3497299 komentáře u knih

Náboženství je opium lidstva a objektivismus Ayn Randové je opium ekonomických libertariánů. Nebo ještě jinak: marxisticko-leninská doktrína má svůj lidově propagační surogát v románech, jako je Šolochovova Rozrušená země, pro libertariány plní analogickou funkci Atlasova vzpoura. Randová zde v podstatě popisuje svět „pošlosti“, jak výstižně ruským slovem malost lidského myšlení označil Vladimir Nabokov. Bohužel jí chybí schopnost vidět svět ve svém nezjednodušeném a tudíž jaksi problematičtějším a plastičtějším obraze. Její román neříká nic o skutečných vztazích, příčinách a důsledcích, jelikož je zaslepený svým omezeným prizmatem jako jakákoli jiná fanatická ideologie (ať již náboženská či sekulárně-politická) — propadá se do temné jámy rozumu skrze přitakávání vlastním argumentům pomocí jejich omílání ad nauseam. Zavírá oči před čímkoli, co se nehodí do krámu. O světě „pošlosti“ mnohem lépe vypovídá Nabokovův román Pozvání na popravu; podstatu vlastnictví zase např. mnohem hlouběji vyjadřuje Cosmopolis Dona DeLilla. Pokud vás však zajímají propagandistické texty, které významně hýbou moderním myšlením, pak lze Atlasovu vzpouru vřele doporučit.

Opus magnum autorky je ve svém megalomanském rozletu zábavně pitomým čtením – taková kombinace Jamese Bonda a zbojnických románů situovaná do křesťanského eschatologického konceptu. Ačkoli si zaslouží rozsáhlejší analýzu, omezím se jen na několik rysů. Autorka používá v charakteristice stejné postupy, jako revolučně zapálení „umělci“ z opačné strany barikády: její herojové jsou všichni krásní, vysoce inteligentní, čestní, morálně čistí, cílevědomí, spravedliví a vitální; záporáci jsou naopak oškliví, zákeřní, podlí a hloupí nihilisté, kteří v podstatě touží po vlastním zániku i zničení celého světa (až na morálně upadlého fyzika, který se jaksi zahodil se špatnou stranou – asi aby bylo vidět, že je to možné). Jiní hrdinové zde nevystupují. Bylo by to ovšem zábavné, pakliže by to Randová nemyslela zcela vážně coby sice alegorický, leč pravdivý obraz podmínek světového dění. V Peinkoffově doslovu je citován autorčin deník, který částečně osvětluje tvůrčí východiska: na rozdíl od Zdroje neklade důraz na charaktery hrdinů a jejich osobní vztahy, nýbrž na svět, jak je utvářen skrze vztahy mezi tzv. tvůrci a pasažéry. Budiž. Autorka se rovněž zamýšlí nad tím, zda je spíše spisovatelkou či filozofkou. Dochází k závěru, že je filozofkou, jež své učení vetknula do živoucího románového těla, do nějž se může též unikat a o jehož ideálních hrdinech může snít. Je tedy nabíledni, že se v zásadě jedná o eskapistický román — odpovídá tomu jak forma (neustálé obsesivní opakování týchž myšlenek a idealistických konstrukcí, které připomíná sebeukájení), tak poněkud plochý obsah. Travestie křesťanského eschatologického konceptu posmrtného vykoupení (pro společností týrané kapitalisty jsou v Nebi/Atlantidě uchystány trezory plné zlatých cihliček coby zasloužená „posmrtná“ odměna) nemusí být ani tak záměrným výsměchem autorky, jako spíš jejím vyjádřením touhy po boží odplatě. Zdá se, že „smrt Boha“ je pro autorčino podvědomí přeci jen příliš silná káva.

Co do stránky filozofické či světonázorové je Atlasova vzpoura plytkou tradiconalistickou pravicovou slátaninou, jež ve jménu zdravého selského rozumu (viz též Galtovo koincidenční motto „A je A“) potírá dekadentní postmoderní myšlenkový relativismus a zvrhlost moderního umění (za všechno úryvek ze str. 827.: „Chodila po výstavách moderního umění, kde na stěnách visely obrazy podobné čmáranicím na chodníku, jaké kdysi vídala v chudinské čtvrti svého rodného města. Četla romány, které prý názorně ukazovaly marnost a pošetilost vědy, průmyslu, civilizace a lásky – jazykem, kterým by nepromluvil ani její otec ve svém nejpodroušenějším stavu.”). „Filozofie“ je pak zvláště prezentována v rozsálhém cca 70tistránkovém monologu Johna Galta v poslední části — jedná se o jakési zmatené a ne zcela konzistentní logické výpary: jádrem argumentu je kruh vyjadřující, že základem všeho je racionální cílevědomé rozhodování, jehož cíle jsou určovány skrze správné citové obsahy, jejichž správnost je garantována skrze onu racionalitu, kterou podmiňují. To pak má být jaksi zcela jednoznačná a logická filozofie oproti onomu upadlému iracionalismu a relativismu. V románu ji hlásá údajně nejbrilantnější duch na celém světě. Zřejmě pro neschopnost vymanit se z popírané kruhovosti je tento argument v modifikacích nadmíru opakován, aby se v něm čtenář utopil a vzdal se veškeré kritičnosti. Vůbec je zde rádo a často máváno logikou — například je pranýřován známý Sokratův výrok: „Vím, že nic nevím,“ jako ve své podstatě nelogický a tudíž nutně chybný. Je však s podivem, že v logice kovaná autorka, jež svůj román napsala v roce 1957, bohužel zřejmě nikdy neslyšela o výrocích, které jsou dokazatelně pravdivé, přestože jsou v systému neodvoditelné. Pro zajímavost, Gödel svoje věty o neúplnosti formuloval v roce 1931 — aniž bych chtěl klást rovnítko mezi teorémy výrokové logiky a Sokratovou maximou (Sokratův výrok by byl nejspíše spřízněn s Russellovým paradoxem množin), je nabíledni, že skutečnost autorčin naivismus poněkud překonává.

Nuže: co říká Atlasova vzpoura o našem světě? Mnohem méně, než co vypovídá o své autorce a svých ideálních čtenářích.

37 10.11.2014

Souostroví Gulag je jedna z těch knih, které by měl číst každý. Její síla je mimojiné v mohutnosti počtu stránek. Nikde nejsou líčení totalitních zvěrstev tak naléhavá jako zde, a to právě díky pocitu nekonečného proudu dalších a dalších hrůzných svědectvích, výčtech mučení, absurdních obvinění, výslechů, trestů, poprav (především první části knihy mi svým neustávajícím výčtem připomněly 120 dnů Sodomy markýze de Sade - Souostroví sice působí v jiném smyslu než de Sadeho transgrese, nicméně do jisté míry analogicky). Solženicyn popisuje věci, které jsou dnes již sice různě umělecky či dokumentárně zpracované v jiných textech či filmech, ale namnoze spíše jen parciálně, nikde v takovéto ucelené rozsáhlé a přes autorovy omluvy za nedostatečnost dalších informací a za nedotaženost textu psaného za "bojových podmínek" velmi komplexní podobě. Kvantita čtenáři poskytuje svébytnou kvalitu zážitku. Rozsáhlost Solženicynových rešerší (neboť zde zdaleka nepíše jen o sobě a o tom, co on sám viděl nebo zažil) je udivující - na podobný text by za jiných okolností byl třeba kolektiv autorů. Nicméně Solženicyn zde nejen na tvůrčí rovině dokazuje, čeho je jedinec s vypětím vůle schopen dosáhnout. Souostroví popisuje skutečnost v níž je dokonale naplněn smysl Kafkovy povídky V kárném táboře.

