3497299 komentáře u knih

Vybrané eseje Kazimira Maleviče mají rozsah od uměleckého manifestu až po ontologické úvahy založené na dualitě mezi volní silou, která spolu s myšlenkou tvoří nadpřirozenou sféru, a materií. Smyslový svět je pro Maleviče zdáním - je utvářen snahou vůle a představy dát mu vnímatelnou formu. Neměnná a věčná materie, která je základem bytí, je přitom nedosažitelná a nepoznatelná. Malířství by se pak mělo osvobodit od prostého principu znázorňování skutečnosti dle stanovených kritérií věrnosti, naopak by mělo směřovat k vlastnímu autonomnímu světu forem, jemuž je suprematismus vývojovým vrcholem. Suprematismus je při tom Malevičův abstraktní, zcela nepředmětný styl, v kterém se umění dotýká původních forem bytí před vůlí a představou zformovaným světem. Malevičova filozofie zajisté není příliš originální, ale coby myšlenkový background jeho umělecké tvorby je velmi zajímavá. Texty je třeba vnímat vzhledem k době svého vzniku, kdy byly jeho manifesty za nepředmětnou tvorbu skutečně radikální (zábavně provokativní je jeho poznámka, že Michelangelo svým Davidem poškodil kvádr a konkrétní sochou ve službách věrného zobrazení postavy zmařil jeho potenciál). Zajímavé mi také přišlo, že Malevičův způsob uvažování mi připomenul některé kapitoly z Deleuzových TISÍCI PLOŠIN - zejména tam, kde Malevič popisuje různé malířské kultury a jejich ohniska (město a venkov), jejich okraje, návaznosti a možnosti propojování. Autor odmítá eklekticismus - malířské kultury nelze ovládat a volně přetvářet či kombinovat (třeba že byly vynalezeny určitými uměleckými génii). Řešení se nalézá v novém stylu či v regresi. Novou kulturu, zejména ve vyhroceném vztahu města vs. venkova, popisuje v pojmech nákazy a jejího šíření, které při překonání určitých mezí vytvoří novou dominantní normu.

1 29.01.2018

Perecova prvotina. Zdánlivě nezúčastněné popisy plné věcných detailů, ohledávání povrchů, jenž je příznačné zejména pro Robbe-Grilletův nový román, skrze nějž autor důmyslně buduje nové způsoby vidění skutečnosti. Předurčují už zde jeho specifický styl. Melancholickým bludným kruhem, v němž hrdinové nikdy nedojdou uspokojení, se mimo jiné v některých aspektech podobá jeho do velké míry zřejmě dosti osobní novele MUŽ, KTERÝ SPÍ.

1 29.01.2018

Konečně u nás někdo napsal SF, které je zajímavé. Tedy jde o křížence utopie, kyberpunku, osobní kroniky a alegorie. Zajímavé také je, že ústřední pointa je vlastně shodná s tou, která je v Kahudově předchozí knize VÍTR, TMA, PŘÍTOMNOST, tudíž lze obě knihy vnímat jako spojitou výpověď - asi v tom duchu, jako jsou spojitou výpovědí třeba všechny romány Daniely Hodrové. Koneckonců Kahuda má k autorům, jako je Hodrová (nebo třeba jako je Arno Schmidt), určitou afinitu - silný důraz na autobiografičnost a osobní reflexi;, jazykovou ekvilibristiku, spojování na první pohled nesourodých prvků v jakési holistické literární stavbě. Kahudův zestárlý kyborgizovaný vypravěč - autorovo alter ego – se nachází v roce 2080, v předvečer svého konce (a zároveň nového začátku, čase velkých změn, zásadního kvalitativního skoku dejme tomu na způsob Kurzweilovy singularity) a skrze své bohaté vzpomínky a probíráním se svojí rozsáhlou knihovnou usouvztažnuje Kosmovu kroniku, americké tajné služby, kulturní český underground 80. let, schizofrenii a perverzi, strunovou teorii a Penroseův pokus o propojení lidské mysli s univerzem na základě kvantového provázání skrze vlastnosti mikrotubulí (kontroverzní teorie uznávaného vědce, které se, pokud vím, stále nevzdal). A i když kniha např. vyhraněné čtenáře čistokrevného sci-fi bavit nebude, u Kahudy to celé dává smysl. Jedná se imho o poměrně výjimečného autora. Ještě mě napadla během čtení jedna analogie. Takto nějak by mohla vypadat DÁNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 2018 – 2024 Kaspara Collinga Nielsena, kdyby to ovšem byla dobrá kniha. Neboť BYTOST s ní nese - ať již vědomě, nebo ne – značnou tematickou podobnost. Tak schválně, jestli ji také někdo přeloží do cizího jazyka : -).

