné oblasti byl Jakub Krčín-génius ve stavbě rybníků. Jak uvádí kniha:
"Již roku 1569 se stal nejvyšším regentem. Mezitím však pilně zveleboval hospodaření, krátil požitky úředníků, dvakrát až třikrát obracel peníz než jej vydal, stíhal defraudanty a propouštěl neschopné a líné. Tím si samozřejmě moc přátel nezískal. Avšak ani jeho protivníci nemohli než uznat, že jeho zvelebení zemědělství a pivovarnictví má něco do sebe a hlavně jeho reformy začaly vynášet a o to hlavně šlo. Jaksi navíc se začal Krčín také zabývat rybníkářstvím. „Toho roku (1565) také přidáno jest mu od Pána Boha umění, kteréž v tomto světě poslední není: rybníky a stoky začal měřiti“, napsal o něm Václav Břežan, který jej jinak neměl zrovna ve velké lásce. Jestliže polní hospodářství, ovčíny a pivovary jeho doby již nejsou, rybníky ho přežily. Jeho vodní díla překonala věky a především díky jim se Krčín skutečně proslavil. Vybudoval jich neskutečné množství a jen málo jich zaniklo. Jeho umění přitom neleželo jenom ve vyměřování nového díla, tím se tolik nezabýval, spíše byl skvělým organizátorem veškerých prací, kdy jedna akce zapadala do druhé a výsledek můžeme obdivovat i dnes. Dokázal se obklopit skutečnými mistry rybníkáři, na které se mohl plně spolehnout. Při práci na rybníce pak dělníci pracovali v rotách a jejich předáci zodpovídali za dílo i za lidi. Kdo se provinil, se zlou se potázal a mnohdy stál na hrázi i kat. Na rybníce postupoval Krčín velmi tvrdě a mnohdy i krutě. Zde to bylo asi na místě, protože rybníkáři byli „chasa zvijebená“, jak se o nich říkalo, a byli vše, jenom ne andělé. Horší bylo, že Krčín si přenesl tyto způsoby spolu s nesnesitelnou arogancí i do vztahu ke svým úředníkům a je třeba říci, že vzhledem k lidem mnohdy napáchal více škody jak užitku".
Tolik krásná slova autora, který má Třeboňsko "ve svém srdci".
A já mohu říci totéž. Nejen vidět Neapol a....

19 28.05.2020

Nebýt Dr.Miroslava Halíka, nikdy bychom my příznivci Karla Čapka nedostali krásný dárek, cosi jako kytičku lidských portrétů významných osobností tuzemských a ze zahraničí, a to ve formě jubilejních článků, glos, nekrologů a záznamů skutečných setkání s velikány umění.
Jak říká pořadatel sbírky:
Jeho blízkost k oslavovaným, jimž podává ve velké chvíli života ratolest a v hodině smrti klade jim na čelo vavřín.
Vybral jsem si tři osobnosti, které jsou mi svou tvorbou blízké, z první části knihy "Ratolest".
Karel Havlíček Borovský.
Český národ vždy glorifikoval mučednictví, jež je obrazem jeho pasivní trýzně a podnětem jeho nenávisti vůči trýznitelům.
Upřímně řečeno, díváme-li se na to dnešníma očima, je Havlíčkův pobyt v Brixenu hotová idyla proti dnešním koncentračním táborům a Bachova éra se nejeví tak hrozná, když ji srovnáváme s některými režimy a jejich perzekucemi, kterých jsme svědky v soudobé Evropě...
Bedřich Smetana.
Slyším zpěv Mařenčin, lesklé intrády Libušiny, šum Vltavy, stesk Mého života,píseň věrného milování, dech mateřídoušky, radost a lásku. To vše vpadá do rytmu slavného zpěvu, neboť nedovede říci než to, že tančíme, zpíváme a rozplýváme se písní lásky v oné polyfonii, jež obsáhla vše . Snad mrtvý není přece mrtev a naklání ucho, jež zavřelo se hlasům zvenčí. Což jsem hluchý ? Něco tam dole šumí.
A co my v této chvíli ? Rozplýváme se ovacemi, abychom přehlušili mlčení svého nitra. Děláme z umělců symboly, protože si nedovedeme dělat z umění národní život, cosi se změnilo...
Jan Neruda.
Uvědomujeme si vůbec význam jeho Kosmických písní ? První Nerudova cesta, jíž překračuje hranice domova, vede do vesmíru !
Teprve potom navštíví Balkán, Orient a evropské země . A tento kosmopolita ustavičně hledá domov, rozbíhá se do celého světa jen proto, aby lokalizoval svůj domácí krb. Je jako Chestertonův muž, který obešel celý svět, aby trefil do vrátek svého domova. Tedy příklad pro členy malého národa: ani nesedět za pecí, uzavřen ve svém uzoučkém lokálním obzoru, neimitovat doma, co jsme viděli jinde, ale viděním a poznáním světa docílit a domyslit svého vlastního domova.
Jak se nadneseně říká : věty, které by se daly tesat do kamene.
A to jsou jen tři osobnosti, které jsem citoval z celkem 117-ti, kterým Karel Čapek, sám velikán, vzdává poctu.