31 20.07.2012

Podvolení je mnohem více komorním iniciačním románem, hrou o vnitřní duševní vyprahlosti západního intelektuála, který se, neschopen vakuum smyslu vyplnit ani sexem, ani intelektuální potravou akademického bydla, pokouší uchýlit do náruče víry. Skrze znovučtení Huysmanse hledá cestu ke křesťanství - to mu ale připadá stejně odcizené, jako celá západní kultura (navíc jej, v duchu Houellebecquovské ironie, od spirituálního prožitku poněkud odvádí banální fakt, že si v klášterní cele nemůže zapálit). Nečekaně životná se však naopak ukáže plíživě penetrativní kultura muslimská (opět v duchu autorovy zákeřné ironie zde hraje významnou roli nízký fakt, že žen bude pro každého muže více než dost).

Na rovině společenské jde o břitkou, byť co do prokreslení politické situace poněkud náznakově skřípnutou a groteskně přehnanou vizi (sám autor to v rozhovoru pro Paris Review komentuje slovy "That must be my mass market side, my “thriller” side."
http://www.theparisreview.org/blog/2015/01/02/scare-tactics-michel-houellebecq-on-his-new-book/).

Provokativní je na knize právě to, s čím se lecjaký po jednoznačném výkladu prahnoucí čtenář marně ptá: je to ironie nebo není? Jak poznamenává Robert Musil, ironie znamená nakreslit i hlupáka tak, aby autor poznal: to jsem přece zčásti já sám. Právě tahle dvojznačnost je na Podvolení zajímavá: zesměšnění, které je vážnou věcí; karikovaná věc, po níž duše zároveň žárlivě touží. Houellebecq si je tohoto paradoxu vědom - uvědomuje si jej coby společenský fenomén, který se týká i jeho samého. A právě pro tuto jeho upřímnost jsou jeho knihy něčím víc, než jen chytře napsanými dráždidly.

A co se sexu týče - ten zde není vykreslen jen tak pro něčí drobné pohoršení. Sex, potažmo pornografie je zásadní duševní lubrikant (i když rozhodně není jediný), po němž lze zdánlivě doklouzat až za těžkou látku opony - ruka se už už natahuje, aby poodhalila cíp závoje, když v tom kdosi v dálce hlásí konec představení a šatnářka vybízí k vyzvednutí odhozených svršků... jak by jej autor mohl ve svém duševním divadle vynechat? Vždyť koneckonců i Babouš si zde nechtěně povšiml, že: "...sexuální scény, které jsou sice trés francaises, ale podle mě s dějem souvisejí jen úzce." ;-)

22 03.11.2015

Je celkem paradoxní, jakým způsobem je nová kontroverzní kniha Petra Hájka provázaná s kritikou osvícenského programu významného představitele frankfurtské školy Theodora Adorna, jíž filosof rozvádí ve svém spise Dialektika osvícenství. Když nyní pomineme odlišné pozice (Hájek vychází z apokalyptického proroctví sv. Jana) Adorno, stejně jako Hájek, kritizuje osvícenský program jako zdánlivé osvobozování člověka z pout hierarchizované moci náboženství a feudalismu, jež ústí do zmatené doby rozmělněných hodnot spotřební kultury provázené ztrátou smyslu a vznikem nového panství kapitálu a manipulací mediální zábavou. V závěrečné části nazvané Prvky antisemitismu - Meze osvícenství však Adorno předvádí brilantní analýzu paranoidního myšlení ukotvujícího se ve sdíleném šílenství (myšlenka je pravdivá, pakliže s ní souhlasí i další jedinci, kteří tak tvoří "osvícenou" elitu těch, kdo prohlédli). Ztrátou reflexe Adorno vysvětluje blouznění, jehož obětí se může stát každá skupina lidí, vůči níž nereflektující elita pociťuje idiosynkrazii. Stejně jako dle autora Smrti v sametu Solovjovova Legenda o antikristovi překvapivě přesně popisuje osud Václava Havla, slova Theodora Adorna zase překvapivě přesně popisují Petra Hájka:

" Fyziologická teorie vnímání, kterou filosofové od Kantových dob opovrhovali jako teorií naivně realistickou a jako bludným kruhem, vysvětluje svět vjemů jako intelektem řízené zpětné zrcadlení dat, které mozek přijímá od skutečných předmětů. Podle tohoto názoru uspořádává přijaté bodové vjemy chápavost (Verstand). (...) Mezi skutečným předmětem a nezpochybnitelným smyslovým datem, mezi vnitřkem a vnějškem zeje propast, kterou musí subjekt na vlastní nebezpečí přemostit. Aby subjekt zrcadlil věc tak, jak je, musí jí dát víc, než co od ní získává. Subjekt znovu vytváří vnější svět ze stop, které svět zanechal v jeho smyslech: jednotu věci v jejích rozmanitých vlastnostech a stavech.
(...)
Patologickým rysem antisemitismu není projektivní chování jako takové, nýbrž výpadek jeho reflexe. protože subjekt už není schopen vracet objektu, co od něj přijal, nebohatne, nýbrž chudne. Ztrácí reflexi v obou směrech: jelikož už nereflektuje předmět, nereflektuje ani sám sebe, a ztrácí tak schopnost diference. Místo hlasu svědomí slyší jiné hlasy, místo aby zkoumal sám sebe a přečetl si protokoly o vlastní mocichtivosti, připisuje protokoly sionských mudrců jiným. Nadouvá se a zakrňuje zároveň. Vnějšímu světu neomezeně uděluje to, co je v něm, ale to, co mu uděluje, je naprosto nicotné, pouhý nafouknutý prostředek, vztahy, machinace, temná praxe bez průhledu na myšlenku." (Dialektika osvícenství; Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, OIKOYMENH, 2009)

Na základě analogií ze Smrti v sametu se lze domnívat, že Hájek by tento text patrně označil za pseudofilozofické blábolení zakomplexovaného intelektuála. Inu, Thomas Szasz v knize Ceremoniální chemie uvádí, že každá společnost potřebuje svoji zástupnou oběť (pharmakós), aby se jí symbolicky očistila od hříchů a zla. Kdo je Hájkovou pharmakós je z jeho textu dostatečně zřejmé.