1 29.01.2018

Autorovy paměti v samostatných obrazech. Mimo jiné zde autor odkrývá svůj inspirační prazdroj – mýty aktualizované coby „skutečné zážitky“ v burleskních variantách místních lidových vypravěčů. Vzhledem k autorovu komediantství a italským reáliím si člověk nemůže nevybavit některé Felliniho filmy apod.

1 03.01.2018

Jarryho strategie zveličení určité věci ad infinitum je sice poměrně přímočará, na druhou stranu mně osobně je jeho vtip docela blízký a text je mimo jiné zábavný skrze své četné parodické odkazy a drobné hříčky. Zejména scéna dálkového závodu cyklistů s vlakem je vynikající. Jeho manýristické hračičkářství ve spojení s precizní výstavbou dle šílených pravidel mi připomíná člena OULIPO Georgese Pereca.

1 03.01.2018

Zřejmě první kniha svého druhu v českém kontextu. Velmi hodnotná záležitost. Otázka, zda jsou hry institucionálně uznávány jako umění, nakonec není zase tak důležitá – koho zajímá, co je a co není umění? Bendová ovšem uvádí široké pole témat a spojitostí, včetně obstojného úvodu do estetické teorie, informativní a intelektuální zisk z knihy je tudíž docela významný.

1 20.12.2017

Vopěnkova chytrá a v mnoha ohledech podnětná reakce na klub skeptiků Sisyfos.

Viz také: http://casopis.vesmir.cz/clanek/arthur-bolstein-obycejne-selhani-jedne-neobycejne-teorie

1 12.03.2017

Lovecraft jako hard core SF.

1 23.12.2016

Jsou knihy, u nichž se vlk nažere. Pak jsou knihy, u nichž se vlk nejen nažere, ale koza přitom zůstane celá. Noční film je mimojiné unikátní tím, že navzdory předpokladům zůstala koza celá a vlk se nenažral. Chci tím říct, že je to docela chytré - přesto k tomu námitky mám. Mohlo to být v rámci konceptu ještě chytřejší - některé rozehrané motivy mi připadají nevyužité, charakterizace postav ne úplně zvládnutá a sebevědomá koncepce sice funguje obstojně, ovšem pokud se člověk zamyslí nad některými prvky samostatně, napadá ho, že se možná úplně nevědělo, co si s nimi počít. Stejně tak jsem pochyboval nad skutky a chováním hrdinů v určitých, bohužel někdy i dějově klíčových situacích - některé věci jsem jim nevěřil a někdy mi přišlo jejich chování podezřele hloupé či nedostatečně motivované. Ale pořád je to celkem povedená kniha a dostatečně výjimečná. Vlastně mi jistým způsobem připomněla film Tajemná barva slz tvého těla od Hélène Cattet a Bruna Forzaniho, který je ovšem jinak ve všech směrech lepší a mnohem radikálnější. A pak mi připadala poněkud nepřesvědčivá taková ta cool propagace - Pesslová se snaží uchvátit srdce všech hipsterů a je v tom hrozná póza. Podobně jako u Hejna bez ptáků Filipa Douška - člověk je natěšený chytrou propagací a pak si řekne, že to nebylo špatné, ale tváří se to sofistikovaněji, než to ve skutečnosti je. Myslím, že Douškova kniha je dotažená, ale autorovi chybí dostatečný rozhled - poněkud nedorostl svému tématu. Pesslová asi rozhled má, ale její Noční film zase nepůsobí úplně dotaženě (a tím nemyslím to, co je nedotažené a otevřené záměrně). Autorka má ovšem talent a správný směr - doufám, že se vlk nenažere i příště. 3,5*

1 11.12.2015

Jen doufám, že autoři nepřistupují ke svým archeologickým zkoumáním stejně ledabyle, jako ke konfliktu koperníkovské a ptolemaiovské soustavy - možná by si o tom měli nejprve něco přečíst, než to příště použijí coby triviální a poněkud překroucený argument. Kniha je to sice zajímavá a v mnoha ohledech poučná, ale schopnost porozumění autorů tomu, co je člověk, co je náboženská víra a koneckonců i toho, co přesně znamená jejich "neurologická" hypotéza, je tristní. Obávám se, že jde také o dílo poněkud poznamenané idiotským konfliktem mezi kreacionisty a materialisty, který tvoří poněkud groteskní pozadí popularizace vědy z pera amerických autorů (víceméně obě bojující strany upoutávají svou tupostí, i když kreacionisté mají asi v průměru menší IQ). Ještě chvíli číst Lewis-Williamsovy a Pearceovy argumenty a začnu chodit do kostela.