17 28.05.2020

U mých (kdysi malých dětí) byla maková panenka a motýl Emanuel bezkonkurenčně nejčtenější kniha. Velkou zásluhu na tom měla ilustrátorka paní Gabriela Dubská.
Je s podivem, že motýl Emanuel prošel svou vizáží a elegantním oblečením tehdejší cenzurou.
Nevím zda v současné době doceňujeme obrovskou práci Václava Čtvrtka pro ty nejmenší. Tato jeho kniha a mnoho dalších jsou opravdovým klenotem jak vyprávěním, tak vynikajícím ilustrátorem a v případě tolik žádaných Večerníčků v TV i pečlivě vybraným slovním doprovodem.

17 27.05.2020

Je pochopitelné, že jinak budou knihu hodnotit ti, kteří ji četli před mnoha lety a jinak čtenáři zvyklí na Boeingy či Airbusy. Mou klikou bylo, že jsem knihu dostal od kamaráda v čase, kdy to byla na čs.knižním trhu doslova "bomba". Proti k ní mám svůj specifický vztah a na autora, který pochopitelně napsal i slabší věci, nedám dopustit.
On věděl kde je ono místo na tomto trhu (zejména v USA) zatím neprobádané a riskl to, nejdříve s kolegou - prvotinou "Let do nebezpečí" a po úspěchu si uvědomil, že by v tomto duchu mohl pokračovat. A opět obrovský úspěch ! Dokonce i v zemích Varšavské smlouvy. Jak to bylo tenkrát dobrým zvykem, kniha vyšla nejprve v Bratislavě. Inu tam nebyl takový strach z ideologické diverze, jako v českých zemích.
Vzpomínky na tuto knihu mám nostalgické v dobrém slova smyslu.
Artur Hailey napsal v roce 1968 kvalitní a hlavně čtivou knihu . Později se tomuto druhu literatury přestalo říkat trháky. Češi objevili bestseller !

25 27.05.2020

Karel Čapek byl jen jeden a domnívám se (a že ta prodleva trvá dlouho) - hned tak za něj náhrada nebude.
Tato malá knížka se krčila v knihovně kdesi vzadu, jako Popelka, ale ten obsah ! Vodopád moudra v každé větě, odstavci a povídkách-podpovídkách.
Stačí naznačit:
NERO - Pronásledování křesťanů je lež. My jen vyvracíme jejich světový názor.
DIKTÁTOR - Dosáhl jsem jednomyslnosti. Všichni musí poslouchat.
SOUČASNÍK - Co že říká Galilei ? Že se země točí kolem slunce ? Hm, to já mám vážnější starosti.
OVCE - Ať mě zabijí, jen když mě vedou.
FARAO - Vyvraždění pacholátek izraelských ? Pouhé administrativní opatření.
HERODES - Mé pluky dobyly skvělého vítězství nad nemluvňátky betlémskými.
VÝZVA K OBLEŽENÝM - Váš boj je marný. Vyzýváme vás, abyste se raději dobrovolně od nás nechali popravit.
LIŠKA - Nevěřte slepičím kdákům. Když se nažeru, vždy je v kurníku mír.
Dík úsilí státníků byla zachována světová nejistota.
To vše na pouhých několika stránkách.