Jinak co se týče samotné knihy, svým extremismem a psychopatologií ji lze směle zařadit po bok šílených pamfletů, jako je např. SCUM manifest radikální feministky Valerie Solanas. V tomto případě jde o nezastíranou agitku za "nevídaně vzdělaného, moudrého a schopného Václava Klause" proti "mocichtivému, nevzdělanému a zakomplexovanému Václavu Havlovi". Připadá mi celkem příznačné, že autor sice používá poznámkový aparát, ovšem především k dokládání svých všeobecných znalostí. Tak se sice dozvíme málo nebo nic o zdrojích autorových kontroverzních informací, zato nás například poznámka na straně 159 za odstavcem končícím větou: "Dramatický nástup tajných služeb, policie a justice, jimž veřejnost s mediálně vymytými mozky freneticky tleská a velebí otrokáře, že ji zavírají do žaláže nejtemnějšího.", překvapivě informuje o tom, že Žalář nejtemnější je román Ivana Olbrachta. Ostatně proč používat poznámkový aparát smysluplně u textu, který vychází ze stokrát omílaných klišé z bezpočtu konspiračních webových stránek, k nimž si autor přidává ještě vlastní paranoidní blábol (viz předchozí citáty z Adorna).

Hájkův náhled na všechny pole lidské činnosti je úsměvně odzbrojující: jsi-li křesťan dle mého gusta, tvoje práce a myšlenky mají hodnotu, nejsi-li, pak věz, že tvé dílo je beze smyslu, bez hodnoty a nechce nic říct. Tak se dozvíme například to, že "fenomenologie byla slepým ramenem filosofie již ve chvíli, kdy se jí Patočka začal zabývat", či že Trierův snímek Melancholie je "umělecky bezcenná\" a že "o světě a lidské existenci nic říci nechce", nebo že Stephen Hawking není opravdový vědec, nýbrž jen pomýlený popularizátor, jenž mediálně využívá svého postižení. O schopnosti Petra Hájka pronášet smysluplné věty ostatně dostatečně svědčí jeho definice konformity jako radikality: "Trierův film je ve skutečnosti dokonale konformní: Důsledné odmítnutí základny - zprávy o Apokalypse podle evangelií a svatého Jana." Vzhledem k tomu, že často "chytře" promlouvá o tom, jak se v určitých kontextech některé pojmy špatně používají, je překvapivé, jak často si sám plete pojmy s dojmy. Ostatně pokud si chcete vytvořit přesvědčivý úsudek o tom, jak hluboce autor rozumí filosofii a umění, přečtěte si ji sami - místy je to kniha skutečně zábavná.

Ach jo, to byla zase pitomost. Bohužel se opět potvrdilo, že celosvětový beletristický úspěch = nevalná kvalita. A to jsem Kalfařovi opravdu přál, aby tentokrát o nafouknutou bublinu nešlo. Srovnání s Faberem? Já bych to řekl takto: Kalfař píše sice lépe, než třeba takový Jiří Kulhánek, ale co se týče originálních nápadů, tak naopak výrazně zaostává (a to si o Kulhánkovi nemyslím, že by kreativitou nějak zvlášť oplýval). Ale jak řekl autor – sci-fi to vlastně sice je, ale doma se cítí být jinde. Kde? Ideologické vyznění je jakási oslava prostřednosti: důležitá je rodina, osobní život, láska, každodenní existence beze spěchu naplněná drobnými radostmi, nikoli sláva, moc, kariéra. Ano, hlavně ta láska, ta je nejdůležitější. Zvláště, když jde o lásku k vnadné hetéře, která ve volném čase kreslí překrásné západy slunce. Jeden z problémů knihy je ten, že se zde míchá jakýsi pateticky nadýchaný psychologický realismus s groteskně nadsazenými prvky, přičemž jedno s druhým spolupracuje jen do té míry, že když v první rovině cosi skřípe, řekne se, že je to přece jen jakási nadsázka. Jenže ono to skřípe opravdu hodně a čtenář má místy pocit, že čte nějakého nepovedeného Kulhánka nebo poněkud bludnou moralitu. Celý ten ústřední motiv českého kosmonauta v raketě, o mimozemském pavouku nemluvě, je vlastně vzhledem k ústřední zápletce zcela zbytečný a také v zásadě nesmyslný, neboť není jasné dokonce ani to, proč do kosmu musí cestovat akademický astrofyzik, špička v oboru studia kosmického prachu, aby na patřičném místě zmáčknul tlačítko, nabral vzorky a nechal se odvézt zase zpět do své univerzitní pracovny, kde bude vzorky v klidu studovat, a ne nějaký opravdový kosmonaut s patřičným výcvikem, který se případným rizikům a technickým komplikacím postaví lépe (podobných nesmyslů obsahuje příběh bohužel opravdu mnoho, a to i v samotných základech). Kdyby se hlavní hrdina místo vesmíru vydal řekněme na delší služební cestu, během níž by byl odkázán na skype, zápletka by mohla zůstat prakticky beze změn ¬– hrdinova hysterická dívka by několikaměsíčním odloučením trpěla nejspíše stejně, jelikož pointa je v tom (SPOILER!) že ji nevzal s sebou a navíc na ni příliš tlačil s dítětem, o kterém ona vlastně neví, jestli jej tak brzy chce. A co je nejhorší, během jejich posledního společného jídla před odletem odmítl její slaninu (byl nervózní a neměl hlad) a teď z toho bude mít až do smrti strašlivé výčitky v podobě makabrózních kulinářských nočních můr. Hrůza hrůzoucí. Že je sobecký parchant, který upřednostnil osamělý výlet do kosmu místo třeba společné dovolené k moři si bohužel uvědomí, až když už je pozdě – tak skvělou buchtu už v životě nenajde. Všechno to navíc nějak souvisí s jeho složitou minulostí, v níž byl jeho otec drsný estébák a on si tohle rodinné břemeno nese stále s sebou jako černé brýle, přes něž nevidí, jak je ta jeho holka vlastně nešťastná (voila, osobní konflikt na pozadí temné historie!). Ach ta tragédie složitých lidských citů. Když se to takhle pěkně vnímavému mladému autorovi povedlo vyjádřit, to by bylo, aby to nechytlo za srdíčko všechny lidi dobré vůle.

16 19.06.2017

Napsané je to dost mizerně. Zápletka je bezelstně hloupoučká – takový jeden velký kýč neposkvrněné lidskosti: hrdinovi se stane nehoda, za kterou nikdo, ale opravdu nikdo nemůže (to aby snad nevznikl nějaký alternativní konflikt, který by narušoval požitek ze záchranné mise) – je ale šikovný, takže se o sebe postará – když ostatní přijdou na to, že zůstal na Marsu sám a sám, dělají všechno pro to, aby jej zachránili. Watney ani nikdo jiný neprojde žádnou změnou, nikdo za nic nemůže, byla to prostě smůla. Charaktery jsou ploché jako papír, Watney je navíc takový vražedně roztomilý koloušek – něco jako chytrá koala – takže se do jeho záchrany zapojí každý, kdo má srdce a kosmické peří (tedy i Čína) ¬– záchrana koaly spojuje národy jako holubice míru.