1 02.08.2015

Spíš než román je to Invenčně pojatá a výborně zpracovaná monografie. Ostatně sám autor uvádí, že 95% lze brát jako skutečnost, zbytek je pohyb umělecké licence v rámci mantinelů svědeckých výpovědí.

Mimochodem, v poslední kapitole pojednávající o pohřbu Ivana Blatného zajímavě vystupuje polyhistor a polyglot Jan Křesadlo (Václav Pinkava), i když autor jej tedy nesprávně označuje za psychiatra (byl klinický psycholog, ale to už uznávám, že je trochu hnidopišství).

1 08.07.2014

Elkinsova kniha mi trochu připomněla Bayardovo kontroverzní dílo Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli — v obou dochází vzdělaný akademik k jakýmsi terapeutickým radám, jak si najít k umění vlastní cestu a nefrustrovat se jeho intelektuálními nároky a přemírou encyklopedických znalostí, jež je třeba pro akademické porozumění načerpat, přičemž vychází z toho, že se současné umění — ať literární či vizuální — "normálnímu" člověku odcizilo. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného, jak Bayard tak Elkins ovšem, i když každý jinak, předkládají pouze nesystematický souhrn banalit či podivných dojmologií (v případě Bayarda tedy ještě podepřené demagogickým přístupem). Jediné, co je na Elkinsově knize skutečně zajímavé, je samotný nápad dívat se na percepci umění tímto "neakademickým" způsobem a samotné zveřejněné výpovědi dotazovaných diváků. Zpracování vytyčeného tématu je ovšem slabé a ne příliš přínosné. V dílčích psychologických vysvětleních některých pohnutek se Elkins jeví být značně naivním či nedovtipným, díky čemuž jsem začal o jeho celkovém způsobu uvažování dost pochybovat. Přestože mi tedy jeho pohled na umění není v zásadě vzdálený, ve většině závěrů s ním nesouhlasím a kniha je pro mě celkově zklamáním.

1 04.11.2013

Celkem mě pobavilo, že Tavel v krátkém příspěvku psychochirurgii píše o potenciálním prospěchu "Monizovy operace". Egas Moniz je portugalský lékař, který svého času dostal Nobelovu cenu za vynález frontální lobotomie. Není nad to, když se věci nazývají pravými jmény.

Jinak jde o suché přelouskání Franklovy teorie logoterapie a zásad terapeutického přístupu s tím spojeným. Tavel k Franklovu učení nepřináší téměř nic nového a pokud přece, pak ve značně zjednodušené a zredukované formě, kde dominuje shrnutí a tučně zvýrazněné věty, jež jsou poplatné didaktické formě. Pokud znáte Frankla a víte něco málo o jeho myšlenkovém a historickém kontextu, Tavelova kniha je pro vás zbytečná. Jediné, co mě více zaujalo, je přehled statistických výzkumů, kterak náboženská víra ovlivňuje zdraví a délku života. I v tomto případě ovšem ze strany autora jde jen o přehled toho, co již vytvořili jiní.

1 11.10.2013

Jde o výbor ze dvou básnických sbírek Neřkuli (1996) a Anebo (1992) plus dalších dvacet dosud nepublikovaných kratších textů či básní. Ouředníkova poezie je jazykově velmi hravá, silně ovlivněna francouzskými experimentátory. Nepůsobí však samoúčelně pouze jakožto literární hra - působila na mě jako esence existenciálních pocitů (absurdno lidské existence, nemožnost či zbytečnost komunikace) a transgrese (sexualita a násilí). Něčím připomíná například slavné Šibeniční písně Ch. Morgensterna. V Ouředníkových kratších textech asi nejvýrazněji vynikne specifičnost a osobitost jeho stylu. Koneckonců i jeho nejznámější novely Europanea a Ad acta jsou dosti fragmentární. Doporučuji.

1 04.01.2012

Prý filosofický comics... Ve skutečnosti se jedná o obskurní parafrázi Božské komedie plné freudismu a vyčpělé esoteriky s podprůměrnou kresbou. Tato první část "velkého díla" je o něco zábavnější než prolog: občas nechává čtenáře osvítit zábavným nadhledem, když mu samotné postavy dávají poznat jeho statut čtenáře a jejich statut loutek comicsového světa (trochu na způsob filmu Svatá hora Alejandra Jodorowského) a sem tam je zábavná svojí odvážností ve vykreslení sexuálních fantazií, ale jinak pro mě bylo čtení takřka utrpením.