14 26.05.2020

Pokud nacistická zrůda (což Eichmann byl) prohlásí, že půjde do pekla spokojen, je jasné, že si uvědomoval své "zásluhy", kterými se zavděčil svým soukmenovcům. Někteří z nich ukončili svůj život sebevraždou, jiní skončili po zásluze na šibenici, o některých se doslova slehla zem, Eichmann vyhledal soudružskou Tichou pomoc, jak se jmenovala organizace, která úspěšně přepravovala tento lidský odpad zejména do Argentiny a Paraguaye . Genosse Mengele a Eichmann měli kliku. Mengeleho izraelský Mosad nedostal, Ricardo Clementa (jak si A.E.změnil jméno) bohudík ano a byl po zásluze popraven 1.6.1962 symbolicky v zemi, které způsobil nejvíce bolesti.
Pouze pro připomínku jeho oddanosti své straně je nutno dodat:
V létě 1941 se vypravil na služební cestu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zde dospěl k závěru, že nejlepší způsob likvidace Židů je plynová komora. Bylo však nutné vyvinout nějaký spolehlivý plyn. V září 1941 byli v Osvětimi poprvé zavražděni sovětští zajatci novým plynem, který se nazýval Cyklon B. Poté již nic nemohlo zabránit nacistům v „konečném řešení židovské otázky“. Dne 20. července 1941 nařídil v koncentračních táborech vraždit přednostně židovské děti. Do jara 1944 bylo zavražděno přibližně 5 milionů Židů z celé Evropy.
Roman Cílek odvedl touto knihou dobrou práci.

14 25.05.2020

Je tomu nějaký rok nazpět, kdy jsem si přečetl názor profesionála, že švédská letadla Gripen jsou tím - čím je Rolls Royce mezi automobily. Po přečtení této knihy se domnívám, že Henning Mankell, kterého jsem doposud znal pouze z detektivní série o inspektorovi Wallanderovi, dosáhl (u mne) téže kvality pokud jde o spisovatele ve Skandinávii.
Četl jsem příběh člověka, kterého potkal v životě neodpustitelný profesionální neúspěch. Čtenář je s touto okolností seznámen brzy v začátcích knihy.
Smutná a nesympatická postava románu má svým způsobem štěstíčko, může se uchýlit na svůj menší ostrůvek uprostřed krásné přírody, který zdědil . Žijí s ním pouze hluchý starý pes a postarší kočka. Občas přijede na motorovém člunu pošťák.
A to je vše,táže se čtenář ? Není !
Velikost spisovatele je v tom, že z mála dovede vytvořit mistrovské dílo.
Začíná příběh pomalu "zalidňovat" osobami, kterým v životě ublížil, nebo se s nimi setkává poprvé .
Nečekejte hit ! Jde o popis běžného života jednoho člověka lidské populace, který za svých 65 roků udělal chyby, které ho mrzí a rád by se ve svém závěrečném účtování s tím co prožil vyrovnal. Jak se mu to podaří, to autor ponechává na zvážení čtenáři.

28 24.05.2020

Karla Čapka nelze nemilovat ! Připadám si při hledání jeho knih, které jsem doposud nečetl jako náš andulák Arpád II., který labužnicky vyzobává nejdříve zrníčka prosa s vitamíny. A tak je tomu u této knížečky, kde se mi více líbila druhá část rozebírající problem tvorby nového filmu.
Autor při psaní i tohoto drobného dílka viděl o mnoho let dopředu.
Tak třeba: "Scénář musí mít lákavý titul, má to být něco vysoce avantgardního neboli uměleckého, ale musí se brát zřetel na široký okruh obecenstva. Pravý filmový scénář se prostě nedá uměle produkovat. Může vzniknout leda tajemnou shodou okolností, které nejsou řízeny žádným plánem nebo rozumovou úvahou."
O 50 roků později byl uveden film TRHÁK, úžasné dílo ukazující, že ten Čapek měl pravdu ! Vzpomeňme na scénáristu Zdeňka Svěráka, který nevěřícně sleduje jak mu režisér Ladislav Smoljak mění (hlava nehlava) celé jeho životní dílo. Včetně výbuchu kulis vesnice (i když zcela náhodou).
Po přečtení jsem došel k názoru, že o tvorbě filmů vím pořád proklatě málo.