Co se týče samotného vyprávění, to si celou dobu vystačí s jednoduchým vzorcem: když se něco povede a dá do pořádku, následující část začíná tím, jak se naopak nečekaně něco pokazilo, přičemž alespoň jedna z postav pronese „doprdele“, případně „a sakra“. Jakmile jedna z postav pronese „doprdele“ nebo „a sakra“, objeví se řešení a situace se dá zase do pořádku (je to takové kouzelné zaklínadlo fungující jako záhadný generátor dobrých nápadů - řeknete „doprdele“ a nad hlavou se vám objeví žárovka). To všechno vrcholí v závěrečné scéně, kdy se „doprdele“ a „a sakra“ objevuje se zvýšenou intenzitou, načež se vše uvede do konečného a nezvratitelného pořádku.

Co se týče realističnosti, což má být evidentně silná stránka textu, trochu pochybuju o celé formě vyprávění: proč Watney, který musí čekat, že si jeho deník poslechnou kolegové z NASA a pak možná jeho rodina, svoje příspěvky koncipuje jako by si představoval na druhé straně čtenáře knihy? Tedy někoho, kdo potřebuje přiměřenou dávku humoru a vysvětlování? A další věc: Watneyho na začátku probodne anténa (díru ve skafandru zalepí zaschlá krev), načež se probere a o celé nehodě se pak už skoro vůbec nezmiňuje, jako by se mu ani nestala, ale zato v jednom kuse plká o tom, jak ho z práce bolí záda? To jako fakt? Nakonec je kniha zajímavá skutečně jen tou jedinou věcí – technickými popisy řešených situací. To je ale na dobrý sci-fi román doprdele a sakra málo.

16 04.05.2016

Ach, svět je tak komplikovaný, nejistý a tak...tak neautentický!

Autor trpí něčím, co bychom mohli nazvat „předčasné osvícení“ (illuminatio praecox – analogicky k ejaculatio praecox). Jeho problém není v tom, že by neměl o čem psát, ale že se svým psaním snaží vzbudit dojem, že sežral Šalamounovo lejno. Z jeho prózy čpí patetické moralizování, jež se přitom opírá o hromadu banalit, obecných povrchností a klišé (záměrně roztříštěných do tvaru nejasné mozaiky, aby to nevypadalo příliš mělce). Mezi nimi se – pravda – občas mihne pěkná a originální metafora, což ovšem bezútěšnost situace moc nevylepšuje. Jediná povídka, která má viditelné kvality a z celého souboru také vyčnívá, je Štafeta – kdyby byla na stejné úrovni celá kniha, pak by se snad dalo hovořit o novém literárním objevu, jak se o autorovi od jeho prozaické prvotiny Zůstaňte s námi mluví (asi není náhoda, že právě Štafeta byla také coby reprezentativní ukázka vybrána do letní literární přílohy časopisu Respekt). Takto je Mapa Anny ve svém celku spíše zbytečným (ani nelze říci nedotaženým) textem, neboť pole toho, co pojmenovává, je neobjevné a jeho kritická výpověď impotentní — autor se v tomto podobá lidovým románům Michala Viewegha (srovnej třeba s Biomanželkou) — Viewegh je také velký moralizátor, kterému však skutečnost spíše uniká, jen se zaměřuje na jinou sortu čtenářstva. Marek Šindelka naštěstí zatím nemá tolik sebevědomí a není tak zkažen pofidérním úspěchem a penězi (které by mu kritikové mohli závidět), tudíž se tak neuzavírá do hloubky svého Velkého Morálního Ega a snad má tedy ještě naději, že by mohl napsat i něco zajímavějšího, než krákorání šité na míru přemoudřelým hipsterům, kteří si hrají na „ztracenou facebookovou generaci“ toužící po mase a krvi (nebo mléku a strdí?).

Stejně jako tvůrce známé alegorické morality Poutníkova cesta John Bunyan i autor Mapy Anny má v oblibě schematické postavy bez života — tak zde vystupují hrdinové s lapidárními jmény: Moderátor, Makléř, Architekt a Anarchistka (těch je zde hned několik, jelikož autor pod tuto kategorii zařazuje většinu soudobých městských dívek, jejichž věk nepřesáhl mentální adolescenci). Kromě nich jsou zde ovšem také Petr, Lenka, Ondřej, Miloš a samozřejmě Anna (také mimojiné anarchistka). Všichni jsou nějak nešťastní, kromě Architekta – jediné pozitivní postavy, tedy jediné postavy, která je schopna svůj život cílevědomě a kteativně směřovat (viz jeho „biometrický dům“) – pak také nezajímaví a nudní. Autor v jednom ze svým výlevů sarkasticky glosuje určité prozaické manýry: v sedmnácti jsem napsal pětisetstránkový román s filozofickým přesahem, v němž se na pěti stech stranách odehraje to samé, co říká i jeho název (volně po paměti parafrázováno). Do kolika vět by se dala vtěstnat Mapa Anny? již dospělá Anna na výletě v Alpách otěhotní s Ondřejem, který je uvnitř ještě dítě, přičemž ani jeden z nich dítě nechtěli (Anna nechtěla dítě v Ondřejovi, ani dítě v sobě) – naopak oba uvažovali o rozchodu. Situace vyjadřuje obtížnost života mladých anarchistek a intelektuálů, kteří nemajíce návod, musí v životě improvizovat, přičemž během „hledání pravdy“ a touze po uchopení absolutna neustále nachází zklamání. Stejně jako všichni ostatní, jsou jen nešťastnými brousiči facebookových profilů žijící obklopeni neautenticitou a prázdnou pózou. No a pak je tu ještě jeden havíř....

16 13.10.2014

Překladatelka Martínková se posrala v kině. Všechny postavy v jejím překladu mluví jako hrdinové Čtyřlístku. Např.:

‘Oh, for fucksake! You can’t bloody do this to me.’ = "No kurňafix, takhlenc mě přece vyšplouchnout nemůžete!"

Thank fuck for that. = Z prkna klika.

Janis twists a string ofamber beads around her little finger. ‘I – lost – my – shit.’ = Omotá si šňůru jantaru okolo malíčku. "To sem si teda cákla do bombarďáků."

A tak podobně to jde celou dobu.
Kapela Utopia Avenue se zde mimochodem z nějakého důvodu, který jsem kurňafix doprkna úplně nepobral, jmenuje Cesta do Tramtárie (!!). Kytary jsou zde "kejtry", v kapele řádí neustále nějaký "bicák", agentura Whalemoan se zde nazývá Prima brumendo atd. Možná se překladatelka sjela kyselinou, aby získala odpovídající flow, ale vyšla jí z toho spíš volná fantazie ve stylu Vorlíčkových komedií, v níž si pouliční gangsteři ve vypjatých chvílích při přepadení říkají "Ty bambulo!" (sic!)

V českém překladu se nenacházejí žádná sprostá slova a proto by jej neměl nikdo číst.