Nekonvenční text plný originálních jazykových her, slovních hříček a zcizovacích prvků (časté oslovování čtenáře, reflexe vlastního textu a samotné postavy spisovatele), hledání zajímavých spojení v kontextu formy (konotace číslic u kapitol 88 a 100 ) atd. Přes všechny ty jurodivé lúdické hry, kterými autor na čtenáře neustále pomrkává, jsem se nemohl zbavit převažujícího dojmu povrchnosti a lacinosti jazyka a jeho metafor. Autor na nás neustále vytahuje z rukávu levné literární triky, kterými strhává pozornost především sám na sebe, ovšem pod ostrými světly varietních reflektorů se neukazuje jako hlubokomyslný a zároveň vtipný filozofující nekonformní mistr intelektuálních kozelců, do jakého se s velkou chutí stylizuje, ale spíše jako řemeslně zručný eskamotér, schopný automaticky bezchybně provádět naučená literární kouzla v libovolných kombinacích, a který se přežvykováním známých myšlenek (a navíc jejich příliš explicitnímu vysvětlování) snaží vzbudit především u mladšího publika nadšený obdiv hodný vypočítavého profesionála. Kdo si chce užít formálních literárních hrátek na trochu jiné úrovni, než jakou předkládá populární Tom Robbins, nemusí chodit příliš daleko do světa: doporučil bych např. tvorbu Václava Jamka (alias Eberhardta Hauptbahnhofa) nebo Petra Rákose.

1 01.12.2011

Americký problém – Zajímavý koncept, kniha místy spadá do satiry, místy do tragédie a na konci se úplně rozplyne do snových koutů alternativní reality á la Brazil, akorát, že bez probuzení. Spojení paradigmatu žabomyší předrozvodové manželské hádky a reálné newyorkské tragédie 11. září 2001, kde má střídavě navrch mužský a ženský element, přičemž celkově působí oba genderové archetypy moderního (rozuměj současného) člověka stejně uboze a fraškovitě. Měl jsem pocit, že je Americký problém trochu nedotažený – zůstává na půli cesty.

1 01.12.2011

Někde jsem četl, že právě tahle kniha je v díle Linhartové určitým mezníkem mezi (ještě) narativní prózou s experimentálními prvky (hraní si s formou) a mezi úplnou roztříštěností a čistě formální hrou. Text je ovlivněný Weinerovou Hrou doopravdy. Lze jej využít jako dramatický text, k čemuž ponouká na konci sama autorka. Je zde na začátku důraz na to, že autor komunikuje se čtenářem - na začátku jsou jediné postavy autor a čtenář - a z toho je postupně vykreslován fikční svět a jeho postavy - nejprve docela staticky (v úvodu) a později i dynamicky - narativně (v druhé části - "ději"). Absurdita celého textu a tendence ke svobodné tvůrčí hře skrze roztříštěnost a zcizovací prvky se blíží třeba S. Beckettovi (Nepojmenovatelný), který šel ovšem podle mě mnohem dál a hlouběji, v některých popisech lze najít analogii s ani-romány A. Robbe-Grilleta - s jeho ne-psychologizováním a pouze čistým popisem věcí. Celkově jsem byl trochu rozpačitý, ale jsem zvědav na její další práce a na Weinerovu Hru doopravdy. BTW: o zdviži to moc není ;-).

1 01.12.2011

Kašpárkův konec poodkrývá spisovatelský talent předčasně zesnulého potenciálního českého Morgensterna Tomáše Hrácha, jehož originální hra se slovy, obsahující obvykle v textovém útvaru několik zauzlených významových rovin, se pohybuje v rozpětí od utajené geniality slovního eskamotéra po hořký pocit osamění, nabízející eschatologickou náruč. Považte sami.

1 01.12.2011

Rozhodně zajímavá futurologicko-sociologická sonda. Knize Alvina Tofflera, tohoto "kyberpunkového filosofa", a jeho manželky Heidi Tofflerové, jejichž zásadní a dnes už klasické dílo Třetí vlna v českém vydání stále ještě chybí, by ovšem bylo lze vytknout jistou tendenci k zjednodušení skrze neustálé opakování téhož, což je ovšem určeno tím, že se jedná o asambláž z předchozích děl manželů Tofflerových, byť je to asambláž autorská a tudíž zcela záměrná.

1 01.12.2011