18 24.05.2020

Velkoryse pojatá publikace, která čtenáře zaujme hned na začátku citátem: Skutečně oplzlí jsou pouze cudní lidé.
Jde o výpovědi lidí, kteří se zabývají buď profesionálně nebo jako amatéři u nás málo (knižně) zmapovanou oblastí, která má spíše zelenou v bulváru.
Vůbec by mne nenapadlo, že Filozofická fakulta v Praze nabízí v oboru Informační politika výběrové semináře Pornografie, společnost a nová média.
Zájemci o historii se lecos nového dovědí v kapitole Erotika v době Karla IV.
Protože jsem miloval vždy dějepis, nemohl jsem opomenout kapitolu "Stručné dějiny nemravnosti" - o tom nám úžasný profesor pan Vilém Toman nikdy nepřednášel.
Samozřejmě nelíbilo se mi vše, ale hodnotím průkopnický počin autora vysoko.

13 24.05.2020

Autor se vydal na vysněnou cestu spisovatele, který národu "podá" vše, co by lidé chtěli slyšet o svých oblíbených hercích jak je známe z divadla, či z filmů .
A ono mu to jaksi nejde. Toleroval bych možná jeho první či druhé "dílo", ale ukazuje se, že mu to ani "nepíše".
Viz tato kniha. S.Neumann byl čímsi podobným jako V.Trégl. Geniální herec popletů, pošuků, koktajících čertů. V tom neměl konkurenci.
Kdo sleduje průměrnou pohádku "Pyšná princezna" musí být nadšen panem králem. Nebo v Lucerně - úžasný vodník.
Je škoda, že se povídání o tomto herci neujmul někdo jiný.

11 23.05.2020

Mám rád autora, samozřejmě od svého dětství, proto se dívám na to co napsal úplně jiným pohledem, než jsem si přečetl v komentářích. Ono je třeba pochopit, že bájný Vinnetou byl napsán v létech 1890-92 a o rok později byl vydán.
Měl jsem to štěstí, že jsem v Drážďanech mohl navštívit muzeum K.Maye a znovu si uvědomit jeho úžasnou fantazii, se kterou psal o času, do kterého zasadil rudé a bílé bratry.
Mayovo dílo se vyznačuje výrazným dobrem, vyzdvihuje a oslavuje sepětí s přírodou, mír a rovnost lidí všech ras a vyznání. Jeho kladní hrdinové sahají k násilí jen v krajních případech a vždy se snaží vyhnout zabíjení. Knihám i přes seriózní dramatické linky nechybí humor a jistá míra nadsázky a mnohé jeho dialogy mají komediální charakter.
Mayovo pojetí amerického Západu ve druhé půli 19. století bylo typické líčením původních indiánských obyvatel jako čestných a nezkažených obětí bezohledného drancování a postupu civilizace, než jako krvelačných primitivů – nejzápornější postavy v příbězích jsou zpravidla chamtiví a bezcharakterní bílí zloduši.
Samozřejmě to byla voda na mlýn nácků v čele s jejich hlásnou troubou jménem Joseph Goebels, ti glorifikovali autora, jednoduše proto, že se jim to "hodilo do krámu".
Přesto je Vinnetou a jeho příběhy pořád úžasným lákadlem pro všechny věkové vrstvy čtenářů za předpokladu, že na tyto příběhy nebudou hledět kritickým profesorským zrakem XXI.století.
Pokud to čtenář vezme za své, prožije s Vinnetouem pohádkové příběhy, tak odlišné od mnohdy přiblblých krváků, která z finančních důvodů chrlí různá nakladatelství.
Howgh !