15 23.10.2022

Co se týče hypotetické originality, je třeba rozlišovat mezi základním námětem jako takovým a samotnou knihou se vším všudy. Knih a filmů o androidech vznikly stovky, ale McEwanův román je docela jedinečný. Vedle způsobu, jakým autor celé téma promýšlí a podává, kupříkladu takový (v tomhle kontextu zřejmě často zmiňovaný) Asimov působí jako poněkud těžkopádný chrlič přímočarých nápadů. Uznávám, že to není úplně spravedlivé srovnání, protože McEwan má širší pole, z nějž může těžit. A navíc je oproti téhle SF legendě nejenom chytrý, ale taky skutečně dobrý spisovatel. I když používá osvědčené, klasické stylistické postupy, rozhodně má co říct a ví, jak na to. Vzato kolem a kolem, jedna z must-read knih tohoto roku.

14 12.02.2021

Pro mě bylo relevantní číst Annu Kareninu jako Bildungsroman Konstantina Dmitriče Levina (jehož Jiří Honzík v doslovu vydání z roku 1964 označuje jako autorovo alter-ego). Levin je jediná postava, která se v textu skutečně vnitřně vyvíjí, ne pouze reaguje na nově vzniklou situaci v rámci již uceleného a neměnného charakteru, jako de facto všichni ostatní. Anna Karenina, Vronskij, Levinův bratr, Oblonskij a ostatní jsou vždy poplatní vlastnímu vnitřnímu statutu quo a jako takoví by na konflikty, s nimiž se v románu setkali, reagovali vždy stejně. Levin prochází od začátku textu sérií výrazných proměn, jeho osobnost je otevřená a tvárná, je zrcadlem svého okolí, které introjikuje a nechává jej utvářet. Je smysluplně tvůrčí reflexí svého světa. Je idealistou, který chce měnit, ale měnit se zpětnou vazbou otázky-pochyby-pochopení. Proto odmítá na konci diskuzi se svým bratrem Sergejem Ivanovičem a Katavasovem, když si myslí, že zatímco oni jsou v brnění, on je nahý. Přes brnění jejich pevně utvořených intelektuálních konceptů nelze proniknout, zatímco jeho zpochybňující "živý" intelekt pevně propojený s emocionální složkou je natolik odlišný, že produktivní názorový konflikt není téměř možný. Zároveň mu jeho tvárnost dává jako jedinému možnost vysvobození z nesmyslnosti materiálního koloběhu života, pochopení a přijetí existence na iracionální rovině. Nedává mu "lásku" či "štěstí", ale možnost jejich dosažení.

Z tohoto hlediska není nesnadné "číst" samotnou Annu Kareninu jakožto symbol tehdejší ruské šlechty, která již dosáhla svého konečného stádia. Je za vrcholem svého vývoje a jelikož není schopna proměny, je odsouzena k vnitřní zkáze. Její uzavřený ideový systém ve vší své sofistikovanosti není konzistentní, je neschopen dostát svým tužbám a potřebám a tudíž se hroutí v hysterické reakci (Anna se svým vysokým intelektem a emocionálně i sociálně vyspělou osobností selhává a hroutí se). Anna - na rozdíl od Levina - nedokáže své šance na spasení využít. Takto podaný výklad jistě není všeobsáhlý a v jednotlivých bodech je snad příliš mechanický a zdaleka nevystihuje mnoharozměrnou genialitu Tolstého díla, ale tak už to s interpretacemi chodí... Proto nelze než doporučit číst, číst kriticky, číst v souladu sama sebe a s otevřenou myslí.

Á propos, Vronskij zdaleka není tak špatným a povrchním člověkem, jak je často vykládán - možná je v něm část Valmonta, který ještě nedošel na mez "nebezpečných známostí".

14 09.04.2012

To nekonečné otálení s vydáním bylo celé věci dost na škodu. Vznikla tak zcela přehnaná očekávání. Kunderova fr. tvorba tady měla vyjít už dávno, měla být zařazena do střízlivého kritického a interpretačního diskurzu, čímž by taky Nevědění nemuselo dostávat natolik polarizovanou reflexi. Náměty jsou zajímavé, jeho zpracování spíš nedotažené – u řady paradoxů jsem měl pocit, že by si zasloužily hlubší rozpracování. Takto je výsledek příliš tezovitý – někde na půli cesty mezi nadhozenými myšlenkami a nápady z výborů Kunderovy esejistiky a jejich adekvátním zpracováním v románové formě. V tomhle případě Kunderova snaha o maximální úspornost nevede imho k tomu nejlepšímu výsledku. Trochu to celé působí jako rozpracovaný koncept – dobré nápady, občas zajímavé scény, ale když začne být některý rozpor u postav zajímavý, text jej utne a poněkud křečovitě symbolicky ukončí, jakoby to celé už chtěl mít rychle za sebou. Nedořečenost je v tomhle případě slabostí, protože se nezdá, že by už nebylo co k věci říct. V rámci toho vyvstává pozoruhodný nesoulad mezi Kunderovou tendencí věci relativizovat, vztahovat k sobě rozpory, a jejím kolapsem v kýčovitě jednoznačné řadě významů (např. hudba vs. hluk – hluk = eklekticismus = nevědění = ignorace = opak kultury a paměti). Protože věci nejsou takto jednoduché a autor, jakým je Kundera, to nejspíše dobře ví/věděl (nebo vědět měl). A k tomu se příliš vysvětluje (např. odysseovské analogie jsou fajn, ale jsou zde zbytečně omílány furt dokola).

Co se týče doslovu Sylvie Richterové, tak u něj platí přesně ta nesmyslná a směšná vyhrocenost. Richterová vlastně ani nenapsala doslov, ale jakési zaříkávání (to samé platí pro její předchozí doslov u Slavnosti bezvýznamnosti) – opakuje banální myšlenky stále dokola v podstatě prázdné formě, přepjatě hovoří o mistrovství a transcendentním významu a fuze témat, a do toho občas vykřikne Kusánský! Hölderlin! Husserl! Heidegger!, aniž by z odkazů plynulo cokoli zajímavějšího než slovní pěna. Stačí si po dočtení vytvořit myšlenkovou mapu, co k celé věci Richterová vlastně říká, a čtenář nutně dojde k tomu, že vlastně nic moc (v podstatě vůbec nic, než co není nabíledni, akorát k tomu přidává 200 kg exaltace). Adekvátnímu kritickému přijetí tak dělá medvědí službu.

13 17.11.2021

Simmons sice napsal jako obvykle především do značné míry klasický dobrodružný román, ovšem v souladu se svojí nemalou spisovatelskou dovedností, erudicí a inteligencí jej zde (jakož i v některých svých dalších knihách) dovádí k literárním výšinám. Propracovaností fikčního světa i reflexí rozmanitostí psychologické a společenské sféry - do svého barvitého vyprávění zapojuje množství socio-kulturních vztahů – a stejně tak i stylisticky. Je mimo jiné pozoruhodné, kterak se skrze fokalizaci do jednotlivých vybraných hrdinů, jejichž jména tvoří názvy příslušných kapitol, sepíná časové rozpětí dvou linií (in media res a doba před vyplutím) jako zip, až k jejich sjednocení, které ovšem v určitých fázích podle potřeby opět rozrušuje. A přitom celá konstrukce vyprávění působí naprosto organicky. Svou spisovatelskou úrovní a zaměřením je srovnatelný dejme tomu s Davidem Mitchellem (alespoň tedy ve svých vrcholných dílech). Simmons je autor-vyprávěč, jak jej popisuje Walter Benjamin - přináší příběh ze vzdálených a exotických míst. Na hororovém vykreslení děsuplné a záhadami provázané výpravě Johna Franklina, jehož obě lodě Erebus a Terror zmizely i s celou posádkou během výzkumné plavby, jež měla za úkol objevit severní cestu (obě lodě ale byly před pár lety postupně nalezeny na dně moře, cca 100 km od sebe), je také zajímavé, kterak je hledisko britských námořníků, kteří se bezpochyby cítili kulturně nadřazeni domorodým obyvatelům, v knize zasazeno do rámce inuitských legend a mýtů, který vlastně celému příběhu dominuje – jednak hlavní hrozbou, které průzkumníci v románu čelí (tajemný netvor) a jednak konečným vyústěním. Perspektiva eurocentrická je tedy u Simmonse překvapivě vlastně jen zdánlivá.

12 13.03.2018

Lagercrantz se sice pouští do řady odborných témat, aby dodal svému dílu punc chytrého a aktuálního technothrilleru, nebo aby ukázal, jak jsou jeho postavy brilantní, ale dělá to poměrně ledabyle a dopouští se nepříjemných chyb či zjednodušení. Mám podezření, že své znalosti čerpal v mnohém tak maximálně ze čtení wikipedie + nějaká ta konzultace s odborníkem na faktorizaci. Takže není pravda, že není známa fyzika, která platí za horizontem událostí černé díry, jak se v knize píše. Neznámou „oblast“ pro vědce představuje z tohoto hlediska až samotná singularita, nikoli vše, co se nachází za horizontem. V tomto směru je také poměrně zavádějící tvrzení, že horizont událostí tvoří slupku singularity. Lisbeth Salanderová si čte nejnovější studii nějaké vědkyně týkající se detailního popisu kolapsu velké hvězdy do černé díry a zamýšlí se přitom nad tímto jevem – autor tak svoji geniální hrdinku poněkud hloupě nechává objevovat Ameriku: detailní popis kolapsu obří hvězdy do černé díry již před několika dekádami provedli fyzikové Chandrasekhar, Wheeler, Oppenheimer, Penrose, Snyder aj. Předpoklad, že poznáním zákonů v singularitě (kupříkladu u „nahých singularit“) bychom mohli propojit Einsteinovu relativitu a kvantovou mechaniku a dojít tak ke sjednocené teorii, napadl už celkem dávno i spoustu jiných fyziků – vlastně se v souvislosti s daným tématem již hodně dlouho skoro o ničem jiném tolik nemluví – moc tedy nechápu, proč Lagercrantz dělá, jako by to byl Lisbethtin originální, geniální nápad (stejně tak ona nahá singularita - nenapadlo to Lisbeth, jde o klasické téma). Stejně tak si moc nejsem jist, jestli autor chápe, že Kurzweilův pojem „technologická singularita“ je s fyzikální singularitou spojen pouze metaforicky – futurista Ray Kurzweil předpokládá na základě empirického Moorova zákona (výkon či kapacita počítačů se zdvojnásobuje přibližně každých 18 měsíců), že v roce 2045 budou počítače tak výkonné, že dojde k průlomu, v němž si umělá inteligence uvědomí samu sebe (nikoli, že bude inteligentnější, než člověk – to je v mnoha ohledech již dávno). Po tomto bodě již nelze nic predikovat – proto singularita. Frans Balder, „největší kapacita na pojem technologické singularity“ (co to vlastně znamená, když jde o Kurzweilovu metaforu hypotetické predikce?), však na své přednášce mele cosi o černých dírách a Lisbeth s ním diskutuje o nedostatečném matematickém popise černoděrných singularit bez jasné souvislosti.

Tolik k tomu, co ví autor o singularitě. Ostatně o ni v knize zase tam moc nejde. Co se týče fenoménu savantů, všechny příklady a charakteristiky, které autor uvádí, jsou skutečně obsaženy v uvedené Sacksově knize Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Záludnosti Augusta, jako je mstivé rozbíjení lihovin svému otčímovi či sporadické mluvení s těmi, kdo jsou mu sympatičtí, jsou ovšem IMHO poněkud přitažené za vlasy a osobně jim moc nevěřím. Kromě toho se zdá, že Lisbeth to už asi trochu přehání s chlastem, jelikož její slavná fotografická paměť začíná blednout, když si „matně vzpomíná, že o fenoménu savantů někde cosi četla“ a musí si psát poznámky na okraj knihy.

S tím souvisí dost problematická charakterizace hrdinů – autor jim sice přiřkne určité vlastnosti a schopnosti, pak ale do jejich chování vnáší podivnou nekonzistenci – obvykle především tehdy, když potřebuje nějakým způsobem posunout děj. Např. „chodící logika“ a paranoidní génius Frans Balder z nepochopitelných důvodů neschová do panic roomu, přesto, že se obává, že bude zavražděn. Vlastně kdyby nám autor neřekl, že je Balder takový génius, z jeho poněkud přitroublého chování by to čtenář nejspíše nepoznal (jdu si pro syna – ale teď mě napadá, jak já to vlastně udělám, když toho Lasseho nepřeperu – to byl ode mě ale zase pitomej nápad). To je ovšem problém i dalších postav – nechci ovšem spoilovat. Pohyb děje tedy občas neplyne ze situace, ale z toho, že autor nějak potřebuje, aby se něco stalo, tak prostě někdo něco udělá (občas v duchu: vůbec nevím, proč mě to napadlo – byl to blbý nápad – ale stejně to udělám, i když nevím proč to dělám). Že by dával najevo, že jeho svět je dokonale umělý a pod jeho kontrolou?

Stylisticky jde o průměr – popisy a střídání hledisek v dramatických situacích. Horší než Larsson, o něco lepší než duo Lars Kepler (které ovšem v tomto směru patří mezi naprosté dno).

Některé popisy mě ovšem zarazily svým neumětelstvím či nezáměrnou brakovostí – asi ve stylu románů Prestona a Childa, ovšem bez jejich zábavně přemrštěného zpracování (jsem zlý a namyšlený, tuhle holku porazím v šachách a pak ji brutálně opíchám a zmlátím – co to, ona vyhrává, jak je to možné, když jsem tady nejlepší – ona vyhrála, já se jí tak bojím, že se z toho snad poseru strachy). Kniha je zvláště v druhé polovině nesnesitelně patetická, didaktická a její prvoplánová morálka připomíná idiotské výchovně tendenční čtivo pro mládež (kdo je zlý, je zlý – je zlý proto, že je zlý – kdyby nebyl zlý, byl by hodný – kdo je hodný, je hodný a bojuje proti zlým). Kromě toho platí také to, že kdo je nesympatický, musí být hloupý. Přičemž kdo je hloupý, je hloupý, protože kdyby přece nebyl tak hloupý, tak by byl chytrý a pak by byl buď zlý, nebo hodný. Vlastně ten, kdo je hloupý, je vždycky zlý, ale ne tolik, jako ten, kdo je jenom zlý. Když je někdo hodný a udělá nějakou hloupost a stane se obětí, tak je buď naivní (ale jinak vysloveně chytrý), nebo udělal někdy něco zlého, takže si to tak trochu zaslouží.