30 23.05.2020

Pozoruhodná kniha, kde si čtenář opravdu počte. Jde o poúnorový útěk novomanželů z Brna přes Rakousko, Itálii do Austrálie, kam podepsali 2-letý pracovní závazek .
Poznání první : migranti se nesmí divit přidělené (třeba) zemědělské práci při běžných čtyřicetistupňových teplotách. Nelíbí se vám to ? OK půjdete čistit kanály do Sydney. Vše za minimální mzdu.
Poznání další: našinec se nesmí znechutit, musí jít "za svým".
2-letý úvazek pomalu končil a mladý inteligentní pár si vyhlédla pobočka CIA při australské ambasádě a začalo verbování. V podstatě nebylo mnoho k rozmýšlení: nabídka snů v podobě bezplatné lodní přepravy do Itálie a odtud do Mnichova. Mzda za první měsíc vyplacena předem převyšovala o pár set % mzdu předcházející. Vybavený luxusní byt ve vile po popraveném nacistovi. Uklízečka a údržbář, zahradník a muž pro všechno ihned k dispozici. Vše dokonalé - jenže ?
Požadovaná práce v analytické skupině pro ČSR zabývající se studiem čerstvých výtisků Rudého práva, ale zejména psaní textů letáků, shazovaných balóny nebo letadly na území republiky . Pochopitelně mladí vysokoškoláci touto prací nebyli nadšeni a snažili se o změnu. K té došlo nabídkou práce v USA za ještě lepších materiálních podmínek.
Náhodné setkání autora s Dr.Stránským vedlo k přesunu do americké sekce radia Svobodná Evropa.
Čtenář poznává neuvěřitelné věci. Třeba, že práce Američanů v poválečných létech v NSR byla pro ně čímsi jako "zlatým dolem" a pro některé též se zabezpečením do konce života. Žasneme, jaké hlouposti byly od těchto lidí požadovány. Vše za balíky $$$. K tomu pro osobní potřebu luxusní auta, cosi jako menší benefit. Samozřejmě tito vybraní lidé byli úplně kdesi jinde, než většina uprchlíků v lágrech. Šlo pouze dosáhnout na štěstí. (A my víme co je štěstí - muška...)
A to manželé Sloukovi měli. I když úplně ztratili v počátcích kontakt s rodiči a později se dozvěděli pouze o tom nepříjemném.
Autor se dožil 89 let. (*1923 +2012) Ke konci života si užíval návratu do své vlasti.
Upoutávka:
I když se v La Jolla dýchalo lépe než v Los Angeles, měla svůj osobitý pach - smrděla penězi. Místo pro radovánky, ano. Ale pro život ? Každý není z Brna, kde někdy pršelo, jindy mrzlo, kde pan Bukovský otevíral svou malou trafiku vždy ve stejnou dobu. Když jsem mu pomohl zvednout těžkou mříž, dal mi štolverk. Palmy v Brně nepamatuji, moře nebylo, ale živých lidí ? Těch bylo hodně a blízko. Proto asi mám rád New York. Má něco z Brna. Ne úplně, ještě by to něco chtělo, ale lidské podobnosti se najdou.

15 22.05.2020

Titul hry je použit z věty nahluchlého strýce Vézineta, kterého hrál (dovedu si představit jakým způsobem) v roce premiéry 1934 ještě mladý Václav Trégl, jinak známý představitel ušlápnutých starých pánů . Proto sedí přirovnání: Když byl Vlasta Burián nazván Králem Komiků, Vašíček Tréglů byl jejich korunním princem.
My známe toto dílo z výtečného filmu režiséra Oldřicha Lipského z r.1971 . Tato hra byla v Osvobozeném divadle stažena již po 83 reprizách a je zajímavé si přečíst od V+W proč tomu tak bylo.
Hlavní důvod byl jednoduchý - diváci byli předem natěšeni na politickou satiru, kde v hlavních rolích budou (jako vždy) ruku v ruce hrát oba klauni, protože na ně, na jejich vtipy a předscény se hlavně chodilo.
A u této hry ? Každý má neočekávanou a úplně odlišnou roli. Werich hraje pana budoucího ženicha Fadinarda, jehož kůň sežral klobouk dámě na záletu s fešným důstojníkem (Voskovec). Tedy žádní parťáci. Hraje se v ovzduší secese a i když je hra jako taková nesmírně vtipná a v jiných pražských divadlech by se mohla hrát možná roky, tak publikum to "nebralo".
Bohužel je spjata i s tragickou událostí. Tvůrce úchvatné secesní výpravy opěvované tiskem - Bedřich Feurstein, spáchal brzy poté sebevraždu. Osvobozené divadlo ztratilo ze dne na den svou velkou osobnost.
Poučení autoři nasadili brzy úplně jiný kalibr. Hru Kat a blázen, ale o ní je zmínka jinde.

15 21.05.2020

Vůbec nesdílím názor, že tato kniha je o ničem. Naopak si myslím, že jde o knížku nadčasovou.
Jednoduše proto, že v Kocourkově možná žijeme a pokud si to nepřipustíme, tak se s jeho obyvateli setkáváme každý den buď osobně nebo v masmédiích.
Kdysi existovala pro ty ještě nepoučené Večerní univerzita marxismu-leninismu (VÚML). V této době bychom se možná mohli poučit z kroniky tohoto významného města. Není jen u nás, zejména významně se činí v hlavním městě KLDR pod vedením rychtáře Kim Čong Una .

24 20.05.2020

Přiznám se, že tuto knihu jsem kdysi dávno přečetl a ? Mnó nic moc. A po delší době, a to díky tomuto webu a čtením logicky odlišných komentářů mi Alef (děkuji moc Radko) zapálila světélko v šedé kůře mozkové, že Zvonokosy, byť vydány tak dávno jsou úžasným sociologickým rozborem běžného maloměsta, kde se vždy "řeší" dlouho a s mnoha kecy problém. Protože jsem ve dvou takových jihočeských městech bydlel došlo mi až teď o čem vlastně ten příběh je. Je to tristní, ale je tomu tak. Každé takové městečko, ať jde o Francii, naši zemi, nebo třeba Albánii, má ve svém středu ony obyvatele, nejen vylíčené autorem, ale díky geniálnímu překladateli panu Zaorálkovi víme přesně o koho jde. A on ty jména ještě přeloží do našeho jazyka ! (Uff-uff)
Třeba Eulalie Čubíková, popsaná skvěle v recenzi pana T.Odahy: Představujeme si cholerickou brunetu, vyschlou a jedovatou, s ošklivou pletí, s ošklivým pohledem, s baziliščím jazykem, se špatně trávícím žaludkem, a to všechno zastřeno výbojnou zbožností a pokryteckou laskavostí. Vzorný příklad zdrcující počestnosti, neboť počestnost v takovém těle je hnusná na pohled a ostatně v tomto případě měla původ spíše v pomstychtivosti a nenávisti k lidem než ve vrozené dobrotě. Zanícená žmoulatelka růženců, horlivá odříkávatelka litanií, ale také zuřivá roztrušovatelka pomluv a tajných výhrůžek. Slovem zvonokoská zmije v masce božího hovádka. V sedmadvaceti letech začala život osamělé staré panny vzadu v Mnišské uličce, ve stínu kostela. Ve dne v noci tam bděla nad městečkem a veřejně kárala jeho hanebnosti a chtíče jménem ctnosti...
Kolik osob tohoto typu jsme v životě poznali ? A nejen ona, ale každý další tam zmíněný.
Jak to přesně sedí nevím přesně, to umí jedinečně popsat další z mých oblíbených Metla .
Howgh !