Kniha je plná stereotypů a klišé (kupříkladu hackery lze poznat podle toho, že musí používat komiksové nicky). Když k tomu připočtu čistě komerční vykalkulovanost a vychcané využití náhlé smrti Larssona, který nenapsal závěť a práva tak nedostala jeho životní partnerka, tak ty dvě hvězdičky jsou možná až moc.

12 21.09.2015

motto:
Já snad toho Kunderu ještě začnu mít rád.

Experimentální komentář č. 3.: Komentář tak zvaně z břicha za poslechu bájného hukotu (pro všechny Novákovy die-hard fans). (Předchozí komentáře byly přesunuty z nějakého neznámého důvodu do Diskuze.)

To je pitomec tohle to. Ten si vůbec nevidí do huby! Nadhled sem, nadhled tam, velká analýza a přitom se chytá kdejaké číčoviny. Jak šikanované mládě, na které nevyšlo: tuhle neumí Kundera ani řídit auto, tamhle je jeho angličtina sotva pohlednicová a k tomu jestli náhodou není ještě latentní homosexuál. Homosexuál! Jako by na tom sešlo. Naprostá zoufalost, protože kdyby rozuměl psychologii, kterou se furt ohání jak kráva ocasem... Psychologie… to jo. Tak možná plácačka na mouchy – vzít, praštit, vzít, praštit a tak dál. Prej že prošel každej detail – nic mu neuniklo. Hlavně, že když narazí na Xenakise a Varèse, zmůže se nanejvýš na nějaký to obviňování z nihilismu. Soudruzi, tenhle Xenakis, tenhle Varèse, to když někdo poslouchá, to když má někdo rád, tak to nemá už jinak rád vůbec nic! Celej svět nenávidí! Celej vesmír chce zničit! Vyzmizíkovat! To je hrůza, tadyhle takový lidi! A jinak? Jinak k těm dvěma už nic… proč asi! Protože na to vůbec nemá tohleto… no hlavu! Prostě nemá. Nemá a nemá. Nedává to vůbec. Můžou si kecat novináři, co chtějí. Nedává, je to pravda. Já to vím – říkal to i AAA Bílek se Slačálkem...

Pokud bych měl srovnat obtížnost či přístupnost jeho beletristických textů, pak by Baudolino patřil mezi ty lehčí/přístupnější, ovšem nikoli na úkor obsahové a formální kvality – ta je tradičně u Eca hodně vysoká. Zdařilá kombinace historické prózy (období vlády Fridricha Barbarossy) a specifického magického realismu (cesta do říše kněze Jana) s typickými autorskými odbornými digresemi, psanými lehkou, ale bezchybně přesnou rukou, odrážející stejně lehké, ale bezchybně přesné myšlení. Překročte řeku kamení Sambation a poznejte bájné ušatce, jednonožce, kyklopy, satyry, nymfy i jednorožce – cesta je to náročná, ale za to dobyté čtenářské bohatství za to jistě stojí.

11 01.12.2011

První kyberpunkový spisovatel byl jezuitský filosof a polyhistor Pierre Teilhard de Chardin, který ve svém hlavním spise Vesmír a lidstvo několik desítek let před internetem popsal vznik noosféry, jako intelektuálně informační sféry planety čili analogon kyberprostoru. Jeho samorostlý styl myšlení a vyjadřování není sice po chuti katolické doktríně ani současnému striktnímu pojetí vědy (kvantování energie nazývá "zrnění"), ale jako futurolog je velmi zábavný. Dan Simmons jej zmiňuje v diptychu Ílion/Olymp a uvádí jej ve své SF sérii Kantos Hyperion jako sv. Teilharda.

11 01.12.2011

Nenechte se zmást děsivým vizuálem, jejž na sebe vzala odeonovská edice Světová knihovna — třetí román Doroty Maslowské není žádným light čtivem pro rozmazlené pipinky. Po svém rozporuplném debutu Červená a bílá a méně zaznamenaným provokativním románem Královnina šavle autorka dokazuje svojí třetí prózou, že ji stojí za to sledovat. Takto by snad mohl psát Irvin Welsch, kdyby byl lepším autorem — sarkastická, útočící, zesměšňující a zároveň jazykově invenční Maslowská se v literárním univerzu neztratí. Zabila jsem naše kočky, drahá je text záměrně vedoucí odnikud nikam, je zábavnou smyčkou bezcílného běhu, vhledem do znicotněných maloměstských duší. Jistě není něčím zase tak zvlášť originálním — tohle už tady bylo mnohokrát a v některých případech dotažené do zajímavějších a výraznějších fines (třeba Elfriede Jelineková; v českém kontextu pak není autorce ve své hravosti nepodobná třeba Hůlová, ve společenské kritičnosti třeba některé prózy Jana Jandourka aj.). Ovšem i při čtení Maslowské jsem měl často pocit, že se celkem dobře strefuje do černého.

Co si ovšem v tomto případě zaslouží spíše výtku, je doslov. Benjaminu Slavíkovi už by měl někdo říct, ať se na to raději vykašle. Stejně jako v případě Boxera, brouka Neda Beaumana (ze stejné edice), i zde je to směs plytké dojmologie a nesmyslných přirovnání. Slavíkovy doslovy lze shrnout do dvou bodů: 1. něco jakového jsem ještě nikdy nečetl; 2. ale je to fakt nářez (v příp. Maslowské “kurevskej nářez”). Mezi tím vycpávka plná nesmyslů (jako třeba že “Maslowská je idolem punkáčů, co touží po akademických titulech. Nebo by jím být aspoň měla”), náhodně vylosovaných analogií — studovaní lingvisté prý budou její prací fascinovaní stejně, jako filmový teoretik úvodním záběrem Wellesova filmu Dotek zla (pro zajímavost: Boxera, brouka zase přirovnával k Refnovu snímku Drive, protože obě díla jsou prý to nejlepší, co v poslední době viděl/četl...), a impotentních závěrů — Zabila jsem naše kočky, drahá, je prý formálně uhlazenější a obsahově hlubší než její debut — ta hloubka bude v tomto případě nejspíše skutečně bezedná, jelikož o kus dál tvrdí, že není jasné, proti komu se Maslowská vlastně bouří... No prostě bída — horší doslov už jsem četl snad jenom od Čulíka, ale ten byl tak moc mimo, že se to ani nepočítá. Vážně nevím, pro koho tyhle texty jsou. Nejspíše je to spolu se zmiňovaným novým vizuálem pokus omladit se a vyjít vstříc mladšímu čtenářstvu — být víc coolish. Obávám se však, že tenhle bullish coolish styl je spíš shittish.