23 19.05.2020

Probíhající coroniáda způsobila mnoho zlého, ale také mě nasměrovala jako "Neználka" ke knihám a autorům, o kterých jsem buď nevěděl nic, nebo hodně málo. A po přečtení tuto knihu považuji za jednu z vůbec nejlepších, které jsem kdy četl.
Napsal ji nenápadný muž, o kterém se moc nemluvilo, jednak proto, že se nikdy netlačil do prvních řad, ale také proto, že jeho názory vadily jak nacistům (kteří z něj udělali za války pomocného dělníka, tak komunistům-ti z něj učili cosi jako knihovníka 4.kategorie, který jest trpěn).
Jmenoval se Edmond Konrád (1889-1957) a byl jedním z elitní skupiny české umělecké inteligence, zejména po návratu z bojišť I.sv.války až do roku 1938.

V knize vzpomíná na významné životní souputníky, se kterými prožil někdy neuvěřitelné příhody .
Namátkou :
- dělal sekundanta F.X.Šaldovi v připravovaném souboji s bulvárním
pisálkem, kdy šlo o čest dámy,
- jako pubertální mladíček dal v šachové partii mat 11.tahem bájnému
kmetovi J.Vrchlickému,
- jako novopečený "doktůrek" byl vybrán kvůli znalosti francouzského
jazyka coby tlumočník Pěveckého sdružení pražských učitelů, kteří se
zúčastnili pěveckých závodů v Paříži. Měl nemalou zásluhu na tom, že
toto sdružení se dělilo o 1.místo s jasným, tedy francouzským
favoritem,
- v roce 1934 slavil velký úspěch v Národním divadle pod vedením
K.H.Hilara (Pane, napsal jste velkou věc a počkejte si co z toho uděláme s panem Vydrou při premiéře),
- věhlasný profesor na filosofické fakultě Václav Tille mu vyprávěl na
jedné z procházek, jak dostal po přednášce od studentů otázku, jaký je
rozdíl mezi Čechem a Slovákem ? Pravil bez váhání: "Ten, že každý dělá jiné pravopisné chyby."
A ještě roztomilou příhodu o bratřích Čapcích, kteří po přestěhování do Prahy iritovali stejně staré konkurenty svým módním, výstředním nejen oblečením, ale celkovým zjevem. I autor si při prvním setkání pomyslel, že jde o nafoukané hejsky. Ale dál píše, že šlo možná o jeho omyl a oba bratří jsou třebas bez viny. K tomu časopis Lumír ve stejné době otiskl povídku na způsob budoucí "Červené knihovny". Kdesi na zámku se ptá kavalír 1. svého přítele :"Nestalo se vám nikdy, že na dívčích ňadrech, které jste líbal, vás přepadlo poznání vaší marnosti, i zastyděl jste se, odtrhl od ňader své rty ?" a kavalír 2. odpovídá: Lituji. Zastyděl jsem se sice, leč rtů jsem neodtrhl."
Autor dodává, že nad tou povídkou byli jako původci uvedeni bratři Čapkové a pomyslel si, že jsou opravdu nafoukanci, takto zřejmě mezi sebou mluví, takto nějak se patrně chovají.
A takových roztomilých příběhů je tato kniha plná.

14 19.05.2020

Nelíbí se mi styl pana Ondřeje Suchého. Na rozdíl od staršího úspěšného bratra si zvolil "lehčí práci", která se bude vždy číst a k tomu dobře prodávat. Prokázal to v mnoha svých knihách - bohužel.
Hana Lašková byla krásná určitě od svých nejmladších let . Když hledali Voskovec s Werichem novou ženskou neokoukanou tvář, potkalo je štěstí. Byla jim doporučena mladičká slečna. Nezdálo se jim pouze jméno Lašková (to nebude lidi táhnout). Potkalo je opět štěstí, opodál v kavárně seděl jejich kamarád, který se ládoval obvyklou porcí indiánků (objednával si vždy nejméně 20 kusů). Byl to Vítězslav Nezval.
A máme to ! Prohlásili v tu chvíli hlavní protagonisté Osvobozeného divadla. Od dnešního dne (někdy začátkem 30-tých let XX.století) se jmenujete Hana Vítová ! (Byli spokojeni všichni i básník V.N.)

13 18.05.2020