10 07.07.2014

Vladimír Neff si s historií hraje silou opravdového demiurga-auktora. Do šedých skvrn dějin vkládá fiktivní postavu Petra Kukaně z Kukaně a skrze tento úběžník rozkládá a skládá známé události, ovšem trochu jinak, s lehce jiným vyzněním či náhledem; vždy pak se značným ironickým nadhledem. Na postavě hrdiny z Kukaně se pěkně utváří jak kritika náboženského myšlení (což mohlo snad konvenovat rozhodčím komunistickým kádrům na tehdejších vydavatelských bidýlkách), tak ovšem také kritika nedochůdného rozumářství v podobě jakéhosi vulgarizovaného pozitivismu (což už jim zřejmě konvenovalo o něco méně). Neffova svérázná volná variace na Candida s lehkostí obkresluje řadu ideologických paradoxů. Svět je ovládán vášněmi a dosud neobjevenými temnými pudy, proti nimž je Petrovo světlo rozumu a vědění přes veškeré nadání buď jen blikotavou lampičkou, nebo hůře - zkázonosnou zápalnou pochodní. Koneckonců sám Petr se – ač do značné míry nevědomky – nachází v absurdní situaci: spoléhá se pouze na ratio a nevěří na osud, ten mu ovšem neustále předvádí systém pastí, do nichž jej již zpočátku uvrhla trojice sudiček, reprezentujících jakýsi vyšší řád. Petr je tak ztělesněním paradoxu: sekularizovaný osvícenský rozum coby dokonalý nástroj v rukou Páně. Co pak na Neffově konceptu zejména potěší je to, že na rozdíl od moderních mytologií zvíce Harryho Pottera a podobných, kdy se dokonale průměrný hrdina navzdory své průměrnosti stane Velkým Hrdinou (tedy cílení na dokonalé ztotožnění statistikou utvářeného čtenáře), zde se dokonale Velký Hrdina navzdory své velkoleposti stává bezmocným a bezejmenným jednotlivcem ve Velké Hře Světa. Zatímco svět harry potterů si žádá falešného anti-hrdinu, falešný svět Petra Kukaně (s velkými iniciálami, neboť nikdo není jako on!) si žádá pravého reka, aby na něj uvalil smrtící nástroj své antiteze.

Venkoncem je Neffova trilogie také stylisticky úchvatné dílo, jež je coby demonstrace autorovy erudice, fantazie a velkého tvůrčího nadání vůbec srovnatelná s největšími díly toho ramena literární postmoderny, která nerezignovala na propracovaný příběh. Maně mě během čtení napadala srovnání se jmény jako je Jan Křesadlo či Vladimir Nabokov. Neff, třebaže jiný, v něčem přesto velmi podobný.

10 03.06.2014

Celkový dojem mi kazila jen přílišná polopatičnost a doslovnost autorova výkladu problematiky vůle jedince v historickém dění, konfliktu svobody a omezení, intencionality. Tolstoj v druhé půli díla vrství jednoduché metafory, jež říkají stále dokola to samé, téměř na začátku každé nové části, jakoby se obával, že jeho autorský záměr zůstane nepochopen. Nebo aby zajistil pochopení všech čtenářů? - to sotva, jelikož svým rozsahem Vojna a mír rozhodně nesměřuje k "user´s friendly" masové literatuře. Tyto nadbytečné úvahy, jež danou problematiku omílají, kazí jinak dokonalou kompozici. Snad by stačil jen závěrečný epilog, jehož posledních padesát stran je právě filosoficko-sociologicko-historickou úvahou nad postavením historické vědy a člověka v dějinách. Tolstého metafyzický "světonázor" je přitom zajímavý a přes svoji prostotu a jednoduchost není nijak banální.

Co se týče zmiňované kompozice, její genialita spočívá právě v její nenásilnosti a prostotě v popření autorských tendencí konstruovat umělou zápletku. Tolstojova kompozice je imho poměrně nadčasová. Na rozdíl od jemu současných evropských realistů Tolstoj nevytváří lehce rozklíčovatelné fabulační struktury. Vstup nové postavy na scénu nic neříká o její důležitosti pro nadcházející dění ani o jejím dalším vlivu na ostatní. Autentičnost života tak v knize vystupuje s intenzivní silou. Jediné, čeho se autor přesně drží, jsou historické souvislosti, popisy bitev, tažení, politické machinace. Děj knihy odráží plynoucí bytí, které není strukturované - naopak ono samo strukturuje příběh. Vzorce vyvstávají z popsaného dění, místo aby dění vyvstávalo z narativních vzorů. Tolstoj popisuje především charaktery hrdinů, jejich vnitřní život a prostřední, v němž se nacházejí. Z jejich setkávání pak přirozeně vyvstává jejich komunikace a konfliktní situace. Napínavé dramatické pasáže doplňují dlouhé popisy všednosti. Čtenářský zážitek zbavený předsudků z očekávání "nudné"/"zábavné" literatury je výjimečný.

10 24.04.2012

Pro mě osobně největší tuzemská literární událost tohoto roku. Wallace je evidentně velmi nadaný a schopný autor, u nějž je formální stránka součástí výpovědi v silném slova smyslu. Některé postupy, které vynalezli nebo alespoň zdůraznili např. členové OULIPO či jiní postmodernisté, a které v jejich případě často zůstaly spíše na rovině formální hry, Wallace používá s tím, že při tom akcentuje větší hloubku vyjádření. Jde o ten typ autora, který vytváří nové způsoby vidění. U některých povídek se svým smyslem pro detail a jazykovou ekvilibristikou dostává na úroveň Vladimira Nabokova. Jindy dosahuje skrze perecovský popis (vršení deskriptivních detailů) míry odtažitosti, která specificky koresponduje s přítomným tématem. Jistým společným prvkem jinak velmi rozmanitých povídek je zřejmě zrcadlení. Je zde fyzické zrcadlení, kdy kluk napodobuje výrazy svého sourozence, který se z této nevyžádané reflexe může zachránit jedině zmrtvěním a rezignací na vlastní expresi. Což vlastně slouží coby metafora pro většinu dalších povídek v souboru. Jejich tématem je často vlastní zrcadlení toho, co protagonisté kriticky vnímají na ostatních – často zrcadlení jimi zároveň reflektované, ovšem paradoxně touto reflexí naopak o to více zesílené. Stejně právě jako v případě expresivního napodobování tváře druhou osobou, při jejímž sledování je tak obtížné přerušit smyčku a opustit nechtěný afektovaný sled výrazů. Jedná se o neurotický kruh, v němž reflexe neurózy celý okruh posiluje. K tomu jsou Wallaceho texty často velmi vtipné, a to dosti nečekaným a těžko napodobitelným způsobem.

9 11.06.2018